Valee Miku: Neočekávaná cesta (Jesper)

[Gwendolin]

Valee Miku: Neočekávaná cesta

Píše se rok 0 ArS (35 BBY). V celé Galaxii začal platit jednotný kalendář založený na kalendáři hlavní planety galaxie - Coruscantu. Rok má nyní 10 měsíců, 3 festivalové týdny a 4 prázdninové dny, tj. 369 dní celkem.
Galaktická Republika zažívá nebývale klidné období míru a relativní prosperity. V jejím čele stojí znovuzvolený kancléř Finis Valorum. Na pořádek vedle Bezpečnostních složek dohlíží řád Rytířů Jedi, sídlící v dech beroucím Chrámu v centru města. Toto klidné, harmonické místo představuje bezpečné útočiště pro členy řádu a zejména jejich nejmladší studenty – younglingy. Většina z nich si užívá bezstarostné chvíle a o svět vně zdí se příliš nezajímá. To však neplatí o Valee Miku, echanijské dívce, která svou touhu po dobrodružství a rebelského ducha vybíjí při výpravách mimo Chrám…

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Dnešní den byl oním dnem! Hodiny strávené pozorováním, hledáním nejschůdnějších tras a plánováním měli konečně přinést své ovoce. Doposud si se při svých útěcích nedostala daleko od Chrámu. Vždy tě buď včas někdo zastavil, nebo si všiml, že chybíš a spustila se velká pátrací akce. Po posledním dobrodružství tě navíc mistři pozorněji hlídali. Musela si počkat, až jejich ostražitost ochabne. Což se stalo přesně před dvěma týdny.
Nápad na další útěk ti vnukl zážitek z jídelny. Při snídani si nechtěně vyslechla rozhovor dvou padawanů. Oba mladíci museli za trest vypomáhat v jídelně. To ráno bylo jejich úkolem vstát těsně před svítáním a pomoct při vykládce beden se surovinami pro kuchyni. Ty dovážela speederová dodávka každé ráno čerstvé přesně v pět hodin třicet minut standardizovaného času. Během přejímky zboží bylo vozidlo odemčené a nehlídané. Nabízela se ti tak šance nastoupit a nechat se popovézt do města. V archívu chrámu sis do svého datapadu stáhla podrobný plánek budovy a vyznačila si na něm dvě nejbezpečnější a nejrychlejší cesty k přistávací rampě u kuchyně. Nicméně i tak ti trasa z pokoje k jídelně zabrala půl hodiny. Nesměla si totiž použít turbovýtah jehož pohyb by na tebe mohl upozornit dozor na chodbách. A to byl další problém. V noci chodby v křídle s pokoji younglingů, procházel některý ze starších studentů. Od večerky v osm hodin až do budíčku v půl osmé se jich na chodbách vystřídalo přesně 5. Jejich služba trvala dvě hodiny. Pouze poslední strážce měl svou směnu o půl hodiny delší. Naštěstí v ranních hodinách, obzvláště ke konci směny byl dozor již na tolik vyčerpán, že by kolem něho mohla projít bantha a ničeho by si nevšiml. Přesto bylo nutné kvůli případným zdržením vyrazit z pokoje nejdéle deset minut před pátou hodinou.

Předešlého večera si šla spát nezvykle brzo. Tvé spolubydlící se tomu z počátku divily, posléze si však řekly, že si pravděpodobně jen unavená a za tvým chováním nehledaly žádné postranní úmysly. Mimo to tě považovaly za samotářskou šprtku a příliš se o tebe nezajímaly. Pod polštář sis schovala náramkový chronometr s nastaveným buzením. Před dvěma dny si pro jistotu vyzkoušela, zda zvuk budíku neprobudí některou z dívek. Naštěstí se tak nestalo. Bylo přesně třičtvrtě na pět, když k tvým uším dolehla tlumená melodie a vytrhla tě z lehkého spánku. Poslepu si musela chronometr vypnout a nahmatat boty u postele. V oblečení si kvůli úspoře času spala a tak ti přípravy nezabraly tolik času. Nemusela sis ani dávat příliš velký pozor na hluk, jelikož Skye neskutečně chrápala. Jakmile se ujistíš, že máš vše, co sis s sebou chtěla vzít, zamíříš ke dveřím. Dlaní přejedeš po stěně v místech, kde by se měl nacházet ovladač dveří. V momentě, kdy o něj tvé prsty zavadí, zatlačíš. Dveře se se zasyčením otevřou a ty se nervózně ohlédneš za sebe. Trojice spících studentek se jen mírně zavrtí a nerušeně pokračují ve snění. Opatrně vykoukneš na chodbu a následně opustíš pokoj. Vydáš se doprava, směrem ke schodišti a dozoru. Našlapuješ tiše jako maalraas na lovu. Asi po deseti metrech se chodba stáčí do leva. Za zatáčkou se nachází křeslo a v něm pravidelně pospává hlídkující student. O jeho přítomnosti tě informuje kužel světla mířící do rohu chodby přímo před tebou. Po dobu deseti úderů srdce to místo hypnotizuješ pohledem. Protože nezaznamenáš žádný pohyb vykoukneš. Rodianský student ležel zkroucený v sedačce, zatímco zapnutá baterka spočívala na jejím opěradle. Klekneš si na všechny čtyři a tímto způsobem podlezeš světelný paprsek, skrz který prolétávali prachové částice. Jen, co se dostaneš do dostatečné vzdálenosti od padawana, vstaneš a po schodech zamíříš vstříc svému dobrodružství.

Nyní před tebou bylo rozhodnutí vybrat si, jakou cestou se dáš. První, lehčí a delší varianta znamenala přesunout se o čtyři patra níž. Poté projít halou až na konec k jídelně a kuchyni. Zde nastává ta nejtěžší část. Nepozorovaně se přes obě místnosti přesunout až na rampu. Pokud by ses rozhodla pro druhou variantu, nesestoupila bys o čtyři patra, nýbrž jen o tři. Opět by tě čekal přesun halou k balkónu, jež se nacházel přímo nad rampou a od něhož vedla úzká římsa k okapové rouře, po které bys slezla dolu. Tato cesta byla rychlejší, měla si větší šanci nepozorovaně projít, avšak byla také mnohem riskantnější a vyžadovala dobrou fyzičku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jdeme na to. Zde je pár pokynů, kterými se musíš řídit:
-Nehraj za jiné postavy, než za tu svou
-Posuň děj o kousek napřed, ale jeho vývoj, reakce okolí či zda ti tvůj čin vyjde nebo ne určuji já
-Dodržuj pravidla a tvar příspěvku
-Nemusíš se bránit návratu do minulosti v myšlenkách, popisu okolí, pocitů
V úvodním příspěvku máš nejvíc volnosti. Můžeš zavzpomínat na uplynulá léta. Na dětství, rodinu, výcvik, nějakou nedávnou událost, cokoliv.
Máš volnou ruku pokud jde o výběr předmětů, které si s sebou vezmeš a mohli by se ti hodit (zakomponuj jejich seznam do příspěvku). Jen pozor na světelný meč. Svůj ještě nemáš. Maximálně si můžeš vzít cvičný, ale v tom případě očekávám vysvětlení, jak se ti ho povedlo propašovat z hodiny.

Hezkou zábavu

[Jesper]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Od chvíle, kdy jsem vyslechla lamentování oněch dvou učedníků uplynulo už několik dní. Téměř každou volnou chvilku jsem od té chvíle využila k tomu, abych si onu trasu co nejlépe zmapovala a naplánovala. Zamýšlela jsem vyplížit se z ložnice, proklouznout kolem hlídky a poté sestoupit prázdným chrámem o tři patra níže. Zde se, za prostornou halou, nacházel balkón, od kterého vedla uzoučká římsa k okapové rouře, po které se dalo sešplhat až dolů. Pakliže by se cokoli zkomplikovalo, měla jsem připraven i alternativní plán - cestu přes jídelnu a kuchyni. Představa slézání okapové roury mi ale připadla mnohem lákavější než plížení se kolem několika hloupých nákladních droidů, kteří, jak jsem předpokládala, budou v tu dobu tvořit jediné osazenstvo jídelny a kuchyně.

Minulý večer jsem od večeře odešla dříve, abych si v noclehárně mohla nerušeně zabalit vše potřebné. Krom nutného oblečení jsem si toho moc nevzala - jen lano, které se mi podařilo ukořistit ve skladu, balíček s jídlem, které jsem si poslední tři dny schovávala a datapad s plánkem chrámu a několika přilehlých městských čtvrtí (ten jsem do batohu přibalila až ráno). Nemyslela jsem si, že se dodávka od Chrámu vzdálí natolik, abych zpět pohodlně nezvládla dojít po svých. A já chtěla být nejpozději do začátku první vyučovací lekce zpátky.

Poté co jsem batoh se vším potřebným uložila ke zdi hned vedle postele, jsem oblečená zalehla, ještě jednou si na datapadu prošla svou plánovanou trasu, na chronometru si nastavila čas upozornění, a pak, nedlouho potom co se venku setmělo, jsem zavřela oči a během chvíle upadla do bezesného spánku, ze kterého mě chvíli před úsvitem probudilo polštářem tlumené bzučení časoměřiče.

Otevřela jsem oči a během několika okamžiků se rozkoukala. Pokoj byl stále zahalen ve tmě. Spěšně jsem pod polštářem nahmatala chronometr, utišila jej a připjala si jej na ruku. Pak už nezbývalo nic než si nazout připravené boty, chopit se batohu a konečně se vydat na cestu. Do dvou minut po probuzení už jsem se pomalu a tiše plížila tmavou chodbou.

První překážku, která mne na mé cestě čekala, jsem konfrontovala velice záhy. Spícího rodianského studenta, jehož podoby překážka nabyla, však ani v nejmenším nebylo těžké překonat. Znala jsem jej - do paměti se mi vryl především tím, že mi před několika týdny zhatil jeden z pokusů o útěk z chrámu. Na vše pak upozornil mistry, za což jsem si vysloužila pokárání a trest, který vyžadoval, abych se každý večer po dobu dvou týdnů věnovala leštění údržbářských droidů. Fakt, že se mi kolem něj tentokrát povedlo tak snadno proklouznout, mi proto přinesl jistou dávku uspokojení.

Za chvíli jsem dorazila až k velké hale. Zde jsem se rozhlédla - mé oči už dostatečně přivykly tmě, kterou navíc již začaly osvětlovat první paprsky vycházejícího slunce - a když jsem seznala, že je místnost prázdná, dala jsem se do tlumeného klusu. Chtěla jsem ušetřit co nejvíce času. Jakmile jsem doběhla ke dveřím, otevřela jsem je spínačem - naštěstí nebyly zamčené - a vklouzla dovnitř.

Krátce jsem se rozhlédla po městě a zkontrolovala si čas. Šimrání v žaludku a třes v kolenou, které jsem v mnohem menší míře začala pociťovat už při příchodu do haly, teď začaly dosahovat meze hraničící s únosností. Zavřela jsem proto oči, narovnala záda a zhluboka se nadechla. Vzduch jsem několik okamžiků zadržela v plicích, abych jej poté pomalu, postupně uvolnila. Toto jednoduché dechové cvičení jsem zopakovala ještě několikrát a alespoň částečně jsem si tak dodala klidu.

Opřela jsem se rukama o zábradlí na té straně balkónu, odkud mířila římsa až k okapu. Ten jsem si co nejlépe prohlédla. Soustředila jsem se především na bližší odhad jeho obvodu, očima jsem ale hledala i případné výstupky nebo nerovnosti, které by mi při sestupu pomohly. Když jsem s tímto skončila, nezbývalo už nic jiného než opatrně, jednu po druhé, přehodit nohy přes zábradlí, přilepit se zády ke zdi a drobnými úkroky zamířit až k okapu.

------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdyby byl problém, dej vědět a já to editnu

[Gwendolin]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Chronometr na tvém zápěstí ukazoval čas 5 hodin 12 minut. Unavený dozor a prázdné chodby ti výrazně usnadnili přesun. Dokonce si se na balkon dostala s mírnou rezervou, která ti při slézání okapu jistě přijde vhod. Všechno šlo jako po huttském másle. Skeptika by se v takovém případě zmocňovaly negativní myšlenky, očekávaje nějakou komplikaci. Naopak optimista by nepochybně poznamenal, že se ti nyní snaží Síla vynahradit tvé předchozí neúspěchy.

Uspořený čas si chytře investovala do zkoumání římsy, stěny budovy a okapové roury. Zeď Chrámu byla minimálně z této strany krásně hladká, bez jediné skulinky či výběžku. To mohla, ale i nemusela být výhoda. Pro tebe to znamenalo nemožnost se čehokoliv přidržet. Římsa byla dostatečně robustní, aby tě udržela. Nezdálo se, že by se na ní jakkoliv podepsal zub času. Její šířka byla zhruba 16 centimetrů, což přibližně odpovídalo větší půlce tvého chodidla. Kovová okapová roura se nacházela v rohu (zeď tam má tvar písmena L) a byla každých +/- 35 cm přichycena ke stěně kovovou obručí, kterou si při sestupu mohla použít jako oporu. Od balkonu byla vzdálena asi 5 metrů. Nedosahovala přímo na plošinu pod ní, ale táhla se vedle ní. Jakmile by si slezla na její úroveň, opatrně bys musela natáhnout nohu a přesunout se na ní. Výškový rozdíl, který si musela překonat, činil 6 metrů.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozor na předbíhání děje. Tentokrát mi to neleze do příběhu, ale příště budem editovat.

[Jesper]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Pohled na cifru časoměřiče mě upokojil. Okolnosti mi prozatím byly nakloněny, byla jsem si ale vědoma toho, že jsem sotva překročila startovní linii. A že se něco zkomplikuje, to je jisté.

Opatrně jsem natáhla nohu přes zábradlí a otestovala, zda-li je římsa opravdu tak pevná, jak se na pohled zdála být. Poté jsem se stáhla zpět za zábradlí a přehodila si batoh na břicho. Tušila jsem, že mi to znesnadní šplhání, překonat uzoučkou římsu se mi ale s batohem na zádech nezdálo možné.

Pomalu jsem tedy přehodila nohy přes zábradlí a přilepila se zády ke zdi. Mírně jsem pozvedla hlavu a pohled zafixovala před sebe. Ani mě nenapadlo dívat se dolů. Chodidla jsem natočila v maximální možné míře do stran, tak, aby mezi nimi byl co největší tupý úhel. Poté jsem nohy konečně začala pomalounku posouvat po římse směrem k okapu. A na každý takový drobounký krůček jsem se snažila co nejlépe soustředit.

[Gwendolin]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Coruscant se pomalu ale jistě probouzel do dalšího hektického dne. Mezi do nebe se tyčícími mrakodrapy si svou cestu hledaly první sluneční paprsky a na prosklených tabulích se před tvýma očima rozehrávala podmanivá hra světel. Zatímco v dálce před tebou se budovy strojily do růžového hávu, na opačné straně se stále choulely ve tmavém pyžamu. Nehledě na denní dobu se mezi nimi táhl nekončící had dopravy. Od Chrámu Jediů si držel patřičný odstup, přesto k tvým uším sem tam dolehl zvuk klaxonu.

Vybereš si v té městské džungli jeden pevný bod a na něj se po celou dobu chůze po římse díváš. Tímto způsobem zabavíš své oči a zabráníš si tak pohlédnout dolu do hlubin. Zatímco pomalu suneš obě nohy po úzkém prostoru, ramena a záda tlačíš dozadu. S tlukoucím srdcem opustíš bod bezpečného návratu, tedy místo, ze kterého by ses ještě snadno dostala k zábradlí. Byla jsi asi ve třetině cesty, když v tom se kolem budovy Chrámu prohnal silnější závan větru. Chladný vzduch pohladí tvou tvář a pročechrá ti neposedné pramínky vlasů. Naneštěstí také zatlačí z boku na tvé tělo, batoh a na okamžik naruší tvou rovnováhu. Zastavíš se a celé tělo zatlačíš ke stěně. Kdyby ti Síla takovou schopnost propůjčila, hned by si k pevnému materiálu přirostla. Jakmile vítr ustane, pokračuješ v cestě. Špičkou nohy hrneš před sebou drobný kamínek. Cítíš, jak ti překáží. Slyšíš, jak dře o povrch římsy. Při dalším kroku spadne a ty marně čekáš, zda neuslyšíš nějaký zvuk. Pravda, tak malý předmět si neměla šanci zaslechnout, přesto se neubráníš myšlence, že cesta dolu je neskutečně dlouhá. Když konečky prstů konečně nahmatáš chladné, kovové tělo okapu, vydechneš úlevou. Nepřestaneš se soustředit a stejně opatrně jako doposud, zdoláš i poslední půl metr dělící tě od roury. Po krátké pauze najdeš dlaní jednu z jistících obručí a pevně se chytneš. Váhu celého těla přeneseš na levou nohu, pravou nohu a ruku ladným pohybem přesuneš k okapu, ke kterému se následně přitulíš, jako k matce. Sestup svým způsobem připomíná šplhání po žebříku. Liší se pouze v náročnosti a ve skutečnosti, že s rourou nesmíš moc mlít, aby se neuvolnila. Máš za sebou přibližně dva metry. Kdyby ses nyní ohlédla, zpozorovala bys klesající speederovou dodávku. Tato skutečnost tě však nemusela příliš trápit. Vyložení beden a potvrzení přejímky zabere několik minut. Přesto ses nesměla příliš zdržovat.
Na rampě kousíček od tebe pomalu začala každodenní rutina. Mladý muž v bundě s logem společnost dopravce vystoupil z kabiny a přešel k nákladovému prostoru. Mezitím z kuchyně vyjeli čtyři droidi a tinnellská kuchařka. Ta se okamžitě dala s mladíkem do řeči. Pokaždé když foukl vítr tvým směrem, zaslechla si část rozhovoru.

…už toho mám nad hlavu. Ještě jedna společnost o pár čtvrtí dál a mám padlááá.
Hlas patřil mladíkovi. Byla v něm jasně znát únava. Což potvrdilo i zívnutí na konci věty.

Nabídla bych ti cafu, ale ještě jsem jí bohužel nestačila udělat.
Omlouvala se žena a s namáhavým vzdechnutím popadla jednu z krabic.

Konečně si se dostala na úroveň rampy. Natáhneš nohu a jen, co najdeš pevnou půdu pod botou, přehoupneš se. Ze srdce ti doslova spadne balvan. Okamžitě se skrčíš a očima přejedeš okolí. Droidé odváželi bedny se zbožím a kuchařka společně s řidičem odnášeli do dodávky prázdné bedny ze včerejšího dne. Poté společně zamířili ke kuchyni. V momentě, kdy je čistý vzduch, vystřelíš jako splašená gizka a doběhneš k otevřenému nákladovému prostoru. Ten byl velký asi 2x5 metrů. Pečlivě uklizený, pouze výjimečně se na zemi povalovali kousky utržených lístků, natí ze zeleniny. Vlezeš si úplně do zadu vedle plných krabic se zeleninou a ovocem. Před sebe pro jistotu položíš několik prázdných krabic, aby si tě mladík nevšiml. Na jeho návrat nečekáš dlouho.

Děkuju za koláč! Zase zítra!
Rozloučí se řidič a bez důkladnější kontroly dodávky zavře zadní dveře. Ocitneš se v naprosté tmě. Pouze mřížkou vedoucí do kabiny řidiče k tobě pronikala trocha světla. V momentě, kdy speederové vozidlo nastartuje, zaslechneš nezaměnitelné CVAK všech zámků. Až nyní ti dojde, že uvnitř nákladového prostoru není žádná klika, kterou by sis sama otevřela.

[Jesper]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Na lehký ranní vánek, který mi sem tam počechral vlasy, jsem si, stejně jako na vzdálený hluk dopravy, který ke mně občas z dálky dolehl, záhy zvykla a začala jej ignorovat. I výšková budova, na kterou jsem fixovala zrak, se pro mne brzy stala pouze jakýmsi pozadím, zatímco jsem se plně soustředila na drobné pohyby nohou, kterými jsem se posouvala ke svému cíli.

Mou koncentraci narušil až prudký závan větru, který mnou náhle zacloumal ve třetině cesty a na několik okamžiků mě vyvedl z rovnováhy. Zastavila jsem, trhla očima nahoru a ještě více se přitiskla zády ke zdi. Naštěstí jsem ale zachovala klid a nezačala zmatkovat. Než se vítr prohnal, několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych rozdýchala menší šok, který mi poryv způsobil. Po této neočekávané pauze jsem opět očima ulpěla na jednom z mrakodrapů v dálce a jala se pokračovat v cestě.

Konečně jsem špičkami prstů zavadila o kovový povrch okapového válce. Bez meškání jsem upocenou rukou sevřela jednu z příchytných obručí a zaklesla špičku chodidla mezi rouru a stěnu. V této pozici jsem si dopřála několik hlubokých, úlevných výdechů. Krom úlevy mne ale zaplavila i nemalá dávka hrdosti - těšilo mě, s jakým klidem jsem tento obtížný úsek dokázala překonat.
"Ještě ale nemám vyhráno." Připomněla jsem si.
I přesto se mi ale sestup po okapu, který mne nyní čekal, zdál oproti cestě po uzoučké římse o poznání snazší.

Vymrštila jsem druhou ruku a i tou se zachytila obruče. Volnou nohu, kterou jsem několik okamžiků nechala viset ve vzduchu, jsem vzápětí obtočila kolem kovového válce. Roura se přitom mírně zatřásla, což mě upozornilo na to, že opatrnost a klid budou opravdu na místě i při cestě dolů. Uvolnila jsem tedy zaklesnuté chodidlo a pomalu se vydala na cestu dolů.

Ukázalo se, že sestup po okapovém válci je oproti ukračování po římse nejen jednodušší, ale také bezpečnější, a nevyžadoval tudíž, abych setrvala v permanentní koncentraci. Mohla jsem si proto dovolit věnovat jistou pozornost podnětům z okolí, především pak těm zvukovým. Mezi nimi mě po nedlouhém čase zaujalo čím dál zřetelnější burácení speederového motoru. Nebylo těžké si domyslet, že tento zvuk vydává dodávka, kterou jsem se zamýšlela jako černá pasažérka vydat na cestu po městě. Nedovolila jsem si ale, aby mě její příjezd rozptýlil a v sestupu jsem dál pokračovala stejným tempem.

Zvuk motoru za několik chvil utichl, jen aby byl pár okamžiků na to nahrazen vzdáleným šumem hovoru dvou osob a v mé vzdálenosti takřka neslyšitelným hučením motorů droidů. To už jsem se ale konečně dotkla nohou země, načež následovala další vlna úlevy. Pustila jsem se okapu, přehodila batoh zpátky na záda a dopřála tělu krátký čas na to, aby opět přivyklo přítomnosti pevné půdy pod nohama. Hned na to jsem ale ukročila ke zdi, přikrčila se a v této pozici setrvala, dokud se prostor na rampě nevyprázdnil. V té chvíli jsem se rozběhla a rychle se přesunula až k otevřeným dveří vedoucích do úložného prostoru dodávky. Vyhoupla jsem se dovnitř a přesunula se až na samý konec nákladového prostoru, kde jsem se přikrčila za menší hromadu několika posledních plných beden. Svou skrýš jsem poté vylepšila ještě několika prázdnými bednami.

Nyní jsem měla konečně chvíli na to, abych rozvážila svůj další postup.
"Ten chlapík vypadá unaveně," Běželo mi hlavou. "Nejspíš by si mě nevšiml, ani kdyby ty bedny přišel odnášet sám. Snad se mi tedy podaří proklouznout, zatímco bude pryč a dodávka bude otevřená..."
Neměla jsem pochybnosti o tom, že bych mu dokázala utéci i v případě, že by mě nakonec přeci jen zpozoroval. Tomu jsem se ale raději chtěla vyhnout - Mohlo by mu dojít, odkud jsem utekla a Chrám posléze upozornit. A to bylo to poslední, co jsem potřebovala.

Konečně se mladík vrátil. Motor se tlumeně rozhučel, načež se dveře do nákladového prostoru zavřely. Zatímco vozidlo nabíralo rychlost, přitáhla jsem si jednu z prázdných beden pod zamřížované okno, které ústilo do řidičovi kabiny. Postavila jsem se na bednu, objala prsty mříže a poté, co jsem si zvědavě prohlédla celou kabinu a krátce i řidiče, jsem naši cestu začala sledovat skrze čelní okno.

[Gwendolin]

Coruscant, dodávka

Ucítíš škubnutí, to když se dodávka vznese a dá do pohybu. Vozidlo několik sekund stoupá, aby se následně zařadilo do provozu. Přisuneš si ke stěně prázdnou bednu. Otočíš ji dnem vzhůru a pro jistotu na ni dlaněmi zatlačíš. Jakmile se ujistíš, že je dostatečně pevná, opatrně na ni vylezeš. Ocitneš se dostatečně vysoko, aby ses mohla podívat skrz větrací otvor do kabiny řidiče. První na čem spočine tvůj pohled, je palubní deska posetá množstvím spínačů a kontrolek. Ovládací páky zkušeně svíral pár mladých rukou. Ztvrdlá, místy popraskaná kůže patřila osobě, která si své těžce vydřené kredity vydělávala namáhavou prací. Mladíkův obličej ti zůstane skryt. Jediné, co z jeho hlavy vidíš, jsou delší hnědé vlasy a světlá pleť. Na kratičký okamžik pustí pravá ruka páku a rychlím, naučeným pohybem zesílí rádio. K tvým uším nyní doléhal ženský alt. Pomalý, podmanivý, nezvykle hluboký. Jazyk, kterým zpěvačka zpívala byl Ryl. Jednotlivá slova, ač si z větší části neznala jejich význam, v tobě zanechávala hořkost a smutek. Tíživou atmosféru navíc dokresloval hudební doprovod složený jen z minima nástrojů. Čelní okno ti nabízelo výhled na rušnou dopravní tepnu, vedoucí mezi vysokými mrakodrapy. Sem tam byl k železobetonové konstrukci budovy připevněn neonový poutač reklamující nejnovější výrobky a služby. V momentě, kdy zvuk rádia přehluší mohutné zívnutí, stáhne řidič boční okénko a do kabiny začne pronikat čerstvý, chladný vánek.

To byla Aola Rose se svou písní Kairn'ayy, přátelé! Tato dvacetiletá twi'lečka je v celé galaxii čím dál populárnější. A tento týden budeme hrát o dva lístky na její koncert, který proběhne již za tři týdny v Silver Hall zde na Coruscantu! Jak vyhrát se dozvíte dnes po poledni, takže nám zůstaňte věrní. Teď si dáme další písničku a po ní se podíváme na dopravní situaci ve městě.
Zatímco se z reproduktorů začaly ozývat první zběsilé tóny dechových nástrojů, mladík za volantem navedl svůj stroj do odbočovacího pruhu. Vozidlo začalo klesat a zpomalovat. Průzor vyplnila přízemní budova s širokým parkovištěm. Neonový nápis na střeše ti prozradil jméno podniku: U Buzza. Již od pohledu bylo jasné, že se jedná o průměrný fast food. Jen, co dodávka dosedne na parkoviště, řidič vypne veškeré systémy, vytáhne klíč a opustí vozidlo.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ta mřížka mezi kabinou řidiče a nákladovým prostorem není dost široká na to, aby ses za ni mohl chytit. Slouží k větrání. Můžeš se přes ní dívat, ale to je tak vše.
Teď máš chvíli čas než se řidič vrátí, takže dávám prostor tvé představivosti. Napiš, co bys chtěl udělat a já se rozhodnu zda ti to vyjde či nikoliv. Jestli bez mého svolení ve své odpovědi opustíš dodávku, stihne tě trest boží (=moderátorský).

[Jesper]

Coruscant , dodávka

Jemný, melodický hlas mladé ženy, který se linul z rádia, mne v kombinaci s výjevem na ranní Coruscant okouzlil. Pohladila jsem prsty stěnu, o kterou jsem se opírala a vydechla dojetím. Zaplavily mě pocity svobody a volnosti, doprovázené vzrušením z dobrodružství, které jsem právě prožívala. Pevné zdi chrámu Jediů mi sice poskytovaly jistotu a bezpečí, cítila jsem ale, že spolu s tím mi právě volnost a svobodu odpírají. Usmyslela jsem si proto, že do Chrámu nebudu pospíchat, jak jsem měla původně v plánu. Chtěla jsem se vrátit, předtím jsem si ale chtěla těchto pocitů alespoň trochu užít.

Opatrně jsem na několik okamžiků opřela hlavu o mříže a znovu vydala tiché vydechnutí, které bylo jako to předtím přehlušeno písní linoucí se z rádia. Tu píseň jsem si zamilovala a ač jsem tušila, že už ji nejspíš nikdy neuslyším, byla jsem přesvědčená o tom, že si ji budu ještě dlouho pamatovat. Stala se pro mě symbolem nejen tohoto výjimečného dne, ale i pocitů, které jím byly naplněny.

Tklivou melodií jsem se nechala unášet až do chvíle, kdy utichla a byla nahrazena hlasem moderátora rádiové stanice. Jeho slova mi dala popud k tomu, abych začala přemýšlet nad tím, jak bych se zachovala, kdybych zmíněné vstupenky na koncert vyhrála já. Dumání nad těmito příjemnými myšlenkami mne dostatečně zabavilo až do chvíle, kdy dodávka zaparkovala u nízké budovy restaurace, zjevně nižší cenové kategorie. Při pohledu na ni jsem si uvědomila, že u sebe nemám žádné kredity. V Chrámu bych se k penězům mohla dostat jen sotva, přesto jsem tušila, že by mi jejich absence mohla způsobit komplikace. Vzápětí jsem ale dospěla k tomu, že se touto skutečností, se kterou nejspíše nic nenadělám, nemá smysl zaobírat. Místo toho jsem se rozhodla soustředit na problémy, které vyřešit mohu. Třeba na fakt, že mě chlapík ponechal zamknutou v dodávce.

"Tahle hospoda by si asi sotva mohla dovolit odebírat stejné suroviny jako Chrám Jediů." Přemýšlela jsem. "Nejspíš se sem tedy ten chlapík přijel nasnídat, nebo něco takového... Já bych se tu tedy mohla porozhlédnout."

Slezla jsem tedy z bedny a podívala se po takřka prázdném nákladovém prostoru.
"Měla jsem si vzít nějaký osvětlovač." Napadlo mě přitom.
Aktivovala jsem proto displej datapadu, který měl alespoň částečně tento nedostatek vyřešit, a jala se úložiště dodávky zkoumat. Nejprve jsem prošmátrala dveře ve snaze zjistit, zda-li by se zevnitř nedaly nějakým způsobem uvolnit a zvednout. Poté jsem opět vylezla na bednu, abych si posvítila - jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu - na strop nákladového prostoru.
"Možná je tam nějaké okno." Říkala jsem si přitom.

Poté jsem se otočila a zahleděla se zpět do kabiny řidiče, konkrétně na ovládací desku. Nyní jsem si pohrávala s myšlenkou, že pokud by se mi mezi změtí tlačítek podařilo odhalit to, které ovládá otevírání dveří do nákladového prostoru, mohla bych se pokusit zatlačit na něj pomocí Síly a dveře si tak otevřít. I kdyby se mi ale bylo povedlo jej odhalit, váhala bych - Síla představovala velmi vděčného a užitečného spojence, nechtěla jsem na ni ale spoléhat v tomto případě, kdy to situace nevyžadovala. Krom toho jsem si chtěla vystačit sama.
"Možná to zkusím, když nebude zbytí... možná."

[Gwendolin]

Coruscant, dodávka

Displej datapadu nemohl nahradit záři svítilny, přesto ti alespoň částečně umožnil prohlédnout si vnitřek nákladového prostoru. Intenzitu světla namátkou vyzkoušíš na nejbližší krabici. Z půl metrové vzdálenosti bez problému identifikuješ ovoce Jogan. Kulatý, fialový plod s bílými svislými pruhy a červenými lístky na vršku. Toto sladké ovoce se nejčastěji používalo v kuchyni jako surovina při přípravě dezertů. Jakmile přiblížíš datapad ještě víc, rozeznáš i nápis na bedně - Planeta původu: Rodia.
S úsměvem na tváři přejdeš k zadním dveřím dodávky. Ty byly tvořeny ze dvou, do stran otevíratelných křídel. Jednotlivé půlky vrat k sobě doléhaly, tak precizně, že bys mezi ně nestrčila ani žiletku. Po celé délce byly naprosto hladké, nenašla si žádnou kliku ani spínač. Ze stěny z tvého pohledu, vlevo vysel kabel, na jehož konci se nacházelo ovládání k rampě. Naneštěstí ta se vysouvala zvenčí, z pod dodávky. Její aktivace by ti tudíž nijak nepomohla. Touto cestou by ses ven dostala pouze tak, že by ti někdo otevřel, zničením křídel vrat nebo v případě schopnějších jediů za pomoci Síly.
Vrátíš se opět k bedně, vylezeš na ní a posvítíš na strop nákladového prostoru. Bohužel ani tentokrát neuspěješ. Žádné stropní okno či dvířka nenalezneš. S poslední nadějí se otočíš k mřížce a pohlédneš do kabiny řidiče na ovládací desku. Tvůj pohled upoutá dvojice tlačítek. Na jednom je zobrazena dodávka s klíčem v místech kabiny, na druhém je klíč vyznačen v celém prostoru dodávky. Snadno si odvodíš, který spínač odemyká/zamyká jakou část vozidla. Zaváháš. Doufala si, že opustíš vozidlo bez použití Síly. Avšak nenapadal tě žádný jiný způsob, jak se z nákladového prostoru dostat. Rozhodneš se jednat. Po dobu deseti úderů srdce nespouštíš tlačítko z očí. Do paměti si ukládáš jeho polohu na desce. Poté zavřeš oči, zhluboka se nadechneš a vydechneš. Za pomoci dechového cvičení se uklidníš a vyčistíš si hlavu. Následně se soustředíš na Sílu. Její proudění, její přítomnost ve všem živém i neživém. Představíš si dodávku. Dělala si to již tolikrát. Uchopit vesmírnou energii a nasměrovat ji dle potřeby. V tomto případě na tlačítko. Dotknout se ho neviditelným prstem a zatlačit. Zatlačit!

CVAK!
Ozve se povědomí zvuk. Zvuk naplňující tvou mysl vítězstvím. Nemohla si uvěřit, že to bylo tak snadné. Tentokrát nešlo o žádné obyčejné cvičení pro děti. Byla jsi v akci! Ve městě, kde si musela bojovat s okolními rušivými vlivy. Navíc si na ovládacím panelu musela vybrat TO jedno pravé tlačítko. Neubráníš se radosti a vlně euforie. Ta zmizí v momentě, kdy se otevřou dveře od kabiny. Ne jen na straně u řidiče, ale i u spolujezdce.

Nemůžu uvěřit tomu, že nám to ten hlupák takhle zjednodušil! Ta snídaně ho přijde pěkně draho!
K tvým uším dolehne burácivý smích dvou mužů. Dvou zlodějů, kterým si právě usnadnila krádež vozidla a vlastně i sebe samotné.

Dělej, Orone! Může se každou chvíli vrátit!
Hlas patřil mohutnému muži na místě spolujezdce. Těch pár vystrašených slov ve spojení s nervozitou a roztěkanými gesty v tobě zanechávalo dojem, že se jedná o prostší osobu, která v této dvojici neměla rozhodující slovo. Na rozdíl od něho, jeho kumpán zachovával chladnou hlavu. Připojil malý počítač o velikosti dlaně k palubní desce a s jeho pomocí se naboural do systému.

Neboj, už to bude.
Zloděj zvedl od počítače hlavu a věnoval svému příteli sebejistý pohled. Tobě se tak naskytla možnost prohlédnout si obličej menšího, chytřejšího zločince. Byl jím humanoid s tmavě hnědou, vrásčitou pletí. Jeho tvář postrádala jakékoliv ochlupení. Z temena hlavy muži vyrůstal jediný hustý pramen černých vlasů rozdělený na několik copů. Bezpečně si v Oronovi poznala weequaye.

A je to! Připoutej se, vyrážíme!
Okřikne Oron svého společníka. Následně odpojí počítač a předá mu ho. Spustí motory, načež se dodávka nadzvedne na repulzorech. Dříve než se dostaneš z šoku, jaký ti příchod zlodějů způsobil, vozidlo se vznese do vzduchu a zapojí se do provozu.

[Jesper]

Coruscant, dodávka

Když se téměř všechny případné možnosti úniku, které mne napadly, ukázaly býti liché, začala jsem váhat. Viděla jsem před sebou dvě možnosti; buďto se pokusit zatlačit na tlačítko pro ovládání zadních dveří pomocí Síly, nebo počkat, dokud se nevrátí řidič a dál se nechat vozit po Coruscantu.
"Už teď musím být dost daleko od Chrámu a kdo ví, kam až má tahle dodávka namířeno. A bez kreditů by se mi cesta zpět mohla protáhnout ještě více, než bych chtěla."
Zadívala jsem se ven.
"Nadruhou stranu, tohle místo vypadá tak... nepřívětivě."
Věděla jsem, že čas běží a na otálení už jej mnoho nezbývá.
"Jestli se odsud mám pokusit utéct, musím to udělat teď!"
A tak jsem se rozhodla.
"Schovám se do té kantýny, v klidu si prohlédnu mapu a rozhodnu se co dál." Zhruba jsem si načrtla svůj další postup a dodala si tím jistoty. "Jen jestli se to povede... ale ono se to povede! Však už nejsem žádné roztěkané štěně."

Narovnala jsem záda a opřela se dlaněmi o stěnu dodávky. Dlouze jsem se zadívala na tlačítko a vryla si do paměti jeho podobu i polohu. Pak jsem zavřela oči, nadechla se, zadržela dech a zhluboka vydechla. Vyhnala jsem z mysli všechny vlezlé obavy, představy i myšlenky. Uzavřela jsem své vědomí všem příchozím podnětům z okolí a zaměřila svou pozornost pouze na tok Síly. Cítila jsem ji, vnímala jsem, jak prostupuje dodávkou, přísadami v bednách a mnou samou. Nyní jsem si vybavila tlačítko - jeho tvar, umístění i značení, které na sobě neslo. Jasně jsem ho před sebou viděla. Bylo blízko, stačilo se jen trochu, maličko natáhnout. Ne rukou, ani žádným jiným tělesným údem, ale skrze Sílu. A to jsem také učinila.

Pak se ozvalo cvaknutí.
"Povedlo se!"
Zaplavila mě radost, vzrušení a euforie. Sotva jsem si ale tyhle pocity uvědomila, události kolem mě se daly do pohybu nabírajíce přitom směr, který bych v žádném případě neoznačila za příhodný.

Na obou stranách kabiny řidiče se otevřely dveře a než jsem si stihla uvědomit, co se děje, nahrnuly se dovnitř dvě osoby, načež se jedna z nich začala nabourávat do systému ovládání vozidla.
Tiše jsem polkla. "Zloději!" Cítila jsem, jak mnou pomalu prostupuje znepokojení a neklid. Trpké ale bylo i uvědomění faktu, že jsem jim k této krádeži sama napomohla.

Zatímco dodávka startovala, opatrně jsem si klekla na zem a opřela se o stěnu nákladového prostoru. Víc než kdy jindy jsem právě teď potřebovala zachovat chladnou hlavu. Chvíli jsem v této pozici setrvala a tiše se prodýchávala. Poté jsem se zvedla zpátky na bednu, opřela dlaně o stěnu a pokusila se oba lupiče prohlédnout. Zaměřila jsem se především na jejich oblečení, či alespoň jejich části. Zajímala mě ale i rasa druhého ze zločinců a pochopitelně také to, zda je některý z nich ozbrojen.

"Zatím bude asi nejlepší nedělat nic a pozorovat."

Znovu jsem se podívala z jednoho lupiče na druhého. Začala jsem přemýšlet o svém dalším postupu, zároveň jsem ale dávala pozor, abych zachytila jejich případný rozhovor.
"Kolik zlodějů by na vlastní pěst ukradlo dodávku převážející suroviny? Někdo je musel najmout... a nebo jim jde o vozidlo, ne o suroviny. Že by tu dodávku chtěli použít pro nějakou další krádež?"
Na chvíli jsem obrátila zrak k zemi.
"Možná bych se měla pokusit zatlačit na několik dalších tlačítek. Kdyby se dodávka začala chovat divně, snad by je to donutilo zastavit. Nebo by je to alespoň mohlo vyvést z míry..."
Podívala jsem se po spolujezdci. Vypadal jako silák, zároveň ale působil minimálně nejistě. Tušila jsem, že právě toho bych mohla využít.
"Snad by se mi mohlo podařit zapůsobit na jeho mysl pomocí Síly." Má nedávná akce mi v tomto směru dodala sebedůvěry. "Určitě by pomohlo, kdyby se mi podařilo jej předtím nějak znejistit nebo dokonce vylekat. A kdybych mu navíc zkusila vtisknout jen nějakou jednoduchou myšlenku, mohlo by to vyjít."
Prozatím jsem se ale rozhodla zdržet se činů a celou situaci pouze sledovat.

[Gwendolin]

Coruscant, dodávka

Řidič a pravděpodobný velitel této dvoučlenné bandy byl oblečen do plátěných kalhot hnědé barvy, khaki trička a kožené vesty. To bylo vše, co si ze svého úhlu dokázala zjistit. Zda byl muž ozbrojený a čím vším ti zůstalo skryto. Jistota a zručnost s jakou weequay kradl vozidlo naznačovala, že nemáš tu čest s nějakým začátečníkem, nýbrž s osobou, která se tímto způsobem živý již delší dobu. Svého společníka musel znát Oron řadu let. Usoudila si tak z chování obou mužů. Připomínka bezpečnostních pásů mohla být myšlena ve vtipu, ale také to mohl být ochranářský instinkt, jaký k sobě cítí blízké osoby a příbuzní.
Z druhého muže si viděla zatím jen vysoko sahající ramena, zakrytá pončem a silné nohy, taktéž v plátěných kalhotách. Na bok vystrčený zadek a nahnuté držení těla napovídalo, že se spolujezdec loktem pravé ruky opíral o dveře. To také vysvětlovalo, proč si doposud nezahlédla ani centimetr z jeho hlavy.

Proč chtěl Yul zrovna dodávku? Víc se mi líbil ten landspeeder vedle.
Prolomí mlčení z čista jasna hromotluk.

To nepotřebuješ vědět. Chtěl dodávku, tak ji taky dostane. Co se líbí tobě je irelevantní.
Odbude Oron svého kolegu, čímž zároveň potvrdí tvou domněnku. Zlodějům nešlo o náklad, nýbrž o vozidlo. Naneštěstí se nedozvíš, k čemu ho potřebují. Otázkou zůstávalo, zda záměry zmíněného Yula zná weequay. Možná před druhým mužem dělal pouze důležitého a ve skutečnosti ví stejně málo jako on. Nebo zná svého přítele na tolik dobře, že mu tuto informaci záměrně neřekl, aby ji posléze někomu neprozradil.

Ir co?

Irelevantní. To znamená, že na tom nezáleží.
Trpělivě poučuje řidič svého druha, zatímco nespouští oči z protijedoucích vozidel.

Aha… Nemám Yula rád. Proč pro něj děláme? Dřív jsme si vystačili bez něj!

Dřív jsme taky vybírali popelnice a okrádali šlapky. Já v tom nechci pokračovat. Yul je sice křivák, ale aspoň nám slušně platí… A máma by byla ráda, že se nám daří.
Uběhlo teprve pár standardizovaných minut a ty ses o svých únoscích dozvěděla další důležitou informaci. S největší pravděpodobností se totiž jednalo o bratry pocházející z nižších pater Coruscantu. A tam se nyní také vraceli. Sluneční svit totiž pomalu střídalo pouliční osvětlení, různobarevné neonové poutače a obrovské obrazovky dokola pouštějící smyčku reklam. Čím více jste se blížili k povrchu planety, tím divočejším dojmem ulice a budovy působili. Bylo to jako opustit řád a vstoupit do chaosu. Uhlazený, chladný a elegantní vzhled mrakodrapů vystřídali špinavější ulice, barevné domy s mnohdy nevkusnou výzdobou, bytosti oblečené a upravené ve všemožných galaktických stylech. Projedete kolem jedné z větších promenád a následně odbočíte do tunelu. Světelná signalizace na stěnách ve tvaru šipek již z dálky varovala řidiče před pravotočivou zatáčkou. Jakmile vás tunel vyplivne, ocitnete se v urbanistické čtvrti plné průmyslových budov. Podél hlavní ulice se táhla trať pro repurzorový vlak a její dráhu jste nyní kopírovali.

[Jesper]

Coruscant, dodávka

"Takže to jsou bratři."
Podívala jsem se z jednoho na druhého.
"A pracují jako najatí zločinci."
Poté, co jsem si v hlavě přijaté informace utřídila, začala jsem nad nimi dále uvažovat.
"Ten... Yul tu dodávku určitě nechce jen tak pro nic za nic. A jestli s ní plánuje nějaký velký zločin, dozajista kolem sebe bude mít celou skupinu násilníků a zločinců. A utéct celému gangu by bylo určitě mnohem obtížnější než utéct těmhle dvěma."

Rozhodla jsem se tedy jednat. Zahleděla jsem se na ovládací desku a očima začala přejíždět po tlačítkách na ni.

"Zkusím na několik zatlačit pomocí Síly. Když se začne vozidlo chovat zvláštně, třeba je to donutí zastavit. V té chvíli bych mohla utéct a pak vše nahlásit CSF. A když nezastaví, možná je to alespoň trochu znejistí - alespoň toho druhého - a to mi nemůže uškodit. Říkal, že toho Yula nemá rád. Snad by se mi tedy v takovém případě povedlo jej přimět k tomu, aby vyvolal hádku."
Zatím jsem se ale rozhodla tuto myšlenku příliš nerozvíjet a soustředila se na prohlížení tlačítek.

Doufala jsem, že se mi podaří nalézt nějaké, po jehož stisknutí vozidlo okamžitě zastaví - něco na způsob nouzové brzdy. Dívala jsem se ale i po ovládání běžného brzdového systému a rychlosti. Pakliže by se ale ukázalo, že je oboje mimo můj dosah, měla jsem v úmyslu pokusit se aktivovat alespoň světla vozidla nebo rádio.

[Gwendolin]

Coruscant, dodávka

Jelikož si zatím neprošla žádným pilotním výcvikem a své samostudium si věnovala převážně historii, musela si se při identifikaci jednotlivých pák a spínačů spolehnout jen na svou dedukci. Naštěstí byla většina tlačítek označena obrázky či písmeny. Bezpečně si poznala dvojici s obrázkem dodávky a klíčem. Zamknutí/odemknutí dveří nemělo na chod vozidla žádný vliv, nicméně po každém stisknutí bylo slyšet hlasité cvaknutí zámků. Hned nad těmito knoflíky se nacházela dvojice koleček. Šipky na jejich vršku ukazovaly do polohy 0. Kolem prvního se nacházela řada čárek, které měnily barvu od tmavě modré, po světle modrou, bílou, růžovou až nakonec po sytě červenou. Vedlejší kolečko znázorňovalo čtyři polohy. Buď tři čárečky ukazovaly na čelní sklo, na nohy namalované bytosti, na její celé tělo, na bytost i čelní sklo nebo opět na polohu 0. Knoflík pro zvýšení či snížení hlasitosti rádia si znala již z jízdy s původním řidičem dodávky. Zmáčknutí očíslovaných čtverečků pod displejem rádia si identifikovala jako spínače pro změnu stanice. Mohli mít také jiný význam, podstatné však bylo, že náleželi k tomuto přístroji a opět nijak neovlivňovali chod vozidla samotného. To už se ovšem nedalo tvrdit o páce, nacházející se těsně vedle řízení. Oba řidiči ji používali, když zvyšovali nebo naopak snižovali rychlost vozidla. Změna polohy, tak mohla mít neblahý důsledek na jízdu a v hustém provozu, jaký byl po celém městě, mohla být neočekávaná manipulace s touto páčkou nebezpečná. Oproti tomu tlačítko s namalovanou žárovkou nemohlo způsobit žádné problémy, stejně tak i spínač, na němž byl namalovaný klaxon.

[Jesper]

Coruscant, dodávka

"Takže je tu ovládání zámků, světla, klakson, samozřejmě rádio a tou pákou uprostřed se kontroluje rychlost."
Postupně jsem si přeložila symboly na celé ovládací desce nebo, jak tomu bylo v případě páky, si jejich význam domyslela. A několik chvil na to už jsem měla představu o tom, jak s nimi naložím.

Můj plán byl velice prostý. Nejprve jsem chtěla kabinu pomocí klimatizace rozehřát na co nejvyšší možnou teplotu. Zatímco se bude vozidlo postupně ohřívat, měla jsem v úmyslu aktivovat světla a poté opakovaně, s pokudmožno pravidelným časovým odstupem (mínila jsem po každém zatroubení napočítat do pěti), zatroubit klaksonem.

Tiše jsem se prodýchala, důkladně si vepsala do paměti tvar a polohu kolečka, které sloužilo k ovládání klimatizace, a zavřela oči. Tušila jsem, že snaha upamatovat si všechny čudlíky najednou by asi byla zbytečná a jen bych si tím celou akci zkomplikovala. Rozhodla jsem se proto, že budu k tlačítkům přistupovat postupně.

Stejně jako předtím jsem se pokusila vyprázdnit mysl, koncentrovat se pouze na tok Síly a na svůj cíl. A postupně, po malých krůčcích, jsem se jala svůj plán realizovat.

[Gwendolin]

Coruscant, dodávka

Trvalo ti několik úderů srdce, než si se uklidnila a dostatečně koncentrovala na svůj plán. Poté ses naučeně natáhla po Síle a s její pomocí otočila dvojici koleček. První z nich do rudého pole čárek a druhé do pozice, kdy klimatizace foukala jak na bytosti, tak na přední sklo. Ani jeden z mužů si této změny nevšiml. Jakýkoliv zvuk přístroje byl totiž přehlušen hlukem motoru. Na to, aby se kabina vyhřála, potřebovala klimatizace pár minut, mezitím si pokračovala ve svém plánu. Na přístrojové desce sis našla knoflík, jež ovládal světla a jeho polohu sis promítla také do svého povědomí. Zopakovala celý postup a neviditelným Silovým prstem stlačila ovladač. Tentokrát již tvá akce nezůstala bez povšimnutí.

Co to, sakra!
Zahřměl zaskočený hlas řidiče. Nebyl sám, koho nečekané rozsvícení dálkových světel překvapilo. Protijedoucí speeder s sebou mírně trhl a poté několikrát zatroubil.

Co se děje?

Nic! Asi jsem omylem zavadil o spínač. Spi dál.
Vysvětlí Oron svému bratrovi závadu a okamžitě ji napraví. Dálková světla opět vypne a nechápavě zatřese hlavou. Poté dvakrát pohlédne dolu na své koleno a místo, kde se nachází tlačítko. Přestože si uvědomuje, že se spodku ovládacího panelu nedotkl, jeho mysl není schopná najít uspokojivé vysvětlení a tak nakonec opravdu uvěří svému předešlému tvrzení. To už se ovšem připravuješ k dalšímu útoku v podobě stisknutí klaksonu. Z čista jasna ticho v kabině přehluší zatroubení. Hlasitý zvuk následně doplní výkřik spolujezdce a série nadávek ze strany řidiče:

U zkurvený huttský řiti! Co to do hajzlu je?!
Spustí rozzlobeně weequay po druhém zatroubení. To už se do hry klaksonů zapojila i okolní vozidla. Nautolan v landspeederu před vámi nechápavě pohodí rukou a poté zahrozí pěstí. Naštěstí u další odbočky opustí dopravní tepnu a tak se dalších výhružných gest z jeho strany již posádka dodávky nemusela obávat. Problém s klaksonem se řidič rozhodne vyřešit použitím osvědčené hrubé síly. Praští do něho takovou silou, až v něm něco křupne a dodávka zatroubí naposledy.

Zrezivělej krám! Po celém městě jsou miliony dodávek a my musíme vybrat zrovna tu, co je krok od totálního rozpadu!
Kdyby Oron věděl, že při své smůle ukradl zrovna tu jedinou dodávku, ve které se skrývala studentka z Chrámu Jediů jeho již tak špatná nálada by se dostala na bod mrazu.

Co s tím je, Orone?
Promluví s neskrývanou obavou v hlase muž na místě spolujezdce. Řidič mávne rukou a zaskřípe zuby.

Ale nic! Je to starej křáp! Až dorazíme do garáže, budu se na to muset podívat… Kurva, proč si zapínal klimatizaci?! To je ti taková zima, že bez ní pět minut nevydržíš? Nemám ti sehnat čepici a rukavice? A co šálu? Přál by si milost pán tu?
Weequay se zbaví nahromaděného vzteku tak, že ho vmete do tváře svému společníkovi. Semínko sváru mezi příbuznými bylo zasazeno.

Neječ na mě! Já nic nezapínal! Asi to tu zůstalo po tom chlapovi, já se ale ničeho nedotýkal! Já…
Začne se hájit muž dotčeným hlasem. Než však stačí dokončit myšlenku, slova se opět ujme Oron.

Já, já, já! Kurva, kdyby mi dal někdo kredit pokaždý, když řekneš JÁ, tak je ze mě milionář! Ty nikdy za nic nemůžeš, viď?! Víš, co? Tak buď tak laskav a vypni ten krám, než si propotím spodky! Děkuju!
Ukončí diskuzi řidič nesmlouvavým tónem a spolujezdci nezbývá než poslechnout.