Mrtvý, ne mlčící

[Kazma]

Tozhar, trůnní sál

I přes tvůj včasný zásah jich přežilo jen pár, kteří stejně, jako tvoji vojáci neměli úplně ponětí, co že se zrovna vlastně stalo.

Sareg si prohlížel papíry, pohyboval rty, ale nevycházel z nich žádný zvuk, vypadal konsternovaně. Aniž by si to uvědomil, jeden úryvek přečetl nahlas.

„Jak pavouk jsem pomalu a trpělivě splétal své sítě, přikládal vlákno po vláknu, když se jedno přetrhlo, nahradil jsem jej jiným. Zklamali jste mě, ale jsem ochoten vám dát ještě poslední šanci, stačí pouze, když …“

Následoval příval sithských nadávek, kterým si plně ještě nerozuměl, ale nebylo těžké určit, že jeho monolog je plný proklínání, věčného zatracování a kdo ví čeho ještě.

„Měl jsem se jej zbavit už dávno.“

Prohlásil nakonec a schovávaje papíry někam do záhybů svého roucha.

„Mmj pnnee.“

Ozvalo se náhle, velmi nervózně poblíž. Nově příchozí byl opravdu nezdravě bledý voják, vypadal, že prožívá nějakou hlubokou vnitřní krizi. Podle třasu těla se dalo celkem jednoduše hádat, že nese špatnou zprávu a že ji nenese dobrovolně. Vzápětí poklekl, jako by snad chtěl zmírnit dopad budoucí na svou osobu a vyčkal, než jej Sareg vezme na zřetel.

„Mluv!“

Štěknul jeho hlas nenaloženě.

„Mmůj pane.“ Začal nebohý voják znova: „Dostali jsme zprávu ze Ziostu, Temný pán, on … Je mrtev.“
Čas se zastavil.

*konec výcviku – prostor pro poslední příspěvek*

[Artie]

Tozhar, trůnní sál

I stěny kolem mě jako by narudly, celá podlaha se červenala čerstvou krví, jejíž vlastnící byli nemilosrdně vražděni, dokud jsem to nezastavil. Když můj meče proti mé vůli zbavil samozvaného vládce tíhy zodpovědnosti (a hlavy), byl jsem opravdu zaskočen, všichni jako by se zbláznili, ačkoliv jsem nevydal jakýkoliv rozkaz, který by mým mužům nařizoval popravu zajatců, stalo se to.
Jeden z vojáků byl zrovna na cestě splnit svůj rozkaz zajatce zatknout, když však o zem žuchla mrtvola vůdce, zmatený a asi pod myšlenkou toho, že se něco pokazilo a rebelové se vzpouzejí, začal zajatce střílet, což bohužel začali po jeho vzoru dělat i ostatní.
Než jsem stihl vydat rozkaz, patnáct zajatců bylo mrtvých, a než všichni vojáci zareagovali, zemřeli další dva, a tak jsme se s počtem zajatců dostali z dvaceti na pouhé tři, kteří nyní s hrůzou ve tváři hleděli na své padlé spojence a vrtěli se, když jejich oblečení nasáklo krví. To jsem již však klečel před svým Mistrem a doufal, že se mě nerozhodne potrestat.
Mistr převzal dokumenty a já spustil paže podél svého těla a jak jsem měl v plánu, setrvával jsem v kleku.
Mistr jednu větu přečetl nahlas, a mě bylo jasné, že se jedná o jakýsi deník, či hlášení. Vyplývalo to ze způsobu, jakým byla věta napsaná i z jejího obsahu. Mistr větu nedokončil, místo toho začal hlasitě cosi nadávat.
Ne, ani deník, ani hlášení... Opravil jsem se, když jsem zaslechl i druhou načatou větu. Jednalo se o pokárání v psané formě, buď později doručené jako dopis nebo to mohl být předpřipravený proslov.
Z tohoto vyplývá jediná věc, autorem je Hitali, ale proč Sar.? Hitali se přeci jmenuje Exi?
Když Sareg dokončoval svůj vulgární proslov, ve dveřích se objevila nová postava, nikdo koho bych znal, ale taky od něj nehrozilo nebezpečí. Něco nesrozumitelně zamumlal, můj názor zřejmě sdílel i Sareg, neboť na ustrašeného muže vyštěkl povel k promluvení.

Marka Ragnos je mrtev? Úplně jsem si nebyl jistý co si o této zprávě mám myslet. Pro někoho to byla zpráva dobrá, pro někoho špatná, a pak jsem tu byl já... Já jsem byl součástí tohoto Impéria velice krátkou dobu a zatím jsem neměl příležitost si na Temného pána udělat nějaký názor. Bylo mi jasné několik faktů. Najde se určitě spousta lidí, kteří budou nyní chtít trůn pro sebe. Tito lidé si ustanoví nějaké spojenectví, a povedou proti sobě boje o trůn. Jinak řečeno, pokud se nepodaří vše vyřešit dosazením někoho, kdo bude dost silný na to, aby si všechny hezky zkrotil, dojde k občanské válce.
Tak či tak je postaráno, že bude na trůně silná osobnost, buď někdo dost silný na to, aby si trůn vydobyl, nebo na to, aby přinutil všechny představující hrozbu se mu poklonit.
Sice jsem s politikou tohoto Impéria neměl zkušenosti, ale toto byl můj logický úsudek.
Ale co to znamená pro mě?
Pomyslel jsem si a v pokleku čekal na další vývin událostí...
____________________________________________________________
Já už vím, že Exi je titul, ale Aras to neví Tuto odpověď jsem vzal jako výzvu, zda se mi podaří napsat sloh z ničeho, a myslím, že se mi to docela povedlo Vlastně takhle budu odpovídat častěji, ať se zase zařadím do soutěže o zlato A díky za to, že už nebudu mít parodii na Shoto

[Kazma]

Takže řádně uzavírám svůj první domoderovaný výcvik. Mise bude pokračovat pravděpodobně až po mé ústní maturitě.
Co bychom mohli o Artieho Arasovy říct? Snad jen to, že je ohromný chudák, že se dostal do spárů Sithů, nebo je tímto požehnaný? Úhel pohledu. Těžko říct, zda-li si tento dvou (nebo tří) týdenní sithský učedník se záhadnými vizemi a ještě záhadnějším mečem stihnul udělat svůj názor.
Shrnutí na sebe nenechá dlouho čekat, vzhledem k tomu, že Artie stihnul během výcviku dostat pár titulů hráče měsíce, asi to nebylo tak hrozné.
A co se vlastně stalo? Aras si vyzkoušel jaké to je hrát Zaun –hru, ve které můžete umřít (zatím stále nedohrána)-, učí se ovládat Sílu, meč a jaké to vlastně je sloužit Sithům. Co se týče Tozharské pevnosti na D’zauru, tak ta byla dobita, více si nechám na misi, i tohle bude mít své pokračování.
A když jsme u té mise, dáme si sem jednu ochutnávečku:

Ziost, palác lorda Zwirua

Říkali ji Limei, byla to sithska humanoidní rasy se zlýma očima. Pyšná a krutá bledá žena, někdo, kdo se příliš nechal ovlivnit kněžími, bez námahy bychom ji mohli označit za fanatika, jenže a ono „jenže“ je docela zřetelné, fanatizmus může i oslabit mysl.
Procházela chodbami. Černá róba šustila poslušně v patách, zatímco mířila do Saregovy laboratoře. Platilo sice nevyřčené nenapsané pravidlo, že do cizího se neleze, ale Limei tomu nedokázala odolat. Chtěla vědět kolik je pravdy na tom, co ji povědělo služebnictvo a pokud to byla pravda, chtěla to vidět, nebo spíš jeho.
Saregova „pracovna“ nebyla příliš rozlehlá, ani nijak vybavená, jednalo se vlastně o vězení pro jediného vězně, vezení, které strážilo alespoň deset válečníků z nichž jeden měl vždy zakrytou tvář tak, že se z něj daly zahlédnout pouze oči.
Uprostřed velké místnosti byla do země zapuštěna jakási aréna, zastřešená kupolovitou bariérou, celé to byla vlastně změť energetických bariér, zabraňující tomu uvnitř, aby se nedostal ven. Uvnitř na chladné neosobní podlaze ležela postava, vysoká postava muže humanoidních rysů, možná, dalo se to jen stěží určit, neboť většinu z osoby zakrývala bohatá a dlouhá hříva našedlých vlasů. Ale já vás nebudu napínat, neboť jsou tu určité náznaky, jedná se skutečně o muže, muže, který má delší špičaté uši a ostré rysy. Jeho kůže má jenom o málo šedší odstín, než vlasy a oblečení vzalo za své již před nějakou dobou, to co má na sobě, by se dalo popsat jako černé roucho, které někdo vypral v pračce s cihlama, pak jej pár měsíců nechal povětrnostním vlivům a ještě si do něj trochu posekal. Nic moc.
Limei se nahýbá nad bariéru, aby na vězně pořádně viděla, párkrát na něj křikne, nic, až když je rozmrzele na odchodu se zvedne hlava a na tváři sithky ulpí pohled dvou světle šedých očí bez zorniček, ty oči by měli být slepé, nevidět vás, vždyť nemá, čím by se díval, ale přesto se dívá.
„Limei.“
Prsty s dlouhými černými nehty si nedbale odstraní vězeň vlasy z obličeje.
„Očekával jsem tě.“
Usměje se Hitali téměř otcovsky, ve světle laboratoře se blýsknou jeho dokonalé ostré zuby.