Je pondělí večer a před několika hodinami definitivně zhasl plamínek, který po pět dlouhých a vyčerpávajících dní planul a svítil na jedné odlehlé základně v Sbrsku. Ta základna nese název Korno a pokud ještě stojí, jistě smutně kouká do kraje kolem Berounky, kam se podělo sedm statečných chlapů, kteří v ní strávili jeden z nejlegendárnějších srazů Akademie Sithů v historii. Já sedím doma a odhodlal jsem se k nemožnému - popsat vše, co se na této akci dělo, pokud možno co nejobsáhleji a přitom v několika větách. Snad se mi to podaří k libosti vás všech...
Všechno začalo už ve středu 4.8. ráno, kdy jsem se setkal s historicky první členem Akademie na živo. S Mandalorianem jsem se potkal na nádraží Ostrava - Svinov a hned jsme si potřásli ploutví a poté naše setkání stvrdili u půllitru dobře natočeného pivka. Následoval seznamovací rozhovor a po chvíli jsme již nasedali na vlak směr Přerov, kde nás měl čekat třetí člen naší moravské partičky - keny. Ten, jak je ostatně jeho zvykem, poutal pozornost ještě předtím, než jsme si jej s Mandem našli a uvítání bylo o to veselější, když nám vyprávěl, jak vystoupil z brněnského rychlíku ještě před nádražím
Pak už naší trojici čekala poněkud delší cesta do samého srdce Republiky, matičky měst - Prahy stověžaté. Tou jsme víceméně jen profičeli a stihli krásný vlak jménem City Elefant, který nás měl dopravit na místo určení.Srbsko (malé městečko v kraji krásných hradů, řeky Berounky, jeskyní a skal) nás přivítalo věru uctivě. Resp. nás vítali naši souputníci, kteří rozbili velitelský štáb v útulné hospůdce u nádraží. Tam jsme tedy potkali Jordiho, Tukana a Xaviera. Začalo první debatování o cestě, ubytování na Kornu a dalších plánech na odpoledne. Jako poslední pak dorazil i Garth a slavnostně byl odvezen do knajpy. Tam jsme strávili krásné odpoledne a nakonec i kus večera. Živě se debatovalo o AS, SW i dalších problémech. Dali jsme si chutnou večeři a plot z čárek na účtu utěšeně rostl. Nakonec jsme vlahou nocí doputovali až na základnu, kde jsme ještě chvíli při zkomírajícím ohýnku probírali možné i nemožné a když si pro Gartha přijelo luxusní taxi, nemeškali jsme a po další hodince, či dvou, které jsme strávili takřka ve tmě na lavičce před domem, šli také na kutě...
Ráno nás přivítaly ještě sluneční paprsky (na srazu už jsme si jich moc neužili...) a ty slibovaly relativně letní den. A jelikož jsme krátce po ranním výletu do Srbska, kde se musely nakoupit zásoby potravin (tekutý chléb nevyjímaje
), uvítali na druhý den našeho kavaleristu Gartha, nepouštěli jsme se ve čtvrtek do žádných větších akcí a většinu dne proseděli ve stínu základny s dostatkem tekutin při ruce. A tak prakticky jediným vzrušením toho dne bylo plavení Tukyho po Berounce. Jako jediný z nás okusil mocné vlny dravé řeky a vykoupal se ještě za jasného dne. Večer byl na programu táboráček s nezbytnýmy špekáčky a ke slovu přišlo i mé zvučící dřevo. To již bylo bez Gartha, kterého si rodina odvezla ze Srbska kdesi do Chorvatska, nebo tak nějak...
Pro zbytek srazu nás tedy zbylo šest. A téměř dokonalý mix temné a světlé strany sliboval vskutku nezapomenutelné dny...Třetím dnem byl pátek a to je takřka ideální čas na výlety a výšlapy všeho druhu. A i my jsme nelenili a po regeneračním čtvrtku jsme vylezli časně po ránu z chalupy a vydali se po turistické značce vzhůru zalesněnou přírodní rezervací Koda. Naším prvním cílem byly Koněpruské jeskyně, vzdálené pouhopouhých pět kilásků. Pochod nebyl náročný, avšak naše výprava se rozdělila na dva tábory: První aktivní debatnický kroužek ve složení Xav, Jordi a Mand se vydal bleskovým tempem na trasu, zatímco těžce dýchající skupina, čítající kenyho, Tukana a mne, se táhla o několik set metrů pozadu. A mezi vdechy a výdechy jsme diskutovali spíše o ženách a podobných úžasných věcech...
Ovšem do cíle naší cesty jsme došli jako jeden muž - tedy šestice vandrovníků. Po zakoupení vstupenek jsme se společně s fešnou slečnou průvodkyní ponořili do temného (samozřejmě i uměle osvětleného) světa krápníků, jeskyní, děr a dalších útvarů, které se souhrnně nazývají Koněpruské jeskyně. Bylo krásně, i když nám slečna nakonec odmítla společné foto a aparát na pořizování obrázků brzy poté ztratil i poslední zbytky šťávy. Co na tom, že keny měl pohonných hmot stále dost a dost...
Další naše kroky mířily přes zavřený koněpruský hostinec, zavřený hostinec na okraji Berouna... Kdyby nás místní domorodec nenavedl na zdejší nádražní restauraci, asi bychom pošli hlady. Ale povedlo se! Nacpali jsme si nácka, břichy se nám nafoukly a nebýt oroseného pivka po obědě, ani bychom se nezvedli.
To bychom ale nebyli my, kdybychom vynechali jednu ze zdejších památek - rodinný pivovar Berounský mědvěd! Jen pár kroků od nádraží - to se nedalo odmítnout. A tak jsme vyměnili klasickou točenou dvanáctku za místní vařenou třináctku a čtrnáctku (ne, skutečně nejde o výčet místních holek...) a rozhodně nám chutnalo. A na dvoře pivovaru jsme nalezli i skutečné poklady z technického světa: Děla, tanky, transportéry, automobily - hotové muzeum techniky. I když značně zaprášený, zaujal majestátný kanón naše imperíály a mistra Jordiho natolik, že žadonili o jedno foto na památku. A bylo jim vyhověno...
Poslední, co bylo v Berouně třeba obstarat, byl nákup surovin na večeři a oběd následujícího dne. A zase to byly zástupkyně něžného pohlaví, které nám v našem tápání pomohly. I když jsme nakonec stejně skončili v jedné nejmenované večerce s asijskou obsluhou.
Obtěžkaní nákupem všeho potřebného zbývalo už jen přemístit se zpět na nádraží a oblíbeným City Elefantem se dopravit na naší domovskou základnu.
Večer jsme tak mohli zakončit veskrze stylově: kenyho lahodnou gulášovkou! Ale hlad byl utišen a na řadu přišla opět žízeň. A co podniknout, když se pije a není co dělat??? Jasně, zahrajeme si "Soudruhu, nezlob se"!!! Legendární a nekonečná hra... Po několika hodinách trápení se jsme se shodli, že nejlepší komunista a estébák je keny (ochotně se totiž sblížil s dcerou komunistického pohlavára a tím přeskočil na nejdelší vzdálenost od startu, což se ostatním nepovedlo...) a šli spát.
Nastala sobota a již od časných ranních hodin skrápěl střechu Korna mírný deštík a ten neustával ani ráno, kdy jsme rozlepili svá oční víčka. Co naplat, naše touha vidět slavný hrad Karlštejn, byla mocnější, než láska Hana Sola a Leii Organy a tak se prostě šlo. V dešti, dešti a nakonec i dešti jsme došli jak zmoklé slepice až na nádvoří slavného hradu a po lehké prohlídce hradeb se naše výprava vydala na nádraží, abychom využili služeb ČD a svezli se suchým vlakem jednu stanici zpátky do Srbska. Ovšem mladý a nezkušený průvodčí si na nás hodlal smlsnout a povedlo se - oholil nás o pár stovek z naší společné kapsy! Proklínali jsme ho po zbytek dne do dvanáctého kolena... 3(
Na chatě jsme po příchodu rozložili mokré věci, ovšem sušení se příliš nekonalo, ono když netopíte, věci se obyčejně neusuší...
A když už jsme byli v tom "sušení", rozhodně jsme nesměli být jako "u Suchánků" a podle toho jsme se také zařídili. Někteří více, jiní ještě více 
a zábava byla v plném proudu. Navíc jsme si zahráli i jednu netradiční hru z tradičního prostředí (karetní hru Star Wars) a bylo to jistě zajímavé zpestření alkoholického večera. Ale jistým vrcholem bylo nepochybně zápolení nejvyššího mistra Jordiho Linxe s temným řáděním ještě temnějšího kenyho. Doutníky, které vytáhl Xav ze svého rukávu, tomu dodaly patřičný nádech elegance. Výsledkem toho všeho pak bylo Jordiho nakouknutí pod sukni Temné strany Síly... Ano, ano - i mistr Jordi se někdy utne (a keny jej setnul opravdu mistrně )Inu slavný to večer... A taky proč ne, slavil se úspěšný sraz, slavil se statečný Garth a oplakával se odjezd dvou členů akce, kteří měli v časných ranních hodinách opustit Korno a dát Srazu sbohem. Co na tom, že ještě ve dvě ráno se Jordi za pomoci kenyho hrabal nahoru na půdu, zatímco já jsem jej přebral ve spacím oddělení a odeslal na místo určení (jeho lože). Pak se teprve mohlo jít na kutě - mise byla splněna!
Nedělní ráno se již počasí umoudřilo a nic nebránilo mě a kenymu vypravit se na vlak společně s většinou zbylého osazenstva, jen Tukan zůstal na chatě, hledaje klíč...
Kluci nás vyprovodili až k vlaku a nastalo dojemné loučení, při němž neukápla slza jen proto, že zalepené oči nedávno spících toto nedovolovaly...
Cesta domů nám poté již ubíhala poměrně rychle, také proto, že nás poctily svou přítomností cizinecká legie (zřejmě holandský tábor rozjívených týnejdžrů), dívčí skupina a v rychlíku na Přerov také školka na výletě... V kupé jsme se pohodlně rozvalovali (a pospávali) jen do Olomouce, kde naše kupéčko zaplavilo šest dětí. A já si to samozřejmě měl vyžrat až do konce, protože z Přerova měly pokračovat nezbedná dítka se mnou směrem ku Ostravě. Já jim ale zatnul tipec a sedl si na opačnou stranu vlaku. Mé soukromí v prázdném kupé poté narušili jen dva ochmelkové, cestující bůhví odkud a Sith ví, kam...
(ještě, že je vlak tak ukolébal, že spali až do mého výstupu...)A to je vlastně konce. Sraz pro mě defacto skončil rozloučením s kenym v Přerově. A skončil tím i jeden nezapomenutelný zážitek mého dosavadního života.
I když jsem mezi lidičky z AS zavítal poprvé v životě a předchozí srazy neabsolvoval, dovolím si tvrdit, že akce na Kornu se zapíše do dějin Akademie zlatým písmem...
East. Wood
