YMPM - Epizoda II

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Místo slanění (Dll)

V odpověď na Elinořinu poznámku o tom, že jsem nepanikařil jsem se jen zadíval do země a nic neříkal. Kdybych totiž něco řekl asi by mne začala bít a to fakt nepotřebuju.
Další proslov mistra Atamy obsahoval jen špatné zprávy. Zkejsneme tu na dost dlouho uprostřed nepřátelské a nebezpečné džungle.
Když začal mít připomínky na mne pokusil jsem se propadnout do země.
No výborně. Teď mě mají za totálního sraba i ti, co si mě doteď nevšímali. Fakt skvělý mistře Atamo. Teď ste mi fakt pomoh.
Ne, že by názor ostatních, že jsem totální srab byl nějak neopodstatněný nebo mylný, ale nemuseli to vědět až tak dobře.
Když jsme tedy vyšli, musel jsem se zařadit na začátek za vedoucího Tarmena. Tedy jako cvičená opička všem na očích mimo svou dvojici.
Již brzy sem poznal, že jsem v loji. Ostatní nasadili tempo, které by se mi špatně drželo, i kdybych věčně o něco nezakopával. Byl jsem na zemi tak často, že se pomalu ani nevyplácelo vstávat.
Tarmen mi sice dal několik rad jak mám došlapovat a kam, ale kdyby mi vysvětlil jak mám mávat křídly abych letěl mělo by to podobný výsledek. Nakonec to i on vzdal.

[Elinor Rahl]

Edia, v háji, skupinka mistra Atamy (Elinor)

Dll se sice snažil začlenit do dvojice se mnou, ale mistr jej nenechal a trval na stanoveném pořadí (tedy, Dll hned za Tarnemem vpředu, já na konci). Sotva jsme ale vyrazili, padawan zjistil, že nemůže nasadit žádné ostřejší tempo, jinak se mu svěřený Sullustan „pobourává“ do zadních řad.

V konečném důsledku jsme šli skutečně gizčím pochodem, tedy spíš jako průvod gizek rázujících si to po okraji vysokorychlostní silnice. Respektive jako stádo šneků plazících se od jednoho salátového záhonu k druhému v chrámové zahradě. Zamýšlet se nad tím, existovaly by jisté obavy, že až mistr se zachráněnými younglingy dorazí do tábora, zjistí, že tábor dosud nebyl vybudován a my jsme stále ještě někde na cestě. Operativní řešení by bylo nasnadě, rozdělit si Dllovy věci a nést je, a pokud by ani to nezabralo, nést i vydeptaného sullustana.

Paranoidní části mého já to poměrně vyhovovalo, protože měla dost prostoru skutečně dávat pozor na to, kde se co v houští šustne, a namísto na courání se hloučku musela dávat pozor na rozbíhací či přímo konverzovací sklony některých členů skupinky. Svůj úkol jsem rozhodně brala smrtelně vážně a opravdu se snažila chovat jako správný Jedi uzavírající kolonu na nebezpečném území.

-------------------------------

Ne že bych se chtěla Dlla zbavit, ale v Jordiho příspěvku bylo:

"Marco, netuším, kdy se vrátím, ale budu se snažit navrátit co nejdříve - ale nezapomeň, že při přepravě zranění se na ně budou muset brát ohledy. Elinor, běž ve skupině poslední a buď opatrná, ano? Věřím, že pohlídáš, aby se nikdo neztratil a nepřihodil se nic špatného. Dlle, my jsme v bezpečí a nemusíš se bát. Postav se svému strachu, jinak jím budeš ovládán a nikdy se z toho nedostaneš a je potom jedno, jestli jsi Jedi nebo ne. Ale teď poslouchej Tarnema a běž hned za ním ve skupině. Vy ostatní buďte taky poslušní a pamatujte, že klidem a přípravou tábora teď svým kamarádům pomůžete nejvíc. Dávejte pozor a provázej vás Síla."

Plus nejsme tam jenom my čtyři, takže mi z toho příspěvku jasně vyplynulo, že
1. Dll byl přeřazen dopředu.
2. Já mám jít vzadu.
3. A podle toho se zamíchalo s dvojicemi.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

A tak jsme šli. Zprvu nám cesta ubíhala dobře, po přeřazení Dlla dopředu přede mě a Mona se ale celý zástup značně zpomalil.
Stádo se pohybuje rychlostí nejpomalejšího kusu... A když je v ohrožení, zdrhne a nechá ho napospas. Zákonitosti v přírodě jsou někdy tak bezohledné... Ale je lepší, když zemře ze skupiny jeden, než když zemřou všichni, to je pravda, na druhou stranu.
I když ještě lepší alternativa je, kdyby se stádo namísto utíkání prostě zastavilo a bojovalo, vždy je početnější než to, co ho honí.
Měl bych Dllovi pomoct... A nebo ne? Ale je mu osm, není přece už tak malý, a je Jedi.
Ale to já taky. A Jediové pomáhají potřebným.
Jenže... Kurňa, zapeklitá situace.
Když mu pomůžu, pomůže mu to víc, než mu to uškodí? Když mu nepomůžu, pomůže mu to víc, než mu to uškodí? přemítal jsem.
Těžké boty. Ať si pořídí těžké boty. S ocelovou špičkou, nejlépe. Jsou pevné, měl by v nich pevný krok. A dodávají i sebevědomí, dokážou dobře nakopat do zadku otravy, na které nic jiného neplatí. Jo, ale už do něho ryli dost, řeknu mu to někdy až budeme víc v klidu, třeba v táboře, mám teď lepší nápad.
Za chůze jsem vystrčil jednu ruku z popruhu batohu, obrátil si ho na břicho a vytáhnul datapad z přední kapsičky pro něho určené. Poté, co jsem si opět batoh upevnil na záda, jsem tlačítkem probudil obrazovku a když přístroj rozpoznal můj obličej a odemknul se, otevřel jsem přehrávač a naházel do fronty nějaké rytmické písně, u kterých se nám dobře půjde. A protože jsem Lepi a Dll je Sullustan, takže jsme dostali oba od přírody výborný sluch, nedával jsem hlasitost nijak vysoko, abychom hudbu dostatečně slyšeli, ale abych zároveň nesabotoval Elinořiny očividné snahy hlídat zadní voj, když se ohlížela dozadu nebo se čas od času na okamžik zastavila, aby poslouchala, a pak nás doběhla, než se příliš vzdálíme.
Pevnějšího kroku se dá dosáhnout i dalšími způsoby, pousmál jsem se pod vousky.

_________________________________
Eli, nejsi náhodou s Xavierem ve dvojici? Dvojici přece nerozdělí

[Jordi Linx]

--------------------
Informativně:
- opravdu došlo k promíchání - Dll se má držet za Tarnemem, zatímco Elinor jít vzadu jako poslední článek, protože budila dojem nejvyrovnanějšího z younlingů.
Jde o rozdělení jedné dvojice a to ve prospěch celku, aby ten nejsilnější článek měl co nejpřímější dohled nad tím očividně nejslabším.

-> takže ano Xavier má v příspěvku chybu a požádám ho o edit. Navíc může zahrnout to, že pokud by padal, tak by mu Tarnem zkusil poradit kudy a jak našlapovat, aby tomu pro příště předešel, samozřejmě v přátelském rytmu a podobně by tomu i upravil tempo skupiny, kdy by se jen mírně snažil popostrkávat Dlla k rychlejšímu pohybu(tedy mírně nad jeho možnosti).

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

Díky Sílo!
Vydechnu úlevou, když uslyším hlas své kamarádky. Vzápětí však radost vystřídají obavy. Tzadi je zraněná. Netuším jak vážně a ze své pozice ji nemohu pomoci. K ošetření, pokud se nám podaří najít lékárničku může dojít jen na pevné zemi.

Ale jak ji mám odtud bezpečně dostat, aby se ještě víc nezranila? Nebo abychom neublížili někomu jinému.
Rozhlížím se kolem sebe, co mi zorné pole dovolovalo. V ten moment zaslechnu známý, mužský hlas. Okamžitě si vybavím tvář younglinga, kterému náleží.

Někdo jo! Já a Tzadi. Jak si na tom? Co ostatní? Vidíš někoho?
Vychrlím ze sebe sérii otázek s neskrývanou radostí v hlase. Nikdy by mě nenapadlo, že toho ongreejského potížistu uslyším tak ráda! S Postrahy jsme se nejednou dostali do problémů, když jsme na naši akci přizvali Ircose. Tohle mládě mělo talent na přivolávání průšvihů. Opatrně odepnu pás a s ještě větší obezřetností se pokusím postavit. Po celou dobu se přidržuji. Zároveň jsem připravená zanechat veškerých snah, pokud by se ukázalo, že jsou sedačky nestabilní a hrozí jejich utrhnutí.

[Hayasan]

Edia, skupina mistra Atamy Monísek

Nelíbilo se mi, že bych měl zůstat s tím padawanem. Takto se přece žádným hrdinou nestanu. Ze všeho nejraději bych šel s mistrem a zachraňoval život i těm hloupým holkám, které si o sobě myslí příliš mnoho.
Marconius šel zřejmě na pomoc Dllovi.
Stejně bych se tam jenom pletl. On to zvládne sám... navíc, kdybych šel s ním, tak by Dll mohl mít pocit, že ho považujeme za slabocha.
Usoudil jsem, že když se dvojice promíchaly a Marconius je s Dllem, tak já bych měl být s Elinor, aby se jí ještě něco nestalo a dal na ni pozor, když ona bude dávat pozor na všechny okolo. Zůstal jsem tedy pozadu a počkal na Elinor.
Dll je s Marconiem a já budu s tebou, ano? Máme se přece držet ve dvojicích,
spíše jsem jí jen oznámil a ihned jsem začal podporovat její snahu o udržení nějakého toho pořádku, protože to se přece od partnera ve dvojici očekává. Pokud na někoho nezapůsobilo její odhodlání, tak můj hlas určitě ano. Obzvláště po tom, co jsem dotyčného vyzval na souboj, protože takový souboj by pro něj nedopadl vůbec dobře. Dal bych si záležet na tom, abych ho tak unavil, že následujících 24 hodin by nebyl schopný ani stát na vlastních nohou, což jsem všem hlasitě vykládal také.

[Jordi Linx]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie:(Azíza Zaaur, Tzadi Resh, Gliben Beltens)
Azíze se poštěstilo, že byla v pořádku, ale od momentu zjištění tohoto se již věnovala své kamarádce, která na tom byla o něco hůře. Nejprve si však vyzkoušela pevnost jejich pozice a to nejprve opatrným a potem výraznějším zakýváním sedačkou. Část lodi na níž se obě dívky nacházely se však prakticky nepohnula, takže se vše zdálo v pořádku. A to do takové míry, že se mohla bez potíží odpoudat a jen si hlídat, abys nespadl dolů. Hlas Ircose-Hinna pak přišel doslova nad zavolanou.
Tady Ircos a jsem v pohodě až na pár škrábanců. A jak jste na tom vy? Můžete seskočit nebo potřebujete pomoc dostat se dolů?
zeptal se dívek a podle změny pozice jeho hlasu mohly usoudit, že místo obcházel.
Jinak jsem zatím na nikoho dalšího nenarazil, ale zdálo se mi, že jsem zaslechl nějaký šramot z povzdálí,
dodal ještě Ircos na druhou otázku, kterou mu Aziza položila.

Gliben se pomalu otevřel oči, aby zjistil, že byl v pořádku a naživu. Po tom hrůzostrašném pádu, kdy si myslel, že zahyne, se přeci jen probral zpět k životu. Zjistil, že se nacházel v hustém lese a všude okolo byla značná změť trosek. Rychlá obhlídka neukázala nikoho dalšího v blízkosti, ale odhalila nepříjemnou věc - ruku měl zaklíněnou v trosce lodi, což byla část bočního trupu s jednou sedačkou. Ruku samotnou necítil, nebo vnímal palčivou bolest, když se s ní pokoušel pohnout - nicméně běžnými pohyby ji nemohl dostat ven.
V uších mu ještě zvonilo, když se mu zdálo, že zaslechl něčí křik z nedaleka.

Skupina mistry Atamy, Místo slanění: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Ve skupině se trochu zpřeházely některé dvojice, ale brzy byla celá skupina na cestě vstříc tábořišti, kam je vedl padawan Nea. Všichni poté poslušně mířili kupředu a bez většího remcání, jen občas někdo poznamenal, když Dll už poněkolikáté škobrtnul.
Elinor byla z hlídky vyrušena pouze jednou jedinkrát, když zaslechla nějaké zašustění - původcem byl však malý savec, který se skupiny bál mnohem víc, než ona jeho.
Skupina takhle kráčela pár minut, než se postup zpomalil i kvůli hustému porostu. Tarnem proto zapnul svůj žlutý světelný meč a pravidelně musel prosekávat cestu vpřed, což vlastně nakonec ironicky pomohlo Dllovi.
Opatrně až budete procházet okolo větších větví, abyste je nepouštěli na kamarády za vámi. Větev si radši klidně předávejte - hlavně ať předejdeme škrábancům a pošetříme náplasti pro naše kamarády z druhé lodi,
instruoval vás Tarnem ohledně ztížených podmínek. Menší postavy, jako třeba Dll měli zrovna v takových podmínkách výhodu, protože většina větví byla nad jeho úrovní.
Všechno se zdálo v pořádku, jen Monovo tvor se zdál být stále více neklidnější, když si uvědomil, že se v jeho okolí nachází velká spousta volné přírody, kterou tak dlouho již neviděl.
--------------------------------
Další kolo uzavírám 2.3., ponechávám jako obvykle prostor pro meziodpovědi. Též sek nám připojila nová postava, za níž hraje Merthor a který "posílil" skupinu, v níž se nyní nacházela Liliina a Gwenina postava.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie (Gliben Beltens)

Když jsem opět začal přicházet ke smyslům, pokud se tedy z počátku vůbec dalo hovořit o tom, že jsem byl při smyslech, sotva jsem chápal proč jsou některé věci docela jinak, než by možná správně být měly, nebo mohly. Připadalo mi to zvláštní. Zkrátka jako bych byl jinde, než mám být. Můj pohled směřoval kamsi nahoru, kde byly zprvu vidět snad jen koruny stromů.
Byl to úplně jiný výjev, než ten, který jsem si pamatoval jako poslední ještě před tím, než jsem musel ztratit vědomí.
Pozvednul jsem hlavu, mírně natočil svůj pohled níž k zemi a tam jsem všude kam až jsem dohlédnout, uviděl roztroušené trosky patřící k části lodi, nejspíš opravdu té lodi v níž jsem před tím spolu s ostatními ze skupinky seděl a jenž nás všechny měla dopravit dolů na povrch planety. Jinak jsem zatím z místa, kde jsem ležel ve své blízkosti vůbec nic a nikoho dalšího neviděl, když tedy nepočítám hustý všechno obklopující les.
V tu chvíli se mi to co se předtím odehrálo všechno znovu vybavilo, téměř úplně jasně a v přirozených barvách.
Několik nikým neočekávaných záblesků, prosvětlujících vnitřek lodi, varování, udělení potřebných instrukcí a nakonec pohled směřující někam dolu do sedadla a podlaha kabiny nakloněná v nepřirozeném úhlu. Hrozba havárie, prázdnota. V tu chvíli jsem zřejmě musel ztratit vědomí, protože co se odehrávalo od té chvíle až do teď o tom jsem vlastně neměl ani ponětí.
Uvědomil jsem si, že jsem musel mít velké štěstí, že ta nebezpečná příhoda mohla dopadnout úplně jinak, než jak dopadla a já v tuto chvíli už nemusel být mezi živými. Vyvolalo to ve mě divný, nijak příjemný a zároveň stěží popsatelný pocit.
Chtěl jsem ten pocit odehnat, přesvědčit sám sebe, že ten pocit nemá nic společného se strachem, nebo s nějakými obavami.
Než, abych se zabýval podobnými myšlenkami, raději sem se vzepřel na lokti pravé ruky a dlaní podvědomě hmatal po zbytcích svého sedadla, v němž bych měl být za normálních okolností připoutaný a po zapnuté přezce bezpečnostních pásů.
Chtěl jsem si ještě jednou ověřit situaci, najít pevnou zem, odpoutat se, vstát a trochu lépe se rozhlédnout okolo sebe. Rozhodně jsem potřeboval něco dělat, zjistit, co se stalo, zahnat ty divné nepříjemné pocity.
Jenže to co jsem chtěl udělat se mi ponejprv vůbec nepovedlo. Ve chvíli, kdy jsem se začal poněkud víc hýbat se ozvala vlna bolesti v druhé ruce. Tu jsem si do doby, než jsem se poněkud víc probral nijak moc neuvědomoval. Až teď, jsem si uvědomil bolest, že je s rukou něco v nepořádku, že je ošklivě zaklíněná do zmačkaného plátu vnitřního obložení kabiny pro pasažéry.
Pokusil jsem se rukou trochu pohnout, pak jsem dokonce zatnul zuby a dvakrát rukou trochu škubnul, ale odpovědí mi ve všech případech byla jen a pouze další přívalová vlna bolesti. Musel jsem se vyprostit, musel jsem to všechno udělat jinak. Nejlíp tak jak by to udělal dospělý Jedi. Nejdřív logicky uvažovat, pak něco zkusit. Tím směrem se soustředili všechny mé myšlenky.
Jenže jak? Ono se to samozřejmě moc snadno řekne, ale hůř udělá.
Zkusil jsem si pomoct volnou pravou rukou s jejíž pomocí bych možná mohl lépe vysvobodit tu druhou levou, pevně uvězněnou.
To se bohužel taky zprvu nedařilo, nebo přesněji se zprvu nedařilo vůbec nic, ať jsem se pokoušel, jak jsem se pokoušel, takže jsem se snažil vymyslet ještě něco dalšího užitečného, co by mi třeba v dané situaci pomohlo.
Při pokusech hýbat přímo zaseknutou rukou to bolelo opravdu docela dost. Dvakrát jsem mezi zuby propustil vzduch a krátce ostře syknul. S bolestí jsem statečně bojoval a snažil se ji nevnímat.
Budu ji muset překousnout. Pokukud se chci osvobodit, asi mi ani nic jiného nezbývá utvrdil jsem se v myšlenkách.
Mohl jsem se chvíli kroutit a pokusit se dostat celé tělo do takové polohy, aby mi potom ruka šla nějak vytáhnout ven.
Trochu jsem však pochyboval že to bude o mnoho lepší, nebo že to vůbec bude k něčemu dobré.
Mohl bych použít i něco z toho co jsme se učili o Síle a o ledasčem jiném užitečném? a pomoci si tak ven? Dokázal bych to?
Pokud ano, bylo by to určitě všechno daleko jednodušší.
Najednou jsem měl pocit, že jsem něco uslyšel.
Byl to skutečně něčí křik? a nebo nebyl? Nevím. I ticho je příliš hlasité, takže si zatím nemůžu být jistý.
Na chvíli jsem tedy ustal ve svém marném úsilí a snažil se zaposlouchat. Musel jsem zbystřit sluch, soustředit se na okolí a pokud by se ten hlas ozýval dál, možná bych uslyšel víc. Potřeboval jsem vědět, komu ten hlas patři.
Možná, že zůstal na živu ještě někdo další. Možná, že je na tom ještě daleko hůř než já. Pak bych se snad měl pokusit zvýšit svou snahu vyprostit se, protože tu je jistá potenciálně obtížná možnosti, že bych mohl přispěchat na pomoc a třeba pro toho, komu ten hlas patřil i něco málo udělat. Samozřejmě kdyby mohl pomoci někdo zkušenější, než já...... Kdyby........

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Edia, kdesi v háji (Dll)

To že Tarmen, začal prosekávat trávu mělo výhody, že jsem alespoň viděl okolo sebe. A nebyl celý v trávě schovaný. Mělo to však ale i nevýhodu v tom, že jak jsem šel hned za ním a nebyl jsem schopen zvedat nohy dostatečně vysoko, tak jsem čerstvě posečenou trávu svými nohami "shrabával". Byl jsem tedy nucen co chvíli zastavovat a zbavovat se trávy co sem sebou tahal.
No co, to je přeci úděl Jediho ne? Trpět, aby ostatní nemuseli, ne? Alespoň se ostatním jde líp, když jim shrabávám posečenou trávu z cesty.
Pomyslím si smutně. Celou situaci navíc ještě zhoršoval Marconius pouštěje hudbu. Ne, že by hráli nějak falešně, či špatně, ale přeci jen, nebyl to typ hudby kterou bych poslouchal rád, tak jsem jen dál hrabal před sebou trávu a pokračoval.

[Elinor Rahl]

Skupina mistry Atamy, Edia, kdesi v háji (Elinor)

Mon se připojil ke mně na konec skupinky, to, že si v konečném důsledku budeme navzájem krýt záda a dohromady hlídat ostatní younglingy, bylo fajn. Navíc u Mona nehrozilo, že by dělal nějaké hlouposti a bylo potřeba ho hlídat NAVÍC, což by bylo přesně to, co by bylo potřeba udělat, kdyby se o něco podobného pokusila třeba Azíza nebo Tzandi. Ty ale byly našť... prostě ty byly jinde a momentálně je šel zachraňovat mistr, takže nebylo potřeba být paranoidní, abychom je vzápětí nemusely zachraňovat my.

Zatím se nezdálo, že by se na Edii kolem nás dělo něco nebezpečnějšího, než byla ta iontová bouřka. To mě ale nezabránilo se ukolébat a nebýt nanejvýš obezřetná vůči všem podnětům z okolí. Možná byli v dosahu jen malí tvorové, za což jsme mohli být v Síle jen rádi, ale to neměnilo nic na tom, že by bylo nebezpečné, kdyby se někdo ze skupinky ztratil nebo jsme se zbytečně roztáhli do příliš velké délky.

Opatrně jsme postupovali kupředu, Tarnem prosekával cestu a s Dllem ji obětavě zprůchodňovali pro zbytek skupinky. Přechod do hustého porostu znamenal především to, že hlídkování bylo najednou o něco náročnější, protože člověk musel dávat pozor i na větve a na všechny ty věci kolem. A navíc tu byla Monova krysa, jejíž neklid se dal vycítit, když byl člověk opravdu paranoidní.

"Dej, prosím, pozor na Jordi a uklidnit ji pomocí Síly, že je všechno v pořádku. Jestli jsou poblíž nějací dravci, mohla by začít panikařit a v panice by ji mohlo napadnout, že nejbezpečnější by bylo utéct a schovat se někde tady," obrátím se šeptem na Mona se svými obavami.

[Heinz]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Tzadi)

Mlčím, neodpovídám na volání Ircose, nepřidám se ani k Zíze, prostě jen mlčím a s očima široce vytřeštěnýma koukám před sebe. A popotahuju, i když se ze všech sil snažím se udržet. Obvyklý roj myšlenek se zredukoval jen na dvě věty – mám zranění, určitě tu umřu! Přece Mistři vždycky říkali, že do ran může přijít infekce a ruka pak uhnije!
Snažím se na to nemyslet, ale čím větší snahu vynakládám, tím silnějc mi buší do lebky. A k tomu se přidá i další, lítost, že už nikdy neuvidím Postrachy, Zízu a Shay...Shay!!
Proč mlčí?!
V tu ránu zapomenu na všechnu bolest i panický myšlenky, hlavu mám čistou – teda, čistou ne, přeplněnou strachem o kamarádku. A nejen o ni, i o Naena, toho tichýho klučíka, o kterýho jsme měli povinnost se starat, když se stal skoro Postrachem! Co když potřebujou pomoct?
„A co Shay? A Naen?“
Zamrazí mě v nepříjemně zádech, jen když si představím, že umřeli. To ne, to nejde! Jsou to kamarádi! V tu chvíli absolutně zapomenu na bolest a přestanu brečet, strach o kamarády vyhraje a začnu se sápat, jak jen to jde s jednou rukou, z pásů, snad se nezasekly. A jestli to nepůjde, řeknu o pomoc Zíze, protože – já se prostě musím konečně podívat, co se kamarádům, co seděli za náma, stalo! Teď není čas fňukat – možná budou potřebovat zachránit!
„Shay! Jsi v pořádku?!“

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Edia, kdesi v háji Monííísek

To, že moje Jordi nějak vyvádí, jsem zaznamenal daleko dříve, než mne na to Elinor vůbec upozornila, ale měl jsem tolik práce s ostatními, že jsem to příliš neřešil a spoléhal se na to, že to stvořeníčko uvnitř kapsy je době vycvičené a zkrocené. Občas se mi zdálo, že má dokonce více rozumu, než Tzadi, Azíza a celá ta jejích povedená parta dohromady, i kdybych je všechny sečetl a vynásobil dvěma.
K nějakému činu mne nakonec až donutila slova mé společnice. Kdyby Jordi utekla, běžel bych za ní a snažil se ji přivolat zpět a nějaký padawan by mne nedokázal zadržet už jenom proto, že v mé záchranné operaci by mi nezabránil ani jeho mistr.
Máš pravdu. Jordi vystrkuje čumáček více, než obvykle,
polohlasitě jsem El odpověděl.
Ale musíš chvíli dávat i pozor za mne. Nemohu se soustředit na chůzi, hlídání ostatních a ještě na Jordi,
informoval jsem ji, že na chvíli bude na všechno sama. Přesně dle instrukcí jednoho z mistrů, který díky mému nadání a zálibě ve všem živém, se mnou trávil nějaký ten čas, jsem se ponořil do Síly a pokoušel jsem se k Jordi vyslat uklidňující pocity. Vlastně jsem se i snažil, aby usnula a alespoň na cestě byla klidná a hodná holka.

[Elinor Rahl]

Skupina mistry Atamy, Edia, kdesi v háji (Elinor)

A proto ses ke mně přiřadil jako pomoc, povzdechnu si v duchu, ale bleskově tu myšlenku potlačím do co nejhlubšího podvědomí. Sejně jako libovolnou z poznámek, které bych možná měla chuť říct nahlas, ale které by vedly jedině k tomu, že bychom si poměrně hlasitě začali vyměňovat názory a zadní hlídka by byla zcela k ničemu a krysa by, jak znám drobné tvory, se vyděsila a utekla tím spíš. Místo toho, jako správný rytíř Jedi, přikývnu a povzbudivě se usměju.

"To se rozumí samo sebou."

Upřímně doufám, že se podaří Jordi ukonejšit, kdyby zdrhla, nemám šanci Mona zastavit. Naštěstí jdeme hodně pomalu kvůli Dllovi, takže by s chůzí a soustředěním se zároveň neměl mít problémy. Galantně ho pustím před sebe. Že jsem na hlídání sama, nic nemění proti původní situaci, jediná změna je, že zvlášť pozorně hlídám i Mona - vpodstatě musím dávat pozor nejen na něj, ale i za něj.

[Jordi Linx]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie:(Azíza Zaaur, Tzadi Resh, Gliben Beltens)
Jak si Tzadi uvědomovala situaci, v níž se nacházela, z bolesti a lítosti se bouře emocí přeměnila na vztek, jistou zoufalost a strach o tvé známé. S vědomím, že sama je tak nějak naživu, přišlo poznání, že se v podobné situaci nemusí nacházet všichni ostatní kamarádi, spolužáci a i proto začala Tzadi volat jejich jména, byť se někdo neozýval.
Hej, Tzadi uklidni se, takhle ji nepomůžeme! Azízo, nemůžeš ji uklidnit, já zkusím něco vymyslet!
ozval se zdola Ircos v reakci na dívku, která mu nejspíše připadla v šoku. To každopádně znamenalo, že se nyní na chvilku odmlčel a hodlal něco provést, zatímco se Tzadi neúspěšně pokoušela vyprostit. Dosáhla však toho, že se jejich pozice poněkud rozkývala a mohlo je to ohrozit.

Tohle probuzení rozhodně nepatřilo k těm nejpříjemnějším, které Gliben zažil a když zjistil, že má uvízlou ruku, tak to celé situaci rozhodně nepřidalo. Nepomohl ani průzkum situace a prvotní pokusy o uvolnění. Obyčejným vykrucováním a popošťuchováním dospěl jenom k pravidelným dávkám bolesti. Pozitivní aspoň bylo, že v konečcích prstů uvízlé ruky byl schopen rozpoznat cit a tedy nebyla zraněna nějak výrazněji vážně. Hrubá síla každopádně nebyla řešením jeho situace z níž ho vyrušil výkřik zvoláním jména několika jeho spolužáků.

Tzadi a Aziza po chvilce mohli zaslechnout kovový zvuk, jak něco dopadlo na kus jejich lodi, nebo toho zbytku.
Vydržte, už za váma lezu,
mohli ho zaslechnout a kus jejich lodi se mírně otřásal.

Skupina mistry Atamy, Cesta lesem: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Marconius se rozhodl zpestřit cestu hudbou a na několik členů skupiny to opravdu mělo povzbudivý nebo uklidňující účinek, ale neplatilo to pro všechny. Nikdo ale nic neříkal a spíše se soustředil na ne zrovna optimální cestu, kterou čistil Tarnem s Dllem. V zadní části zatím Mon přenechal hlídku pouze na Elinor, aby se mohl věnovat pokusům o uklidnění svého zvířátka. Rozhodl se k tomu využít Sílu a opravdu se dostavil účinek, kdy tvora uklidnil, byť uspání se nepovedlo. Vzrušení z nového a divokého prostředí prostě dovedlo převládnout i nad takovýmito pokusy. Nicméně se zdálo, že pro současnou chvíli, by tvor nemusel činit potíže.

Vepředu mezitím Tarnem s Dllem narazili na hrubě prošlapanou cestu, která sice nevedla jejich směrem, ale výrazně by jim usnadnila cestování. Tarnem průvod na chvilku zastavil a rozhodl se hlouběji prozkoumat stopy tvorů, kteří tuhle cestu museli vyšlapat. Nakonec se otočil ke skupině za sebou a zkontroloval si, zda-li se někdo neztratil.
Dobře, uděláme si menší odbočku a vydáme se k tůňce, abychom se občerstvili a trochu odpočali než budeme pokračovat dál, zpět do dvojic a vyrážíme,
rozhodl nakonec a vyrazil směrem v protismeru většiny vyšlapaných stop, což vedlo trochu doleva od původního směru. Všem členům skupiny by se nyní mělo jít mnohem lépe, aniž by byli ohrožování horším terénem nebo větvemi stromů - navíc mohli vidět relativně daleko před sebe.
-------------------------------
Další kolo uzavírám 16.3.. Jinak jsem zatím spokojen s odpovídáním účastníků, kdy všichni současní odepisují pravidelně, takže jen tak dál.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

"Šedý Jedi kráčí tmou, modrý meč má nad hlavou, kráčí smutně s touhou svou, kráčí mrtvou planetou," zpíval jsem si tiše, jen tak pro sebe, drže datapad v levačce, zatímco pravačkou jsem odhrnoval větve stromů, jejichž větve houstly a houstly.
"Šedý Jedi, modrá zář, černá maska, pod ní tvář, Malachor dal na oltář, mistr Revan skrývá tvář..."
Měl jsem tu písničku rád, možná i z toho důvodu, že se mi z ní tak trochu ježily chlupy.
No, ty předchozí písničky byly fajn, ale když tam skočila tahle, měl jsem ji radši přepnout... Že by zrovna dodávala odvahu, se říct nedá... A stejně, když si budu pořád hrát s datapadem, dojde mi baterka.
Podržel jsem jednu z větších košatějších větví a podal ji tomu za sebou, opatrně, aby nevystřelila a nešlehla ho do obličeje.
Zastrčil jsem datapad do batohu a pokračoval již v tichu, i když jen pár minut, protože pak jsme našli ty stopy.
Tarnem se nad nimi sklonil a chvilku je zkoumal, nijak je ale nekomentoval a akorát ohlásil přestávku.
Jo, napijeme se, to bude fajn. Mám sice vodu v čutoře, ale zajímalo by mě, jak chutná edijská voda... Budu ji muset přefiltrovat?
"Ss, Mone?" syknul jsem na svého devaronianského druha.
"Čemu myslíš, že ty stopy patří?" zeptal jsem se ho. "Připadají mi, jako by tudy zvířata pravidelně chodila k vodě."
A nemusí to nutně být jenom ta mírumilovná...