Že něco bylo špatně, jsi zjistil už v okamžiku, kdy loď vystoupila z hyperprostoru dříve, než jsi očekával, vytažena gravitační studnou a následně polapena vlečným paprskem lodi, jakou jsi předtím neviděl a ani netušil, že by ji Republika měla k dispozici.
Že něco bylo víc než špatně, sis ověřil ve chvíli, kdy se odpor ukázal být marný a ty skončil v sladkém bezvědomí.
A že něco bylo naprosto, naprosto blbě, se už vůbec nedalo popřít ve chvíli, kdy jsi dostatečně přišel k sobě. Nešlo jenom o černotu, co se ti rojila v hlavě a spolehlivě zastírala většinu vzpomínek z poslední doby, snad krom základních skutečností.
Tvoje okolí na první pohled připomínalo koupelnu, aspoň pokud šlo o sterilně bílé kachličky a zápach dezinfekce. Další pohledy už byly horší a pološero tomu nedodávalo.
Pokud jsi pro jistotu přeskočil skutečnost, že jsi důkladně přikurtovaný k jakémusi kovovému „lehátku“, skýtala se ti romantická vyhlídka na – rovněž okachlíčkovaný – stůl s pečlivě vyskládanými jehlami a skalpely, podle logiky popsatelné jako hra na efekt, sem tam proloženy nějakým tím injektorem. Na poličce nad ním vesele ve dvou řadách postávaly lahvičky. Označení lebky a zkřížených hnátů se nalézt nedalo, rozhodně ne takhle při pohledu na dálku, ale barvy to vynahrazovaly dostatečně. A to ještě nemluvit o v Síle přímo hmatatelném pocitu strachu, úzkosti a bolesti.
--------------------------
Tak jo, kašlu na vylovování dalších a dalších much z konceptu příběhu, ono to půjde, rozehrávám.
