Phate Relon - S jídlem roste chuť
Moderátor: Moderátoři
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Soustava Bandomeer, na palubě Thunderhogu
Zahlédl jsem ještě jak se náš doprovod oddělil a Godrik navedl frachťák silovým polem do toho co zbylo z hangáru. Z kokpitu nás poháněl a sám už byl pomalu u rampy která se pomalu otevírala. Umka vylezl ze střílny první a pospíchal k rampě. Rychle jsem ho následoval a letmo jsem se rozhlížel po lodi, jestli zde nění něco co by později překáželo v naloďování.
Když jsme seběhli po rampě, v hangáru to vypadalo jako po požáru. Všude byly cítit spálené obvody. Ze zdí, na kterých chyběly panely visely chuchvalce drátů. V hangáru už bylo shromážděno to co zbylo z posádky. Zběžně jsem se rozhlédl a snažil se je aspoň zhruba spočítat. Odhadem jich mohlo být okolo devadesáti, možná víc.
Tohle neni dobrý, tolik jich nepobereme...
Podíval jsem se směrem k Umkovi, který zjevně myslel na to samé když se rozhlížel po posádce. Ve vzduchu byla cítit panika a strach umocněná mým nautolanským vnímáním. Dalo se to pochopit, Zatracenec už toho moc nevydrží a smrt ve vzduchoprázdnu nejspíš nebude nic příjemného.
Uprostřed davu čítající jak zdravotníky, piloty tak obyčejnou obslužnou posádku, stál jejich velící, kapitán Maleficarus. Chrlil rozkazy do komlinku. Přemýšlel jsem jestli hovoří s někym dalším na palubě, nebo je tohle zbytek přeživších. Mezi jím a mistry proběhl krátký rozhovor, načež se dav začal spořádaně soukat do frachťáku. Stál jsem vedle rampy a hlídal kdyby někdo potřeboval pomoct. V tom se podlaha hangáru otřásla a osvětlení zhaslo. Zatajil se mi dech při pomyšlení na nefungující silové pole a generátor gravitačního pole. Výpadek naštěstí netrval dlouho a postil jenom světla.
"Honem...rychle..." mumlal jsem si pro sebe jak se podlaha hangáru chvěla.
Přemýšlel jsem jestli se nakonec vejdou na palubu všichni. A jestli se vůbec dostaneme do kokpitu. Při té ironické představě jsem se usmál. Kapitán, s několika dalšími vyššími důstojníky, čekal spolu s námi než se dav nalodí. Stále jsem byl skeptický k tomu, že budeme schopni evakuovat všechny.
Zahlédl jsem ještě jak se náš doprovod oddělil a Godrik navedl frachťák silovým polem do toho co zbylo z hangáru. Z kokpitu nás poháněl a sám už byl pomalu u rampy která se pomalu otevírala. Umka vylezl ze střílny první a pospíchal k rampě. Rychle jsem ho následoval a letmo jsem se rozhlížel po lodi, jestli zde nění něco co by později překáželo v naloďování.
Když jsme seběhli po rampě, v hangáru to vypadalo jako po požáru. Všude byly cítit spálené obvody. Ze zdí, na kterých chyběly panely visely chuchvalce drátů. V hangáru už bylo shromážděno to co zbylo z posádky. Zběžně jsem se rozhlédl a snažil se je aspoň zhruba spočítat. Odhadem jich mohlo být okolo devadesáti, možná víc.
Tohle neni dobrý, tolik jich nepobereme...
Podíval jsem se směrem k Umkovi, který zjevně myslel na to samé když se rozhlížel po posádce. Ve vzduchu byla cítit panika a strach umocněná mým nautolanským vnímáním. Dalo se to pochopit, Zatracenec už toho moc nevydrží a smrt ve vzduchoprázdnu nejspíš nebude nic příjemného.
Uprostřed davu čítající jak zdravotníky, piloty tak obyčejnou obslužnou posádku, stál jejich velící, kapitán Maleficarus. Chrlil rozkazy do komlinku. Přemýšlel jsem jestli hovoří s někym dalším na palubě, nebo je tohle zbytek přeživších. Mezi jím a mistry proběhl krátký rozhovor, načež se dav začal spořádaně soukat do frachťáku. Stál jsem vedle rampy a hlídal kdyby někdo potřeboval pomoct. V tom se podlaha hangáru otřásla a osvětlení zhaslo. Zatajil se mi dech při pomyšlení na nefungující silové pole a generátor gravitačního pole. Výpadek naštěstí netrval dlouho a postil jenom světla.
"Honem...rychle..." mumlal jsem si pro sebe jak se podlaha hangáru chvěla.
Přemýšlel jsem jestli se nakonec vejdou na palubu všichni. A jestli se vůbec dostaneme do kokpitu. Při té ironické představě jsem se usmál. Kapitán, s několika dalšími vyššími důstojníky, čekal spolu s námi než se dav nalodí. Stále jsem byl skeptický k tomu, že budeme schopni evakuovat všechny.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Soustava Bandomeer, hangár republikového křižníku Zatracenec
Všichni, které kapitán Maleficarus určil, byli v okamžení naloděni na palubě Thunderhogu, a v těch chvílích se hangárem hýkavě rozeřval alarm a osvětlení se zbarvilo do hrozivě červeného odstínu.
Godrik jednou ze svých čtyř rukou zasalutoval a obrátil se, aby se pak rozběhnul k pilotní kabině a byl připraven co nejdříve loď opět zvednout.
"Vy neletíte také?" podivil se Umka, když viděl, že kapitán se nijak nemá k tomu, aby také nastoupil.
"Ne," zavrtěl jen hlavou v odpověď. "Zůstanu s ostatními tady. Kapitán opouští svou loď jako poslední."
"Vrátíme se pro vás," prohlásil mistr, zatímco jste vběhli na rampu.
"Ne. Pro nás už letí další loď a stejně byste to nestihli... Provázej vás Síla."
Kapitán Maleficarus vám zdravou rukou zasalutoval, pak se rampa začala zavírat a současně se Thunderhog odlepil od podlahy hangáru toho, co zbylo z republikového křižníku Zatracenec...
Když se rampa zavřela a Thunderhog vyletěl skrz ochranné pole ven do vesmíru, vykročil jsi hlouběji do lodi a konečně sis mohl prohlédnout všechny ty, kteří se tísnili v kajutách a chodbičkách frachťáku. Tvá nautolanská intuice ti zprostředkovávala vjemy vyčerpání po dlouhém fyzickém a hlavně psychickém vypětí, stejně však jako úlevu, jejíž otisk šel cítit dokonce i v Síle.
A taky bolest. V hlavní kajutě kolem kruhového holoprojektoru byli uloženi zranění, kteří se nevešli na maličkou ošetřovnu a přestože všichni medikové i lékařský droid, kterého se jim podařilo zachránit, pracovali, seč mohli, jim se nikdo nevěnoval, maximálně tak ostatní vojáci, posádka a další, kteří toho pro ně nemohli udělat o mnoho více, než je utěšovat.
Všichni, které kapitán Maleficarus určil, byli v okamžení naloděni na palubě Thunderhogu, a v těch chvílích se hangárem hýkavě rozeřval alarm a osvětlení se zbarvilo do hrozivě červeného odstínu.
Godrik jednou ze svých čtyř rukou zasalutoval a obrátil se, aby se pak rozběhnul k pilotní kabině a byl připraven co nejdříve loď opět zvednout.
"Vy neletíte také?" podivil se Umka, když viděl, že kapitán se nijak nemá k tomu, aby také nastoupil.
"Ne," zavrtěl jen hlavou v odpověď. "Zůstanu s ostatními tady. Kapitán opouští svou loď jako poslední."
"Vrátíme se pro vás," prohlásil mistr, zatímco jste vběhli na rampu.
"Ne. Pro nás už letí další loď a stejně byste to nestihli... Provázej vás Síla."
Kapitán Maleficarus vám zdravou rukou zasalutoval, pak se rampa začala zavírat a současně se Thunderhog odlepil od podlahy hangáru toho, co zbylo z republikového křižníku Zatracenec...
Když se rampa zavřela a Thunderhog vyletěl skrz ochranné pole ven do vesmíru, vykročil jsi hlouběji do lodi a konečně sis mohl prohlédnout všechny ty, kteří se tísnili v kajutách a chodbičkách frachťáku. Tvá nautolanská intuice ti zprostředkovávala vjemy vyčerpání po dlouhém fyzickém a hlavně psychickém vypětí, stejně však jako úlevu, jejíž otisk šel cítit dokonce i v Síle.
A taky bolest. V hlavní kajutě kolem kruhového holoprojektoru byli uloženi zranění, kteří se nevešli na maličkou ošetřovnu a přestože všichni medikové i lékařský droid, kterého se jim podařilo zachránit, pracovali, seč mohli, jim se nikdo nevěnoval, maximálně tak ostatní vojáci, posádka a další, kteří toho pro ně nemohli udělat o mnoho více, než je utěšovat.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Soustava Bandomeer, hangár republikového křižníku Zatracenec
Trochu udiveně jsem koukal když do lodi vběhl poslední člen posádky a v hangáru zůstal pouze kapitán Maleficarus a několik jeho lidí. Buď se Thunderhog nafoukl, nebo byla posádka zatracence zvyklá těsnat se v malých prostorách.
Hangárem se začala šířit červená záře a řev alarmu vycházející z reproduktorů. Godrik se rychle prohnal kolem mě a vyběhl do lodi zaujmout své místo v kokpitu. Chtěl jsem se zeptat kapitána kdy se chystá nalodit, ale Umka mě předběhl.
Jestli sem letí další loď, bude to jen tak tak... pomyslel jsem si když jsem vyslechl kapitánova slova. Než jsem se nadál, Umka se obrátil zády ke skupince a vyběhl po rampě. Rychle jsem se uklonil na kapitánovo zasalutování a vyběhl za ním.
Stál jsem u rampy než se zavřela abych zkontroloval jestli je všechno v pořádku. Rozhlédl jsem se po lodi, který byla nyní plně obsazena. Jeden by řekl že s takovým nákladem výrobce snad ani nepočítal. Kam se nautolan podíval, viděl samou uniformu. V Síle se odrážela úleva smísená s vyčerpáním. Strach v myslích posádky trochu polevil, i když zdaleka nebylo po všem a rozhodně nikdo z nich nebyl v bezpečí.
V centrální části lodi byla provizorní ošetřovna, po které kmitali medici a lékařští droidi. Raněných na ně bylo moc. Zaběhl jsem do ošetřovny pro pár základních věcí a rozhodl se že medikům pomůžu. V Chrámu jsme se učili základním dovednostem, mezi které patřilo i ošetřování zranění. Došel jsem ke skupince, která měla menší zranění, většinou řezné rány a zlámané kosti. Když jsem začal jednomu z nich obvazovat pořezanou ruku, přiběhlo pár pilotů stojích opodál jestli mohou nějak pomoct.
"Několik by vás mohlo zajít do nákladového prostoru a roznést lahve s vodou. Té by mělo být dost. Zbytek mi může pomoct s ošetřováním lehčích zranění." řekl jsem jim a pokračoval v rozdělané práci.
Trochu udiveně jsem koukal když do lodi vběhl poslední člen posádky a v hangáru zůstal pouze kapitán Maleficarus a několik jeho lidí. Buď se Thunderhog nafoukl, nebo byla posádka zatracence zvyklá těsnat se v malých prostorách.
Hangárem se začala šířit červená záře a řev alarmu vycházející z reproduktorů. Godrik se rychle prohnal kolem mě a vyběhl do lodi zaujmout své místo v kokpitu. Chtěl jsem se zeptat kapitána kdy se chystá nalodit, ale Umka mě předběhl.
Jestli sem letí další loď, bude to jen tak tak... pomyslel jsem si když jsem vyslechl kapitánova slova. Než jsem se nadál, Umka se obrátil zády ke skupince a vyběhl po rampě. Rychle jsem se uklonil na kapitánovo zasalutování a vyběhl za ním.
Stál jsem u rampy než se zavřela abych zkontroloval jestli je všechno v pořádku. Rozhlédl jsem se po lodi, který byla nyní plně obsazena. Jeden by řekl že s takovým nákladem výrobce snad ani nepočítal. Kam se nautolan podíval, viděl samou uniformu. V Síle se odrážela úleva smísená s vyčerpáním. Strach v myslích posádky trochu polevil, i když zdaleka nebylo po všem a rozhodně nikdo z nich nebyl v bezpečí.
V centrální části lodi byla provizorní ošetřovna, po které kmitali medici a lékařští droidi. Raněných na ně bylo moc. Zaběhl jsem do ošetřovny pro pár základních věcí a rozhodl se že medikům pomůžu. V Chrámu jsme se učili základním dovednostem, mezi které patřilo i ošetřování zranění. Došel jsem ke skupince, která měla menší zranění, většinou řezné rány a zlámané kosti. Když jsem začal jednomu z nich obvazovat pořezanou ruku, přiběhlo pár pilotů stojích opodál jestli mohou nějak pomoct.
"Několik by vás mohlo zajít do nákladového prostoru a roznést lahve s vodou. Té by mělo být dost. Zbytek mi může pomoct s ošetřováním lehčích zranění." řekl jsem jim a pokračoval v rozdělané práci.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Soustava Bandomeer, na palubě Thunderhogu
Zatímco ty jsi pomáhal zraněnému člověku, Umka se rovněž protlačil do středu lodi, kde leželi ranění, a zakleknul k Rynovi, podle uniformy technikovi, který se choulil u stěny, držel se za hlavu a něco drmolil. Rynsky, takže jsi mu nerozuměl. Zřejmě měl otřes mozku.
"Uklidni se, příteli, pomůžu ti."
Přiložil mu lososově modré dlaně na hlavu - jednu na čelo a druhou na temeno hlavy - a zavřel oči. Ryn se postupně přestal cukat, ž se uklidnil úplně a vyloudil ze sebe tiché "Děkuji..."
"Potřebuju dva, co umí střílet z laserů, ve věžích!" křiknul Godrik, načež se davem prodrala lidská žena a Bothan, aby vzápětí vylezli po žebřících do střílen a zaujali tam pozice.
"Tady je ta voda, a čisté obvazy," přitočil se k tobě lidský mladík, který nemohl být o moc starší než ty, avšak měl na sobě lehkou zbroj a na rameni mu visela na popruhu blasterová puška. Podal ti několikalitrový kanystr nádobu s čistou vodou.
"Mistře Jedii!" ozvalo se odněkud zvolání, načež se v chodbičce zjevil zelený Twi'lek v kombinéze pilota.
"Jsem profesionální pilot! Převezmu řízení, ranění potřebují vaši pomoc," dodal poté, co se obratně propletl přelidněnou kajutou a dával při tom pozor, aby nešlápnul na ty, co leží na zemi.
"No, nejsem sice žádný extra léčitel..." na to Godrik, načež si s Twi'lekem bleskurychle vyměnili místa.
Pak, zrovna, když si skončil s ošetřováním prvního pacienta, se obě laserové zbraně Thunderhogu rozštěkaly.
"Jdou po nás mandíci, držte si žaludky!" zakřičel, aby upozornil ostatní. A opravdu bylo příhodno se něčeho chytit. Nikde v lodi - kromě kokpitu, kam jsi odsud nedohlédnul, a střeleckých věží - nebyl žádný průzor, takže jste neviděli, co se venku děje, ale bylo zřejmé, že se několik Davaabů rozhodlo vám dělat příjemnou společnost. Twi'lek stočil Thunderhog do vývrtkovitého manévru - bylo poznat, že je odkojený na stíhačce a snaží se stejným způsobem pilotovat i frachťák, přestože pro vás to mělo nepříliš blahé účinky. Vojáci se statečně drželi, avšak odněkud z chodbiček, kam jsi rovněž nedohlédnul, se ozvalo zvracení.
Další z těch, co potřebovali ošetření, byl velbloudu podobný Yarkora s nehezkou otevřenou zlomeninou nohy.
Zatímco ty jsi pomáhal zraněnému člověku, Umka se rovněž protlačil do středu lodi, kde leželi ranění, a zakleknul k Rynovi, podle uniformy technikovi, který se choulil u stěny, držel se za hlavu a něco drmolil. Rynsky, takže jsi mu nerozuměl. Zřejmě měl otřes mozku.
"Uklidni se, příteli, pomůžu ti."
Přiložil mu lososově modré dlaně na hlavu - jednu na čelo a druhou na temeno hlavy - a zavřel oči. Ryn se postupně přestal cukat, ž se uklidnil úplně a vyloudil ze sebe tiché "Děkuji..."
"Potřebuju dva, co umí střílet z laserů, ve věžích!" křiknul Godrik, načež se davem prodrala lidská žena a Bothan, aby vzápětí vylezli po žebřících do střílen a zaujali tam pozice.
"Tady je ta voda, a čisté obvazy," přitočil se k tobě lidský mladík, který nemohl být o moc starší než ty, avšak měl na sobě lehkou zbroj a na rameni mu visela na popruhu blasterová puška. Podal ti několikalitrový kanystr nádobu s čistou vodou.
"Mistře Jedii!" ozvalo se odněkud zvolání, načež se v chodbičce zjevil zelený Twi'lek v kombinéze pilota.
"Jsem profesionální pilot! Převezmu řízení, ranění potřebují vaši pomoc," dodal poté, co se obratně propletl přelidněnou kajutou a dával při tom pozor, aby nešlápnul na ty, co leží na zemi.
"No, nejsem sice žádný extra léčitel..." na to Godrik, načež si s Twi'lekem bleskurychle vyměnili místa.
Pak, zrovna, když si skončil s ošetřováním prvního pacienta, se obě laserové zbraně Thunderhogu rozštěkaly.
"Jdou po nás mandíci, držte si žaludky!" zakřičel, aby upozornil ostatní. A opravdu bylo příhodno se něčeho chytit. Nikde v lodi - kromě kokpitu, kam jsi odsud nedohlédnul, a střeleckých věží - nebyl žádný průzor, takže jste neviděli, co se venku děje, ale bylo zřejmé, že se několik Davaabů rozhodlo vám dělat příjemnou společnost. Twi'lek stočil Thunderhog do vývrtkovitého manévru - bylo poznat, že je odkojený na stíhačce a snaží se stejným způsobem pilotovat i frachťák, přestože pro vás to mělo nepříliš blahé účinky. Vojáci se statečně drželi, avšak odněkud z chodbiček, kam jsi rovněž nedohlédnul, se ozvalo zvracení.
Další z těch, co potřebovali ošetření, byl velbloudu podobný Yarkora s nehezkou otevřenou zlomeninou nohy.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Soustava Bandomeer, na palubě Thunderhogu
Obvazoval jsem poslední zranění člověku ležícímu na podlaze, prohnal se kolem mě Umka aby pomohl nedaleko ležícímu Rynovi. Ten se svíjel v bolestech a mumlal něco, čemu jsem vůbec nerozumněl. Umka mu položil ruce na hlavu a zavřel oči. bylo cítit jak sahá po Síle aby odehnal Rynovu bolest a popohnal buňky k rychlejšímu hojení. Ryn se uvolnil a poděkoval Umkovi v obecné řeči. Základům léčení pomocí Síly jsem učil také, ale používal jsem ho většinou jenom na sebe při meditacích, málokdy na někom jiném. To bylo něco co se musí změnit jestli chci být v téhle válce užitečný. Rozhodl jsem se že poprosím jednoho s mistrů aby mi s prohloubením této dovednosti pomohl. Samozřejmě za klidnějších okolností.
Pocítil jsem záchvěv v Síle malou chvilku předtím než Godrik vykřikl z kokpitu. Než jsem se stačil zvednout abych se dostal do jedné ze střílen, už lezli po žebříku dva členové posádky.
"Děkuju Ti, pomoz mi s ním." odpověděl jsem, zhruba stejně starému, mladíkovi oděném v lehkém brnění s puškou přes rameno, který donesl kanystr s vodou a čisté obvazy. Pomohl mi zvednou muže, kterého jsem ošetřoval aby se trochu napil.
"Dohlédni na to aby dostali vodu i ostatní ranění." poprosil jsem ho.
Odkdy slouží v republikové armádě takhle mladí lidé. proběhlo mi hlavou když jsem sledoval jak rozdává vodu svým spolubojovníkům.
V chodbě se objevil Twi'lek v uniformě pilota a už zdálky vyhazoval Godrika z pilotního křesla. Ten se ani moc nebránil a vteřiny na to už kličkoval mezi zraněnými aby pomohl s ošetřováním vážnějších zranění.
Chodbami se rozezněly výstřely z obou laserrových děl Thunderhogu. Mandaloriané nás zřejmě zaregistrovali. Nikdo, krom střelců a pilota netušil proti čemu přesně stojíme. Pilot, který zjevně s frachťákem tolik zkušeností neměl, začal úhybné manévry, které rozhoupaly žaludky většiny cestujících. většina se jich držela, ale našli se i tací, kteří byli slabší povahy.
Přestal jsem věnovat pozornost tomu co se děje okolo a rozhlédl se po zraněných. Yarkora ležící opodál se mlčky držel za nohu u rány, ze které trčel kus kosti.
"Tu kost musím narovnat a dát do dlahy abych mohl zastavit krvácení. Nebude to nic příjemného, ale zkusím to udělat tak aby to bolelo co nejmíň." řekl jsem a Yarkora přikývl. Provizorní dlahu jsem sebral na ošetřovně a chystal se narovnat kost do původní polohy. Položil jsem ruce na nohu a ponořil se do Síly, snažil jsem se utišit bolest a zároveň pomalu narovnat kost pomocí Síly.
Tohle budu muset vážně natrénovat!
Nedopadlo to přesně tak jak jsem doufal a Yarkora křečovitě svíral madlo kterého se přidržoval. Zafixoval jsem dlahu jak nejlépe jsem uměl a obvázal tržnou ránu.
Obvazoval jsem poslední zranění člověku ležícímu na podlaze, prohnal se kolem mě Umka aby pomohl nedaleko ležícímu Rynovi. Ten se svíjel v bolestech a mumlal něco, čemu jsem vůbec nerozumněl. Umka mu položil ruce na hlavu a zavřel oči. bylo cítit jak sahá po Síle aby odehnal Rynovu bolest a popohnal buňky k rychlejšímu hojení. Ryn se uvolnil a poděkoval Umkovi v obecné řeči. Základům léčení pomocí Síly jsem učil také, ale používal jsem ho většinou jenom na sebe při meditacích, málokdy na někom jiném. To bylo něco co se musí změnit jestli chci být v téhle válce užitečný. Rozhodl jsem se že poprosím jednoho s mistrů aby mi s prohloubením této dovednosti pomohl. Samozřejmě za klidnějších okolností.
Pocítil jsem záchvěv v Síle malou chvilku předtím než Godrik vykřikl z kokpitu. Než jsem se stačil zvednout abych se dostal do jedné ze střílen, už lezli po žebříku dva členové posádky.
"Děkuju Ti, pomoz mi s ním." odpověděl jsem, zhruba stejně starému, mladíkovi oděném v lehkém brnění s puškou přes rameno, který donesl kanystr s vodou a čisté obvazy. Pomohl mi zvednou muže, kterého jsem ošetřoval aby se trochu napil.
"Dohlédni na to aby dostali vodu i ostatní ranění." poprosil jsem ho.
Odkdy slouží v republikové armádě takhle mladí lidé. proběhlo mi hlavou když jsem sledoval jak rozdává vodu svým spolubojovníkům.
V chodbě se objevil Twi'lek v uniformě pilota a už zdálky vyhazoval Godrika z pilotního křesla. Ten se ani moc nebránil a vteřiny na to už kličkoval mezi zraněnými aby pomohl s ošetřováním vážnějších zranění.
Chodbami se rozezněly výstřely z obou laserrových děl Thunderhogu. Mandaloriané nás zřejmě zaregistrovali. Nikdo, krom střelců a pilota netušil proti čemu přesně stojíme. Pilot, který zjevně s frachťákem tolik zkušeností neměl, začal úhybné manévry, které rozhoupaly žaludky většiny cestujících. většina se jich držela, ale našli se i tací, kteří byli slabší povahy.
Přestal jsem věnovat pozornost tomu co se děje okolo a rozhlédl se po zraněných. Yarkora ležící opodál se mlčky držel za nohu u rány, ze které trčel kus kosti.
"Tu kost musím narovnat a dát do dlahy abych mohl zastavit krvácení. Nebude to nic příjemného, ale zkusím to udělat tak aby to bolelo co nejmíň." řekl jsem a Yarkora přikývl. Provizorní dlahu jsem sebral na ošetřovně a chystal se narovnat kost do původní polohy. Položil jsem ruce na nohu a ponořil se do Síly, snažil jsem se utišit bolest a zároveň pomalu narovnat kost pomocí Síly.
Tohle budu muset vážně natrénovat!
Nedopadlo to přesně tak jak jsem doufal a Yarkora křečovitě svíral madlo kterého se přidržoval. Zafixoval jsem dlahu jak nejlépe jsem uměl a obvázal tržnou ránu.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Soustava Bandomeer, na palubě Thunderhogu
Yarkora zařval a křečovitě sevřel úchytku, které se držel oběma tříprstýma rukama. Kost se ti ale podařilo Sílou uchopit a za vydatného zakřupání srovnat do jedné roviny s její druhou částí, abys následně ránu zalil trochou kolta, převázal a připevnil k noze dlahu.
Bylo na něm vidět, že ho navzdory tvému ujišťování zákrok pekelně bolel, ale nyní už si jen rezignovaně lehnul na záda a oddychoval, takže mu zjevně bylo lépe než předtím.
Zvuk střelby vycházející z věží pokračoval, palubní lasery dštily zkázu na vaše mandalorianské pronásledovatele, až najednou palba ztichnula.
"Dobré, máme je z krku!" křiknula lidská žena ze střílny na levoboku a to, jak mocně si oddechnula, bylo slyšet až k tobě dolů.
"Párkrát jsme to schytali, ale štíty pořád drží! Na třiceti procentech," okomentoval pilot, aby pasažéři věděli, co se děje s lodí. "Sestupuji na nízkou orbitu!"
Zdá se, že tohle bylo z vážnějších zranění všechno, neboť o ty ostatní se mezitím už starali medici a jejich lékařský droid a ostatní dva Jediové. Umka klečel u Zabraka v uniformě technika a nahazoval mu vykloubené rameno, aby pak následně Sílou zahojil poškozené vazy. Godrik zase ošetřoval Theelince - zřejmě jedné z nižších důstojnic na Zatracenci - spáleninu na boku po zásahu blasterem.
"Jsme v atmosféře, klesám k táboru našich," křiknul opět pilot z kabiny.
"Děkuji..." ozvalo se ještě směrem od onoho Yarkory, kterému jsi rovnal nohu, neboť mu Umka píchnul injekci proti bolesti.
Náhle se podlaha Thundrhogu začala otřásat. Nijak moc, ale stačilo to k tomu, aby to bylo nepříjemné.
"Nic se neděje, to je jen turbulence!" rozlehlo se chodbičkou vysvětlení. Laserové kanóny mlčely a v lodi tak bylo skoro až podezřelé ticho.
Ze všeho toho stresu a intenzivního soustředění na používání Síly jsi dostal žízeň a v kanystru bylo vody ještě dost. Klepání lodi pomalu, ale jistě přestávalo. Zabracký muž cvičil s rukou a nevěřil vlastním smyslům, fungovala jako předtím. Godrik již sundal Theelince od pasu nahoru všechno, co měla na sobě, a čistil jí spáleninu, která sice nevypadala hezky, ale nebyla až tak vážná.
Yarkora zařval a křečovitě sevřel úchytku, které se držel oběma tříprstýma rukama. Kost se ti ale podařilo Sílou uchopit a za vydatného zakřupání srovnat do jedné roviny s její druhou částí, abys následně ránu zalil trochou kolta, převázal a připevnil k noze dlahu.
Bylo na něm vidět, že ho navzdory tvému ujišťování zákrok pekelně bolel, ale nyní už si jen rezignovaně lehnul na záda a oddychoval, takže mu zjevně bylo lépe než předtím.
Zvuk střelby vycházející z věží pokračoval, palubní lasery dštily zkázu na vaše mandalorianské pronásledovatele, až najednou palba ztichnula.
"Dobré, máme je z krku!" křiknula lidská žena ze střílny na levoboku a to, jak mocně si oddechnula, bylo slyšet až k tobě dolů.
"Párkrát jsme to schytali, ale štíty pořád drží! Na třiceti procentech," okomentoval pilot, aby pasažéři věděli, co se děje s lodí. "Sestupuji na nízkou orbitu!"
Zdá se, že tohle bylo z vážnějších zranění všechno, neboť o ty ostatní se mezitím už starali medici a jejich lékařský droid a ostatní dva Jediové. Umka klečel u Zabraka v uniformě technika a nahazoval mu vykloubené rameno, aby pak následně Sílou zahojil poškozené vazy. Godrik zase ošetřoval Theelince - zřejmě jedné z nižších důstojnic na Zatracenci - spáleninu na boku po zásahu blasterem.
"Jsme v atmosféře, klesám k táboru našich," křiknul opět pilot z kabiny.
"Děkuji..." ozvalo se ještě směrem od onoho Yarkory, kterému jsi rovnal nohu, neboť mu Umka píchnul injekci proti bolesti.
Náhle se podlaha Thundrhogu začala otřásat. Nijak moc, ale stačilo to k tomu, aby to bylo nepříjemné.
"Nic se neděje, to je jen turbulence!" rozlehlo se chodbičkou vysvětlení. Laserové kanóny mlčely a v lodi tak bylo skoro až podezřelé ticho.
Ze všeho toho stresu a intenzivního soustředění na používání Síly jsi dostal žízeň a v kanystru bylo vody ještě dost. Klepání lodi pomalu, ale jistě přestávalo. Zabracký muž cvičil s rukou a nevěřil vlastním smyslům, fungovala jako předtím. Godrik již sundal Theelince od pasu nahoru všechno, co měla na sobě, a čistil jí spáleninu, která sice nevypadala hezky, ale nebyla až tak vážná.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Soustava Bandomeer, na palubě Thunderhogu
Vmanévrovat kost zpátky do rány a srovnat jí bylo mnohem těžší než jsem si myslel, ale nakonec se podařilo.
"Omlouvám se...Dám vám něco proti bolesti." řekl jsem Yarkorovi když jsem konečně upevnil dlahu. Tvář měl bolestí skřivenou, ale cítil jsem z něj úlevu. Nebylo to ukázkové ošetření, ale aspoň nepříde o nohu.
Štěkot blasterových děl Thunderhogu trhající Mandalorianské stíhače na kusy ustal chvilku na to a vypadalo to, že je po všem. Potvrzení přišlo záhy ze střílny na levoboku následované hromadným oddechnutím a v zadních částech lodi potleskem.
"Konečně jste opatřil loď hodnou toho jména mistře. Myslím, že Thunderhog byl dnes oficiálně pokřtěn. prohodil jsem směrem k Umkovi, který nedaleko ode mě rovnal vykloubené rameno Zabrackému technikovi, který nepřítomně hleděl na promítací panel uprostřed místnosti.
Godrik zbystřil, když pilot oznamoval stav lodi a štítů. Pochvalně kývnul a pokračoval v ošetřování Theelinské ženy, která měla nehezkou spáleninu na boku. Vypadalo to jako rána od blasterové střely, ale nebyl jsem si jistý. Znamenalo by to, že nepřátelé byli na palubě Zatracence. Větší blasterová střela by jí určitě zabila.
Rozhlédl jsem se po raněných, ale vypadalo to, že mou pomoc už nikdo nepotřebuje. O větší zranení bylo postaráno a malá ošetřoval zbytek lékařského personálu spolu s mistry a droidy.
Frachťák sebou několikrát prudce trhl jak začal pilot sestupovat atmosférou. Mířili jsme do Republikového tábora dole na planetě dokončit naší misi. Byl jsem celkem zvědav jak nas přivítají a jestli budou na základně další členové Řádu.
Lehké turbulence dorovázely sestup naší lodi, což způsobovalo nepříjemný pocit většině posádky. I přes to bylo na palubě podivné ticho, které sem tam přerušil nějaký požadavek někoho z mediků. Až nyní jsem si uvědomil, že mám celkem sucho v ústech. Než jsem se vydal zjistit jak je na tom kanystr s vodou ležící na sedadle na druhé straně projekčního prostoru, zkontroloval jsem Yarkoru, kterému dal Umka injekci proti bolesti. Vypadal uvolněně a bolest v noze necítil.
Posadil jsem se na sedadlo, popadl kanystr a svlažil ústa a lehce si opláchl obličej. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde nyní byli pouze zranění a mistři. Umka pomáhal rozhýbat Zabrakovi rameno, potom co mu pomocí Síly zahojil poškozené vazy. Godrik stále ošetřoval Theelinčino zranění.
Při tomto pohledu jsem se zamyslel nad tím, čeho všeho může Jedi pomocí Síly dosáhnout. Mé znalosti v tomto ohledu byly na můj věk a stádium výcviku celkem průměrné. Zamyslel jsem se jak to asi teď bude s mým výcvikem. Také hlavně proto, že nyní, když jsme opustili Řád, nemůžu být oficiálně jmenován Rytířem.
Vem to Stih...Budu rád když přežiju první střet s Mandíky.
Pomyslel jsem si a na chvíli zavřel oči. Ponořil jsem se do Síly abych si odpočinul při krátkém sestupu na základnu. Vybavil jsem si zahrady v Chrámu, kde jsem tak často meditoval. Napadlo mě, kde asi budu meditovat na Thunderhogu, jehož paluba nebyla zrovna oázou klidu a míru. Do Síly jsem se ponořil tak dobře, až jsem na malou chvilku usnul.
Vmanévrovat kost zpátky do rány a srovnat jí bylo mnohem těžší než jsem si myslel, ale nakonec se podařilo.
"Omlouvám se...Dám vám něco proti bolesti." řekl jsem Yarkorovi když jsem konečně upevnil dlahu. Tvář měl bolestí skřivenou, ale cítil jsem z něj úlevu. Nebylo to ukázkové ošetření, ale aspoň nepříde o nohu.
Štěkot blasterových děl Thunderhogu trhající Mandalorianské stíhače na kusy ustal chvilku na to a vypadalo to, že je po všem. Potvrzení přišlo záhy ze střílny na levoboku následované hromadným oddechnutím a v zadních částech lodi potleskem.
"Konečně jste opatřil loď hodnou toho jména mistře. Myslím, že Thunderhog byl dnes oficiálně pokřtěn. prohodil jsem směrem k Umkovi, který nedaleko ode mě rovnal vykloubené rameno Zabrackému technikovi, který nepřítomně hleděl na promítací panel uprostřed místnosti.
Godrik zbystřil, když pilot oznamoval stav lodi a štítů. Pochvalně kývnul a pokračoval v ošetřování Theelinské ženy, která měla nehezkou spáleninu na boku. Vypadalo to jako rána od blasterové střely, ale nebyl jsem si jistý. Znamenalo by to, že nepřátelé byli na palubě Zatracence. Větší blasterová střela by jí určitě zabila.
Rozhlédl jsem se po raněných, ale vypadalo to, že mou pomoc už nikdo nepotřebuje. O větší zranení bylo postaráno a malá ošetřoval zbytek lékařského personálu spolu s mistry a droidy.
Frachťák sebou několikrát prudce trhl jak začal pilot sestupovat atmosférou. Mířili jsme do Republikového tábora dole na planetě dokončit naší misi. Byl jsem celkem zvědav jak nas přivítají a jestli budou na základně další členové Řádu.
Lehké turbulence dorovázely sestup naší lodi, což způsobovalo nepříjemný pocit většině posádky. I přes to bylo na palubě podivné ticho, které sem tam přerušil nějaký požadavek někoho z mediků. Až nyní jsem si uvědomil, že mám celkem sucho v ústech. Než jsem se vydal zjistit jak je na tom kanystr s vodou ležící na sedadle na druhé straně projekčního prostoru, zkontroloval jsem Yarkoru, kterému dal Umka injekci proti bolesti. Vypadal uvolněně a bolest v noze necítil.
Posadil jsem se na sedadlo, popadl kanystr a svlažil ústa a lehce si opláchl obličej. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde nyní byli pouze zranění a mistři. Umka pomáhal rozhýbat Zabrakovi rameno, potom co mu pomocí Síly zahojil poškozené vazy. Godrik stále ošetřoval Theelinčino zranění.
Při tomto pohledu jsem se zamyslel nad tím, čeho všeho může Jedi pomocí Síly dosáhnout. Mé znalosti v tomto ohledu byly na můj věk a stádium výcviku celkem průměrné. Zamyslel jsem se jak to asi teď bude s mým výcvikem. Také hlavně proto, že nyní, když jsme opustili Řád, nemůžu být oficiálně jmenován Rytířem.
Vem to Stih...Budu rád když přežiju první střet s Mandíky.
Pomyslel jsem si a na chvíli zavřel oči. Ponořil jsem se do Síly abych si odpočinul při krátkém sestupu na základnu. Vybavil jsem si zahrady v Chrámu, kde jsem tak často meditoval. Napadlo mě, kde asi budu meditovat na Thunderhogu, jehož paluba nebyla zrovna oázou klidu a míru. Do Síly jsem se ponořil tak dobře, až jsem na malou chvilku usnul.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Atmosféra Bandomeeru, na palubě Thunderhogu
Sednul sis jen tak na zem a zavřel oči. Cítil jsi, Sílou ještě zesíleně, jak se z bytostí, jež převážíte, vytrácí strach a nejistota a kolem usazuje klid a úleva. A ano, i takový ten zvláštní pocit sounáležitosti, který přichází po překonaném nebezpečenství, i přestože jste ještě zdaleka nebyli ze všeho venku.
Nakrátko jsi usnul, avšak byl to lehounký spánek, a po chvilkách přerušovaný. Stačil však ke tvému uklidnění.
Zatímco Thunderhog klesal k povrchu planety, Yarkora, kterého jsi ošetřoval, začal bučivě zpívat. Popěvek beze slov, jen melodii, a ostatní se postupně začali přidávat. Sedě na zemi se zkříženýma nohama a se zavřenýma očima jsi rozpoznal, jak se připojil člověk, který ti přinesl vodu a obvazy. A další a další napříč celým frachťákem.
Theelinka, kterou předtím ošetřoval Godrik, se rovněž přidala, a když již zpívala opakující se bezeslovnou melodii celá loď, stáhnula s sebou i Umku a samotného Godrika. Okolí naplnila atmosféra odvahy, kuráže, statečnosti, jak si ji zpívající muži a ženy dodávali navzájem.
A probralo tě až zachvění, když loď zastavila ve vzduchu a začala kolmo sesedat dolů, aby přistála.
Thunderhog dosednul na vysunuté přistávací podpěry a za zvuku motorů dobíhajících naprázdno se vysunula rampa.
"Vyváznuli jsme," vydechnul kdosi s úlevou v hlase.
"Jo," přidal se Umka. "Prozatím. Kde to vlastně jsme?"
Twi'lecký pilot vylezl z pilotní kabiny a odvětil:
"V táboře pozemních sil republikový armády."
"V tom případě vylodit! Co nejrychlejic! Zranění první..." zadal tvůj mistr instrukce.
Sednul sis jen tak na zem a zavřel oči. Cítil jsi, Sílou ještě zesíleně, jak se z bytostí, jež převážíte, vytrácí strach a nejistota a kolem usazuje klid a úleva. A ano, i takový ten zvláštní pocit sounáležitosti, který přichází po překonaném nebezpečenství, i přestože jste ještě zdaleka nebyli ze všeho venku.
Nakrátko jsi usnul, avšak byl to lehounký spánek, a po chvilkách přerušovaný. Stačil však ke tvému uklidnění.
Zatímco Thunderhog klesal k povrchu planety, Yarkora, kterého jsi ošetřoval, začal bučivě zpívat. Popěvek beze slov, jen melodii, a ostatní se postupně začali přidávat. Sedě na zemi se zkříženýma nohama a se zavřenýma očima jsi rozpoznal, jak se připojil člověk, který ti přinesl vodu a obvazy. A další a další napříč celým frachťákem.
Theelinka, kterou předtím ošetřoval Godrik, se rovněž přidala, a když již zpívala opakující se bezeslovnou melodii celá loď, stáhnula s sebou i Umku a samotného Godrika. Okolí naplnila atmosféra odvahy, kuráže, statečnosti, jak si ji zpívající muži a ženy dodávali navzájem.
A probralo tě až zachvění, když loď zastavila ve vzduchu a začala kolmo sesedat dolů, aby přistála.
Thunderhog dosednul na vysunuté přistávací podpěry a za zvuku motorů dobíhajících naprázdno se vysunula rampa.
"Vyváznuli jsme," vydechnul kdosi s úlevou v hlase.
"Jo," přidal se Umka. "Prozatím. Kde to vlastně jsme?"
Twi'lecký pilot vylezl z pilotní kabiny a odvětil:
"V táboře pozemních sil republikový armády."
"V tom případě vylodit! Co nejrychlejic! Zranění první..." zadal tvůj mistr instrukce.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Atmosféra Bandomeeru, na palubě Thunderhogu
Kratičky spánek doprovázený občasným zavrtěním lodi mi bohatě stačil k uklidnění. Říkal jsem si, že ovládat takové techniky by potřebovali všichni, neboť si právě prošli bitvou. Ale při hlubším ponoření do Síly mi došlo, že by to bylo zbytečné. Všichni byli uvolnění a měli radost, že vůbec přežili. Sice to nebyla zdaleka jejich poslední mise, ale na Republikové základně budou dozajista ve větším bezpečí.
Z Yarkorova, kterému jsem nešikovně srovnal nohu, se linuly hluboké tóny. Pomalu začínal zpívat popěvek beze slov, který značil úlevu a v mnoha očích určitě i vítězství nad smrtí. Netrvalo dlouho a pomalu se přidával i zbytek posádky včetně několika chroptících zraněných. Dokonce i Umka s Godrikem se přidali. Zajímalo mě, jestli si něco takového zpívají po každém střetu, nebo před ním, neboť popěvek dodával pocit odvahy a kuráže.
Úplně mě probralo až pomalé zastavení lodi. Byli jsme na místě. Pilot začal pomalu klesat. V lodi byly dutě slyšet otevírající se přistávací podpěry. Úlevné oddechnutí většiny posádky, po úplném dosednutí lodi, bylo všeříkající. Umka se postavil a prohodil pár slov s Twi'lekem vycházejícím z pilotní kabiny.
Tábor pozemních sil. Jestlipak se válčí i na povrchu planety.
Jak umka rozkázal, tak se dělo. Posádka tísnící se v jiných částech lodi přiběhla aby pomohla raněným ven z lodi, kde se jim dostane pořádného ošetření. Moc jsem neváhal a popadl Yarkoru abych mu pomohl na nohy a ven z lodi, když jsem viděl jak se snaží postavit.
"Vydržte, pomůžu vám. Na tu nohu byste neměl vůbec stoupat dokud se na ní nepodívají doktoři na základně."
Na to jak byl velký, nebyl tak moc těžký. Nával na lodi se začal změnšovat jak jí posádka a zranění začali opouštět.
Kratičky spánek doprovázený občasným zavrtěním lodi mi bohatě stačil k uklidnění. Říkal jsem si, že ovládat takové techniky by potřebovali všichni, neboť si právě prošli bitvou. Ale při hlubším ponoření do Síly mi došlo, že by to bylo zbytečné. Všichni byli uvolnění a měli radost, že vůbec přežili. Sice to nebyla zdaleka jejich poslední mise, ale na Republikové základně budou dozajista ve větším bezpečí.
Z Yarkorova, kterému jsem nešikovně srovnal nohu, se linuly hluboké tóny. Pomalu začínal zpívat popěvek beze slov, který značil úlevu a v mnoha očích určitě i vítězství nad smrtí. Netrvalo dlouho a pomalu se přidával i zbytek posádky včetně několika chroptících zraněných. Dokonce i Umka s Godrikem se přidali. Zajímalo mě, jestli si něco takového zpívají po každém střetu, nebo před ním, neboť popěvek dodával pocit odvahy a kuráže.
Úplně mě probralo až pomalé zastavení lodi. Byli jsme na místě. Pilot začal pomalu klesat. V lodi byly dutě slyšet otevírající se přistávací podpěry. Úlevné oddechnutí většiny posádky, po úplném dosednutí lodi, bylo všeříkající. Umka se postavil a prohodil pár slov s Twi'lekem vycházejícím z pilotní kabiny.
Tábor pozemních sil. Jestlipak se válčí i na povrchu planety.
Jak umka rozkázal, tak se dělo. Posádka tísnící se v jiných částech lodi přiběhla aby pomohla raněným ven z lodi, kde se jim dostane pořádného ošetření. Moc jsem neváhal a popadl Yarkoru abych mu pomohl na nohy a ven z lodi, když jsem viděl jak se snaží postavit.
"Vydržte, pomůžu vám. Na tu nohu byste neměl vůbec stoupat dokud se na ní nepodívají doktoři na základně."
Na to jak byl velký, nebyl tak moc těžký. Nával na lodi se začal změnšovat jak jí posádka a zranění začali opouštět.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Bandomeer, tábor Republikové armády
Popadnul jsi velbloudovitého Yarkoru kolem ramen, abys mu pomohl vstát. Twi'lecký pilot a Bothan, který předtím střílel z palubních laserů, se chopili nosítek a naložili na ně postřelenou ženu, již ošetřoval Godrik a hojil ji Sílou. Byla na tom sice již notně lépe, avšak pořád ne tak dobře, aby mohla sama chodit.
Vykročil jsi první a ti dva s nosítky hned za tebou, načež zbytek osazenstva Thunderhogu následoval a loď se začala vyprazdňovat.
Sotva jsi přešel rampu a stanul nohama na pevné zemi, ucítil jsi příjemný chladivý vánek jemně si pohrávající s třepotajícími se vlajkami s emblémy Republiky. V této části planety zrovna panovalo brzké léto. a v místě, kde jste přistáli, začínal večer - tmavě oranžové bandomeerské slunce se chystalo zapadnout za obzor.
Základna samotná se sestávala z několika ferobetonových bunkrů zpola zakopaných do země a mnohametrové zdi, rovněž postavené z ferobetonu, jíž byl celý tábor obehnán. A zřejmě bylo blízko moře, protože jsi ve vzduchu cítil typicky mořskou slanou vůni, jak se mísí s voňavým větříkem vanoucím směrem z husté džungle na opačné straně.
A pak jste spatřili tři postavy ve stříbrných zbrojích. Ještě než k vám došli, dva z nich, kteří je narozdíl od toho třetího měli, si sundali přilbice, abyste viděli jejich obličeje. Jeden byl Aqualish a druhý Duros a oba třímali v rukou velké a těžké opakovací blastery.
Ten třetí, o hlavu vyšší než druzí dva, měl přes stříbrnou zbroj přehozený typický zemitě hnědý jediský plášť a u pasu se mu houpal světelný meč. A při pohledu na jeho hlavu pokrytou dlouhými vlasy slepenými do tlustých dredů jsi nemohl nepoznat, že tato osoba je onen Revanšista, kterého jste prve viděli na hologramu z nouzového signálu.
"Děkujeme, že jste přiletěli. Jsem generál Sagen Kare a velím tomu, co zbylo z Brigády Reeků," představil se ti a po jedisku ti věnoval decentní úklonu hlavy.
"Medik!" křiknul poté někam za sebe, aby vzápětí přiběhnul malý Sullustan a navedl ty, co nesli zraněné, k ošetřovně.
Popadnul jsi velbloudovitého Yarkoru kolem ramen, abys mu pomohl vstát. Twi'lecký pilot a Bothan, který předtím střílel z palubních laserů, se chopili nosítek a naložili na ně postřelenou ženu, již ošetřoval Godrik a hojil ji Sílou. Byla na tom sice již notně lépe, avšak pořád ne tak dobře, aby mohla sama chodit.
Vykročil jsi první a ti dva s nosítky hned za tebou, načež zbytek osazenstva Thunderhogu následoval a loď se začala vyprazdňovat.
Sotva jsi přešel rampu a stanul nohama na pevné zemi, ucítil jsi příjemný chladivý vánek jemně si pohrávající s třepotajícími se vlajkami s emblémy Republiky. V této části planety zrovna panovalo brzké léto. a v místě, kde jste přistáli, začínal večer - tmavě oranžové bandomeerské slunce se chystalo zapadnout za obzor.
Základna samotná se sestávala z několika ferobetonových bunkrů zpola zakopaných do země a mnohametrové zdi, rovněž postavené z ferobetonu, jíž byl celý tábor obehnán. A zřejmě bylo blízko moře, protože jsi ve vzduchu cítil typicky mořskou slanou vůni, jak se mísí s voňavým větříkem vanoucím směrem z husté džungle na opačné straně.
A pak jste spatřili tři postavy ve stříbrných zbrojích. Ještě než k vám došli, dva z nich, kteří je narozdíl od toho třetího měli, si sundali přilbice, abyste viděli jejich obličeje. Jeden byl Aqualish a druhý Duros a oba třímali v rukou velké a těžké opakovací blastery.
Ten třetí, o hlavu vyšší než druzí dva, měl přes stříbrnou zbroj přehozený typický zemitě hnědý jediský plášť a u pasu se mu houpal světelný meč. A při pohledu na jeho hlavu pokrytou dlouhými vlasy slepenými do tlustých dredů jsi nemohl nepoznat, že tato osoba je onen Revanšista, kterého jste prve viděli na hologramu z nouzového signálu.
"Děkujeme, že jste přiletěli. Jsem generál Sagen Kare a velím tomu, co zbylo z Brigády Reeků," představil se ti a po jedisku ti věnoval decentní úklonu hlavy.
"Medik!" křiknul poté někam za sebe, aby vzápětí přiběhnul malý Sullustan a navedl ty, co nesli zraněné, k ošetřovně.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Bandomeer, tábor Republikové armády
Přidržoval jsem Yarkoru jak jsme sestupovali po rampě Thunderhogu, od které se odrážel západ naoranžovělého slunce okolo kterého Bandomeer obíhal. Za mnou pomalu kráčeli pilot se střelcem jednoho z kanónů nesouce zraněnou ženu na nosítkách. Godrik odvedl skvělou práci, ale ani tak nebyla rána plně zhojená a bude potřeba další lékařské péče, než se Theelinka postaví na nohy.
První, co jsem při vstupu na pevnou zem zaznamenal, krom odrazů slunce, byl čerstvý vítr ovívající tvář a prohánějící Republikové vlajky na stožárech nedaleko hlavní budovy. Po dnech strávených na palubě lodi a Coruscantu, kde vzduch nepatří k nejsvěžejším, to byl velmi příjemný. Mísilo se v něm moře, které muselo být nedaleko základny a vůně stromů, které jí obklopovaly. Při pomyšlení na moře a nekonečně modrou hlubinu, mi srdce poskočilo. Bylo to dlouho co jsem si mohl jen tak zaplavat.
Snad se najde chvilka na menší výlet.
Základna vypadala poklidně. V záři západu slunce dokonce až mírumilovně. Skládala se z několika ferobetonových budov zapuštěných do země, nejspíš s většími podzemními základy, a vysokou zdí ze stejného materiálu. Nebyl to velký komplex, tedy aspoň né na povrchu.
Z budovy naproti přistávací ploše k nám vyrazili tři muži odění do stříbrných zbrojí. Vojáci na kraji svírali těžké opakovací blastery. Muž kráčející uprostřed měl přes zbroj přehozený plášť jaký nosili členové Řádu. Od světelného meče, houpajícího se u pasu, se odráželo slunce. Pod helmami vojáků se skrýval Duroský a Aqualishký muž. Když přišli blíž, poznal jsem se vysokém muži Mistra Jedie z hologramu, který nás sem přivedl. První Revanšista, kterého potkávám.
Jelikož ani jeden z mistrů ještě nevyšel ven, byl jsem první komu se generál představil. Trochu mi vyschlo v krku, když jsem viděl jeho, do kamene vytesanou, tvář.
Na úklonu jsem zareagoval stejně.
"Bylo nám ctí pomoct, generále. Jmenuji se Phate Relon a spolu s mistry Umkou a Godrikem jsme posádka lodi Thunderhog. Podrobnosti o naší cestě Vám asi vysvětlí později. Doufám že máte místo na ošetřovně, máme na palubě ještě pár raněných." řekl jsem, ale to už generál Kare křikl a malý Sullustan naváděl zraněné směrem k ošetřovně.
Přidržoval jsem Yarkoru jak jsme sestupovali po rampě Thunderhogu, od které se odrážel západ naoranžovělého slunce okolo kterého Bandomeer obíhal. Za mnou pomalu kráčeli pilot se střelcem jednoho z kanónů nesouce zraněnou ženu na nosítkách. Godrik odvedl skvělou práci, ale ani tak nebyla rána plně zhojená a bude potřeba další lékařské péče, než se Theelinka postaví na nohy.
První, co jsem při vstupu na pevnou zem zaznamenal, krom odrazů slunce, byl čerstvý vítr ovívající tvář a prohánějící Republikové vlajky na stožárech nedaleko hlavní budovy. Po dnech strávených na palubě lodi a Coruscantu, kde vzduch nepatří k nejsvěžejším, to byl velmi příjemný. Mísilo se v něm moře, které muselo být nedaleko základny a vůně stromů, které jí obklopovaly. Při pomyšlení na moře a nekonečně modrou hlubinu, mi srdce poskočilo. Bylo to dlouho co jsem si mohl jen tak zaplavat.
Snad se najde chvilka na menší výlet.
Základna vypadala poklidně. V záři západu slunce dokonce až mírumilovně. Skládala se z několika ferobetonových budov zapuštěných do země, nejspíš s většími podzemními základy, a vysokou zdí ze stejného materiálu. Nebyl to velký komplex, tedy aspoň né na povrchu.
Z budovy naproti přistávací ploše k nám vyrazili tři muži odění do stříbrných zbrojí. Vojáci na kraji svírali těžké opakovací blastery. Muž kráčející uprostřed měl přes zbroj přehozený plášť jaký nosili členové Řádu. Od světelného meče, houpajícího se u pasu, se odráželo slunce. Pod helmami vojáků se skrýval Duroský a Aqualishký muž. Když přišli blíž, poznal jsem se vysokém muži Mistra Jedie z hologramu, který nás sem přivedl. První Revanšista, kterého potkávám.
Jelikož ani jeden z mistrů ještě nevyšel ven, byl jsem první komu se generál představil. Trochu mi vyschlo v krku, když jsem viděl jeho, do kamene vytesanou, tvář.
Na úklonu jsem zareagoval stejně.
"Bylo nám ctí pomoct, generále. Jmenuji se Phate Relon a spolu s mistry Umkou a Godrikem jsme posádka lodi Thunderhog. Podrobnosti o naší cestě Vám asi vysvětlí později. Doufám že máte místo na ošetřovně, máme na palubě ještě pár raněných." řekl jsem, ale to už generál Kare křikl a malý Sullustan naváděl zraněné směrem k ošetřovně.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Bandomeer, tábor Republikové armády
Generál Kare přejel pohledem vojáky Republiky, kteří pomáhají raněným na ošetřovnu - někdy je jen podpírají, jindy je musí nést.
"Jediský frachťák Thunderhog..." zamyslel se mohutný dredatý Coynite, zatímco sullustanský medik opět odběhnul, aby se věnoval těm, kteří potřebují jeho znalosti a dovednosti.
"Nebo tak to aspoň říkalo hlášení kapitána Maleficaruse... Že by starouši konečně dostali rozum?"
"Kéž by," řekl Umka, který společně s Godrikem uzavíral procesí, a stiskem tlačítka zasunul rampu.
"Umka, jméno mé," představil se. Skromně, aniž by použil titul mistr.
"Godrik," kývnul Codru-Ji, aby se i on představil.
Generál rozhodil rukama a povídá:
"Pojďme, ukážu vám naši základnu..."
Vyrazili jste tedy vyšlapanou pěšinou v trávě hlouběji do tábora.
"Támhle jsou kasárny, kde spíme. Tady je sklad, používáme ho i jako kuchyň a spíž, a jídelna je tady. A tady, a tady..."
Sagen ukázal na kruh ze špalků a kmenů stromů kolem velikého ohniště, které však bylo zatím vyhaslé, a u kterého posedávali vojáci. Povídali si a jedli, kolovala mezi nimi i láhev blíže neurčitelného alkoholického nápoje. Někteří udržovali své zbraně a vybavení.
"Pány a dámové, představuji vám další tři Jedie, kteří se rozhodli nám pomoct v naší věci!" výsknul generál, aby se ozvalo oslavné, sborové "Ééééj!"
Generál Kare přejel pohledem vojáky Republiky, kteří pomáhají raněným na ošetřovnu - někdy je jen podpírají, jindy je musí nést.
"Jediský frachťák Thunderhog..." zamyslel se mohutný dredatý Coynite, zatímco sullustanský medik opět odběhnul, aby se věnoval těm, kteří potřebují jeho znalosti a dovednosti.
"Nebo tak to aspoň říkalo hlášení kapitána Maleficaruse... Že by starouši konečně dostali rozum?"
"Kéž by," řekl Umka, který společně s Godrikem uzavíral procesí, a stiskem tlačítka zasunul rampu.
"Umka, jméno mé," představil se. Skromně, aniž by použil titul mistr.
"Godrik," kývnul Codru-Ji, aby se i on představil.
Generál rozhodil rukama a povídá:
"Pojďme, ukážu vám naši základnu..."
Vyrazili jste tedy vyšlapanou pěšinou v trávě hlouběji do tábora.
"Támhle jsou kasárny, kde spíme. Tady je sklad, používáme ho i jako kuchyň a spíž, a jídelna je tady. A tady, a tady..."
Sagen ukázal na kruh ze špalků a kmenů stromů kolem velikého ohniště, které však bylo zatím vyhaslé, a u kterého posedávali vojáci. Povídali si a jedli, kolovala mezi nimi i láhev blíže neurčitelného alkoholického nápoje. Někteří udržovali své zbraně a vybavení.
"Pány a dámové, představuji vám další tři Jedie, kteří se rozhodli nám pomoct v naší věci!" výsknul generál, aby se ozvalo oslavné, sborové "Ééééj!"
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Bandomeer, tábor Republikové armády
Zástup vycházejích členů posádky z malého frachťáku se zdál být nekonečný, možná to bylo pomalým tempem, nebo novým rekordem v převozu pasažérů, který jsme určitě vytvořili při odletu ze Zatracence.
Stál jsem vedle generála Kareho, který hleděl po tom, co zbylo z osádky křižníku. Jediský frachťák, ozvalo se generálovo mumlání. Napadlo mě, že tohle označení by se nám v budoucnu mohlo vymstít. Obzvlášť tedy tam kam nejspíš poletíme.
Ještě chvílka uběhla než se na rampě objevili oba mistři za kterými se uzavřela rampa. Thunderhog teď stál tiše na přistávací ploše, osvětlený západem slunce, které dodávalo omlácené barvě krásný odstín.
Snad nám chvilku vydrží. Byla by ho škoda.
Generál si s mistry vyměnil úklonu, ktérá následovalo krátké představování. Opravdu krátké. Ani jeden z mistrů neuvedl svou hodnost. Buď tušili, že jsem generála se stavem původní posádky informoval já, nebo jednoduše necítili potřebu ohánět se titulem Řádu, ke kterému v postatě již nepatřili. Mě osobně na nějakém titulu moc nesešlo, protože Umka se ke mě vždy choval jako k sobě rovnému, ale znám spoustu mých vrstevníků, pro které je hodnost pomalu životním cílem. Samozřejmě jsem nechtěl zůstat padawanem do konce života, ale ve válce a boji by mi byl lepší titul k ničemu. Tady bude záležet pouze a jedině na dovednostech.
Starouši... Takhle říkají Radě snad všichni. Těžko dostanou rozum, pokud nevytáhnou paty z Chrámu.
Pomyslel jsem si, když nám generál nabídl prohlíddku základny. Vydali jsme se po lehce vyšlapané pěšině. Generál rozhazoval rukama zatímco jsme míjeli budovy, které vypadaly všechny v podstatě stejně. Na konci jsem si uvědomil že nebylo důležité kolem čeho nás vedl, ale kam nás vedl.
Zastavili jsme se u ohniště obklopeného několika špalky a kmeny stromů na kterých seděli vojáci. A nebylo jich moc.
Při šumění větru, prodírajícího se větvemi stromů stojících za ferobetonovou zdí, z jedné strany a lehkým mořským vánkem ze strany druhé, se ve svitu západu slunce zdála scenérie skoro až idylická. Poklidná.
Někteří vojáci seděli mlčky a hleděli do dáli, jiní jedli a pili, nebo se bavili mezi sebou. Několik jich čistilo své zbraně. Né nadarmo se říká, že pokud chceš aby ti zbraň dobře sloužila, měl by ses o ní pořádně starat.
A tihle to moc dobře ví...
Rukou jsem sjel k opasku, kde se mi houpal světelný meč.
Jeden by čekal, že při příchodu generála všichni vyskočí a zasalutují. Tady se na nás akorát většina otočila a čekala co se bude dít. Generálův pozdrav si vysloužil několik úsměvů a bujarý smích odněkud ze zadních míst. Zřejmě to nebyl nedostatek respektu co je nepřimělo vstát, ale generálův přistup k vlastním lidem. Byl k nim přátelský, to je zaručeně lepší způsob než učebnicové dodržování armádní doktríny.
Sborový pokřik Kareho lidí ve mně vzbudil pocit zadostiúčinění. A to i přes fakt, že jsem ve své podstatě nijak výrazně nepomohl. Ale ten fakt, že nás berou jako vítanou pomoc, bylo něco čeho se mi v Chrámu moc nedostávalo. Samozřejmě, že lidé byli vděční když jsme jim s mistrem pomohli, ale většina nám nedůvěřovala, nebo na nás hleděla skrz prsty kvůli tomu co se v galaxii dělo. Tihle muži věděli, čeho jsou jediové opravdu schopni a určitě si vážili každé pomoci od těch co ovládají Sílu.
Zástup vycházejích členů posádky z malého frachťáku se zdál být nekonečný, možná to bylo pomalým tempem, nebo novým rekordem v převozu pasažérů, který jsme určitě vytvořili při odletu ze Zatracence.
Stál jsem vedle generála Kareho, který hleděl po tom, co zbylo z osádky křižníku. Jediský frachťák, ozvalo se generálovo mumlání. Napadlo mě, že tohle označení by se nám v budoucnu mohlo vymstít. Obzvlášť tedy tam kam nejspíš poletíme.
Ještě chvílka uběhla než se na rampě objevili oba mistři za kterými se uzavřela rampa. Thunderhog teď stál tiše na přistávací ploše, osvětlený západem slunce, které dodávalo omlácené barvě krásný odstín.
Snad nám chvilku vydrží. Byla by ho škoda.
Generál si s mistry vyměnil úklonu, ktérá následovalo krátké představování. Opravdu krátké. Ani jeden z mistrů neuvedl svou hodnost. Buď tušili, že jsem generála se stavem původní posádky informoval já, nebo jednoduše necítili potřebu ohánět se titulem Řádu, ke kterému v postatě již nepatřili. Mě osobně na nějakém titulu moc nesešlo, protože Umka se ke mě vždy choval jako k sobě rovnému, ale znám spoustu mých vrstevníků, pro které je hodnost pomalu životním cílem. Samozřejmě jsem nechtěl zůstat padawanem do konce života, ale ve válce a boji by mi byl lepší titul k ničemu. Tady bude záležet pouze a jedině na dovednostech.
Starouši... Takhle říkají Radě snad všichni. Těžko dostanou rozum, pokud nevytáhnou paty z Chrámu.
Pomyslel jsem si, když nám generál nabídl prohlíddku základny. Vydali jsme se po lehce vyšlapané pěšině. Generál rozhazoval rukama zatímco jsme míjeli budovy, které vypadaly všechny v podstatě stejně. Na konci jsem si uvědomil že nebylo důležité kolem čeho nás vedl, ale kam nás vedl.
Zastavili jsme se u ohniště obklopeného několika špalky a kmeny stromů na kterých seděli vojáci. A nebylo jich moc.
Při šumění větru, prodírajícího se větvemi stromů stojících za ferobetonovou zdí, z jedné strany a lehkým mořským vánkem ze strany druhé, se ve svitu západu slunce zdála scenérie skoro až idylická. Poklidná.
Někteří vojáci seděli mlčky a hleděli do dáli, jiní jedli a pili, nebo se bavili mezi sebou. Několik jich čistilo své zbraně. Né nadarmo se říká, že pokud chceš aby ti zbraň dobře sloužila, měl by ses o ní pořádně starat.
A tihle to moc dobře ví...
Rukou jsem sjel k opasku, kde se mi houpal světelný meč.
Jeden by čekal, že při příchodu generála všichni vyskočí a zasalutují. Tady se na nás akorát většina otočila a čekala co se bude dít. Generálův pozdrav si vysloužil několik úsměvů a bujarý smích odněkud ze zadních míst. Zřejmě to nebyl nedostatek respektu co je nepřimělo vstát, ale generálův přistup k vlastním lidem. Byl k nim přátelský, to je zaručeně lepší způsob než učebnicové dodržování armádní doktríny.
Sborový pokřik Kareho lidí ve mně vzbudil pocit zadostiúčinění. A to i přes fakt, že jsem ve své podstatě nijak výrazně nepomohl. Ale ten fakt, že nás berou jako vítanou pomoc, bylo něco čeho se mi v Chrámu moc nedostávalo. Samozřejmě, že lidé byli vděční když jsme jim s mistrem pomohli, ale většina nám nedůvěřovala, nebo na nás hleděla skrz prsty kvůli tomu co se v galaxii dělo. Tihle muži věděli, čeho jsou jediové opravdu schopni a určitě si vážili každé pomoci od těch co ovládají Sílu.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Bandomeer, tábor Republikové armády
Jeden z vojáků, žena z echanijského poddruhu lidské rasy, napřáhla před sebe ruku s poloplnou lahví, z níž se právě napila, jako by ji generálovi Kareovi podávala, přestože od něho byla asi deset metrů daleko.
Kare však nastavil dlaň a pomocí Síly se pro ni natáhnul. Když mu sama skočila do ruky, odšpuntoval ji a pořádně si zavdal.
"Je skvělá," vtisknul ti láhev do dlaně, otíraje si rukou v obrněné rukavici rty. "Sladká. Děláme ji tady z těch kytek, rostou tu všude."
Kdyby ses napil, ucítil bys sladkou a jemně kyselou chuť doplněnou o typický podtón kvašení, a nápoj připomínal konzistencí i chutí něco mezi medovinou a silným vínem.
Pokynul rukou k nevelkým tyrkysovým zvonkům, kterými byla pokrytá půda na velké části základny. Pak se otočil, až za ním jeho dlouhé dredy zavlály jako vlečka.
"Pojďte, pojďte. Ještě jednu věc vám chci ukázat, možná tu nejdůležitější."
Vydali jste se tedy všichni tři mlčky za generálem Karem, který vás vedl směrem k ferobetonové zdi, jíž byla obehnána základna, a po prudkých malých schůdcích nahoru k jednomu z nevelkých ochozů, vybavenému blasterovou věžičkou.
A když jste vystoupali nahoru, naskytnul se vám pohled na řady hrobů zvenku podél zdi. Nebyl to hromadný hrob, každý měl svůj pomníček se jménem, rasou a epitafem.
"A tady leží třetí, čtvrtý a většina šestého batalionu. Když se po několikadenním boji konečně podařilo Mandaloriany odrazit, do jednoho jsme pohřbili těla svých padlých. Tři bataliony ze sedmi, tři sedminy všech mých jednotek..." vydechul sklesle.
"Všichni dobří chlapi a ženské, stateční vojáci. A cítím, že Mandíci co nevidět zaútočí znovu... Zabíjení je pro ně sport, a s jídlem roste chuť."
Jeden z vojáků, žena z echanijského poddruhu lidské rasy, napřáhla před sebe ruku s poloplnou lahví, z níž se právě napila, jako by ji generálovi Kareovi podávala, přestože od něho byla asi deset metrů daleko.
Kare však nastavil dlaň a pomocí Síly se pro ni natáhnul. Když mu sama skočila do ruky, odšpuntoval ji a pořádně si zavdal.
"Je skvělá," vtisknul ti láhev do dlaně, otíraje si rukou v obrněné rukavici rty. "Sladká. Děláme ji tady z těch kytek, rostou tu všude."
Kdyby ses napil, ucítil bys sladkou a jemně kyselou chuť doplněnou o typický podtón kvašení, a nápoj připomínal konzistencí i chutí něco mezi medovinou a silným vínem.
Pokynul rukou k nevelkým tyrkysovým zvonkům, kterými byla pokrytá půda na velké části základny. Pak se otočil, až za ním jeho dlouhé dredy zavlály jako vlečka.
"Pojďte, pojďte. Ještě jednu věc vám chci ukázat, možná tu nejdůležitější."
Vydali jste se tedy všichni tři mlčky za generálem Karem, který vás vedl směrem k ferobetonové zdi, jíž byla obehnána základna, a po prudkých malých schůdcích nahoru k jednomu z nevelkých ochozů, vybavenému blasterovou věžičkou.
A když jste vystoupali nahoru, naskytnul se vám pohled na řady hrobů zvenku podél zdi. Nebyl to hromadný hrob, každý měl svůj pomníček se jménem, rasou a epitafem.
"A tady leží třetí, čtvrtý a většina šestého batalionu. Když se po několikadenním boji konečně podařilo Mandaloriany odrazit, do jednoho jsme pohřbili těla svých padlých. Tři bataliony ze sedmi, tři sedminy všech mých jednotek..." vydechul sklesle.
"Všichni dobří chlapi a ženské, stateční vojáci. A cítím, že Mandíci co nevidět zaútočí znovu... Zabíjení je pro ně sport, a s jídlem roste chuť."
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...
-Christian Morgenstern, Košilela
Re: Phate Relon - S jídlem roste chuť
Bandomeer, tábor Republikové armády
Okolo ohniště panovala poklidná atmosféra, jaká se jen málo vidí v době válečného stavu. Jedna z členů Koreho brigády natáhla ruku směrem k němu. Držela v ní lahev, nejspíš plnou alkoholu. Kore se po ní natáhl v Síle a chvilku na to už jí pevně svíral ve své ruce. Skoro polovinu do sebe otočil a pak mi lahev podal.
Vůně linoucí se z lahve byla nasládlá. Rozhlédl jsem se po květech, na které generál ukázal a trochu jsem se napil. Bylo to celkem silné pití, ale opravdu bylo sladké a velmi chutné. Květin bylo všude hodně, takže pálenky měli nejspíš dostatek. Lokl jsem si ještě jednou a podal lahev Godrikovi, který stál vedle mě.
Vojáci si nás dále nevšímali a věnovali se hovoru a činnostem ze kterých jsme je vyrušili. Generál pokynul a vedl nás podel ferobetonové zdi, která tvořila okraje tábora. Vystoupali jsme na ochoz po strmmých schodech. Nahoře byla akorát hlídka v malé věži s těžkým blasterem. Pokynuli směrem ke generálovi a pokračovali ve sledování perimetru.
Když jsem se podíval přes okraj zdi, zatajil se mi dech.
"U všemohoucí Síly..."
To co jsme viděli byl hřbitov. Každý padlý zde měl pomník. Bylo jich tolik. Tolik ztracených životů pro něčí nenasytnost po moci. Kore sice zvítězil při obraně tábora, ale za obrovskou cenu. Když jsem se na něj otočil, smutek mu sužoval tvář. V Síle byla cítit vzpomínka na statečné muže a ženy, kteři položili svůj život za obranu Republiky. Bylo opravdu smutné tohle vidět. O to víc jsem si byl jistý tím, že jsme udělali dobře, když jsme opustili Chrám. Mandaloriany musíme zastavit. A pokud svými schopnostmi můžeme zachránit víc životů, ať už vojáků, nebo civilistů, je to naše povinnost. Při pohledu na hroby jsem necítil jenom smutek, ale i nenávist, která ve mne rostla při pomyšlení na Mandíky. Zavřel jsem oči a snažil se trochu uklidnit.
Není emocí, pouze míru... Notak Phate, uklidni se...
Bylo to pro mě těžké, nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal.
Okolo ohniště panovala poklidná atmosféra, jaká se jen málo vidí v době válečného stavu. Jedna z členů Koreho brigády natáhla ruku směrem k němu. Držela v ní lahev, nejspíš plnou alkoholu. Kore se po ní natáhl v Síle a chvilku na to už jí pevně svíral ve své ruce. Skoro polovinu do sebe otočil a pak mi lahev podal.
Vůně linoucí se z lahve byla nasládlá. Rozhlédl jsem se po květech, na které generál ukázal a trochu jsem se napil. Bylo to celkem silné pití, ale opravdu bylo sladké a velmi chutné. Květin bylo všude hodně, takže pálenky měli nejspíš dostatek. Lokl jsem si ještě jednou a podal lahev Godrikovi, který stál vedle mě.
Vojáci si nás dále nevšímali a věnovali se hovoru a činnostem ze kterých jsme je vyrušili. Generál pokynul a vedl nás podel ferobetonové zdi, která tvořila okraje tábora. Vystoupali jsme na ochoz po strmmých schodech. Nahoře byla akorát hlídka v malé věži s těžkým blasterem. Pokynuli směrem ke generálovi a pokračovali ve sledování perimetru.
Když jsem se podíval přes okraj zdi, zatajil se mi dech.
"U všemohoucí Síly..."
To co jsme viděli byl hřbitov. Každý padlý zde měl pomník. Bylo jich tolik. Tolik ztracených životů pro něčí nenasytnost po moci. Kore sice zvítězil při obraně tábora, ale za obrovskou cenu. Když jsem se na něj otočil, smutek mu sužoval tvář. V Síle byla cítit vzpomínka na statečné muže a ženy, kteři položili svůj život za obranu Republiky. Bylo opravdu smutné tohle vidět. O to víc jsem si byl jistý tím, že jsme udělali dobře, když jsme opustili Chrám. Mandaloriany musíme zastavit. A pokud svými schopnostmi můžeme zachránit víc životů, ať už vojáků, nebo civilistů, je to naše povinnost. Při pohledu na hroby jsem necítil jenom smutek, ale i nenávist, která ve mne rostla při pomyšlení na Mandíky. Zavřel jsem oči a snažil se trochu uklidnit.
Není emocí, pouze míru... Notak Phate, uklidni se...
Bylo to pro mě těžké, nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal.
“There’s no blade as keen as surprise.”