YMPM - Epizoda II

[Elinor Rahl]

Edia, skupina mistra Atamy, v háji (Elinor)

Zajímalo by mě, kdy se z přehravače začne linout variace o tom, jak tam na temné planetě přišel Malak o gatě. Ach ouvej. Začínalo mi být dávno mrtvého sitha fakt líto. Nejen, že přišel o čelist, ale ještě v padawanských odrhovačkách co chvíli jezdil přes vesnici či ztrácel kousky garderóby.
Každopádně dojde-li na tuto část Crommova oblíbeného repertoáru, nadšená rozhodně nebudu. Některé věci mi opravdu nepřijdou tak rozverné, jako většině younglingů. Hlavně těch, co Cromma neznali. Naštěstí si Marconius uvědomil, že podobné věci by morálku rozhodně nezvýšily, a datapad vypnul.

Úleva. Natahovat uši, aby člověk slyšel různé podezřelé zvuky přes pro mě v tuto chvíli až velmi hlasité elektrické kytary a sborový zpěv, nebylo právě nejpříjemnější.

…z černý noci už je den…

Rychle zamrkám, abych zahnala nepatřičné pocity. Nemá smysl se jimi nechávat zpomalovat a ztrácet soustředění, což je ale zjevně právě to, co se vepředu mezi ostatními youngligy děje. Tarnemovo ohlášení přestávky a změna směru jsou jednoznačně špatné znamení. Chtělo by to víc prozkoumat, ale tím spíš musím dávat pozor na ostatní. Nemusí jít přímo o dravce, ale pokud jde o býložravé stádo, je dobré si pamatovat, že i podobní tvorové umí být velmi nebezpeční. Hlavně, když se jim člověk ocitne v cestě.

A nemluvě o tom, že i ty velké býložravce něco loví.Vždycky to tak je.
V lepším případě by to mohla být nějaká velká šelma, v horším případě smečka pohyblivějších, spolupracujících tvorů.
Z toho důvodu jsem vděčná krom ticha i za přechod do přehlednějšího terénu. Přesto, či v souvislosti s tím, se lehce natáhnu po Síle a zkusím vnímat okolí i tímto způsobem. Mohlo by to pomoci získat lepší přehled o věcech kolem.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie (Gliben Beltens)

Potřebnou jistotu, že opravdu něco slyším a že jsou to něčí výkřiky jsem získal docela brzy. Mé smysly postupně začínaly fungovat lépe, vracely se do normálu a křik nějakou tu chvíli zněl, rozléhajíce se po okolním lese. Výkřiky zahrnovaly, několik slov, či jak jsem zjistil, když jsem konečně i porozuměl druhé části, asi polovině obsahu celého volání, spíš jmen. A co víc byla to jména, která jsem dobře znal, jména mých spolužáků. Kdo volal ta jména musel patřit k naší výpravě, být naživu a ne zcela v nejhorším možném stavu, protože musel být takového volání dostatečně schopný.
Nejdřív zcela instinktivně a potom i záměrně jsem se pokusil zachytit směr z kterého volání přicházelo, abych se jím později, až se osvobodím mohl vydat a snažit se zjistit, kde jsou ostatní z naší skupiny a co se s nimi vlastně stalo. Jestli jsou naživu a jestli jsou všichni alespoň v takovém pořádku jako jsem byl já. Kdo jiný než skupiny by to taky mohl být? Zbytek naší skupiny přeci jen nemohl být nějak moc daleko, na rozdíl od skupiny druhé. Tedy pravděpodobně. Doufal jsem, že volání bude ještě pokračovat, aby bylo možné směr zachytit lépe.
Snahu o uvolnění své ruky z popraskaného a pokřiveného vnitřního obložení kabiny jsem taky rozhodně nemínil vzdát. Některé možnosti jsem už sice vyčerpal, ale ještě ne úplně všechny. Vrátil jsem se k myšlence použití Síly, protože z toho co zbývalo moc lepších a praktičtějších věcí ani nebylo. S pomocí síly bych mohl trochu rozhrnout plát vnitřního obložení a rozšířit tak otvor v němž moje ruka uvízla. Pak už by se mi levou ruku určitě podařilo vyprostit. To snad nebyl natolik těžký úkol abych to nedokázal zvládnout. Jen bylo nutné si při takové manipulaci dát dobrý pozor, abych něco nepokazil, celou situaci ještě nezhoršil a s ní i bolest své končetiny.
Po několikáté jsem tedy natáhnul pravou ruku, ale tentokráte roztáhl prsty na ní a položil dlaň na místo na části vnitřní stěny kabiny na něž jsem se chtěl pokusit působit. Svůj pohled i své myšlenky jsem upřel stejným směrem, snažil se na to místo koncentrovat a spojit se přitom se Sílou.

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem (Dll)

Pomalu, ale velice jistě jsem začal cítit značnou únavu. Tráva na zemi navíc ještě více zakrývala kořeny a další nástrahy takže jsem padal ještě častěji, než před tím. Navíc jsem pocítil mokro v botách. to nebylo překvapující. Tráva byla vlhká a měl jsem jí na nohou dost, a protože jsem neměl naimpregnované boty, jsem na to nějak zapomněl, měl jsem po chvilce již v botách slušný bazén.
Mam tohle zapotřebí? tenhle výlet bude moje smrt.
Posteskl jsem si v duchu.
Naštěstí jsme vyšli z trávy na stezku, kde se šlo o poznání lépe. Nicméně vzhledem k mému vyčerpání se mé tempo moc nezvýšilo, z asi tak metru za hodinu, jsem zrychlil na metr dvacet za hodinu.
Navíc mne začalo trápit kdo ty stopy vyšlapal, lidé tu nežili. Takže nepochybně nějaké zvíře, a dost možná masožravé. A i kdyby ne, říkali nám, že i býložravci mohou být nebezpeční, zvlášť když hlídali svá mláďata, a s naší smůlou,... Jen Síla ví na co zde můžeme narazit.
Nicméně povel do dvojic mne poněkud zmátl.
Takže mám jít za Elinor?
Otázal jsem se, páč jsem si nebyl jistý, zda myslel , všechny, či jen ostatní a já se mám držet původního rozkazu mistra Atamy.

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem Rohatec

Na Marconia jsem jen přikývl, ale protože jsme už vyrazili, neměl jsem čas prohlédnout si ty stopy zblízka.
Stopy jsou pošlapané a zničené od ostatních,
trochu jsem si postěžoval a pohladil si pravý roh.
Zvířata většinou mají pravidelné trasy, po kterých k vodě chodí. A nemyslím si, že by nějaké z nich bylo nebezpečné. Já mám rád všechna. Všechna jsou roztomilá,
odpověděl jsem a tvářil se nesmlouvavě. O tom, že všechna zvířátka jsou hodná, bych se byl schopný hádat. Tedy s mistrem Linxem jsem se nepřel, z toho by koukal jenom trest, ale s ostatními younglingy se v tomto případě zhádám do krve.
Navíc, kdyby padawan Nea usoudil, že ti může hrozit vyškubání chlupů, tak tudy nejdeme,
trochu jsem se začal Marconiovi pošklebovat. Zdálo se mi, jakoby z těch zvířátek měl snad obavy.
Jestli máš strach, mohl bych tě schovat s Jordi do jedné kapsy. Dva chlupáčci se mi tam určitě vejdou,
nabídl jsem mu své služby. Poté jsem se ale opět musel zdržet, abych se připojil k Elinor. Je to jenom holka a každý ví, že kluci jsou lepší, silnější a vůbec, holky by se měly věnovat akorát diplomacii a všechno ostatní přenechat nám, klukům.
Místo nějakého hlídání jsem se spíš ale rozhlížel po těch zvířátkách a zkoušel se, jen tak nazdařbůh, se natahovat pomocí Síly, a jestli by nějaké bylo poblíž, tak se dotýkat jeho mysli a pokoušel bych se ho i přimět k tomu, aby se ke mně vydalo a já se s ním mohl pomazlit. Byl jsem vzadu, a kdybych se ještě o trošku zdržel… předstíral jsem, že si musím zavázat botu a odběhl jsem stranou. Doufal jsem, že El půjde dál a já skutečně nějaké to zvířátko na mazlení přilákám.

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

Jakmile Tzadi zmíní jména zbylých Postrachů, sevře se mi žaludek obavami. V šoku jsem dokázala myslet pouze na sebe a na lidské mládě po svém boku. Zkoprním, když si uvědomím, že jsem doposud o ostatních členech naší malé smečky neměla jedinou zprávu.

Jak jsem na ně jen mohla zapomenout?! Sílo! Ať jsou v pořádku, prosím!
Probudí se ve mně výčitky, lítost a strach. Z myšlenek mě vytrhne křik a nebezpečný pohyb sedaček. Okamžitě se vrhnu ke své kamarádce. Levou rukou ji chytím za rameno, zatímco pravou položím na její dlaně, které nyní marně bojovali s bezpečnostními popruhy. Tímto krokem chci docílit zastavení jejího snažení o vyproštění sebe sama a zároveň na sebe strhnout dívčinu pozornost. Pohlédnu kamarádce zpříma do očí.

Tzadi!.. Tzadi!.. Tzadi!.. Uklidni se! Klid. Bude to dobrý. Najdeme je. Pomůžeme jim… Všechno bude v pořádku.
Ze všech sil se snažím, aby zněl můj hlas, co nejpřesvědčivěji. Aby byl klidný a neodrážela se v něm má vlastní nejistota a strach.

Dobrý? Fajn… Bude to dobrý. Pomůžu ti odepnout pás. Ale musíš zůstat v klidu. Potřebuju tě! Sama ostatním nepomůžu. Takže v klidu seď a nehýbej se. Já tě odepnu a najdu cestu dolu. Bude to dobrý. Všichni budem v pořádku.
Jako zaseknutá holovize stále dokola opakuji stejné fráze, kterými se snažím uklidnit jak svou kamarádku, tak sebe sama. Zrovna v momentě, kdy se oběma rukama pokouším odepnout dívčin pás, zaslechnu kovový zvuk.

Záchrana?!
Napadne mě jako první. V ten moment se loď zatřese. Bleskurychle se přichytím k sedačce, jako sasanka k mořskému dnu.

Hlavně opatrně!
Zakřičím na mladíka. Na mysli mi vyvstanou nadávky a otázky typu: Chceš nás zabít?... Nechci však již tak vyhrocenou situaci zhoršovat, a tak tato slova rychle zaženu. Místo toho se opět věnuji odepínání Tzadina pásu.

[Heinz]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Tzadi Resh)

„Já nepanikařím!“ Odseknu vztekle, protože je to pravda. Mám strach o kamarády, chci se z týhle pasti dostat, cítím odhodlání a chci jednat rychle – ale paniku? Pche, na tu není čas! A Zízo, nepomáháš! Jak, že na to budeš sama? Ani náhodou! Musíme je zachránit společně, ale abysme mohly, musíme se odsud dostat, copak to nechápeš?!
Asi chápe, jinak by mi s pásy nepomáhala.
Ale když se začne letadlo nebezpečně kývat, přece jenom sebou přestanu šít. Když spadneme, už jim tuplem nepomůžem... takže co mám dělat? Čekat, spolehnout se na trpělivost – ta mi nikdy nešla.
Ale ... počkat! Zíza vypadá, že má sama nahnáno, že málem panikaří. Je mou povinností ji uklidnit!
„Zízo, já vím, že to bude dobrý, máš pravdu, musíme zůstat v klidu. Dostanem se odsud a pomůžem jim, jo?“

A pak to uslyším – zvuk, v první chvíli mi zatrne, protože se leknu, že letadlo zase padá, ale potom mi to dojde. Ten pitomej nunu šplhá za náma!
„Ircosi! Nelez sem, to letadlo spadne, my si pomůžem! Spíš mi řekni, vidíš tam zezdola někoho? Je v letadle někdo?“
Zas se mi zhoupne žaludek, když si uvědomím, že tam nemusí být jenom živí. Že už tam mohou být jenom v pásech visící mrtvoly. A že jedni z nich můžou být i zbytek naší party.

[Jordi Linx]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Tzadi Resh, Gliben Beltens)
Azíza a Tzadi jako by nevěděly, která z nich má uklidňovat tu druhou dříve a tak nějak se nakonec uklidňovaly navzájem. za jiných okolností by to mohlo být i trochu komické, nicméně to neplatilo o té současné situaci. Nakonec se však zklidnily natolik, že přestaly panikařit a upnuly se na nový vývoj situace a tedy hrdinného Ircose, který se vydal je zachránit. Po jejich žádosti, aby jednal opatrně a varování o možném pádu letadla nakonec otřásání ustalo.
Dobře, budu opatrný. Jinak transportér je všude okolo, rozpadlý na části ve velkém prostoru. Vy jste byly nejblíž od ... mého místa přistání,
zareagoval Ircos, aby otřesy pokračovaly, nicméně tentokráte téměř nepatrné a nezdálo se, že by je to mělo nějak ohrozit v blízké budoucnosti.
Že se mu povedlo bez navýšení nebezpečí vylézt až nahoru bylo potvrzeno poté, co obě dívky mohly spatřit jeho ongreejskou hlavu.
Jak na tom jste?
zeptal se, zatímco na ně koukal a rozhodně nemohl popřít úlevu, že byly obě dívky, alespoň do nějaké míry v pořádku. Při uklidněné situaci by navíc neměl být problém dostat se z bezpečnostních pásů a dostat se dolů cestou, kterou Ircos vytvořil. Dívky sice nemohly přesně vědět, jestli to byl žebřík nebo kus lodi, nicméně Ircos po tom relativně v pohodě vylezl nahoru a když přehnaně nespěchal, tak se zdálo být vše bezpečné.

Po prvních neúspěšných pokusech se Gliben nemínil vzdát - i proto, že jej kupředu hnalo vědomí dalších přeživších. Musel se však uklidnit a pokusit vše vyřešit s chladnou hlavou, protože násilné řešení doposud příliš nefungovalo. Spolehl se tedy na to, nač by měl v podobné situaci každý Jedi - Sílu. Aby ji lépe manifestoval a usměrnil, tak použil ruku a pomyslně s ní zatlačil v místech, kde byl uvězněn. Zprvu se nic nedělo, ale po chvilce přeci jen zaslechl matné zaskřípění kovu, což jej jenom přimělo znásobit své úsilí.
Když skončil, tak byla mezera okolo o něco větší a s trochou snahy tak Gliben mohl svou ruku vyprostit. Nicméně křik svých spolužáků už neslyšel po nějakou dobu.

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Skupina pokračovala dál a začaly na ně doléhat první stopy nepříliš příjemné cesty, protože Dll rozhodně nebyl jediný, komu se dostala vlhkost do bot a pár dalších to také zmínilo. Hlavním tématem skupiny se však stávali původci tvor, kteří utvořili tuto stezku.
Ne-e, Dlle, jak již bylo řečeno, jsi nyní ve dvojici se mnou. Co kdybych něco přehlédl?
pousmál se Tarnem, než se opět věnoval stezce před sebou. Rozhodně se mu nemohlo upřít, že bral své povinnosti zcela vážně, byť obětí tomu byla menší pozornost dění v zadní části skupiny.
A právě tam se nyní pokoušel Mon o své nenápadné odpadnutí, aby se mohl více vydat na průzkum původců těch stop. V cestě mu však stála Elinor zaúkolovaná zadek hlídat a rozhodně se nedalo počítat s tím, že by si Monova odpadnutí nemohla nevšimnout.
A zatímco v zadní části skupiny se schylovalo k tomuto, tak přední již mohla spatřit menší tůň, k níž tato cesta vedla.
--------------------------------
Další kolo uzavírám 30.3. a jako obvykle ponechávám prostor pro vzájemnou interakci, která se již několikrát osvědčila. Také jsem rád, že v uplynulém kole odpověděli úplně všichni.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie (Gliben Beltens)

Na malou chvíli jsem ve snaze navázat spojení se Sílou strnul s nataženou rukou a dlaní těsně nad vnitřním obložením kabiny. Místo, kde jsem nad prasklý kovový plát svoji pravou ruku přiložil, nebbylo hned na kraji otvoru, který jsem potřeboval co nejvíc rozšířit, ale pro jistotu bylo o nějaký ten kousek vzdálené. V onom místě jsem začal s pomocí Síly na kov působit a tlačit jej jak jen to bylo možné směrem od místa, kde se zaklínila moje ruka. Nejdřív jsem vyvíjel pouze malý tlak a pak ve chvíli, kdy jsem se ujistil, že je moje soustředění dostatečné jsem tlak postupně ještě trochu zvětšoval. Zprvu se zdálo, že to moc nepomáhá, jako by mi snad ani Síla neměla nikterak pomoci. Snažil jsem se však v úsilí vytrvat, nepřestával vyvíjet na kovový plát neustálý tlak, nepolevil v intenzitě.
Věděl jsem, že pokud se nic nestane, asi postupně začnu ztrácet trpělivost a s ní i potřebnou koncentraci. Důležité bylo tu chvíli co nejvíc oddálit. Výsledek se však přeci jen dostavil. Nejdříve zaskřípěl kov a po dalším krátkém okamžiku se okraj otvoru konečně o malý kousek pohnul. Následně se pohnul ještě o jeden malý kousek a zastavil se. Otvor byl asi stále malý na to, abych ním mohl ruku protáhnout a otvor už se v tomto směru dál zvětšovat nechtěl.
Zkusil jsem to vyřešit jednoduše tak, že jsem po směru otvoru kousek posunul ruku a zkusil zapůsobit v jiném místě. To zase trochu zabralo a okraj se nepatrně poposunul do třetice. Jak jsem se snažil, kov se ještě víc zdeformoval, trochu pokřivený totiž už byl a objevili se v něm drobné prasklinky. Otvor do té doby dost pevně svírající moji ruku se pomalu zvětšoval, dokud nebylo jasné, že možnosti pro jeho zvětšení jsou definitivně vyčerpány.
Pokusil jsem se ruku vytáhnout. Ozvala další vlna bolesti, jako vždycky, když jsem se rukou snažil hýbat, ruka nepříjemně zavadila o ostrou hranu, ale o kousek se povysunula. Zkusil jsem to znovu a asi na třikrát jsem uvězněnou levou ruku vytáhl. Během doby, po kterou jsem ji vytahoval nepřestala bolet a bolela i když jsem ji zkoušel ohýbat. Radši jsem se snažil s rukou dál nehýbal a nechal ji mírně pokrčenou viset podél těla.
Teď bylo podstatné co dál. Pokusil jsem se vyprostit i ze zbytků sedadla a vstát. Ve chvíli, kdy jsem tento pokus činil, bleskla mi hlavou myšlenka, co se asi stalo s věcmi, které jsem měl pro "pobyt" na planetě připravené. Něco z nich by se nám určitě mohlo hodit. Rozhlédl jsem se ještě jednou okolo, jako bych je mohl najít, uvidět kde jsou. V blízkém okolí bych je možná měl najít ovšem pokud by tam byly. Skutečné očekávání bylo však trochu jinačí. kdybych je opravdu chtěl najít bylo asi by to chvilku trvalo a nebylo by to jen tak. Možná, že jsou naše zavazadla někde zničená, nebo rozmetaná po celém lese. Boční stěna kabiny nebylo zrovna místo, kde bych měl něco najít, nehledě na to, že jsem si nebyl vůbec jistý, jak by se mi docela těžký batoh nesl s jednou rukou, kterou nemůžu hýbat, pokud by se mi se mi to nepodařilo udělat nějako podobně, jako, když jsme si uvolňoval ruku, tedy s pomocí Sily.
Raději jsem se myšlenkami vrátil k volání, které jsem před tím zaslechl. To teď bylo důležitější, pokud někdo potřeboval pomoc, mělo to přednost, před sháněním se po osobních věcech a věcech na táboření. Kdybych alespoň částečně dokázal odhadnout, odkud jsem volání slyšel, prostě bych tím směrem okamžitě vyrazil a snažil se zjistit kdo tam je a co se tam děje. Jenže ani to asi nemělo být jednoduché. V případě, že bych ze zvuku nedokázal odhadnout kam jít, musel bych se spolehnou na svoje pocity. Musel bych vyhodnotit, jestli něco nevnímám a pokud bych něco vnímal, dal bych se tím bez váhání vést. Možná, že by mi Síla pomohla najít cestu ke zdroji toho volání.
Třetí a poslední možnost, kterou jsem hodlal zvolit až pokud by selhali obě předchozí byla vyrazit některým směrem, a snažit se prohledat okolí, hledat orientační body, kusy trosek a cokoliv co by mi mohlo naznačit, kde se mám snažit hledat ostatní.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

"Hele, nezačínej s tím zase," povzdechnul jsem si otráveně směrem k Monovi.
On toho nenechá... Živoucí Sílo, za co? Co jsem komu udělal?
"Hm, o chlupy starost nemám. A tak velký kapsy nemáš," odvětil jsem na jeho další poznámku a ušklíbnul jsem se.
Za vysoké cestovní boty jsem teď byl vděčný čím dál víc, neboť jsme začali zabředávat do čvachtavého a blátivého terénu. Byly pevné a dobře těsnily, tiše si broukaje melodii jsem tedy nerušeně šlapal za Padawanem Neou směrem k tůni.
Třeba by se tam něco dalo ulovit, napadlo mě, možná ryby nebo nějaké vodní potvory... Až si v tábořišti uděláme ohýnek, upekli bychom si to. Mňam. Byl by nás Tarnem schopný naučit techniku chytání ryb pomocí Síly? Udělat si ostrý klacek, vycítit, kde ryba je, hodit ho, vytáhnout. Nebo tam skočit a chytat je do ruky, a ještě se u toho vykoupat...
Jen při tom kuchání by Mon asi omdlel...

[Elinor Rahl]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem: (Elinor Ashdale)

Mám co dělat, abych chvíli jen konsternovaně nezírala na Mona. Opravdu se na mě snaží uplatnit trik, který jsme s Cromem považovali za vousatý i jako pětiletí caparti? Zpomalím a dám mu tak dvě, tři vteřiny, aby mě přesvědčil, že si skutečně rozvázal tkaničku jen v nejnevhodnější chvíli.
Nepřestávám sledovat zbytek skupinky a okolí, ale zároveň se obezřetně přesunu k Monovi, čistě pro případ, že to s tou tkaničkou opravdu nebude tak horké, jak se snaží předstírat. Paranoia je oprávněná, opravdu to trvá déle, než by bylo žádoucí.

"Asi bych ti měla pomoct," šeptnu diplomaticky, ale příliš diplomatičnosti v sobě nechovám. Když už se mi jednou rozhodl pomoct, mohl by skutečně i pomáhat, ne ještě jako bonus působit problémy.
"Jsme uprostřed divočiny. S Jordi. S cizími tvory poblíž. S prťaty a padawanem, který není tak docela v pohodě, že nás má na starost. Neriskuj, nejde jenom o tebe. Na průzkum a seznamování se s místními tvory bude času dost, až se utáboříme."
Tohle nezabere. Ne samo o sobě.
Nasadím proto pohled smutného štěněte, které se někdo dostatečně sadistický snaží nacpat do popelnice.
"Rozhodl ses mi přece pomoct při hlídkování, nemůžeš takhle dezertovat a nechat to jen na moji odpovědnost..."
Hrdost skučí, ale co by jeden nepřekonal pro blaho celku.

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem (Dll)

Pokud si toho nevšimneš, tak jsme stejně v háji, páč já s tim nic neudělam.
Špitnu si potichu pro sebe, ač bych to rád řekl nahlas nechce se mi riskovat. Je přeci jen mnohem silnější než já.
Nechápal jsem proč se tedy namáhal s tím že nás káral abychom se vrátili do dvojic, když jen naše dvojice s Elinor a Monova s Marconiem nebyly u sebe.
Další poznámky jsem si ale nechal pro sebe a radši dál šlapal blátem.
A jako by mému utrpení neměl být konec, nevšiml jsem si, že se mi rozvázala tkanička, bota najednou zůstala uvězněná v bahně a dupl jen tak ponožkou do bahna.
Sakra.
Zaklel jsem, jako by mokro v botách nestačilo, nyní jsem měl i pravou ponožku od bláta, takže jsem zase musel zdržovat skupinku, když jsem se zpětně obouval. Pocit, který při obouvání mokré boty a zablácené ponožky nastal byl totálně příšerný. A zauvažoval jsem nad tím, že by snad i bylo lepší kdybych dál šel bos.

[Jordi Linx]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Tzadi Resh, Gliben Beltens)
Chtělo to hodně úsilí, ale Gliben se přeci jen dokázal vyprostit ze sevření trosky a byl tak konečně volný. Navíc se nezdálo, že by utrpěl nějaké větší zranění, takže se mohl rovnou věnovat, co dál se situací, než aby musel stabilizovat svůj stav.
Poohlédnutí se po nějaké výbavě však na první pohled nepřineslo mnoho užitku. Podíl na tom mohl mít i fakt, že zavazadla byla ukládána mimo sekci pasažerů, aby jim to zbytečně neubíralo na místu k pohodlí.
Mladý Jedi tak vyrazil směrem, odkud se domníval, že prve zaslechl zvolání svých spolužáků, což tedy mělo znamenat, že byli naživu a v pořádku. Otřesení z dopadu mu trochu rozhodilo motoriku, takže prvních pár kroků se poněkud motal, než si na to přivykl a mohl se zase začít pohybovat normálně. Teprve nyní však mohl vidět následky havárie - trosky lodi byly rozmetané všude okolo, kam až mohl dohlédnout. Obloha nad ním stále problýskávala, což mohlo připomínat důvod jejich havárie a nezdálo se, že by to mělo mít konec. Každopádně to bylo bez nějakého deště a blesků na povrch, vše se odehrávalo pouze nahoře.
Oprostil svůj pohled od oblohy a vyrazil k nejbližší trosce, aby si všiml těla nedaleko ní. Rychlé doběhnutí na místo mu ukázalo bezvědomou tvář berchestianské dívky, o níž věděl, že se jmenovala Nallin. Rychlá kontrola prozradila, že byla naživu, nicméně dech měla mělký a na levé části hrudníku skrz triko prosakovala temně rudá skvrna.

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Zatímco předek skupiny dorazil k tůni, tak se vzadu pozdržela Elinor s Monem, kdy jeden to chtěl úmyslně a druhá tomu chtěla zabránit, protože ono zdržení bylo nenápadné asi jako Rancor na Coruscantské ulici. Dívka rozhodně neměla radost z vývoje situace a bystře připomněla svému kolegovi možná rizika, která chtěl zbytečně podstupovat.

Když se předek skupiny zastavil u tůňky, tak nebyla v dohledu žádná větší zvěř, což bylo za dané situace spíše plus. Tarnem opatrně přikročil k vodě, odebral vzorek na přídavné zařízení ke svému datapadu a vyslal Sílu do okolí, což mohli postřehnout všímavější padawani. Nakonec se spokojeně zvedl a otočil k počátku skupinky.
Voda je v pořádku a pitná, takže se v tomhle nemusíte ničeho obávat. Nejsou v ní žádné dravé bytosti, které by vás měly ohrožovat a totéž platí i o nejbližším okolí. Takže si klidně sundejte batohy, dejte je všechny k sobě a odpočiňte si, nebo posvačte z vašich balíčků,
vyhlásil Tarnem pauzu a natočil se k Dllovi, který posledních pár kroků šel s čvachtavou botou.
Zuj se, ponožku i boty si propláchni a nech je proschnout, než vyrazíme dál. Tady v okolí by snad nemusel být problém, abys tu byl bos a rozhodně nechceš riskovat nějakou vyrážku nebo něco podobného, že?
usmál se Tarnem a kývnul směrem k Dllovo botám, aby zdůraznil, co měl na mysli. Poté se rozhodl vydat po všech ostatních členech skupiny, aby je zkontroloval a ujistil se, že nikdo další nemá potíže, případně s nimi pomohl.
-------------------------
Další kolo uzavírám 13.4. a jako obvykle je zde možnost interakce, nevylučuji možnost mezikola pro některé.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie Skupina rytířky Avalin, Místo havárie (Gliben Beltens)

Vstal jsem a udělal krok před sebe, pak ještě jeden a ještě jeden. Všechny tři byly dost nejisté, poněkud vrávoravé.
Na okamžik jsem se tedy zastavil a snažil se nabýt lepší rovnováhu, než jsem se ne příliš rychnou chůzí vydal dál. Kladl jsem nohu před nohu a vědom si toho, že vlastně ještě nemusím vědět o všem, co způsobit pád pospíchal s jistou opatrností.
Se zavazadly a vybavením jsem se už neobtěžoval. Pomohla by, ale uvědomil jsem si hned, proč by bylo hloupé něco hledat.
Raději jsem se otočil směrem odkud se snad před tím ozývalo volání a kam jsem tedy hodlal zamířit. Když jsem však viděl, kolik je všude okolo trosek, na jaké kousky loď díky bouři, která zuřila nade mnou rozbila, nebyl jsem si vůbec jistý, že jsem odhadl směr správně. Nejbližší troska byla po směru, kterým jsem chtěl jít, tak jsem se tam bez většího váhání vydal.
Měl jsem v plánu prohledat blízké okolí, nejbližší trosky. Věřil jsem, že své spolužáky najdu.
Ještě než jsem k danému kusu lodi došel, uviděl jsem, že na zeni vedle něj někdo leží.
V tu chvíli jsem se už přizpůsobil a mohl jsem rychlost zvýšit. Na případnou bolest levé ruky, která při rychlejším pohybu nebyla v tak stabilní poloze jsem nebral ohled a co nejrychleji jsem doklusal až na to místo.Doběhnul jsem a sklonil k Nallin.
Moje problémy s rukou, nebyly nic tak extra vážného. Mohly být horší poranění a Nallin na tom byla hůř, protože se ještě neprobrala. Ale dýchala, což znamenalo, že snad nedostalo na ty nejhorší případy.
Rychle jsem přemýšlel, kolik toho vím o léčení a ošetřování. Musel a chtěl jsem poskytnout Nallin nejen jako spolužačce pomoc. Pokud jsem se měl o něco pokusit, určitě bylo potřeba trochu líp odhadnout co se vlastně stalo, odkrýt Nallinino zranění, zjistit jak vážné je a jestli ještě stále krvácí. Případně krvácení zastavit a v neposlední řadě jsem doufal, že se Nallin trochu stabilizuje dýchání a že se brzy probere. Chtěl jsem udělat všechno z toho, co by bylo třeba a co bych udělat mohl.
Jako naučená teorie snadno vyjmenovalo, jenže já doufal, že zvládnu i tu další část něco z realizace, což mělo být těžší, než odříkat jednotlivé kroky. Už jenom proto, že jsem u sebe neměl téměř vůbec nic, než svoje vlastní oblečení, jenž nebylo rozhodně zdaleka tak dobré a sterilní jako nějaké ty obvazy a drobné zdravotnické potřeby, které jsme měli u sebe, nebo které snad měla ve větší míře některá ze dvou mistryň, které nás doprovázely.
Bylo-li by opravdu třeba neváhal bych ani okamžik se části svého oděvu na provizorní obvaz ve prospěch Nallin vzdát.

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem (Dll)

Konečně jsme si dali pauzu. S radostí jsem shodil svůj těžký batoh na hromadu. Síležel, některý z mých větších kolegů mne přehlédl a složil svůj batoh na hromadu tak, že jsem byl mezi batohem a hromadou já. V mžiku jsem byl zaskládán další batožinou.
Tohle už mi ale dělají naschvál.
Vyhrabal jsem se ven a přišel k vodě.
Tomu, že zde nejsou žádná nebezpečná zvířata jsem ani náhodou nevěřil.
Jak to asi může vědět.
Boty a ponožky jsem sundal rád, byla to rozhodně úleva, sundat to nechutné cosi z nohou. Naneštěstí se mi stala menší nehoda při proplachování bot, a to ta, že jsem sklouzl a zajel celý do vody.
Byla studená a plavaly v ní divné věci. Rychle jsem vylezl ven.
No. Skvělý. Teď sem celej mokrej. Sith vem tenhle vejlet!

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem Monítko

Sice se mi nepovedlo zůstat v zadu a s nějakým zvířátkem se pomazlit, ale zcela jistě k tomu bude příležitost později. Jordi byla klidná, hodná holka. Už jsem o ní párkrát přemýšlel a možná jí nechám pocítit radost z mateřství. To, co potom budu dělat s jejím potomky, jsem vážně netušil, ale třeba bych je mohl rozdat, někteří by takového mazlíčka určitě také chtěli. A s trochou štěstí bych nějakého přešťastného otce mohl sehnat tady.
Budou se jmenovat Tokare a Vandar, Lonna a Vash, Revan… možná bych mohl dát i Atris, Malaka, pokud by třeba vypadali jinak než jejich sourozenci…
Zatímco jsem přemýšlel nad možným mateřstvím Jordi, byli jsme vyzváni, abychom si odpočinuli. Baťoh jsem dal k ostatním a místo nějakého odpočinku jsem se konečně pokusil poodejít stranou (když tak s výmluvou, že potřebuji urgentně na záchod) a jal jsem se pomocí Síly i pomocí svých normálních smyslů propátrávat okolí s cílem najít nějakého vhodného krysáka (ideálně hodně velkého a silného).
Marconiuse jsem se pro jistotu ani neptal a vlastně jsem se mu pokusil obloukem vyhnout. Až bude Jordi těhotná, tak s tím prostě už nic neudělá. A s jejím miminky si bude muset chlupáč nějak poradit také.
Mokrého Dlla jsem si nevšimnul. Pořádný krysák byl totiž hodně důležitý. A Jordi by zcela jistě měla mít nějaké potomky, aby její úžasný rod nevymřel. Bál jsem se, že by mi Jordi mohla zemřít, ale kdybych už měl její dceru, tak jsem cítil, že ta zráta by nemusela být tak obrovská, neboť Jordi by žila ve své dceři.