Cena svobody - výcvik pro Nie Ancta (Albina)

[Gwendolin]

Pro žádnou zakázku nestojí za to zemřít.
Nelovíme bytosti, lovíme kořist.
Zajetí úmyslem, zabití nutností.
Lovec nezabije jiného lovce.
Lovec by neměl zasahovat do lovu jinému lovci.
Při lovu buď zajmeš, nebo zabiješ. Nikdy obojí.
Lovec nikdy neodmítne pomoci jinému lovci.
-kodex námezdních lovců

Hyperprostor, paluba lodi Stalker (24 BBY)

Je to již bezmála tři roky, co tě námezdní lovec Laurent Kanre přijal za svou žačku. Od té doby se tvůj život od základů změnil. Tvým domovem se stala modifikovaná loď třídy Pursuer od MandalMotors. Tvůj svět se smrsknul na několik desítek čtverečních metrů společných prostor. Ztráta soukromí nebylo to jediné, co si musela skousnout. Laurent od tebe vyžadoval absolutní poslušnost a kázeň. Jak sám rád často připomínal, to ty si za ním přišla s přáním stát se jeho učednicí a souhlasila s tím, že budeš dodržovat jeho pravidla. To znamenalo spát jen v době, kdy ti to Kanre povolil. Jíst jen tehdy, kdy ti řekl a jen to, co ti naservíroval. Což byla ve většině případů zdravá strava bohatá na vitamíny a bílkoviny, nicméně postrádající jakýkoliv nápad či chuť. Každou volnou chvíli si trávila výcvikem pod přísným mandalorianským dohledem. Lovec nehodlal ponechat nic náhodě a tak tě seznamoval se všemi možnými druhy zbraní a bojových cvičení. Jestli sis na začátku své kariéry myslela, že se v boji s i beze zbraně vyznáš, Laurent tě brzy přesvědčil o opaku. Proklínala si každičký den, kdy si se ztrhaná, vyčerpaná a občas i zraněná svalila na lůžko. Nicméně tvrdý trénink brzy začal přinášet své ovoce. Zesílila si a tvá fyzička se zdvojnásobila. Přesto přese všechno, když došlo na vzájemný souboj, nevydržela si na nohách déle než pár minut. Ze začátku tě muž po tvrdém pádu na cvičnou podložku zasypával ponižujícími slovy typu: To je vše, co umíš? I gizka by se udržela na nohách déle než ty! Vstaň, než tě zpráskám a dám ti důvod ke kňučení! Později si však na jeho tváři mohla pozorovat neznatelný úsměv a jako projev spokojenosti na tebe příležitostně mírně pokynul. Vzácně ses dočkala strohé, jednoslovné pochvaly: Dobře. Kanre se z tebe však nesnažil udělat nemyslící mašinu na zabíjení. Součástí výcviku bylo i studium všeobecných znalostí zahrnující jak přírodní, tak humanitární obory. Tvým nejnovějším úkolem bylo studium Huttesse, neboť ten, kdo chtěl působit v Huttském prostoru prostě musel znát alespoň základy tohoto jazyka.
Pokud měl Laurent práci, na kterou tě z blíže nespecifikovaných důvodů nemohl vzít s sebou, vysadil tě na Nar Shaddaa v prostorném bytě, který měl pro tyto účely dlouhodobě pronajatý. Sám se do něho uchyloval ve dnech, kdy měl podle svých slov již vesmíru plné zuby a toužil po odreagování v podobě světských radovánek. Ty zahrnovali pití, karban a občas i dámskou společnost. Nicméně nikdy k nim nedocházelo v prostorách bytu. Ten byl cizím osobám zapovězen. Bez výjimky! Bylo to nutné, pokud měl tento úkryt zůstat bezpečným útočištěm pro vás oba. Jen jedinkrát si toto pravidlo porušila. A to tím, že sis objednala jídlo a nechala si ho donést do domu. Když se to Kanre dozvěděl, obdaroval tě pohledem, jaký si u něho nikdy dříve ani poté nespatřila. V jeho šedivých očích se zrcadlila zloba a opovržení. Musel se přemáhat, aby tě na místě nezabil nebo ti alespoň nevyrazil několik zubů. Ještě ten den jste se sbalili a přestěhovali do jiného bytu. Dostala si varování, že pokud se ještě jedinkrát, byť sebeméně vzepřeš jeho pravidlům vaše spolupráce bude u konce. A neodejdeš pouze se šrámem na duši, nýbrž i na těle. Od té doby k žádným podobným „zaškobrtnutím“ nedošlo.

Ležela si na posteli ve své kajutě. Z Nar Shaddaa jste vystřelili, jako by se vám za zadkem chystal explodovat celý Měsíc Pašeráků. Laurent se nenamáhal ti cokoliv vysvětlovat, řekl pouze odlétáme, a tak sis vzala cestovní brašnu a nastoupila do lodi. Následně si byla poslána k sobě opakovat si fráze z Huttesse. Poslední tři týdny neměl mandalorian žádnou zakázku a tak tě celé dny dokola komandoval. Proto si tuhle nečekanou změnu upřímně přivítala. Nemohlo jít o nic jiného než o novou misi. Naneštěstí nedočkavost a nadšení ti znemožňovali studium. Brzy si pochopila, že v tvé mysli je nyní prostor pouze pro spekulace ohledně zakázky. Kdo si vás najal a proč? Jaká bude tvá úloha? Tyto a spousty dalších otázek se ti dokola honily hlavou, jako kluzáky na závodišti. A pak to konečně přišlo. Z reproduktoru se ozval známý hlas:

Nie? Přijď do společenské místnosti.
Následovalo zapráskání statické elektřiny a lodní komunikace opět utichla. Část lodi, jíž muž označoval, jako společenskou místnost se nalézala hned za kokpitem. Jednalo se o prostor, který sdružoval kuchyňku, holoprojektorový stůl a čtyři křesla. Mimo to zde byla i řada přístrojů, včetně terminálu s hvězdnou mapou. Odtud se dalo jít buďto do kokpitu, místnosti s lékařským vybavením, nebo ke kajutám. Pokud bys slezla o patro níž, dostala by ses do chodby vedoucí ke strojovně, skladu a celám. Stalker byla navržena jako vězeňská loď, což nebylo při vašem povolání vůbec na škodu. Naopak, kdybys po žebříku vyšplhala nahoru, ocitla by ses ve věži, ze které se dalo ovládat iontové dělo. V případě minimální posádky, mohl toto dělo, stejně jako další zbraňový systém ovládat pilot z kabiny. Jakmile dorazíš do společenské místnosti, spatříš za stolem sedět svého mentora. Ruce zkřížené na hrudi, přísný výraz ve tváři a hlava mírně natočena na stranu, jako to dělají dravci.

Ta dochvilnost, že? To nebude tvá silná stránka.
Pokárá tě muž, ačkoliv si se nikde nezdržela. Podezřívala si mandaloriana, že ať uděláš cokoliv, nikdy to nebude dostatečně dobré. Laurent Kanre, lidský muž ve středních letech si tě prohlížel svým typickým zkoumavým pohledem, kterému nikdy nic neuniklo. Pravý koutek úst se nepatrně nadzvedl a uvedl tak do pohybu dlouhou jizvu táhnoucí se od horního rtu, kolem pravého oka až ke spánku, kde se ztrácela v krátce střižených vlasech barvy havraních křídel. Ty již začali proplétat první stříbrné nitky, předzvěst neúprosného stáří. Zatím byl však tvůj mentor v nejlepších letech a plný síly. Jeho 180 cm vysoká, svalnatá postava vzbuzovala v kombinaci s kamenným výrazem zkušeného válečníka patřičný respekt.

Posaď se, seznámím tě s naším úkolem!
Vyzve tě muž a pokyne ti, abys zaujala místo u stolu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jdeme na to. Zde je pár pokynů, kterými se musíš řídit:
-Nehraj za jiné postavy, než za tu svou
-Posuň děj o kousek napřed, ale jeho vývoj, reakce okolí či zda ti tvůj čin vyjde nebo ne určuji já
-Dodržuj pravidla a tvar příspěvku
-Nemusíš se bránit návratu do minulosti v myšlenkách, popisu okolí, pocitů
V úvodním příspěvku máš nejvíc volnosti. Můžeš zavzpomínat na uplynulá léta. Na dětství, rodinu, výcvik, nějakou nedávnou událost, cokoliv. Rok opisovat nemusíš, ten slouží pouze pro orientaci.
Příjemnou zábavu

[Albina]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Když jsem se s Kanrem poprvé setkala, udělal na mě velký dojem. Stačil jeden krátký rozhovor, abych ho začala obdivovat a chtěla být jako on, za každou cenu. Právě proto jsem se rozhodla požádat ho, i když se to mým rodičům vůbec nelíbilo, aby se stal mým učitelem. Ale popravdě, nikdy by mě nenapadlo, že souhlasí. A nedokážu ani popsat slovy, jakou radost jsem měla, když skutečně svolil. Stačí říct, že jsem celý zbytek dne nadšením proskákala se slovy: "Bude ze mě námezdní lovkyně! Budu stejně dobrá jako Kanre!" Che, když si na to teď vzpomenu, musím říct, zlatý voči jsem to tenkrát měla. Přestěhování na Stalker mě ale z naivity spolehlivě vyléčilo.
Při každém tréninku jsem dřela, jak jen to bylo v mých silách, ale Mandalorianovi jsem nesahala ani po kotníky. Vždycky mě spolehlivě poslal k zemi a ještě tak, abych dopadla co nejtvrději. To by mi ale bývalo tolik nevadilo, Iridoniani konec konců nejsou žádné měkkoty a já vydržím docela hodně, hůř jsem snášela to, že pro mě nikdy neměl kousek dobrého slova. A ty jeho posměšky mě štvaly natolik, že jsem se kolikrát naprosto přestala ovládat a při tréninku začala útočit skutečně s úmyslem zabít. Žádná taktika, nic, prostě jen já a mé zabijácké instinkty. Jenže ani to na Kanreho nebylo dost. Ze začátku jsem mu zasadila tak čtyři, maximálně pět dost tvrdých ran, než ho to zřejmě přestalo bavit, prudce mě popadl a švihl se mnou o zem takovou silou, až mi téměř vyrazil dech. To obvykle stačilo, abych se vzpamatovala ze svého běsnění. Mentor mě ještě potom obdařil typicky opovržlivým pohledem, ale alespoň si nachvilku odpustil řeči. I když pochybuju, že tak činil ze strachu, abych mu náhodou neutrhla hlavu. Laurent Kanre neměl strach z ničeho. Nikdy.
V situacích, kdy už to nebylo jenom cvičení a hrozila nám smrt, on zůstával ledově klidný a svým způsobem mi tak dával jistotu, že všechno je v pořádku, pevně pod kontrolou a nestane se nic, na co by mě předem nepřipravil. Právě v takových chvílích jsem si nejjasněji uvědomovala, proč ho pořád respektuju, i když mi v jednom kuse nadává. Nikdy jsem mu to ale neřekla, stejně jako to, že mě trápí, co se stalo mé rodině. Po zjištění, že zmizeli z našeho bývalého bytu na Coruscantu, jsem je chtěla najít, nebo alespoň zjistit, jestli jsou živí a zdraví, ale Mandalorian řekl jasné ne. Prý by to byla ztráta času. A než jsem vůbec mohla něco namítnout, připomněl mi můj slib, že ho budu poslouchat a už se mu nikdy nevzepřu, takže mi nezbylo nic jiného, než souhlasit. Od té doby jsme o tom už nemluvili.

Hned, jakmile jsme ve spěchu opustili Nar Shaddaa, mě Kanre vykopl do kajuty, prý abych si šla procvičovat Huttštinu. Tentokrát mi to příliš nevadilo, protože Mandalorian se choval podrážděně víc než obvykle a bylo lepší klidit se mu z cesty. Naštěstí se zdálo, že máme další zakázku.
Konečně. Už jsem ani nedoufala. O co asi půjde?
Svalila jsem se na postel, přivřela oči, abych se lépe soustředila a pokusila se odříkat alespoň pár vět v Huttesse, ale otázky ohledně naší příští mise mi na učení nenechaly potřebný klid. Tak jsem to brzy vzdala a začala se věnovat jenom myšlenkám týkajícím se té nové zakázky.
Z přemítání mě vytrhl až Kanrenův lehce zkreslený, přesto stále přísně znějící hlas z reproduktoru. Okamžitě po skončení hlášení jsem nadšeně vyskočila na nohy a co nejrychleji vyrazila do společenky. Nemohla jsem se dočkat, až uslyším plán celé akce. Tohle mi za tu dobu nečinnosti tak strašně chybělo!
Kanre mi ovšem nezapomněl hned po příchodu do místnosti zkazit náladu.
To by ani nebyl on, aby mě neurazil hned ve dveřích,
pomyslela jsem si kysele a z tváře mi rázem zmizel úsměv. Přemáhala mě chuť říct mu, že jsem přišla hned, jak to šlo, ale pak radši jenom zamumlala něco, co by se při bližším zkoumání dalo vzít jako omluva. Nemělo smysl začít se hádat.
Po vyzvání jsem si sedla na židli:
"Dobře. Poslouchám. Co máme v plánu?"

[Gwendolin]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Jiskřička v Kanreho očích napovídala, že si svou dominantní pozici náležitě užívá. Rýpání, byť neoprávněné k tomu patřilo, jako obezita k huttům. Nejlepší, co si v takové chvíli mohla udělat, bylo mlčet a nereagovat. Šance, že bys z hádky vyšla, jako vítěz byla prchavá. A moudrá bytost nezačínala konflikty, které byly nad její síly. Jakmile se posadíš, mandalorian natáhne ruku a zmáčkne tlačítko spouštějící holoprojektor. Nad stolem se v modré záři zformuje postava v šatech.

Tohle je náš cíl. Merete Veum. Lidská dívka, věk 15 let.
3D snímek se pomalu otáčel dokola, aby sis mohla dívku prohlédnout ze všech stran. Byla oblečena do vkusně zdobených tyrkysových šatů. Na první pohled kvalitní, ruční práce. Světlá pleť, dlouhé blond vlasy, atraktivní.

Její otec je obchodník na jedné bezvýznamné planetě. Původně se domníval, že po něm budou únosci požadovat výkupné, ale nikdo se neozval. Investoval do pátrání po dceři nemalé peníze, avšak bezvýsledně. Zjistil pouze, že Merete naposledy viděli ve společnosti muže, který je spojován s obchody s bílým masem. Za normálních okolností by už byla v nějakém harému a šance, že bychom ji našli by byli nulové. Jenže tahle kráska je něčím výjimečná…
Snímek se přiblíží a tobě se tak naskytne pohled na detailnější záběr obličeje.

…Je heterochromatik. Což znamená, že má rozdílnou barvu duhovek. Jedna je modrá a druhá zelená. Tahle odlišnost se v populaci vyskytuje vzácně, jen asi u 1% bytostí. Tím její hodnota mnohonásobně stoupá. Existují osoby, které by za takovou dívku byly ochotné utratit celé jmění. Znám slimáka, který si na podobné genetické anomálie potrpí. Nedávno si obstaral twi'lečku se třemi lekku… No, proti gustu.
Pokrčí rameny a pokračuje:

Tím se nám naštěstí omezil okruh míst, kde se podobné kuriozity prodávají. Informoval jsem se u svých zdrojů a dívka odpovídající Meretině popisu se předevčírem objevila na Roraku 5.
Laurent opět stiskne jedno z tlačítek a obraz dívky se ztratí. Nahradí ho záběr vesmírné stanice.

Rorak 5 je vesmírná stanice nacházející se poblíž planety Rorak 4. Je to jedna z největších stanic, na které můžeš v Huttském prostoru narazit. Od Nar Shaddaa není příliš vzdálená, což z ní dělá velmi oblíbené místo pirátů, pašeráků, lovců a samozřejmě i vysoce postavených členů Huttských klanů. Ti zde pořádají poměrně často svá dostaveníčka. Co to pro nás znamená? Ať tě ani nenapadne zastřelit či vykuchat každého, kdo se na tebe křivě podívá! Nikdy nevíš, kdo to je a ke komu patří. Nechci si to u slimáků rozházet, rozumíme si?
Muž se odmlčí, dokud mu neodkývneš, že jsi pochopila a poté se opět chopí slova.

Výborně! Zpět k zakázce. Krom toho je na Roraku 5 jedno z největších tržišť s otroky v celém vesmíru. Zřejmě si říkáš, jak si můžu být jistý, že je stále tam a proč ji zadavatel nevykoupí sám? Únosci s ní přiletěli na Rorak dřív, aby ji mohli ukazovat a nalákali tak potencionální zájemce. Samotná aukce proběhne zítra večer. Otec by se ji sice mohl zúčastnit, ale podle mých informací se na ni chystají také zástupci několika slimáků a proti nim nemá náš klient sebe menší šanci. Musíme se tedy k té dívce dostat dřív, než proběhne obchod… Nějaké dotazy?
Monolog byl u konce. Lovec ti přiblížil zakázku a nyní bylo na tobě položit mandalorianovi doplňující otázky. Ovšem jen v případě, že si nějaké měla.

[Albina]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Docela jsem si oddychla, když se mě Kanre rozhodl dál netrápit a radši přešel rovnou k věci. S napětím jsem sledovala holoprojektor. Obraz byl nějakou chvíli nejasný, šlo rozpoznat jen jakousi neurčitou postavu. Pak se ale přeformoval a-
Oh.
Byla to podobizna mladé lidské holky. Příliš mladé. Mandalorian mě informoval, že to je Merete Veum, dcera obchodníka, kterou unesli a po které její otec ne zrovna úspěšně pátral.
Muselo to pro něj být strašně těžké, nevědět, kde je jeho dítě a jestli ještě vůbec žije…
Zamyslela jsem se a znovu se dlouze pohlédla na blondýnčin obrázek. Ona si teď určitě prochází noční můrou, daleko od domova, vytržená od všeho, co znala… Potřásla jsem hlavou, abych se podobných myšlenek zbavila. Lítost jí nepomůže, takže bude lepší soustředit se na výklad.
Kanre dodal, že ač pan Veum Merete nenašel, podařilo se mu objevit jednu důležitou stopu, i když ne zrovna přívětivou. Potvrzovala sice, že je dívka naživu, ale v zajetí otrokářů. Při zmínce o kšeftařích s lidmi jsem si pevně skousla ret a zavrtěla se na židli, která mi najednou připadala mnohem méně pohodlná než před pěti minutami.
Tohle není dobré. Ten šmejd ji mohl prodat komukoliv, jak ji chceme najít?
Zdálo se, že mi mentor vidí až do hlavy, protože téměř okamžitě nabídl odpověď na mou otázku. Přiblížil na hologramu Meretin obličej a já si najednou všimla, že má opravdu jedno oko modré a druhé zelené.
Zvláštní. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Dokonce ani na Coruscantu.
Nezbývalo mi nic jiného, než žasnout. Ta malá zvláštnost dodala děvčeti jakýsi nádech exotična…
A udělala z ní luxusní zboží.
Naštěstí měl Mandalorian vždycky přehled a tak zjistil, že dívku najdeme na Roraku 5. Místě prolezlém obchodníky s bílým masem, Hutty, pašeráky a vůbec vším hezkým, co v galaxii máme. Kanre mi zároveň dal varování, ať tam nikomu nezkřivím ani vlásek, což mě zčásti urazilo a zčásti namíchlo. Přesto jsem po chvilce váhání souhlasila s nadějí, že mi alespoň dovolí uštědřit některým náramně „přítulným“ otrokářům malý štulec nožem pod žebra. Úplně malinký, kdybych se snažila, nemuselo by to být ani smrtelné… Mandalorian se bohužel vyjádřil jasně a já se rozhodla jeho rozkaz respektovat, dokud to jen půjde.
Jakmile Kanre domluvil, zeptal se, jestli mám dotazy. Bylo lepší znát podrobnosti, tak jsem se zeptala:
„Říkáš, že se k ní máme dostat ještě před aukcí. Víme ale, kde přesně ji na tom trhu máme hledat? A jak ji odtamtud dostat bez povyku?“

[Gwendolin]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Existují dvě možnosti, kde by ji mohli držet.
Laurent si poposedne a zvedne významně ukazováček levé ruky.

Za prvé může být v cele. Na jednom z podlaží je pro otroky vyhrazen prostor.
Narovná další prst. Tentokrát prostředníček.

Druhou možností je jejich vlastní apartmá. Tam mají své zboží ti, kteří nevěří ostatním.
Položí ruku opět na stůl a zadívá se na projekci stanice. Se zodpovězením dalšího dotazu si dává na čas.

Co se týče způsobu, jak se dostaneme k ní a zpět do lodi… to je ta těžší část. Budeme muset improvizovat. Když nevíme, kde ji drží, je těžké něco přesně naplánovat. Jakmile zjistíme víc, tak se poradíme… Napadá tě ještě něco, na co by ses chtěla zeptat?
Muž nadzvedne tázavě obočí a odmlčí se.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tentokrát jedna kraťoučká odpověď

[Albina]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Improvizovat. Skvělý. V mém slovníku neexistuje horší slovo, než improvizace. Obzvlášť, když ho vysloví Kanre. A to, že nevíme, kde máme Veum hledat, mě taky zrovna neuklidňuje.
Další otázky už nemám, tak zavrtím hlavou. Musím jen doufat, že se nic nepokazí. Nerada bych zrovna tuhle misi zvorala.
"Ne, už mě nic nenapadá. Možná bychom se měli jít připravit,"
navrhnu.

[Gwendolin]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Muži přeběhne po tváři stín. Svraští obočí a probodne tě přísným pohledem, ve kterém se zračí nespokojenost. Za tu dobu, co s lovcem žiješ si tento výraz na jeho tváři zahlédla nesčetněkrát. Pokaždé, když si při výuce na něco zapomněla. Na něco, co by sis mohla během mise šeredně odskákat.

Dobře! Beru to tedy tak, že víš o všem.
Zaskřípe Laurent zuby a vypne projekci.

Obzvlášť o zabezpečení stanice. Či o omezeních, co se nošení zbraní týče. Nebo že jsi obeznámena s detaily, které máme o únoscích.
Až nyní ti dojde, proč byl mandalorianův monolog, tak stručný. Záměrně některé informace neuvedl, aby tě donutil se nad nimi zamyslet a hlavně se ptát. Měl k tomu dobrý důvod. Sama si byla několikrát svědkem toho, že informátoři či zadavatelé opomněli zmínit nějakou důležitou drobnost, díky čemuž jste se dostali do úzkých. Snad v žádné jiné profesi neplatilo přísloví: Líná huba, holé neštěstí., tolik jako právě v té vaší.

Přibližně za čtvrt hodiny vystoupíme z hyperprostoru. To je na přípravu víc než dost času. Nemuselo by být od věci, kdyby sis na sebe vzala zbroj. Alespoň by si tě ostatní neprohlíželi jako kus masa. Až budeš připravená, přijď do kokpitu.
S těmi slovy se Kanre zvedl od stolu a svižným krokem zamířil do své kajuty. Nedal ti tak příležitost pokračovat v hovoru. Což bylo nakonec možná i dobře. Přesto si vedle podráždění mohla v jeho hlase zaznamenat i náznak otcovské starosti. Čas neúprosně plynul, proto si se vrátila k sobě a začala s přípravami.

[Albina]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Sklonila jsem hlavu, abych se nemusela dívat mentorovi přímo do očí, zatímco mě káral.
A dobře mi tak,
pomyslela jsem si, naštvaná sama na sebe a svou zbrklost. Příště musím dávat větší pozor. Pokud chci, aby nějaké příště ještě vůbec bylo.
Jakmile kázání skončilo, urychleně jsem se zvedla a vyrazila do kajuty pro věci. Čtvrt hodiny přece jenom není zas tolik.
Tak… nejdřív půjdeme na jistotu. Zbroj.
Sáhla jsem po své výstroji, pečlivě rozložené na židli. Do Mandalorianovy plný polní měla sice opravdu hodně daleko, tvořil ji jen středně těžký matně šedý krunýř společně s chrániči na paže a zčásti i na holeně, ale přesto sloužila dobře. Jen těžko bych se jí kdy vzdala- hlavně proto, že to byl to dárek od táty.
Na nostalgii ale není čas.
Ve spěchu jsem se navlékla do spodní kombinézy, na ni potom zbroj, na některých místech upravila a pak začala řešit, co za vybavení vzít.
Kanre říkal něco o omezení nošení zbraní. Neozbrojená tam nepůjdu ale ani náhodou.
Vybrala jsem své dva oblíbené nože, smrtící, ale přitom snadno přehlédnutelné a po chvilce váhání i blastrovou pistol Model 434.
Risknout to můžu. Přinejhorším mi ji seberou. Teď už jen zjistit, kam jsem po minulé zakázce schovala tašku poslední záchrany…
Správně by měla být hned po ruce zavěšená u zbroje, jenže tam nebyla. Jak jinak. Po těch třech týdnech... S povzdechem jsem se sehla a podívala se pod postel. Byla tam, zakopnutá v koutě. Vytáhla jsem ji zpátky na světlo a začala kontrolovat, jestli jsou všechny věci v pořádku.
Komlink… funguje. Uff, ještě že tak. Malá sada první pomoci a něco málo bacty… hmm, se divim, netknutá. Nějaký kredity… od oka tak pětistovka. Na malý úplatek by to možná mohlo stačit. Bezpečnostní rušička… funkční, alespoň myslím.
Po kontrole jsem brašnu zavřela a připnula si ji k opasku. Byl nejvyšší čas vyrazit do kokpitu.

[Gwendolin]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Pokud se chceš dožít dalšího dne, nikdy nepodceňuj přípravu.
Tato slova ti vtloukával Kanre do hlavy v prvním roce před každou novou misí. Stala se z nich tvá mantra. Vpila se ti pod kůži a ty ses jimi automaticky řídila. Pro jednoho rutina, pro druhého rituál. Každá bytost v galaxii se k přípravě stavěla po svém. U někoho byla tato činnost silně ovlivněna kulturou, ze které pocházel. U jiného se jednalo pouze o nutné zlo. Každý do těchto několika minut promítl část své osobnosti, zkušeností, citových vazeb. Někteří neudělali krok bez drobného talismanu, druzí bez fotografie, třetí bez oblíbené zbraně. V tvém případě byla oním vzácným předmětem bezpochyby tvá zbroj. Snad žádná jiná věc pro tebe tolik neznamenala. A tak nebylo překvapivé, že ses neubránila vzpomínce na domov, byť byla sebekratší.
Převlečená, ozbrojená a s drobným vybavením u boku si opustila kajutu. Tvé kroky neomylně směřovali do kokpitu lodi. V něm tě jako první přivítala série pípání, jež vydával bílo-žlutý astrodroid, vůbec nejoblíbenější série R. Označení toho Laurentova bylo R2G5, ale muž mu neřekl jinak než Plechovka. Droid byl členem posádky ještě před tebou. O čemž ostatně svědčilo i opotřebované šasi. Škrábance, sedřená barva, sem tam mírně promáčklý plech. Plechovka po svém majiteli přejal pár nepěkných osobnostních rysů, například povýšenost (málo, kdy tě poslechl a příležitostně ti dával najevo, kdo je členem posádky déle), oblibu v rýpání a v neposlední řadě i snahu nachytat tě nepřipravenou, což se nejčastěji projevovalo v podobně žertíků. Na druhou stranu měl droid také řadu vlastností, kterých se (alespoň dle tvého úsudku) Kanremu příliš nedostávalo. V prvé řadě to byl soucit a empatie. Sečteno podtrženo, přítomnost R2G5 ti byla mnohdy milejší než ta mentorova.

Jdeš právě včas na výstup z hyperprostoru. Posaď se, kam je libo.
Informuje tě Laurent sedící na místě pilota. Volná byla ještě dvě křesla. První pro kopilota s přístupem k ovládání. Druhé asi metr za ním, určené pro třetího člena posádky. Obě sedačky poskytovaly dobrý výhled, jak na hyperprostorový tunel, tak na panely a konzole lodi. Diody a některé spínače na sebe strhávaly pozornost poblikáváním. Kontrolky ani data na displejích nevykazovali žádné nesrovnalosti. Na jedné z obrazovek běželo odpočítávání do opuštění hyperprostoru, zatímco na vedlejší byl vyobrazen Rorak 4 a jeho drobný soused Rorak 5. Jakmile odpočítávání skončí, mandalorian zatáhne za jednu z pák. Loď sebou lehce škubne a čáry se promění v tečky. Naskytne se ti pohled na zeleno-modro-fialovou kouli a na vesmírnou stanici, která se nyní nacházela mezi vaší lodí a planetou. V blízkosti Roraku 5 byl celkem čirý letecký ruch. Muž pomalu naváděl plavidlo ke stanici a vyčkával, až se s vámi spojí letová kontrola. Netrvalo to dlouho a z reproduktorů se ozval chraplavý hermafroditní hlas hovořící v Huttesse s nepříliš srozumitelným dialektem. Přes veškerou snahu porozumět si neidentifikovala ani jedno slovíčko. Naštěstí lovec ano.

Loď Stalker. Žádáme o povolení k přistání na Roraku 5 za účelem obchodu.
Shrne muž stroze cíl a plán vaší cesty. V kokpitu se na několik standardizovaných sekund rozhostí ticho, přerušované pouze slaboučkým pípáním systémů lodi. Když se dispečer opět ozve, zachytíš slovo goba, označení pro číslici sedm. Snadno se tedy dovtípíš, jaký dok vám byl přidělen.

Rozumím, jdeme na přistání. Konec.
Zakončí hovor Kanre a vypne komunikaci. Krátce na to přijme počítač souřadnice od letové kontroly. V souladu s nimi stočí mandalorian plavidlo mírně doleva. Zatímco jednou rukou drží řízení, druhou tančí po panelu a připravuje Stalkera na přistání. Po tobě se výjimečně nic nevyžaduje a tak si můžeš užívat pohled na technický kolos, z něhož a k němuž mířil nespočet frachťáků, hlídkových lodí, stíhaček i dalších plavidel. Klidnou plavbu přeruší varovná signalizace na displeji a zběsilé pípnutí R2.

Beep boo weep. Twee twee!

Zklidni se… vím o ní!
Okřikne muž droida a poupraví kurz tak, aby nedošlo ke kolizi s blížící se lodí. Neštěstí je zažehnáno, načež můžete pokračovat v přistání. Lovec stáhne motory na minimum a zkušeně navede plavidlo do útrob stanice. Hangár sedm byl určen pro osm lodí nepřesahujících 50m2. Skrz průhled sis mohla všimnout světelné signalizace, která naváděla pilota na jemu přidělené místo, několika krabic a stanic na doplnění paliva. Dále si mohla zahlédnut personál – techniky v kombinézách, pomocné droidy. V nejvzdálenější části doku, hned vedle východu, se nacházela menší kancelář určená pro správce. Tu vzápětí opustil sullustan v černém stejnokroji a s datapadem v ruce. Pomalu, ale jistě se blížil k místu, které bylo pro Stalkera vyhrazeno. Ten lehce dosedl, načež se plavidlo jemně zhouplo.

A sme tu.
Vydechl Laurent uspokojivě. Následně začal vypínat veškeré systémy lodi. Jakmile skončil, vstal z křesla a otočil se k droidovi čelem.

Tentokrát půjdeš s námi, Plechovko. Třeba se ti povede zjistit něco užitečného z počítačů.
Kanre byl oblečen do lehké zbroje, vyztužené kůží a kovovými pláty. Tato zbroj svému majiteli poskytovala větší obratnost na úkor ochranného potenciálu. Trup chránil kovový plát, zatímco záda pouze tvrzená kůže. Chrániče byli dále na ramenech a předloktí. Co měli všechny mužovi zbroje společné byl znak klanové příslušnosti na pravém rameni – symbol připomínající rudou, svalnatou šelmu s dlouhým krkem. Nohy zakrývaly pouze kožené kalhoty a pevné boty. Co se výzbroje týče, měl muž u opasku připevněný menší obranný blaster a několik vrhacích nožů. Z věšáků v kokpitu sundal vlastnoručně modifikovaný, mandalorianský těžký blaster a přilbu. Obsah kapes u kalhot či uzavíratelných pouzder u pásku ti zůstával tajemstvím. Mohla si se však spolehnout na to, že měl muž po ruce neustále komlink.

Co se tebe týče…
Promluvil lovec hlasem, který mírně tlumila přilba.

…drž se u mě. Nedostaň se do problémů a měj oči a uši neustále nastražené. Cokoliv nám může pomoci. Nějaký poslední dotaz či přání?
Zeptal se, zatímco si k pravému boku připínal hlavní zbraň.

[Albina]

Hyperprostor, paluba lodi Stalker

Po vstupu do kokpitu jsem se dočkala uvítání od vřelejšího člena naší posádky. Tedy od Plechovky. Ještě když jsem byla mladší a na Stalkeru pobývala jenom krátce, připomínal ztělesnění noční můry. Například ho strašně bavilo dohlížet, jestli skutečně dělám práci, kterou mi Kanre zadal. Stačilo si dát jenom nachvilku přestávku a už bylo zle. Droid vyváděl jako pominutý, dokud jsem se zase k práci nevrátila. Naštěstí se brzy ukázalo, že má i své světlejší stránky.
Mandalorian mě následně vyzval, ať si vyberu místo. Mé rozhodování nebylo nikterak složité. Nechtěla jsem sedět odstrčená vzadu, až jako „třetí“. A když už mi konečně jednou dal na výběr, proč toho nevyužít?
Usadila jsem se na sedadlo kopilota a po očku zkontrolovala odpočítávání. Naše cesta hyperprostorem se pomalu blížila ke konci. S každou další vteřinou ve mně rostl ten známý divný pocit, dostavující se skoro před každou misí. Těžko se popisoval, ale řekla bych, že měl nejblíže neklidu a vzrušení z lovu. V krvi mi přímo vřel adrenalin a já zaťala nehty do opěrky, abych se zbavila alespoň trochu nadbytečné energie.
Klídek. Vždyť tam ještě ani nejsme…
V té chvíli odpočet skončil a loď sebou trhla. To mě přinutilo se vzpamatovat a vzhlédnout. První, co jsem spatřila, byl Rorak 4, ale ten mě příliš nezaujal. Víc mě zajímala blízká stanice, kam jsme mířili, a velký provoz kolem ní.
Brzy se ozvala letová kontrola. Jazyk, kterým mluvila, byla bezpochyby Huttština, ale při vší vůli jsem nepochytila nic víc, než jen nějaké nesrozumitelné bublavé zvuky. Slova jako by mi naschvál unikala. Kanre, jehož rodiče byli evidentně překladatelští droidi, ale pochopil okamžitě a v klidu odpověděl. Cítila jsem se docela zahanbeně a tíživé ticho mi na náladě zrovna nepřidávalo.
Tak už někdo něco řekněte, do Síly!
Mé přání bylo vyslyšeno- podle všeho nám přidělili dok číslo sedm. Mandalorian se podíval na souřadnice, které nám kontrola poslala a pak otočil Stalker doleva. Trochu jsem natáhla krk, abych pořádně viděla, jak nás navádí na přistání. Chtěla jsem si toho co nejvíc zapamatovat.
Jenže náhle se rozeřval poplašňák a Plechovka nezůstal pozadu. Hrozila nám srážka s jinou lodí. Leknutím jsem vykřikla a jediné, co mě napadlo, bylo zakrýt si obličej pažemi a čekat. Nevěděla jsem, jestli Kanre křičí na mě, nebo na R2, každopádně se podle jeho tónu zdálo, že není nijak zvlášť neklidný. Jako vždycky. Než jsem se nadála, byli jsme zase v bezpečí a Kanre se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo. Já si jen setřela pot z čela.
Uff. To bylo těsný.
Do hangáru sedm jsme už trefili bez větších potíží. Byl to dok, jako spousta jiných, nijak výrazně se nelišil od těch, co už jsem viděla. Bylo tu pár pracovníků a droidů, k nám si to z kanceláře správce mašíroval černě oděný Sullustan.
Mandalorian všechno povypínal a pak se zvedl. Zatímco mluvil k R2, všimla jsem si jeho zbroje. Zdálo se, že je to ta, kterou mu můj táta kdysi opravil. Nebo se jí alespoň velice podobala. A i kdyby to třeba bylo jiné brnění, něco se nikdy neměnilo- na svém místě nikdy nechyběl rodový symbol. Kanre ho vždycky nosil s patřičnou pýchou, ač přede mnou o svém klanu mluvil nerad. Chápala jsem to.
Lovec sebral blaster, nasadil si přilbu a pak mi dal pár jednoduchých instrukcí. Nic z toho, co vyjmenoval, by mi nemělo dělat výraznější problém, jenom to držení se dál od malérů...
Snad poučená z minula jsem se odhodlala zeptat:

„Mohl bys mi říct, na jaké věci bych si měla dávat největší pozor? Kam vlastně půjdeme nejdřív?“
Poněkud nervózně jsem čekala na jeho odpověď.

[Gwendolin]

Rorak 5, Hangár J-7, paluba lodi Stalker

Je to jednoduché. Kdykoliv tě napadne, že bys chtěla něco udělat, udělej pravej opak!
Uchechtne se mandalorian a zamíří vycházkovým tempem z kokpitu pryč. V ten samí moment kousek před vámi zazní série hvízdnutí, které identifikuješ jako smích. Zatímco všichni míříte k rampě, lovec se nad tebou slituje a spustí:

Moc mě toho takhle z místa nenapadá. Drž se kodexu a toho, co jsem tě učil. Tak se spolehlivě vyvaruješ malérů. Na stanici jsou bezpečnostní omezení ve vězeňském podlaží, VIP části a v prostorách pro zaměstnance. Tam logicky běžný návštěvník nemůže a už jen svou přítomností vzbudíš pozornost. Kdekoliv jinde se můžeš bezstarostně pohybovat a nosit zbraň. Pokud ji ale použiješ, bude to mít následky. Dávej si pozor na pusu a ne, jen kvůli své prostořekosti. Nikdo nesmí vědět, proč tu jsme.
Kanre se zastaví u služebního výtahu, který spojoval jednotlivé paluby lodi s rampou a poskytoval tak pohodlný způsob pro přesun posádky i nákladu. Stiskne ovladač na stěně. Ozve se nezaměnitelný zvuk pohybující se kabiny. Jakmile se dveře výtahu otevřou R2 i Laurent nastoupí dovnitř.

Máš poslední možnost si rychle ještě pro něco zaběhnout. Zaplatím za stání a poté půjdeme hledat Merete. Do lodi se už vracet nebudeme.
Osloví tě muž a vyčká na tvou odpověď. V případě, že se rozhodneš vrátit sjede výtahem s droidem a počká na tebe před lodí. Pokud máš vše, co potřebuješ, pojedete výtahem společně.

[Albina]

Rorak 5, Hangár J-7, paluba lodi Stalker

„Hej! To nebylo zrovna zdvořilé!“
Chtěla jsem před sebou máchnout rukou, abych dodala slovům důraz, ale uprostřed pohybu jsem se zděšeně zarazila. Došlo mi, že zachovat se tam venku podobně k někomu jinému, mise by bezpochyby záhy vzala za své. Už takhle dost riskuju.

„Aha. Už vím, cos tím myslel. Omlouvám se.“
Rezignovaně jsem svěsila ramena, aby mentor poznal, že si svou chybu uvědomuju a příště se pokusím ovládnout. Plechovku tohle divadýlko zřejmě dobře pobavilo, protože se začal hihňat.
On ho ten smích zase přejde,
utěšovala jsem se v duchu a následovala droida i Mandaloriana k výtahu. Odpověď na svou otázku jsem nakonec přece jen bez dalších vytáček a pošťuchování dostala. Taky mi byla dána možnost se ještě vrátit pro vybavení.
Ohlédla jsem se přes rameno směrem ke své ubikaci. Už mě nenapadalo nic, co bych si mohla vzít s sebou a navíc jsem chtěla co nejdřív vyrazit. Zavrtěla jsem hlavou:

„Nic dalšího si brát nebudu. Půjdu s váma.“
Nastoupila jsem do výtahu.

[Gwendolin]

Rorak 5, Hangár J-7

Dveře se uzavřou a kabinu zahalí stín. Před naprostou tmou vás chránilo slabé stropní osvětlení. V momentě, kdy se dá výtah do pohybu ucítíš škubnutí. Od výstupu z lodi tě dělilo jen pár úderů srdce. Nadšení a nedočkavost s tebou sdílel i bílo-žlutý droid stojící po tvé pravici. Netrpělivě pohvizdoval, zatímco popojížděl blíž a blíž ke dveřím. Soutěživost byla další z jeho neobyčejných vlastností. Nemusela si být génius, aby si pochopila, o co malému egoistovy jde. Za vámi stojící lovec mlčel, ruce zkřížené na hrudi, zatmavené hledí přilby hypnotizovalo podlahu. Jakmile se dveře opět otevřou astromech vyrazí, jako by ho pronásledoval zaměstnanec šrotiště s úmyslem rozebrat ho na součástky. Nehledě na skutečnost, zda se závodu o to, kdo první opustí Stalker, účastníš, Plechovka aktivuje raketové motory a vyletí z lodi. Přistane mezi rampou a zaskočeným sullustanem, který nepochybně neočekával tak impozantní představení.

Ehm… Bo shuda… Vítám vás!
Dostane ze sebe bytost s růžovou pletí, krátce poté, co se na rampě objevíš s mentorem v závěsu. R2G5 zdvořile odpoví a popojede kousek stranou, aby vám uvolnil místo.

Jmenuji se Borkus Juun a jsem správcem tohoto doku. Kapitáne?

Laurent Kanre.
Doplní mandalorian, načež se správce opět chopí řeči.

Kapitáne Kanre, musím vás požádat o vyplnění údajů a zaplacení zálohy za stání. To můžete provést buďto hotově nebo platbou přes holonet…
Spustí bytost a podá lovci datapad na jehož displeji byl zobrazen příslušný formulář. Zatímco Borkus pokračoval v monologu, Laurent se pustil do vyplňování jednotlivých kolonek.

Pokud máte zájem, mohu vám zarezervovat pokoj. Naši technici se také mohou podívat na vaši loď a provést jakékoliv opravy či vylepšení. Ujišťuji vás, že zde pracují ti nejlepší mechanici v Huttském prostoru!
Sullustan přejede Stalkera lačným pohledem. Mohla ses jen domnívat na kolik se za jeho nabídkou skrývala čistá vypočítavost a snaha navýšit účet, co to dá. Vidinu rychlého zisku, však záhy zhatí mužův nekompromisní výraz.

Nic takového nebude třeba! Nehodláme se zdržet dlouho. Rovnou zaplatím za stání na dva dny. Žádné opravy ani přítomnost vašich mužů na své lodi si nepřeji! Jestli zjistím, že se i přes můj výslovný zákaz ke Stalkeru někdo přiblížil, obrátím se na vás pane Juune. Předpokládám správně, že stížnosti vyřizujete vy?
Přestože měl lovec nasazenou přilbu, bytost před ním musela čelit plamennému pohledu. Chladný, neúprosný hlas nemohl nechat nikoho na pochybách, že tento muž nemluví do větru. S výhružkami se Borkus nepochybně setkával často. Každý kapitán byl na své plavidlo vysazený. Ne každý však uměl zanechat, tak přesvědčivý první dojem jako Laurent. Sullustan na sucho polkl a souhlasně přikývl.

Budu si to pamatovat… Teď mi prosím sdělte, kolik si účtujete za dva dny, ať se můžeme každý vydat svou cestou.
Pokračuje Kanre důrazným, nicméně přátelštějším tónem. Předá správci datapad a vyčkává na odpověď.

Denní taxa je 85 kreditů. Za dva dny to činí 170.
Vypočítá bytost bleskově. Nyní byla jen malá šance, že by se vás správce snažil podvést. Mandalorian rozepne jedno z pouzder na opasku a vytáhne příslušný počet kreditových plíšků.

Tady je 200. Nepochybuji, že se o vše postaráte k mé spokojenosti! Zatím nashledanou pane Juune!
Rozloučí se tvůj mentor a předá opět spokojenému muži obnos navýšený o drobný úplatek. Poté bez varování zamíří k východu z doku. Plechovka okamžitě vystartuje. Jakmile i ty lovce doběhneš, otočí se k tobě a tichým hlasem promluví.

Kredity mluví univerzálním jazykem a udělají ti přátele kdekoliv si zamaneš. Vystraš je, aby věděli, že si s tebou nemají zahrávat. A pak jim namaž med kolem huby. Zapamatují si, že si nebezpečná a štědrá. S takovými lidmi si to nechce nikdo rozházet.
Podělí se s tebou Laurent o cenou radu a společně opustíte hangár. Ocitnete se v dlouhé chodbě spojující další přistávací haly. Šipky na podlaze naváděli návštěvníky neomylně k výtahům. Nebyli jste jediní, kdo se jimi řídil. Tam i zpět mířili skupinky bytostí všech možných ras i pohlaví. Snadno si rozlišila zaměstnance stanice ve stejnokrojích od přespolních. Snad každému návštěvníkovi se houpala u pasu větší či menší zbraň. Výjimku tvořili převážně otroci, sluhové a sem tam některý z jejich pánů, jehož bezpečí měla na starost početná ochranka. To byl také případ vurkského muže v rudé róbě, kterého doprovázel klatooinián a trojice gamorreánů. Zatímco ještěří bytost neměla žádnou viditelnou zbraň, jeho psí strážce svíral hrozivě vypadající blasterovou pušku. Na zádech měl navíc připevněné pouzdro, které ukrývalo mimořádně široký meč. Gamorreáni byli vybaveni podstatně chudším způsobem. Každý z nich třímal v rukou vibrosekeru. Dveře každého hangáru byli označené příslušným písmenem a číslicí. Do každé haly šlo navíc nahlédnout přes bezpečnostní okno. Naskytl se ti tak pohled na řadu novějších i starších typů plavidel. Jedna z větších lodí se měla stát brzy domovem deseti spoutaných otroků, na jejichž naloďování dohlížela dvojice strážců. Zlomené bytosti odevzdaně kráčeli vstříc svému osudu. V jiném doku skupina droidů nakládala bedny. V následujícím jeden z techniků opravoval malý transport, zatímco jeho kolegové postávali opodál a povídali si. Když konečně dorazíte k výtahům, jedna z kabin se otevře. Z jejích útrob vystoupí barabel odvádějící malou tholothianskou dívku, které nemohlo být víc než sedm let. Snědé děvčátko na tebe pohlédne svýma tmavýma očima, ve kterých se zrcadlí strach, zoufalství a prosba o pomoc. Jen velmi neochotně následuje nepřátelsky vyhlížejícího muže, který ji pevně svírá za zápěstí. Cuká se, snaží se utéct, avšak marně. Sevření nepolevilo a tak je i její budoucnost zpečetěna.

Před tím ses ptala, kam půjdeme nejdřív…
Osloví tě lovec, jakmile nastoupíte do výtahu.

…Na to je jednoduchá odpověď. Tam, kam se vydají všichni návštěvníci stanice. Do baru.
Odmlčí se a zmáčkne zvýrazněné tlačítko na stěně, u něhož je nápis: Centrální podlaží.

[Albina]

Rorak 5, Hangár J-7

Chvilku trvalo, než si mé oči přivykly na šero. Stropní světlo tmu pořádně nezahánělo, spíš jen dokreslovalo na stěny znepokojivé siluety. Trochu jako stínové divadlo. Zvláštní atmosféru narušovalo neodbytné pípání Plechovky, který se u dveří připravoval na rychlé opuštění výtahu. Svým počínáním mě přímo zval k závodu. A já neměla v úmyslu odmítnout.
Malá rozcvička na začátek mi přece nemůže ublížit.
S úsměvem jsem zaujala místo vedle droida, přichystala se na start a čekala. Nejprve v rámci možností docela vyrovnaně, ale postupně se má nervozita stupňovala. Dokonce jsem se přistihla, že přešlapuju na místě podobně, jako můj kovový soupeř.
Hned, jakmile výtah stanul na místě a dveře se otevřely, jsem prudce vyrazila kupředu. Stejně učinil Plechovka. Snažila jsem se s ním přinejmenším držet krok, ale tíha zbroje mi v tom bránila. A když ten malý neřád vzlétnul a prostě prosvištěl kolem, bylo už jasné, že vyhrál. To mi ale nebránilo závod alespoň dokončit.
Svižným poklusem jsem dorazila ke správci. Tvářil se poněkud… vyjeveně. Takovýhle výstup z lodi tu asi už dlouho neměli. Pokynula jsem hlavou a odpověděla na pozdrav:

„Dobrý den, pane.“
Znělo to blbě, hodně blbě, ale po čase stráveném jenom v přítomnosti jízlivého Mandaloriana a pánovitého droida mi přijde jako zázrak, že ještě vůbec dovedu mluvit. Sullustan, představený jako Borkus Juun, si stejně víc hleděl toho, jak z nás vytáhnout další prachy. Této naděje se však velice rychle vzdal.
Musela jsem se ušklíbnout při představě, jak by Kanre řádil, kdyby někdo byť jen zavadil pohledem o jeho drahocennou loď. Ten dotyčný by si říkal přinejmenším o zlomenou čelist.
Přišla řada na „veselejší“ záležitosti- placení. Nemohla jsem si nepovšimnout, že pan Juun dostal malý bonus. A než se mi podařilo vzpamatovat, lovec se rozloučil a zamířil k východu. Ani ho nenapadlo, že by mě mohl napřed upozornit.
Jak typické,
Odfrkla jsem si a rychle mentora následovala. Když se mi ho konečně podařilo dohnat, poučil mě o jednání s lidmi. V duchu jsem si jeho radu několikrát zopakovala. Vypadala strašně jednoduše, hlavně díky názorné ukázce.
V jeho podání všechno vypadá mnohem snazší, než ve skutečnosti je...

„Budu na to myslet,“
Slíbila jsem stroze. Vyšli jsme na chodbu vedoucí k výtahům. Tady život přímo bujel ve své specifické, žalostné podobě, jak kolem procházeli zástupci nejrůznějších ras.
Hlavně se na nikoho nemrač, napomínala jsem se.
Jenže pohled na zbědované otroky a jejich draze oblečené pány obklopené tělesnou stráží zrovna nepomáhal. Nenápadně jsem sevřela ruce v pěsti a zrychlila krok. U výtahu jsme se ale setkali s Barabelem, obrovským ještěrákem, táhnoucím bránící se holčičku. Při pohledu do jejích očí se mi sevřelo nitro. Viděla jsem v nich živelný strach, který mi připomněl mou dávnou úlohu starší sestry- bránit mladšího sourozence.
Musím něco udělat!
Včas mě však zastavil hlas rozumu a výcviku.
A co asi? Popadnout děcko se slovy: "Promiň, nachvilku si ji půjčím?" To by byla určitě poslední chyba v životě.
Odvrátila jsem pohled od ubohé dívky a pokusila se ignorovat pocit, že jsem ji zradila.
Nedělalo mi problém s lehkým srdcem opustit vlastního brášku. Úplně cizí holka je to poslední, co by mě teď mělo trápit.
Společně s mentorem a Plechovkou jsem tedy nastoupila do dalšího výtahu. Byl určen další cíl naší cesty- kantýna. Nejlepší místo, kde získat informace.

"Hmm, že mě to nenapadlo hned,"
zamumlala jsem tiše.

[Phate]

Rorak 5, centrální podlaží:

Kabina turbovýtahu zahlásila, že jste dorazili do svého cíle a dveře se pomalu otevřely. Následovala krátká chodba, která oddělovala šachty turbovýtahů od hlavního patra celé stanice. Podlaží bylo zaplněno bytostmi všech druhů, barev a tvarů. Byli zde obyčejní obchodníci, ale i tací, u kterých šlo poznat, že pro méně jak milion kreditů nevytáhnou paty z postele. Ti byli oděni do té nejlepší módy a okolo sebe měli minimálně dva tělesné ztrážce, kteří dbali o jejich bezpečí. Málokde jsi mohla vidět tolik boháčů, zločineckých bossů a zejména obchodíků s otroky.
Všichni zde byli ozbrojeni a to včetně obyčejných poslíčků, prodavačů a snad i těch nejméně důležitých členů posádky této obrovské stanice.
Viděla jsi několik otroků, jak je vláčí v okovech za spokojeným majitelem, který se radoval z výhodného nákupu, jako když jde na trh a sežene levněji nerfí kýtu. Chvíli jste jen tak stáli a pozorovali okolí dění. Kanre tě koutkem oka pozoroval a sledoval tvé reakce na to, co se tady dělo. Dlouhé měsíce ti vtloukal do hlavy kodex, který dodržoval a často ti ho opakoval jako mantru. Mimo to ti vtloukal do hlavy to, že nemáš zasahovat do ničeho, co se tě netýká. Pokud chceš zůstat naživu.
"Pozoruj okolí, ale nezaujatě. Tady stačí jeden špatný pohled a skončíš v odpadník doku." hodil Kanre do éteru ještě jedno varování, než se spolu s Plechovkou vydal skrz dav směrem k putice, kde se často domlouvají obchody bokem a kde se kumulují informace.

Centrální podlaží překypovalo obchody, většinou těch nejexotičtějších komodit. Bylo dlouhé, prostorné a od VIP části bylo odděleno dobře hlídaným vchodem. Na podlaží jste mohli najít menší mola, na kterých představovali otrokáři své úlovky. Jednalo se o běžnou pracovní sílu a po rychlém rozhlédnutí jsi neviděla nic, co by se dalo považovat za extra zboží. Byli zde lidé, rodiani a velké množství wookieů, zejména pod dohledem trandoshanů.
"Tweeet bob beep." ozval se Plechovka a Kanre se zarazil. Chvilku ti trvalo, než jsi přišla na to, co stálo za droidovým vyjeknutím. Nedaleko vás se objevili dva mandaloriani. Oděni byli v kompletním Beskar'gamu. Vyšší a rozložitější z nich měl brnění černé barvy a menší potom barvy světle zelené. Těžko říct, jestli hleděli přímo na vás, ale jejich hledí ve tvaru "té" mířila vaším směrem.
Laurent si dvojici chvíli prohlížel a pak pokynul droidovi rukou. Ten se vydal směrem, který zřejmě vedl k baru.
"Běž s Plechovkou a počkejte na mě na místě." zavelel trochu ostře, když viděl, že se nemáš k odchodu.
Trochu neochotně jsi droida následovala, zatímco se tvůj mentor vydal k dvojici svých krajanů. Během chvíle ti výhled zatarasil dav lidí, ale to už jste dorazili k baru. Ten byl klasicky osvětlen neonovým nápisem a zevnitř vycházel standardní kravál.

Rozvážně jsi vešla dovnitř. S obezřetností sobě vlastí jsi očekávala cokoliv, ale žádná barová stolička, ani menší stůl tvým směrem nepřilétl. Posadila ses k menšímu stolku nedaleko baru a Plechovka zaparkoval vedle tebe.