Výcvik pro Elinor(Gareth Cane)

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Popravdě řečeno, neměl jsem dojem, že včerejšek skončil naprosto proflákaně.
Poprvé po ani nevím jaké době jsem se nějakým způsobem skutečně dobře bavil. Natolik, že se mi podařilo zcela upozadit „teoretickou část dne“, v které jsem stejně chodil v kruhu na základě již slyšených pouček. Chování sice poněkud nezodpovědné, ale...
Na druhou stranu to vůbec nebylo marné. Chtěl jsem se soustředit na práci s emocemi a jejich využití, když něco dělám. Na to, abych udržel emoci v živé koncentraci a zároveň ji dokázal použít pro zlepšení reflexů. Šlo to. Po určitou dobu,
Technicky vzato jsem dojel na úplně stejnou věc jako při přechodu místnosti. Ale začínal jsem si to zažívat jako mechanismus. Jenom ty emoce byly trochu jiné, ve srovnání s tmavou místností spíš pozitivní a – ne tak nebezpečné, ne tak rizikové.
Jde o systém. Příště ho budeš mít zažitější a půjde to snadněji.
Plán na dnešek byl stejný. Rozdělit si jídlo na tři porce, pokračovat v rozvíjení schopností a... a ukázalo se, že to bude trochu jiné.

Chvíli jsem se nevěřícně díval na pohárek, a pak jsem se rozesmál.
Pobavilo mě to. V kontextu celé situace, se vší její absurditou, se vším mým vztekem a pocitem frustrace a příliš těsné klece... bylo to divné. Svým způsobem osvobozující, pocit, že nejsem jediný člověk, co má tady smysl pro humor.
Do hajzlu. Já si tu začínám připadat...
Neuměl jsem to pojmenovat, nějak mi pro to chyběl ten správný výraz, a to rozhodně nebylo dobře. Uvědomoval jsem si, že se tu v zásadě necítím zas o tak moc hůř nebo v zásadě ve větším nebezpečí než svého času na akademii.
Jo. Do hajzlu.
Hlavně to neber jako nějaký projev sympatií, lidskosti nebo něčeho podobného.
NIČEMU A NIKOMU SE NEDÁ VĚŘIT.
A tady to platí aspoň dvojnásobně,
vrátil jsem se okamžitě do reality. Bylo to hezké vytržení. Teď bylo potřeba jej využít. Rozhlédl jsem se po místnosti, kam s pohárkem. Sníst by ho bylo škoda. Zatím.
Včera, pokud šlo o trénink a schopnost udržet delší dobu kontakt s emocemi, soustředit se na ně a posílit jimi reflexy, jsem udělal docela pěkný pokrok – pokud se o něčem podobném dalo mluvit jako o „pěkném“ pokroku. Určitá připomínka dosažených úspěchů se bude hodit, i když je to něco takto triviálního. Jeho životnost jsem odhadoval tak na dva, tři dny. Možná i trochu déle, záleží, jak dlouho bude mít nějaký konkrétnější význam – a jestli nedostanu chuť na čokoládu. Což jsem za příliš pravděpodobné nepovažoval.
Nakonec jsem konstatoval, že není, kde mu vymezit „trvalé“ stanoviště, musel se spokojit s dočasným na umyvadle, s tím, že než se před spaním umyju, opět ho někam přestěhuju.

Speciální pozornost si tentokrát vyžádaly míčky. To, že přibyl ještě jeden, vlastnostmi odlišný od předchozích dvou malých, vedlo k tomu, že jsem jim věnoval relativně dost času na prozkoumání, případně jestli z nich nepoodhalím, jaký by mohly mít jiný smysl než vnesení matoucího podnětu a sledování mých reakcí.
Kriket byl sice fajn a hodlal jsem mu nějakou dobu věnovat i tak, ale mohl počkat.


----------
Nevím, jestli jsi to zazdil schválně či omylem a já to dost nezdůraznila, ale Gareth si zapletl do včerejšího tréninku i určitou snahu zaměřit se na to, v čem měl problém u poslední zkoušky.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
S jídlem jsi postupoval stejně jako při minulém cyklu a rozdělil sis ho na tři porce, přičemž první okamžitě absolvovala svou cestu do žaludku. Tvé překvapení a pobavení z čokoládového pohárku znamenalo jeho umístění do tvé vitríny trofejí - na umyvadlo.
Přidání nového a odlišného míčku tě přimělo se jim věnovat hlouběji a pokusit se v nich něco odhalit. Nějaké vodítko, důvod nebo prostě cokoliv, co by prozrazovalo, k čemu mají být primárně určeny.
Výplň míčku byla z nějakého lehkého, ale pevnějšího materiálu, přičemž o skákavost se starala horní pružná vrstva. Ta byla sešitá ze tří stejných plátků a to nejspíše pomocí nějakého stroje, protože šev vypadal u všech míčků úplně stejně a bez chybičky. Mohl jsi ještě odhadovat, že tam mohla být nějaká pevnější vrstva pod tu vrchní, k níž by byla ta vrchní připevněna a jež by udržovala prostředek ve správném tvaru. Ale to jsi nemohl najisto vědět, aniž by ses pokusil míček rozdělat a tím nejspíše i zničit. Takto vypadaly všechny míčky a taktéž se tak i chovaly při odrazu nebo hodu.
Shrnuto a podtrženo - nenarazil jsi na nic, co by ti prozradilo, co s nimi máš dělat.
------------------------------
Zazdil schválně - protože nedošlo z jeho strany k žádnému posunu. Takže byl výsledek asi takový, že za ten den si užil pouze zábavné hry a tečka. Proto jsem se tím nijak speciálně nezaobíral a nereagoval na to.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Podrobnější průzkum nepřinesl nic zajímavého. Ale to jsem snad ani nečekal. Začínalo další kolo tradičních frustrací, odhadů, co po mě sakra chtějí a...
Zatím ses nenaučil užitečného, když jsme u toho.
Ta myšlenka mne překvapila.
Vylíhla se v hlavě sama od sebe, spiklenecky se ušklíbla a vrazila mi pár facek.
Naučil ses, že nic nevíš, že jdeš naslepo cestou, kam se tě někdo snaží poslat – a ani se neptáš, kam jdeš.
V zásadě to není špatná životní filozofie, ovšem v tuhle chvíli poněkud kontraproduktivní.
Kdy jsi vlastně chtěl začít nad svým životem začít přemýšlet?
SKUTEČNĚ přemýšlet, ne ho brát bez ptaní a analytické myšlení si nechat pro – s prominutím – detaily zcela bezvýznamné?
Jako by ptaní se něčemu pomohlo, rýpl jsem si.
Zpravidla pomůže, rýply si myšlenky zpátky.
Jenže taky hezky bolí. Zdrhnout k tomu něco dělat a nepřemýšlet je jednodušší.
V tuhle chvíli jsi na nejlepší cestě se ztratit v močále a pak chňapnout po nejbližší pomocné ruce.
Nebo si myslíš, že jenom hraješ cizí hru a až přijde čas, změníš pravidla podle svého? - Tak naivní přece nemůžeš být.
Jak si myslíš, že tohle dopadne? Volným pádem ti vychází pět, šest scénářů. A jsi posranej až za ušima, že se s nimi konfrontuješ a jeden si budeš muset vybrat. Sakra, ty ani NEVÍŠ, kterej si vybrat, když jsme u toho.
Ve škole tě to nenaučili.
Na akademii taky ne, to jsi jen pochopil, že rozdíly mezi Impériem a Republikou spočívají jen v konkrétním obsahu propagandy.
A NRIS... NRIS je to samé.
Postav se tomu čelem.
Koukni se do zrcadla a připusť si, že celý život jsi v pohybu, aby ses nemusel zastavit a podívat, co za tebou zůstává.
Abys nemusel za sebe vzít zodpovědnost a rozhodnout se. Rozhodnout se, kdo a co jsi, odkud jdeš a kam směřuješ. A co vlastně chceš a proč.
Pomyslel jsem si něco o úžasných postřezích, které mi ovšem jinak nepomáhají se dostat z maléru až po uši, a o tom, že své podvědomí opravdu nemám rád.
Podvědomí to vzalo jako lichotku. V zásadě jsem se mu nedivil.
Pokud by tě zajímalo, co by bylo užitečné, je tu pár podnětů:
- přijď na to, jak udržet kontrolu nad vztekem a emocemi, jak je využít, ne se jimi nechat využít. Je to v tobě. Potřebuješ si sestavit návod. A pak to nebude o nic těžší než rovnice s jednou neznámou.
- kontrola a soustředěnost. Vrať se k tomu. Vrať se k tomu a uplatni to na sebe, tak, jak to je možné.
A pokud jde o včerejšek, to nebyla ztráta času.
POTŘEBOVAL jsi vypnout. A tenhle typ vypnutí je lepší, než si vzít den volna, udělat si nepříliš příjemný večer o samotě, jen se dvěma lahvemi voshe, a druhý den se dávat do funkčního stavu.
Což je hlavní důvod, proč s tebou ještě ztrácet čas.
Když o věcech kolem síly nepřemýšlíš, poradíš si. Vždycky ti snažilo trochu chtít a snažit se, a nic nebylo vyloučené.
Jenže...
Jenže to po tobě nikdo nechtěl věci, které jsou SKUTEČNĚ nemožné, co? - Smůla.
Rychle jsem zamrkal, pětivteřinové vynadání si bylo zajímavé. Jen jsem byl rád, že podobné sebezpytovávací věci se mi v hlavě nelíhly už předtím. Trochu to bylo jako se koukat do pořádně zamlženého zrcadla – člověk v tom matně tušil svoji podobu, ale pokud OPRAVDU nespěchal, tak se napřed postaral o vyjasnění a pak teprve o likvidaci strniště na obličeji.
Ber to tak, že fakt spěcháš, rýplo si podvědomí a já v tom vytušil podobný úšklebek, jaký jsem tak tak přemáhal, když jsme s Clarinem argumentovali milým bothanům, že sice je pravda, že se jejich agenti obětovali při získávání plánů Hvězdy smrti, ale pokud tehdejší bothanská analytická sekce odváděla stejně kvalitní práci jakou teď dělají pro NRIS, tak spíš než o hrdinskou oběť šlo o šlendrián.
Jo, chápal jsem, že to tehdy muselo namíchnout pár ne-lidí.
Tuhle stránku své osobnosti jsem se vždycky snažil co nejvíc mírnit, ale pokud jsme s Clarinem museli zastávat roli hodného a zlého poldy, mírnění jsem omezil na minimum.
Soustřeď se.
Soustřeď se na... pocity z toho předmětu. Dojmy.
Vnímej ho, zkus ho vnímat jako celek.
Pokud sis všiml, ta síla funguje jako smysl navíc.
Vzpomeň jsi, jak jsi dokázal vidět ve tmě bez vizoru.
Ale není to o vidění. Zkus to.
...a zkus se u toho nebát.
Poslední postřeh mě pobavil.
Nebát se.
Po všech těch konfrontacích. Po pár přizabitích se, naprosté dezorientaci.
Nebát se, když mi nic nejde po krku a jsem relativně v klidu.
Hmmmm, to je FAKT těžké. Ironicky myšleno, pochopitelně.
Jenže v něčem ta variace na povzbuzení byla až bolestně pravdivá.
Vždycky to byly emoce, co mě pošťouchlo použít... sílu.
Teď jsem se o to snažil za nijak nezakaleného vědomí, opatrně, aby emoce nezakalily čočku, již tvořily.
Mít kontrolu nad tím, co vnímám. A zároveň je nechat, aby odvedly svou část práce, pod dozorem, v přesně vymezeném rozsahu.

----------------
V tuhle chvíli nejde o nic konkrétního, než prostě zkusit vědomě vnímat okolí (a jeden předmět) skrz Sílu. Potřebuju to Garetha naučit a on se to potřebuje naučit taky, že mu to jde hlavně v krizové situaci podvědomě, je jedna věc...
Tak, aby si zafixoval, jak tohle dělat, pokud u toho nemá ztratit kontrolu nad emocemi a používat je prostě jako nástroj k vnímání v Síle. --> popisuju, abys měl jistotu a nemusel odhadovat, cože to dělám, a já měla jistotu, že chápeš, co a proč dělám... tedy, hlavně mi jde o to druhé

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Když ti podrobný průzkum předmětu nepřinesl nic nového, nic co by ti nějak pomohlo v řešení otázky, k čemu že ty míčky vlastně jsou, tak se ozval jakýsi tvůj vnitřní hlas. Hlas, který tě nutil k tomu všemu přistupovat jinak, který tě ponoukal k hledání jiného způsobu řešení této otázky, kterou sis před sebe položil. A připomněl ti, že to vše směřuje k tomu, okolo čehož se nejspíše točil celý tvůj zdejší pobyt. Rozhodl ses následovat ten hlas, který zněl jako moudrý učitel vědomý si každého svého činu, byť jsi nemohl tušit, jak by to mohl vědět. A řídil ses jeho instrukcí, která tě vedla k jednomu jedinému - soustřední se na objekt v tvé ruce. Soustředění se něčím, co by tě před pár dny nenapadlo považovat za reálné a už vůbec ne v tobě samém.
Abys toho docílil, tak jsi se snažil vybavit svůj stav během onoho přechodu lávky - situaci, kdy jsi viděl, když jsi vidět neměl. Kdy jsi tušil, co běžné smysly nemohly zachytit. Čím více jsi se tomu pokoušel blížit, tím více jsi vnímal něco dalšího číhajícího v tvé mysli. Natahovalo to k tebe mohutné ruce - pomalu ale jistě a lákalo tě to. V ten moment jsi nevnímal nic, než toto. Cítil jsi z toho moc, ale také hněv. Citíl jsi z toho nezměrnou sílu, ale také nenávist. Citíl jsi z toho neochvějnou jistotu, ale také strach. A v neposlední řadě jsi vnímal nesmírnou vášeň, vášeň přecházející v až neuvěřitelný chtíč. To se k tobě natahovalo blíže a blíže, čím více jsi se snažil znovu pocítit to minulé. Bylo to jako hledět do propasti a zároveň na vrchol hory. Protiklad v protikladu, kdy bylo potřeba něco obětovat pro získání něčeho dalšího, něco co chtělo, abys to získal a chopil se toho.
A tohle něco čekalo na tebe, protože ty jsi musel učinit další krok - nebyl žádný pokoj, žádný míček, jenom tohle něco uvnitř tebe, co na tebe čekalo. Usmívalo se na tebe - zákeřně, zlověstně, mocně. Ale také vědoucně, neomezeně, jako něco, co nemá potřebu nějakých hranic a omezení.

[Elinor Yall]

Těžko-říct-kde-ale-svým-způsobem-v-háji

Pocit, že by bylo nejlepší vzít nohy na ramena, zmizet, zabouchnout za sebou dveře a vrátit se... někdy později. Ideálně se nevracet vůbec.
Taky možnost, že?
Asi tisícinu vteřiny jsem ji zvažoval, než odklapla do zapomnění.
To nebylo řešení, ne takové, které jsem byl schopný a ochotný přijmout. Znamenalo by rozhodnout se prohrát, nebo umřít. Ani o jedno jsem nestál.
Důležité bylo zjistit, kdo za tímhle vším stojí. Jaká je jeho motivace, co chce, kam směřuje.
A kdo mě do toho dostal. Kvůli komu jsem byl těžko říct kde, s částečnou amnézií, procházel sérií testů, co nedávala smysl – a co zatraceně bolela.
Všechny emoce byly neobyčejně živé, intenzivní. Na chvíli jsem si připadal, jako bych stál uprostřed ohnivého moře na posledním kousku pevné země.
V určitém ohledu mě to vrátilo do reality, k uvědomnění si, že jsem tady ještě... já.
A že jsem ani zdaleka neřekl SVOJE poslední slovo.
To něco se na mě usmívalo.
Uvědomil jsem si, že tomu ten úsměv – spíš úšklebek – opětuji. Že se tomu odrazu ze směsi bolesti, strachu, hněvu a všeho možného dívám zpříma do očí a že pohledem neuhnu jako první.
Vnímej sílu, nech vládnout své emoce, ale říkej jim: kudy, co a jak.
Jemné šťouchnutí něčeho, co jsem si pamatoval z tréninkové haly. Ukazovalo to cestu. Cestu k pocitu – ne, naprosté jistotě – že jsem podstatně víc než to, co se mi snažilo zaplňovat vnímání.
Je to jen nástroj.
Nůž tě zraní, když jej chytneš do dlaně za čepel.
Podobně je to s blasterem nebo s granátem.
Ale všechno je to jen zbraň.
Tohle... v zásadě také.
Uvědomoval jsem si to. Ostře a bezprostředně.
Na prvním místě byla vůle. Pevná, soustředěná. Ostražitá, neztrácející sebekontrolu. A kolem ní, spíše pod ní, se ovíjely myšlenky, útržky pocitů, bouře emocí, která by jinak hrozila pohltit vědomí.
Bylo to jako... jako... nedalo se to popsat.
Bod zlomu, kdy svět kolem přestal existovat a něco čekalo, co bude dál. Ani se to nevzpínalo, jen se snažilo čekat na prázdný prostor, který by mohlo uzurpovat.
Energie přelévající se z jednoho bodu do druhého.
Proud vody, co se rozlije tam, kde mu bude vytyčeno koryto.
Stoupalo to do hlavy, ale jinak než při předchozích setkáních.
Vnímej sílu, nech vládnout své emoce, ale říkej jim: kudy, co a jak.
Spolu s tou myšlenkou se objevily obrazy. Vzpomínky připomínající hodně, hodně prostříhaný holofilm.
Úkol a příprava.
Infiltrace.
A mlha, mlha, kterou se dalo jen těžko proniknout.
Jako bych skrz ni zahlédl útržky snu, nebo spíš noční můry.
Jako bych stál nad tím vším a věděl, že má hlavní slovo, že... zvíře... půjde a poslechne, půjde a poslechne, protože ani nemůže jinak. Protože když se ve hře objevilo ještě NĚCO dalšího, přikrčilo se a začalo příst.
Uvědomil jsem si, že se v duchu třesu, že si připadám jako plamínek zapalovače v silném záchvěvu větru. Ale opět – bylo tu to něco, něco... co mě drželo pohromadě a zvíře pod kontrolou, chladně, suverénně, bez nejmenšího zaváhání.
Něco, co bylo mnohem víc „já“, než se mi kdy v životě podařilo být.
Cíl je jednoduchý, dostat se na druhou stranu.
Abys to dokázal, tak musíš překonat své lidství,
zasmálo se to. Bylo to, jako když člověk pomalu prohlíží karty při sabaccu a najednou se mu v ruce sejde kompletní idiotův šik. To něco... vycházelo ze mě. V posledních... dnech? týdnech?... procitalo k životu, opatrně vstřebávalo všechny podněty. Rostlo, sílilo. V nestřežené chvíli mi přerostlo přes hlavu, získalo prostor, postupně se snažilo prorůstat myšlením.
Teď bylo tady. Nedalo se odehnat, ne když bylo tím, co mě drželo nad vodou, ne když bylo tím jediným, co dokázalo udržet celou tu smečku emocí na vodítku.
Nebyla cesta zpátky. Ne pokud jsem si nechtěl vystřelit mozek z hlavy - a to jsem nemohl.
Ve zlomku vteřiny mi to došlo. Gareth Cane jako takový byl mrtvý. Zlomený, rozbitý na kousky. Co stálo za to, přežilo. Překovalo se do podoby, které jsem zcela nerozuměl, která se intenzivně prodírala mezi zbytky lidství.
Ideální čas pro minutu ticha za staré já. Ale místo smutku a únavy jsem cítil další hněv.
Tohle správně nemělo být. A věděl jsem, že za to jednou někomu v NRIS "poděkuju".
Teď... teď jsem se usmál.
Mysl se změnila v oko hurikánu, dokonale klidná, ledově chladná. Kolem víří emoce; ví, kde je jejich místo - a kam naopak nepatří.
Kudy, co, jak.
Opatrně se natáhnu k té výbušné směsi, co je kolem.
A dám jí směr a podobu.
Podobu větru, co rozvane aspoň část kouřové clony zastiňující vzpomínky.
Podobu plamene, co spálí oponu trhající paměť na kousky.
Chci vidět víc než pouhé útržky.
A nemám z nich strach.
Tohle je taky rozhodnutí, pomyslím si.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Po chvíli jsi dospěl k rozhodnutí, které se nejspíš podepíše do tvé nejbližší a velice pravděpodobně i do té vzdálenější budoucnosti. Nakonec jsi se rozhodl neudělat krok, ale natáhnout ruku a pokusit se o kompromis s oním něčím uvnitř tebe. Neváhalo to a brzy tě to drželo. Nastal velice rozporuplný boj, pokud jsi to tak mohl snad i nazvat. Nebyl to boj jako samotný, ale spíš přetahována o to, kdo bude více o moci - ty, který ses jí nechtěl nechat vzdát, anebo ono, které ji chtělo víc, než jsi chtěl dát. červený praporek na pomyslném laně se neustále přenášel ze strany na stranu - chvilku jsi měl navrch ty, chvilku ono. Nic nenasvědčovalo tomu, kdo by nakonec měl vyhrát a vlastně to ani nevypadalo na nějaký blízký konec.
Boj trval dlouho, než se obě strany vzdaly, nebo spíše toho nechaly ve stejnou dobu. Zadíval jsi se opět do té temnoty, která na sebe vzala nyní jakousi podobu mlhy, temného oblaku. Čím déle jsi se na něj díval, tím více jsi v něm rozeznával nějaké další rysy.
Opravdu má cenu prát se sám se sebou?
promluvil k tobě stín, který vzal rysy až příliš podobné tobě. Ne, byl jsi to určitě ty zlověstně se smějící se všem těm, kteří s tebou kdy nejednali na rovinu. V tomhle smíchu jsi se nakonec ztratil až jsi ztratil vědomí.

... malé kulaté věci neustále tě otravující se zdály stále a stále pomalejší. Viděl jsi, jak se pohybují, ale hlavně jsi viděl, kam se budou pohybovat. Potom už nebyl problém je zasáhnout a holou pěstí je rozdrtit. Bolest tě však jenom hnala kupředu a činila tě více a více silnějším a nezastavitelným ... pak se vše vytratilo v temném mraku, dokud jsi nehleděl na mrtvoly krutě zabitých žoldáků, s nimiž jsi měl tu misi podniknout. Další vzpomínky se ztrácely v nedohlednu, dokud jsi nevstoupil do dveří, z nichž na tebe opět hleděly ty oči - oči s pronikavým zeleným pohledem. Zahlédl jsi i obrysy té postavy a vytušil jsi, že je to žena, ale ne lidská, navíc se zdálo, jako by jsi mohl vnímat jakýsi červený odstín, když ...
... pocítil jsi otlačeniny z toho, jak sis ustlal na zemi. Byl jsi pořád v tom samém pokoji, v té samé místnosti, ale přesto bylo něco jinak. Rychlá kontrola ti prozradila, že jeden z míčků byl doslova rozdrcen nebo snad rozcupován. Jeho části byly rozházeny všude okolo, když tě vyrušilo otevření dveří.
Byl v nich opět on ve své tradiční kápi, ale měl jsi pocit, že ho vnímáš nějak jinak. Nyní jsi si byl jistý tím, že je víc, než jen nějaký šašek v kápi. Cítil jsi z něj, že je silnější, než se na první pohled mohl jevit. Mohl jsi vnímat jeho téměř neustálou ostražitost zošlehanou zkušenostmi v boji a to i přesto, že bylo vše pečlivě skrýváno.
Pojďme, už na tebe čeká,
řekl pouze krátce a čekal, až vyrazíš vpřed z pokoje. I přestože jsi jej však vnímal jinak, tak jsi podvědomě tušil, že bojovat s ním by nyní rozhodně nemělo smysl.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

S trhnutím se proberu, vlastně si spíš uvědomím... kde vlastně jsem.
Tohle... to přece...
Rychle zamrkám, ale obraz se nezmění. Dívám se na svinčík kolem a až na jasnější vzpomínky si nepřipadám právě moudřejší.
Něco se změnilo.
Něco... věděl jsem, že bych měl mít pocit, že je něco zatraceně špatně. Bylo mi to jedno. Viděl jsem svět jinýma očima, jiným způsobem. Souvislosti do sebe začínaly zaklapávat, jinak, než měly ve zvyku. V koutku duše jsem se cítil napjatě. Trochu vyděšeně. Zbytek zůstával klidný, ostražitě sledující okolí. Podobným stylem, jako když se mi po několika namáhavých trénincích na akademii podařilo nevyvarovat se při přednáškách mikrospánku. V setině vteřiny člověk přišel k sobě, hned do plného vědomí, začal si uvědomovat svět kolem a jeho události.
Výzva nestačí doznět a už stojím na nohou.
"Tradiční postup" mě nepřekvapí.
Nejsem v pozici, abych mohl proti němu protestovat, takže i tohle pokračuje tradičně.
Opatrně, tak, aby to bylo co nejméně vnímatelné, se v síle stáhnu do sebe.
Nevím, co přesně přijde, a hodlám být ve střehu.
Pro všechny případy.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Chodby komplexu:
Nekladl jsi žádný odpor nebo vzdor a poslušně jsi následoval instrukcí muže v kapuci. I tentokrát vedla cesta stejnými chodbami jako prve, stejnými zatáčkami a skončili jste před stejnou trojicí dveří. Nemusel jsi čekat na instrukci, abys věděl, že dnes přijdou na řadu ty třetí, ty poslední s nimiž jsi ještě neměl tu čest.
Vešli jste dovnitř a stanuli v jednoduché místnosti, v níž byla hodně nízká viditelnost. Vlastně tu byla tma jak v pytli, ale už při vstupu jsi vnímal její přítomnost. Než jsi se však mohl nadát, tak přišel útok - ne však od ní, ale od tvého věrného průvodce a svým způsobem i učitele. Neměl jsi žádnou šanci a proletěl ses vzduchem, až jsi se zastavil o něco železného - následovala čtveřice klapnutí a vše bylo hned jasné. Kolmý stůl pro příjemný rozhovor se zajatci se ty nyní stal tvou milenkou a spočinuli jsi v jeho obětí.
Zde počkej,
poznamenal muž v kapuci a znova se vytratil, aby se místnost zahalila do tmy.

Tma trvala jenom pár minut, než se otevřely jiné dveře - přímo naproti tobě. Prudké světlo z nich bylo tlumeno pouze obrysem postavy, která jimi vstupovala dovnitř. Postavy se zelenýma očima a ženskými rysy. Již po dalších krocích jsi rozeznal její druh - twi'lečka s červenou až rudou barvou kůže. Dokráčela k tobě s elegancí tanečnice a laškovně se usmívala.
Opět se setkáváme, pamatuješ si na mě?
zeptala se pevným hlasem s náznakem drobného flirtu, jak kráčela stále blíže a blíže k tobě.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Není nad dávku sarkasmu takhle... kolem poledne? pomyslím si na adresu svého průvodce, ale poznámku si nechám pro sebe. Jednak se mi nechce mluvit do čtyř prázdných stěn a do temnoty k tomu (nic proti monologům, ale monology ve chvíli, kdy může být posloucháno, ztrácí smysl toho, proč monology existují), jednak prakticky souběžně v hlavě probíhá instinktivní reakce. Tak rychlá a instinktivní, že mě to samotného překvapilo a vyrazilo mi dech, když jsem si to uvědomil.
Pocity problesknou skrz mé předchozí snahy o vytvoření štítu, myšlenky a emoce do sebe zaklaply jako dílky puzzle. Přesto nešlo o intuitivní snahu se chránit, spíš bych to popsal jako snahu vytvořit mezi sebou a budoucími událostmi aspoň jednu záchytnou vrstvu, která by se v případě potřeby dala secvaknout do pevnějšího štítu.
Čekání trvalo, objektivně vzato, tak deset minut. Možná i o něco míň. Subjektivně se to vleklo docela solidně. Když jsem otevřely dveře, čekal jsem – svým způsobem – cokoli. Vnímal jsem JEJÍ přítomnost dost na to, aby mělo snahu mi to vyrazit dech.
Že se uchylovala k okaté hře na efekt, se k ní z určitého hlediska nehodilo. Z jiného úhlu pohledu jsem ale měl pocit, že dokonale ladí s její osobností.
Působila dojmem někoho, kdo je zvyklý být ve středu pozornosti. Pro lehanskou twi´lečku to byl spíš bonus, ti se stávali středem pozornosti už jen díky nezvyklé pigmentaci.
A také dojmem někoho, koho baví pozorovat hru kočky s myší - a fandí u toho té kočce.
„Vybavuji,“ odpověděl jsem jí klidně.
Mohla to vzít jako souhlas, drobné opravení, cokoli.

-------
1600

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Tvá kladná odpověď, tedy tak si ji twi'lečka alespoň vysvětlila, ji očividně udělal radost. I proto přikročila až velice těsně k tobě. Pobaveně se usmála při sledování tvých reakcí, načež se o tebe opřela svým hrudníkem a pravou rukou ti laškovně přejela po tváři.
Dívku vždy potěší, když si na ni jedinci pamatují,
začala až nečekaně milým tónem, kterým jakoby se tě snažila svádět.
Otázkou je, jak si mě pamatuješ?
pošeptala ti do ucha a chvilku vyčkávala, jak na její odpověď zareaguješ. Ostatně na tuto odpověď nyní čekala.

Nehledě na to, jak jsi mohl odpovědět, byl její plán s tebou pro následující chvíle už předem rozhodnutý. Úmyslně se od tebe odtáhla se trochu nervózně před tebou překračovala.
Určitě ti už došlo, že jsem velice hravá a proto si společně zahrajeme jednu hru. Je docela jednoduchá, já se budu ptát, ty mi budeš odpovídat,
usmála se nadšeně a přikročila blíž, ale tentokrát se od tebe držela úmyslně trochu dál.
Tak co, líbí se ti ten nápad?
zeptala se a v ten moment mohla vypadat jako malá twi'lečka, která dostala svou dlouho vytouženou hračku.

[Elinor Yall]

V háji, neznámo kde

„Záchytné pásmo“ se ukázal být velmi dobrý nápad, i proto, že patřím k tomu ne až tak rozšířenému typu lidí, co skutečně nemají rádi, když se jim někdo motá v osobní – a následně i intimní – zóně, pokud se nejedná o partnerku nebo někoho z hodně, hodně blízkých přátel.
Ideální vzdálenost mezi bytostmi při rozhovoru je zhruba jeden metr volného prostoru, a pokud se někdo cizí ochomýtá hned těsně u člověka, nepotěší to, ani když jde o vysoce pohlednou twi´lečku.
To jsme si uvědomovali oba.
Ona se nad tím skvěle bavila, já s tím nemohl nic nadělat, a tak jsem se omezil především na pozorování jejích reakcí.
„Tak, abych věděl, že pozvat tě na kafe by nebyl nejlepší nápad?“ odtušil jsem suše.
Nebylo to zrovna diplomatické, ale na její otázku se ani nic jiného odpovědět nedalo.
Hravá. Použil bych trochu jiné výrazivo – někdo, kdo se snaží působit otravně a pečlivě sleduje, jak se mu to daří.
Ona ani ta kočka hrající si s myší NENÍ hravá, jen si trénuje lovecké instinkty.
Otázkou je, co s tím může dělat myš.
Snažit se zdrhnout (což kočce udělá radost, protože ono se to hýbe! Ono to utíká! Ťaf do toho tlapkou! - ehm, děkuji, nechci.).
Předstírat mrtvolku (což možná není v pozici myšky vůbec špatná strategie, ale podvědomě jsem tušil, že tady by nebyla k ničemu).
Kousat (což byl podobný případ jako předstírání mrtvolky, navíc vcelku očekávaný a z pohledu kočky asi i poněkud žádoucí scénář).
Pak tu byla ještě jedna možnost, a to – taky si začít hrát. Jiný způsob, jak toho zjistit a odpozorovat víc, ani nebyl, takže se zabývat otázkami, zda to není poněkud kontraproduktivní, nemělo smysl.
„Takže hra na otázky? Taky bych jich pár měl, tak proč ne. Začínáš.“
Proneseno tónem a s pousmáním, které by byly na místě při nezávazném rozhovoru za úplně jiných podmínek.

-----------
1616

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Přítulnost twi'lečky se ti ani zdaleka nelíbila, ale snažil ses to nedávat příliš najevo a předpokládal jsi, že ani ona z toho není až tak odvázaná. Na zmínku o kafe se jenom pobaveně pousmála, ale rozhodla se ji dále ignorovat. Mnohem víc byla totiž zaujatá vaši hrou.
Tvou první odpovědí byla nakonec docela překvapená a opět se k tobě vrátila blíž až na těsný kontakt. Těžko říct, jestli si ho užívala, nebo to zkoušela využít proti tobě.
Ale, ale, nejdřív se bojí mě pozvat na kafe, a pak se o mně chce něco dozvědět. No, ještě si to rozmyslím, jestli tě nechám na něco se zeptat, ale pamatuj si, že hlavní slovo tady mám já,
pronesla zpočátku dost laškovně, aby pak přešla k tvrdšímu tónu a přilepila se opravdu těsně k tobě, tudíž jsi vnímala veškeré její přednosti. Její pohled se však rychle z laškovného přeměnil na dominantní a prokazující, že ona je tady a teď u moci. Stejně tak naznačoval, že pokud nebude po jejím, tak by jsi z toho mohl mít problém. Nakonec se přeci jen oddálila, udělala přesně tři kroky a otočila se směrem k tobě již s rozhodným a nelítostným výrazem.
Otázka na zahřátí, kdo přesně jsi? A nechci slyšet jenom jméno, ale chci slyšet tvůj popis toho, kdo jsi. A pamatuj, jen pravdu,
začala se svou hrou a jasně tím dala konec veškerému možnému laškování, byť tebe to asi nezajímalo ani zdaleka tolik, jako ji. Ale i o tom jsi se mohl jen dohadovat a přemítat.

[Elinor Yall]

V háji

Ne, nepřekvapuje mě to.
A tuším průšvih. Bez ohledu na to, že v podobném lhaní do očí mám praxi. Nejen proto, že ani ne šestnáct hodin před cestou z Coruscantu jsem hypnotizoval zářivku, v duchu si říkal, jak mám všeho plné zuby, a odpovídal na nesmyslné a nesmyslně se proplétající otázky vztahující se k Farrelovi.
Tak nějak předpokládám, že to s „jen pravdou“ myslí vážně a momentálně se ptá skutečně na zahřívací otázku, na kterou sama zná odpověď.
Pokud tomu tak je – a nepodceňoval bych ji –, prostě hrajeme hru a scénář je na pár tahů dopředu nalinkovaný. V zásadě je jenom jedna možnost, jak vyhrát. Předpokládám, že vysoce nepříjemná.
A navíc – přece nezklameš dámu, rýpnu si v duchu.
Takže i po téhle stránce nemám na výběr.
Lehce se zarazím, přece jenom, položila mi naprosto, naprosto samozřejmou otázku, a to tím stylem, že lehce se zarazit a zamyslet se na formulací je úplně normální a přirozené. A popravdě řečeno, přesně to jsem také udělal, prostě jsem přepnul do „Farrelova módu“ a ani si u toho v duchu nepoděkoval za to, že jsem se ho snažil vytvořit tak, aby byl se mnou co nejvíc kompatabilní. Bohužel to znamenalo menší háček, totiž že sám nevím, jak bych měl sám sebe popsat.
Pocitově to prostě působí věrohodně.
„Rion Farrel. 13 BBY*. Toho času nejspíš v roli pokusného králíka.“
Bylo to až komicky věrohodné, respektive až na to jméno zcela pravdivé, s mojí vlastní sebeironií a poněkud nedostatečnou představou, co vlastně chce slyšet, jak se popsat – protože přesnější popis mě nenapadal než... jméno. Rok narození. Číslo – které ale v téhle situaci nemělo smysl, ani Rion, ani já jsme žádné neměli, protože jsme nebyli součástí armády. A suchý komentář k současnému stavu.

* Gareth to pochopitelně řekl v klasické imperiální dataci, kterou se mi v tuhle chvíli fakt, fakt nechce hledat

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Jak začalo přituhovat v místnosti, tak sis to i jasně uvědomoval a rozhodl se přistoupit ke hře co nejzodpovědněii. Začalo to vybavením si několika údajů o tvém původním úkolu, vnitřní přesvědčení se, že jsi ten, jehož jméno jsi pojal a teprve poté jsi se rozhodl ke své odpovědi. A už prvních vteřinách jsi mohl jasně vidět, že jsi svou novou "přítelkyni" nepotěšil.
Než mohla cokoliv odpovědět, tak tebou projel silný proud - takový, že se všechny tvé svaly v těle najednou vzepjaly a nebýt řetězů, tak bys odskočil od stolu jako gumový míč. Takhle tě však pouta držela u zdroje elektrické energie, kterou tebou naplno pulzovala ještě několik vteřin, než ustala. Nervová zakončení po celém těle řvala bolestí a nespokojeností s tím, co se právě stalo a bylo jasné, že jim značnou chvíli potrvá, než ti dají pokoj.
Oh, moc omlouvám, na tohle jsem úplně zapomněla. Asi jsem ti měla říct, že když budeš lhát, tak by to mohlo bolet,
pokusila se twi'lečka o roztomilý tón, aby nakonec přešla k smrtelně vážnému. Zdálo se, že ji hra s různými tvářemi začínala bavit, stejně jako měla neskrývanou radost z tvého "nabuzení" elektrickým proudem.
Zkusíme to znovu, chci slyšet tvůj popis toho, kdo jsi. A věř mi, že tvé skutečné jméno a příslušnost k NRIS už dávno víme,
zeptala se znovu s vražedným pohledem v očích a s mírným opovržením se teď na tebe dívala, jakoby snad od tebe očekávala víc. Do jaké míry bylo tohle celé ještě hra jsi tušit nemohl, ale rozhodně další odpovědi, které nebyly očekávány, slibovaly další elektrickou bolest v celém tvém těle.

[Elinor Yall]

V háji

Fajn.
Bolelo to, zatraceně to bolelo.
Ale karty druhé strany se začínaly poodhalovat, takovým tím stylem, kdy najednou z hracího pole odpadla půlka možností a teď šlo o to, uhrát tu druhou půlku.
Jo. Teď jde o ten zbytek.
O hnusnej, sebedestruktivní zbytek, který mi při detailnějším pohledu zblízka připadal ještě hnusnější a sebedestruktivnější. Něco, co se opatrně krčilo pod všemi pokusy o mentální štít, schované pod nánosy myšlenek a emocí, kterými se bezděčně krylo a netroufalo si přímo vykouknout, si o tom myslelo svoje.
Bolest postupně ustávala, příliš postupně, než aby to bylo příjemné.
Dalo se předpokládat, že se vrátí a nejspíš ne jenom jednou.
Takže jo. Inkognito v háji a já konec konců taky. V současné situaci.
...a myslíš si, že to teď kvůli tomu zcela zabalím? podívám se na ni co nejklidněji.
„Pak nechápu, co chceš slyšet. Když si doplníš skutečné jméno, zbytek bude stejný.“
Což BYLA pravda.
A malý krůček... zpátky.
Ne pořádný, ne příliš spolupracující. Něco, co mi mohlo připadat v této chvíli jako skoro bezvýznamný ústupek, a přitom znamenalo spíš váhavé položení nohy na potenciálně pěkně šiknou plochu.