-Lorri Ness-
Prolog
Hněv, od narození se v tobě hromadil. Usídlil se v tobě jako parazit, útočil na tvou duši a měnil ji. Vnitřní plamen, který spaloval každou krásnou vzpomínku, každou radost a štěstí. S pláčem a řevem jsi se probouzel do nočního bdění. Procházel dlouhými chodbami sídla, hledal odpovědi na otázky ze strachu nevyřčené. Frustrace podněcovala nenávist, ta vracela celou etapu zpět.
Co dělám špatně?!
Šeptal jsi někam do dáli, když jsi sedával na kopci, čelem k lesu. Nikdo ti nedokázal pomoci. Ostatní to cítili, cítili tu narůstající depresi. Odpovídal jsi jim nevraživostí, v touze vybít alespoň trochu té vnitřní špíny.
Dejte mi pokoj!
Tehdy přišel první záchvat. Služebná za něj zaplatila životem, když jsi ji přívalem hněvu prohodil oknem. Tehdy jsi ještě cítil lítost.
Plakal jsi a sliboval sám sobě, že to bylo naposledy. Malý hlásek ve skrytu mysli, oznamoval naprostý jiný příběh.
Nepodařilo se ti oheň uhasit, či utišit. Stranil jsi se všech společenských událostí, kamarádů, dokonce i vlastní rodiny. Každá minuta s nimi v tobě prohlubovala tu propast. Celé dny jsi byl sám ve své temné kobce, pokoji. Tma, těžké závěsy přes okna. I ojedinělý kužel světla způsobil bolest.
Za nějaký čas jsi již měl načernalé kruhy pod očima, byl jsi vyhublý na kost. Okolí si myslelo, že tvoje zvláštní jednání je spojeno s nějakou psychickou poruchou. Že mladý pán je nemocný.
Mýlili se a zároveň měli pravdu, proklínal jsi je všechny. Jen velice sporadicky jsi snesl matku, která se stala jediným tvým kontaktem s venčím. Chodila za tebou a povídala ti příběhy, které ti pomáhaly usnout. Dělala ti společnost při jídle, jinak by jsi snad nepozřel ani kousek.
Tvůj stav se pomalu vylepšoval, dokonce jsi někdy říkával, že cítíš radost. Pro vlastní pokus jsi sem tam odhrnul těžký závěs a nechal pramínky světla proniknout dovnitř. Oči bolestivě slzely, nepřipravená duše se bránila.
Po čase jsi však dokázal odhrnout závěs na hodinu denně, dvě, deset a nakonec celý den. V den patnáctých narozenin jsi po dlouhé době dokázal vykročit ven.
Noční můra skončila.
To byl ovšem další omyl. Necelý týden po "šťastné" události přišel další záchvat. Tentokráte ve městě, zboží létalo, stánky se bortily. Lidé si začali šeptat o "démonickém synovi Lady Barrek".
Pro tvoji matku začalo těžké období. Více a více lidí na ni tlačilo, aby tě odložila. Aby se tě zbavila.
Ovšem ve městě nebyli jen obyčejní lidé svědky tvého "vystoupení". Stál tam podivný muž, někdy by jsi přísahal, že jsi viděl jeho úsměv. Že snad celou scénu vyvolal. Muž v černé těžké róbě, s havraním pláštěm, jehož kápě mu halila oči. Muž, který měl navždy změnit tvůj osud...
Brzy na to navštívil vaše sídlo, vyžádal si audienci u Lady. To se opakovalo každý týden. Na tebe se však nikdy nepodíval. Vnímal jsi z něho cosi prohnilého, zkaženost, která mnohonásobně převyšovala tu tvoji. Sevřel se ti žaludek, pokaždé když měl přijít.
Představoval se jako Lord Kazir, na šlechtice však nevypadal a rozhodně nebyl zdejší.
Ptal jsi se matky co chce, ta otázky přešla prostým úsměvem. Obviňoval jsi ji, že má milence, že provozuje nezákonnou činnost. Vše přešla stejným výrazem. Celý rok jsi byl ponechán v nejistotě. Ničila tě nevědomost, představy, které si tvá mysl konstruovala. Konečně, po té době přišel divný muž za tebou.
Máš velký dar mladý Waldane, cítil jsi ho už jako dítě. Ale bojíš se ho, nenávidíš sám sebe. Necháváš dlaň nad ohněm vlastní duše. Buď se shoříš, nebo se naučíš svůj dar využívat. Budeš-li připraven si připustit svoji podstatu, vyhledej mne. Nebo zhyň na tomto ubohém světě!
Kazir se již neukázal. Nechodil ani za matkou, či tebou.
Nejdříve jsi plival na jeho slova, bral jsi je jako urážku, nehoráznost. Čas však plynul a ty jsi začal chápat jejich skutečnou podstatu, začal jsi v nich vidět pravdu.
Ovšem něco se změnilo, vztah s tvou matkou od jeho poslední návštěvy vychladl. Stranila se tě, jak kdyby se tě bála, vlastního syna.
Den po tvých sedmnáctých narozeninách přišel zlom. Přišla za tebou a řekla něco, čemu jsi nechtěl uvěřit.
Musíš odejít, musíš jít...
Vyhání tě? Podlehla řečem lidu? Podlehla tomu ohavnému neznámému? Co se to děje?! To co jsi potlačoval vyplavalo na povrch. Vzplanulo jako samotný oheň. Neviděl jsi před sebou milující osobu, viděl jsi zrůdu, která ti bere to co je tvé.
Jak můžeš?! Já... tě...
Pohled se zamlžil, okolní předměty se líně zvedly ze země. Matka ustoupila o dva kroky, vyděšeně vytřeštila oči a zvedla ruce v obranném gestu.
Zlato, já chtěla říci... Jen jsem chtěla, aby jsi studov...
Větu však nedokončila a rozkašlala se. Začala se sápat po vlastním krku. Snažila se zbavit té neviditelné Síly, která ji svírala.
Nehodlal jsi přestat, nehodlal jsi se držet zpět.
Toho dne jsi stanul připravený, pochopil slova Kazira.
Toho dne jsi zabil vlastní milující matku...
Korriban - Hangár
Pochopil jsi co musíš udělat. Poznal jsi cestu, po které chceš kráčet. Už jsi se nemohl ohlížet. Využil jsi vlastního plavidla, dříve než mrtvola vychladla, už jsi mířil na místo legend.
Musíš vyhledat podivného muže, musíš vědět více. Musíš se toho mnoho naučit, porozumět sám sobě. Té zvláštní Síle, která tebou proudí, formuje od dětství.
Korriban, planeta, které se chce většina vyhnout. Místo opředené legendami dávných pánů, všemocných mučitelů světů. Místo nasáklé temnou stranu, která nikdy nemůže být vyčištěna.
V hlavě jsi si představoval jaká asi planeta bude. Za léta k tobě době došly jen útržky a gradované večerní příběhy matky.
Rampa se otevřela, ucítil jsi závan prašného prostředí. Kolem tvé lodi procházeli všemožní členové akademie, stráže nebo obchodnického sboru. Občas se na tebe někdo podíval, ale nejevili o tebe zájem.
Cítil jsi to, Sílu z nejdivočejších příběhů. Cítil jsi jak je jí prolezlá celá planeta.
Ještě dobrých pár minut jsi nečinně čekal u lodi, než se k tobě konečně přiblížil jeden z členů stráže. Prohlédl jsi plavidlo, očima přejel tebe.
Mohu vám nějak pomoci?
Řekne znuděným hlasem. Nemá žádný cit, považuje tě snad za jednoho z obchodníků? Díky neutralitě ti vůbec dovolili přistát.
Je čas udělat první krok na dlouhé stezce za neznámým cílem...
// Reagovat může dle libosti na cokoli. Snaž se vcítit do postavy, co si myslí, jak se cítí, proč dělá co dělá. Jinak je vše ve tvé režii. Hlouposti povedou k nepříjemnostem, ostatně jako v realitě. Kdyby jsi měl jakékoli otázky, kontakt máš.
Tedy ještě jednou vítej a příjemnou zábavu.
