Výcvik pro DEH

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine

Ležím na tvrdé zemi a koukám na nebe. Mistr sedí opodál - nebo leží, spí, medituje... to nevím, nic nevidím. Jen nebe a spousty hvězd.
Mám hrozný hlad.
Zase si povzdechnu. Sakra. Proč jsem to musela být zrovna já, kterou vyhodili od Jediů? Kdyby mi dovolili u nich zůstat, tak se teď nemusím potácet s tím podivínem. Nemusím hladovět a nemusím se patlat v krvi domorodců. Nenávist se ve mě zvedá jako temná hladina. Cítím jak se ve mě převaluje. Mám z toho zvrácenou radost. Hnedka se cítím silnější, větší...
... ale přesto je nejsilnější hlad.

Vstanu. Rozhodla jsem se že si něco ulovím k jídlu. Nevím co, ale čas od času zaslechnu jak tu něco proběhne. Mám přece jenom tu dýku a když se budu soustředit, tak snad v Síle vycítím nějaké ty tvory. U Johna na farmě jsem občas i něco ulovila. Sice ve dne, ale vím, jak na to. Nejsem žádná srababa.

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Vyrazíš na lov. Hněv, který jsi pocítila ke svému dosavadnímu životu ti nečekaně zostřil smysly. cítíš drobná stvoření v okolo sebe.
Proce po jednom z nich vyrazíš. Překvapíš ho a podaří se ti ho chytit.
Poznáš že jsi chytil jednoho mladého Faboola.
Mohla ses tedy rozhodnout zda se pokusíš ulovit další, okamžitě sníst svůj úlovek, či se pokusit vytvořit oheň a chycené stvoření si tepelně opracovat.

[Darth Eternal Hatred]

dantooine, ruiny

Mám hrozný hlad...
to, že jsem spatřila svou kořist, můj žaludek ještě více rozdráždilo. Lačně jsem zírala na to jak ze zvířete kape krev. Rozřízla jsem kulovitý trup a lačně sála a hryzala vnitřnosti zvířete. byly ještě teplé. Cítila jsem se jako zvíře, jako predátor ale bylo mi to v tu chvíli jedno.
No a co. Prostě mám hlad a todle se jíst dá. ha ha, a co že jsem si to neuvařila a nepřidala k tomu bylinky. pomyslela jsem si.
pak jsem spatřila, že mistr je vzhůru a s úsměvem mě sleduje.

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Tvému mistrovi připadalo evidentně velmi zábavné tě pozorovat.
Dej si pozor na žluč, je jedovatá.
Pronesl pobaveně a opět odešel.
Tím jak jsi v sobě zklidnila hlad jsi začala opět rozumně přemýšlet. Problesklo ti hlavou, že projevovat se takto před mistrem asi nebylo nejvhodnější, ale již se s tím nedalo nic dělat.
Již najezená jsi opět ulehla ke spánku a tentokrát se ti i podařilo usnout.
Ráno tě vzbudil mistr. Hodil ti k snídani nějaké suchary.
Aby jsi tu nezlikvidovala faunu široko daleko.
Za slunečního svitu sis mohla prohlédnou ruiny lépe.
Byla to velmi stará budova. Dosti velká a, v době své největší slávy, jistě dosti působivá.
Navíc se okolo ní vznášela jakási podivná aura.

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine, ruiny

Jako by se tu dříve něco dělo. Nějaké... zlé věci, ačkoli.. ačkoli nebylo to tak vždycky, to ne. Dřív tu muselo sídlit určité dobro... Ale přeci jenom z toho místa šla jakási podivná bolest.
ano, věděla jsem něco o historii Dantooinu - a i to že tu před mnoha sty lety byla enkláva jediů. Je to ona? Kdysi, někdy na konci mandalorianských válek nebo co, byla zničena, tuším že s tím měl co do činění Revan - ale vždy když jsem se na to farmáře Johna vyptávala, nechtěl odpoídat a posílal mě abych šla na pole a starala se, zda nikdo nekrade obilí. Andy mě také o historii něco vyprávěl, ale moc si toho nepamatuji...
Chropu tedy suchary a tázavě se koukám kolem. Mistr se na mě otočil.
"taky to cítíš, že? Na tomto místě kdysi žilo spousty osob vládnocí Sílou..."
"Chroup chroup.. já fi myf -" polkla jsem - "pardon, já si myslím, že tohle byla dřív enkláva jediů, mistře." přikývl. zatvářil se zasněně, takový výraz jsem u něj ještě neviděla.
"No ano. Ano. Dřív tu skutečně žili jediové, a jejich duchové dodnes zde v ruinách přebývají. Vím že to cítíš, tady se psaly dějiny. Dnes... dnes tu jen fouká vítr mezi kameny a stébly trávy a rozeznívá struny smutku... Hm, ovšem. Konec konců, proto abysme vzpomínali tady nejsme."

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Mistr tě nechá dojíst svou snídani a pak tě odveze k díře, která dříve bývala zřejmě vchodem.
Tudy vejdeš do ruin. Nechej se vést Silou. Měla bys to cítit velmi intenzivně. Buď ale opatrná a vyhýbej se obyvatelům, nebo tě roztrhají, boji je někdy lepší se vyhnout. Nevracej se s práznýma rukama.
Ukáže ti do temných útrob a očekává že se vydáš dovnitř. Cítíš, že i v té dobré auře okolo je vnitřek dosti temný a divoký.

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine, ruiny

Pokrčím rameny a vlezu dovnitř.
A opravdu, cítím pulsování Síly. Je to hodně silné, ale má to v sobě něco zlověstného. prolezu mezi troskami a objevím se na jakémsi nádvoří. je hodně zarostlé stromy a trávou, kdysi muselo být hezky upravené. uprostředna skalce je jezírko, ve kterém se odráží blankytně modré nebe.
Škoda že tu nejsem, když enkláva byla v plné síle. pomyslím si trochu nostalgicky. Ale na druhou stranu, jak by to dopadlo pro mě? Stejně bych byla nucená žít někde na farmě... ale já jim ukážu...
vztek mi dodal odvahu a nebojácně jsem vyrazila do jedné z chodeb.

Uvnitř bylo šero, ale přeci jenom dovnitř vnikalo světlo škvírami po vypadaných cihlách. ze stropu visely kořeny stromů obrostlé listy. rozklad panoval všude, ale zřejmě díly Síle se budova nerozpadla úplně.
No doufám, že nebude nějaké lokální zemětřesení. To by mě rozmáčklo jako švába.
Napadlo mě, že jako první si musím opatřit nějakou zbraň. Možná nějaký zapomenutý blaster, či vibromeč, který tu mohli nechat buďto hledači pokladů, nebo ho tu mohlo ještě zapomenout jediové v nějakém trezoru. Pak to bude bezpečnější.

Skrývám se ve stínech a opatrně postupuji dál.

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Postupuješ chodbami, okolo je čím dál tím větší tma, jak postupuješ hlouběji a hlouběji do podzemí.
Nic co by se dalo použít jako zbraň nenacházíš. Sběrači odvedli za ta staletí dobrou práci.
Vejdeš do místnosti, kde rozeznáš několik řad stolů, či něčeho podobného. Zaslechneš jakési podivné zvuky vycházející z místnosti.
Pro překážky v místnosti zatím nic nevidíš, ale vzpomeneš si na slova svého mentora, o tom že jsou zde nebezpeční tvorové.

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine, ruiny

Tma je hustá jako kaše a navíc slyším něco šramotit. Cítím přítomnost nějakých tvorů... A ruce mám pořád prázdné...
Šramocení se přibližuje, něco mi říká že tvorové jsou dva. Nevím jak jsou velcí, ale podle ťapání a chabých obrysů odhaduji, že ne větší než já. Aspoň něco, kdybych tu narazila na zatoulaného rancora, tak po mě nezbyde ani mastný flek.

V obraně jsem dala ruce před sebe. Byl to prostě reflex, nic jiného v tom nebylo. zavřela jsem oči, ale...
Soustřeď se, soustřeď se... byl to můj hlas, nebo hlas mistrův? nebo jsem si ho jen vsugerovala? Nevím, každopádně jsem se bála... a ten strach se pak změnil.
"Žádný upajdaný tvor z rozvalin mě nebude ohrožovat!" zavrčím. Pocítila jsem příval nenávisti, celý život mě někdo odstrkoval, ohrožoval, a teď se bojím nějakých
... laigreků...
To jméno mi záhadně vytanulo na mysli. To už se ale jeden z nich ke mě přiblížil a projela mnou bolest. vykřikla jsem a vrátila se do přítomnosti. napřaženýma rukama jsem po tom, co mě štíp, máchla a vyletělo z nich podivné světlo. A v tu chvíli jsem cítila jak mnou Síla prostupuje. bylo to silnější než kdy jindy. Zaradovala jsem se, cítila jsem zvrácenou radost, že mohu zabíjet jen tak mávnutím ruky.
ale hlavně neusni na vavřínech, holka...
Druhý laigrek byl zřejmě trochu vylekaný, z toho co se stalo s jeho druhem. Pak se ale rozzlobil a vyrazil na mě s větší razancí než ten první. Opět mě štípnul. Bolelo to o něco víc. Zavrčela jsem, a vykopla proti němu. Místo svého protivníka jsem však zasáhla stůl, nebo co to bylo.
Prima, adept temné strany likvidujíc stoly... Naštvala jsem se sama na sebe. Bolela mě noha a štípance.. ke kterým přibyl třetí. ohnala jsem se rukou po laigrekovi, zase se ozval výboj elektrického proudu a světlo, a bylo po tvorečkovi.

Energie z ruin, nebo něco podobného, musela alespoň nepatrně aktivovat, či posílit moje schopnosti v Síle.

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Buď ale opatrná a vyhýbej se obyvatelům, nebo tě roztrhají, boji je někdy lepší se vyhnout.
Vzpomněla sis na mistrova slova, nebo je zrovna slyšela, to jsi nevěděla.
Uslyšela i ucítila jsi jak se blíží další, přivolaní hlukem boje.
Pochopila jsi že to že jsi porazila dvě mláďata neznamená že porazíš Síla ví kolik dospělých rozhněvaných jedinců.

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine, ruiny

Rozhodla jsem se, že dám na mistrova slova a odběhla jsem pryč, zase do chodby. Několikrát jsem do něčeho vrazila, nevím zda to byl stůl nebo zeď, byla tam tma.
na chodbě jsem doběhla na místo, kam trochu dopadalo světlo z rozbitého stropu a paprsky sluníčka nepatrně ozařovaly okolí. Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Jak jsem se opřela o jednu kachličku, jako by poodjela dozadu.
"A copak to tu máme?" Chtěla jsem tam sáhnout, ale mohlo by tam být něco, co mě ukousne ruku, to by mi na náladě nepřijalo. navíc jsem pocítila, jako by tam něco opravdu bylo... Pomocí Síly jsem pomaloučku kámen vytáhla ven a připravila se na útok divokého hmyzu,a le nic takového tam nebylo. byla tam malá truhlička, nedalo mi práci jí otevřít.
byl v ní oranžový krystal a datapad, ve kterém byl vzkaz od nějakého sběrače Teda, že toto je jediná cennost, co zde v ruinách zbyla, ale že na něj čekaj u brány aby ho o krystal připravili, a ven tak jako tak živý nevyjde, a krystal nesmí padnout do špatných rukou.
Jsem snad špatné ruce? pokrčila jsem rameny a vracela se k mistrovi.

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Vylezla jsi z ruin a podala mistrovi svůj úlovek.
Ten si ho prohlédl a pak ti ho ukázal, při světle, táhla se přes něj hluboká prasklina. Tím, že na něj popadaly kameny, zřejmě praskl.
To neni to pro co jsem tě tam poslal. Je to mnohem hlouběji, dost v podzemí.
Ukázal mistr opět na vchod. Nezbývali ti než se tam vrátit.

[Darth Eternal Hatred]

Dantooine, ruiny

Sakra, sakra, sakra...
Teď působím jako totální hlupák. Přinesu nějaký rozbitý šutr, a navíc jsem si naivně myslela, jak je to snadné. Chvíli jsem si dokonce přála, aby mě mistr nějak potrestal, ale ona cesta tam zpátky je trestem sama o sobě a pobývat tam, ještě větší.

Zase jsem byla v temné chodbě, kde se srážela vlhkost, byla cítit zatuchlina a kdesi z ještě temnějších koutů se ozývalo ťapání záhadných tvorů. Ale co, nic horšího než já tu být nemůže, předpokládám.

Prohledávala jsem ruiny, měla jsem dojem že to trvá celé věky, navíc jsem zase dostala hlad, ale už jsem ho trochu uměla potlačit. Žízeň jsem zahnala ze studánky, co byla na nádvoří, když jsem se tam vrátila (obešla jsem ruiny jakoby do kruhu) a pořád marně hledám ten vstup do podzemí. Bude se zřejmě nacházet tam, kde bylo "centrum" akademie, místo kde se vynášely rozsudky a zasedala rada... ještě zjistit, která z těch místností to je!

[Xavier]

Dantooine, ruiny

Procházíš dále a dále do katakomb ruin. Světla je zde úplné minimum, a tak občas zakopneš, nebo se do něčeho praštíš, zatím se ti daří vyhýbat se místním obyvatelům.
Až dojdeš do místa kde chodba končí, to poznáš tak, že narazíš do zdi, jaká tam byla tma.
Následným ohledáním (chodby, ne boule) jsi narazila na dvoje dveře. jedny doprava, jedny doleva. Oboje zavřené.

Pozn: ty se NEnacházíš v prostorách, které se objevili v KotORu 2.