YMPM - Epizoda II

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese (Dll),

Oddechl jsem si, že mě Mon nechal konečně na pokoji. Marconius nikde poblíž krysy nebyl, takže by melo být vše v pořádku.
Chtěl jsem se vrátit k ohni, tak jsem se k němu obrátil a vykročil, když na mne zezadu promluvil Marconius.
Byl jsem tak zabrán do toho, abych se zbavil Mona, že jsem si vůbec nevšim, že přichází odjinud.
Neskutečně jsem se lekl, až jsem nadskočil. Naneštěstí jsem nebyl schopen udržet rovnováhu a spadl jsem.
A co hůř. Spadl jsem do ohně.
Následující chvíle jsem strávil ječením bolestí a snahou se udusit.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

"Wau... Oh, sakra!"
Hbitě jsem natáhnul ruku pro mého malého sullustanského přítele do ohniště, do kterého spadl přímo po zadku, popadnul ho za lem tuniky a povalil ho do vlahé trávy, abych jej uhasil.
Když se poválel v trávě dost na to, aby již nehořel, pohledem jsem ho zkontroloval a sklonil se nad ním.
"Všechno cajk?"
No, řekněme, že tohle nebyl zrovna... Jak to povědět... Efektní nástup. Nebo spíše ne tak, jak bych chtěl. Snad se mu nic nestalo...
"Promiň... Takhle na tebe bafnout, to nebylo... Neudělal jsem to schválně. Fakt jseš v pohodě?"
Sednul jsem si za ním do trávy a prohlížel, zda nemá propálenou tuniku, a pokud ano, popáleninu pod ní.
Výborně, Marco, fakt super, tohle se povedlo...

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Gliben Beltens)

Proti tomu, že mě měla ve šplhání a stromolezení vystřídat Tzadi, ani proti jiným plánům nebyly z mé strany žádné námitky. Svůj návrh jsem myslel především, jako nápravu možné vlastní nedůslednosti, pokud jsem se jí dopustil. Zůstat nohama na zemi mi ani trochu nevadilo. Místo slov jsem přistoupil rovnou k činu. Jen jsem kývl na Ircose a postavil se pod kmen stromu.
Sehnul jsem se a nastavil ruce, abych Tzadi oplatil nabídku pomoci stejným způsobem, jako pomohla prve ona mně.
Tzadi se rychle a obratně vyhoupla vzhůru. Musel jsem uznat, že jí to opravdu jde. Mě sice zpomalovaly počáteční ohledy na opatrnost a bezpečnost, ale i tak..., nebyl důvod myslet si, že si nebude počínat stejně dobře.

Hned potom jsem se vydal na průzkum okolí. Zamířil jsem, kam se dalo, do prostoru za stromem, jako by do strany od směru, z něhož jsme původně přišli. Tentokrát jsem hledal trochu jinak. Kus jsem popošel, i když jsem se nedostal zvláště daleko. Snažil jsem se plošněji prozkoumat určitou oblast. Pokračoval jsem sem a zase tam a přitom prohlížel kousek po kousku povrch před svýma nohama a všechno co tam leželo. Během hledání jsem opravdu našel cosi, co nebyl jen kus kovu a plastu. Shýbl jsem se proto k a pevně to uchopil. Bylo to jakési nářadí, dílem možná i jako nějaká zbraň. Snad jsem i matně tušil, co to je.
Vypadalo to zajímavě a docela užitečně, i když jsem si nebyl jistý, jestli je to právě to, co potřebuji. Jen tím bych Arthusovi asi moc nepomohl, ale každopádně hodit se mohlo úplně všechno a tak jsem to nechal u sebe. Další štěstí už jsem neměl.

Došel jsem k tomu, že je tak akorát čas nato dojít s výsledkem svého hledání za ostatními. Rázoval jsem si to zpět ke stromu.
Docela brzy jsem si všiml Ircose přicházejícího z trochu jiného směru a zamanévroval k němu. Co bylo důležité, ircos skutečně nesl něco dlouhého a silného, co vypadalo jako kus lana. Zajímalo by mě, kde měl to štěstí najít něco takového, jenže zrovna jsem nedostal příležitost se tím déle zabývat. Při hlasitém zapraštění z koruny stromu jsem se leknul, co že se děje.
Že by ta větev Arthuse už nemohla unést, nebo byla poté, co se mi dostalo varování před neopatrností Tzadi ještě méně opatrná, než já? Víc mě nenapadlo a víc jsem toho ani nepotřeboval. Co nejrychleji jsem vystřelil blíž ke stromu.
Zrovna když jsem se tam dostal, uviděl jsem lámat se větve a padat Arthhuse. Chtěl jsem něco udělat, přibrzdit ho, ale cítil jsem se v tom trochu bezmocný. Naštěstí jsem si všiml, že Arthus padá a přistává jaksi volněji, než měl. Tzadi byla taky v pořádku, protože už lezla dolů. Zaslechl jsem i ten hlas a otočil se. Věděl jsem dobře kdo to je.

"Mistr Atama," vydechl jsem, vypustiv přitom vzduch, který se ve mně v té chvíli obavy, že se nám to vymyká z rukou a Arthusovi se může něco stát, jaksi zadrhnul. Tísnivý pocit tím okamžikem nezmizel. Dostavila se sice úleva, ale spolu s ní ještě jeden zvláštní pocit. Když tu teď byl někdo z dospělých, uvědomil jsem si o to silněji následky všeho předešlého.
Dosavadní únava, potlačované napětí, strach o ostatní, to všechno jako by dostalo možnost ozvat se naplno. Byl-li na všechno sám, mohl každý, velký i malý zkusit odhodit strach, pod tlakem událostí se vzchopit a snad i ledacos dokázat.
Po tom, co nám mistr Atama pomohl, bylo ale stejně vidět, jak jsou naše možnosti omezené, zdaleka vždy se neporadíme sami a kolik se toho ještě musíme naučit. I teď mě maličko překvapovalo, že se tu jako první z těch, kdo nás měli na starosti, objevil právě mistr Atama. Každý transport přece zamířil jinam, a přesto tu byl jako první on… Doufal jsem, že druhá skupina je na tom daleko lépe, než my. Ale samozřejmě, hlavně že tu vůbec někdo takový, jako mistr Atama byl...

"To ano, mistře Atamo," potvrdil jsem stav naší situace. S otázkou jestli jsme všichni v pořádku, to nebylo jen tak.´
Dost se mi chtělo říct, že všichni úplně v pořádku asi nejsme, myslel jsem při tom hlavně na ostatní včetně těch chybějících. Na poslední chvíli jsem se ale zarazil a přiměl se to všechno aspoň mistru Atamovi vypočítat popořádku.
"My tady snad ano, pokud se nepočítá pár boulí a tak…," pokoušel jsem se aspoň o trochu klidný tón, přesto, že toho, co jsem mistru Atamovi museli říct, bylo celkem hodně. O své bolesti v ruce jsem se nezmínil. Nechal jsem to na později, na vhodnější chvíli, až budou v bezpečí i ostatní. Pohledem jsem zabloudil k Ircosovi, Tzadi a Arthusovi. Neměl jsem jistotu, jestli něco netrápí je, Z toho co jsem viděl, jsem mohl snad jen hádat, že jsou na tom zhruba tak jako já, ale z nějakého důvodu bych byl sám rád, kdyby to samé řekli i oni.
"Ale ostatní jsou na tom hůř. Kousek dál zůstali ještě čtyři. Nallin a Shay jsou trochu vážněji zraněné a Naen je úplně vyčerpaný. Snažili jsme se jim pomoct a hledali ostatní. Nikoho jsme už nenašli, ani mistryni Avalin a mistryni Suine ne," vypočítal jsem postupně všechno ostatní. Tak jsem mistru Atamovi shrnul celou situaci, snad dostatečně ač krátce.
O moc víc jsem nechtěl na mistra Atamu naléhat, čekal jsem, co řekne, nebo co bude chtít on sám dělat. Věřil jsem, že bude chtít něco podniknout, že bude vědět, co bude teď nejlepší, že prohlídne provizorně ošetřenou Nallin a Shay...

[Jordi Linx]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Zklamání, že i Dll nakonec odmítnul účast na pohřbu nebylo pro Mona jednoduché, ale až tak hodně to nyní nevnímal. To nejemotivnější teď pro něj bylo samotné rozloučení s jeho mazlíčkem a rozhodl se soustředit pouze a jen na to. Vyrazil tedy k druhému ohništi, než Dll, aby tam ukořistil něco, co mu pomůže v poslední cestě jeho zesnulého oblíbence.

Díky tomu se vyhnul nehodě, která se přihodila nebohému Dllovi a na níž měl podíl Marconius. Úlek a ztráta stability zavedla malého sullustana přímo do ohniště a celý tábor byl okamžitě na nohou. Marconius sice reagoval rychle a svého kamaráda vytáhl ven, ale i tak mu stihlo chytnou oblečení. Jako další pak už zasahoval Danny, který prakticky bleskově vystřelil ze své pozice, shodil Dlla na zem a přehodil přes něj plášť tak, že veškerý oheň rychle zadusil. Plášť poté odhrnul u Dllovo hlavy, aby mohl bezpečně dýchat a nad zbytkem něho jej držel ještě několik sekund, dokud si nebyl jistý, že je vše uhašeno a v pořádku. Teprve poté povolil své sevření a přiměl Dlla alespoň posadit se, zatímco mu věnoval pečlivou obhlídku.
Naštěstí se nestačil nějak výrazně spálit, přesto však byl částečně poznamenán na své levé ruce, kde se mu povedlo ohrnout rukáv a popálil se tam při pádu do ohně. V ostatních případech mu pomohlo, že měl na sobě více vrstev oblečení, každopádně ruka ho nepříjemně bolela.
Jsi v pořádku?
ptal se ho okamžitě Danny a bez většího váhání přiložil ruce ke zraněnému místu, aby Dll mohl pocítit skoro okamžitou úlevu, nicméně ani poté nezmizely všechny stopy, každopádně to nejhorší již bylo pryč.
Na tohle bychom mohli mít nějakou mast,
vydechnul si po kontrole zranění malého sullustana a lépe se určitě cítili i všichni okolo, včetně Marconia, který za tohle vlastně tak nějak mohl.

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Gliben Beltens, Naen Sakki)
Úleva z objevení mistra Atamy byla vidět na všech přítomných, a především na Arthusovi. Mistr Atama během chvilky uvolnil popruhy a Arthus byl volný, ale jen na chvilku, než se mu kolem krku vrhla Tzadi.
Já ... já ... myslela, že jsem ... že za to ... můžu já,
vyhrkla vyděšeně a pevně svírala Arthuse, který byl nejprve překvapený a zaskočený.
Už jsem lezla dolů, když ... když ...
začala pofňukávat a zarazila se, když na rameni ucítila ruku mistra Atamy.
Trochu jsem se zavrtěl a začalo to praskat ... ty za nic nemůžeš,
promluvil konečně Arthus, čímž dal najevo, že i on je v pořádku. Tzadidíky tomu uvolnila stisk a se slzami na krajíčku trochu odstoupila nazpět. Mistr Atama odněkud vyčaroval kapesník a s úsměvem jí ho podal.
Teď už bude všechno v pořádku. Vy jste jen trochu potlučení a já se postarám o zbytek. Většina ostatních je vepředu, včetně rytířek Avalin a Siume a dalších younglingů. Kolik jsi Glibene říkal, že vás dohromady je? Dohromady šest?
nastínil mon calamarský mistr situaci ve zbytku a rozhodl se ověřit si číslo zde pohybujících se younglingů. V duchu teď nejspíš něco počítal.
Azíza, Nallin, Naen a Shay,
vyjmenoval všechny Ircos a mistr mu děkovně pokývnul.
Dobře, zaveďte mě k nim, ať se na ně podívám, než půjdeme za ostatníma. Brzo bude tma a ochladí se,
uzavřel mistr Atama postávání a vybídl trojici younglingů, aby jej zavedla ke zbytku skupinky.

Motivace v nalezené skutečného pokladu, nebo něčeho, co by mohlo mít v této chvíli takovouto hodnotu, hnala Zíza vpřed při odhrabávání trosek. Nebylo to jednoduché a mnohdy to chtělo velkou dávku opatrnosti, protože se tam vyskytovalo hodně ostrých hran. Jindy zase musela vynaložit značné úsilí, aby s něčím pohnula. Nicméně za chvilku se k ní připojila Nallin a začala jí pomáhat, aniž by se na něco výrazně ptala. Věřila schopnostem své kamarádky, že něco služného nalezla a rozhodla se jí pomocí v dolování.
Dalo jim toho mnoho práce a Zíze se povedlo trochu nepříjemně škrábnout, což muselo být vyřešeno obalením kapesníkem, ale po chvilce se přeci jen dočkali odměny, když nalezly něco jako box. Na jednom místě byl prasklý a Zíza mohla říct, že právě odsud vnímala onen pach, každopádně hlavní otvor to nebyl.
S otevřením boxu neměly naštěstí mnoho potíží a za chvilku si už tak mohly prohlížet jeho obsah - nalezly kryobox plný uzenin, které byly vhodné pro táborové opékání a to mnoha různých druhů, které by měl ocenit snad každý člen jejich výpravy.
---------------------------
Další kolo uzavírám 22.3. a jak je již zvykem, můžete reagovat mezi sebou.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Gliben Beltens)

Skrze to, co jsem sám cítil, jsem si připadal ostatním opravdu blízko. Z výrazů jejich tváří a toho co se dělo nebylo těžké vyčíst, že musí prozívat něco podobného. Zvlášť toho, co cítila Tzadi mi bylo trochu líto. Když se objevil mistr Atama, nebylo už nutné řešit, kdo by za to mohl. Rozhodně za to nemohla Tzadi, nebo jen Tzadi. Nahořel jsem byl i já a i tehdy se mohlo něco stát. Proto jsem si uměl živě představit na co Tzadi myslí.
Také já jsem přistoupil o kousek blíž Arthusovi. Byl to právě Atrhus, kdo Tzati první něco řekl a mistr Atama první kdo se projevil. Chtěl jsem se k nim připojit, přesto jsem si nebyl tak docela jistý, co přesně mám říct...
"Já měl taky strach. Ale nic se nestalo. A ty jsi nám hlavně ukázala, že opravdu dobře šplháš," přispěchal jsem nakonec s vlastní troškou, abych Tzadi pomohl uklidnit.

V další chvíli opravdu došlo na ty praktické věci, na které jsem nejvíc myslel. Mistr Atama se začal zajímat o druhou čtveřici a snad se dal do sčítání spolužáků. V tomto směru jsme na tom s Ircosem byli zjevně stejně. Ircos nejmenoval nikoho dalšího a tak nás vycházelo "Dohromady osm," jak jsem Ircosovi nahlas potvrdil, když jsem dopočítal sebe, Ircose, Tzadi a Arthuse.
O těch, jichž jsme se dosud nedopočítali, nám mistr Atama řekl, že jsou někde na přídi. Pokud jsem mohl jen trochu soudit, ze způsobu jak to řekl mohlo plynout, že jsou rovněž v pořádku. Kdyby se něco stalo, možná by to bylo řečeno jinak.
"Že se jim nic nestalo?" neodpustil jsem si ujišťující otázku. Kladná odpověď by pokračovala v to, že se to všechno zdálo přeci jen zjednodušovat a klonit k daleko optimističtější situaci..

Pak jsem se ale vrátil zpět k naší vlastní situaci a ke dvěma zraněným dívkám. Uposlechl jsem žádost mistra Atamy. Otočil jsem se kolem dokola, zorientoval se a odhadnul směr. Zbývalo se po směru vydat.
"Jsou kousek tamhle," ukázal jsem po onom směru rukou. Pokud jsem si jej pamatoval přesně, měli bychom se po překonání krátké vzdálenosti opět připojit k Shay a těm dalším. Po cestě jsem znovu věnoval myšlenky právě Shay a Nalllin, tomu jestli se jejich stav pořád zlepšuje a jestli bude provizorní ošetření dostačovat na delší dobu. Mistr Atama to určitě pozná lépe...

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

…tyčinky, bonbóny, čokoláda, ovoce, džus, žvejky, kyselé pásky… taková ta dobrá želatina, co nám občas dají jako zákusek! Co ještě? Burákové máslo! Nebo džem!...
Vyjmenovávám potraviny a sladkosti, které bych si přála pod hromadou trosek nalézt. Trápím svůj žaludek. V tlamě se mi sbíhají sliny, ale představa dobrot mě motivuje k tomu, abych pokračovala v odklízení. Stejně tak mě popohání i vůně, která je čím dál intenzivnější.

Jsme na správném místě! Tohle bude poklad! Nějaká dobrota! Nepochybně!
Zasním se a zhluboka nasaju vzduch do čenichu. V zamyšlení sáhnu po menším kusu plechu a vyjeknu bolestí. Stáhnu tlapku zpět a podívám se na dlaň, na které se rýsuje krvavý škrábanec. Nallin, jež se ke mně v odklízení před pár minutami přidala, zvedne starostlivě pohled.

To nic! Jen jsem se škrábla.
Zakňučím dřív, než stačí cokoliv říct. Dívka mi bleskově podá čistý kapesník, načež zranění provizorně převážu.

Díky, Nallin… Až se vrátíme zpátky, tak to pro jistotu trochu vydezinfikuju tím alkoholem, co jsme našly.
Opět se pustíme do hledání. Tentokrát jsem již opatrnější. Netrvá to dlouho a z pod trosek vytáhneme poničený box. S úsměvem na tváři si předmět prohlížím.

Nevybavuju si, že to někdo nes. Ale to neva! Hlavní je, že to není prázdné! Mrknem se dovnitř!
Oči se mi rozzáří, jakmile spočinou na obsahu boxu. Uzeniny! Klobásy, párky, špekáčky, salám! Vše vhodné pro tepelnou úpravu nad ohýnkem, nikoliv však nutně. Bezděčně se olíznu. Mlsně přepočítávám nožičky párečků a bojuju s nutkáním jeden ochutnat.

Ehm… Ochutnáme?
Otočím se k dívce, bez jejíhož souhlasu si netroufám vzít. Kdybych tu byla sama, už se láduju, ale takhle je mi hloupé něco sníst.

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese

Směrem k Dllovi jsem se jenom podíval. Křik jsem samozřejmě slyšel, ale o toho prcka se už postarali jiní a já bych tam spíše jenom zavazel. Nemělo cenu, abych tam dělal dalšího čumila, takže sjem se rozhodl, že se budu věnovat pouze nadcházejícímu pohřbu. Nalezl jsem na zemi nějakou tu kůru, d ruky jsem si vzal klacík a z druhého ohniště jsem se pokusil nabrat si nějaké ty uhlíky, které bych následně mohl rozfoukat, abych tělíčko malé Jordi pohřbil.
Jakmile (a pokud) se mi vše podařilo bez nehody nabrat, vydal jsem se znovu za Jordi, abych ji nadzvedl, naposledy pohladil, ještě lépe uložil a vůbec připravil na její poslední cestu.

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese (Dll)

Přestože na mne někteří mluvili, neodpovídal jsem. Když byly ohně na mne uhašeny, nebylo již třeba ječet a byl jsem příliš v šoku abych komukoliv co říkal.
Seděl jsem a koukal do... no do prázdna.
Slyšel jsem jak mi Danny něco říká. Co, jsem však již netušil.

[Jordi Linx]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Zatímco rozruch, který se strhnul okolo Dlla upoutal pozornost všech přítomných, Mon se rozhodl dokončit svou povinnost vůči svému mazlíčkovi a na odloupnutý kus kůry si nabral několik uhlíků, které hodlal použít pro rozžhnutí své hranice. S nabráním a přenosem neměl příliš velké potíže, nicméně počínající stoupající dým z kůry prozrazoval, že nebude trvat dlouho, než na ni uhlíky vykonají své dílo a znamenalo to tedy, že Mon nesmí příliš otálet, aby mu kůra nechytla, nebo snad nechytlo něco v okolí.

I když Dll mohl vnímat příjemné zmírnění bolesti, o něž se postaral se svou léčivou technikou Danny, na jeho šok to nemělo příliš velký vliv.
Co mu je? Vždyť neodpovídá!
zeptal se nejistě Nippo Mecisis, thispissianský youngling, kterému neušel dopad na Dllův stav.
Nejspíš bude v šoku, zanesu ho do stanu a ještě mu ošetřím tu ránu. Vy ostatní se uklidněte, opatrně spravte ohniště - a prosím ty kameny opatrně posuňte silou, ne rukama, ať se nespálíte a dokončete večeři,
vyhodnotil Danny nahlas stav a uchopil Dlla tak, aby ho mohl přenést. Zároveň vyzval zůstanivší younlingy, aby spravili ohniště, které se Dllovým pádem rozhodilo. Také je upozornil na to, jak to mají udělat, aby sami nedošli k úhoně.

Dll byl odnesen do stanu, kde jej Danny uložil vedle odpočívajícího Tarnema a chvilku se přehraboval ve svém a Tarnemově zavazadle. Nespokojeně nakonec vzal kus hadru, ujistil se, že je čistý a připravil si nějaká obinadla. Na chvíli se vytratil, aby se vrátil s mokrým hadrem a s ním chvilku chladil zraněné místo. Mezitím se rozhodl podívat do datapadu, zda-li by nepřišel na nějaké další nápomocné metody. Nad jednou se nakonec pousmál, nalezl misku a na chvíli se vytratil. Vrátil se zpátky s miskou částečně naplněnou vodou a několika bylinami, které rostly v okolí. Po chvilce práce z toho připravil jakousi prostou jednoduchou mast, kterou po dalším ochlazení popáleného místa natřel Dllovi na zraněné místo a obvázal.
Má to nějaké přirozené látky a údajně by ti měl pomoci i chlorofyl, takže to bude brzy v pořádku. Dobře, Dlle, slyšíš mě? Jsi schopen mi odpovědět?
promluvil nakonec a zkusil s malým sullustanem navázat kontakt. Seděl tak, aby na něj Dll mohl vidět a případně si zkoušel pomoci gesty, kdy naznačoval, zda-li ho sullustan vnímal.

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Gliben Beltens, Naen Sakki)
Přítomnost mistra Atamy měl i značný povzbuzující efekt, i když to stále neodpovídalo na stav mnoha ostatních, o nichž se zmínil. To trápilo nejvíce asi Glibena a to natolik, že musel zeptat, aby věděl. Do tváře mon calamarijského mistra se vměstnala vážnost, která nezračila že je vše v takovém pořádku, v jakém by si přál.
Všichni jsou díky Síle naživu, ale někteří utrpěli važná zranění. Ale teď nad tím příliš neztrácejme čas, musíme se rychle dostat všichni k sobě a připravit se na noc,
odpověděl a pohledem popohnal všechny k pohybu. A jakoby vážný tón tomu napomohl, protože skupina skoro hned na to vyrazila směrem k místu, kde zanechali čtveřici svých kamarádů.

Nalezení takových dobrot působilo snad jako dar Síly samotné. Azíza div se nenechala unést a okamžitě nesnědla kus zásob, ale ovládla se a potvrdila si s Nallin, že by malá degustace nemusela uškodit.
Dobře, tak si každá vezmeme půlku něčeho. Měly bysme to nejdřív dostat k ostatním, aby si taky mohli vzít,
odsouhlasila a nechala nakonec na své kamarádce, aby vybrala něco dle své libosti. Mezitím se podívala na prasklinu v kryoboxu, která dle všeho naruší jeho běžný chod. Znamenalo to, že již déle nebude moci udržovat potraviny čerstvé a bude zapotřebí je tedy zkonzumovat co nejdříve.
Jakmile by Zíza něco vybrala a podělila se s Nallin, tak by si mohly obě vychutnat prvotřídní uzeninu, které určitě patřily k tomu nejlepšímu, co by se dalo najít i na samotné Vlně. Během toho by pak v dáli mohly zahlédnout skupinu pěti osob - jednoho muže a čtyř dětí, kterak kráčely k místu, odkud tyto dvě dívky vyrazily na lov zásob.
------------------------------
Takže, další kolo uzavírám 29.3. . Tentokrát je to bez možnosti komunikace, protože jste od sebe všichni nějak odděleni.

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese (Dll)

Svět okolo začínal pomálu dávat smysl. Tedy, ne tak docela. Ale již jsem byl schopen na jisté úrovni reagovat na okolní podněty.
>Huh? Choro... Chlora.... Co?<
Dost dobře jsem nechápal co mi Danny tou cizí řečí říká.
Celé tělo mne dosti pálilo a bylo okolo spousta světla a nesnesitelné množství hluku.

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

Věnuji dívce blažený úsměv a poté se zadívám do kufříku. Velmi pečlivě vybírám uzeninu, která nejlépe utiší můj hlad a zároveň obdaří můj vytříbený jazýček symfonií chutí. Nerozmýšlím se dlouho. Vytáhnu silnou klobásu, na jejímž obalu je obrázek červené chilli papričky.

Vadí ti pálivé? Nepředpokládám, že by nám z toho měla upadnout tlama, ale kdybys měla raději něco sladšího, tak vyberu jinou?
Otočím se k dívce s otázkou. Ráda své chuťové pohárky vystavuji pikantním pokrmům, jak jsem však zjistila během jednoho oběda, ne každý se mnou toto nadšení sdílí. Z toho důvodu vytáhnu z boxu i nepálivou klobásu a nechám dívku vybrat. Vítězný balíček proděravím drápkem a uzeninu vytáhnu. Kouřová vůně, která se mi nyní vloudila do čenichu, ve mně nevyvolává žádné negativní emoce. Právě naopak. Cítím se na vrcholu blaha. Nemohu se dočkat momentu, kdy se do ní zakousnu a vychutnám si kombinaci koření. V půlce uzeninu několikrát propíchnu drápem, aby se mi snáze lámala na dvě části. Následně ji rozdělím a jednu část podám Nallin. Do své se okamžitě pustím. Za nedlouho je půl nožička pryč. Se spokojeným výrazem ve tváři olizuji prsty a drápky. Po drobné svačince se cítím mnohem lépe. Energie je doplněna a já se nemohu dočkat, až uvidím výrazy ostatních v momentě, kdy jim ukážeme box s jídlem.

Mňam! To mi bodlo!
Utřu si hřbetem tlapky tlamu a zavřu víko boxu.

Seberem naše poklady a vrátíme se k Shay a Naenovi. Už jsme pryč docela dlouho a začíná se ochlazovat. Určitě ocení sváču a přikrývky.
Navrhnu dívce, načež zvednu kryobox ze země.

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese Monítko

Nechtěl jsem, aby se mi propálilo dříví, na kterém jsem nesl své uhlíky. Takže jsem se vykašlal na nějaké pozorování Dlla a toho humbuku kolem. Snažil jsem se natáhnout krok, co to šlo vzhledem k terénu, jen abych byl u mé milované Jordi co nejblíže. Pokud by však hrozilo, že to nestihnu, položil jsem svou kůru na zem a přiložil dřívka, poklekl jsem a rozfoukal jsem si svůj malý, soukromý ohníček. Ostatně, ohníček jsem si pokusil vytvořit i v případě, že jsem uhlíky donesl až k Jordi.
Ať už má snaha dopadla jakkoliv, svou maličkou krysu jsem musel zkontrolovat. Sice byla mrtvá, ale rozhodně si nezasloužila, aby ji sežral nějaký dravec. Byla moc úžasná, miloučká a hodňoučká s hebkým kožíškem, takže uctivý pohřeb byl na místě. Jenže když jsem přišel k Jordi, něco bylo jinak. Zarazil jsem se. Pohladil jsem si jeden ze svých rohů.
Těch kytek tam přece bylo více… a ocásek jsem určitě upravoval jinak. Ona… Ona žije a měla hlad!
Myslel jsem si, že se stalo to, co jsem si tak strašně usilovně přál. Sáhl jsem po Jordi, ale ona byla na omak taková… divná. Zamračil jsem se. Naposledy jsem ji chtěl podrbat na bříšku, když to jsem nahmatal řez, hlínu… strnul jsem. Protože tohle… tohle by žádné zvíře neudělalo. Položil jsem si Jordi na zem bříškem nahoru a postupně vytahal všechno, co tam Marconius narval. Chvíli jsem to držel v rukách, Jordinu kůžičku jsem položil zpátky na vor.
Začal jsem neartikulovaně křičet. Bylo mi jasné, že toto udělal nějaký youngling. Vlastně jsem nevěděl, co bylo horší. Jestli samotná smrt, nebo takové zneuctění Jordíška.
Doběhl jsem k táboru tak rychle, jak jsem jen dokázal.
Kdo… který… kdo to byl?
Zařval jsem, svíral jsem ruce v pěsti a šíleně se třásl. Měl jsem rudo před očima a pořádně jsem vlastně ani nevěděl, co dělám.
Který hajzl vykuchal mou Jordi?
I když jsem řval na celý tábor jak šílený a po všech se díval doslova vražedným pohledem, tak jsem při tom stíhal i nefalšovaně brečet. Slzy mi tekly po celém obličeji.
Já… já ho… kdo to byl? Jsi mrtvý!
Vyhrožoval jsem, byť že toto chování rozhodně nepatřilo k tomu, k čemu jsem byl veden. Pokud jsem se před tím cítil zrazený absolutním nezájmem všech ohledně mé ztráty, tak teď jsem si připadal, jako kdyby younglingové do mého srdce zarazili nůž pěkně zezadu a ještě s ním otáčeli.

[Jordi Linx]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Když se Dll pokusil o odpověď, byť značně zmatenou a nejistou, tak mohl pozorovat, jak se Dannymu viditelně ulevilo. Na chvilku si dokonce dovolil mírně pobavený úsměv a možná i naději, že by se všechno mohlo alespoň trochu uklidnit a urovnat. Po dnešku by si pomalu nepřál ani nic jiného.
Chlorofyl - je to část skoro každé zelené rostliny. Ale to teď není podstatné - lež v klidu a odpočívej. Zanesu ti sem něco k pití ... a kdybys měl hlad, tak si řekni. Hlavní, že je vše ...
zopakoval s úsměvem Danny a bylo vidět, jak ze sebe shodil napětí a uvolnil se. Větu mu však nebylo souzeno dokončit, protože se z tábora younglingů ozval nějaký křik, který náležel jednomu z younglingů. A co hůř, Dannymu ten jekot byl povědomý.

Rozzuřený Mon křičel na ostatní, po většinou nic nechápající, younglingy. Někteří se tvářili nechápavě, jakože netušili, o co se jedná, další pak byli pobouření.
O čem to zase mluvíš? To už ti opravdu přeskočilo?
poznamenala Quarrenská dívky jména Qisha.
Než mohl vstoupit do hovoru někdo další, tak už zde byl Danny, který velice rychle schoval mírnou rozmrzelost a navodil neutrální výraz.
Co se tu děje? A prosím v klidu, nemusíme to hulákat na celý les a zbytečně upozorňovat nějaké dravce,
pronesl autoritavně, jak se dožadoval vysvětlení toho, co se tu odehrálo, protože až doposud se věnoval péči o Dlla.

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Gliben Beltens, Naen Sakki)
Výběr byl pro Zízu prakticky jasný, ale zavčas si uvědomila na základě vlastní zkušenosti, že pikantní volba by nemusela být vhodná pro oba. A dobře udělal, protože Nallin naznačila spíše na tu druhou klobásu než tu první.
Pálivé mi sice tolik nevadí, ale dneska radši ne,
omluvila se slušně, ale to už Zíza dělila pochoutku na dvě a brzy obě dívky společně hodovaly. Jakmile s hostinou skončily, tak obě vypadaly o něco odhodlaněji a zanedlouho už obě dívky mířily zpět k místu, kde zanechaly Naena se Shay.

Sotva udělaly pár kroků, tak spatřily skupinu pěti dalších jedinců. Hned tam poznaly osoby svých tří kamarádů a s nimi i dvě nové tváře, včetně jedné mistra Atamy. Obě si vyměnily významný pohled a přidaly do kroku.
Mistře Atamo! Tady jsme!
zakřičela Nallin ještě předtím, než obě skupiny mohly dorazit k Naenovi se Shay, přičemž mladý chlapec už o nich také věděl, protože je mohl spatřit.
---------------------------
Omlouvám se za odklad, ale pracovní vytížení mě poněkud pohltilo v poslední době. Nicméně ani prodloužený termín dvěma účastníkům očividně nestačil ... každopádně další kolo uzavírám 12.4..

[Hayasan]

[quote="Jordi Linx"]Skupina mistry Atamy, Tůň v lese:
To, že se na mne ostatní dívali jak na debila a ještě mne napomínali, abych byl klidný… tak to mne naštvalo ještě víc.
Nic, vůbec nic se nestalo! Jenom mi někdo vykuchal mou mrtvou Jordi, narval do ní hlínu a zbytky jejího srdíčka a něčeho dalšího!
Zatínal jsem pěsti tak silně, až jsem si nehty zarýval do dlaně. Z nosu mi teklo a já byl šílený nejen smutkem z něčeho takového, ale i vztekem.
Byls to ty, že jo? Schválně jsi znesvětil mou Jordi, abych ji nemohl pohřbít! Nejenže jsi ji zabil, ale ještě jsi ji musel i po smrti… nemám tě rád! Já… já ti to oplatím!
Začal jsem hned obviňovat Dannyho z toho nechutného skutku. Hlas jsem neztišil a dál jsem na něho hulákal. Měl jsem co dělat, abych po něm neskočil. Kdybychom byli sami v lese, tak do něj zase buším. Ale s tolika diváky jsem se musel alespoň částečně ovládat.
Proč jsi to udělal? To ti nestačí, že je mrtvá? Proč ji nemohu ani pohřbít? Co bych vlastně teď pohřbíval? Kůžičku? Dej mi pokoj a už se ke mně nepřibližuj,
odvrátil jsem se od něj a pokusil se odejít někam do soukromí, kde bych se mohl vybrečet a nějak se vzpamatovat z toho nechutného zážitku. Smrt Jordi byla příšerná, pořád jsem cítil bolest a prázdnotu. Ale její vykuchání bylo ještě horší. Tomu se nerovnalo snad vůbec nic. To je to samé, jako kdyby někdo vykuchal nějakého mého bývalého kamaráda. Jordi byla můj mazlíček a toto si rozhodně nezasloužila.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Gliben Beltens)

Jak jsme se rychle vraceli k ostatní, stihli jsme dojít skoro až na to místo. Už jsem viděl Shay, Naena a od prvního pohledu se snažil zjistit, jak to s nimi vypadá. Vzhlédl jsem od nich, když jsem zaslechl zavolání. To byla Nallin. Odněkud přicházela a volala na mistra Atamu, což znamenalo, že stále víc vzpamatovává. V tuto chvíli ani nevypadala tolik zmateně. Před tím, seděla a kdyby se necítila dobře, kdyby jí povolil obvaz... snad by se s Azítou nikam nevydávala.
U Naena, který vynaložil tolik energie se nedalo čekat, že už by nebyl unavený. A Shay na tom byla taky hůř. Stále se ještě neprobrala, známek dalšího zlepšení stavu zřejmě nebylo mnoho, ale když byla v klidu, stehy snad nepovolily.
Sotva jsem na dvě dívky stačil mávnout, to už jsme si všichni běželi naproti. Rozběhl jsem se za mistrem Atamou, běžel přímo ke Shay, abych se nad ní mohl sklonit. Podíval jsem se Nallin a Azíze do tváře, ale slovy jsem neplýtval. Řekl jsem to důležité.
"Tady, vidíte mistře Atamo? Shay na tom byla nejhůř z nás, museli jsme nějak zastavit krvácení..," ukázal jsem na místo, které jsem před tím zašil. Mistr Atama by nám třeba mohl říct, kdy se Shay vzpamatuje. Nallinin obvaz mohl Mistr Atama vidět sám daleko spíš. Musel být od pohledu patrný.