Katnir Tavis - Úspěch nebo smrt (Elinor Yall)

[Artas Nostra]

Ilmarin, výcvikové středisko

Právě začal úsvit 187. denního cyklu na planetě Ilmarin. První sluneční se začaly prokusovat korunami stromů a keřů. Noční chlad se pomalu vytrácel a všechno přislibovalo začátek pěkného, jarního dne. První ptáci začaly prozpěvovat v korunách stromů, květy se rozevíraly a natáčeli své hlavy k Ilmarinenskému (slunečnímu) zářivému kotouči. Dnes si vstávala již velmi brzy, protože byl zvláštní den. Den závěrečných zkoušek na akademii. Všichni kadeti se dnes seřadí za úsvitu na hlavním dvoře základny a budou jim zděleny instrukce. No a pro ty schopné šťastlivce, kteří projdou, poté čeká slavností ceremonie a oficiální uvedení do vojenské hodnosti. Nervozita a vzrušení ze všech přítomných přímo kypí. Ani ty dnes nejsi vyjímkou, protože ti jde o všechno. Dnes se mělo rozhodnout zda v tomhle potravním řetězci uspěješ, nebo vše pro co si se tak dřela, přijde vniveč. Neúspěch nemusí znamenat jen opakování ročníku, nebo celého výcviku. Může znamenat i naprosté vyčlenění z vojenské hierarchie a tím i z mandaloraného kolektivu. Což by pro tebe znamenalo ztrátu klanu i odcizení vlastní rodiny. Nasaješ zhluboka chladný ranní vzduchu a při výdechu uniká obláček páry, který se hned vysráží a mizí pryč...

________________________________________________________________________________________________________________

Nechám ti do začátku prostor se vyjádřit k pocitům, pohnutkám, minulosti a všemu co jen tíží tvou mysl.
Vybavení máš standardně to co je v přihlášce, po případě si můžeš připsat jednu, dvě věci bokem. (platí s rozumem, ale pouze v prvním postu)
Na tvé psaní nejsem ještě osobně zvyklí, ale snad se nějak sladíme. Takže by neměl být problém.
Good luck and enjoy.

[Elinor Yall]

Ilmarin, výcvikové středisko

Tak je to tady.
Ráno jako každé jiné, jen s několika rozdíly, které z něj dělají ráno dne D. V duchu to vědomí zkouším poslat do háje. Hlavní je zachovat klid. Klid a chladnou hlavu. Nervozita ještě nikomu k ničemu nepomohla. Leda tak do hrobu. Se strachem ze selhání to není o moc jiné. Sem nepatří. Zpomaluje to a vede k zbytečné nesoustředěnosti. Ve svých skoro dvaceti bych tohle měla mít zažité. Zřejmě ne tak, jak bych chtěla.
Není to první zkouška. Jenom ta rozhodující. "Jenom".
Vstávání za tmy není nic nezvyklého.
Ani rychlé oblékání se, byť tentokrát ne do plátěné uniformy, ale do trička a kalhot vhodných pod zbroj, a následné stažení vlasů, aby nepřekážely.
Ani ještě jedna kontrola vybavení. Všechno v pořádku, přesně podle očekávání. Navenek možná působí zábavně, jak se o svoje věci starám, jenže když většinu života trávíte v osadě zakousnuté hluboko do lesů a s "civilizací" spojenou jen udržovaným koridorem, na pár věcí prostě koukáte jinak. Třeba na otázku vibronůž vs. klasický bojový nůž. Nebo na to, že pravidelné čištění zbraní není jen projev buzerace ze strany instruktorů. Konstatuju, že práce, co jsem si dala s puškou, se rozhodně vyplatila. Sice bych pořád jejího předchozího vlastníka nejradši s ní v původním stavu vysadila doprostřed dxunské džungle a nechala po vlastních dojít do nejbližší osady, ale její současný stav mi vyhovuje. Nemluvě o hrdosti, které se dost těžko bráním, když ji držím v ruce - protože jsem před pár týdny začínala na pocitu "zatraceně, tohle má být co, za divný kus klacku?".
Se zbrojí je to trochu jiné. Ne že bych jí přímo odvykla, ale je trochu jiná, než na jakou jsem byla zvyklá, a při výcviku jsme trávili většinu času v uniformách. Její dotek mi dodává pocit jistoty. Ne bezpečí, od toho ani není, ale prostě se v ní cítím lépe. Víc "ve své kůži". Bez ohledu na to, že ve srovnání s těmi klasickými je "tak hnusná, až začíná být hezká". Každopádně je to zbroj, a navíc praktická. Praktická pro tuhle armádu a její potřeby, pro určitou jednotnost, která v tradičních klanech a v jejich systému chybí.
Spokojeně se usměju. Jo, tohle by šlo.

Vytěsnit tlak, najednou vnímaný velmi intenzivně, není nejsnadnější.
Být tady znamenalo hodně problémů. Sice nic, co by se nedalo vyřešit pokrčením ramen a konstatováním, že každý má právo na svoji cestu, ale i tak to nebylo právě příjemné. Ba´buir se na neo-crusadery díval otevřeně skrz prsty - dezertéři, co se vyvlékli z konce války. A přestože postoj mand´alora k nim jej tlačil k mnohem větší toleranci, než jakou by kdo kdy u Ergila Tavise čekal, s mým rozhodnutím zapojit se nesouhlasil. Ostře nesouhlasil, na rozdíl od... dalších. Někteří naopak byli nadšeni. Výhoda klanového života - spousta názorů, mezi nimiž se člověk může ztratit a nemusí nic vysvětlovat, protože každý si jeho počínání pochopí po svém. A některé motivy by se mi vysvětlovaly zatraceně těžko.
Být tady a něco zvorat by znamenalo ještě víc problémů. Dost fatálního rázu. Když už se člověk rozhodne, musí pro rozhodnutí udělat všechno.
Na druhou stranu, jak moc je racionální obava, že něco zvorám, když jsem nic nezvorala do téhle chvíle?
Docela to uklidňovalo a pomohlo přesunout pozornost k rychle se blížící zkoušce.
Na nástup vyrazím rychle, bez zbytečného zdržování. Možná mám co dělat, abych se doopravdy cítila klidná a soustředěná, ale to není důvod, proč nechat něco prosakovat na povrch.

Začlením se na své místo do řady a přimhouřím oči proti vycházejícímu Ilmarinenu. Ráno je nádherné, jak už na sklonku druhé třetiny roku bývá, a to ještě pořádně nezačalo.

[Artas Nostra]

Ilmarin, výcvikové středisko

Jak hodiny neúprosně tikají a ženou proud času vpřed. Zástup studentů pomalu, ale jistě narůstá a nádvoří se plní. Všudypřítomně se rozléhá ševelení hovorů, které aktivně probíhá mezi studenty. Na pódiu se scházejí vaší mentoři a školitelé, kteří vám v průběhu let vštěpovali disciplínu a znalosti. Ať již praktického rázu, nebo v rámci obecných znalostí vesmíru a jeho fungování. Nakonec však přichází ředitel celého tohoto výcvikového střediska, aby pronesl proslov.
Drazí studenti a studentky. Dnes nadešel den, kvůli kterému jste na tomhle místě více, či méně usilovně, trénovali předchozí čtyři roky. Nebudu vám říkat, že dnes všichni uspějete na výbornou. Ani, že míra vašeho úspěchu se odrazí ve vašem zařazení od elitních komand, po řadové vojáky. Přesto zde bude i spousta takových, kteří neuspějí... Nezbývá než vám popřát hodně štěstí a prokázání vašich kvalit.
Jeho proslov sklidil ohlušující potlesk z řad studentů. Zda to bylo jen ze zvyku, nebo na ně vážně udělal dojem bylo záhadou. Každopádně se nyní ujal slova jeden z mentorů.
Nyní se rozestupte do řad k některému z čekajících instruktorů. Každému bude zadán jeho vlastní úkol, dle doposud prokázaných dovedností.
Poté začala hromadné troušení studentů do náhodných řad a očekávání pokynů.

[Elinor Yall]

Ilmarin, výcvikové středisko

Kombinace zvyku a úlevy, že vlastní výcvik je u konce, dělá své. Stejně jako to, že proslov nebyl dlouhý a naopak byl informativní. Oboje byla velká, nezanedbatelná plus. Někteří by mohli ocenit i to, že za ty čtyři roky v proslovech povážlivě ubylo mando´a na úkor basicu.
Celé to jde rychle. Nejsem si jistá, jestli jsou úkoly předem vytvořené a určené každému studentovi, nebo jenom vytvořené, rozdělené mezi instruktory a ti je přiřadí podle toho, kdo jim tam přijde, ale pro jistotu, že dostanu... vhodný úkol... se hodlám obrátit na některého z mentorů, co by mě mohli znát a tedy i odhadovat přesně.
Rozhlédnu se kolem a chystám se vytrousit do řady vedoucí k vhodné "oběti", když mi docvakne jedna zásadní maličkost. Délka front. Ne nelogicky. Ať už si kadeti myslí o systému rozdělování úkolů cokoli, nechat si ten svůj udělit od Aodha Jendriho naprostá většina z nich skutečně nechce. Jeden z mála skutečně nevyzpytatelných instruktorů. Harthin mu pochopitelně sedí u nohy a předstírá vzorného strilla, bez ohledu na svou pověst kousavé, přehnaně agresivní a zlomyslné mrchy. No, strillové jsou fajn, pokud člověk ví, jak s nimi zacházet.
Cukne mi v koutcích.
Nevím, co jsem Jendrimu udělala (pokud není vinno mé první seznámení se s Harthiem, při němž se zvíře, jejž se obávala většina výcvikového střediska, chovalo jak důvěřivý, krotký mazlík... což by možná nebyl sám o sobě takový problém, kdyby se předtím nesnažilo výchovně kousnout Gava. Nikoho asi nenapadlo, že by někdo ze studentů mohl Jendriho strilla úspěšně okřiknout a vyhubovat mu. Jendriho asi nejmíň ze všech. Holt první týden u neo-crusaderů, ještě jsem nebyla rozkoukaná, vědět, jak často budu Aodha Jendriho na akademii potkávat při výuce, asi bych si to rozmyslela.), ale skoro od prvních hodin s ním jsem získala čestný post figuranta. V ostatních studijních skupinách to prostřídával, v naší ne. Byl to skvělý způsob, jak přijít ke spoustě modřin a šrámů a zbytečným úkolům. Rozhodně nešlo o nic příjemného, ale nemyslím, že mi to uškodilo.
Rozhodnutí padlo.
S drzostí vpravdě tavisovskou se zařadím na konec té krátké řady, co se táhne směr Aodh Jendri.

[Artas Nostra]

Ilmarin, výcvikové středisko

Jak se pomalu, ale jistě krátila řada studentů, dělící tebe a Aodha Jendriho. Tvoje obava z jeho reakce se stupňovala. Už zbývali jen čtyři, tři, dva, jeden student a na tebe měla vyjít řada. Nikdo další evidentně tvou takřka masochistickou houževnatost nesdílel, takže si se měla stát poslední objetí tohoto muže. No a už i poslední student odpadl a řada na tebe došla. Muži i strillovi se při pohledu na tebe takřka synchronizovaně zablýsklo v očích. Na Aodhově tváři se objevila démonicky, sebe uspokojující grimasa. Protože si se mu při jeho poslední příležitosti sama nabídla pod ruku.
Ale, ale.. snad to není má nejmilejší figurantka. Tolik se ti stýskalo po mé láskyplné péči?
V mužově hlase se ozývala takřka hmatatelná, silně ironická pachuť. Jako by jen při pohledu na tebe, musel žvýkat něco odpudivého.
No něco tu budu mít přesně pro tebe a tvé schopnost.
Přidušeně se démonicky zasmál a strill vycenil jako břitva ostré tesáky.
Tvým úkolem nebude nic menšího než záchranná operace důležité osoby. Vše se bude samozřejmě odehrávat v divočině a zároveň také v nepřátelském území. V plně bojových podmínkách... Tento úkol je jen pro studentskou elitu, takže se počítá i se smrtí účastníků. Ovšem někdo tak prudce nadaný jako ty, s tím problémy mít nebude!
Dodal skoro posměšně a evidentně si užíval představu tvé krví zbrocené a zohavené mrtvoly. Na což strill reagoval pochmurně, temným zavrčením.

[Elinor Yall]

Ilmarin, výcvikové středisko

Nevypadá to dobře, vlastně to vypadá stejně dobře, jako ten trénink sebeobrany "a když ruku přitlačíte trochu víc tímhle směrem, tak ji protivníkovi zlomíte... ano, takhle".
Další důvod, proč si zajít za úkol k Jendrimu. Je to jako mít nad hlavou transparent s nápisem: "já se nebojím, skutečně se nebojím". Hlavně v mém případě.

Něco pro mě a mé schopnosti? To zní, jako by mě chtěl poslat posbírat odpadky v severním křídle tábora.

Poslouchám napjatě, s výrazem zkušeného hráče pazzaku, jen při obecném přiblížení úkolu se mi taky zableskne v očích. Svým způsobem nadšením. Nadšením a radostí.
Tak "prudce nadané", hmmm? A "pro studentskou elitu"?
Heeeeej, Aodh Jendri se o mě zmínil jako o prudce nadané a schopné plnit úkol pro studentskou elitu!
A nevypadá, že mezitím mu na hlavu spadl chcíplej rys, takže to říká za plného vědomí!
Tohle potěší. Sakra potěší.
Slyšet něco takového od "mého oblíbeného instruktora" možná za všechny ty problémy stálo. Možná. Pokud to zvládnu a přežiju. Pomalu začínám ztrácet pracně nasbíraný pocit klidu. Ale pořád lepší se nechat zabít v divočině, než dostat absolventský úkol typu sběr odpadků. I když, jak tak poslouchám, možná nebude můj původní odhad tak naprosto mimo.

Já?
Na záchranné misi?
Důležité osoby?
...
...
...
Proč z toho tuším průšvih poloapokalyptických rozměrů?

Nebojím se.
S tím, že očekávání bude vysoké. jsem tak nějak počítala.
Bát se divočiny a nebezpečí smrti - když už mám pár let za sebou verd´goten?
Spíš mě znepokojuje tenhle typ úkolu. Sice mám před sebou jen velmi stručný popis, ale i tak... nechci selhat.

"Detaily k misi?" zeptám se naprosto věcně.

[Artas Nostra]

Ilmarin, výcvikové středisko

Muž vypadal, jako by zápasil s touhou odplivnout si, ale dokázal se udržet.
Věc se má tak, že budeš ve vyznačeném lesním sektoru, pro tuhle zkoušku. Tam tě vysadí jeden z konvojů, který rozváží studenty do lokací. Jelikož se jedná o bojové podmínky, budeš se muset zorientovat sama. Cokoliv dalšího bych ti prozradil, by vedlo ke ztrátě kreditů a možná i vyhození od zkoušky.. Rozumíš tomu?!
Dodal strohým hlasem a vidno, že už tu nikoho dalšího nemá. Odmašíroval vojenským krokem pryč, společnost mu dělal pouze jeho strillí mazlíček. Ty si tu proto zůstala v podstatě opuštěná a nezbylo než se pokusit nalézt onen zmiňovaný odvoz na místo konání tvé mise. Škoda jen, že neřekl, který to měl být, takže si nyní nezbývalo než to zjistit jinak. Navíc ani pořádně nevíš co tě čeká v lese, což by přidalo ke klidu jen opravdové hrstce lidí.

[Elinor Yall]

Ilmarin, výcvikové středisko

Mám co dělat, abych potlačila naprosto konsternovaný výraz.
Tady mě někdo opravdu nemá rád.
A nechává to zajít až příliš daleko.
Nevadí mi vyslání do neznámého terénu.
V zásadě mi nevadí ani to, že mi ten parchant neřekl nic o situaci dole.
Ale co mě vytáčí, skutečně maximálně vytáčí, je, že nemám žádnou informaci o svém cíli. Co to je, kdo to je, jaký typ maléru... tohle ani není na improvizaci. Podobné informace ze strany jakéhokoli velení operace by byly považovány pomalu za sabotáž.
"Rozumím," donutím se k přátelskému úsměvu, "a děkuji za vysvětlení."
Zároveň spolknu poznámku, že jestli takhle informoval Qel-Droma ohledně mise na Dxunu, nedivím se, že to dopadlo, jak to dopadlo. Víc oleje do ohně přileju zachováním chladné hlavy - a tím, že si poradím. Navzdory Jendriho snaze mi nic neulehčovat.
Potřebuju fakta. A s tím se dá dělat povícero věcí. Otázka je, do kolika se chci pouštět. Jestli Jendri chce, abych šla do akce bez informací, můžu jít do akce bez informací a prostě to zvládnout. A pak si patřičně užít jeho výraz. Ne že by mě to k tomu postupu netáhlo, když jsem si vybavila, jak reagoval.
Jednou tě tahle hrdost zabije a spíš dřív než později.
Na druhou stranu, kdo by chtěl žít věčně...

S transportéry to nemusí být až takový problém. Vzhledem k systému, jaký u nich fungoval, funguje a patrně i do budoucna bude fungovat, logistické důvody zapřičinily, že všichni jsou víceméně informovaní o všem. Nebo mají možnost být informovaní o všem.
Stačí zamířit kamkoli, kde jsem dobře zapsaná, a prostě se zeptat.
Dobře zapsaná jsem, pokud si pamatuji, u většiny lidí, a pokud Jendri nevydal rozkazy neinformovat mě - což nevím, kdy by stihl, protože nevěděl, že se k němu zařadím do fronty, a pro jistotu, že by se to teprve chystal udělat, se sebou pohnu s výrazem snaživého kadeta - tak to problém nebude. Podobný doptávací se systém provozujeme prakticky od začátku, co se někam začalo lítat, a co lidi začali mít potřebu si po pár fatálních omylech ověřovat údaje. A protože jsem zatím žádnou podobnou akci nepáchala, všechny pravděpodobnosti hrály pro mě. Nekonala se žádná pověst lehkomyslného idiota, co se snaží horko těžko dohnat chvíle, kdy měl dávat pozor.
V následující vteřině provedu bleskovou analýzu klasického rozmístění transportérů, odhadnu, které by mohly mířit do odpovídající lesnaté oblasti (well, proč to nezkusit odvodit podle předchozích cvičení, z nichž se dost odehrávalo po nejrůznějších lesnatých oblastech), a s patřičnými dotazy a výrazem "potřebovala bych si ověřit, že je to skutečně tenhle transportér - nervozita a tak dále, prostě věci, co se stávají v lepších i horších rodinách" se obrátím na někoho, kdo mě skutečně má zafixovanou jako zodpovědnou a jen v některých ohledech potíže generující osobu - a ty některé ohledy jsou takové, že se to ani nedá brát jako problém.

Otázky kolem upřednění zadání mise ponechám na osudu, respektive na tom, jak budu či nebudu stíhat zahájení celé akce, a jak moc by bylo násilné se dostat do rozhovoru s někým z instruktorů, kdo nemá potřebu mi házet klacky pod nohy. Příliš na to ale nespoléhám a ani se o to nehodlám snažit. To jen kdyby se náhodou zadařilo.
Jak to řekl Jendri? Ztráta kreditů? Ať si ty kecy strčí někam a klidně k nim přidá i to, co mi měl správně říct předem.
Jenom letmé připomenutí si jeho výrazu vykoplo morálku z bodu mrazu někam... hodně vysoko.
Zvládnu to. Možná mě to zabije, ale rozhodně to zvládnu.
Sice byla na místě otázka, k čemu by mi podobné zvládnutí bylo, ale to jsem radši neřešila.
Stejně jako pocit, že jestli je můj "oblíbený instruktor" schopný nechat věci zajít takhle daleko, mohl by zajít ještě o něco dál, že by mě u něj vlastně překvapilo snad jen, kdyby se na "bojišti" náhle zjevil Harthin s velikánskou růžovou stuhou kolem krku. Ne, VYKOUPANÝ Harthin s velikánskou růžovou stuhou kolem krku a s bílou vlajkou přivázanou na chvostu.

[Artas Nostra]

Ilmarin, pustina (CFNQ 85/4525)

Dorazila s k jednomu z četných transportérů a zapředla řeč s jedním z mentorů, který kontroloval počty naložených lidí. Nakonec si mu opatrně položila soubor nepřímých otázek kolem tvé mise. Takže si se dozvěděla pár věcí. Jedna z nich byla, že tvůj odvoz je právě tento transport. Další, že tě odveze do nesmírně nebezpečné zóny v sektoru CFNQ 85/4525. No a nakonec to byla jeho upřímná soustrast pro tebe, protože pravděpodobnost přežití bude pro někoho jako ty mizivá. Přesto ti však přeje hodně štěstí. Se smíšenými pocty si nasedla na jedno z posledních míst v transportu a ten se po pár standardních minutách vznesl. Ranní slunce již dávno pokročilo k pevnějšímu bodu na obloze. Takže bylo již plnohodnotné denní světlo, sem tam sice svit hvězdy zakryl chomáčovitý mrak, ale jinak panovalo zatím pěkné počasí. Loď chvílemi zpomalovala nechávala slanit své pasažéry, na místo jejich určení. V tomto duchu se nesl let až do doby, kdy si měla přijít na řadu ty. Jako všichni si dostala lano a kladku ke slanění, ale loď byla znatelně rychlejší, než tomu bylo u předchozích výsadků. No měla si jen omezený čas přeletu, takže si buď mohla sjet, nebo se více ohrozit sestupem v horším terénu, nebo ještě dál od místa výsadku. Nezbývá než doufat ve štěstí a nenarvat to do stromu. S těmi to myšlenkami slaníš dolů a vidíš rychle se blížící povrch planety. ještě kousek a hlavu by ti setrvačností uťala větev stromu. Naštěstí jen olízla helmu, ale i tak ti to dosti škublo krčním svalstvem. Konečně máš pod nohama pevnou zem a musíš rychle odseknout kotevní lano. Které se znovu navíjí na palubu lodi. Nyní si byla samotná vysazena v pustině a jak vidno, tuhle oblast naprosto neznáš. Takže musíš věřit ve své orientační a topografické schopnosti. Nejdůležitější věc na začátku je však udělat nějaký pevný bod, od kterého se budou odvíjet tvá další snažení. Navíc může dobré zvolení tohoto bodu znatelně ovlivnit průběh mise.

[Elinor Yall]

Ilmarin,CFNQ 85/4525, "terasa" stolové hory

Přistání nepatří k nejpříjemnějším, ale už jsem několikrát dopadla tvrději. Z křoví na mě vykuleně kouká gizka, málem jsem na ní přistála, nezdá se ale, že by ji to nějak vzrušovalo. Nejspíš ještě neviděla pitomce ve zbroji. Aspoň jedna dobrá zpráva téhle mise.
Helma dopadne na zem a promnu si krk, aby přestal se zoufalým vysíláním signálů do mozku. Vzduch je chladný, voní po vodě, ránu a padajícím listí.
Po vodě... kde je voda, tam bude i nějaké bahno. A bahno by mohlo krásně vyřešit problém jménem viditelnost. Zbroj sama o sobě je sice matná, ale u průzkumnických akcí i to může být problém - když stealth mód kadeti nevedou. Ovšem části helmy jsou krásně vidět přes dva kilometry...
...a to ani nejsou v úžasné maskovací zlaté.
Ano. Někteří by na tom mohli být hůř. Optimismus třeba zachovat a nepřipouštět si, že být na mém místě a v podobném typu nezáviděníhodné situace někteří z polních maršálů, prostě a jednoduše by aktivoval maskovací pole a po vlastní ose a bez zbytečných komplikací docapkal někam do civilizace.
Okamžitě obhlížím terén.
Není to tu nejhorší, přistála jsem v průlomu mezi lesními velikány - malá mýtinka nějakých padesát krát sto metrů uprostřed lesa. Porost mezi padlými kmeny tvoří především rozsáhlé polštáře mechu, stébla přerostlé ostřice a sem tam nějaká další vegetace. Vlastně můžu být ráda, že jsem přistála na konci průlomu, přizabít se při přistávání o zbytky stromu by bylo horší. Radost mi kazí vlastně jen jedno. Při bližší obhlídce si všimnu, že jsem podle všeho na římse stolové hory. Zhruba na úrovni středního patra lesa pod horou, když se tak rozhlížím kolem sebe.
V duchu zaskřípu zuby. Zkontroluju vybavení a připnu k němu tu nešťastnou helmu. Zdá se, že přežilo přistávání bez úhony. Doooobře.
Blasterová pistole zůstane v ruce, pro všechny případy. Ty důkladné průzkumy terénu, které předpokládám z toho, do jak úzké mezery mě vylodili a hlavně kam, se sice nejspíš konaly jenom shora - ale to neznamená, že paranoia není na místě.
Určit směry podle Ilmarinenu je věcí necelé minuty. Stanovení pevných bodů bude horší.
Les na západě je po sto metrech ohraničený hladkým kamenem porostlým směsí mechů, lišejníků a přilnavých hub. Ve spárách se daří kapradinám a dalšímu svinstvu - a není jich dost na to, aby se člověk mohl vytáhnout někam výš. Pozitivní je, že po kameni si to taky vesele zurčí voda a kousek pod skalou se mění na zabahněné korýtko, které si to uhání na jihovýchod. Čas na rychlé a důkladné maskování zbroje. A hlavně nemyšlení na to, jak to budu muset čistit.
Na obzoru, na těch částech, co vidím východním směrem, se na té severnější části rýsují hřebeny hor, na jižnější části to vypadá na les, les a zase jenom krásný, melancholický les, který pořádně nezačal opadávat a nezačne ještě hodně dlouhou dobu.
Bude to chtít se pravidelně zastavovat a určovat směr.
Určovat polohu, kde přesně je ta hora za mnou. Asi nejlepší orientační bod - a stojím přímo na něm.
Odpustím si zavrčení a vydám se podél proudu, pokud možno tak, abych si přímo od říčky udržovala bezpečný odstup. Klasická pravidla o orientaci v terénu se z hlavy nedají jen tak dostat. Stejně jako ta o maskování. Držet se ve stínu, snažit se narušit pro pozorovatele obrys lidské postavy... a hýbat se. Opatrně, systematicky, být pořád v pohybu. A monitorovat si polohu.
Co na tom, že teď mě především čeká vcelku ostrý svah dolů.

[Artas Nostra]

Ilmarin,CFNQ 85/4525, "terasa" stolové hory

Zvolila si obezřetný přístup k celé této situaci. Obezřetný a zřejmě správný, protože tohle místo rozhodně nebyl sad za rodným domem... Pomalu sestupuješ po hřebeni a přikrčená se prodíráš vysokými přesličkami a křovím. Náhle něco zakřupe kousek od tebe po tvé pravé ruce. Zamrzneš a snažíš se ani nedýchat, aby si nevydala ani trošičku zvuku navíc. Máš pocit, jako by tvé srdce bylo melodie tamtamu. Ne, že by si byla tak nervózní, ale zkrátka ti teď přijde všechno strašlivě hlasité, dokonce i tvé vlastní myšlenky. nakonec se ukázalo, že to byl jen planý poplach. Šlo totiž o tu podivnou gizku, která tě začala pronásledovat. Možná za tím bylo i bahno, které si nechala ulpět na své zbroji pro zvýšení efektivity tvého maskování. Každopádně za tebou nyní šla jako ohař po divoké kachně, která mu nemůže uletět. Chtělo to s ní nějak vyřešit a to pokud možno humánním způsobem, který by nepřitáhl nechtěnou pozornost...

[Elinor Yall]

Ilmarin,CFNQ 85/4525, "terasa" stolové hory

Takže
...
Zarazím se. Nějak to nejde podle plánu, být neustále v pohybu, když se za vámi řítí gizka s hlučností baziliška s výkonem na maximum. Dobře, možná je tišší. Ale adrenalin a napjaté smysly dělají své.
holka
...
Zarazím se a strnu. Tohle není dobré. Střílet by bylo zbytečné plýtvání plynem v zásobníku. Počkat si, až přijde blíž, a pěkně tiše ji podříznout?
co
...
S tou představou si zlomek vteřiny hraju. Nějak se mi do toho nechce. Gizka by mohla sice fungovat jako potravinový příděl navíc (a gizčí maso je výživné a chutné a technicky vzato se dá jíst i za syrova... vlastně ne technicky), ALE to by znamenalo ji vykuchat pokud možno hned na místě. Tahat se sebou chcíplou gizku i s vnitřnostmi je jenom způsob, jak maso znehodnotit. Tahat se sebou vykuchanou gizku znamená ztratit čas, udělat nepořádek (a i když ho uklidím, tak to bude znamenat ještě větší ztrátu času) a zdechlina a pach krve navíc budou vábit predátory. Děkuji, nechci.
s
...
Další alternativa je tu mrchu chytit, nacpat do přilby a vzít se sebou - a vymyslet nějaké upotřebení cestou. To by nemusel být problém, nemít divný pocit, že udělat to, ta malá mrcha se mi vykálí do helmy, jakmile k tomu dostane jen náznak příležitosti.
Na druhou stranu mě napadají vcelku slušně dlouhé seznamy toho, co dělat s živou gizkou. Ne všechno to jsou pěkné věci a část z nich je dost kreativní na to, abych měla co dělat s vnucujícím se úsměvem. No, doufám, že žádný z těch triků nebudu muset použít*.
Zbavit se gizky můžu vždycky. A čerstvá strava je taky čerstvá strava.
tebou
...
Řekla bych, že je rozhodnuto. Jenom dát dohromady nějaké gizčí hnízdo (doufám, že slušné množství velkých listů bude stačit), počkat, až se potvora přiblíží a chňapnout po ní. Přece jen, gizka je gizka a když už nehodlá být ignorována, sama je svého (ne)štěstí strůjcem.
?
A doufat, že když už s tímhle někoho potkám, tak gizka v přilbě spadne do kategorie "tavisovské střelenosti postavené na sakra pragmatickém základě".
Ale předtím, než hodlám gizku umístit, si ji taky hodlám lépe prohlédnout - takže ji budu chytat nějak šetrně. To, že se toulá tady takhle po pustině a sama, je totiž divné.

______________________________
* upřímně... chceš vědět, co mě a Katnir napadá k alternativním použitím gizek v bojových situacích? Podle mě ne.