Irvin Tavis - Na vlastní pěst

[Shisco]

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii...

IRVIN TAVIS - NA VLASTNÍ PĚST

Psal se rok 28 před bitvou o Yavin a galaxie se hřála na výsluní tisíciletého období prosperity a - až na pár převážně drobných šarvátek - také míru. Nicméně situace za posledních několik roků opět houstnula a ve světle separatistické krize byl kancléř Palpatine zvolen na další funkční období v naději na její urovnání. Temné síly byly na vzestupu, něco zlého se opatrně, pomaličku a potichoučku vynořovalo ze stínů a třebaže galaxie neměla tušení, co si pro ni následující desetiletí chystá, některé obzvlášť vnímavé bytosti to cítily. Dost možná se k nim řadil i Irvin Tavis, mladý šestnáctiletý Padawan řádu Jedi vnímavý k jemným proudům Síly, a nyní zaneprázdněný tréninkovou seancí se svým mistrem, zatímco se jejich loď řítí hyperprostorem...

V hyperprostoru, na palubě frachťáku Silverslide

Oprýskaná příď Silverslide si prorážela cestu modravým hyperprostorovým tunelem vířícím za transpariocelovými průzory. Podlahou se nesly vibrace s intenzitou kolísající od jemného šimrání po již o poznání méně jemné házení, jehož původcem byl kvílící hyperpohon zastaralý již v okamžiku, kdy tento frachťák třídy Aurore opustil montážní linku na Zygerrii.
Navzdory svému podřadnému dílenskému zpracování a technické zastaralosti se však Aurory v určitých kruzích těšily nadále velké oblibě zejména vzhledem ke skutečnosti, že k jejich opravám si lze doslova a do písmene vystačit s křížovým šroubovákem, kilovým kladivem a oboustrannou izolační páskou, stejně jako se staly legendou díky širokým možnostem úprav a vylepšování.
Podobný sentiment zachvátil i tvého mistra Akaie Tyna, který pocházel z rasy Zygerrianů a tím pádem pro něho tahle loď byla rovněž i otázka národní hrdosti a kulturního dědictví. A byl to právě on, kdo mohl za to, že Silverslide se za letu třepetal jako jestřapýr sjetý smrtyčkami, ovšem za cenu toho posakování a vibrací, vedlejších účinků úprav, jež mistr Tyne na lodi provedl, bylo nyní možné z hyperpohonu vydojit výkon odpovídající klasifikaci 1,17.
Nedalo se však říct, že by ti chvějící se podlaha usnadňovala tvůj úkol, neboť mistr po tobě v rámci cvičení chtěl, abys stál na rukou a u toho se zavřenýma očima Sílou seřadil balíček sabaccových karet od nejmenší hodnoty po největší.
Tlusté kapky potu ti stékaly po čele, obličeji, po krku, tvé vlasy by se daly ždímat a košile zrovnatak, už jen telekineticky přesouvat jednotlivé karty z hromádky na hromádku si vyžadovalo pekelné soustředění.
A zatímco ses lopotil a situace se zdála být čím dál tím neudržitelnější, vrásčitý Zygerrian, který před měsícem oslavil sedmdesáté páté narozeniny a do jeho kdysi ostře zrzavých vlasů padlo stříbro, seděl v rohu nákladního prostoru, spokojeně se opíral o chladnou kovovou stěnu a škrábaje se v licousech typických pro muže jeho rasy na tebe upíral svůj zrak a uskrával u toho z plechovky polotmavý correlianský ležák.
Vnitřním zrakem jsi ho vnímal stejně jako hodnoty karet. I s tím jeho úsměvem, který vypadal, jako že ho to snad baví a že si své postavení náležitě užívá. Ale nebyl škodolibý, jen trochu popichoval, a nemohl jsi popřít, že právě díky takovýmhle cvičením jsi v aktivních schopnostech Jediů dělal pokroky.
"Nevzdávej to, Irvine, už jich zbývá jenom pár! Bolest je jenom v hlavě, otevři se Síle a nech ji odplout."
Pak se podlaha Silverslide prudce otřásla, stojku na rukou jsi nadále neudržel a bosými chodidly dopadl na vroubkovanou kovovou podlahu.

_______________________________
Víš co máš dělat. Příjemou zábavu

[Elinor Rahl]

V hyperprostoru, na palubě Silverslide

Mám jednu takovou soukromou teorii. Temná strana se vyvinula z používání telekineze v rámci řádu Jedi. Nic není více frustrujícího a iritujícího jako snaha přesouvat atomy A z místa B na místo C. Samozřejmě, ne způsobem, že vezmu věc tvořenou atomy A a prostě ji z místa B na místo C přenesu. Podobné věci jsou prosté a praktické. Na rozdíl od...
...ano...
...rovnání sabbacových karet poslepu a podle velikosti za pomocí telekineze.
Hlavou dolů k tomu, prosím pěkně.
Podezřívat starého Zygeriana z toho, že se škodolibě baví, nemělo smysl. Tato skutečnost byla stejně zjevná, stejně jako fakt, že na Silverslide nemělo smysl něco spravovat jinak než za pomoci lepící pásky. Více podobných misí a budu moci oficiálně vyhlásit izolepu a křížový šroubovák za blízké přátele.
Bolest předtím možná jen v hlavě byla, teď si vesele poskakovala po celém nervovém systému. Zalapám po dechu a snažím se neskřípat zuby při pohledu na karty malebně rozhozené... všude kolem balíčku. Není to fér.
Pohled se zastaví na legátovi. Pokud by mohl pohled podpálit, karta minimálně doutná. Aby to náhodou nebylo příliš jednoduché, mistr Tyne mi nemohl předhodit normální sabaccový balíček. To ani omylem. Místo toho vytasil podivuhodnou zrůdnost z Centrality, takže přibylo sedm karet proměnlivé hodnoty. Dokonalé. Skutečně dokonalé.

Ale tohle všechno je, ano, irelevantní.
Důležité je dát ten zasr... balíček karet dohromady podle instrukcí.
Takže znovu.
Další pokus.
Opět sabotovaný vedlejšími následky hyperových vylepšení.

[Shisco]

V hyperprostoru, na palubě Silverslide

"A má dost," zkonstatoval mistr Tyne a otočil do sebe zbytek obsahu plechovky, načež se postavil a přišel k tobě blíž.
"Ale děláš pokroky, dostal ses dál než minule..."
Natáhnul ruku a nastavil dlaň, načež se karty odlepily od podlahy, elegantně se ve vzduchu srovnaly do jednoho bloku a vklouzly do zmačkané modré krabičky, jež pak mistrovi přistála přímo v dlani.
Mistr Akai byl v některých věcech tvůj přesný opak, nadaný v užívání aktivních schopností, přičemž ty pasivní musel rozvíjet celoživotním cvičením, takže se dalo říct, že naprosto přesně věděl, jak ti je.
A možná proto se tolik vyžíval v tom, že je teď na opačném konci procesu. Zastrčil krabičku s balíčkem do kapsy a širokou dlaní tě poplácal po rameni.
"Odpočiň si, na Sorjus poletíme ještě dobré čtyři hodiny."
Úkol, za kterým tebe a tvého mistra poslala Rada Jediů, spočíval v nalezení dokumentace vojenských technologií a plánů zařízení citlivé povahy ztracených na planetě známé jako Sorjus, a jejich doručení na Coruscant dříve než by mohly padnout do nesprávných rukou.
Sorjus, třebaže je to planeta ze strategického nebo astrografického hlediska nikterak významná, upoutala ještě před tvým odletem z Coruscantu pozornost tvého přítele Isadora, který se tam vždycky chtěl podívat, protože tento svět je domovem velice pozoruhodné rasy známé jako Paaerduagové.
O Paaerduazích se toho všeobecně příliš nevědělo, už jen jejich vzezření a tělesná stavba ale byly velice bizarní i na poměry toho, jak široká paleta nejrůznějších rozmanitých ras obývá galaxii. Bylo však známo, že jedinec z tohoto druhu v určité fázi svého života splyne s dalším a stane se z nich jediná bytost.
Isador tě během vašeho posledního cvičení se světelným mečem, než ses vydal na cestu, požádal, aby ses, když už tam letíš, pokusil zjistit o Paaerduazích víc, zejména to, jsou-li jednotlivé "poloviny" těchto tvorů samec a samice, případně mají další odlišná pohlaví, něco na způsob kast jako u některých druhů hmyzu nebo zda to jsou naprosto odlišné živočišné druhy, propojené nějakým záhadným způsobem. A třebaže takové věci už ho přiváděly k myšlence, jestli to doopravdy chce vědět, jeho zvědavost byla nakonec silnější.
"A jdi se osprchovat, jseš zpocený jako Wookiee v sauně," usmál se mistr a uvelebil se zpátky do svého rožku v nákladovém prostoru, kde sedával z nějakého důvodu raději než v pilotní kabině.

[Elinor Rahl]

V hyperprostoru, na palubě Silverside

Lodní ohřívač vody si drží svou hyperprostorovou politiku, takže voda může být buď studená, nebo příčetně ledová, nebo absolutně ledová. Jsem zvyklý a studenější studená se dá vydržet i na důkladné zcivilizování se.
V čistém tričku a kalhotách bylo o poznání lépe. Únava si dala pauzu, dost velkou na to, aby nemělo smysl si jít lehnout. Spánkový deficit jsem momentálně nevedl, zhruba hodinu před výstupem z hyperprostoru jsem hodlal věnovat doladění příprav na misi, finální kontrole vybavení a dalším praktickým nezbytnostem.
Nezdálo se, že by mistr Akai hodlal něco zásadního řešit v současnosti, a nenapadalo mě, co bych s ním momentálně mohl zásadního řešit já – respektive, co by mohlo být dostatečně zásadní, aby mělo smysl jej rušit v meditaci o životě a Jedijském poslání nad plechovkou ležáku.

Poměrně přirozeně se skýtala možnost ukempit se na oblíbeném místě v pilotním kabině a pokračovat v samostudiu. V rámci příprav ještě v chrámu jsem stačil nakrmit čtečku až nadbytečným množstvím článků ze zpravodajských serverů ze sorjuského systému a několika okolních. S omezením na basic, samozřejmě.
Výběr probíhal klasickým způsobem, takže jakékoli studium se měnilo spíš v poměrně nudnou a značně pasivní proklikávačku. Nic zajímavého. Nic. A nic. A zase nic. Sorjus byl zásluhou své polohy ve vesmíru dokonale zakopaný, až člověk žasl, že se tam nějaké zásadní plány strategické povahy vůbec mohly ocitnout.
Po půl vteřinové úvaze, že se zvednu a půjdu z mistra tahat informace, respektive veselé historky, na téma, jak se naše mise vlastně mohla stát, jsem nakonec skončil u... té druhé části samostudia. Vydrželo mi to celou půlku osmé kapitoly jedné z metodologických příruček coruscantské bezpečnosti. Při dosti podrobném vysvětlování, jak vlastně funguje skirtopanol a kterak se váže na červené krvinky a z čeho vlastně vychází šok při následném aplikování lotiraminu jsem usoudil, že opravdu nemusím vědět všechno a už teď asi vím o biologicko-chemickém pozadí celé záležitosti víc než většina vyšetřovatelů a pokud se dozvím víc, asi to vyvolá nezvladatelnou potřebu zvracet. A rozhodně bude snídani lépe, když zůstane v žaludku a ostatních částech trávicí soustavy, než kdybych ji musel uklízet z pilotní kabiny. Až bude mít příště někdo potřebu mě poučit o humánních a pokrokových metodách chemického výslechu a jeho celkové spolehlivosti... lidé by měli mít aspoň orientační představu, co vlastně nechtějí vědět.
Nakonec zamžourám na časový údaj v rohu obrazovky. Času je spousta. Stále ještě.
Zaklapnu datapad a opustím křeslo kopilota. Sledovat hyperprostorový tunel je v konečném důsledku ještě větší nuda než by bylo zavřít oči a počítat tauntauny. Poměrně rychlým krokem vyrazím zpátky do nákladového prostoru.

Takže...
co přesně budeme hledat?
Kde se to ztratilo?
Ztratilo se to s někým?
Do jaké míry je Sorjus ryze paaerduagský a jaké jsou reálné možnosti tam zmizet?
Zajímavá otázka byla ale především něco jiného. Nejlepší a nejjednodušší způsob, jak se ztratit, jsou obří kosmopolitní světy. Ne zapadákov kdesi na okraji, daleko od hlavních hyperprostorových tras, se svébytnou domorodou rasou.

[Shisco]

V hyperprostoru, na palubě Silverside

Zahloubaný nad detaily mise jsi strávil část cesty vyhledáváním informací, jež by vám mohly pomoci při plnění vašeho úkolu. Nehledě na to, že prohledávání jedné sekce záznamů z archivů Chrámu Jediů, které sis za tímto účelem stáhnul do datapadu, tě zaneslo k tématům zcela nesouvisejícím s vaší cestou, jsi nenašel nic moc, co by bylo užitečné.
Po pravdě řečeno spíše nic než moc, na Sorjusu se dělo minimum věcí zajímavých z žurnalistického hlediska, takže zpráv z této soustavy bylo jako šafránu, a třebaže ti protokolární droid v archivech přeložil mnoho článků z paaerduagského holonetu do basiku, rovněž nebyly příliš k užitku.
Znechucený informacemi, jimiž ses probíral ve větších detailech, než by ti bylo příjemné, ses zvednul z křesílka pilota a odporoučel se zpátky do prázdné nákladové haly, kde seděl v rohu mistr Akai a schoulený v rožku s překříženýma nohama a zavřenýma očima byl pohroužený do meditace a v Síle přitom svítil jako jasný hřejivý bod, ze kterého sálá teplo. Místností se s železnou pravidelností ozývaly jeho pomalé hluboké nádechy a výdechy a doplňovaly charakteristické rezonování motorů Silverslide, která nyní letěla o poznání klidněji, jak si hyperpohon - upravený na výkony, se kterými jeho konstruktéři nepočítali - už trochu sedl, leč pořád se paluba chvěla silněji, než byla většina cestovatelů vesmírem zvyklá.
"Děje se něco, Irvine?" promluvil, aniž by hnul brvou, a meditativní stav zvolna opouštěl, ale oči neotevřel.
"Trápí tě něco? Že jsi od našeho odletu z Coruscantu nepromluvil jediného slova. To ti není podobné."

[Elinor Rahl]

V hyperprostoru, na palubě Silverside

Usadím se na podlaze naproti mistrovi.
Když ho zajímá, co se děje... jeho rozhodnutí.

„Víc věcí.“

Na chvíli se zamyslím, kde začít.

„Obroa-Skai a CSF. Nevím, jestli toho na mě nezačíná být...“ Chvíli váhám nad vhodným slovem. „...příliš. Jako nějak se s tím srovnám, to bude dobrý, ale zvládat tohle a zároveň... když jsem v kontaktu s Isadorem nebo s Kehlianem nebo prakticky s kýmkoli, mám pocit, že jejich galaxie je mnohem jednodušší místo. Je tam dobro a zlo, které se dají jednoduše odlišit. Rozdíly mezi černou a bílou fungují. Chybí skoro všechna propojení, která dělají z mojí galaxie v tuhle chvíli příliš tenký led. Prostě jsou věci, které dokážu po racionální stránce pochopit a akceptovat a považovat za potřebné. Horší je se vypořádat s některými jejich aspekty. A pohled řádu na některé věci to výrazně zhoršuje. Ale jak říkám, s tímhle se nějak srovnám.“

Zkusím se usmát, ale rozhodně to nedopadá podle plánu.

„Pak je tu naše mise.“

Což je přesně ten způsob, jak se vypořádávám se svými problémy. Najdu si jiný, neosobnější, a začnu se soustředit na jeho řešení. Jediná efektivní věc, která pomáhá. V řešení osobních věcí a dilemat nejsem zrovna dvakrát dobrý, takže je vždycky lepší se zvednout a soustředit na něco, co je bezpečnější.

„Čekal jsem na obvyklé informační okénko, protože informace šly kvůli stupni utajení přes vás. Ale mezitím jsem pro jistotu jsem udělal rešerše Sorjusu a výsledek je stále stejný. Takže asi přišel čas na doplňující otázky, protože základní informace byly opravdu jen ty nejzákladnější, jako že něco chybí. Ty ztracené materiály jsou lokální povahy, nebo je Sorjus poslední známá stopa? Jak velká je časová prodleva? Čeho přesně se mají týkat?“

[Shisco]

V hyperprostoru, na palubě Silverside

"Počkej, zpomal. Nevím, jestli je to tím, že už stárnu, ale nemám ponětí, o čem to mluvíš. Co se dělo na Obroa-Skai?"
Mistr Akai se jediným plynulým pohybem zhoupnul a vstal, aniž by se rukama dotkl podlahy, načež několika kroky překonal vzdálenost, jež vás dělila, a položil ti dlaň na rameno.
"Ani jsem se tě nezeptal, co jsi tam vlastně dělal, pro samé promenádování s hlavounama z odboru vojenského výzkumu a starání se o jejich ztracený balíček jsem na tebe vůbec neměl čas a za to se omlouvám. Jak vidím, tak jsem se rozhodně měl zeptat..."
Pohled Akaiových velkých černých očí se zelenými duhovkami se střetl s tvým, jako by se snažil beze slov zjistit, co se mu snažíš sdělit. A na to, aby se tě dotknul v Síle, byl příliš opatrný a nechtěl, abys měl pocit, že narušuje tvé soukromí.
"A myslíš, že kdyby věděli, co přesně to je, jak přesně to vypadá a kde přesně to hledat, tak by bylo potřeba posílat Jedie, aby to našel?" dodal šedivějící Zygerrian a tajuplně se ušklíbnul.
"Mělo dojít k předání něčeho, nevím čeho, před čtyřmi standardními dny v hlavním městě. Vypadá to, že jen jeden člověk věděl, co v tom balíčku je, a ten je teď podle všeho mrtvý.
V lepším případě to jen někde schoval, v horším případě to padlo do nepovolaných rukou."