Gareth Faarhen - Tanec s vlky

[Gwendolin]

Tanec s vlky

Píše se rok 3 968 před bitvou o Yavin. Mandalorianská vojska se šíří po světech Vnějšího okraje, jako zničující požár. Za sebou zanechávají vybombardovaná města a nespočet mrtvých. Nejhrůznějším příkladem tohoto řádění je genocida na planetě Cathar. Tento masakr však na své odhalení teprve čeká.

Republikovým senátem i řádem Jedi zní hlasy volající po militarizaci. Jsou však stále v menšině a tak nezbývá než čekat. S každým dalším dobitým systémem se napětí mezi těmi, kdo touží vstoupit do války a pacifisty prohlubuje.

Coruscant, Chrám rytířů Jedi, meditační místnost.

Je to již pět dní, co si společně se svým mistrem předstoupil před radu. Tvůj výcvik byl u konce. Od titulu rytíře Jedi tě dělil poslední krůček. Závěrečná zkouška. Stejně jako mnoho padawanů před tebou i ty jsi měl nyní zúročit svůj dlouholetý výcvik a dokázat tak, že si novou hodnost zasloužíš. Všechno šlo snadno. Až ses začínal divit s jakou lehkostí jednotlivé úkoly plníš. Dokud sis během meditace nevzpomněl na svou sestru a tvé potlačované emoce nevypluli na povrch. Mistrům tato změna neunikla. Už už si se smiřoval s myšlenkou neúspěchu. O to víc tě překvapila informace, že ti byl titul rytíře udělen.

Chybělo málo a musel bys zkoušku opakovat. Takže si toho važ a neudělej nic, kvůli čemu by musela rada svého rozhodnutí litovat!
Neodpustil si během závěrečné ceremonie poznámku tvůj bývalý mistr Runami.

Je to již pět dní, co se honosíš novou hodností. Přestože této skutečnosti nemůžeš stále uvěřit. Užíváš si volnost s ní spojenou, dokud ti rada nezadá první samostatný úkol. Nyní se nacházíš v meditační místnosti. Uplynul již více než roku ode dne, kdy tvá starší sestra Vena zmizela. Zatímco se propadáš hlouběji a hlouběji do transu, povědomě myslíš právě na ni...

Je ti zima. Nacházíš se na temném místě. Těžce se ti dýchá. To protože si zraněný. V ústech cítíš nasládlou chuť krve. Ležíš. Pokusíš se zvednout, ale tělem ti projede vlna bolesti. Zakňučíš a zavřeš oči. Otevřeš je až s příchodem neznámé bytosti. Osoba v černém obleku si pobrukuje. Podle toho soudíš, že se jedná o muže. Jeho obličej nevidíš. Stojí k tobě zády a tak se ti nabízí pohled pouze na delší, světlé, neupravené vlasy.

Co... co ode mě chcete?! Prosím... dám vám cokoliv, jen mě nechte jít!
Jakmile vězeň promluví, tvá vize se změní. Nyní vše sleduješ z pohledu třetí osoby. Zraněnému muži se v očích zrcadlí strach a zoufalství. Otočíš se. Chceš obejít druhého muže a pohlédnout mu do tváře, ale nemůžeš. Místo toho sleduješ jak začne na stěnu psát nějaký nápis. Stejně jako jeho identita i nápis ti zůstává skrytý. V tom ruka v rukavici upustí červenou křídu a začne ve vzduchu opisovat půlkruhy. Vzápětí se k ní přidá i levá ruka a společně dirigují neexistující orchestr. K tvým uším doléhá neznatelná hudba. Pomalu získává na intenzitě a ty začínáš rozeznávat první smyčcové nástroje a 3/4 takt. Neznámí se začne pohupovat do rytmu až nakonec udělá první krok stranou. Po něm další a další. Z pod saka vytáhne blasterovou pušku a uchopí ji v dokonalé taneční pozici jako svou partnerku. A společně s ní tančí. Úkrok, úkrok, otočka. Úkrok, úkrok, otočka. Stále dokola. S lehkostí krouží po místnosti a průběžně se přibližuje a vzdaluje od své oběti. Hudba v tvé mysli stále sílí. Naplňuje tě harmonií a klidem. Cítíš se povznešeně. Tento pocit trvá několik standardizovaných minut. Do okamžiku, kdy vše utichne. Právě v ten okamžik se tanečník se svou partnerkou zastaví asi dva metry od ležícího vězně.

Hudba přestala hrát... Děkuji za tanec.
Krátce na to zazní výstřel. Jeho ohlušující rána tě probudí.

...Vize je pryč. Zmateně se rozhlížíš po místnosti. S úlevou zjišťuješ, že se nacházíš v Chrámu. Na čele ti vyrašili krůpěje potu. Těžko se ti dýchá, jako by ti někdo položil na hruď cihlu. Tento pocit však s každým dalším nádechem a výdechem odeznívá.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z moci mě svěřené MrTukanem můžeme začít hrát. Co máš dělat říkat nemusím, takže příjemnou zábavu

[Zakantos]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi, meditační místnost

Vzpomínat na několik minulých dní pro mě nebylo jednoduché. A to i přesto, že se jednalo o skutečně kritické, mezní dny v mé životní cestě. Pro každého padawana jsou zkoušky na rytíře Jedi důležitým životním mezníkem. S nadějí a očekáváním je vyhlíží každý z nich a přesto, stejně jako já, se jich někteří obávají. Především ti z nás, kteří v životě zažili krize, jež nás mohli jednoduše svést na scestí. Moc dobře vím, jak mě poznamenala ztráta mého otce, kterého stále nepovažuji za mrtvého, ale pouze za ztraceného, a následně i nedávná ztráta mé sestry. Kodex nám sice říká, že nejsou žádné emoce, že je jen klid, ale leckdy je to hůře proveditelné, než by si jeden myslel. V mé situaci rozhodně.

Moc dobře si uvědomuji pravdu, kterou mi mistr Runami sdělil. Sám jsem byl překvapen tím, že jsem zkoušku úspěšně splnil. Vím, že jsem se během ní snažil potlačit veškeré emoce, ale má víra několikrát zakolísala. O to více jsem rád, že jsem prošel a že mě rada i přesto všechno uznala za hodného nosit titul rytíř Jedi.

Nyní, sedíc v meditační místnosti, přemítám o všem, co se stalo a chtě nechtě, mé myšlenky znovu zavítali k mé unesené sestře Veně. Vždyť právě ona mi byla vždy nejbližší a pro mě nejdražší osobou.
Ach, Veno, sestřičko moje, kde je ti konec, pomyslím si. Následuje mnoho vzpomínek na mé dětství, na dětské hry, které jsme si spolu hráli, na to jak jsem Trevorovi namlátil proto, že se na ni obořil. Vzpomínka za vzpomínkou se mi míhají myslí a má mysl postupně upadá do transu.

To, co jsem viděl, mě skutečně nenechalo klidným. Kodex Jediů je sice fajn, ale na takovéto vize člověka připravit prostě nedokáže. Z transu sem se dostal zpocený a zadýchaný, jako kdybych právě běžel maratón. Tíže na hrudi sice pomalu odeznívá, stejně jako se uklidňuje zrychlený tep, ale to nemění nic na faktu, že jsem viděl něco hrozivého. Něco, co mě poznamenalo.

Ať již byl tím mužem kdokoliv, byl dozajista kompletně šílený! Krvežíznivý šílenec, psychopat! Nikdo duševně v pořádku by se nechoval tak, jako on. Vlastně si myslím, že většina psychopatů by se za něj styděla. Emoce se ve mně bouří a znovu si musím připomínat první část kodexu, abych se dokázal vnitřně uklidnit. Není to nic lehkého. Stále mám před očima onoho muže a mysl propočítává všechny alternativy, všechny možnosti toho, co by to mohlo znamenat. Co se mi Síla snažila říci, neboť to nebylo nic jiného, než vize darovaná Silou, to bylo zřejmé.

V tu chvíli má mysl vykalkulovala jednu z možností a srdce se mi v záchvatu úzkosti téměř zastavilo. Vena! O ní jsem přeci přemýšlel předtím, než mi Síla darovala onu vizi. U Sithu! Ať to nemá nic společného s ní. Sílo, jen to ne. Pokud se Vena dostala do jeho rukou…Co s ní zamýšlí? Co má v plánu? Zatraceně? …Co, já, budu dělat?… Rada tvrdí, že se o to postará…Ale zatím neudělala vůbec nic!… Proč Vena? Proč?
Spousta otázek. Žádná odpověď. Proč mi Síla dala tuto vizi zrovna v době, kdy jsem myslel na svou sestru? To přeci nemůže být náhoda. Ach Sílu, prosím, pomoz jí, ať je kde je.
Musím se uklidnit, zhluboka dýchat. Nejsou žádné emoce, je jen klid. Jen klid…

Provedu Jedijské uklidňovací techniky a pokusím se uklidnit. Tentokráte mi to jde opravdu těžko, a když skončím, stále si nejsem jist, jestli jsem s nimi uspěl. Něco uvnitř mě se hnulo a těžce uhašená jiskra se znovu vzňala. Nemohu si být jist, jestli se skutečně jednalo o Venu, ale pouhé pomyšlení na to, že by se o ní mohlo jednat, mě nahlodává vnitřní klid jako rez. Na každý pád, musím začít něco dělat. Dřív, než se mé vnitřní štíty zhroutí úplně. Snad…snad bude Síla se mnou.

S těmito posledními myšlenkami pročistím v rychlosti svou mysl a následně se vydám do tréninkové místnosti. Musím znovu najít svou vnitřní rovnováhu a trocha šermu se světelným mečem k tomu snad dopomůže. Tak to alespoň většinou funguje. Boj a nával adrenalinu v krvi. To dokáže mysl pročistit.

Po cestě potkávám další Jedie a padawany, avšak jejich přítomnost vnímám jen okrajově. Aktuálně mám svůj nejbližší cíl a plán. Trénink! A pak se uvidí.
Pravda, mohl bych se se svou vizí svěřit mistrovi. Třeba by věděl, jak mi pomoci. Na druhou stranu, sám ví, jak mě poznamenal Venin únos. Málem jsem kvůli tomu neprošel zkouškou. Co by si asi myslel teď, když mě Síla obdarovala touto vizí? Určitě ne nic, co by mě pomohlo. Nejspíš by se mě snažil odradit od jejího hledání, či by o tom řekl Radě. A její kroky by určitě nebyli vstřícné. Ne v této době. Prozatím si to nechám pro sebe. Snad to tak Síla chce.

[Gwendolin]

Coruscant, Chrám rytířů Jedi

Protáhneš si ztuhlé svaly a změníš pozici. Klekneš si a následně se posadíš na nohy tak, že paty máš umístěny přímo pod hýžděmi. Záda jsou naprosto rovná, ramena uvolněná. V tomto sedu máš zcela volné břicho, dech může proudit až do nejspodnějších částí plic. S každým nádechem a výdechem se tvá rozbouřená mysl uklidňuje. Opět dostáváš své emoce pod kontrolu, přestože vzpomínku na vizi ti z paměti již nic nevymaže. V této pozici setrváš několik standardizovaných minut. Jakmile skončíš, opustíš meditační místnost a zamíříš do tréninkové. Ačkoliv by to členové Rady neslyšeli rádi, při žádné činnosti sis nedokázal tak pročistit mysl, jako při boji. A nebyl si sám. Mnoho studentů a rytířů raději sáhlo po meči než po meditačním koberečku. Jak ti jednou jeden mladík řekl: Je snazší se vybít, než nehnutě sedět.

Chodbami procházíš zahloubaný do sebe. Kolemjdoucím bytostem nevěnuješ pozornost. Na jejich pozdravy odpovíš pouze kývnutím. Od tvého cíle tě dělila jen krátká projížďka turbovýtahem a asi pět minut chůze. Avšak dřív než stačíš nastoupit do výtahu zastaví tě ruka na tvém rameni. Nezkříží pouze tvé plány na trénink, ale přeruší také tok tvých myšlenek. Proto se otočíš s mírně rozzlobeným výrazem. Ten z tvého obličeje zmizí hned, jak si uvědomíš, kdo proti tobě stojí. Lonna Vash. Mistryně Jedi a členka Rady. Lidská žena jejíž tmavé vlasy byly protkány řadou stříbrných pramínků si tě nyní prohlížela, hlavu mírně nakloněnou na stranu. Její karamelově hnědé oči se setkaly s tvým pohledem. Soutěž, kdo dřív sklopí zrak začala. A jak se dalo předpokládat byl jsi to ty, kdo se vzdal první. Na souboj vůlí si nyní neměl náladu ani sílu. Veškerou svou energii si vkládal do snah zamaskovat před mistryní své pocity a myšlenky.

Musím s tebou mluvit Garethe. Byl bys tak laskavý a doprovodil mě?
Přestože mluvila zdvořile, tón jejího hlasu nedával prostor k námitkám. To ostatně potvrdila i tím, že nečekala na tvou odpověď a hned vyrazila od výtahu pryč. Šli jste mlčky. Mistryně Vash tě dovedla na nejbližší, menší balkón. Zastavila se u zábradlí a po dobu několika úderů srdce pozorovala dopravní ruch Coruscantu. Poté se k tobě otočila čelem a promluvila:

Jsi v pořádku Garethe? Zdáš se mi rozrušený.
Starost v jejím hlase byla upřímná, až mateřská. Což bylo něco, co jsi u této silné ženy viděl poprvé. Naneštěstí to také znamenalo, že tvá snaha skrýt své pocity byla neúspěšná. Alespoň částečně.

Rada došla k názoru, že je na čase, abys zúročil roky studia a tréninku v první samostatné misi. Ale jestli se na to necítíš, oslovíme někoho jiného.