Ayla Ordo - Přežití v sevření džungle (Gwendolin)

[Artas Nostra]

Dxun, Současná základna klanu Ordo

Právě nastává úsvit nového denního cyklu na měsíci Dxun. První paprsky světla se začínají prorážet cestu hustým korunovým stromů. Okolní džungle začíná znít prvními hlasy divokého ptactva a občasného řevu šelem v dáli. Noční živočichové zalézají zpět do svých nor, brlohů a jiných skrýší. V táboře se právě střídají hlídky, aby byl tábor stále precizně zabezpečený. Dnešním dnem se měl konečně zakončit tvůj výcviky a ty si měla projít svým rituálem dospělosti. Podle mandalorianské tradice, si měla být vyslána sama do džungle a přinést si nějakou cennou trofej. Ať již z nějaké mocné šelmy, nebo z pokladu skrytých za Mandalorianských válek. Tímto si měla obdržet svou první skutečnou prestiž a pevné postavení v klanu. Proto dnešního rána vešel do tvého pokoje otec v obřadně nablýskané zbroji a začal tě poněkud necitelně probouzet.
Vstávej lenochu, dnes je tvůj velký den. Takže se to snaž nepokazit, následky neúspěchu více než dobře znáš.
Řekl svým ochraptělým hlasem poté odtáhl plachtu překrývající okno, která bránila v průhledu dovnitř.
Rychle se oblékni a přijď k hlavní bráně.
S těmito slovy rázoval svým vojenským krokem pryč a tebe tu nechal osamocenou.

_____________________________________________________________________________________________________________
Dávám ti prostor si zavzpomínat na svůj dosavadní život a podobně.
Další rady asi nebudou potřeba. Snad jen aby sis vzala vše co uznáš za vhodné (s rozumem)
Enjoy

[Gwendolin]

Dxun, Současná základna klanu Ordo

Dnešní den je oním dnem. Den, na který jsem dlouhé roky trénovala. Den kdy se rozhodne o mé budoucnosti. Kurva! Kéž bych se líp vyspala. Včera jsem šla spát brzy, ale nemohla jsem dlouho usnout. Takže jsem čas zabíjela leštěním zbroje a zbraní. Temnota už začínala ustupovat, když jsem konečně přestala vnímat.
Otcův hlas přicházel z dálky. Prodíral se skrze pavučiny snů, ve kterých se mě divoká šelma snažila roztrhat na kousky. Cítila jsem její dech na kůži. Už nebylo kam utéct. Obrovská tlapa letěla k mému tělu. Po ostrých, černých drápech sklouzlo světlo jako po ostří dýky. Dopadla. Třese mnou. Třese a... mluví?
Vstávej lenochu, dnes je tvůj velký den. Takže se to snaž nepokazit, následky neúspěchu více než dobře znáš.
Převalím se na záda a z obličeje odstraním pramen havraních vlasů. Ostré světlo mě nutí přimhouřit oči.
Rychle se oblékni a přijď k hlavní bráně.
Nebýt té slavnostní zbroje a nepříjemného pocitu v břiše, myslela bych si, že je to běžný den. Nebylo by to poprvé, kdy mě táta tahal z postele.
Hned tam budu, otče. Aaauuuhh!
Pohotově zakryji pusu a doufám, že zívnutí nebylo příliš hlasité. Vstanu a provedu "pozdrav Slunci", deset Echanijských cviků určených k protažení všech svalů v těle. Cítím, jak únava ustupuje, zostřují se mi smysly. Ztuhlost zad je pryč. Jsem připravená. Natáhnu si lehké, tenké kalhoty a sáhnu po tričku. Poté následuje zbroj. Pevná, na míru upravená pro mou postavu. Pečlivě nasadím každý díl na své místo. Mávnu rukou ve cvičném výpadu a uskočím stranou, jako bych se vyhýbala rozběhlému zvířeti. Kov se sveze po kovu. Zbroj sedí přesně. Nikde nezavazuje, netahá, nepřekáží. Naučeným pohybem sepnu vlasy do drdolu, aby mi nepřekáželi. Zbývá poslední, ta nejdůležitější věc. Zbraně. Vibronůž schovám do pochvy v botě. Vibročepel... Elegantní, svižná a dobře vyvážená zbraň. Má oblíbená, najde své místo na mých zádech. Projektilová zbraň Mandaloriánský rozparovač na mě čeká na stole. Otec mi ji svěřil včera večer.
Tahle zbraň mi nejednou zachránila život. Teď ho třeba zachrání tobě. Neztrať jí! Nebo tě rozpárám já!
Potěžkám zbraň a láskyplně si ji prohlížím. Je těžká. Ale to mi na obratnosti snad neubere. Můj výcvik počítal se vším. Naučila jsem se ovládat snad vše, co v galaxii existuje. A Tahle zbraň si díky svým devastujícím účinkům ve válce vydobyla děsivou pověst.
Snad i já takovou získám!
Odhodlaně promluvím a vyrazím ven.

[Artas Nostra]

Dxun, Současná základna klanu Ordo

Když si vyšla ven, bylo už všude plno světla. Ne, že by ti to tak dlouho trvalo, ale na Dxunu přišel východ slunce stejně rychle jako skončil. Když si svým tempem dorazila k bráně, byli tam přesně čtyři mandaloriané, včetně tvého otce. Ten ostatním cosi vykládal, ale ty si byla ještě příliš daleko aby si to mohla zaslechnout. Jakmile si už byla skoro u nich. Rozestoupili se a dva si stoupli na jeden konec brány a zbylí na druhý. Tvůj otec se chopil slova.
Ještě dnes ráno si byla dítě, ale až touhle branou projdeš znovu. Bude z tebe plnohodnotný mladý válečník.
Většina mandalorianů už od přírody nebyla zrovna moc upovídaná a tvůj otec toho jasný důkaz. Proto ti již více neřekl a pokynul ti směrem k džungli. Pokud si do teď byla ještě klidná, tak nyní na tebe zcela jistě dopadla tíha onoho okamžiku. Brána tohoto tábora, se stala symbolickou branou do tvého nového života. Jakmile jí jednou projdeš, necháš za sebou své dětství a vše s ním spojené...

[Gwendolin]

Dxun, Současná základna klanu Ordo

Procházím základnu a klid se začíná střídat s nervozitou. Pro ostatní začal nový, obyčejný den. Zatímco budou plnit každodenní rutinu, já budu venku vybojovávat si své místo v klanu. V džungli, která je plná nebezpečných zvířat, bažin, nevybuchlé munice. Šlápnu někomu do teritoria, na nezpevněnou půdu, na předmět, který vydá: Cvak! A bude konec. Je zvláštní kolik podob má smrt. Jednou z nich mohu být i já. Vychovali tě tak, aby ses nebála za žádných okolností. Naopak abys strach šířila! Povzbuzuji se a pevně sevřu zbraň. Blížím se k bráně, u které už na mě čeká můj otec a tři další mandaloriané. Zastavím u něho. U mého velkého vzoru, hrdinného válečníka. Trpělivě čekám, až skončí svůj proslov. Pokud se to tak dá nazvat. Po dvou větách utichne. Nikdo tady nebyl na dlouhé řeči. Za Mandaloriany mluvili vždy činy. Je to tady. Mám něco říct? Poděkovat? Nebo jen jít a neohlížet se?
Nezklamu!
Krátké, výstižné. Nečekám na odpověď. Vím, že žádná nepřijde. Projdu branou. Spokojená, že mě hlas nezklamal a neprozradil neklid v mém srdci. Vzdaluji se. Poslední co zaslechnu je bouchnutí kovu a klapnutí západky brány. Džungle mi naplno otevřela svou náruč. Listím se prodírají paprsky slunce. Voní tu ovoce, květiny a smůla ze stromů. Vítr ke mě přináší blízké i vzdálenější zvuky. Skřeky, zpěv ptáků, šumění vody.
Smrtelná krása.
Vydechnu a pročistím si mysl. Všechny zbytečnosti zapudím a soustředím se jen na divočinu kolem sebe. Nedaleko odtud je říčka. Dál proti jejímu proudu se nachází mýtina se zbytky lodí, které zde během války havarovali nebo byli sestřeleny. To bude můj první cíl. S prstem na spoušti rozparovače vyrazím za zvukem vody.

[Artas Nostra]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí.

Klidnými kroky míříš skrze džungli a hledáš stopy pohybu. Nikde však pohyb neregistruješ, svými mrštnými kroky ujdeš několik set metrů proti proudu řeky. Cesta byla až podezřele klidná, takže tě tvé výcvikem vštěpené instinkty přesvědčují k ostražitosti. Vejdeš do vysoké trávy, která pokrývá celou mýtinu. Její omamná vůně by člověka skoro ukolébala ke spánku a o to silněji musela působit na vyvinutější čich zvířat. V tom to přišlo, než sis stačila všimnout. Sešlápla si suchou větvičku, která hlasitě zapraskala. V tom slyšíš zvuk podobný kvičení. Začneš se rozhlížet po jeho původci, když se z trávy asi 10 metrů od tebe vynoří hlava cannoka, moc dobře víš, že tato zvířata chodí nejméně ve skupině po dvou. Takže se ho musíš rychle zbavit, než se objeví jeho společník, či společníci. Cannok, ale rozhodně neváhá a tryskem se žene proti tobě...

[Gwendolin]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí.

Je krásný, slunečný den. Průzračná voda v říčce si prodírá cestu mezi kameny. Snad bych si to i užívala, kdyby vše bylo jak má. Jindy hlučná džungle plná života je na tomto místě nepřirozeně tichá. Jako by se menší tvorové ukrývali před predátory. Že by přede mnou? Ne, určitě ne. Dávám si pozor, abych byla tichá. Musím být opatrná. Pár metrů ode mě začíná mýtina. Uprostřed se tyčí zrezivělé torzo lodi pohlcené ze všech stran vysokou trávou. Pomalu vstoupím do zeleného moře. Z rudých květů se line nasládlá, omamná vůně. Na okamžik se jí nechám ovládnout a výsledek se brzy dostaví. Šlápnu na větší, vyschlou větev. Křupnutí prořízne ticho. Rozčílením skousnu rty. Do háje! Doufám, že to nikdo neslyšel. Odpovědí je mi dlouhé zakvičení. Pevně sevřu rozparovač a zaujmu bojové postavení. Konečně zahlédnu cíl. Cannok! Zavalité, nafouklé zvíře se žlutozelenou hrbolatou kůží. Na zádech z masité páteře vystupuje kostnatý hřeben. Hlavě dominují oči posazené na dvou stopkách, které se mohou pohybovat nezávisle na sobě. Ostré špičaté zuby se na mě šklebí ze vzhůru směřující čelisti.
Ty si, ale pěkně ohavný zkurvysyn!
Promluvím potichu. Rychle se rozhlédnu a vzpomenu si na to, co vím o těchto tvorech. Nikdy nechodí samostatně. Kde je jeden, musí být další. Druhé zakvičení už není varovné. Zvíře se rozběhne proti mně. Dlouho se nerozmýšlím. Zamířím na hlavu a vypálím tři po sobě jdoucí rány.

[Artas Nostra]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Rozběhlý Cannok, jinak také známí jako gizka Dxunu. Byl poměrně úskočný hajzlík, protože se první střele hbitě vyhnul a a druhá ho pouze škrábla do boku. Třetí střela však už slavila větší úspěch, neboť ho zasáhla přímo do rozevřené tlamy. Proto se skácel mrtvý a pouze setrvačností ryl hlínu před sebou. Bez jakéhokoli upozornění, se na tebe z boku, vrhl jeho společník. Tentokrát bylo na jeho straně překvapení a pouhá 5ti metrová vzdálenost od tvé pozice. Co si ovšem budeme povídat, Mandalorianský rozparovač je velmi hlučná zbraň a rozhodně neoplývá vlastnostmi pro stealth akci. Proto se poplašeně vzneslo hejno divokých ptáků a svými hlasitými popěvky ztropilo ještě větší hluk. Zbilo ti jen doufat, že poblíž nebyl i jiný dravec, který by za nastalým zmatkem, viděl narušení svého teritoria. Ovšem džungle mohla skrývat i mnohá další nebezpečí, než jen divoká zvířata a pozůstatky z války.

[Gwendolin]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Na to jaké má zvíře tělesné proporce je překvapivě mrštné. Devět metrů. První, ohlušující rána se zavrtá do země za ním. Sedm a půl metru. Výstřel těsně mine tvář, olízne bok a nechá za sebou škrábanec, ze kterého se line stroužek rudé krve. Pět metrů. Cannok ignoruje bolest, už je blízko. Nasaje vzduch a otevře tlamu k vítěznému ryku.
Ano!
Zajásám a sleduji, jak rozparovač ke svému jménu přišel. Střela projde jazykem a pokračuje dál tělem. Roztrhává orgány, srdce. Smrt je okamžitá. Tělo se skácí a ryje v zemi. Dva metry. Zastaví se. Z tlamy mu vytéká červená tekutina plná tmavých žmolků. Naneštěstí nemám čas si svůj první úlovek prohlížet. Druhý už na mě běží zprava, tentokrát z poloviční vzdálenosti.
Křáp jeden hlučná! Utíkáš na špatnou stranu!
Zakřičím směrem k zvířeti. Adrenalin mi rozbušil srdce na maximální rychlost. Cítím, jak se mi snaží vyskočit z hrudi. Tělo se mírně třese. Čtyřikrát rychle vypálím a připravená uskočit, tasit čepel, čekám na výsledek.

[Artas Nostra]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Ve zvířeti viditelně vře vztek a silná zášť. Není se čemu divit, když si jí právě odpravila samce. Zvíře už tvůj styl útoku očekávalo, takže se bezchybně vyhnulo prvním dvěma výstřelům. Třetí však nemilosrdně odstřelil jednu ze stopek, na kterých měla usazené oči. Zvíře tím bylo vyvedeno z rovnováhy a skácelo se na bok. To už ale to co započal třetí výstřel, dokonal výstřel čtvrtý, Zvíře byli tak blízko, že jakmile si zasáhla hlavu. Rozstříkl se na tebe obsah jeho mozkovny. Sice si byla za ty roky zvyklá na ledasco, ale tohle byl opravdu humus a strašně odpudivě to páchlo. Slabší povaha by se i při nejmenším pozvracela. Pokusila ses to z většího setřít, ale přesto si páchla jako půl roku stará mrtvola. Sice po boji všechno utichlo, ale stejně si musela být nervozní, jestli se neukáže jiný, ale tentokrát již smrtící dravec...

[Gwendolin]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Jedna stopka mě nepřestává sledovat. Druhá kmitá od mrtvoly ke mně a zpět. Kostnatý hřeben se ježí a z tlamy vycházejí podivné skřeky. Možná směs vzteku a bolesti nad ztrátou partnera? Touha mi prokousnout krk ho žene vpřed. K mému údivu se obratně vyhne dvěma prvním střelám. Třetí výstřel ho připraví o oko a čtvrtý konečně i o život. Hlava se rozstříkne i s obsahem do všech stran. Zejména na mě.
Zatraceně! Teď bych tu chtěla mít Sharruka!
Sundám si přilbu a začnu z ní odhazovat zbytky mozku. Sharruk byl starý veterán, který se v džungli vyznal jako nikdo. O těchto tvorech prohlásil, že to jsou škůdci, kteří se jen cpou. I slepice toho má v hlavě víc než tyhle kupy sraček! Při vzpomínce na mužova slova si odplivnu.
Raději bych teď uklízela vnitřnosti slepice než tohle.
Sladkou vůni květin přebil neuvěřitelný puch. Štiplavý, zkažený, jedním slovem odporný! A ať jsem se snažila jakkoliv nezmizel. Stejně jako šmouhy krve na zbroji.
Doufám, že ten smrad další potvory odradí.
Povzdechnu si, nasadím přilbu a ostražitě pokračuji dál k lodím.

[Artas Nostra]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Těžko říct, zda to bylo doopravdy tím tvým novým odérem. Nebo za tím stála jiná záhadná síla. Každopádně se již žádné další zvíře neobjevilo. Proto si měla k lodím volnou cestu. Za nedlouho si byla u blízkých vraků, takže si s nadšením začala hledat nějaký ten artefakt z války. Protože se vaše skupina snažila nepoutat příliš velkou pozornost, tak byla funkční elektronika vzácnější než drahokamy. Bohužel, tohle místo bylo prohlédáno důkladně tolikrát, že tu po ničem cenném nezůstala ani ztracená matka. Zklamaně si vylezla ven a přemýšlela co dělat. Možná, že sis vybavila jak se kdysi otec bavil o nějakém zapomenutém skladišti v džungli. Šance, že ho nalezneš nebyli zrovna velké a mohlo být s tvým vybavením nedostupné. Navíc bylo v neprobádané části džungle, kde mohla žít nebezpečná zvířata.

[Gwendolin]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Působení deště, kyslíku a světla udělalo své. Vrak byl prožraný korozí skrz na skrz. Kostrou lodi se chvílemi prohnal vítr a ta vydala kvíliví zvuk. Palubu pokrývala vrstva hlíny s trsy trávy. Tohle bude můstek… To co z něj zbylo. Dokončím myšlenku. Stěny i zbytky zařízení jsou zčernalé a pokroucené od požáru, který zde vypukl. Žádné elektronické součástky, rozbití droidi ani jiné příslušenství.
Co sis myslela.
Napomenu se a zavřu plechovou skřínku, kterou jsem našla v rohu. Bílý kostlivec s proraženou lebkou na mě kouká svýma nevidoucíma očima. Při nárazu se musel praštit do hlavy a ztratit vědomí. Jeho společníci ho tady nechali. Pravděpodobně zemřeli ve spárech nějaké šelmy. Tenhle byl nejspíš ještě naživu, když ho plameny olizovali. Spálili vlasy, podkožní tuk se mu škvařil. Nebo měl štěstí a udusil se kouřem. Vylezu na vršek lodi. Opatrně našlapuji, abych se nepropadla. Konečně mám lepší výhled na mýtinu, dva mrtvé cannoky a džungli.
Kam teď?
Otec se kdysi s dalšími bojovníky bavil o tajném skladu hluboko v džungli. Jenže neřekl, kde je. Neexistuje žádná šance, že bych ho našla. To mě dřív něco sežere. Mohla bych zůstat tady. Mám tu dobrý výhled na mýtinu a dvě těla. Jakmile se sešeří pach krve přiláká mrchožrouty, třeba i větší dravce. Ve dne, ale žádný nevyleze. Nebo můžu vyrazit k nedalekému skalnatému vršku. Zadívám se na místo a uvažuji dál. Ti co zde ztroskotali, si ho museli všimnout. Možná se tam vydali.
Není to daleko. Pokud nic nenajdu, vrátím se sem na večerní lov.
Seskočím z trupu a zamířím na východ. Zpět do džungle.

[Artas Nostra]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Již nějakou dobu si se prodírala džunglí, která byla stále hustší a hustší. Takže ti to značně zúžilo zorné pole, a skoro znemožnilo pohyb. V tom si narazila na nějakou úzkou stezku, tak pro jednoho člověka. Asi by sis myslela, že to mohl udělat nějaký průzkumník z tábora. Avšak na stoncích rostlin a liánách si všimneš něčeho zvláštního. Všechno je přeseknuto jedním tahem, takže by to mohla udělat vibročepel. Jen s tím nepatrným rozdílem, že v místě seku je rostlina naprosto seškvařená. Jako by skrz ní proletěl paprsek z blasteru. Něco takového si však nikdy neviděla, takže se nad tím pozastavíš a přemýšlíš co s tímhle objevem udělat. Nakonec však zvědavost zvítězí nad strachem z neznáma a ty se touhle úzkou stezkou vydáš. Už asi deset až dvacet minut tuhle stezku sleduješ, když v tom končí na mýtině, v neprozkoumané části džungle. Mýtina není moc velká a je porostlá bylinami menšího vzrůstu. Je tu i menší skalisko, které není za běžných okolností, mezi stromy vidět. Obezřetně se rozhlédneš a zamíříš k němu, když v tom na poslední chvíli zastavíš a spatříš senzor staré miny z války. Mina je jak se zdá plně v provozu, takže jich tu asi bude více. Tam kde je takováhle mýtina a minové pole, může pro mandaloriana znamenat jen jednu věc. Někde tu musí být ukrytý sklad s válečným proviantem a municí. Jen bylo potřeba vymyslet, jak se zbavit těch min, které blokují cestu ke skalisku.

[Gwendolin]

Dxun, Džungle poblíž místa havarovaných lodí

Procházím místem, kudy už dlouho nikdo nešel. Porost je tu hustý, neporušený. Liány mají ostré ostny, které by snadno prořízly látku. Po mé zbroji se však jen sklouznou. Přesto to pár nevýhod mělo. Těžká zbroj mě omezovala v pohybu i viditelnosti. Pokud by na mě nyní cokoliv zaútočilo, jen stěží bych se ubránila. Protáhnu se křovím mezi dvěma palmami a překvapeně koukám na stesku. Velká akorát pro jednu osobu. Rostliny kolem vysekané. Nakloním se k jedné z nich a všimnu si sežehlého konce. Ale ne od ohně, spíše od nějaké laserové zbraně. Zneklidním. Po zádech mi přejede chlad. Nemůže to tady být dlouho. Den, možná dva. Odhadnu. Ten kdo to udělal, tu ještě může být. Skousnu dolní ret a váhavě vkročím na stesku.
Za slávou!
Povzbudím se potichu. Pevně uchopím rozparovač a připravená okamžitě vypálit pomalu vyrazím. Zajímalo by mě, co to bylo za čepel. O něčem takovém jsme se neučili. To by byla trofej! Pokud bych se ovšem zbavila jejího majitele. V myšlenkách si představuji, jak asi vypadá. Stromy se rozestoupí a já se znovu ocitnu na mýtině. Tráva tu není tak vysoká a rostou zde léčivky. Nad tím vším se uprostřed tyčí skalisko. Žádný pohyb ani nepřátelský zvuk nezaznamenám, mohu jít blíž. Palouček je přehledný, zeleň mi sahá po kolena. Přesto senzor miny zahlédnu až v poslední vteřině.
Kurva! To bylo těsné!
O krok ustoupím. Mina vypadá funkční. A jako u Cannoků i tady platí pravidlo, kde je jedna jsou i další. Na druhou stranu to značí, že je zde něco cenného co se musí chránit. Jen je odstranit! Rozhlédnu se okolo. Na začátku stezky je zlomená palma. Musela spadnout během nedávné vichřice. Na její koruně stále visí několik středně velkých kokosů. Mohla bych je zkusit na jednu hodit. Výbuch by snad aktivovat i další. A pokud ne, budu házet, dokud mi ořechy nedojdou. Popruh od rozparovače si dám přes rameno a ze zad sundám vibročepel. Jednou ranou odseknu kokos a potom ještě druhý. Vrátím se zpět a zahodím první plod. Vedle. Tentokrát se soustředím víc, zamířím a hodím.

[Artas Nostra]

Dxun, ukryté skladiště z války

Jak obvykle si nemyslela na následky a vše si řešila tou nejpřímočařejší cestou. Každý zkušený mandalorin, by se miny pokus zneškodnit. Protože by věděl, že exploze tohoto kalibru zcela jistě upoutá pozornost širokého okolí a to přinejmenším divokých zvířat. Které by tu mohli mít své teritorium. Každopádně, první pokus se nevyvedl a mina neexplodovala. Zkusila ti to tedy znovu, trefila si se přímo do senzoru, a ten se vlivem koroze ulomil. Chvíli si se zatajeným dechem čekala na explozi, ale nic se nedělo. Začala si tedy mít pocit, že jsou miny příliš poškozené a tudíž nefunkční. V moment, kdy si chtěla udělat první krok, však nastala řetězová exploze. Následná tlaková vlna tě odhodila tři metry zpět a pád zmírnilo husté křoví. Tato exploze se rozléhala v okruhu několik kilometrů a ozvěnou se vracela od nedalekého pohoří. Byl to hodně hloupý nápad, ale účel to splnilo. Louka, byla naprosto sežehnuta a místy ještě plápolaly trsy trávy. Minové pole však bylo pryč a cesta ke skále byla volná. Navíc byla ožehnuta natolik, že se ti zjevil ukrytý vstup do skladiště. Sice si to nemohla poznat, ale na takováhle vrata, by si potřebovala nejméně iridiové nálože, nebo něco schopného proříznout se skrz ocelové pečeti těchto masivních vrat.