Yraj - Slepí uzří pravdu

[Alyatur]

Průvodní příběh
(vytržená stránka válející se mezi listinami Korribanu)

Toho dne jsem viděl zrůdnosti samotného chaosu, toho dne jsem spatřil skutečný strach. Ta vzpomínka se mi vrací v nočních můrách, vidím ji když se probouzím, jak stín co přikryl veškerou radost. Než dojdu vlastního konce nenaleznu klid.
Ale začnu od začátku, sami pak rozhodnete zda-li mi budete věřit.
Živil jsem se jako kurýr pro jednu menší firmu. Práce poměrně prostá, převážet zboží z bodu A do bodu B. Přesto se mi ta práce náramně zamlouvala, poskytovala všechno, klid, svobodu a nespoutaný vesmír k objevování. Kdybych tak radši poslouchal rodiče a zůstal v bezpečí domoviny...
Vše to začalo jako klasická zakázka. Klient dal požadavek na převezení stovky galonů nějaké chemikálie, z Nar Shaddaa do úschovny na měsíc Littisu. Byla to sice dálka, ale za nádhernou cenu. Firma mi práci přiklepla a já vyrazil.
Teď si říkáte, proč vám vykládám tyto hlouposti co? Chci, aby jste si uvědomili, že jsem byl jenom obyčejný chlápek, co si chtěl trochu vydělat, někde bydlet, mít co pít. Nevyvolával jsem problémy a žádné nechtěl.
Vyrazil jsem podle plánu, naložení proběhlo v pořádku, jen klient chyběl. Místo něho se zjevil nějaký pochybný zástupce. No moje věc to nebyla, prostředník nemá v popisu práce kladení otázek.
Další divná věc byla na orbitě. Nikdo mi neřekl kam přistát, nikdo se neozýval. Že je hlupák to tehdy neobrátil! Hlava radila vrátit se, ale srdce vidělo zásobu kreditů na účtě a návštěvu těch krásných slečen v baru.
Neohrabané přistání, vypnutí motorů a rozkoukání. Nikde nikdo, všechno pusté, opuštěné. Co se tu ksakru stalo? Vyvstaly obavy, že tohle není správná planeta. Že jsem zase něco spletl.
Ruka instinktivně našla bláster, vyložil jsem a čekal jestli se někdo neukáže. Třeba jen nemají stráž, komunikační centrum a žádné lidi. Jak absurdně to zní, vím. Občas mi trvá uvažování trochu déle.
Napadla mě asi ta největší kravina jaká mohla, poblíž se nacházela vesnička, třeba mají nějaký, co já vím, svátek?
Prosím věřte mi, nevymýšlím si, opravdu se to takto stalo.
Zabezpečit náklad a vyrazit s rukou na spoušti. Ve vzduchu bylo cosi divného, takové to zlověstné mrtvo.
Cesta vedla lesní stezkou, člověk musí překročit dva hřebeny, projít kolem rezervace a už by měl zahlédnout obrysy obchodnického zákoutí, aneb umělé vesničky.
Už se připozdívalo, přidal jsem dal do kroku. Příslib hotové práce, kreditů a roztažených nohou rudovlásky mi dodával energii.
To byl ten moment! Rychle se schovat za strom a prosit bohy, aby to nebylo příliš pozdě.
"Pětice postav stála okolo kamenného stolce. Všude okolo nich rozesety mrtvoly bývalých obyvatel. Jen jejich šepot rušil mrtvolný klid šera. Střídavě pokládaly na desku ruce a otáčely pohledy k nebesům. Vévodila jim vyzáblá více zrůda než člověk. Na sobě rudé roucho, v levé ruce svíral zvláštní hůl. Ostatní mu vzdávali hold, klaněli se a přizvukovali v tom proklatém jazyce."
Ten smrad, hrůza, zohavená těla, zrůdy v lidských kůžích. Dlaní jsem sevřel nos, celé tělo se třáslo jak na poplach.
To ale není vše! Pětice stvořila něco... něco...
Já nemůžu, nemůžu o tom mluvit. Možná mě sledují, možná někdo čte z mého deníku právě teď!
Ani těmto stránkám to nesvěřím.

Prolog

Tarkus tě učil, vychovával. Viděl v tobě nástroj, zbraň, kterou jednoho dne bude možné využít dle potřeby. Vštípil ti cestu temné strany, vštípil ti nenávist, hněv a vášeň. Naučil tě bojovat, ubližovat druhým, dosáhnout vlastní vůle. Vysvětloval ti svoji zvrácenou představu o fungování světa. Dlouho do noci ti opakoval, že musíš být lepší, silnější, dokonalejší.
Kopal do tebe, když jsi nezvládala jeho požadavky, když jsi ze samého vyčerpání nemohla. Nenáviděl chyby a krutě za ně trestal. Snad, aby z tebe udělal něco vyššího. Nezajímaly ho tvoje připomínky, šlapal po tvých přáních. Nakonec ti začal důvěřovat, uviděl v tobě svoji vysněnou zbraň, svůj nástroj nových možností, vyšší moci.
Byla to jeho poslední chyba. Zradila jsi ho, jednou pro vždy zavrhla jeho přínos. Lord Tarkus zklamal, přestal být důležitý. Vycvičil svoji malou zrůdičku více než dobře. Pamatuješ si jeho oči, když si pro něj přišli. Nemohl uvěřit tomu co se stalo. Nemohl uvěřit, že jsi našla kuráž. Že ten malý uzlíček plný rozporu zvládl setnout jeho, velkého Lorda Tarkuse, pána Sithů - jak se s láskou označoval.
Pamatuješ na jeho poslední slova, plná horečné nenávisti, než se jeho tělo rozprsklo vlivem elektřiny z ohromných tyčí.
Žádný Lord nepřijme zrádkyni!
Vřeštěl bývalý mučitel, mistr, jediný otec. Jeho tělo se změnilo v prach, duše našla cestu do věčného chaosu a tvůj život?
Udělala jsi správnou věc a přesto poslední slova nesla stopy pravdy. Mistři se na tebe dívali shora, odvrhovali a zavrhovali tě. Spolu-učedníci se tě snažili šikanovat. Nabytého titulu "zrádkyně" jsi se už nezbavila. Bylo ti dovoleno žít, bylo ti dovoleno studovat, bez jakékoli přímé pomoci.
Útěcha se nacházela jedině v prastarých svitcích, zapomenutých pod klenbou času kdesi v archívech.

Korriban - Komplex akademie

Bylo to jedno z těch rán. Zavřená sama uvnitř nevelkého pokoje, skoro cely. Jedinou výzdobu tvořily knihy, svitky, datapady a nějaké běžné zásoby. Zvonek oznámil konec nočního klidu a tvrz se započala probouzet. Na tebe však nikdo nečekal, nezískala jsi zařazení k žádné ze skupin. Někteří mistři by se tě s láskou zbavili. Zadupali do země "to"co je může ohrozit. Nakonec jsi měla štěstí, nějaký člen z Temné Rady nad tebou držel ochranou ruku. Alespoň nějaké ocenění za odvrácení mocenského převratu. Jedinou společnost ti poskytoval starý mistr Ardaen, alchymista a správce archivu. Ve své již pomatené mysli věřil, že k němu svitky promlouvají, určují jeho kroky, jsou pro něj osobním bohem. Jako jediný v tobě viděl potenciál. Nechoval se k tobě jako ke zrůdě co zradila.
Věc měla i své světlé stránky, měla jsi volnost. Nikdo tě nekontroloval a nikomu jsi nemusela zodpovídat. Nebyl ti odepřen vstup do žádného ze sálů, učeben, tréninkových místností, či chrámů. Mistři doufali, že jako samouk nemáš sebemenší šanci uspět.
Už se zdálo, že i tento den bude mít stereotypní průběh, když se ozval dveřní zvonek.
Projela tebou vlna nejistoty a překvapení. Nikdo k tobě nechodil, ani Ardaen, který byl neustále zavřený ve svém literárním nebi. Tak kdo to může být?
Ostatní s šikanou pozvolna přestávali, když jsi nejevila známky zájmu, nebyla to zábava. Mistři tě kontaktovali jen sporadicky a nikdy by se neobtěžovali před snídaní.
Zvuk zvonku se zopakoval, tudíž ani omyl to být nemůže.
Že by Temná Rada přehodnotila své stanovisko? Už nemají potřebu prokazovat ti vděčnost? Všemožné scénáře ti prochází hlavou, zvonek nepřestává...

// Myslím, že není potřeba vysvětlovat co a jak. Takže příjemnou zábavu a případně kontakt máš.

[Kazma]

Korriban - Akademický komplex

Mír je lež, existuje pouze vášeň.
A nenávist, strach a smrt.
Ve vášni najdu Sílu.
Je to nástroj, nástroj a směr.
V Síle najdu moc.
Nemůžu-li se věnovat své vášní, slábnu.
V moci najdu vítězství.
Za jakou cenu?
Vítězství sejme mé okovy.
Zaplatím jakoukoliv.
Síla mě osvobodí.
Svoboda je lež.

Neexistuje mír, je jen Síla.
Pro mír není místo.
Neexistuje strach, je jen moc.
Strach o moc.
Neexistuje slabost, je jen temná strana.
On byl slabí.

Jsem srdce Temnoty.
Kde je krev, je i srdce maso a kosti.
Neznám strach, budím strach v mých nepřátelích.
Odpor, nenávist.
Jsem ničitel světů.
Já dokázala.
Znám Sílu temné strany.
Oni mě nezajímají.
Jsem plamenem hněvu.
Jsou to nástroje, špatné a někoho jiného.
Celý vesmír se přede mnou klaní.
Proč jsi spálil mé poznámky?

Zavazuji se temnotě.
Temnota musí být stvořena
Našel jsem pravý život ve smrti světla.
„Nikdo nepřijme zrádce“
Znám pravou moc temné strany.
Stál si mi v cestě.
Jsem Sith.
A nedokázals to pochopit.

Myslíte, že si každý den vyčítám, co jsem udělala? Že by všechno mohlo být mnohem lepší, jednoduší. Jediné, co mě na tom vytačí je, že jsem ho nedokázala zabít osobně. Bylo by to posouzeno jako vražda a za vraždu je smrt. Co je za zradu? Vděk od těch, jejichž postavení neutrpělo? Pche. Klid, to mi stačí. Zvíře zahnané do rohu kouše nejvíc. Ochočené zvíře, kterému spálíte jeho poznámky, pak udělá cokoliv, aby vás zabilo.
Takže ne, nelituji toho. A fakt, že žádný lord nepříjme zrádce? Žádný slabí lord, který o sobě pochybuje to skutečně neudělá. Ti skutečně silní zůstávají na stránkách spisů. Od nich se učím. Těm, kteří tu jsou, nepostaví ani hrobku, není na nich nic úctyhodného. Loajalita je lež, když tě Kodex tvého života žene za svým.
Byl to můj výzkum. On mi jej zničil. Já zničila jeho. Přirozený výběr, právo silnějšího.
Ardaen byl mnohem lepší, pochybovali o něm, ale přesto, přesto existoval dál, neškodný, možná poučený minulostí. Jeho pomatenost byla výhodou, ironicky řečeno, oba jsme byli stejní, nebo to tak alespoň mohlo působit, když předčítáte svitek, který je tři metry za vašimi zády. Oči podléhají klamu, vidí věci, které nejsou, nevidí dozadu, nevidí za dveře.
Jsem to, co jsem a je to zatraceně užitečné.
Nikdy jsem nepotřebovala mít ve svém pokoji světlo, svitkům to nevadilo, mé práci také ne, nikdo jiný tu neměl, co dělat. Zrovna jsem vkládala své myšlenky na stránky, kterých jsem se nedotýkala, vlastně ani toho pera. Někdo by to mohl označit za neefektivní zpomalení práce, je to trénink, pokud nedokážete udržet meč efektivně v rukou, musíte se naučit držet jej Silou.
A pak tady byl ten zvonek, který se nechtěl nechat ignorovat. Zaměřila jsem tím směrem svou pozornost, otevřu tak jako tak, ale chci vědět, jestli má cenu se kvůli tomu zvedat z postele, nebo je to jen nějaký přízemní otravný nudný učedník, který nutně potřebuje zmlátit někoho ještě před snídaní. Kdo mi stojí za dveřmi? A proč?

[Alyatur]

Korriban - Komplex akademie

Nedívej se moc zblízka, dítě. Pravou podstatu nalezneš pouze z pravé dálky. Nic nevzniká bez myšlenky, nic není zakončeno bez dohry.
Slova Ardaena, když zrovna má jednu ze svých světlých chvilek. Jeho zdravotní stav se horší každém oběhem. Mysl pohlcena bláznivou představu, třesoucí se ruce, které brzy nedokáží udržet ani jediný svitek.
Pamatuješ si na den, kdy tě našel. Utíkala jsi před skupinou samolibých učedníků. Ani netušili proč tě pronásledují, proč tě tolik nenávidí, ctili zásady svých mistrů, následovali jejich vůli. Jako bezduché loutky na provázcích zapšklých loutkářů.
Hnali tě bez lítosti, bez zastavení, daleko za brány akademie. Situace se zdála bezvýchodná, naděje vymizela. V poslední chvíli se však zjevil on. Hubená, roztřesená postava halená do černých kožešin, přesto vyzařující prazvláštní respekt.
Ubožáci! Máte oči a přesto jste slepí!
Natáhl k tobě třesoucí se ruku a pomohl ti na nohy. Věnoval ti úsměv, dlouze ti vyprávěl o tajemstvích, která se ukrývají v dávných svazcích. O alchymii, magii, silách jenž pojí celý svět. Nikdy však o vlastní minulosti.
Není jen boje dítě, temná strana je mnohem více.
Dalo se pochybovat, že je vůbec sithem. Nikdy nezvýšil hlas, nikdy neprojevil známky hněvu, nenávisti či sladkého odporu. Jeho vášeň byla jiná, byl to student, sběratel, následovník cesty moudrosti chaosu.
Dnů kdy jeho uvažování bylo čisté, značně ubývalo. Někdy jen celé hodiny seděl a polit potem opakoval, "Najdu to, najdu to..."

Přemítáš stále zahalena denním šerem. Zvonek naruší tu jemnou rovnováhu snění. Svitek nad kterým ztratíš kontrolu zvolna najde povrch stolu. Se značnou nechutí se přesuneš ke dveřím a stiskneš tlačítko panelu.
Otvírající dveře ti odhalí pohled jednoho z Akolytů. Na sobě má vyšisovanou róbu, pravé rameno zdobí řád Kurtyze, udělovaný nejsilnějším uživatelům Síly ve skupině. Věnuji ti povýšenecky arogantní pohled, je zřejmé co si myslí.
Radní Dether, si přeje s tebou mluvit.
Čekáš velkou škálu možných scénářů, však rada? Že by je přestalo bavit podporovat malou zachránkyni, že by je mistři posedlí nenávistí konečně přesvědčili? Nebo je pravda úplně jiná? Akolyta vrhne pohled na tvé oblečení a zamračí se.
Dávám ti deset minut na převlečení, nechceš nechat Velmistra čekat.
S těmi slovy se otočí, postaví se někam poblíž vstupu, jak strážný čekající na vězně.

Radní Dether, Velmistr, jak si rádi členové říkají. Právě s ním jsi před těmi lety mluvila, ujistil tě, že vše bude v pořádku. Vděčí ti za zachování svého vyhřátého postu. Ty mu za... Za co vlastně? Za živoření? Za věčnou šikanu, pomlouvání a nenávist ze strany mistrů? A nyní tě znovu povolává, po té době si vzpomněl, že existuješ.
Co se změnilo? V hlavě projíždíš okamžiky posledních měsíců.
Ardaen? Chodíš za něm čím dál častěji. Sbíráš poslední střípky kdysi velké mysli. Proč by se o něho zajímala Rada? Svému okolí je pro smích, možná právě tohle vás pojí.
Akolyta nervózně přešlapuje, na řádné promyšlení nezbývá čas.

[Kazma]

Korriban - Akademie má komplex

Jediná osoba, zřejmě se nejedná o okamžité uvolnění místa pro poslušné uctívající jedince. Mezi námi, nebyla to nijak lukrativní místnost, ale stačilo to. Tak jsem se tedy zvedla, co můžete dělat jiného? Nechat zvonit, nechat zvonit a naučit narušitele čekat. Ardaen vždycky říkal, že by měl být jeden v prvé řadě trpělivý. Trpělivost má přímou úměru, čím silnější, tím méně trpělivější. Jako by byl čas něco, co se dá jen tak spoutat a ovládnout, do určité míry ano, alchymie a jisté manipulace ze Silou dokáží čas přidat, ale vždycky je bod, za který se už nikdo nedostane.
Pak je tady také šilenství mysli, přichází kdykoliv se mu zachce. Je to zvláštní, ve chvíli, kdy je možné, že jde o váš život, máte obavy o někoho jiného.
"Hlouposti."
Rozesmála jsem se, byl to krátký ironický smích. Stejně si myslí, že jsem šílená, nakonec, vždy se od někoho musíme učit. Ale čeho nazbyd, na ty tři metry ke dveřím se nedala vymyslet žádná jiná činnost, jak se zdržet.
Otevření dveří odhalilo příliš čistou róbu, zbytečnou značku a navrch toho všeho ještě hlavu, arogantní hlavu. Se znuděným, neutrálním výrazem jsem si jej vyslechla, možná se mi do koutku úst dostala trocha nadřazenosti. Těžko říct. Jeho poznámku o úpravě zevnějšku jsem chtěla přejít bez povšimnutí, jenže ... Přiznávám, nebyla jsem ve stavu, kdyby se měl jeden ukázat před Radním. Při včerejší potyčce s jakousi kyselinou doznal můj rukáv trochu zabrat, nemluvě o zbytku šatu a to jsem se ještě nezmínila o tom obvazu obtočeném kolem krku, na akolytu zíraly spod mastných zacuchaných vlasů prázdné oční důlky.
"Hm."
Přikývnu a začnu dveře zavírat.
"Spíš ty nechceš, aby čekal."
Já možná také ne. Přejdu doprostřed "pokoje". Je zde několik otázek. Co Radní chce ode mě? Souvisí to nějak s někým jiným? Souvisí to vůbec se mnou? Pár otázek a odpovědi nablízku. Převlékat se nebudu, ne že bych chtěla být neuctivá, ale není do čeho. Převázala jsem si alespoň roucho, abych měla o něco volnější ruce na vlastní obranu, o život konec konců bojujeme každý den, trochu sem si uhladila vlasy a omotala oční důlky obvazem. Výsledný efekt? Nic moc, ale já neplýtvám časem na to vypadat dobře, zbytečné, dá se během toho dělat spousty jiných věcí. Popadla jsem menší brašnu a shrnula do ní datapad a SVŮJ výzkum (hustě popsané papíry), nechat jediné hodnotné věci bez mého přímého dohledu? Vypadám snad jako blázen? Je to moje a bez mě to nikam nepůjde. Hodila jsem ji přes rameno a vylezla z pokoje.
"Tak mě tedy doprovoď. Musí to být pro tebe rozhodně velká čest, že můžeš pro Radního udělat cokoliv."
Každý máme právo na trochu jedovatosti, mírné ironie a ještě mírnějšího sarkazmu.

[Alyatur]

Korriban - Komplex akademie

Akolyta se notně zamračí, jeho odpor k tobě vesele roste. Však obdržené instrukce nedovolují jakýkoli zásah. Tušíš to, víš to a hodláš si toho náležitě užít.
Doufám, že ti osobně vytrhne jazyk z úst. Budeš němá jako už jsi slepá.
Procedí mezi zuby a naznačí ti, že jej máš následovat. Opouštíš bezpečí pokoje, místo jediného klidu. Chodby akademie jsou v tuto dobu posety všemožnými existencemi. Je cítit shon a chaos, jak se všichni snaží vecpat do jídelny, nebo na ranní tréninky. Mistři pořvávají rozkazy, akolytové udržují jejich plány v chodu a učedníci, ti poslušně kmitají.
Znám tě a tobě podobné. Myslíte si, že jste něco více. Dělá se mi z vás špatně.
Pokračuje ve svém proslovu průvodce. Znechucen snaž už jen vizáží tvého oděvu. Proplétáte se mezi hloučky, míříte do samotného středu. Výhodou ranní doby je, že nikdo nemá dostatek času na tvé hodnocení. Ani nepostřehnou, že miraluka, kterou tak nenávidí prochází na dosah jejich rukou. Nenávidí? Spíše bezdůvodně přenášejí niterné pocity výše postavených.

Žijete z protekce, kterou jste pochybně získali. Znám tvůj příběh, jsi se sebou náramně spokojená, co?
Se značnou mírou znechucení, vypouští slovo za slovem z úst, nehodlá přestat.
Projdete projekčním sálem, několika halami. Kolem jídelny, přecpané davem hladových vzbudivších.
Kdybych tě měl na starost já, tak tě zabiji na místě. Každý tvůj nádech je urážka půdy, po které chodíš.
Vyhnete se dalšímu uskupení fronty hladových učňů. Vystoupáte vzhůru po kobercem potaženém schodišti, do značně luxusnější části komplexu. Té části, kterou obývá sbor Mistrů a samozřejmě Temná Rada.
Alespoň zde si tvůj průvodce odpustí poznámky. Uvažuješ jestli to je z úcty k místu, či nedostatku dalších myšlenek.
Konečně se zastavíte před zdobenými dveřmi, jenž vedou do osobní kanceláře Velmistra Dethera.
Akolyta na tebe vrhne poslední hněvivý pohled a dvakrát mírně zaklepe.
Vstupte.
Honosný pokoj, zem pokryta poduškami. Výjevy dávných bojů ve zlatých rámech rozesety po zdech. Karafy s vínem, vysoký výběr exotických pochutin. Ach ano, běžný život vážené Rady.

Prosím posaďte se.
Velkoryse natáhne ruku a ukáže na kůží potažená křesla. Akolyta setrvá v hluboké pokloně, kterou ještě dvakrát zopakuje, než konečně dosedne na jedno z křesel.
Doufám, že jsi na mne nezapomněla maličká.
Tvář mu pokryje veselý, vypočítavý úsměv mistrných politiků. Jak by jsi mohla zapomenout? Tu vzpomínku nesmažeš, nezbavíš se jejích následků.
Nemusím připomínat, že o tvé pohodlí jsem se staral dlouhé čtyři roky má drahá. Nyní věřím, že mi neodmítneš laskavost.
Jeho řeč je uhlazená, škrobená. Hádáš, že meč v rukou nedržel opravdu dlouho.
Všiml jsem si, že trávíš narůstající množství času v přítomnosti Mistra Ardaena.
Odmlčí se a nechá vyznít sílu oznámení. Pečlivě pozoruje tvé reakce. Jak pavouk spřádá síť kolem své oběti.
Na jeho životní stezce se událo něco, co skutečně zaměstnává pozornost Rady. Starý Mistr však odmítá své vzpomínky sdílet. Zajisté chápeš naši nemilou situaci.
Pavouk se blíží, síť pevně upletena, stačí zatnout kusadla. Akolyta nechápavě pozvedne obočí, je zklamán. Žádného trestu na tvé osobě se nedočká...

[Kazma]

Korriban - Komplex Akademie
Opravuji, Akademie nemá koplex, pouze její obyvatelé

"Němá jako slepá? Prázdné výhružky pocházející z prázdné hlavy."
Tolik k lepší orientaci v prostoru, než bude mít on kdykoliv. Moudrý by měl možná po celou cestu mlčet a nechat jej, ať kolem sebe šíří svou nenávist, ale já nikde netvrdím, že jsem moudrá, chytrá ano, moudrá rozhodně ne. Na každou jeho větu odpovídám svou vlastní, na první pohled dvě bytosti vedou monolog, na stejné téma, o tom druhém.
"Myslím si podobné věci. Pozornost nabytá nekonečným ponižováním a zařizováním drobných věcí. Pocit vlastní nadřazenosti umocňovaný elegantím střihem, arogantím výrazem a slovy a touhou říkat svůj názor, který nikoho nezajímá."
Jeho názor za můj. Rovnocená výměna, něco dáte, něco dostanete.
"Tu aras grotthu. Grotthu iv midwanas, kad tezn grotthu."
Pokrčení ramen, většina věcí ztrácí po chvíli svůj smysl i důvod, ovšem mělo to něco do sebe, alespoň se nám podařilo zabít většinu cesty. Mezi námi, kdo by si všímal učedníků a jim podobných, nebo alespoň v mezi dobí, kdy se na vás nepokoušejí skočit, zezadu, jako by to pro mě znamenalo nějaký rozdíl. Zatímco jsme kráčeli do schodů, můj průvodce se odmlčel, já si poslední slovo ovšem neodpustila:
"Projev trochu respektu k osobě, díky níž máš před kým se plazit."
Říká se tomu také vděčnost, samotný sithský jazyk pro to nemá moc výrazů. Už dost prázdných slov a emocí, na tomto místě jsem byla potřetí v životě, ne že bych to chtěla počítat z nějakého pedanství, okolnosti se vrývají do paměti mnohem lépe, než obyčejné návštěvy. I já kráčím touto části Akademie mlčky a pokud možno také co nejtišeji.
'Hněvivý pohled. Jak hřejivé.'
Vstoupím za mým průvodcem a stejně jako on se ukloním. Jednou a hluboko. Na vyzvání se posadím. Neoznačila bych se za nervózní, po několika letech, kdy se nestýkáte s vysoko postavenými přijdete na to, že už si přesně nepamatujete, co všechno je popouzelo. Všechno. Takže mlčet co nejvíc a otočil hlavu jeho směrem.
Nebudu si nic nalhávat, při jeho slovech se cítím jako něco malého a šťavnátého, zvířátko, které naklusalo spokojeně do pasti. Slabí slouží, silní rozkazují, potravní sithský řetězec je konzervativní a nesnáší změny, nesnáší věci jiné. Kdyby se nejednalo o Ardaena a Radu rozesmálo by mě to.
'Samozřejmě, že nic neřekne, když si to nepamatuje.'
A po první myšlence následovala druhá.
'Jako by se nemohl uchýlit ke krádeži vědomostí, leda by to neuměl, nebo měl strach. Ne to není vhodná otázka.'
Pomalý klidný nádech. Zkusíme z toho později nějak vybruslit.
"Získám je pro vás, ale ..."
Jak se jenom zeptat? Hlavně nepřemýšlet dlouho, ať to nevypadá, že bych z toho chtěla profitovat, nebo si nedej Temnota klást podmínky.
"O jaké období života mistra Ardaena má Rada zájem?"

[Alyatur]

Korriban - Komplex Akademie

Akolyta sedící naproti, divoce kmitá pohledem mezi tebou a Velmistrem. Nechápe, tolik se těšil na tvé potrestání, aniž by sám tušil proč. Tolik doufal v bolestivou skazku pro trn v oku mistrů. Nyní v něm narůstá zklamání, frustrace. Silně svírá čelist, však nemůže vypustit ani hlásku. Cítí se uražen, tvrdě pracoval na úspěchu. Dřel, aby byl někým, proč je úkol, očividně velké důležitosti, svěřen tobě? Té poslední potřebné. Konečně si dodá kuráže, jak pes co nedokáže zůstat na místě.
Odpusťte Velmistře, proč ona? Chci říci, ž...
Dether zvedne prst, aniž by se na frustrovaného chlapce podíval. Má pramalý zájem o potřeby svých svěřenců. A ještě méně ho zajímá vokální projev prostého akolyty. Ovšem nyní cítí, že něco z toho nešťastného pochybení může využít.
Výborná otázka. I přes mnohé překážky máš důvěru Rady má drahá. Díky tvému blízkému vztahu i všechny podmínky a šance.
Zasadí politický tah s typicky hraným úsměvem, ten však mizí když vrhne hněvivý pohled na tvého průvodce.
Akolyta sklopí oči, jeho příčka potravního řetězce je stále moc nízká na možnost doplňovat slova Rady.

Povím ti příběh má drahá.
Hbitě pokračuje Dether, aniž by povoloval vstupování reakcí.
Před časem existoval velice mocný kult. Kult zabývající se vskutku zajímavou otázkou, jak tvořit skrze chaos, jak tvořit skrze destrukci. Jak uchopit samotnou esenci temné strany a využít ji jako jiskru života.
Radní se odmlčí, jeho přísný výraz napovídá, že se nesnaží vtipkovat. Prozkoumá tvůj výraz a plynule pokračuje.
Cestovali napříč galaxií a hledali cesty ke svému cíli. Moudra dávných pánů, obou směrů a stran. Znalosti prastaré jako vesmír sám. Legenda praví, že kult uspěl, nalezl onen cíl. Vesmír jim vyjevil svá tajemství a oni podstoupili mnohé rituály. Jejich moc stoupala s každým dalším dnem, s každým rituálem.
Velmistr si notně povzdechne a položí obě ruce na stůl. Nadšení z jeho hlasu vyprchá.
Ovšem od jednoho jistého rituálu nemáme žádné zprávy. Sebemenší stopu informací o praktikujících členech. Věříme, že "to" dokázali. Zajisté si uvědomuješ, jaký dopad by tento objev měl na celou naši existenci, že ano má drahá?
Nečeká odpověď na otázku, přesto ti dá decentní množství času alespoň na přikývnutí.
Mistr Ardaen byl jedním z původních členů kultu. Však odmítá spolupracovat, podělit se o důležité informace. Jistě chápeš, že je to v zájmu nás všech. Musíme vědět co se tehdy stalo! Musíme to mít!
Poslední část vysekne razantněji než by sám chtěl. Zarazí se a krátce odkašle. Na tvář se mu znovu dostane precizně vypracovaný úsměv.

Pohledem přejede na Akolytu, zkroušeného v koženém křesle.
Přijmi tvého průvodce jako dar má drahá. S jeho službou se již nebudeš muset starat o zbytečnosti, což ti dovolí plnou soustředěnost věnovat úkolu.
Akolyta vypadá, jakoby do něj udeřil blesk. Vytřeští oči a pootevře ústa. Celý jeho svět se rozpadá a bortí. Střípky se okolo něj vznášejí a on nechápe proč. Chce protestovat, odmítnout. Však jeho příčetnost a strach mu zabrání. Místo toho se jen odevzdaně ukloní.
Osud, tak zajímavá věc. Kráčíme prazvláštní cestou, nacházíme nekonečné množství otázek a tak málo odpovědí. Střetáme se s realitou, které nerozumíme a častokráte ji odmítáme. Však právě pochopení podstaty z nás dělá vítěze, je naším cílem...

[Kazma]

Korriban - Komplex Akademie

Ten pocit, když jste pouze bezejmeným akolytou, co zjišťuje, že na jeho slovech tolik nezáleží, že jen málo co záleží na jeho názoru, co musel mít za jednoduchý postup potravním řetězcem, že si to neuvědomil, že si nezvyknul. On je hlupák a já mám problém. Problém se nejmenuje samotná Rada, spíš Dether, těžko to může trápit celou radu, je přirozeně jasné, komu se informace musí donést. Velmi brzy, se všemi poklady a pokud se do nich nepodívám, mohla bych si vyžebrat další čtyři roky.
'Je alchymista?'
Napadne mě ve spojistosti s ním. Pokud ano, není co řešit, pokud ne, nejdeme stejnou cestou a to by se jednomu z nás mohlo stát osudným. Nejspíš vím i komu, on to není.
'Důvěru Rady? Samozřejmě, nesnáší změny a není těžké se tak profilovat. Chránit zájmy Rady, neboť oni jsou ti skuteční mistři, mající právo rozhodovat o všem, našem náhledu na Sílu, budoucnosti. Pokrytectví a hloupost.'
Když začne vyprávět svůj příběh přiláká moji pozornost. Celou. Kdy? Kde? Kdo? Chci všechny podklady. Jeho existence mě nezajímala, ale ať už přišli na cokoliv, mohlo by mi to pomoci s mým vlastním výzkumem. Ty informace, musí být moje, tohle není něco, co by se jim mělo dát, Rada je slepá, Ardaen si na svůj výzkům sáhnout nenechá. Jenže pokud se zúčastnil něčeho takového, dokončit výzkum. Dokončit. Popsat pár dalších stránek deníku.

Pár
dalších
stránek
...

Ztuhla jsem. Nic jako náhoda neexistuje. Tisíce přečtených stran. Zápisky těch mocných. Mezi těmi všemi pak jedna náhodně přečtená. Plnil tehdy Tarkus rozkazy Rady, nebo to bylo všechno jinak? Kam se ten deník po jeho nešťastném odchodu ztratil?
V první chvíli jsem přehlédla i závěr jeho řeči. Mít oči, oslepovala by jejich záře mnohem víc, než světlý uživatel Síly, ale těžko říct, nikdy jsem s někým takovým nepřišla do kontaktu.
"Ehm ... Jeho ... Děkuji."
Neutrální tón, vlastně ano, k něčemu být může, chtělo by to nové oblečení. On vypadá jako, že k němu má velmi rozsáhlí přístup. Jenže mě bude zdržovat a ještě donášet, hlídací pejsek, který si zatím neuvědomuje, nakolik mi může být nebezpečný.
"Velmistře, kam se poděly spisy a knihy, které měl v majetku Tarkus?"
Každý občas začne dřív něco, co si pořádně nerozmyslí, a pak už nějak není cesty jak vycouvat. Tohle jsem říct nechtěla, to už asi nenapravim.
"Jde o to, že ..."
Nemůžu se nechat rozhodit teď, ne, je tu výzkum, výzkum, který se musí dokončit. MUSÍ SE DOKONČIT.
"Jeden z jeho spisů by mi mohl pomoci vytáhnout z něj patřičné informace v mnohem efektivnějším čase."

[Alyatur]

Korriban - Komplex Akademie

Tvůj zájem stoupá, soustředěnost na samotném vypětí sil. Do této doby to byl pouze nudný rozhovor s výše představeným členem této "organizace", nyní už ne. Mluví o výzkumu, mluví o tajemných rituálech a dávných kultech.
Hraje na struny tvé touhy. Hltáš ten příběh, představuješ si sama sebe v jeho středu. Tolik důležitých poznatků, tolik možností pokračovat ve vlastním výcviku. Adraen? Co ten starý mistr skrývá? Co vlastně zažil? A mnohem důležitější, proč o to má zájem zrovna Dether? Vše maskuje za neurčitou radu, ale touha mu přímo čiší ze samotné podstaty duše. Natahuje k ní dlaň a ty máš být její prodloužení. Podruhé tě chce využít, zase ti dává pobídky, další sliby.
Ale to je bezpředmětné, neslyšíš okolní slova, pouze příběh. Nevnímáš ani Akolytu a jeho ztrápené reakce. Zmínil alchymii, zmínil moc, vše ztrácí význam.
Ardaen byl členem, kdo vedl kult? Proč ti o tom nikdy neřekl?
Otázky útočí, jak se okolí vzdaluje. Víš, že Ardaen i přes vaši náklonnost nikdy neprozradil ani slovo ze své minulosti. Dokážeš ho přimět? Dokážeš rozmluvit dávného kultistu?

Nepřítomně poděkuješ Radnímu za novou loutku. Akolyta vrhne pochybný pohled tvým směrem. Neodváží se promluvit, oponovat, jeho nelibost je však více než jasná. Nenávidí už jen tu představu, dopředu zná reakci mistrů. Jeho život skončil, naděje na povýšení mizí, vzdaluje se jako nesplněný sen.
Tarkus...
Nedokážeš se ovládat, v sázce je příliš mnoho. V Detherově tváři se začínají formovat stopy hněvu. Přimhouří oči, svaly na tváři se dají do pohybu. Však dříve než stihne promluvit ozve se zvonek dveří a do místnosti vstupuje strážný se znatelnou úklonou.
Nerad Vás ruším můj pane. Našli jsme ho, přesně jak jste chtěl.
Výraz hněvu se rychle mění v zaujetí, Tarkus ho nadále nezajímá, alespoň prozatím. Tahle záležitost musí mít nejvyšší důležitost, nikdo by nerušil radního a ještě bez řádného klepání.
Kde?
Řekne stroze Radní, více se uvelebujíc v nadmíru pohodlném křesle.
Littis.
Okamžitě reaguje voják. Očima přejede vás dva, očividně překvapen, že Radnímu nevadí vaše přítomnost. Zvědavost ho přejde, jakmile zazní ostrý rozkaz pána.
Zabít, chci ho mrtvého!
Dether zaburácí rozhodně a rukou naznačí vojákovi, aby opustil pracovnu. Stále otřesený muž vysekne mírnou poklonu a odejde.

Takže Tarkus?
O poznání spokojenější Velmistr obrátí pozornost zpět ke tvé osobě. Můžeš si jen domýšlet co znamenal výstup. Littis, kde jsi to jenom slyšela? Nebo snad četla?
Dobrá, bude ti umožněn přístup k jeho práci. Nyní potřebuji pracovat, nezklam nás.
Stočí oči k nějaké listině, pak je však ještě jednou pozvedne.
Avšak věřím, že to ti říkat není nutné.
Pousměje se, v tom jeho vypracovaném stylu.
Akolyta pozvolna vstane, celý jeho svět se rozpadl, je znechucen, naštván, pln odporu a teď ještě bude přijímat rozkazy od "nenáviděné".
Jak málo na něm záleží, nyní máš vše co jsi chtěla, je čas začít...

[Kazma]

Korriban - Komplex Akademie
Co dělat se zbytečnýma hračkama?

Oslepeni svou vášní, sem tam uděláme krůček vedle. A pak se to snažíme nějak napravit, nebo se necháme zachránit vnější situací. Mohla bych třeba tvrdit, že je něco vzrušujícího na tom poslouchat o nepřátelích Velkého radního, … není.
‚Ať už je Littis kdekoliv a kdokoliv má zemřít, zřejmě zemře, to se stává.‘
Když už se necháte najít, nebo prozradit, nic jiného si vlastně ani nezasloužíte. Tak už to bývá, silný pokoří slabé, slabý musí sloužit a ten, kdo je ve špatný čas na špatném místě, to má špatné. Co já s tím akolytou budu dělat? Jak zaměstnat někoho tak zbytečného, k čemu mi vlastně může být? Stojan na knížky?
„Děkuji Velmistře.“
Postavím se a ukloním.
„Nezklamu vás.“
Nedovolila bych si to, leda že by to mohlo směřovat k něčemu praktičtějšímu, než jenom zbytečné smrti, leda, že by mi na tom přestalo záležet, opět. Udělám několik kroků vzad, pak až se otočím a odejdu z místnosti. Venku si počkám na akolytu, už se těším na jeho další slova, je v tom cosi zvráceného a přirozeného, jednou se vozíte po někom vy, podruhé někdo jiný po vás. Cestu plánuji zahájit směrem k zabezpečeným archívům, nespěchám.
‚Kdo ví, kolik dveří mi otevře Radního jméno, než se mi pokusí useknout hlavu.‘

[Alyatur]

Korriban - Komplex Akademie / Archív vzácných písemností

Radní prostě pokyne ke dveřím. Čas pro vaši "návštěvu" vyprchal, nadále se nechce nechat obtěžovat. Medovým hlasem podložil daný úkol, neočekává jakýkoli odpor. Jak typické pro mocí posedlé radní. Nevnímají okolí, pouze loutky a loutkáři. Šachová partie vlivu a postupu.
Vyjdeš na chodbu, tohle patro skýtá nebývalý klid, nikdo se neodváží rušit smetánku. Kamenné podlahy zde zdobí koberec, přepych. Další důkaz o velikosti, těžko uvěřit, že tito "vůdci" vyhrávají války, nebo to je jinak?
Za tebou se vyšourá nový společník, oči sklopené k zemi. Opařený horkým výrokem uznávaného.
Co si budete přát, má paní.
Jak markantní obrat. Vychutnáváš si samotnou parodii tohoto okamžiku, sladký med na špičce jazyka. Řečnil o tvé bezcennosti, urážel tě. Nyní z rozkazu musí plnit tvoji vůli.
Celé jeho tělo se chvěje, být na jiném místě už by držel v rukou meč, už by se snažil vyříznout tvé ještě bijící srdce.
Omluvte prosím dřívější poznámky, nechápal jsem vaši důležitost.
Vtipné! Pejsek na vodítku nového pána.
Avšak to tě nyní netrápí. Ardaen, knihovna a archív. Tajemství tvého zesnulého mistra jsou na dosah. Už cítíš jak se do nich zatínají tvé pařáty.

Bez čekání zamíříš do sklepení, k vědomostem, které ti unikaly. Postavení bránilo vstupu, nyní jako Detherova chráněnka musí uhnout každý z mistrů.
Akolyta tě poslušně následuje, činí průchod chodbami o poznání jednodušší. Každý zlověstný pohled oplácí, reaguje na každé častování. Zdá se, že věrnost těchto "následovníků" je prodejná, klíčem je vhodně položený rozkaz.
Točitým schodištěm až na samotné dno akademie. Tam se za ocelovými dveřmi nachází chráněný archív. Holokrony, svazky a spisy. Tolik dávného moudra, tolik zapečetěných informací a poznatků.
Vypráví se zvěsti o tom co je zde uloženo.
U vchodu stojí dvojice strážců. Akademická garda, elitní skupina mezi silnými.
Věnují vám nepříjemný pohled, není zvykem aby učedníci a akolyté chodili do těchto míst. Slov se ujme tvůj pejsek, snad aby se zavděčil, nebo odčinil předchozí dialog.
Máme pověření Radního Dethera, požadujeme vstup.
Bližší voják pozvedne obočí, chvíli si vyměňujete pohledy, než konečně přikývne a přiloží klíč ke čtečce.
Vyšlo to! Vzrušení roste, ráj se otvírá, přístup je volný.
Nevěřícně pohlédneš do prostorného sklepení, jako by jsi nechtěla uvěřit, že toto není sen. Jeden z těch nádherných obrazů nočního ticha.
Přestáváš vnímat čas a prostor. Akolytova přítomnost ve tvém spektru mizí, jako dítě poprvé v zábavním parku.

Konečně, "Spisy Lorda Tarkuse", malá zapadlá krabice někde v pozadí místnosti. Možná to byla jen záminka jak se sem dostat, možná skutečný záměr. Tak nebo tak, ten muž pracoval na něčem pozoruhodném.
-Oddělitelnost duše, deník Lorda Tarkuse-
Tělo a duše, dvojice, součást podstaty života. Jsou neoddělitelné a jejich porušení znamená zánik, nebo ne? Došli jsem k závěru, že je možné uchovat jedno bez druhého. Dávno zapomenutá magie pracovala s touto myšlenkou, dávno předtím než se naše sekta zaměřila na boj, čistý boj. Zanevřeli jsem na nauky podporující proces magie, alchymie. Používáme Sílu, temnou stranu pouze pro útok. Škrcení, blesky, rychlá likvidace protivníka.
Ale podívejme se do minulosti. Existovala nauka "Necrosaria Practica". Následovníci si hráli s myšlenkou vyjmutí duše, bez nutnosti zachování tělesné stránky. Dnes umíme potlačit duši a ovládnout tělesnou schránku. Vyjmutí je ovšem mnohem vyšší krok. Vidíme nesmírný potenciál. Bylo by zapotřebí najít duši maximálně Silově náchylnou, aktivní. Mám možnost studovat malé dítě, Miraluku. Domnívám se, že její moc poroste. Jednoho dne by mohla posloužit jako vhodný exemplář.
Přejděme však k samotnému procesu. Nehmotná duše je v těle uchycena pomocí Síly, té jež pojí vše živé i neživé. Pokud obrátíme její tok, duše ztratí kontakt a ...
Jak dlouho tu budeme?
Vytrhne tě ze čtení hlas společníka. Nechápe význam svazků, jsou to pro něj jen nepotřebné cáry.
Nechápe vlastně velikou škálu věcí...

[Kazma]

Korriban - Komplex Akademie

Skoro bych se rozesmála, skoro. Věrnost není zboží, věrnost neznamená nic, nikdy neznamenala, existuje pouze oblast následovníků, ochotných se plížit ve vašem stínu, dokud si ji nepřestanete všímat, jakmile je již neuvidíte a budete považovat za jakýsi stálí inventář, zničí vás. Nemám ráda tyhle plíživé stíny, nemám ráda, když se mi někdo snaží vnutit do přízně, ale on za to nemůže, Řad Kurtyze znamená, že je silný, ne chytrý. Kdyby byl chytrý, nebyl by zde. Kdyby byl chytrý, nemusela bych ho mít na krku. Kdyby byl chytrý, neptal by se co chci, chci všechny vědomosti tohoto místa, chci všechno, co kdo objevil a vynalezl, všechny věci, které byly utajeny, neboť na ně nikdo nebyl připraven, chci porozumět a pochopit.
A chci vědět, co se tehdy stalo na Littisu.
„Anas nieikuny.“
Utrousím drobný poznatek.

Archív vzácných písemností

Každý máme něco, někdo má třeba vstup do archívu. To, co chtěl. Vlastně k něčemu skutečně je, odpadá spousta nutností, jako jednat ze stráží, mnohokrát jsem se snažila vymyslet nějakou rozumnou historku, abych se tam dostala, historku, která by se neobrátila proti mně. Bezúspěšně.
Tak tak jsem se ještě ubránila před touhou tam naběhnout, hezky vklidu.
‚Tohle všechno, moje, na chvíli. MOJE!‘
Záminka, nebo záměr? Polemizovat nad tímto skutečně nechci, ne zde, ne tváří v tvář něčemu tak dokonalému, tolika vědomostem. Nakonec jsem se rozhodla začít od Tarkuse, když padnete dříve, než jste stihli něco dokázat je malá krabice to jediné, co po vás zbude.
Dala jsem se do čtení.
…
„Ta svině.“
Nejen, že zničil mé listy, on chtěl zabít i mě, ale tento faktor vybledá před jiným.
‚Necrosaria Practica, navážeme, využijeme.‘
A pak si dovolil mě vyrušit, proč? Za co?
„Grotthu.“
Zavrčím nejdřív, ale rozmyslím si to, možná k něčemu bude.
„Jak tě mám jmenovat?“

[Alyatur]

Korriban - Archív vzácných písemností

Tvůj mistr, věděla jsi mnohé. Přesto tohle je novinka. Plánoval tě využít, zneužít pro vlastní výzkum. Ach jak podobní jste vlastně byli. Bez váhání by jsi učinila stejně.
Pracoval na něčem velkém, často hovořil o "změně světa". Dlouho do noci zahlcen listinami, všemi dostupnými informacemi.
Nikdy nedošel uznání, jeho výzkum ostatním nepřišel důležitý. Pohrdali jím skoro stejně jako on jimi.
Boj... Ano, tak zní novodobé zaměření Silově aktivních. Nudné techniky na rychlé zneškodnění, usmrcení, ovládnutí.
Nekonečná válka donutila zaměřit pozornost hybatelů tímto směrem, zanevřeli na dávné výzkumy, pohřbili moudra někam do špinavého archívu.
Společně změníme svět maličká! Moje vize bude vyplněna! Oni nic nechápou, jsou to štváči, ženou se kupředu bez rozmyslu. Nevidí potenciál, neznají smysl. Temná strana poskytuje nekonečnou škálu možností, je naší povinností využít jich. Už brzy, velice brzy, slibuji, přísahám!
Jeden ze "záchvatů" mistra, když horečně popisoval nádhernou budoucnost. Tolik času po jeho boku a přesto až nyní vidíš cíl onoho výzkumu.
Vyjmutí duše? Nahrazení? Nebo snad převtělení? Nekonečný život? Dether mu dýchal na záda, nebezpečně nahlížel pod ruce. Co vlastně dobrý radní skutečně věděl? Byl to důvod pro jeho odstranění?
Tehdy ti udaní nevědomky zachránilo život, moc nezbývalo a z malé miraluky by se stala pokusná bantha.
Pro vyšší účel musíme přinášet oběti, zapamatuj si to. Životy nemají smysl, nic okolo nás! Jen cíl, pokrok, jediné na čem záleží! Vypálíš klidně celou vesnici, zabiješ všechny, jen pro záchranu jediného svitku!
Další moudro z repertoáru pohnuté osobnosti.
Jeho duše nalezla věčný chaos, ty stojíš nohama na pevné zemi. Pokusný mazlíček co kousnutím zabije chovatele...

Aden Nari, ale "přátelé" mi říkají Wraith.
Procedí mezi zuby, "přátelé", no jistě. Cuknutí svalů poblíž ramene naznačuje, že zvažoval podání ruky.
Vyrušení mu nemůžeš mít za zlé. Pro lidské oči se zdá, že jen stojíš na místě. V rukou nic nemáš, nic neděláš. Povzdechneš si, tohle nebude jednoduché. Nemáš čas mu vysvětlovat podstatu a možná ani nechceš, tohle tajemství skýtá nemalou výhodu.
Nechcete nějaké občerstvení?
Myšlenka na prosté stání v archívu se mu příliš nezamlouvá. Nosí řád nejmocnějšího uživatele Síly ve skupině a přitom o ní ví tak málo, tak málo se zajímá, jak smutné.
Nechápavě zakroutíš hlavou a znovu se ponoříš do deníku mrtvého mistra.
...duše ztratí kontakt a stane se volnou, dostupnou. Nevíme jak dlouho je možné držet ji v éteru, přesto pokud vycházíme z výzkumů původní sekty, máme hodinu na provedení rituálu uchycení, či jiné éterické manipulace.
Osobně jsem našel nejednu chybu v originálním výkladu. Samotný vzorec a rituální obrazec, kruh nesmí být uzavřen, hrozí poškození "obsahu" myšlení. Na bezduché kreatury dostačující, pro můj cíl nikoli.
Miraluky mají duši navázanou na provazce Síly, poskytuje jim "jiné" vidění, nahrazuje oči. Přemostit její duši a přidat pečeť, mohl bych vytvořit absolutní uskupení Síly. Novou bytost nebývalé moci, nekonečných možností.
Chvěji se při samotné myšlence. Ale to je jenom začátek, úspěšné provedení by mi umožnilo úplnou manipulaci s duší. Tělo by ztratilo význam. Nesmrtelnost by se stala jednoduchým pozlátkem, prostou odměnou.
Výsledek mého výzkumu, obrazec trasferu, vytržení a následného uchopení.

<Stránka vytržena, chybí>

... Zbývá poslední krok, dostatečná Síla pro momentální uchování. Jsem blízko, cítím to. S tím co mám mohu provést rituál s velkým rizikem, což za těchto podmínek nechci. Mám jen jeden pokus, jednu vhodnou duši.
Dívka vykazuje velké kvality, sama rozumí temné straně, mohla by pomoci. Stěží by však pochopila svou oběť, svou důležitost. Cítím její vzdor, možná se o něco pokusí.
A proto <Polovina stránky vytržena>

Kdo a proč? Radní Dether? Postaral se o zahlazení stop? Nebo je ve hře další hráč? A čeho se tolik báli, co bylo natolik nebezpečné, že zasluhovalo zničení?
Procházíš zbytek krabice, podobně na tom jsou všechny spisy Tarkuse. Stránky chybí, dokonce celé díly jeho výzkumu.
Chtěla jsi proniknout do celé záhady, nyní vyvstalo mnohem více otázek. Zemřel vůbec na následky tvého udání, či to byla pečlivě vymyšlená záminka?

[Kazma]

Korriban - Archív vzácných písemností

Zabít, nechat trpět, ovládnout, protože na myšlení jsou tu přece ti starší, jenže i ti jednou zemřou a ti po nich už to nedokáží, ne. Teorie úpadku popsaná na několika málo stranách. Vývoj, přirozený vývoj ne jednotlivce, nýbrž skupiny odsouzené k úpadku, jednou. Ale to není moje starost.
Nesmrtelnost, ano, nesmrtelnost je klíčem k vědomostech a výzkumům. Skrze nesmrtelnost jsou i ty nejhlouběji a nejlépe ukryté vědomosti pouze na dosah ruky.
‘Dether mě zabije.’
Jak příhodné. Zvířátko přinese zbytečky výzkumu, spojí nitky v dokonalou pavučinu, a pak se ještě ochotně a poslušně postaví doprostřed, aby bylo zabito ve jménu svých pánů.
‘Dokonalé, dokonalé do posledního bodu.’
Pokud je tohle pravda, je to skutečně pomalý a důmyslný pavouk, jenže pokud dokáže myslet takhle dopředu, musí mu být jasné, že bych se toho dobrala, tedy, že se z toho nijak nevyvléknu. To je omyl, výzkum musí být dokončen a až bude dokončen, bude tu mnoho dalších, které musí být také dokončeny a tak dále až do věčnosti.

„Takže Wraithe, občerstvení ano, ale přines jej za osm hodin, teď můžeš jít. A sežeň mi nějaké roucho, bez děr, to mi nech v mém pokoji.“

Zničíš tisíce světů pro záchranu jediného svitku a pro ztrátu vlastních zápisků zničíš jediný život a tvůj to nebyl. Pokračovala jsem dál ve čtení a líbilo se mi to čím dál tím méně, najednou jsem to nebyla já kdo zradil, vypadalo to mnohem hůř, uvažovali by jsme v těch skutečně nejhorších vzorcích, tak Tarkus tu někde je a čeká, aby to dokončil. Škoda, že jsem se nikdy nezabývala tím, jaký byl mezi těmi dvěma vztah, ale na tom už teď nezáleží. Vyvolávat mrtvé duše doposud neovládám a i kdyby, … i kdyby … Tarkusovy zápisky toho neposkytují mnoho, předkládají mnohem víc otázek, než že by dokázaly na některé z nich odpovědět. Rozhlédla jsem se po archívu.
‘Mutace těla a necromancie duše. Máme hodně práce.’
Je tu toho tolik, někde to tu bude. Navíc, nikdy nevíte jak dlouho budete v přízni, musíte si nahrabat co nejvíc, než nebudete.