Kachon Gazli: Dokud vás smrt nerozdělí

[Shisco]

Část I.

(Časová osa: Rok 3958 před bitvou o Yavin IV, přibližně dva týdny po událostech Soumraku nad Rhommamoolem)

Štěstí. Co znamená to slovo? Snad je to dosažení jakéhosi vnitřního klidu, pocit harmonie se Sílou a vyrovnání se životem, se všemi překážkami, které si na jednoho život chystá. Snad je to ten pocit, že vesmír by se měl zastavit, že všechno by mělo zůstat tak, jak to je teď, napořád.
Myšlenky tohoto rázu pluly Kachonovi hlavou, nechal se jimi pohupovat jako vlnkami mořského pobřeží, zatímco seděl se zavřenýma očima na místě spolujezdce v červeném vznášedle bez střechy ozdobeném bílými svatebními stužkami a vychutnával si ten pocit. Vychutnával si vítr, jak mu cuchá čerstvě umyté, dlouho neostříhané vlasy, zatímco vznášedlo uhání Wortanem, hlavním městem planety, jež se zalévalo načervenalým kotoučem iridonianského slunce, které se pomalu, ale jistě přibližovalo k obzoru, aby za něho mohlo zaplout a zapadnout. Vychutnával si tlukot svého srdce, jež se rozbušilo rychleji při myšlence na Sylkanu a na to, jak nádherně bude vypadat v bělostných svatebních šatech. Představoval si vůni jejích skoro až do pasu dlouhých rozpuštěných zlatých vlasů a nezapomenutelnou, nezaměnitelnou chuť jejích smyslných rtů.
„Sylkano, má Sylkano…“ uniklo mu skrze zpola sevřené rty. „Mám pocit, jako bys byla součástí mé samotné existence…“
„No mně to neříkej, já si tě brát nebudu,“ ušklíbnul se vedle sedící Sas, zatímco robotickou levačkou svíral řízení vznášedla.
„Mistře, už jsem z toho čekání unavený. Chtěl jsem ji aspoň vidět,“ podotknul Kachon a otřel si zpocené dlaně o černou ceremoniální suknici, co mu Triz ušila speciálně pro dnešní den, stejně jako košili z hrubé, avšak prodyšné a elegantní látky.
„Vždyť jste to tak sami chtěli, a to, že ženich a nevěsta se neuvidí od rána až do obřadu za západu slunce –“
„Patří k tradicím,“ dokončil Kachon mistrovu nedořečenou větu. „Jasně. To je pravda. Ale je to těžké, v tak velkolepý den od sebe být takhle oddělení…“
„Aspoň pro vás bude ten okamžik, kdy se uvidíte, kouzelnější. A oba dva novomanželé tak mají čas snít, těšit se a rozjímat.“
S těmi slovy Sas stočil vznášedlo do strany a to proletělo nad lesknoucí se hladinou řeky, aby ji překlenulo a pokračovalo dále po druhém břehu.
„Jediné rozjímání, které mi teď dává smysl, je v Sylkanině objetí.“
„Nezapomínej ale na hlavní aspekt toho, co znamená být Jedi, můj mladý Padawane. Jedi má v první řadě sloužit Síle a plnit její vůli.“
Kachon se podíval na svého bývalého mistra, jak svírá ovládání vznášedla a vlasy spletené do rituálních copánků, jaké nosívali zabračtí duchovní za dávných časů, mu vlály ve větru. Teprve teď si povšimnul, jak mohutně čerň v jeho vlasech ustupuje bílé a kůže v okolí růžků tolik příznačných pro jeho rasu se pokrývá vráskami. Jeho učitel jako by najednou zestárnul o mnoho let.
„To vskutku ano,“ přitakal. „Vůlí Síly je přece láska. A kdyby si to Řád Jediů jako celek uvědomil, mohli bychom mír a spravedlnost v galaxii chránit daleko efektivněji než doposud. A ohledně obav z pádu na Temnou stranu Síly? Nebyla to láska, co zkazilo Exara Kuna. Freedona Nadda. Ulice Qel-Dromu.“
„Tak pozor,“ oponoval Sas. „Ulicův cit k Aleemě Keto měl na jeho pádu nezanedbatelný podíl.“
„Dobře, uznávám. To ale nebyla skutečná láska. Navíc Keto byla svině a Qel-Dromu svedla jenom proto, aby ho mohla využít. Tohle je jiné. I samotná Síla ke mně šeptá jako vítr a necítím od ní nic než jen tichý souhlas… A Jedi by měl umět rozpoznat, co je v souladu se všehomírem a co ne. My se Sylkanou cítíme, že jsme byli pro sebe stvořeni.“
„Jsem na tebe pyšný, Kachone.“
„Vážně?“ zarděl se mladý Jedi. „A za co?“
„Za to, jak jsi zmoudřel a jak ses vypořádal se svými vnitřními démony,“ usmál se vlídně Sas a na jeho stárnoucí tváři ten úsměv vyhlížel jako výraz spokojené smířenosti.
„Ale to všechno jenom díky vašemu vedení, mistře,“ odvětil Kachon.
Mistr Gatario mezitím svištěl se vznášedlem nad pěšinkou okolo lesa, vyšlapanou do vysoké trávy.
„Nechceš si s takovou skromností rovnou sednout do Rady Jediů?“
„Dejte pokoj,“ ušklíbnul se Kachon a zakroutil hlavou.
Červený speeder se staženou střechou, na němž vlály bělostné stužky slavnostní svatební výzdoby, začal zpomalovat a následně dosednul na palouček na kraji lesíku plného nádherně košatých listnatých stromů, na nichž zářily bílé a růžové květy, neboť jaro se právě chystalo předat vládu nad touto částí planety létu.
Podél lesíku stálo zaparkováno několik dalších ostužkovaných vznášedel, jejichž střechy koukaly z šumící vysoké trávy jako klobouky nějakých obřích hub a jejichž veselé barvy se zvláštním způsobem doplňovaly s nádhernou modrou oblohou bez mráčku.
Oba cestující si odepnuli bezpečnostní pásy a jali se vystoupiti ze vznášedla.
„Tudy“, pokynul Sas rukou směrem k nevelkému kopečku opodál. Kachon si přerovnal svůj nový oboustranný světelný meč na opasku, aby se ujistil, že tam pevně drží, a vykročil za ním.
Triz, Sasova zákonná manželka a životní družka, Kachonovi ušila tradiční černý svatební oblek s typickou, velmi pohodlnou suknicí namísto kalhot, ovšem magnetický úchyt na světelný meč na starobylém koženém opasku nedržel tak dobře, jak by měl, takže měl Kachon strach, aby svůj světelný meč neztratil.
„Tak pojď,“ otočil se na něho mistr, zatímco se prodíral vysokou trávou. „Slunce už se chystá zapadnout.“

* * *

Nahoře na kopečku foukal lehký vánek a cuchal Kachonovi vlasy, zatímco očima přejížděl nádhernou krajinu zelenající se v pozvolném přechodu mezi jarem a létem, svěží přírodu, jaká by mohla zaujmout srdce nejednoho básníka.
Jsem šťastný, napadlo jej, když tam tak stál v malém dřevěném altánku opřený o okraj zábradlí a zahleděný do okolní přírody. Tohle je vlastně všechno, co jsem od svého života chtěl. Poznat dívku, se kterou bych chtěl žít až do konce svého života, které bych ten život zasvětil, se kterou bychom zplodili a vychovali potomky…
Potomky…
Když Kachonovi vyvstalo na mysli to slovo, trhnul sebou, úplně ho bodlo u srdce. Jak staré teď mohlo být Lirino dítě? Kde je její příběh šťastné lásky, její a Aerysův?
Posmutněl a když mu hlava klesla, zahlédnul na zemi oblázek. Shýbnul se pro něho a hodil jej přes dřevěné zábradlí altánku do stříbřitě se lesknoucí hladiny malého jezírka. Kámen se několikrát odrazil od vodní hladiny jako žabka a když se zabubláním zmizel pod ní, Kachon ucítil na svém rameni něčí ruku.
Otočil se, aby mohl spatřit tvář příchozího, a nemohl nepoznat Aidana, s koženým páskem přes oči jako Miraluka či slepec a oděného v mnišské kutně, podobně nahnědlé jako tradiční roucha Jediů.
„Zase přemýšlíš o té osudné misi?“
„Přesně tak, Aidane. Mimochodem, vypadáš hrozně.“
„Já vím,“ řekl Aidan a zpod kutny se trochu smutně pousmál. „Ale to přejde. Stačí chvilku pořádně jíst a zvetím se raz dva…“
„Myslím, že tomu sám nevěříš.“
„Ale ano, věřím. I když ve skutečnosti jsem ti přišel říct, že je čas.“
S těmi Aidanovými slovy se Kachon zarazil.
„Děkuju,“ uniklo mu skrze rty poté, co několik úderů srdce stál na místě a zíral na něho. Pak udělal krok dopředu a pevně Aidana obejmul.
„Děkuju za všechno.“
„Líbat mě doufám nebudeš,“ odvětil Aidan pod svou kutnou a vzal Kachona za ruku, vedouc ho po své pravici k obřadnímu paloučku, jenž byl nedaleko.
Na místo dorazili během chviličky, svatební hosté již čekali shromážděni kolem kruhu z velikých, prastarých menhirů, jež mají podle zabrakských legend a pověstí chránit před vlivem nedobrých duchů, kteří rozvracejí vztahy a ničí lásku. Chladné, matně šedivé kameny nepravidelných tvarů čnějící do mnohametrové výšky vykukovaly z vysoké trávy a jejich majestátná obrovitost v Kachonovi probouzela mrazení v zádech. Přítomní svatebčané stáli shromážděni v hloučcích okolo menhirů a rozprávěli spolu a smáli se, zatímco se čekalo, až obřad začne.
Okolo menhirů kvetly luční květiny, Kachon se shýbnul a jednu z nich utrhnul, malý modrý zvoneček. Přivoněl k němu a schoval si jej do kapsy. Mladá zabrakská dívka seděla v trávě opodál a ladila struny vysokého, harfě podobného nástroje z vyřezávaného dřeva. A o kus vedle visely ze větví vzrostlého kvetoucího stromu dvě modrá lekku. Nebylo nejmenších pochyb o tom, komu mohla patřit.
„Teriane!“ zvolal Kachon, načež se lekku zavlnila a Twi’lek seskočil ze stromu na zem. „Nečekal jsem tě tu.“
„Upřímně řečeno jsem se tady taky nečekal,“ s úsměvem odvětil Terian. „Bylo docela složité přesvědčit páprdy, aby mi dali pár dní volna. Naštěstí se za mě mistr přimluvil.“
Kachon se musel pousmát:
„Jo, to si dokážu dost živě představit. Ale obřad už bude začínat, měli bychom se jít připravit.“
Terian Kachona přátelsky, chlapsky objal a řekl: „Hodně štěstí, kamaráde. A taky lásky. Hlavně lásky.“
„Tak se koukej činit, ať ji nemusíš přát jenom mně. Třeba za pár let přiletím já na tvoji svatbu,“ ušklíbnul se, načež do něho Terian šťouchnul a oba se vydali nazpět k menhirům.
Aidan na ně pokývnul hlavou, o pár úderů srdce později dívka vzala svůj nástroj a začala na něho hrát libou melodii, pomalou, romanticky tahající za srdce. Struny se pod drobnou ručkou Zabračky rozezněly zvonivým hlasem, neboť její dlouhé nehty fungovaly jako trsátka, a Kachon v něm ke svému překvapení slyšel elektronické podbarvení.
Do tónů elektrické harfy se zjevila Triz, oblečená v modrých šatech a se slavnostní kresbou na obličeji podél růžků, a s ní ruku v ruce Sylkana. Když ji Kachon uviděl, z té nádhery se mu úplně rozbušilo srdce. Sylkana na sobě měla bělostné, chvílemi poloprůhledné lehounké šaty, které svým střihem podtrhovaly její mladistvé křivky a které byly vybavené dlouhatánskou vlečkou, takže za Sylkanou cupitaly čtyři děvčátka s květinovými věnečky na hlavě a vlečku nesla, aby se o ni nevěsta nepřizabila. Sylkaniny do půl zad dlouhé zlaté vlasy byly rozpuštěné a koukaly z nich květy, které jí tam zapletly družičky.
Stejně tak i Aidan vzal Kachona za ruku a odvedl ho do místa, kudy se vstupovalo do kulatého útvaru z kamenných monolitů. Triz vedla Sylkanu po své pravici, Aidan Kachona po své levici, takže se novomanželé setkali vedle sebe, vzali se za ruce a propletli se navzájem prsty, načež jim oba svědkové ruce svázali barevnými pentlemi a Sas, oděný do ceremoniálního kněžského roucha přepásaného světelným mečem, začal s proslovem.
„Vážení svatebčané, rodino, přátelé. Sešli jsme se zde o tomto magickém večeru, abychom se stali svědky spojení dvou milujících srdcí, aby bily jako jedno navěky věkův. Ve jménu čtyř živlů – ohně, vody, země a vzduchu, předků dávno zahynulých a potomků dosud nenarozených…“
Terian odepnul z opasku světelný meč, aktivoval jeho modrou čepel a vztyčil ji k poctě.
„Sylkano Lyrien, bereš si zde přítomného Kachona Gazliho, z lásky a dobrovolně, za svého manžela? Budeš mu radostí, rozkoší a něhou v časech dobrých a oporou a utěšitelkou v časech zlých? Budeš ho milovat vroucně a z celého srdce, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano,“ vzdechla Sylkana, zatímco se snažila vyrovnat s velkolepostí oné chvíle. Ve tvářích měla ruměnec a její oči střídavě sledovaly Sase a Kachona. „A ještě dál.“
„Kachone Gazli, bereš si zde přítomnou Sylkanu Lyrien, ve jménu čtyř živlů – ohně, vody, země a vzduchu, ve jménu předků dávno zahynulých i potomků dosud nenarozených, za svoji manželku? Budeš jí radostí, rozkoší a něhou v časech dobrých a oporou a utěšitelem v časech zlých? Budeš ji milovat vroucně a z celého srdce, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano,“ přikývnul Kachon. Pocítil nutkání Sylkaně ovinout paži kolem boků, ale nemohl, protože jejich ruce byly spojené stuhami. „A ještě dál.“
Nato svatební hosté spustili potlesk a jásot, jakmile se utišili, Sas pokračoval v obřadu. Sehnul se a zvednul ze země vyřezávanou dřevěnou krabičku zdobenou křišťálem, již vzápětí otevřel přistrčil k novomanželům, ale ještě předtím jim jedním ladným pohybem ruky rozvázal stuhy, kterými byly jejich ruce svázané dohromady.
„Tyto řetízky k sobě patří, každý je jen jednou polovinou celku, stejně jako vy, moji milí. Žehnám jim ve jménu živlů, předků i potomků, stejně jako vám.“
První vzala řetízek oddanosti Sylkana a přetáhla jej Kachonovi přes hlavu. On následně vzal ten zbývající a učinil totéž – pohladil Sylkanu po vláskách a sepnul jí řetízek kolem krku.
„Má-li někdo něco proti tomuto svazku, nechť promluví nyní,“ pronesl Sas. „A já ho vypravím na hodinový výlet do vesmíru bez skafandru,“ dodal tišeji a jeho slova vzbudila mezi svatebčany vlnu smíchu.
„Kachone a Sylkano Gazliovi, tímto vás prohlašuji za manžele. Nyní se polibte tak, aby tento polibek byl prvním z nekonečna.“

_________________________
Stejně jako Soumrak budu tohle psát na pokračování

[Shisco]

Část II.

Planinou se ozýval zpěv a hluk veselí. Slunce již zapadlo za obzor a jeho záře se vytratila, aby ji nahradil svit dvou iridonianských měsíců, které seděly na ztemnělém nebi jako dvě laskavé oči, jako milenec a milenka, již se k sobě naklánějí, aby se políbili.
Pod širým nočním nebem plným hvězd se stoly prohýbaly pod tíhou lahodných krmí a moků, hořely ohně a kolem nich se pohybovaly postavy, poskakovaly, skotačily, skákaly přes hučící jazyky plamenů a hrály s nimi hru světel a stínů.
Terian si pod sebe svinul svůj hnědý jediský plášť a seděl na něm, zatímco mezi stehny svíral bubínek a dlaněmi či pěstmi rytmicky bubnoval na jeho blánu do zvuků hudby.
Odněkud z kraje dlouhé řady, v niž se spojovaly jednotlivé stoly, se ozval trochu přiopile, avšak stále dostatečně čistě znějící popěvek zabrakské hudebnice doprovázející melodii její elektrické harfy:
„Láska a štěstí budiž přáno. Ať dnešní den skončí nejdřív zítra ráno.“
Dokonce i Aidan se zdál být dobře naladěn. Pohupoval se do rytmu a zpíval také, přestože se mu vzhledem ke skutečnosti, že do sebe klopil jeden vrchovatý, nádherně zpěněný pohár medoviny za druhým, už nepříliš dobře artikulovalo a při zpívání se mu začínal plést jazyk. Když se opět ztratil ve slovech písně, na chvilku to vzdal a hmátnul po míse se svatebními koláčky.
„Hm, proč troškařit,“ pousmál se a nacpal si jich plnou pusu, až vypadal jako nějaký přerostlý, křečku podobný hlodavec, jenž si dělá zásoby na zimu.
„Aidame, přistrč mi ten talíř s aidanem,“ zahuhlal jeden ze svatebčanů sedící po jeho pravici, usměvavý Cathar s copánky pokrytou hlavou, rovněž poněkud přiožralý, což z jeho řeči bylo znát.
„Teda chci říct, Aidane, přistrč mi talíř s tím… Aidamem.“
Aidan se zašklebil a natáhnul se po oválném stříbrném talíři, na němž byly vyskládané kusy sýra o velikosti jeho pěsti. Z místa, kde seděl, na talíř také nedosáhnul, ať se natahoval, jak jen chtěl, přivolal si tedy na pomoc Sílu a talíř se začal sunout po stole k němu.
„Díkes,“ prohodil Cathar a okamžitě do sebe začal sýry ládovat.
Zpěv a hraní harfistky postupně umlkly, když k ní přikráčeli ostatní hudebníci, rovněž všichni Zabrakové, se svými nástroji. Jeden z nich byl vybaven dlouhou flétnou, další basovou elektrickou loutnou, další, s dlouhými a objemnými dredy skoro až k zemi, až je musel mít omotané kolem pasu, seděl za bicími, zatímco Triz štelovala bezdrátové propojení nástrojů se zesilovačem a velkými reproduktory umístěnými v airspeederové dodávce stojící opodál.
Kachon a Sylkana seděli v čele. Ženich svou nevěstu objal a něco jí pošeptal do ouška, načež se oba tiše zasmáli.
„I ty jeden,“ ušklíbla se Sylkana a zajiskřilo jí v očích.
„Můžeme se vytratit a...“
Zbytek Kachonovy odpovědi opět zaniknul v šepotu, načež ho Sylkana k sobě pevně přitiskla a dlouze políbila. Když se jejich rty oddělily, holohlavý quettarista zabrakské hudební skupiny, s neupilovanými rohy ostře a špičatě se tyčícími k temné noční obloze, hrábnul do strun osmistrunné sólové quetarry a vysoký zpěvák s vlasy spletenými do copu promluvil do mikrofonu zabudovaného ve své čelence:
„Vážení svatebčané, dnes… Dnes budeme hrát na počest novomanželů Sylkany a Kachona Gazliových, dvou člověků, kteří se dnešním obřadem stali čestnými Zabraky, na počest jejich lásky, která by i hory přenášela, a na počest vás všech, kteří jste přišli vzdát jí hold!“
Hovor se utišil a svatební hosté obrátili svou pozornost k mluvčímu. Hráč na basovou loutnu přepnul přepínač na svém nástroji a na tom se rozsvítila řada barevných diod, načež začal pobrnkávat na struny a zpěvák pokračoval:
„A teď je čas na jejich první manželský tanec!“
Sas vzal Poháry života, dva vysoké poháry z čirého skla a naplnil je až po okraj pěnivým medovým nápojem, aby je podal ženichovi a nevěstě, než se odeberou k tanci.
„A do dna,“ výsknul, když je přebrali a zkřížili ruce, aby přiložili tomu druhému okraj poháru ke rtům a dali mu napít.
Svatebčané začali skandovat.
„Ex, ex, ex, ex!“ ozývalo se ze všech stran. Od Triz, která už dávno dokončila nastavování zvukové aparatury a nyní zezadu ovinula Sasovi paže kolem boků.
„Ex, ex, ex, ex!“ skandoval Aidan s nad hlavou zdviženým dutým rohem plným piva v jedné ruce a druhou rukou zavěšený do oné mladé zabrakské harfistky, která rovněž skandovala, podpírajíc jej, aby nespadnul.
„Ex, ex, ex, ex!“ volal Terian, zatímco scenérii natáčel Kachonovou maličkou příruční holokamerou.
Kachon a Sylkana pili z nakloněných pohárů, Sylkana pohár příliš naklonila a trochu vylila, až Kachonovi začala stékat po bradě, krku a po tunice krůpěj sladké lepkavé medoviny. Bylo dílem okamžiku, než byly oba poháry vyprázdněny.
Bylo tradicí, že každý Pohár života je na jedno použití, a zabrakské osazenstvo tedy změnilo předmět skandování:
„Zni-čit, zni-čit, zni-čit!“
Kachon jakožto muž měl svůj pohár zničit první. Položil jej na zem a přichystal se, že ho rozšlápne.
„Světelným mečem!“ křikla harfistka představivší se Aidanovi jako Tenadella.
„Jó, světelným mečem!“ přizvukovali ostatní hosté jeden přes druhého.
„No tak dobře,“ odvětil Kachon a se širokým úsměvem na tváři nastavil dlaň, aby mu do ní sama skočila rukojeť jeho jediské zbraně. Stisknul palcem aktivační tlačítko na kraji a z příslušného konce jílce s typickým klap-bzzz vyjela zářivě modrá energetická čepel. Sylkana i Sas kousíček couvli, aby se Kachon mohl bezpečně napřáhnout. Zakroužil světelným mečem a zabodnul špičku zeshora přímo do vyprázdněného poháru, zanechaje po sobě vypálený důlek v hlíně naplněný trochou rozteklého skla.
„Jóóóóóóó!“ křičel celý stůl a Sylkana se rošťácky usmála.
„A teď Sylkana!“ zvolala Tenadella, přičemž Kachon deaktivoval svůj meč a podal jej své vyvolené.
Ta se začervenala a na chviličku zaváhala. Potom však světelný meč přijala a trochu nejistě také zažehla jednu čepel, aby s ní svůj pohár šikmým seknutím zdola nahoru rovněž zničila.
„Éééééj!“ volali Zabrakové i svatební hosté a Sylkana zvedla hučící světelný meč triumfálně nad hlavu, aby ho po chvilce deaktivovala a přitiskla svá ústa na Kachonova. Zajela mu rukou do dlouhých, čerstvě umytých vlasů a vtisknula mu dlouhý vášnivý polibek.
„Jsi moje štěstíčko,“ řekl jí, když jej přestala líbat, a pohladil ji po tváři. „A já tě moc a moc miluju.“
Hudebníci začali hrát na své nástroje klidnou, romantickou melodii. Sylkana , s paží stále ovinutou kolem jeho boků, Kachonovi připjala podlouhlou rukojeť jeho světelného meče zpátky k magnetické úchytce na opasku a následně vložila svou ruku do jeho.
„Děkuju ti, lásko moje, děkuji ti za to, že jsi,“ odvětila mu a zahleděla se mu do očí, zatímco se dali do tance.
„Podívej, měsíce tak nádherně svítí. A ty vypadáš jako víla z pohádek, tvé vlasy jsou jako zlatá nit třpytící se v jejich svitu.“
„Máš talent mě neustále přivádět do rozpaků,“ dodala Sylkana do uhlazených tónů elektrické loutny, jak pluli lehkým tanečním krokem po vlahé trávě.
„To ty mě neustále přivádíš do rozpaků, a to tím, jak jsi božsky překrásná,“ usmál se Kachon.
„Proto sis mě vzal, ne?“ zamrkala na něho nevěsta a protočila se Kachonovi pod pozvednutou rukou, lehounce ho za ni držíc.
„Taky proto. Ale hlavně…“
Kachon k sobě Sylkanu v tanečním držení přivinul pevněji, zavřel oči a vtisknul jí další polibek, zatímco nepřestávali tančit na veselou, avšak nepříliš divokou melodii hudby.
„Pro tohle,“ dodal posléze. „Protože tě chci takhle líbat celý svůj život. Jak jsem to jednou vyzkoušel, nepřál jsem si nic jiného než abys mi jednoho dne porodila celou třídu younglingů.“
„Jseš nemožnej.“
„Proto sis mě vzala, ne?“ parafrázoval Kachon a jeho slova vehnala Sylkaně červeň do tváří.
Dále tančili už beze slov, jen hleděli jeden druhému do očí a užívali si ten nádherný čas, vychutnávali si pohledy, úsměvy, doteky a fyzickou blízkost, když se točili napříč mýtinkou těsně přitisklí jeden k druhému.
Když píseň dohrála, jen tak se zastavili a ženich spustil své nevěstě něžně ruce kolem pasu.
„Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ zašeptal a přitulil se k ní. „A kdybych ti to přestal každý den říkat, máš povolení mi useknout hlavu.“
„Beru tě za slovo,“ zašeptala Sylkana a zajela Kachonovi rukou do vlasů. „Lásko, lásko… Jsem šťastná. Tak šťastná jako snad nikdy předtím, cítím to v celém těle…“
„A v těch bílých šatičkách vypadáš tak nepopsatelně krásně, že mám pocit, že se mi zdáš, a trochu se bojím, že se probudím a ty budeš pryč. A tvé božské vlasy, tak dlouhé a husté, že mám chuť do nich zabořit obličej a udusit se.“
„Strhej ze mě ty šaty, můj rytíři,“ odvětila šeptem a pohladila Kachona po líci a sjela bílou dlaní až ke rtům. „Chci tě.“
„K smrti rád,“ vydechnul, načež ji pohladil po šíji a políbil ji na čelo. „Ale až za chvilku. Odtancujeme si ještě pár čestných tanečků a za chvíli budou všichni tak ožralí, že si ani nevšimnou, že tady nejsme.“
Sylkana na něho spiklenecky zamrkala, zatímco zpěvák kapely promluvil ke svatebčanům do mikrofonu ve své čelence:
„A teď bych poprosil ostatní svatebčany, aby si šli také zatančit. Je to celé vaše, pojďme, noc je ještě mladá!“
Novomanželé, stále mající oči jen jeden pro druhého, na okraji zorného pole zahlédli ostatní páry, jak se odebírají k tanci, ale nevěnovali jim větší pozornost, nebo aspoň do chvíle, kdy Kachon ucítil na rameni něčí ruku. Něčí kovovou ruku obalenou syntetickou kůží.
„Mistře?“ ohlédnul se po něm.
„Sluší vám to spolu. Moc,“ řekl, aby pak podal ruku nevěstě. „Smím prosit?“
Sylkana mu věnovala decentní úklonu hlavy, jak to bylo zvykem, a vzala jej za ruku, aby se vzápětí dali do tance, když muzika začala opět hrát.
„Kachone?“ ozval se odněkud hlas, který okamžitě poznal. Triz. „Kachone, zatancuješ si se mnou?“
Otočil se jeho směrem a spatřil ji, Zabračku ve středních letech oděnou v modrých šatech, jež jí dodávaly na majestátu stejně jako Sylkaně ty její na půvabu.
„Ale jistě,“ usmál se a s drobnou úklonou hlavy jí nabídnul ruku, načež se dali do tance.
„Ne,“ zaslechli opodál Aidana, jak se brání, když se ho Tenadella snažila odtáhnout mezi ostatní tanečníky.
„Ale jo,“ naléhala.
„Ale ne,“ nedal se Aidan.
„Řekls mi, že dopiješ sklenici a půjdeš si se mnou zatancovat!“ obořila se na něho a její mladistvá tvář nyní vypadala skoro až nebezpečně.
„Che, ale neřek jsem kterou!“ oponoval a zákeřně se zasmál.
To Tenadellu dopálilo a povídá:
„Aidane, půjdeš se mnou, nebo ti ukousnu hlavu!“
Ten do sebe spěšně vyklopil zčerstva nalitý vrchovatý roh medoviny a zajedl to svatebním koláčkem, načež se zvednul a nastavil Tenadelle rámě, aby se za něho mohla zaháknout. Aidan se již vzhledem k množství kvasu, medoviny a jiných alkoholických laskomin, které za večer vypil, znatelně potácel, avšak ještě ne tak, aby mu to bránilo tančit.
„Tak jo, vyhrálas,“ povzdechnul si. Tenadella jej k sobě přitiskla v těsném tanečním držení a vedla jej.
„Takhle jseš hodnej…“ zavrněla a užívala si tanec, stejně jako to, že má koho obejmout.
„Jseš fajn, Aidane, jen kdybys tolik nechlastal,“ řekla a zadívala se mu do očí.
„Jseš fajn, Tenadello, jen kdybys tolik neprudila,“ odvětil s přívětivým úsměvem na rtech a také se zahleděl do její tváře, až se málem srazili s Kachonem a Triz, kdyby Tenadella pohotově nezareagovala a nestočila je stranou.
„Kolik toho už vypil?“ zeptal se Kachon Triz, zatímco s ní tančil.
„Těžko říct,“ odpověděla. „Tak tři flašky medoviny a pár tupláků kvasu.“
Vzhledem k tomu, že slavnost trvala teprve něco málo přes hodinu, Kachon se musel podivit tomu, že je Aidan po třech lahvích stále tak čiperný, protože kdyby vypil takhle rychle po sobě stejné množství silného medového pití on, s největší pravděpodobností by už ležel pod stolem.
„Však ona si ho Tenadella ukočíruje,“ usmála se. „Vždyť se na ně podívej, kdyby byli oba stejné rasy, byl by z nich rozkošný pár.“
Kachon zvednul paži a protočil Triz pod ní, aby ji vzápětí podepřel v pase a široce zaklonil, jako by ji chtěl položit na zem.
„Omlouvám se, nejsem příliš dobrý tanečník,“ řekl, když hudebníci hráli závěr písně a páry dotančovaly poslední sestavy kroků.
„Ale vůbec ne,“ ohradila se Triz. „Jde ti to.“
„Vážně?“ začervenal se Kachon.
„Ale notak, a i kdyby ne, tak co?“ prohodila Triz rukama a široké rukávy jejích modrých šatů při tom zavlály. „Tancuje se přece pro radost, ne proto, abys striktně dodržoval kroky. To není jako když cvičíš dulon se světelným mečem.“
„Máte pravdu, a děkuju za tanec.“
Úklonou hlavy ji pozdravil a vykročil ke stolu, aby se napil medoviny, protože už ze všeho toho tancování dostal žízeň.
„To já děkuji,“ pravila za ním ještě Triz, aby vzápětí vyhledala svého manžela a přitulila se k němu.

[Shisco]

Část III.

Následující kapitola obsahuje detailně popsané erotické a sexuální scény. Pokud vás takový obsah pohoršuje, je to váš problém. Byli jste varováni.

Měsíce svítily na nádherně černém nebi téměř bez mráčku, oba dva shlížely z oblohy vysoko na iridonianské planiny ponořené do tmy narušované jen hvězdami, jež jasně zářily zakrývané jen čas od času malým zatoulaným šedým obláčkem. Ve vzduchu bylo cítit léto a stráně voněly pylem květin, uprostřed noci zavřených a čekajících, až se opět rozední.
Vysoké, banthě podobné zvíře, jež se vydalo na noční pastvu a spokojeně přežvykovalo, svítě si při tom očima, uslyšelo šramot a uteklo do lesa. Původci onoho šramotu byli lidský chlapec a lidská dívka, kteří šli ruku v ruce a tiše, avšak vzrušeně si povídali.
„Vidíš? Nikdo nás ani nepostrádá.“
„Na naší vlastní svatbě?“ zasmála se zvonivě Sylkana. „To je hezké, rozhodně to potěší.“
Její rozpuštěné vlasy za ní vlály jako vlečka, když se se smíchem rozběhla, táhnouc Kachona za ruku za sebou.
„Víš, co potěší ještě víc?“ navázal Kachon ještě víc a také se zachichotal. „Když tě, má paní, povalím do trávy a pořádně tě zlechtám.“
„Nezlechtáš,“ zakroutila hlavou Sylkana a její dlouhá hříva se zavlnila jako svítivá zlatá záplava.
„Ale ano, zlechtám,“ natáhnul k ní Kachon ruku a ona udělala několik kroků dozadu.
„Ne ne.“
„Ale ano.“
„Ale ne.“
„Jo.“
„Ne!“
„Jo!“
„Tak pojď, můj pane, a zkus to, ale napřed si mě budeš muset chytit,“ odpověděla Sylkana se smyslným úsměvem na tváři, načež se opět zasmála a rozběhla se travinami po zvěří vyšlapané cestičce.
Kachon se vydal za ní, zachytávaje se v běhu suknicí za stébla vysoké trávy.
„Stůj, ženo má, nebo na tebe sešlu hněv zmutované akvarijní rybičky!“ křiknul zvesela a ozvěna okolní bujné přírody, jaké bylo na povrchu Iridonie poskrovnu, mu jeho hlas vrátila zpět.
„A já na tebe, lásko, sešlu hněv zmutovaného salátu Covado,“ zachichotala se Sylkana a křikla mu v odpověď.
„Jestli to uděláš, miláčku můj, sešlu na tebe hněv zmutovaných antikoncepčních pilulek!“ pokračoval ve stejném duchu Kachon.
„Tak to teda ne, nebo já na tebe sešlu hněv kushibanského sithského lorda!“
„A já na tebe sešlu hněv huttské barové striptérky!“
Sylkana vyprsknula smíchy, když to uslyšela, a nedávala tak pozor, na která místa ve vlahé travině sešlapané oněmi banthám podobnými zvířaty má klást nohy, zavrávorala a upadla na zem.
„Au,“ ozvalo se z míst, kde ji Kachon naposledy spatřil, slabé zasténání.
„Sylkano!“ zvolal a během několika sekund už se nad ní skláněl.
„Jsi v pořádku, srdénko moje, nestalo se ti nic?“
„Asi jsem si zvrtnula kotník,“ vydechla nevěsta a její slova zněla jako nářek zraněné víly. Kachonovi se v očích objevila němá omluva, ale než stačil cokoliv udělat, její bílé paže jej stáhnuly k sobě dolů a Sylkana se převalila, takže nyní ležel na zádech a ona na něm.
„Ale už je to dobré,“ dodala a pohladila Kachona jemnou dlaní po oholené tváři.
„I ty jedna,“ s úsměvem vydechnul a hřbety prstů ji pohladil po vzdouvající se hrudi, aby následně sjel, pomalu a něžně, výše přes krk až po líce a šíji, načež zajel své milované prsty do vlasů a jemně, dlouze ji políbil. Objala jej a přitiskla si ho k sobě těsněji.
„Huttská striptérka? To bys mi udělal?“ zamrkala na svého ženicha řasami, když se jejich rty po nekonečné chvilce líbání oddělily.
„Proč, žárlíš?“ zašeptal a pohladil ji po tváři směrem ke rtům, kde se zdržel a vychutnával si jejich smyslnost, stejně jako doznívající chuť polibku, sladkého jako džbán archivní osmnáctileté medoviny, který dostali jako svatební dar a který jim Aidan už bezmála z poloviny stačil vypít.
„Jseš nemožnej,“ zasmála se tiše a když se její rty roztáhly v úsměvu, jemňoulince Kachona kousla do prstu.
„A já tě miluju,“ dodala.
„Taky tě miluju,“ zašeptal Kachon. „Štěstíčko moje.“
„Ale stejně, dokážeš si představit, co by si tak huttská striptérka mohla svlékat?“ zeptala se Sylkana a její tvář se opět rozzářila rošťáckým úsměvem.
„Nedokážu,“ zašklebil se Kachon, stále zahleděn do Sylkaniných hlubokých modrozelených očí. „A nejsem si tak úplně jistý, jestli chci.“
Sylkana složila hlavu na hrudník svého milého a vychutnávala si tlukot jeho srdce, které bilo zrychleně, zrychleně touhou.
„A co chceš?“ zašeptala.
„Chci tebe,“ vydechnul rozkošnicky a jel rukou po smyslných křivkách jejího těla, zavíraje při tom oči. Sylkana cítila jeho horký dech na svém krku. Putoval rukou od vrcholku hlavy po vlasech, hladě ji po nich, po zádech až dolů k zadečku, kde končily, avšak chvilku se tam zdržel, aby se pomazlil.
„A tím jsem si naprosto jistý,“ dodal a druhou rukou ji k sobě přivinul těsněji.
„Miluju, když na mně takhle ležíš a já na sobě cítím tvoji váhu…“
„Pamatuješ, cos mi šeptal na hostině?“ promluvila Sylkana a rovněž přivírala oči, jak jí bylo hlazení příjemné.
„Jak bych jen mohl zapomenout, lásko?“ usmál se a zajel jí rukou do vlasů, aby jí mohl vtisknout dlouhý a mokrý polibek. Sylkana se posadila a přitáhla si ho k sobě, takže i jeho donutila se posadit. Zatímco jej stále líbala a oba u toho měli zavřené oči, jednou rukou ho k sobě tisknula a druhou slepě šmátrala u jeho pasu, aby nahmatala opasek. Uchopila Kachonův světelný meč, opatrně, aby ho neaktivovala, a odepnula ho od opasku, načež ho nechala klesnout do trávy vedle nich a odepjala i opasek samotný. Pak vzala lem košile svého milého a přetáhnula mu černou košili z hrubé, avšak prodyšné látky přes hlavu, aby ji hodila stranou za mečem.
Ani Kachon nezahálel, prsty poslepu, avšak hbitě rozšněrovával zezadu šňůrky na bělostném korzetu jejích místy poloprůhledných šatů. Potom, když byl hotov a šňůrky byly osvobozeny od uzlíků, roztáhnul korzet a sundal jí ho, rychle a dychtivě, avšak opatrně, aby to jeho milou nebolelo a aby ji netahal za vlasy. Odhodil ho k jejich ostatním věcem. Objala ho a opět jej k sobě přitisknula, tisknouc svá obnažená ňadra na jeho hruď, a roztouženě jej políbila, vychutnávajíc si při tom doteky kůže na kůži a horký, zrychlený dech svého muže, když museli na chvilku přerušit proud polibků a elektrizující tanec jazyků, aby se mohli nadechnout, oba již planoucí vášní červení v obličejích jako raci.
„Hádej, na co jsem asi tak myslela skoro celou hostinu,“ zavrněla Sylkana, zatímco Kachonovi zajela rukou pod suknici a usmála se, když shledala, že už pod ní nic, ale vůbec nic nemá.
„I ty moje nymfomanko,“ vzdychnul, načež se mu jeho milovaná přisála ústy na krk a jemně kousla. Zavřel oči a na tváři se mu rozzářil blažený úsměv.
„Ráda koušeš, co?“ dodal a tím okamžikem už i jeho dlaň putovala vzhůru po bosé nožce, vnitřní straně stehen a ach ano, hebkému a čistě vyholenému klínu, jenž už doslova přetékal nahromadivší se milostnou šťávou jako vlahé vodopády v tropickém pásmu Dantooine a jejž poté, co Sylkanu zbavil svatebních šatů, neoddělovalo od vnějšího světa už nic.
„To si piš,“ odvětila rozhodně a položila hlavu na Kachonovo rameno.
Něžně přejel rukou po její mušličce jako po okvětních lístcích vzácné květiny a pak rukou v jejím klíně znehybněl a jemně stisknul, nechávaje Sylkanu roztouženou ve sladkém očekávání, zatímco ona jemu vyhrnula suknici a uchopila jemnou dlaní jeho nástroj lásky.
„Notak, už to neprotahuj,“ zavrněla Sylkana.
„Ne ne,“ zašeptal jí Kachon do ouška a pomaličku zanořil dva prsty do horkých a vlahých hlubin její kundičky. „Trochu tě chci potrápit.“
„Notak,“ zasténala, „nenech se prosit…“
Pohlédla mu do očí tím nejroztomilejším a zároveň nejhříšnějším způsobem, jakým uměla, a během několika úderů srdce bylo po jejím. Zatlačil prsty hlouběji do její svatyně rozkoše, jež je dychtivě přijala, a začal jimi pohybovat pomalým houpavým pohybem. Druhou ruku přiložil své milé dlaní na podbřišek, zlehka zatlačil a nechal všeprostupující energii Síly, aby proudila přes Sylkanino bříško až do kundičky a zvýrazňovala tak její potěšení. Na to Sylkana zareagovala zabořením nehtů do Kachonových zad, jak ho objímala, a sevřela ho ještě křečovitěji do ještě křečovitějšího objetí, než ji tělo opět začalo aspoň trochu poslouchat a zatímco jednou paží k sobě svého milého stále tiskla, druhou dlaní opětovala jeho lásku tou svojí. Nenadálá rozkoš z toho, jak jej jeho milá dráždila, mu narušovala koncentraci. Používat při tom Sílu se stalo obtížným úkolem a on si připadal chvílemi jako youngling, co hypnotizuje tužku v zoufalé snaze shodit ji ze stolu. Hodně přestárlý, nadržený a roztoužený youngling.
„Ách, to je…“ zasténala Sylkana a její dech se zrychlil a stal se nepravidelným. „Příjemnééééé…“
Cítil na kůži její chladivý pot a ve vzduchu, v jejich okolí hustém tak, že by se dal prořezat světelným mečem, voněla láska. Přistihnul se, že jeho prsty uvnitř Sylkany řádí jako divoké písty nějakého čerpadla, s železnou pravidelností a razancí, avšak zároveň láskyplností, s jakou při tom dlaní před vchodem do svatyně masíroval její poštěváček. A Sylkanu právě tyhle pohyby dováděly k šílenství, což ji nutilo rychleji a rychleji laskat Kachonovu flétnu. Dýchala mělce a rychle, ve tvářích červeň, na kůži krůpěje potu a v kundičce sladké pnutí. Přetahovala svému milému předkožku přes okraj jeho kopí slasti, které zrovna tak svírala, jejich ruce zkřížené, když jeden druhého dráždili a zároveň dávali a přijímali a oba už byli jako u vytržení, jako v transu, ve kterém Síla propojila jejich vědomí do sladkého splynutí a který je donutil navzdory návalům rozkoše zeširoka otevřít oči a jejich pohledy se střetly právě v okamžiku, kdy oba společně dosáhli vyvrcholení. Dívali se jeden druhému hluboce do očí, když Sylkanina táhle zasténala a pak skoro vyjekla, její bříško zasáhly orgastické křeče a ze štěrbinky jí vytekla záplava nektaru lásky, který Kachonovi protékal mezi prsty a svlažoval měkkou trávu, na níž oba leželi a která jim sloužila jako novomanželské lože.
Přitisknula svá ústa na jeho a tvrdě, nevybíravě, živočišně ho políbila, její jediský miláček si stejně jako ona užíval doznívajícího vyvrcholení a potřísnil životodárným spermatem její stehna, klín a její hebkou dlaň, stále ještě přitisknutou na jeho centrum vášně.
Chvíli tam jen tak leželi a těšili se z toho druhého, pevně se objímajíce si dýchali navzájem do tváří, hladili se ve vlasech, dotýkali se čely a hleděli si do očí, líbali se.
„Lásko,“ vzdychla Sylkana a zaprosila: „Ještě…“
Kachon ji pohladil po líčku a putoval níže přes její smyslné rty, aby po nich vzápětí přejel jazykem a vtisknul Sylkaně procítěný polibek. Pak přenesl pozornost k jejím vlasům, přitulil se k nim a zanořil do nich obličej, vychutnávaje si jejich vůni.
Sylkana se usmála a pohladila ho také, načež uchopila své dlouhé zlaté kadeře a začala mu je omotávat přes tváře, oči, uši a celou hlavu jako nějaký turban, a zvonivě se při tom smála.
„Jsi moje zkáza,“ řekl s tváří roztaženou do širokého úsměvu, aby se vzápětí vymotal z té voňavé zlaté záplavy, opatrně, aby Sylkanu za vlasy netahal, políbil ji na čelo a pak položil ruce na její ňadra.
„Musím vzdát hold Síle za to, že stvořila něco tak neskutečně krásného jako ty, má nejmilovanější princezno z Úžasňákova… Máš nádherná prsa, tak akorát do ruky,“ dodal šeptem a přisál se na Sylkaninu levou bradavku rty.
„Jsi moje noční můra, která mě mučí noc za nocí a den za dnem, jsi moje zlatovlasá nymfa a já tě nikdy, nikdy, nikdy neopustím…“
„Já…“ vydechla Sylkana a najednou nevěděla, co říct. Pevně Kachona obejmula a pošeptala mu:
„Děkuju, lásko, děkuju, děkuju… Taky tě nikdy neopustím…“
Políbila ho na krk.
„Nikdy, nikdy, nikdy…“ šeptala mezi polibky.
Kachon ji předešel, když chtěla pokračovat, a políbil ji na ústa a následně také na krk, stejně jako předtím ona jeho. Vzdychla a pozvedla hlavu, aby mu krk ještě více odhalila. Pohladila si rukou kundičku, která už jí stihla znovu zvlhnout, zajela prstíky dovnitř a pak Kachona pohladila po rtech a otřela je o ně, aby mu dala ochutnat. Kachon olíznul sladkokyselou pipinkovou šťávu z jejích prstíků a jeho nástroj lásky se opět přihlásil ke slovu, připraven na pokračování. Když si toho jeho nevěsta povšimnula, shodila Kachona ze sebe a povalila ho na trávu, načež na něho nasedla a rukou si zavedla jeho ztopořený klacek do tepla své roztoužené kundičky. Dosedla plnou vahou a slastně zavzdychala, a když penis jejího milého vklouznul do jejího lůna až po kořen, lehla si na Kachona, políbila ho a zašeptala:
„A teď z tebe, můj rytíři, vyšukám život.“

[Shisco]

Část IV.

Leželi v trávě, přitisklí jeden k druhému. Sylkana, již příjemně unavená milostnými radovánkami, měla položenou hlavu na pomalu se vzdouvající obnažené hrudi svého manžela a poslouchala tlukot jeho srdce. To dělala ráda, byl to pro ni příjemný zvuk, uklidňující a ukolébávající. Oči měla přivřené a na tváři lehounký, spokojený úsměv. Oběma se jim chtělo spát a Kachon už byl na rozhraní mezi sněním a bděním, což mu však stále ještě nebránilo hladit svou novopečenou choť po zlatých vláskách, zatímco měla ucho přitisklé k jeho žebrům.
„Spíš?“ zeptala se ho a lehce ho políbila na rty nesmělým polibkem jako malá holčička.
Kachon zavrněl a trochu se přetočil na bok, aby se se Sylkanou mohl pomazlit.
„Já nevím,“ zašeptal a otřel se tváří o její, aniž by však otevřel oči. „Jen tak ležím a je mi dobře. Krásně.“
Pohladila jej po hnědých, na konečcích trochu roztřepených, roztomile rozcuchaných vlasech, aby mu pak zašeptala do ouška:
„Mně taky…“
Přitiskla se čelem na jeho a pohladila jej hřbetem ruky po tváři, ani ne před dvanácti hodinami oholené, ale již s rašícím drobným strništěm.
„Vnášíš mi do hlavy verše, Zlatovlásko,“ zašeptal Kachon a teprve teď otevřel oči.
„Milování, srdce bijí, když se tělo s tělem kryjí… Jedna druhé v celé kráse duše duši odevzdá se,“ recitoval pomalu, šeptem, zatímco se díval své milované hluboce do očí.
Ta po dobu pár úderů srdce verše trávila, pak zamrkala, jako by zaháněla slzy, a opět se sklonila k jeho tváři, aby ho láskyplně políbila.
„Děkuju… To bylo tak krásné…“
„To já děkuju, lásko,“ odvětil Kachon, když se od sebe jejich obličeje opět oddálily, načež se ušklíbnul s otázkou:
„Vrátíme se na slavnost?“
„Jo…“ přikývnula Sylkana a postavila se na nohy. Kachon však nemohl její nahé kráse odolat a zvednul se, aby se přitulil k její kundičce. Zvednul se jenom tak napůl, do zakleknutí, jako sekundy předtím, než mu při pasování na rytíře Jedi odseknul velmistr světelným mečem padawanský copánek, který má Sylkana na památku schovaný v krabičce.
„Mmm, na tohle bych si zvykla,“ zavrněla Sylkana.
„Tak to jsme dva,“ s úsměvem odpověděl a zvednul se úplně, přejížděje rukama po Sylkaniných křivkách a užívajíce si jejich ladnosti, a její blízkosi.
„Ale teď už se oblékni, srdíčko, ať ti není zima.“
„Žádné takové, manželi!“ opáčila Sylkana laškovně. „Ty sis mě svlíknul, ty si mě i oblíkneš.“


* * *

Planinou, jež byla ponořená ve tmě, se rozléhal smích. Nebyla ovšem taková tma, aby to dělalo dvojici jeho původců problémy vidět, krajina měla spíše takový jakoby kouzelný nádech, který by zcela jistě měl uměleckou hodnotu, kdyby z něj někdo utvořil holosnímek. Černé siluety řídce rostoucích stromů na planině se halily do temně modrého pozadí nebe osvíceného dvojicí iridonijských měsíců, z větví se ozvalo zahoukání místního nočního ptáka a příjemný vlahý vánek hladil stébla vysoké trávy, až šuměly.
„Postav mě už na zem,“ smála se Sylkana se stejnou lehkostí, s jakou ji Kachon nesl v náruči, jednu ruku ovinutou kolem jejích ramen, držíc i vlasy, aby jí je netahal po zemi, a druhou kolem jejích stehen a zadečku.
„Řekl jsem, že si tě odnesu v náruči až do tanečního kola,“ výsknul v odpověď, „a taky to udělám.“
„Jsi tak umanutý,“ pokračovala nevěsta ve stejném duchu. „Ale někdy je to i moc fajn,“ dodala a přitulila se hlavou ke Kachonově hrudi.
Přizvednul si ji výše a políbil ji na rty, krátce, avšak sladce.
„Lásko, podívej“ řekla Sylkana a natáhla ruku se vztyčeným prstem ukazujícím k obloze. „Padá meteor. Něco si přej…“
Kachon zvednul hlavu, aby se podíval na nebe. A vskutku, táhla se po něm malá svítící čárka, o které se zdálo, že se řítí směrem přímo k nim.
„Ach Sylk,“ vydechnul Kachon a naprázdno polknul, aby se zbavil knedlíku, který se mu při tom poznání utvořil v krku. „Tohle NENÍ meteor.“
Načervenalé světlo se přibližovalo a klesalo níže. Kachon byl zmatený, přesto však tušil, odkud vítr vane. I se Sylkanou v náruči se vrhnul za schod v zemi vzniklý erozí půdy a vymletý deštěm, sloužící jim nyní jako provizorní zákop. Kachon za něho skočil zády napřed, aby náraz pohltilo jeho tělo a jeho vyvolená spadla bezpečně na něj.
Ve tmě se červeně zablýsklo a ozvalo se táhlé zakvílení a pak hlasitá rána, po které oběma novomanželům začalo pískat v uších. Přes okraj zákopu, z něhož vyčuhovaly kořeny stromu jako jakási dřevěná chapadla, přeletěla hustá sprcha hlíny a ve vzduchu byl cítit puch spálené trávy.
„Co to u vystřílených blasterů sakra bylo?“ zeptala se Sylkana pevně přitisknutá ke Kachonovi, objímajíc ho, a přistihla se, že se třese.
„Myslím, že to byl turbolaser,“ odvětil, když popadnul vyražený dech.
„Cítím narušení v Síle,“ řekli oba sborově a pohlédli jeden na druhého, zároveň utěšeni i zhrozeni z toho, že ten druhý to cítil také. Sylkana opatrně vykoukla zpoza okraje příkopu, aby se podívala na nebe.
„Žádné další už tam nevidím,“ řekla. „Musíme najít ostatní. Rychle!“
Pomohla Kachonovi vstát a oba se následně přehoupli přes okraj příkopu. V místě, kam se střela z vesmírné lodi někde převysoko nad jejich hlavami zabořila do země, zel hluboký černý vypálený kráter a kolem něho hořela tráva.
„Sakra! Hoří!“ křiknul Kachon. „Rychle pryč!“
Tráva sice byla vlhká rosou, avšak oheň se rychle šířil a jeho žhavé oranžové jazyky pohlcovaly metr za metrem dosud zelených iridonijských planin.
„Mistře!“ volal Kachon, zatímco bok po boku se svou nevěstou utíkali zpět k mýtince, kde byly rozloženy stoly na hostinu a kde se ještě před chvílí tančilo.
„Mistře Sasi! Triz, Aidane!“
„Notak, kde jste kdo?!“ přizvukovala Sylkana a když křičela, hlas jí přeskakoval. Vzduch byl čím dál tím těžší štiplavým dýmem a oba dva si přivolali na pomoc Sílu, aby utíkali rychleji, než je dusivý černý kouř linoucí se z plamenů stíhal pronásledovat.
„Sylkano!“ ozvalo se odněkud zvolání. „Kachone, tady jsme!“
Změnili trochu směr, kudy utíkali, zamířili trochu víc doprava, až po pár úderech rychle tlukoucího, adrenalinem posíleného srdce poznali stromořadí, za kterým se nacházel kruhový monument z balvanů, v němž si před několika hodinami manželé řekli své ano. Proběhli v mžiku stromořadím a spatřili známou tvář, známou a spásnou tvář Teriana, twi’leckého rytíře Jedi, který jim přiletěl na svatbu.
„Kde jsou ostatní?“ vyhrknul Kachon a stejně jako Sylkana rychlými nádechy a výdechy rozdýchával sprint, který právě absolvovali.
„Utíkají ke vznášedlům, Gatariovi a Tenadella vás šli hledat,“ řekl Terian, ohlédnul se prudce přes rameno, až mu nadskočila lekku, protože uslyšel zapraskání dřeva, jako by na ně chtěl spadnout některý ze stromů, které je obklopovaly a prozatím vzdorovaly žáru a držely jim dusivý kouř od těla. Když shledal, že to nic nebylo, vytáhnul z pouzdra na opasku komlink a pozvednul ho ke rtům:
„Tady Terian, našel jsem je živé a zdravé.“
„Mistře Sasi, kde jste?“ zvolala Sylkana Terianovi do komlinku a statickou elektřinou zkreslený hlas zabrackého mistra Jedi odvětil:
„Výborně! Kachone, Sylkano, budeme na vás čekat u vznášedel. Teriane, ty dávej pozor na ostatní a dohlídni, aby se nikomu nic nestalo. Rozumíme?“
„Ano, mistře Sasi,“ vydechli jednohlasně oba novomanželé.
„Rozumím, Terian konec.“
Twi’lek secvaknul palcem malý čudlík na boku těla komlinku a tím ho deaktivoval, načež komlink nacvičeným pohybem šoupnul zpátky do pouzdra.
„Pojďme, čím dřív se odsud dostaneme, tím líp.“
Vyběhli, Terian utíkal v čele a mladý pár mu byl v patách. Proběhli kolem paloučku, na kterém se konala hostina, avšak u stolů již nikdo neseděl. Všichni ponechali džbány s pitím a talíře a široké mísy s jídlem tak, jak byly, a opustili tohle místo. Některé z dřevěných stolů byly převrácené a kolem nich se válely střepy z rozbitého nádobí.
Hučení plamenů za jejich zády sílilo, stejně jako se do okolí stále víc a víc rozlévala mihotající se záře nebezpečně se rozšiřujícího požáru. K temně modré obloze stoupal obrovský sloup hustého černého dýmu a v těch částech oblohy, které přes něho byly ještě vidět, blikaly červené záblesky, jak si lodě na orbitě vyměňovaly turbolaserovou palbu.
Nebyl však čas se ohlížet, to mohli teprve až seběhli z kopečku k místu, které sloužilo svatebčanům jako provizorní parkoviště pro speedery. Velká část vznášedel už ale byla dávno pryč nebo z nich byla vidět už jen skvrna na horizontu, a na ušlapané trávě stála jen repulzorová dodávka, která prvně přivezla zvukovou aparaturu, červené vznášedlo se zatahovací střechou patřící Sasovi a Triz a jedna swoopová motorka.
Ani po Triz, po Sasovi a ani Tenadelle však nebylo nikde ani vidu, ani slechu.
„Ani jsem se tě nezeptal – co se to tady u všech Sithů děje?“ vysoukal ze sebe udýchaně Kachon a Sylkana, která oddechovala stejně těžce jako on a po očouzené tváři jí stékala krůpěj potu, se k němu přitiskla a jednou rukou ho obejmula kolem pasu.
Twi’lek se zatvářil ztrápeně:
„Odpověděl sis sám, příteli. Revanova flotila si přiletěla pro Iridonii.“
Se stále stejným vážným výrazem ve tváři křiknul na několik postav, které v záři plamenů vrhaly mihotavé stíny na ušlapanou vysokou trávu.
„Hej, vy tam! Tady! Sem, k dodávce!“
Jak se postavy přiblížily, Kachon je nemohl nepoznat. Jeho přátelé – piloti, z části Zabrakové z Iridonie – byli očouzení, trochu sežehlí, ale živí a zdraví, nebo aspoň v rámci možností.
„Lungdon si šel zaplavat do jezera,“ podal bleskové vysvětlení jeden z nich, Zabrak, kterému všichni říkali Jethro, podpíraje při tom značně šokovaného lidského muže asi o deset let staršího než Kachon a Sylkana, a který byl jen tak tak při vědomí, přičemž jeho šaty vypadaly, jako by byly mokré a zároveň ohořelé.
Kachonovi bleskově proletěla hlavou otázka, co se příteli letci z jeho vlastní, čerstvě založené Labutí eskadry stalo. Zda se opil a spadl do jezírka, načež začalo kolem hořet a on se snažil dostat sem, nebo jeho oblečení chytlo plamenem a vrhl se do vody, aby se uhasil. Každopádně zbytek Labutí eskadry jej naštěstí našel a živého a snad i zdravého dopravil ke vznášedlu, které je všechny může odvézt do bezpečí.
Nebo aspoň do relativního bezpečí.
„Všichni ostatní už odletěli, my jsme poslední.“
„Výborně!“ křiknul Terian, načež se sám vyhoupnul do sedadla řidiče v kabině repulzorové dodávky a Labutě nastoupily do její zadní části.
„Sejdeme se na obloze,“ řekl Kachon, aby se s ním rozloučil. Chtěl původně říct, že se sejdou ‚tam nahoře‘, avšak to by mohlo vyznít jinak, než chtěl, tak, že se sejdou, až všichni splynou se Sílou.
Také Sylkana chtěla něco říct, ale teď rozhodně nebyl čas na řečnění. Shrnula to tedy do slov:
„Síla s vámi, s námi všemi…“
Ozvalo se zakvílení repulzorů a dodávka se odlepila od země, načež vystartovala kupředu, směrem pryč od hořících planin, hořícího ostrůvku zeleni na jinak drsné a nehostinné planetě Iridonii, kde už takhle bylo podobných míst poskrovnu.
Věnovali vozidlu mizícímu za horizontem poslední pohled, to už k nim ovšem chvátala Tenadella, v patách s Triz, jejíž modré šaty byly nyní celé špinavé a potrhané, a Sasem, který měl jako pytel brambor přehozeného přes rameno Aidana.
„Díky Síle!“ vydechnul zabracký mistr Jedi.
„Jemináčku, co se mu stalo?“ polekala se Sylkana.
„Nic, jenom se ožral,“ vysvětlil Sas a jako pytel brambor Aidana i hodil na zadní sedadla červeného airspeederu s vyklápěcí střechou, který je sem přivezl. A když to řekl, zřejmě tím vzal Tenadelle slova, která chtěla říct ona, z úst, na což zareagovala jen letmým pokýváním hlavou.
„Kachone, odvezeš naše lásky, Dellu a tady tohohle experta do bezpečí?“ otočil se na něho mistr a sám zamířil k zaparkovanému swoopu opodál, který byl původně sice Aidanův, ale v jeho momentálním stavu mu stejně byl platný asi jako Huttovi suspenzor.
Sylkana nesouhlasně zapřela ruce v bok.
„Zvládneme to sami,“ řekla. „Vy leťte, Iridonia vás potřebuje…“
„Má pravdu, drahý,“ kývnula hlavou Triz a přivinula k sobě Sase, aby se letmo dotkli čely, až o sebe zavadili růžky na hlavách, a pak se zabracký pár políbil.
Sylkana následovala jejich příkladu a jedním skokem byla u Kachona, aby ho objala tak pevně, jak jen dokázala, a zuřivě ho políbila.
„Opatruj se, lásko moje…“
Oběma Jediům to bylo velmi příjemné, avšak po letmém polibku opustili náruč svých milujících chotí a obkročmo nasedli na swoopovou motorku, Sas dopředu k řídítkům a Kachon za něho, přičemž se svého starého mistra pevně chytil, aby ze swoopu nespadnul.
„Síla vás provázej,“ řekli oba, aby se následně ozvalo kvílení repulzíny a swoop vystřelil vpřed jako šíp…

[Shisco]

Část V.

Řev repulzínového motoru červeného kabrioletu se rozléhal planinami a výbojkové reflektory před sebe vrhaly do dálky široké kužely jasného modrobílého světla. Vznášedlo svištělo s větrem o závod a protože byla střecha stále stažená, vítr cuchal dívkám vlasy, až za Sylkanou její dlouhatánská zlatá záplava vlála jako vlečka a přikrývala Aidana na zadním sedadle, stále ještě nevědomého okolního dění.
Bitva vesmírných lodí na obloze gradovala, červené salvy ničivé energie se prolínaly hustěji než dříve a osazenstvu připadalo, jako by i samotná obloha hořela, přestože ze spárů spalujících ohnivých jazyků již s přehledem unikli.
„Neměli bychom přece jenom vypnout ta světla?“ křikla Sylkana na sedadle spolujezdce, snažíc se překřičet vítr skučící jim kolem uší.
„Tak ale vůbec nic neuvidím, je tma jako v pytli!“ odpověděla Triz svírající řízení.
Nepříliš vysoko po temné noční obloze prosvištělo několik stíhacích Aureků, které si vyměňovaly laserovou palbu se zřejmě o něco početnější eskadrou sithských interceptorů.
Tenadella k nim pozvedla hlavu:
„Přilákají k nám pozornost. Když ji k tomu pustíš, Sylkana se může při řízení orientovat pomocí Síly, nemám pravdu?“
„Hmm,“ zamyslela se Sylkana, „nikdy jsem to nezkoušela, ale myslím, že bych to zvládla.“
Triz, nervózně poklepávajíc prsty na hranatém dvouosém volantu, jen uznale přikývla:
„Dobře tedy, zastavím a my dvě se vyměníme.“
„Pozdě,“ řekla Sylkana a semkla rty, srdce jí najednou bilo až v krku. Okolo se rozzářilo několik jasných, oslepujících světel, s největší pravděpodobností patřila raketoplánům nebo nějakým druhům vojenských vozidel. „Už si nás všimli.“
„A kurva,“ vydechla Tenadella. Triz sešlápnula brzdový pedál a vznášedlo rychle zpomalilo, až zastavilo úplně a jeho reflektory osvětlily pancíř sithského repulzního tanku, který zatarasoval cestu. Vlastně několika sithských repulzních tanků, které všechny zatarasovaly cestu kolem dokola jako vozová hradba, které je obklopovala.
„Zůstaňte, kde jste!“ křiknul přes filtr v přilbě voják zakutý ve stříbrné kovové zbroji a namířil na vznášedlo blasterovou puškou s připevněnou podvěsnou svítilnou, jež vrhala na vznášedlo úzký světelný kužel. A podobných kuželů se kolem rozsvítilo ještě dalších několik, vojáků tu tedy byla celá jednotka. Kovové siluety bez tváří se přibližovaly ke vznášedlu, až jeden z vojáků důkladně prosvítil vnitřek vznášedla a procedil přes přilbu:
„Dvě Zabračky, lidská holka a jeden ožrala,“ ohlásil, aby vzápětí křiknul: „Vystupte ze vznášedla! Ven!“
Sylkana a Triz otevřely dveře a s rukama nad hlavou pomalu vystoupily. Tenadella je následovala a pomýšlela při tom na malý příruční blaster, který měla schovaný v botě. Po kolena vysoké černé kozačky se k tomuto účelu dokonale hodily. Vědomí tak velké přesily však Tenadelle vzalo jakékoliv naděje na jeho vytasení.
Velitel sithských ozbrojenců přesunul svou pozornost na široké nedělené zadní sedadlo, pod nímž byla uložena i Tenadellina elektrická harfa, a obrátil nehybně ležícího Aidana obličejem nahoru, aby ho pak chytil rukou v obrněné rukavici za hlavu a prohlížel si detaily jeho tváře.
„Je to on?“ kývnul na dalšího ozbrojence. Ten přistoupil blíže a rovněž se na Aidana důkladně podíval.
„Myslím že ano, seržante.“
„Jak myslím že ano?!“ okřiknul jej seržant zpod své stříbrné helmice, až to přes filtr zaprskalo. „Nemusím ti doufám připomínat, co se stane, když přivedeme nesprávného! Je to on nebo není?“
Druhý voják na okamžik zaváhal. Triz se Sylkanou a Dellou jen stály před kapotou vznášedla a přestože měly ruce nad hlavami, neustále na ně mířilo několik hlavní.
Pak vojáka napadlo Aidanovi svléknout černou košili z hrubé látky, co měl na sobě, a odhalil tak tenkou, avšak výraznou jizvu táhnoucí se mu od pravého ramene až k plecím, stejně jako rukojeť Aidanovy světelné tonfy, která doposud spočívala deaktivovaná, zajištěná a bezpečně skrytá za zády zastrčená za pásek kalhot.
„Má u sebe světelný meč. A ta jizva…“ řekl voják polohlasně, aby pak rozhodně dodal: „Ano, je to on!“
„Seberte ho. A ty tři ženské taky!“ rozkázal seržant a vojáci se jich chopili, přičemž jeden z nich do už tak vystrašené Sylkany strčil hlavní pušky, aby ji popohnal.
Velitel útvaru Aidanovi nasadil pouta, přestože naprosto očividně nebyl ve stavu, kdy by mohl klást jakýkoliv odpor, a jeho světelnou tonfu si připevnil k vlastnímu opasku k ostatnímu vybavení.
Než to stihnul udělat, Sylkanu napadlo, že by si mohla Aidanovu zbraň telekineticky přitáhnout a pustit se s vojáky do boje, jednak ale nebyla dostatečně sebejistá v tom, zda by stihnula vojáky zneškodnit dřív, než ji nebo někoho ze skupiny zastřelí, obzvlášť když Aidanova zbraň nemá design světelného meče klasické konstrukce, nýbrž obranného shota, a jednak z toho důvodu, že by tak dala najevo svou schopnost používat Sílu, a když ji vojáci budou podceňovat, mohlo by to pomoct při útěku.
Bude to v pořádku, bude to v pořádku, opakovala si v hlavě. Hlavně klid.
„Odvézt na základnu. O jejich osudu rozhodne velitel Acaadi,“ pronesl sithský seržant, načež vojáci disciplinovaně odvětili „Ano, seržante!“ a vmáčkli Sylkanu, Triz i Tenadellu každého zvlášť po jednom do obrněných transportérů.


* * *


Stíhací peruť Aureků svištěla vzhůru a prodírala se atmosférou. Letěla temným nočním nebem v klínovité formaci, jako to mívají ve zvyku ptáci, podle nichž byla letka pojmenována, a stejně jako u nich letěl jediný člen hejna vpředu a špičatou přídí svého stroje rozrážel řídnoucí vzduch, jak se Labutí eskadra řítila do bitvy na orbitu Iridonie.
Kachon svíral knipl rukou v kožené rukavici, které si za účelem pilotování nasadil, aby mu spocené ruce neklouzaly na ovládacích prvcích, a periferně sledoval senzorové obrazovky a různorodé kontrolní displeje, kterých byla palubní deska jeho zbrusu nové stíhačk plná. Jeho nové stíhačky, kterou Kachon obdržel jako nádhradu za svůj předchozí Aurek, původní Black Swan, a pojmenoval ji stejně. Nová Black Swan měla stříbrnočerný vzor, který byl více než jen strohý pruh na většině ostatních Aureků. Tedy typický pruh uprostřed tam také byl, avšak rozvíjel se ve stranách do tribalu připomínajícího křídla a na špici zakončeného stylizovanou labutí hlavou se zobákem. Tímto vzorem přecházela stříbrná v černou, kterou si Kachon vybral proto, že při boji ve vesmíru tak bude pro nepřítele nejtěžší rozeznat obrysy jeho stroje, neboť vesmír je černý.
„Labuť jedna Labuti šest. Jethro, zapomněls vypnout přistávačky. Svítíš na celé kolo jako Růžová vila.“
„Rozumím, Jedničko,“ ozvalo se mu v odpověď a letoun, u něhož Kachon viděl na holodispleji zobrazujícím pohled vzad svítit přistávací světlo, pohasnul. Právě včas, neboť Labutě právě vyletěly z mraků, kde se ztratily pozorovatelům zespodu a zároveň zůstaly skryty pozorovatelům shora.
„Hvězdy,“ povzdechnul si do vysílačky Sas, letící pod volacím znakem Labuť dvě. „Ten pohled mě nikdy neomrzí.“
Na zlomek sekundy si Kachon vybavil kouzlo okamžiku, kdy leželi se Sylkanou nazí v trávě a koukali se na noční oblohu, která nad nimi právě byla stejně klidná a netknutá vesmírným válčením jako tehdy. Nechal tu myšlenku odplynout stejně rychle, jako se mu zjevila v mysli, a udržoval si plnou pozornost na ovládání a senzory.
Z přístrojové desky se najednou ozvalo pípnutí, senzorová obrazovka zablikala a objevilo se na ní několik červených trojúhelníků.
„Pozor, Labutě, máme nad sebou bandu somráků,“ řekl do mikrofonu náhlavní soupravy, aby varoval ostatní, přestože senzory s největší pravděpodobností varovaly i je stejně jako jeho.
„Míří k městu, nesmíme je nechat proletět!“ křknul do komnetu Sas a stočil svou stíhačku nahoru, aby vypálil zespodu proti nepřátelskému stroji spršku červených paprsků světla spoutaného k ničivým účelům. Sasovy střely ale pohltila štítová bublina, do které se vsákly jako dešťová přeháňka do vyprahlého pouštního písku a místo, kde se červené lasery se štítem střetly, se energetické pole štítu zviditelnilo a vypadalo trochu jako průhledná clona z vody.
Kachon jakožto velitel eskadry také nezahálel. Přepnul palcem malý přepínač na spodní straně ovládacího joysticku a změnil tak nastavení zbraní ze současného režimu, kdy oba palubní lasery střílely zároveň, na režim rychlopalný, aby střílely střídavě, což bylo vhodnější ve chvíli, kdy se snažíte nepřátelské stíhačce strhnout štíty.
Aniž by to musel někomu říkat, eskadra jako jeden muž přesunula polohovatelná křídla svých Aureků do útočné polohy.
„Labutě, nastavte si přerušovanou palbu, mají štíty! A šetřete si rakety na velké lodě!“
V odpověď Kachonovi přišla série statického zacvakání na srozuměnou. Bylo rychlejší potvrdit obdržení instrukcí dvojitým zaklikáním vysílačky než něco říkat, a piloti, obzvlášť, když je letka početnější, tak nemají na komunikačním kanále zbytečně chaos.
Sas udělal výkrut, aby se vyhnul pronásledování wingmana onoho sithského pilota, na kterého prvně vypálil, a ten, jakmile se za ním vyřítil, podlehnul soustředěné palbě Labutí čtyři a pět, která jej připravila o štíty a pak nemilosrdně zasáhnula levý, iontovým azurem zářící motor. Neovladatelný sithský letoun zmizel dole v černých mracích, táhnuvše za sebou oranžový ocas ohně a kouře, který zvláštně prozařoval vůkol panující černotu noci.
Sas se následně loopingovitým obratem zařadil vedle Kachona, aby ho pak nechal jej předletět a sám zaujal místo wingmana. Ačkoliv byl Sasovi trojnásobně roků než Kachonovi a měl o mnoho víc zkušeností, jeho starý Padawan se vypracoval na pilota lepšího, než byl on sám, a byl to právě Sas, kdo mu navrhnul, aby zformoval vlastní eskadru, kam přešli přeživší piloti ze Stříbrné letky a do plného počtu devíti pilotů se přidal Jethro – Labuť šest, jako náhrada za Ruthiase, který padnul u Rhommamoolu, stejně jako druzí dva: Jesenius – Labuť pět, lidský třicátník čokoládově hnědé pleti, který vklouznul do bot Kaspera, a Hanell – Labuť devět, jednadvacetiletá Zabračka a nevlastní sestra Tenadelly, vyplnila mezeru po Gendovi Boleynovi.
Právě Hanell zrovna dotírala společně s Labutěmi sedm a osm na dvojici dalších sithských stíhaček. Nepřátelští piloti disciplinovaně udržovali formaci a synchronizovaně prováděli úhybné manévry ve snaze dostat si Hanell, Sanora a Loreenu od těla. Hanell už už nastavovala do zaměřovačů prostředního z nich, který se již bez štítů choulil mezi svými dvěma spolubojovníky, aby ho chránili těmi svými, když vtom ji krákavý zvuk doprovázený červeným světlem upozornil na to, že i ona právě ztratila štíty, a to nebylo všechno, navíc se za ní vydala naváděná raketa vypuštěná pilotem, jenž využil jejího hnaní se za dotyčnou trojicí k tomu, aby se k ní přiblížil zezadu.
„Labuť devět, mám za sebou řízenou střelu!“ vyjekla do sluchátka s mikrofonem, které měla na uchu, a v komnetu se její hlas automaticky ztišil, aby netrhal pilotům uši, protože to by se jim uprostřed šarvátky mohlo stát i osudným.
Kachon pohlédnul na senzorovou obrazovku, přeletěl pohledem hromadu červených a modrých trojúhelníčků.
„Nepanikař, Devítko, letím ti na pomoc,“ odvětil, načež svůj vyhlédnutý cíl nechal letět a vydal se za pulzujícím symbolem na radaru označeným číslem devět. „Hlavně se nesnaž kličkovat.“
Letmo pokropil palbou příď sithské stíhačky, která letěla přímo proti němu, a červené energetické střely se sice vsáknuly do štítů, ale bariéra byla už o poznání slabší a zdálo se, že stěží drží zapnutá. Včas naklonil svůj vlastní stroj na stranu, aby se vyhnul opětované palbě. Sanor s Loreenou mezitím zlikvidovali dva ze tří strojů ve štítové trojici, za kterou se s tak hnali, ovšem Hanell už pomoct nemohli – byla příliš daleko.
Vizuální kontakt Kachon navázal v okamžiku, kdy Labuť devět stočila stíhačku do širokého oblouku ve snaze oddělit se od zbytku nepřátel, neboť byla teď velmi zranitelný cíl, navíc naváděná raketa ji doháněla, byla stále blíž a blíž zádi ponechané jí selhavšími štíty napospas. V půlnoční temnotě za sebou táhla výraznou kondenzační stopu.
Pověsil se za ni, zatímco si však stále udržoval vzdálenost, a zavřel oči. Ignoroval zaměřovací počítač navrhující palebnou strategii a vyhledávající na senzorech nové cíle. Natáhnul se v Síle a do místa, kde cítil, že jím řízená střela proletí, stiskem tlačítka na řídící páce vypálil laserové staccato.
Ten okamžik si vyčíhnul přímo prvotřídně. Laser zasáhnul raketu přímo do špičky hlavice a ta se rozprsknula na nebi jako obyčejná petarda.
„Jsi čistá, Devítko.“
„Jsi jednička, Jedničko,“ ozvalo se mu od Hanell v odpověď. „Máš to u mě.“
Otevřel oči a stočil špičatou příď vlastního Aureku, aby zamířil zpátky k Labutím dvě a tři, tedy Sasovi a Bertholdymu, od kterých se předtím oddělil.
Kolem proletěl další Sith, štíty shozené a zřejmě již poškozený. Přestože Kachon nebyl žádný odborník na sithské Interceptory, viděl, že způsob, jakým zatáčel, nebyl přirozený, skoro jako by pilot zápolil s ovládáním. Pokropil jej shora a udělil mu ránu z milosti. Než Interceptor explodoval, ještě spatřil, jak se jeho pilot katapultoval.
Když se Kachon zaměřil na přístrojovou desku, na senzorové obrazovce svítila již jen jedna jediná červená značka symbolizující nepřátelský stroj, a o pár úderů srdce později pohasnula i ta.
„Tenhle byl poslední,“ potvrdil Sas svůj sestřel a otočil se o devadesát stupňů křídly do vertikální polohy, aby se vyhnul troskám, rozpadnuvším se na smrtící úlomky schopné prorazit pancíř a roztrhat motory, když se do nich neopatrný letec vžene.
Mistr a jeho starý Padawan opět srovnali Aureky a zbytek Labutí je následoval, takže uháněli vzhůru v šipkovité formaci jako tažní ptáci, ve snaze se osvobodit od gravitace planety a proniknout na orbitu.
„Labuť jedna všem Labutím. Status.“
„Labuť dvě, v pořádku.“
„Labuť tři, v pořádku, jedničko.“
„Labuť čtyři…“
A v tom okamžiku, když hlásil svůj stav Lungdon, Kachonem najednou projela ochromující vlna horka. Dech mu ztvrdnul v plicích a srdce začalo bít na poplach, až slyšel hukot krve v ušních bubíncích. Kokpit se rozpil jako text na čerstvě potištěném flimsiplastu pod vodou. Jako by na desetinu sekundy opustil své tělo a ocitnul se někde úplně jinde.
Také Sasovi začalo být najednou úzko, sice ne tolik, ale dost na to, aby to zaregistroval.
„Opakuji, velení flotily Labutí eskadře! Slyšíte mě?“ vykřiknul na Kachona hlas ze sluchátka, když opět začal normálně vnímat.
„Eh… Tady Labuť jedna, měli jsme menší konfrontaci. Přesunujeme se na zadané koordináty.“
Kachonův dech byl rozrušený a jeho hlas zněl zmateně.
„Rozumím, Labuti jedna. Labuti jedna, jste v pořádku?“
„Ano, jsem v pořádku. Nedělejte si starosti.“


* * *


‚Kachone…‘
Sylkana seděla na chladné kovové zemi schoulená do rohu ve tmavé cele, kam ji zavřeli. Seděla potmě, opřená zády o stěnu a objímala si rukama kolena. Od té doby, co je jednoho po druhém nastrkali do vznášedel a odvezli na základnu, už neviděla ani Triz, ani Tenadellu nebo Aidana. Skončila tu sama, neozbrojená a bezradná.
‚Kachone…‘ natáhla se ještě jednou v Síle, aby telepaticky zavolala své lásce o pomoc.
Byl jediný, ke komu se teď mohla uchýlit. Ne, jediný ne, ale její mysl se k myšlence na něho upnula hned potom, co zkoušela navázat kontakt s Aidanem a nikdo jí neodpovídal.
‚Pomoc…‘ zformulovala další myšlenkové sdělení doplněné ještě o notnou dávku obrazů, pocitů a vjemů.
‚Ne,‘ napomenula sama sebe a nebyla si ani jistá, jestli to řekla nahlas nebo si to jen myslela.
„Musím zůstat klidná. Hlavně klid. Není vášní, je jen klid.“
Aidan tady byl. Věděla to, cítila jeho přítomnost. Možná se ale ještě neprobral, vzhledem ke stavu, v jakém byl, když jej nakládali do vznášedla, by jí na tom nepřipadalo nic zvláštního. Na jistotě jí ale přesto ubírala skutečnost, že se jí podařilo ztratit pojem o čase. Mohla tady být pouhých několik minut, ale také už to mohlo trvat několik hodin, a to by znamenalo, že jsou ve vážnějším průšvihu, než si myslela.
V takovém případě by ji ale varovala Síla, cítila by v Síle narušení, že něco není v pořádku, ale nic takového se nestalo. Zavřela tedy oči a rozprostřela svou mysl po celé místnosti, aby ji i své rozrušené tělo uvedla do stavu poklidného odpočinku a trpělivého rozjímání.

[Shisco]

Část VI.

„Hej Filoméno, až bude ráno, krkni, abys mne vzbudila… Jen klidně blinkej dál, můj malinkej… Uárgh…“
Aidana bolela hlava. Aidana pekelně bolela hlava. Jako by ani nechtěl otevřít oči, zápasil s víčky, která se proti jeho vůli otevírala a zpoza nich se mu vnucoval pohled na jemně pulzující a temně hučící narůžovělé silové pole zadržovací cely.
Poloprůsvitný šátek, kterým si na svatbu ovázal oči, takže vypadal jako válečný mrzák nebo jakýsi žebravý mnich, někde ztratil.
Vzdal zpívání, do kterého se pustil bez širšího vědomého úmyslu a které stejně neznělo ani zdaleka tak čistě, jak by mělo, a vyškrábal se pomalu na nohy a svléknul si košili, aby si s ní otřel studený pot z obličeje. Nemohl si při tomto úkonu nevšimnout velkého černého nápisu JSEM KRÁL ÚHOŘŮ, jenž se mu krásně velkými aurabeshovými písmeny skvěl po celém hrudníku a táhnul se dolů až ke spodní části břicha, kde navazoval na slova ŘÁD RYTÍŘŮ JEBAJ zasahující mu až někam pod kalhoty, kam vzápětí usoudil, že bude lepší se nedívat.
Silové pole oddělující jej od chodby bylo problém. Ještě větším problémem bylo ale to, že si Aidan nic, ale lautr vůbec nic z posledních desíti hodin nepamatoval.
Světelný meč i tonfa byly pryč. Hlava ho bolela jako střep a tu bolest ještě zesilovala další a další marná snaha se rozvzpomenout.

„Aidane, ty hajzle, ještě jednou se zboříš tak, že tě budeme dostávat ožralého pod palbou na křižník, a skončíš v cele. A nechám tě tam hnít, dokud nezačneš abstinovat.“
„Tobě z té temné strany fakt hráblo.“

Na mysli mu vyvstanul ze vzpomínek akorát tento rozhovor, vedený před – vzhledem k Aidanově stavu – blíže neurčitelnou dobou se starým bratrem ve zbrani Tiergenem Galem.
„Uh...“ zasténal Aidan, načež s pokusem umravnit svůj houpající se žaludek zakřičel do silového pole:
„Vy debilové, ta hra na záchytku není vtipná!“
Až z toho zvolání pocítil, že má sucho v hrdle, a to tak palčivé, že bylo skoro životní nutností dát si lok něčeho na spravení, ať už alkoholického v duchu hesla ‚Čím ses zkazil, tím se naprav‘, nebo nějakého obyčejného nápoje na prosté svlažení.
‚A kde to sakra vlastně jsem?‘ pomyslel si a začal unavenýma očima, kolem kterých se mu skvěly výrazné tmavé kruhy, prozkoumávat svou celu. Mohl by být na vesmírné lodi, protože slyšel povědomé hučení ventilačního systému. Opět se pokusil vydolovat z paměti, jak se sem vlastně dostal a jaké je dnešní datum, a po chvíli to opět bez úspěchu vzdal.
„Gale, tohle ti fakt nedaruju, nedaruju!“ křiknul, protože mu bylo nanejvýš jasné, že jestli někdo půjde z můstku přes celý revanšistický bitevní křižník a zanechá na několik hodin svých povinností, respektive ty neodkladné svěří někomu jinému, jen aby si vyčíhnul okamžik jeho probuzení a mohl si vychutnat to potěšení, až se bude schovaný za rohem dívat na displeji na záběr z kamery v cele, poslouchat, jak křičí, a smát se mu, tak je to právě on.
„Hej, vojcle,“ vyhrknul Aidan skrz decentně pulzující zadržovací pole na vojáka ve zbroji, který přecházel po chodbě neustále sem a tam, zakutý do zbroje, která vypadala jako žoldácká, společně s helmou, jež však neměla pranic společného s těmi stříbrnými s černým hledím, jaké obvykle nosívali ozbrojenci sloužící Sithům, ale měla spíše mandalorianský ráz. Voják rázoval z jednoho konce na druhý s omračovací karabinou opřenou o rameno a Aidan na něm úplně viděl, jak si při tom připadá důležitě.
„Kterej ty jseš? A co že jseš tak vymóděnej? Štípnuls nějakému manďákovi brnění a připadáš si v něm jako drsnej klouček, že jo? Nejsou pro tebe snad naše krutopřísný zbroje dost drsný? Kdybys byl v mojí jednotce, vyhodím tě za to z přechodové komory, i s tím manďáckým humusem, co máš na sobě!“
To na vojáka zabralo. Přestal korzovat ze strany na stranu a zastavil se u vchodu do Aidanovy cely.
„Prskej si, jestli chceš, Dar’Jetii,“ procedil skrz filtr helmy. „Dokud ještě můžeš. Ostatní Dar’Jetiise byli nadšení, když se dozvěděli, že jsi byl zajat. A Acaadi obzvlášť.“
‚Dar’Jetii?!‘ vrtalo Aidanovi hlavou. ‚On mě nazval temným Jedim? A jací ostatní temní Jediové? Acaadi, Acaadi…‘
Vybavil se mu muž, jenž byl nositelem tohoto jména. Zabrak, se kterým si navzájem na bojišti nejednou kryli záda. Vždycky tak dychtivý po nových vědomostech o Síle, tak nadšený ve zkoumání všemožných společenství jejích uživatelů…
‚Acaadi se dal na temnou stranu? A schutta,‘ zaklel Aidan v duchu. ‚Je tohle sen? Ne, není to realita, nebo ano? Ale houby… Počkat, měl jsem jakési houby. Vsadil jsem se o sto kreditů, že je natrhám a sním, s tou… S tou… Do řiti. Jaký je rok?‘
Jakmile Aidan položil sám sobě tuto veledůležitou otázku, žaludek se mu opět zhoupnul jako rybářská loďka na rozbouřeném moři, avšak tentokrát mnohem silněji než předtím. A to o tolik, že obsah jeho žaludku vyletěl přímo proti jemně pulzujícímu silovému poli a když se s ním setkal, zasyčelo to a zasmrdělo spáleninou.
„Che,“ zasmál se škodolibě Mandalorian pod svou helmou. „Jen se na sebe podívej, Aidane Dorne. Kdysi mocný Jetii je teď troska, co umí jenom blí–“
Vtom se ale stalo něco, co Mandalorian vůbec, ale vůbec nečekal. Aidan prošel silovým polem, jako kdyby tam nebylo, a octnul se náhle na druhé straně. Voják si to nedovedl vysvětlit, avšak neměl čas na přemýšlení. Strhnul z ramene karabinu a vystřelil dávku omračujících střel. Aidan střelhbitě uskočil, takže jej projektily minuly a neškodně se vsáknuly do energetického pole za ním. A než se Mandalorian stihnul vzpamatovat, zdrcující rána ho poslala k zemi takovou silou, že mu helma sletěla z hlavy a on těsně předtím, než ztratil vědomí, uviděl, že tam jsou vlastně dva Aidani. Jeden v cele, a ten druhý venku, jak vypíná zadržovací pole na panelu zabudovaném v jeho rámu kartou, co mu vzal, a dostává tak toho prvního ven.
„Hm,“ ušklíbnul se Aidan, když vykráčel ze své cely, na druhého Aidana, stojícího venku. „Ten trik s doppelgangerem mě nikdy neomrzí.“
Pak Aidan – ten pravý – popadnul ležícího Mandaloriana za ruce a odtáhnul ho do cely, kde ho nechal klesnout na pozvracenou zem, načež za ním opět zapnul zadržovací pole, sebral omračující pušku válející se na chodbě a odkráčel, bok po boku se svým vlastním obrazem.
„Taky tě tak bolí hlava?“ obrátil se na doppelgangera a ten přikývnul.
„Jo, ale rozhodně ne tak jako támhle toho,“ ukázal palcem přes rameno za sebe.
„Souhlasím,“ odvětil skutečný Aidan. „Musíme zjistit, co se děje. Ale ze všeho nejdřív si najdeme lahvinku něčeho na spravení, co ty na to?“

* * *

Kachon zatlačil knipl do strany a Black Swan provedla výkrut. Ostatní Labutě kopírovaly jeho trajektorii, stále v klínovité formaci podobné hejnu tažných ptáků, třebaže již nebyli v atmosféře, ale ve vesmíru na orbitě Iridonie ve společnosti velkých křižníků a bitevních lodí vyměňujících si salvy turbolaserové palby.
Nevšímal si signálního pípání, které vydávala přístrojová deska. Nebylo naléhavé, znělo spíše spokojeně, a signalizovalo stav systémů jak jeho stroje, tak strojů všech dalších členů eskadry.
„Všem labutím,“ zapnul stiskem tlačítka komunikační kanál. „Vidíte támhle toho Kladivouna? Spadly mu štíty, trochu ho pocucháme.“
Lehounkým pohybem kniplu upravil kurs. V této chvíli se nemusel vyhýbat ostatním stíhačkám a pouštět se do boje stroj proti stroji, pilot proti pilotovi, a měl tedy okamžik na to, aby přejel pohledem planetu rýsující se nad kokpitem. Uviděl, jak v některých oblastech hoří ohně. A že to musí být sakra velký oheň, aby šel vidět z vesmíru. Věnoval opět několik uklidňujících impulzů v Síle své milované. Nejradši by okamžitě obrátil Swan a vyrazil jí na pomoc, ale momentálně mu nezbývalo než vkládat svou důvěru v Triz s Tenadellou, že se s jeho milovanou ženou ze všech potíží zavčasu a v jednom kuse dostanou i bez jeho pomoci.
Akustický kompenzátor zavyl, aby poskytnul jeho uším zpětnou vazbu navzdory skutečnosti, že v kosmu nejdou slyšet zvuky. Pocítil přetížení, jak ho zamáčklo hlouběji do pilotního sedadla. Nijak prudce, nijak tvrdě, avšak stačilo to, aby se mu srdce rozbušilo rychleji a dostavil se ten zvláštní pocit, napůl hezký, napůl strašidelný a hrozivý, jako by se vlivem narůstajících géček jeho vnitřnosti začaly houpat. Už ale létal dostatečně dlouho na to, aby si zvyknul.
Ve sluchátku se mu ozvala série zaklikání na znamení souhlasu. Labutí eskadra se řítila proti nepřátelskému Hammerheadu a kropila jej záplavou laserových paprsků, které se jako jehly zapichovaly do pancéřového trupu tři sta metrů dlouhé bílorezavé lodi s typickou přídí, podle které si tato třída lodí vysloužila své jméno. Na několika místech došlo k protržení trupu, k ochromení lodi to ale stále ještě nestačilo. Kachon stočil Aurek dolů, aby se vrátil a mohl provést druhý nálet. Labutě sehraně následovaly jeho manévr a než stočily čumáky svých stíhačů za velitelem, stihly ještě vystřelit poslední salvu.
Sas přejel očima senzorovou obrazovku, zdali se neblíží sithské Interceptory, a když ho poloprůhledný holodisplej přesvědčil, že ne, zapnul mikrofon:
„Mele z posledního. Ještě jeden nálet a má to spočítané.“
Netrvalo vůbec dlouho, než byly Labutě dostatečně daleko na to, aby mohly polovičním loopingem obrátit své stroje a připravit se na druhý útok, aniž by se musely obávat poraněné lodi, z posledních sil se bránící těmi pár zbraňovými bateriemi, které zůstaly doposud funkční. Ze spodní části Hammerheadu začaly pršet záchranné moduly, jak posádka opouštěla pro ni již ztracenou loď.
Střílet na katapultované piloty a záchranné moduly bylo Republikovými piloty považováno za neetické. Kachon nebyl pouze obyčejný Republikový pilot, on byl jediské eso, ale o to více měl důvodů nechat moduly plné nepřátelských vojáků, ale také lodních důstojníků a prostého personálu bezpečně dopadnout na iridonijskou zem.
Původně chtěl vystřelit proti Hammerheadu několik raket, pak ale usoudil, že nebudou potřeba a že si je ušetří pro pozdější konfrontace. Zmáčkl palcem vystouplé červené tlačítko na kniplu. Obě laserové zbraně se střídavě rozštěkaly a okamžitě se k nim přidaly zbraně ostatních osmi stíhaček. Tato salva zabubnovala na trup Hammerheadu a prorazila do něho velkou díru, z níž začaly vykvétat ohnivé koule řetězových explozí trhajících sithskou loď na kusy, až se rozpadla na dvě poloviny a byl z ní vesmírný odpad, stejně jako další a další lodě pomalu měnící orbitu Iridonie na vrakoviště lodí, ať už byly přátelské či patřily nepříteli.
„Dobrá práce, Labutě“, pochválil Kachon skrze komunikační síť své piloty a ještě než stačil domluvit, po kontrolních displejích Black Swan se zapípáním přeběhly aktualizované informace o flotile.
„Vida,“ řekl, když obrazovky rychle přeletěl očima. „Přiletěly posily z Coruscantu.“
„Dva křižníky nesoucí další stíhačky,“ doplnil jeho informaci Sas, poté co i on prozkoumal taktický displej. „Na sedmi hodinách.“
„Že jim to ale trvalo,“ ozvala se ve vysílačce Labuť Pět.
Na to nemohl nezareagovat Lungdon:
„Klídek, Jeseniusi, aspoň jsme si měli s čím hrát.“
„Dobrá, Labutě,“ vložil se do rozhovoru Kachon. „Zaměřme se teď spíše na obranu než na útočení.“
„Zdá se, že Champion of Iridonia dostává od těch sithounů pořádně zahulit,“ oznámil Jethro při pohledu na další z křižníků třídy Hammerhead, avšak tentokrát měl na mysli ten na straně Republiky, vlajkovou loď flotily iridonianských planetárních obranných sil.
„Máš pravdu, Šestko,“ pokýval hlavou Sas. „To teda dostává. Měli bychom letět pomo-“
„Admirál Rokon z Champion of Iridonia veliteli Labutí,“ zapraskal najednou na taktickém komunikačním kanále statickou elektřinou zkreslený hlas a přerušil Sase dříve, nežli stihnul dokončit větu. „Na inženýrskou sekci lodě pronikli sabotéři, opakuji, na loď pronikli sabotéři! Potřebuju, abyste přistáli a neutralizovali je!“
Najednou ale na druhé straně linky promluvil jiný hlas, o poznání hrubější a temnější.
„Promiňte, admirále, ale jdete pozdě, stejně jako vaši jediští přátelé.“
Nato se hlas odmlčel, aby se vzápětí ve sluchátku ozvalo zapištění rázové elektromagnetické vlny a pak už nic. Jen ticho.
„Admirále Rokone! Admirále, slyšíte mě?“ křiknul Kachon do vysílačky, avšak nepřišla žádná odpověď.
„Kabno!“ zaklel Sas s použitím zabrakské nadávky.
„Kabno,“ přidal se Kachon a zamračil se ve snaze potlačit hněv. „Jdeme to tam vyčistit. Ať už udělali cokoliv, zaplatí za to.“
„Souhlas,“ ozvalo se v odpověď od Sase.
„Lungdone, Labutě jsou tvoje,“ řekl Kachon, aby mu tak předal vedení své letky, zatímco on a Sas budou pryč. „Dej na ně pozor.“
„Rozkaz,“ na to Labuť Čtyři, načež se Labutě Jedna a Dvě oddělily od formace a zamířily k ochromené velitelské lodi planetárních obranných sil.
„Silová pole hangáru jsou pořád aktivní,“ křiknul Sas, zatímco se blížili k poloprůhlednému poli oddělujícímu malý hangár Champion of Iridonia od vesmírného vakua. „Taková nezodpovědnost…“
Několik sekund nato již silovým polem proletěli skrz a přistáli se stíhačkami v hangáru. Přistání bylo z těch nepříliš jemných a mělo daleko do ladného kolmého dosednutí, jaké bylo pro zkušené stíhací piloty takřka stejně samozřejmé jako lehnutí si na postel. Na takové serepetičky nebyl čas a jak Kachonova Black Swan, tak Aurek Sase Gataria ještě chvilku drhnuly podvozkem o podlahu hangáru, až se ozývalo skřípání a od styčných ploch kovů odletovaly jiskry.
„Zdá se mi, že tohle poněkud zavání,“ podotknul Sas, zatímco si odepínal popruhy, jež ho poutaly pevně k sedačce.
„Vojáci!“ doplnil jej Kachon, neboť v okamžiku, kdy jeho stíhačka doklouzávala po zemi, spatřil četu ozbrojenců mířících jedním z bočních vchodů do hangáru přímo k nim.
Sas, jakmile už byl odpásaný, odklopil kokpit svého stroje a vymrštil se vysokým skokem do vzduchu. V nejvyšším bodě se skrčil a udělal salto, načež za letu aktivoval světelný meč a odrazil modrou čepelí do strany několik na něho letících blasterových výstřelů.
Následně i Sasův starý Padawan uvolnil kryt kokpitu a rovněž vyskočil, po vzoru svého učitele hmátnul na opasek pro světelný meč, jenže…
Kachonův světelný meč byl pryč.

[Shisco]

Část VII.

Sithský voják v naleštěné stříbrné zbroji obcházel sem a tam asi po dvěstěmetrovém úseku nočních travin, svítíce si při tom do noci podvěsnou svítilnou na blasterové pušce. Zpíval si pod přilbou bezeslovnou melodii a obcházel úsek neustále sem a tam, znovu a znovu sem a tam.
Najednou se ve vysoké trávě kousek od pěšinky, kterou voják za těch mnoho hodin, po kterých je na hlídce, stihnul vyšlapat, něco pohnulo, dlouhá stébla trav se zavlnila a zašumělo v nich.
Zamířil rázným krokem k onu místu a důkladně na něho posvítil svítilnou připevněnou zespodu k hlavni své zbraně.
„Asi nějaký hlodavec,“ řekl si pro sebe a už už chtěl odvrátit zrak a pokračovat v hlídce, avšak nakonec mu to nedalo a vlezl do vysoké trávy, aby místo prohledal ještě jednou, a to o poznání důkladněji. Mohlo to být tím, že od začátku hlídky nejedl ani nepil, něco se mu ale zdálo podezřelé.
Systematicky jezdil světelným kuželem baterky z jedné strany na druhou a pročesával terén okolo sebe, a vtom to uviděl.
„Co to je?“ zeptal se opět tiše sám sebe a shýbnul se k onomu předmětu, aby jej zvednul.
Vypadal na první pohled jako kus jakési trubky, voják tedy svraštil čelo a chtěl ho zase zahodit, než si všimnul dvou malých kulatých červených tlačítek po obou koncích a projelo jím poznání jako blesk.
„Tady jihovýchodní hlídka“, promluvil do komlinku zabudovaného v helmě, „našel jsem v trávě světelný meč. Jeho majitel nemusí být daleko. Zvyšte pohotovost.“
Voják se zpoza hledí přilbice ušklíbnul na asi půlmetrový válec ve své ruce a připjal si jej za magnetickou úchytku u okraje jednoho z emitorů k levému boku vedle příruční pistole. Hlídka mu skončí už za chvíli a pokud ten světelný meč nepatří někomu ze Sithů, zcela jistě si ho bude moct ponechat jako trofej.


* * *

Sylkana otevřela oči. Meditace jí pomohla zbavit se obav a strachů týkajících se jí, ostatních a hlavně Kachona, které jí vyvstávaly na mysli, a postupem času se jí jejím vlivem začalo chtít spát. Uklidněna rozjímáním a naplněná vírou, že vše dobře dopadne, zamhouřila oči a oddala se blahodárným účinkům spánku. Stejně byla po všem tom oslavování, radování se a tancování značně unavená, o událostech poslední hodiny ani nemluvě.
Její mysl se toulala hranicemi nevědomí, když vtom se dveře její cely rozletěly dokořán. Světlo, jež se do dosud tmavé kobky začalo linout, ji úplně oslnilo a musela si na chvilku zaclonit dlaní oči, než mu zorničky přivyknou a smrští se.
„Pojď,“ řekl sithský voják v lesklé stříbrné zbroji, popadnul ji za paži a vytáhnul na nohy, přičemž jí obrněnou rukou zatáhnul za vlasy, až sykla bolestí. „Chce tě vidět velitel.“
„Nic jsem neudělala, proč mě tady držíte?“ zeptala se Sylkana, avšak voják jen odvrátil pod přilbicí skrytou tvář a vedl ji vojenskou šedí chodeb základny společně s druhým vojákem, který na ni dával pozor z druhé strany.
„Žádné otázky, děvko, nebo to bude bolet. Prostě půjdeš se mnou,“ odseknul. Druhý voják nevydal hlásku.
O pár úderů srdce později Sylkana ucítila v Síle známý vjem. Aidan byl nablízku.
Tak přece jen to nakonec zvládnul, pomyslela si a navzdory situaci, v níž se nacházela, se jí na tváři zjevil lehký úsměv. Ano, byl sice nenapravitelný opilec a čuně, ale o jeho kvalitách bojovníka byla přesvědčená. Aidan se zdál být zmatený, leč plně při vědomí a bojeschopný. Pokud ho najde a spojí síly, budou moct najít Tenadellu s Triz a…
Když toho vojáka uviděla, myslela, že se jí to zdá. Rázoval si to chodbou přímo naproti nim a u boku měl pověšený Kachonův světelný meč. Zamrkala a ještě jednou zaostřila oči, aby se přesvědčila, zda to není nějaký blud či pomatení smyslů, ale nikoliv, světelný meč tam pořád byl.
O kousek dál se chodba napojovala na další a tvořila rozcestí ve tvaru T. Trojice vojáka míjela právě v místě, kde byl spoj tří možných směrů nejširší.
Sylkana se hluboce nadechla a vydechla, načež v ukázněném soustředění přivřela oči a nastavila dlaň.
„Co to dě-“ chtěl vykřiknout voják po její pravici, ten, který předtím Sylkaně škubnul za vlasy. To už se ale dlouhý jílec oboustranného světelného meče vymrštil a přistál Sylkaně v dlani. Tlakem prostředníčku a prsteníčku na tlačítko u emitoru aktivovala jednu jeho polovinu, ozvalo se klap-bzzz a modrá čepel proklála vojákovi hruď a na druhé straně vyjela zády ven.
„A neříkej mi děvko,“ dodala tichým, trochu překvapeným hlasem, jako by měla problém věřit tomu, co právě udělala, načež se voják s vypálenou dírou v pancíři bezvládně zhroutil k zemi.
Poprvé ve svém životě zabila. Slyšela už od ostatních Jediů, jaké to je, i s Kachonem si o tom povídali, ale ani to ji nedokázalo plně připravit na hloubku osobní zkušenosti.
Druhý voják se už už chtěl otočit a Sylkanu udeřit, když si však uvědomil, že má světelný meč, obrátil se na útěk. Přechytla si meč z reverzního držení do obouručního Shii-chového, který ji učili už jako younglinga, a širokým obloukem vojáka sťala, načež přešla do otočky a vystartovala po třetím Sithovi, ale ten už mizel za rohem.
Jedi by měl brát životy jen když je to nevyhnutelné a Sylkana byla možná i trochu ráda, že ho nebude muset zabít.
S manželovým bzučícím světelným mečem stále v ruce zavřela na malou chvíli oči a natáhla se v Síle k Aidanovi, aby se dotkla jeho mysli a přesvědčila se, jestli je v pořádku.
‚Doleva, doprava, zpátky. Kterou cestou se dát?‘
Váhavě se rozhlédnula kolem sebe, když vtom se barva osvětlení změnila na zlověstnou tlumeně červenou a chodbami se začal nést zvuk alarmu táhle hýkajícího na poplach.


* * *


Jeden pohled za roh jej přesvědčil, že vzduch je čistý. Tři vojáci ve stříbrném brnění právě nastoupili do výtahu a dveře se za nimi zavřely. Přeběhl chodbičkou k dalšímu rohu a přitisknul se na něj, aby opět nevběhnul případným dalším vojákům přímo do rány.
Neměl dobrý pocit z těch vojáků ve stříbrném brnění. Určitě je už taky někde viděl a sice se mu nevybavovalo, co jsou zač, napřed mandaloriané a teď tohle? To nebude věstit nic dobrého.
Kouknul ještě jednou na výtah, ve kterém předtím ti tři vojáci zmizeli. Podle štěrbiny zřetelné v rámu byl na kartu a aby se mohl dostat z tohoto podlaží, bude si ji muset nejprve opatřit. Možná by fungovala i karta, kterou vzal vojákovi, co ho hlídal, každopádně nemělo cenu to zkoušet, dokud nenajde své vybavení, a to jistě musí být někde na tomhle patře.
Pokračoval tedy chodbou dál a narazil na dveře, kam byl podle šablon standardním vojenským písmem nastříkaný nápis SKLAD.
„Ale podívejme se,“ ušklíbnul se Aidan, když se dveře na stisk tlačítka zasunuly do rámu a odhalily tak skladovací místnost plnou proviantu a vojenského materiálu. Ze všeho nejdříve měl v plánu najít svoje věci a svůj světelný meč a zjistit, kde se to vlastně octnul, jenže teď, když spatřil řadu desetilitrových demižónů stojících podél přepážky oddělující skladové prostory od malé kuchyně, rozhodl se, že to přeci jen ještě může na chvilku počkat.
„Aspoň chvilinku… Vždyť tohle by byla věčná škoda tady nechat napospas manďákům, lepší já než oni,“ řekl a pozvednul nejbližší ze skleněných demižónů ze dvou třetin plný medově zlatohnědého nápoje.
„Manďáci jsou barbaři a neocenili by to. I ty si to myslíš, co?“ řekl, jako by mluvil s demižónem.
„Ano, Aidane, vypij mě, vypij mě,“ odpověděl si vysokým hláskem a rozesmál se.
Ozvalo se lahodné lupnutí, když vytáhnul špunt, pak Aidan pozvednul hrdlo nádoby k ústům a nejprve přičichnul. Sladká vůně mu navodila jakoby snový pocit. Určitě už tuhle jedinečně vonící medovinu někdy pil. A nebylo to vůbec tak dávno. Jenomže kdy? Vyvstávalo mu to na mysli jako nějaké déja-vu a on si snažil vzpomenout.
Naklonil demižón, přitisknul rty na hrdlo a loknul si. Ano, určitě je to ona. Oddálil hrdlo od úst, aby se nadechnul, než se napije znovu. Vychutnával si lahodnou dochuť rozlévající se mu po jazyku a najednou ucítil v mysli otisk něčeho známého. Bylo to příjemné. Snad jako by…
‚Liri?‘ vyvstalo mu na mysli a samým překvapením přestal pít. Odložil demižón, ve kterém medoviny výrazně ubylo, otřel si rukávem režné košile ústa a sednul si na židli, aby se mohl soustředit. Ačkoliv vypitý objem medoviny mu začínal ztěžovat používání Síly, dotknul se jejího vědomí a ona se natáhla zpátky, ucítil známý hřejivý dotyk, který říkal, že si pro něho dívka jde, ať vydrží.
Aidan se rozesmál. Chechtal se v záchvatu smíchu jako šílenec, chlemtal medovinu jako pes, až mu tekla všude možně, dokonce ji chvílemi kloktal v krku, měl od ní zmáčenou košili a slepené vlasy a pod židličkou se vytvořila lepkavá loužička.
„Oni pro nás přijdou!“ výsknul, když se zvednul ze židle, a kopancem otevřel zamčenou skříň, přičemž lahve, které v ní byly uložené, zařinčely o sebe.
„Slyšíš to? Přiletěli pro nás! Přiletěli!“
Vytrhnul dovnitř promáčklá plechová dvířka skříně z pantů a zahodil je na podlahu.
„Slyšíš to, tihaare?“ pokračoval, když se probíral lahvemi a zkoumal, co je v nich. „Slyšíš to, víno? Slyšíš to, brandy?“
Jedna z lahví ho na první pohled zaujala. Vytáhnul ji ven na světlo a chvilku si ji prohlížel.
„Né,“ křiknul a dál se smál. „Dorneanská brandy! Hoši, tohle ale fakt nemuselo být!“
Pokusil se otevřít uzávěr, ale nepodařilo se mu ho odšroubovat, protože byl zatvrdlý. Strčil tedy úzké hrdlo láhve do úst a ukousnul ho, načež vyplivnul střep na zem, kde se rozbil na ještě menší kousky.
„A co už jenom ten název znamená?“ pokračoval stejným hlasem, načež se ztišil a šeptem dodal:
„Že ji musí vypít jedině Dorn.“
Přitisknul ukazovák pravé ruky na rty, jako by rozbité láhvi sděloval nějaké tajemství.
„Zpříjemníš mi zdejší pobyt, lásko?“ usmál se na ni, načež zaklonil hlavu a vylil si z výšky tak třetinu jejího obsahu do úst, přičemž mu celkový dojem z nastalé situace kazila jen vtíravá myšlenka na okraji vědomí o tom, že musí být schopný odsud odejít po svých.
A najednou se rozkrákal alarm a světla změnila barvu na hrozivě červenou. Aidan leknutím upustil láhev, ta se rozletěla na milión kusů a dorneanská brandy se rozstříkla po podlaze.
„Né, taková škoda,“ zafňukal, načež pohlédnul na tu spoušť a zaklel v huttštině.
Na chodbě venku za dveřmi se ozvalo dusání mnoha párů okovaných bot zbrojí o kovovou podlahu. Oddechnul si, když uslyšel, jak se přiblížily a opět vzdálily, patrně směrem k výtahu.
„Hmm, tak to bylo těsné,“ řekl si tiše pro sebe, přešel k místu, kde našel demižóny, a svalil se na židličku.


* * *

Seržant sithských vojáků stisknul rukou v obrněné stříbrné rukavici tlačítko v rámu a dveře se s tlumeným zasyčením zasunuly do stěny. Alarm stále krákal a červená světla blikala napříč celou základnou. Mezitím už jednou přestal, ale zase ho zapnuli. V horních podlažích prý řádí rytířka Jedi, a aby toho nebylo málo, nějakým způsobem utekl z cely chráněné silovým polem ten druhý. Někde tady pobíhá ne jedna, ale rovnou dvě nebezpečné osoby máchající kolem sebe světelnými meči.
Taková představa na klidu rozhodně nepřidá.
„Tady je ale bordel,“ řekl si seržant pro sebe neslyšně pod helmou.
Sevřel blasterovou pušku pevně v rukou a přitlačil ukazovák na jazýček spouště při pohledu na to boží dopuštění, co panovalo napříč skladem.
„Tady muselo něco řádit…“
Rychle se rozhlédnul po okolí, načež aktivoval komlink integrovaný do své helmy.
„Veliteli, něco jsem našel ve skladu na vězeňském patře,“ ohlásil se, nevědomý postavy, která se za ním vztyčovala s právě dopitým skleněným demižónem medoviny v rukou napřažených za hlavou.
„Je to prázdný!“ křiknul Aidan bojovně, načež mu džbán roztříštil o helmu a seržant se za vydatného žuchnutí a zazvonění kovu o kov složil k podlaze jak široký, tak dlouhý.

[Shisco]

Část VIII.

Jen na poslední chvíli dopadnul na zem, stočil se do kotoulu, aby jej minula střela, již chtěl původně srazit energetickým paprskem zpátky k jejímu původci, načež se odrazil rukama od země a jakmile stanul opět na nohou, vrhnul proti útočníkům Silovou vlnu. Tři obrnění střelci byli sraženi naznak k podlaze a ze všech sil se snažili co možná nejrychleji vstát a uhánět zpátky do chodby, z níž prve vyběhli, k řadě beden, která by jim posloužila jako zákryt.
Na kratičký okamžik, než bude muset věnovat plnou koncentraci odvracení dalších útoků, zapátral v paměti. Měl ho během svatebního obřadu. Měl ho, když se se Sylkanou milovali na planinách. Měl ho i když potom utíkali před požárem. A kdyby mu spadnul z opasku ve Swan, určitě by si toho všimnul, uslyšel by, jak rukojeť zazvonila o podlahu, takže v hangárech, když lezl do kokpitu, už ho asi neměl. Už před obřadem se obával, že by ho magnetická úchytka na meč mohla opustit, a skutečně se to stalo ve chvíli, kdy to nejméně čekal.
„Sasi!“ křiknul Kachon směrem k Zabrakovi ohánějícímu se kolem sebe svou taktéž nově postavenou zbraní, tentokrát se stejnou tmavě modrou čepelí jako Kachonův vlastní meč.
„Já nemám meč!“
Sas odrazil několik červených blasterových projektilů a švihem meče zbavil hlavy člena sithského komanda v červené zbroji, který ho chtěl střelit do zad. Hlava v červené helmě vydala tupé kovové zazvonění, když dopadla na zem, načež se Sas podíval Kachonovým směrem. A skutečně, jeho bývalý Padawan bojoval neozbrojen. Bez světelného meče se Kachonovy vyhlídky na obranu radikálně změnily. Znal sice umění boje holýma rukama a metody boje Sílou, ale na svůj světelný meč nedal dopustit, a to obzvlášť, když na něho namířilo šest hlavní šesti blasterových pušek v rukou šesti vojáků ve zbrojích sithských elitních jednotek.
Rozběhnul se a v běhu se sklonil, aby se vyhnul palbě, a následně ze stejného důvodu uskočil do strany, vrhnul se k zemi a kotoulem překonal vzdálenost, která ho dělila od vojáků. Vymrštil se zpět na nohy a vykopnul při tom prvnímu vojákovi blasterovou pušku z ruky a zastřelil ho s ní, načež mrtvého vojáka popadnul a skryl se za něho jako za štít. Ozývaly se rány a tělo sebou cukalo s každým výstřelem, který provrtal pancíř a zasáhl maso. Zahodil pušku, protože musel držet vojáka oběma rukama, aby ho unesl, a stejně by z ní nemohl střílet jednou rukou. Kachon naslepo couval, nemohl si dovolit podívat se za sebe, protože musel mít neustále na očích pět elitních vojáků, již po něm vytrvale stříleli, a nezbývalo než věřit, že o nic nezakopne a nesloží se na zem i s rozstříleným mrtvým vojákem, který mu už výrazně těžknul v rukou. Už ho moc dlouho neudrží, a dupání dalších a dalších okovaných bot rozléhající se hangárem zvěstovalo, že za pár okamžiků bude situace ještě mnohem méně příznivá.
Najednou uslyšel, jak něco kovového spadlo na podlahu a kutálí se směrem k němu.
Granát!
„Sasi!“ zakřičel, když jeho pohled zavadil o červenou páku v prosklené červené skříňce na zdi s nápisem V nouzi rozbij sklo.
„Něčeho se chytněte! Hned!“
Nato zaťal pevně ruku v pěst a klouby ukazováčku a prostředníčku napřed ji prohnal sklem. To se roztříštilo na malé, neřezavé, zakulacené střípky. V okamžiku, kdy pustil vojáka a ten se s žuchnutím svalil na zem, sevřel páku a trhnul s ní shora dolů. Pak se ozval skřehotavý zvuk alarmu a silové pole hangáru se vypnulo. Cítil, jak se mu nohy odlepily od země, vzduch mu svištěl kolem uší a on v něm vlál jako praporek, drže se oběma rukama pevně páky, zatímco vzedmuvší se vítr vysával všechno, co nebylo pevně připevněno, do kosmu. Přikrčil se, aby ho nezasáhlo několik beden prosvištivších nepříjemně blízko okolo něj, náhodně se odrážeje od stěn, aby vzápětí byly vycucnuty z lodi společně s křičícími vojáky zoufale se snažícími něčeho zachytit a také oním granátem, vybuchnuvším někde mezi tím vším.
„Kachone!“ zařval Sas, pevně svírající robotickou rukou zárubeň dveří, načež se Kachon jednou rukou pustil páku a chytil se za okraj vysklené skříňky, aby překonal odpor fičícího vichru, přitáhnul se kousíček proti jeho proudu a zatlačil páku zpátky do její původní polohy.
Vichr ustal a jakmile se silové pole hangáru opět aktivovalo, k Sasově velké úlevě oba opět spočinuli nohama na zemi.
„Ty jeden šílený pošuku,“ oddechnul si Sas směrem ke Kachonovi, když se oba ocitli tváří v tvář, a neubránil se úšklebku.
„Co jsem měl dělat, mistře?“ pozvednul obočí Kachon.
„Dávat pozor na svůj meč, například?“ podotknul Sas a Kachon neměl, co by odpověděl. Nasadil tedy rozpačitý výraz a tiše dal svému učiteli a příteli za pravdu.
Otočil hlavu, aby se podíval přes rameno dozadu směrem k silovému poli, doufaje, že když zatáhnul za páku, nevycuclo to společně s vojáky a volně ležícími předměty ven z lodi také Swan.
„Vrať se k Labutím, Kachone. Budeš tam platnější než tady bez světelného meče.“
Sas poplácal Kachona robotickou levačkou pokrytou syntetickou kůží, aby nepůsobila tak mechanickým dojmem, po rameni.
Navíc teď, když už tady nemá vlastní vojáky, Acaadimu nic nebrání kousek se silovým polem zopakovat z řídící konzole v pohodlí inženýrské sekce, kde se usídlil, či si pro ně připravit jiná překvapení, jako třeba vypnout gravitaci nebo přetížit vedení. Sas si to uvědomoval, avšak neřekl nic. Bylo to jasné i beze slov a slova by jen zdržovala.
„Síla vás provázej, Sasi,“ věnoval mu Kachon křivý úsměv, načež se vyhoupnul do sedadla Black Swan a zaklapnul za sebou kokpit. A jakmile stříbrnočerný Aurek vyplul z hangáru ven, mistr Sas Gatario se dal do běhu.



* * *



Sylkana vířila Kachonovým mečem a oháněla se hučící modrou energetickou čepelí kolem sebe, tu zbavila jednoho vojáka helmy i s kusem hlavy, tu druhému přeseknula hlaveň blasterové pušky vedví, otočila se a zboku jej probodla.
Dala se do běhu, než se z dveří výtahu právě dorazivšího do podlaží vyhrnula četa dalších.
„Tady je, chyťte ji!“ zařval jeden voják z čety, do které málem narazila, když doběhla k místu, kde se chodby křížily, a zaplula za roh. Chodidly doklouzala po podlaze ještě pár metrů, než se jí podařilo zabrzdit a rozběhnout se opačným směrem, když spatřila, že chodbou, kterou se chtěla dát, proti ní běží skupinka dalších vojáků.
Utíkala a průhledný, stříbřitě třpytivý šál se za ní třepotal. Zakmitala světelným mečem za zády a odrazila do stropu několik blasterových projektilů od vojáků střílejících na ni zezadu.
Přidala do kroku a její bosé nohy utíkaly po chladné kovové podlaze jako vítr. Minula řadu těžkých zamčených dveří a pak se vřítila za roh, aby se následně ocitla na konci chodby a shledala, že je slepá, tedy až na široké dveře nákladního výtahu.
Stiskla tlačítko v rámu a na tom se rozzářila červená šipka směřující nahoru. Slyšela, jak se kabina výtahu někde dole pod ní rozjíždí šachtou.
Vojákům se sice dostala z dohledu, slyšela však, jak se dusání jejich obrněných bot rozléhá chodbou a je blíž a blíž.
„Notak,“ zasténala a nervózně ještě několikrát stisknula tlačítko, jako by to mělo kabinu urychlit, a to jen vydalo za každý stisk rezignované pípnutí. „Tak pohni...“
Sylkanini pronásledovatelé se vyřitili zpoza rohu, jen slyšela zacvakání, jak na ni namířili své zbraně. Otočila se na špičce bosé nohy o sto osmdesát stupňů a zakroužila světelným mečem, aby se připravila na krytí. Byla teď v mnohem výhodnějším postavení pro odrážení střel, avšak byla stacionární cíl a střelcům se tak bude mnohem lépe mířit.
Probleskla jí hlavou myšlenka, že Kachon by si v takovéhle situaci dozajista poradil, avšak ona je léčitelka, ne válečnice, a její umění boje se světelným mečem by mohlo být na tak intenzivní palbu krátké. Cítila, jak jí z čela stéká pramínek studeného potu a na pár úderů srdce ji zachvátila úzkost, než se ozvalo cinknutí a dveře nákladního výtahu se jí otevřely přímo za zády.
Jedním rychlým krokem do nich zaplula, načež třemi elegantními pohyby zápěstí odrazila tři blasterové výstřely a dlaní druhé ruky mezitím uhodila do jednoho z výše umístěných tlačítek, než bylo to právě blikající jako současné podlaží.
Dveře se začaly zavírat, odrazila ještě jednu poslední střelu, než se srazily k sobě a kabina výtahu se rozjela nahoru.
Nato se Sylkana opřela o stěnu vedle ovládacího panelu s tlačítky, deaktivovala světelný meč a úlevně vzdychla.
‚Ještě štěstí, že ta kabina přijela prázdná,‘ pomyslela si. Nechtěla si ani představovat, co by se stalo, pokud by tomu tak nebylo a výtahem přijeli další vojáci. Když vtom-
Vykřikla a znovu zažehnouc světelný meč se s ním rozmáchla proti sithskému vojákovi, který visel u stropu tváří k zemi, drže se rukama a nohama zapřený o stěny kabiny.
„Ne ne ne, klid!“ zakřičel zpod stříbřitě se lesknoucí helmy sithského brnění.
Sylkana se nedůvěřivě stáhla, špičku bzučící modré energetické čepele stále namířenou na toho podivného vojáka, jakmile seskočil na podlahu.
„To jsem já,“ řekl a uchopil rukama helmu, aby si ji sejmul z hlavy, načež Sylkaně odhalil svou tvář, hnědé oči s velikými fialovými kruhy pod nimi a rozcuchané hnědé vlasy ulepené od Síla ví čeho.
„To jsem já, Aidan,“ zopakoval a z jeho hlasu byla patrná úleva nad tím, že ho Sylkana nerozsekala světelným mečem na rybí prsty.
Stiskem aktivačního tlačítka zhasila zbraň a vrhla se Aidanovi kolem krku.
„Ráda tě vidím,“ řekla a Aidan ji obrněnými pažemi sevřel pevněji.
„Díky, žes pro mě přišla, Liri,“ odvětil. „Zas.“
Kabina zachrastila a zpomalila, výtah dorazil do zvolené stanice.
„Jaks mi to řekl?“ pozdvihla Sylkana zmateně obočí.
„Cože?“ na to Aidan, načež se dveře výtahu otevřely a dovnitř proniklo červené světlo blikající do rytmu, v jakém krákal alarm.
„Jak jsi mi to řekl?“ zopakovala svoji otázku, popadla Aidana za ruku a táhla ho dopředu chodbou.
„Normálně, jak bych měl? Radši mi vysvětli, kde to vlastně jsme, a co je to za divné Mandaloriany s takovýmhle brněním,“ zabručel a zabušil pěstí na hrudní pancíř ukořistěné zbroje, až to zadunělo.
„Jsi střízlivý?“ opáčila, zatímco utíkala a chvílemi za sebou zmateného Aidana skoro až táhla, co jí dívčí síly stačily.
„Ne, proč?“
Sylkana zabručela a zatlačila Aidana do výklenku s bezdrátovou nabíjecí stanicí pro droidy, v tom okamžiku prázdnou.
„Jsme na základně Sithů,“ řekla rázně, avšak šeptem, aby na sebe příliš neupozorňovala.
„Sithů?“ podivil se Aidan a chtěl hvízdnout, avšak Sylkana mu přitiskla dlaň na ústa dříve než stačil našpulit rty. Snažil se ještě něco říkat, ale přes Sylkaninu ruku jeho hlas zněl jen jako nesrozumitelné mumlání.
„Proč máš na sobě svatební šaty, mimochodem?“ řekl, když ho pustila.
„Třeba proto, že jsem se dneska vdávala?“
Aidan nasadil zmatený výraz, načež chvilku přemýšlel kousaje se do rtu.
„Ale to... Počkat, vy jste, nejste vy... Kde je Aerys?“
Sylkana jej chytla rukou za tvář a znalecky mu zkontrolovala oko.
„Basama s fusama terentatek,“ zaklela a v očích jí jiskřilo. „Ty jsi sjetý.“
Aidan v sithské zbroji jen pokrčil rameny.
„Teď poslouchej. V první řadě se odsud potřebujeme dostat, pokud možno živí, v jednom kuse a všichni. Všechno ostatní potom. Takže se snaž fungovat pokud možno co nejnormálněji, jasan?“
„Pro tebe všechno, Liri,“ odvětil a vtisknul Sylkaně dětskou pusu na čelo. Ta se zatvářila trochu kysele, ale pak se usmála.
„Máš zbraň?“
„Někde se tady bude poflakovat,“ rozhodil Aidan rukama.
„Tak jo,“ přikývla Sylkana.
Z konce chodby se šířil zvuk kročejí mnoha párů okovaných bot. Sylkana opět popadla Aidana za ruku.
„Za mnou!“ špitla, načež vyběhli z výklenku.

[Shisco]

Část IX.

Kachon pohybem kniplu uvedl Black Swan do výkrutu, aby se vyhnul laserové spršce, již vypálila sithská stíhačka nazdařbůh jeho směrem, když se vzdálil od Champion of Iridonia s úmyslem navrátit se k Labutím. Bleskovým pohledem přejel senzorové obrazovky a zatrnulo mu. Nebyla to jedna stíhačka, stříbrných strojů ostrých špičatých tvarů byla celá peruť.
„Aj, aj, aj,“ procedil Kachon, když se k palbě přidaly i ostatní stroje a navzdory skutečnosti, že strhnul příď Swan do ostrého úhlu směrem dolů, až se nahoře změnilo na dole a obráceně, mu několik zásahů zabubnovalo o zadní štíty, a při pohledu na ukazatel štítů zkřivil tvář do křečovité grimasy. Zadní štít už běžel jen na padesát dva procent a barva ukazatele se změnila ze zelené na oranžovou.
„Chcete si hrát?“
Kachon třemi prsty stáhnul posuvné potenciometry směřující energii do předního a bočních štítů, aby jejich energii přidělil nyní o mnoho zatěžovanějšímu zadnímu, jehož ovladač posunul úplně nahoru.
„Hon na labuť není moje oblíbená. Ale dobře.“
Sithské stroje se pustily do ostré změny trajektorie za Swan. Zadní deflektor zadržel dva další zásahy, pak Kachon jedním z tlačítek na těle kniplu vypustil jednu ze zbývajících raket. Nevšímal si počítače vyhledávajícího na průhledovém displeji zářícím skrz průzor kokpitu cíle a jenom tak ji vyhodil, takže se ani neaktivoval pohon rakety a ta zůstala jenom tak viset za stíhačem.
‚Ještě kousek, ještě fousek...Teď!‘
Za drobné dopomoci Síly si vyčíhnul správný okamžik, kdy si stroje v čele sithské eskadry uvědomily, co se chystá udělat, a prudce změnily kurs, a raketu odpálil. Přestože žádný z nich nebyl dle senzorové obrazovky detonací kriticky poškozen, stíhače v jejím dosahu se roztočily jako korouhvičky a než se jejich piloti vzpamatovali, Black Swan už si to svištěla pryč a stihla si nahnat slušný odstup. Laserová palba, jejíž štěkavý zvuk generovaly akustické kompenzátory, už teď byla spíše symbolická a létala s velkým rozptylem okolo Swan, takže to Kachonovi připadalo jako ekvivalent hrození pěstí a volání „A už se nevracej“ naštvaného a dech popadavšího člověka, kterého rváč mizící za rohem ulice předtím pořádně nakopnul do rozkroku.
Jakmile po zběžném pohledu na senzorové obrazovky shledal, že Sithům nestojí za to, aby se za ním hnali, tlačítkem otevřel komunikační kanál ke své peruti.
„Tady velitel Labutí, eskadro, kde jste kdo?“
„Labuť čtyři Labuti jedna,“ zapraskala ve sluchátku odpověď, „to už je ten Acaadi mrtvej?“
„No, řekněme, že se objevila určitá... To je fuk. Připojuju se zpátky k formaci, zapněte mi naváděcí maják, abych vás našel.“
„Rozumím,“ odvětil Lungdon, načež se Kachonovi rozsvítila na průhledovém holodispleji šipka mířící k aktuální pozici Labutí. Stočil čumák Swan, aby upravil kurs podle ní, a za chvíli se na senzorových displejích objevila hrst modrých trojúhelníčků znázorňujících stroje z jeho eskadry.
Vnímal displej jen tak na půl oka a spíše si dával pozor, aby se teď opět nepřipletl do nějaké šarvátky, než se stihne připojit k ostatním, jenže v jednom okamžiku se mu zdálo, že je tam těch modrých teček nějak moc. Podíval se pořádně a skutečně – letku nyní tvořilo čtrnáct strojů, přičemž Labutí, včetně jeho a Sase, kterému se momentálně staraly o zábavu jiné věci, je jen devět, a když se ocitnul na dohled, spatřil mezi bíločernými Aureky Labutí ještě béžové.
„Dobře, zařazuji se, udělejte mi místo.“
„Béžový dvě veliteli Labutí. A vida, co to kočka přitáhla. Gazli,“ ozval se ze sluchátka ženský hlas, když Kachon konečně dostihnul své druhy a zařadil se. Okamžik přemýšlel, komu ten hlas patří, a když dotyčná dodala ještě „Prašivá kočka... Nazdar!“, udeřilo ho to jako plácanec do čela.
„Hayasan?“ pozvednul s podivem obočí, avšak neubránil se úsměvu. „Hej, Hay, tak to mě podrž. Myslel jsem, že by ti nesvěřili ani papírovou vlaštovku, a najednou vedeš moji eskadru,“ pronesl a laškovně se zasmál.
„To měla být poklona, nebo se mi směješ?“
„O-ou,“ houknul namísto odpovědi Kachon, neboť to, co se objevilo na okraji senzorového displeje a vzápětí i na dohled, ho donutilo vypoulit oči jako ryba. Nepřátelský Hammerhead, k němuž se doposud blížili, chrlil mrak stíhačů, které si hned začaly vyměňovat proudy laserových střel s obránci v Aurecích a promíchávaly se s nimi do jednoho velkého vířícího kotle.
„No tohle, to je mi ale spousta sithoušků! Rozdělte se na dvojice střelec a wingman, Béžový jedna a dva, letím s vámi.“
Kachonovi se ozvala ve sluchátku v odpověď série zaklikání vysílačkami.
„Rozumím, Labuti jedna,“ potvrdil ještě velitel Béžových, načež se letka rozdrobila a Kachon se z její špice zařadil po jeho pravém boku jako wingman, zatímco Hayasan se držela po levém a letěli ve trojici. Muselo to tak být, neboť ve formaci byl lichý počet strojů, a v situaci, jako je tato, kdy letí s někým, s kým není sehraný, dával přednost tomu krýt ostatním záda před spoléháním se v útoku na jejich krytí.
Ikotchijský mistr Jedi Arij Siliin, který létal pod volacím znakem Béžový jedna, měl nutkání svou Padawanku pokárat. Scenérie rozprostírající se před průzorem kokpitu a senzorová obrazovka sestávající se z vířící změti modrých, zelených a červených značek mu to okamžitě rozmluvily.
„Kde se jich tolik tak najednou vzalo?“ vzalo mu myšlenku zpod jazyka Kachonovo zvolání, jež se Siliinovi ozvalo ze sluchátka s mikrofonem, které měl připjaté k hlavě jako čelenku lemující dolů rovnoběžně s tvářemi rostoucí rohy tolik ikonické pro jeho rasu.
Trio Aureků vedoucí ostatní stroje do bitvy vypálilo nazdařbůh směrem k nepřátelské letce, která se na jejich vkus příliš přibližovala, a uskupení změnilo kurs jako hejno much, po kterém se někdo ohnal mucholapkou. Kachon bleskově přejel očima senzorovou obrazovku, aby se zpravil o rozmístění přátelských strojů, a rozšířil své vědomí do Síly, aby mu pomohla zkrátit reakční dobu a předvídat dění v příštích okamžicích. Takřka současně se Siliinovým Aurekem přestal střílet a stočil Swan, aby se ocitli šikmo vzhůru vůči dvojici dalších nepřátelských strojů, stříbrných stíhaček se špičatými konci křídel, a Hayasan jen o maličko později následovala. Siliin se přesným, úsporným pohybem řídící páky otočil o pár stupňů kolem osy souměrnosti stroje a jakmile se dostal na správnou vzdálenost, vypálil dávku. Akustické kompenzátory obou wingmanů s nepatrným zpožděním zareagovaly a vygenerovaly uvnitř kokpitů štěkavé staccato palby. Kachon zatáhnul knipl k sobě a zamířil ještě prudčeji vzhůru, aby stíhač, kterému Siliinova palba strhnula štíty, dorazil. Stroj zaplál ohnivým květem a Kachon ještě koutkem oka zahlédnul, jak se pilot katapultoval. Nicméně jeho wingman se prudkým manévrem otočil a vyrazil za nimi ve snaze pověsit se jim na ocas. A to nebylo všechno. Zdálo se, že eskadra, kterou předtím odehnali palbou se širokým rozptylem, se rovněž vrací ve snaze dostat se jim na kobylku shora.
„To nebyl dobrej nápad,“ zaklel Kachon polohlasně, třebaže v daném okamžiku ani nic jiného udělat nemohl.
„Vrací se,“ upozornila Hayasan, jakmile se sedm červených teček objevilo na senzorových displejích.
„Vidím je,“ potvrdil Siliin a kousek vpředu před Kachonem také zvednul čumák stroje vzhůru, zatímco Hayasan se držela šikmo vlevo. Wingman sestřeleného sithského pilota už byl v půli oblouku. Kachon prudce škubnul kniplem k sobě až do krajní polohy a rychlostní pákou zabrzdil, načež rázně opět přidal na akceleraci, ozvalo zavytí motorů a dole a nahoře si s vydatným zhoupnutím žaludku vyměnily místa.
„Beru si ho,“ štěknul v odpověď a hbitým pohybem prstů posílil přední deflektory na úkor zadních, ačkoliv se tak zezadu zanechával nebezpečně zranitelným, přepnul na souvislou střídavou palbu a palcem stisknul a držel tlačítko pro střelbu na přední straně kniplu. Když si protivník uvědomil, co se chystá udělat, vývrtkou se vyhnul několika prvním střelám a začal střílet také. Salvy červených energetických střel ze štěkajících kanónů se prolínaly a tvořily šroubovice, jak oba proti sobě letící stíhače rotovaly kolem své osy a přibližovaly se blíž a blíž, až hrozila čelní srážka, neuhne-li jeden z účastníků včas nebo nebude-li do té doby zničen.
Štíty zaduněly třemi zásahy a průhledový displej v průzoru kokpitu Kachonovi za krákoravého výstražného zvuku oznámil, že to schytal a přední štíty jsou na třiceti čtyřech procentech. Již dříve štíty dostaly zásah a od té doby se nestihly příliš nabít, a pokud mu to pokaždé ubralo kolem třetiny, ještě jednou a bude bez štítů.
Blesklo mu hlavou, že by mohl vypálit raketu, ale už mu zbývaly jenom dvě a nechtěl si ji vyplýtvat, a hlavně, co bylo ještě mnohem důležitější, na to už bylo příliš pozdě, byl příliš blízko a detonace by ohrozila i jeho dřív, než by stihnul odmanévrovat. Průhledový displej se převlékl do hrozivě červeného podsvícení a objevil se na něm velký nápis HROZÍCÍ KOLIZE 5S, 4S, 3S…
Vydechl a zavřel oči, aby se ponořil do Síly a nechal se jí vést. Stlačil knipl dolů a o dvě sekundy později mu možná ani ne metr nad kokpitem prosvištěl kokpit nepřátelského stroje.
Uviděl ho na dosah ruky, mohli by se dotknout, kdyby je nedělily kryty kokpitů z tlusté vrstvy transparioceli. Měl na hlavě helmici a letecké brýle, a ještě později, když stanuli skoro hlava proti hlavě, si všiml, že dotyčný sithský pilot je žena. Ústa měla otevřená jako ryba v němém očekávání nárazu a zírala na vřískající blikající průhledový displej, levou ruku připravenou na katapultační páčce. Šlápnutím na pedál zatočil vlevo v úhybném manévru a nechal ji letět pryč. Otřel si rukou v kožené rukavici pot z čela a úlevně vydechnul, aby vzápětí pohledem zkontroloval údaje ze senzorů a spatřil Labutě tři, čtyři, sedm a osm, jak se společně s Béžovým tři a šest pouští do křížku s onou eskadrou, jež prve mířila k jeho trojici.
„A Jednička se vrací jako polámaný bumerang,“ zabručela Hayasan.
„Hay,“ využil Hayasanin mistr Arij Siliin klidnější chvíle, než se Kachon připojí zpátky k formaci a společně zamíří asistovat ostatním Republikovým pilotům, aby svou Padawanku konečně pokáral.
„Viděla bys snad, že bychom si někdy během operace povídali, jak to z pacienta hezky tryská?“
„Ne, mistře,“ změnila tón hlasu z provokujícího na opatrný, avšak Kachon z něho poznal, že má co dělat, aby se po tom, co mistr řekl, nezačala smát.
„Labuť jedna se omlouvá, je to moje chyba.“
„O tom by se dalo diskutovat, ale rozhodně ne teď, máme tu bitvu k vybojování,“ řekl Siliin a zkontroloval ukazatele jednotlivých systémů, aby se připravil na další střet.


* * *


Aidan se Sylkanou běželi, seč mohli, a kroky obrněných bot dusaly za nimi. Táhla Aidana za ruku a druhou rukou si přidržovala lem bělostných šatů, aby si na ně nešlápla v okamžiku, kdy prudce zahnuli za roh. V duchu si byla vděčná za své rozhodnutí dát přednost vpředu kratšímu, historičtějšímu modelu končícímu těsně nad zemí, před delšími šaty, které by jí znemožňovaly běžet a musela by si je roztrhnout nebo si šaty úplně svléknout, aby získala potřebnou svobodu pohybu. A vzhledem ke skutečnosti, že pod šaty už neměla pranic, nemohla říct, že by se jí ta představa nějak výrazně zamlouvala. Tedy ne že by jí vadila nahota, ten pocit dokázal být velmi osvobozující, leč rozhodně ne ve chvílích, jako byla tahle, a navíc už takhle jí byla chvílemi zima.
„Kam teď?“ zeptala se, zatímco popadala dech a kročeje se rozléhaly chodbou stále blíž a blíž. Neočekávala, že by se Aidan v základně vyznal lépe než ona, obzvláště ne za svého momentálního stavu vnímání reality, a smířila se s tím, že otázka bude spíše řečnická.
O to větší bylo její překvapení, když jí sevřel ruku, kterou prve držela ona jeho, a vtáhnul ji za ni do omšelých dveří několik metrů naproti nim.
Když za sebou Aidan dveře opět zavřel pohotovým stisknutím tlačítka na zárubni, shledali, že se ocitli v jakémsi skladu. Moc toho neviděli, neviděli vlastně téměř nic, neboť sklad osvětlovala jen jedna jediná skomírající stropní luma u dveří vrhající kruh světla o průměru jen pár metrů a zbytek prostoru se halil do tmy.
A ačkoliv neviděli na krok, rozběhli se hlouběji tím směrem, aby splynuli s tmou. Aidan Sylkanu táhnul za sebou, stejně jako předtím ona jeho, jakousi úzkou uličkou a v okamžiku, kdy se zastavili, uslyšeli, jak dupot vojáků na chodbě dorazil před sklad a potom ustal.
Vzápětí se dveře se zasyčením zasunuly do rámu a jeden z vojáků vstoupil dovnitř. Obhlédnul zběžně prostor kolem dveří, avšak podíval se i na strop, a pak procedil přes filtr ve stříbrné helmě s neprůhledným, matně černým průzorem přes celý obličej:
„Pokračujte.“
Sylkaně pumpovalo srdce tak rychle, že slyšela jeho bušení v ušních bubíncích, a Aidan se k Sylkaně přitisknul a objal ji. V okamžiku, kdy voják prošel zpátky na chodbu a zavřel za sebou, oba mocně vydechli a zaplavila je vlna úlevy. Třebaže předtím se dokázala ubránit, nyní jich tam muselo být tolik, že pustit se s nimi do konfrontace by byla sázka do loterie s ne zrovna příznivým kurzem.
A pak Sylkana vzhlédla.
„Pst, a žádné prudké pohyby,“ zašeptala a radostný úsměv se z její tváře zase rychle vytratil. To, co viděla, když se její oči přizpůsobily tmě, nakonec nebyla ulička. Byl to zástup bitevních droidů v několika řadách.
Aidan zahučel cosi v huttštině, ale hned po pár sekundách se uklidnil a jedním dlouhým krokem suverénně zaplul před nejbližšího droida a prsty mu zaluskal přímo před hlavou.
„Nefungujou,“ pronesl Aidan, když droid zůstal přesně tak, jak byl, a jeho fotoreceptory se nerozsvítily.
„Jak jsi to věděl?“ pozvedla Sylkana obočí a vytřeštila oči, stále ještě zaskočena smělostí jeho počínání.
„Nevěděl,“ prohlásil s širokým úsměvem Aidan a vycenil zuby.
„Přemýšlím, jak to děláš, že jsi pořád ještě naživu,“ zahučela Sylkana, načež se obrátila a vykročila zpátky ke dveřím.
„Ale jo, přemýšlejme,“ pronesl Aidan důležitě a kráčeje s rukama za zády následoval za ní. „Spustili poplach, takže kdyby ti droidi fungovali, pravděpodobně by běhali venku po chodbách a hledali nás. A nebo?“
Udělal dramatickou pauzu:
„A nebo čekají na správný okamžik.“
Sylkana ještě jednou zběžně prozkoumala pohledem Aidanovy oči. Pořád vypadal, že je pod vlivem látky ovlivňující vědomí, ale musela sama sobě uznat, že navzdory tomuto stavu mu to chvílemi pálí.
„Není to zrovna můj obor, ale tuhle základnu určitě také nevybudovali za těch pár hodin, co trvá útok. Myslíš, že by si sem mohli přivézt páteř vojska předem?“
„Hmmm,“ svraštil obočí Aidan, načež mu zajiskřilo v očích.
„Chytrá, chytrá černovláska,“ zazubil se a plácnul Sylkanu po zadku. „Ale v tom případě jich tady je víc než jen těchhletěch pár. O mrtě víc.“
Následně sklouznul očima dolů a upřel pohled na svou ruku, přes kterou ho Sylkana praštila a on byl příliš pomalý na to, aby ucuknul.
„Nesahat!“ sykla. „Nevím, za koho mě máš nebo jako koho mě vnímáš, ale já to určitě nebudu.“
Po dobu několika úderů srdce na sebe zírali a potom Sylkanu napadlo zkusit něco jiného.
„Dobře, tak počkat. Řekni mi, kdo jsi.“
„Generál Aidan Dorn, rytíř Jedi, velitel šestého speciálního oddílu Mercy Corps a mimo jiné taky chlápek, co tě vytáhnul z průseru už tolikrát, že ho přestalo bavit to počítat. Stačilo, Liri?“
Zamyšleně si promnula bradu.
„A kdo jsem já?“
„Pche, nemyslíš, že na srandování se dá najít daleko vhodnější chvíle?“ syknul Aidan a podrážděně svraštil čelo.
Nato vzala Sylkana jeho ruce do dlaní a sevřela je.
„Aidane, nacházíme se na nepřátelské základně, prcháme ze zajetí a naši věznitelé po nás vyhlásili poplach. Nehodlám zemřít ve svůj svatební den jenom proto, že si vojáček vysmažil makovici a je v záseku!“ obořila se na něho a třebaže skoro šeptala, aby na sebe neupozornili hlukem případné nepřátele na chodbě procházející kolem dveří.
„Pokud se odsud máme dostat živí, potřebuju vědět, na čem jsme. Takže – řekni mi, kdo jsem.“
„Liri Coris, rytířka Jedi s dobrými vyhlídkami stát se mistrem, válečnice oceněná medailí za statečnost generálem Malakem osobně a známá nymfomanka.“
„Sylkana Lyrien teď-už-Gazli, Jediské léčitelské sbory, bez medaile,“ uvedla obratem věci na pravou míru.
„Těší mě,“ dodala ještě, načež stiskla Aidanovi dlaň a potřásla mu rukou.
„Je už čisto?“ řekl a upřel pohled směrem ke dveřím.
Po dobu několika úderů srdce oba strnuli, aby poslouchali, a na chodbě se zdálo být dokonalé ticho, že by šlo slyšet i špendlík spadnout na zem.
„Jdem,“ přitakala, načež uhodila do tlačítka v zárubni a vyrazila ze dveří.
„A mimochodem, mám zlaté vlasy. Dlužíš jim omluvu.“
Sylkana se ušklíbla.
„Počkej, takže jako ty nejsi ty?“
„Přesně tak,“ odvětila Aidanovi tiše.
Aidan nasadil vykulený pohled, načež se zamračil a rukou v obrněné rukavici se praštil do čela, až to zachrastilo.
„Moje puška,“ zalamentoval hlasem malého kluka, kterému spadla hračka do odpadní jímky. „Né, já jsem ji tam nechal… Hloupý, hloupý Aidan, jak jsem ji tam mohl nechat?“
„Potřebujeme cely,“ přemýšlela mezitím Sylkana nahlas, zatímco šli rychlými dlouhými kroky chodbou k výtahu, který je dovezl na tohle podlaží. „Cely, cely, cely, cely. Zavřeli nás každého jinam, proč?“
„Já nevím…“ Pokrčil rameny. „Možná že mě považovali za nejvíc nebezpečného a báli se, že jim uteču, tak mě zavřeli za silové pole.“
„No, ne že by si tím zrovna moc pomohli,“ pousmála se Sylkana, načež se hbitě přitiskla ke zdi a malou chvíli naslouchala.
„Dobré, planý poplach,“ vydechla, když neuslyšeli žádný hluk. „A o jaké pušce že to mluvíš?“
„Tady tohohle vola, co mi půjčil brnění,“ zaťukal si Aidan kůstkami prstů na hrudní plát zbroje.
„Aha… Zabil jsi ho?“
Zakroutil hlavou a usmál se.
„Ne. Vzal jsem ho po hlavě demižónem, nalil ho chlastem, aby se mi jen tak neprobral, a pak jsem ho zavřel do ledničky. A pušku jsem tam nechal ležet.“
Sylkana v tom okamžiku nevěděla, zda se má dřív plácnout do čela a nebo se začít smát.
„Ale co… To jsem si ji měl vzít na revanš místo všeho toho chlastu? Já vlastně pušku nepotřebuju!“
Třebaže mluvili polohlasně, aby neburcovali případné nepřátelské uši v chodbách, nyní měla Sylkana co dělat, aby se nerozhýkala smíchy na celé kolo.
Aidan zamžoural napuchlýma, unavenýma očima na výtah na konci chodby a když učinil posledních několik kroků, které ho od něj dělily, stisknul tlačítko. Výtah byl zrovna v podlaží a dveře se tak okamžitě otevřely.
„Kam teda teď?“ dotázala se Sylkana a prstem si zastrčila za ucho pramen vlasů, jenž se uvolnil z její zlaté záplavy a spadl jí do očí.
„A sem se mi dívej!“
Ukázala si na obličej a ušklíbla se na Aidana, jakmile spatřila, že objektem jeho pozornosti se momentálně stal její výstřih jejích bělostných korzetových šatů, jež podpíraly a vystavovaly na odiv její poprsí.
Aidan chtěl nejprve její výzvu ignorovat, pak ale, třebaže jen neochotně, uposlechl.
„Vzhůru dolů,“ odvětil a stiskem tlačítka uvedl kabinu výtahu do pohybu.

[Shisco]

Část X.

Napříč chodbami Champion of Iridonia poskakovala červená světélka a od stěn se s ozvěnou odrážely táhlé hluboké skřeky vydávané alarmem.
„Dekomprese za třicet sekund,“ ohlásil z reproduktoru odněkud na stropě nebo na stěně chladný umělý hlas, zatímco podrážky bot Sase Gataria pobité ocelí zvonily po podlaze. Sas běžel, až mu obě srdce pumpovala jako splašená a všude po hlavě mu stékaly prameny potu máčející vlasy i tuniku tak, že se za chvíli budou dát ždímat.
Když se blížil ke konci chodby, prudce zastavil, až boty vydaly zaskřípění. Nastavil dlaň, aby mu do ní světelný meč za přispění Síly sám skočil z opasku, a přerývaně u toho dýchal jako pes a v obličeji začínal být jako rajče.
Ne že by neměl rád běhání, ale za těchto podmínek ho rozhodně nerad vyhledával. Aktivoval světelný meč a napřáhl se, aby zarazil modrou energetickou čepel vydávající hluboké bzučení do těžkých vzduchotěsných dveří před sebou.
„Dekomprese za dvacet sekund.“
„Drž! Hubu!“ zavrčel Sas skrz zatnuté čelisti a zapřel se do obouruč drženého jílce, aby pomohl energetickému paprsku propalovat se tlustým kovem rychleji. Věděl, že na to, aby si do dveří vyřezal díru, kterou by mohl prolézt, neměl čas, naštěstí ale také věděl, že dveře jsou zamčené k podlaze několika silnými tyčemi a pokud se mu podaří alespoň jednu z nich přeříznout, může Sílou nadzvednout ty zbylé a dveře otevřít.
Očima hypnotizoval rozžhavenou, pomalu se rozšiřující brázdu, již za sebou jeho světelný meč ve vzduchotěsných dveřích zanechával, a v myšlenkách se povzbuzoval:
Ještě kousek, ještě kousek…
„Dekomprese za deset, devět, osm, sedm…“
Odpor houževnatého materiálu vůči planoucí modré čepeli najednou polevil a ozvala se rána, jak horní část tyči přeťaté na dva kusy uhodila do té spodní.
Sas vytrhnul meč z duraocelové masy a deaktivoval jej, načež udělal dva rychlé kroky dozadu a levou ruku natáhnul před sebe, zatímco pravá svírající rukojeť meče se jakoby napřáhla s dlaní směřující vpřed.
Kolik jich tam je? Dvě? Tři? Sílou propátrával vnitřek dveří a hledal dutiny. Našel první, pomalu začal zvedat jednu tyč, potom druhou a potom třetí, tu přetavenou, obě její části. Obličejové svaly měl soustředěním napjaté k prasknutí a pot z něho nyní doslova lil.
„Čtyři, tři, dva… Dekomprese zrušena. Netěsnost, netěsnost,“ opakoval počítačový hlas znějící chodbou s kovovou ozvěnou a Sas málem slyšel, jak mu spadl kámen ze srdcí.
Ještě ale nebyl venku.
„Paluba čtyři, sektor 2B a 2C, dekomprese za dvě minuty.“
„Ten hajzl,“ zavrčel. Všechny tyče držel zvednuté, teď už stačilo jen Sílou zatlačit a dveře se s neochotným vrzáním a skřípěním daly do pohybu. Tlačil, dokud nevznikla škvíra dostatečně velká, aby jimi prošel, otevírat dveře zcela by byla zbytečně vynaložená námaha.
„Ty pošetilý blázne, copak si myslíš, že mi něco brání rozšířit oblast a vysát vzduch z každého dalšího sektoru, kam postoupíš?“
Acaadiho hlas se rozezněl místností, ve které se Sas ocitnul. Neobtěžoval se rozhlížet, věděl, že to jen mluví skrze reproduktory z pohodlné židle u hlavní konzole na inženýrské sekci.
Sas udělal několik obezřetných kroků kupředu, než jeho pohled spočinul na kameře poklidně pomrkávající oranžovým světélkem z rohu u stropu.
„Acaadi, je mi to líto! Omlouvám se ti, že jsem nedokázal zabránit tomu, aby tě pohltila temná strana! Ale pořád ještě není pozdě!“
„Tvá lítost je bezpředmětná, mistře,“ odvětil Acaadi jízlivě, s posměšným důrazem na poslední slovo.
„Naopak, pořád ještě není pozdě pro tebe odvrátit se od pokryteckých učení Jediů a přijmout Sílu ve vší její velkoleposti!“
Sas posmutněle vydechl a hřbetem ruky si vytřel krůpěj potu z oka, kam mu stékal z obočí nyní již nasáklého jako houba.
„Tohle vraždění je pro tebe Síla ve vší její velkoleposti?“ štěkl do objektivu kamery a pohlédl na stříbrnočerný jílec světelného meče ve své ruce. Je to již dávno, co pro svého starého učedníka truchlil, nyní se ale ukázalo, že je hůř než mrtvý. Zasmušil se při pomyšlení, že dost možná on sám bude nakonec muset ukončit Acaadiho život.
„Každá bytost, která se dotkne Síly, k tomu poznání nakonec dojde, můj pošetilý starý mistře. Slabí jsou maso, a silní ho jedí.“
„Nenuť mě, abych snědl já tebe.“
Sas, ve kterém se vzedmula vlna intenzivních pocitů, udělal několik kroků, aby překlenul vzdálenost, která jej dělila od kamery u stropu, a máchnul paží, aby aktivoval světelný meč a kameru uťal. Ta dopadla na tvrdou kovovou podlahu chodby a za zvuku tříštícího skla se rozbila.
Poté, když energetický paprsek obratem zase zhasil, si vzdychnuvše promnul dlaněmi obličej.
„Dekomprese za jednu minutu.“
Varovná hláška lodního počítače jej přiměla se rychle vzpamatovat a zvednout, neboť pokud se nechce udusit, nejlépe do minuty musí najít cestu ven z tohoto sektoru chodeb.
Přeskočil několik beden, které se povalovaly na zemi okolo dveří do další chodby. Stisknul tlačítko na panelu v jejich rámu, ale, jak očekával, nic se nestalo a tlačítko jen červeně bliklo a rezignovaně píplo, že dveře jsou zajištěné.
Sas zakroutil zápěstím a světelný meč v jeho ruce se opět probral k životu. Dvěma švihy do dveří udělal dvě brázdy skrz ve tvaru X a kopnutím do středu onoho X dveře vyrazil, až s vydatným žuchnutím dopadly na podlahu a odhalily tlumeným, výstražně červeným světlem prozářenou místnost.
Sasovy instinkty nelhaly. V očích se mu rozsvítilo, když pohlédl na kulatou díru v podlaze a do ní vedoucí žebřík, k e kterému přiskočil a sjel po něm dolů do údržbářských prostor.
„Dekomprese za třicet sekund.“
Hlas počítače tady zněl jen jako tlumená ozvěna nesoucí se kovem. Sas, když seskočil ze žebříku, se ocitnul na mřížové duraocelové plošině, po jejíž jedné straně byl nízkým zábradlím oddělený sráz vedoucí někam hluboko dolů k motorům, a na druhé straně se vyjímala řada šedých plechových schránek.
Odsekl visací zámek z první z nich a podíval se dovnitř, kde byla sada nářadí, a když učinil totéž s druhou schránkou, shledal, že ta je zcela prázdná.
„Dekomprese za dvacet sekund.“
Pokračoval takhle dál s dalšími několika schránami obsahujícími rozličné, v tuhle chvíli neužitečné haraburdí. Někde by tady měl být skafandr, a pokud si dobře pamatoval, dle bezpečnostních regulí zde musel být. Na tom, jestli byl tenhle předpis na Champion of Iridonia dodržován, nyní závisel jeho život, a Sasovi se rozhodně nezamlouvala myšlenka na to, že on, veterán tří velkých válek, se tady dnes udusí, protože byl nějaký údržbářský technik líný a nevrátil skafandr na své místo.
Další skříňka byla prázdná, a zatímco počítač začal odpočítávat „Deset, devět, osm, sedm,“ Sas švihnutím světelného meče otevřel poslední schránu s naprosto stejným výsledkem.
Ve tváři starého zabrackého mistra Jedi se zjevil výraz leknutí. Rozběhnul se k žebříku, načež po něm skočil a oběma rukama, hlavně robotickou levačkou, která byla pokrytá syntetickou kůží pro přirozenější vzhled, se chytil příčky tak pevně, jak dokázal.
„Dva, jedna, nula.“
Naposledy se nadechl z plných plic, dokud ještě bylo čeho.


* * *


Trojice Aureků pilotovaných Siliinem, Hayasan a Kachonem v klínovité formaci prolétala podél rozstříleného křižníku třídy Hammerhead, z něhož v místech, kde došlo k protržení trupu, unikal vzduch a v absolutní nule holého vesmírného vakua mrznul. Děla byla vyřazená, konec konců v případě, že by nebyla, letět takhle blízko trupu by se dozajista mohlo hrubě nevyplatit, a z opačného boku lodi vystřelilo posledních několik záchranných modulů mířících k neklidné noční polovině Iridonie.
Kachon střelil letmým pohledem po planetě otáčející se v dáli na pozadí toho všeho, a shledal, že stále vidí hořet ohně. A že to musel být oheň, aby šel vidět z vesmíru. Mohly sice planout na nehostinných pláních, kde nikdo nežije a kde není od horizontu k horizontu žádné osídlení, ale mohlo to také být město. Z téhle vzdálenosti a tak letmým pohledem to nedokázal posoudit.
Následoval Siliina v manévru, kdy zvednul příď a zatočil šikmo doprava, aby přeletěl nad střechou lodi. Kachon s prstem připraveným na tlačítku odpalovače raket nechal zaměřovací počítač označit dvě nejzranitelnější místa, aby Hammerheadu udělil poslední ránu z milosti vzhledem ke skutečnosti, že všechhny záchranné moduly již odstartovaly.
V posledním zlomku sekundy, když už chtěl palcem zatlačit na knoflík odpálení, se zarazil, když si všiml, že Siliin mění kurs.
„Zadržte!“ ozvalo se na komunikačním kanálu. „Je už bezbranná, škoda dobré lodi.“
Kachon dvojitým kliknutím vysílačky potvrdil, že rozumí, a zrušil zaměření raket. V duchu musel dát za pravdu, že poškozený nepřátelský Hammerhead bude lepší ponechat v kuse, aby si ho mohlo Republikové loďstvo po bitvě opravit a přisvojit, tedy za předpokladu, že dnes bitvu o Iridonii vyhrají.
Úhybným manévrem změnil směr letu a přejel pohledem neustále se překreslující senzorovou mapu. Původně se útoku účastnilo dvanáct sithských křižníků a nepočítaje stíhačky byl tento tucet s nyní zneškodněným kusem redukován na devět bojeschopných lodí.
Zatímco Republikových plavidel schopnýnch efektivní obrany, tedy dorazivších posil, jimž asistovala jediná zbylá loď planetární obrany, bylo jen pět, ale zato jedna z nich byl starý bitevní křižník, jaké se používaly ještě během války s Exarem Kunem. Silně opancéřovaný kolos s několika čnějícími pyramidovitými věžičkami, který oproti designu nových plavidel vypadal jako kdyby byl poskládán z několika různých lodí, na sebe momentálně upoutával turbolaserovou palbu dvou sithských Hammerheadů a štítová bublina se pod náporem palby v místě zásahu zviditelňovala. Tyto lodě, jejichž třídu a modelové označení si Kachon nevybavoval, byly zastaralé již v době svého posledního plošného nasazení v minulé sithské válce, nicméně Hammerheadům byly stále přinejhorším rovnocenným protivníkem.
Napadlo jej, kdo vlastně teď, když admirál Rokon není schopen vydávat rozkazy, Republikovým silám v soustavě velí. Doteď Kachona zaměstnávali sithští stíhači a setrvačností pokračoval v plnění naposledy zadaných instrukcí, když hlídal s Labutěmi a nečekaně přiletivší starou známou svou část orbity před stroji, které by chtěly proniknout do atmosféry. Teď, když byl pro jednou opět klid, si ale nemohl nepovšimnout narůstající úrovně všeobecného chaosu, jenž panoval vzhledem ke skutečnosti, že každá loď, která přiletěla ku obraně Iridonie, bojovala po ztrátě centrální koordinace obrany jakoby sama za sebe, a stíhače pod ni spadající jakbysmet.
„Něco tě trápí, Labuti jedna, cítím to až sem.“
Když se ke Kachonovi otevřela soukromá linka od mistra Siliina, probralo jej to z napůl automatického vyhledávání potenciálních cílů a podvědomého překontrolovávání systémů.
„Jen se podívejte na ten chaos, takhle nás udolají! Velí tomu vůbec někdo?“
„To ale není všechno,“ odvětil obratem Ikotchi.
Kachon se po dobu několika úderů srdce odmlčel, načež se hluboce nadechl a povídá:
„Moji ženu tam dole zajali. Volala mě skrze Sílu.“
Následoval další okamžik ticha a třebaže nebyl dlouhý, Kachonovi tak připadal. Přemýšlel, jak k tomu vlastně přišel, že Siliinovi jen tak řekl o Sylkaně. Hayasanin mistr sice nebyl Vrook se svým striktním výkladem jediského kodexu, který by jej za emocionální pouto káral, nicméně právě takovýmhle situacím striktní dodržování kodexu předchází. Výběr mezi loajalitou k Řádu a loajalitou k manželce.
„Situace je vážná všude a jak si řekl, je tu chaos. Můžu zkusit převzít velení tady na orbitě, ale pak rozhodně nebudu moct velet nějaké stíhací skupině. A pokud ty poletíš dolů za svou ženou, co bude s Labutěmi?"
Konec konců, napadlo ho, minulá velmistryně Nomi Sunrider byla vdaná dvakrát.
„Ona to zvládne, já jí věřím. Bude muset...“
Přivřel oči, přičemž nechal Swan pokračovat v jejím současném kurzu, a natáhl se v Síle ke své zlatovlasé nevěstě někde tam dole na boji zmítaném povrchu planety. Natáhnul se k ní a alespoň v představách ji objal, načež k ní vyslal myšlenku, bezeslovnou zprávu, jež byla otiskem aktuální situace, jeho pocitů a zároveň omluvou a ujištěním, že je s ní aspoň v myšlenkách, třebaže to není moc platné.
‚Buď silná, má lásko, a Síla tě chraň…‘
Cítil se mizerně. Prudce chňapnul po hadičce, co mu visela z levé strany opěrky sedadla, aby se napil energetického nápoje, ale ten mu vůbec nechutnal, jak jím zmítala bezmoc a vztek na sebe samého, že nepřišel na pomoc vlastní ženě, jíž před pouhými hodinami přísahal.
Jenže v první řadě byl Jedi a teprve potom manžel. Opět vrhnul pohled na senzorovou obrazovku a věděl, že se blíží nepřátelské stroje, ještě předtím, než se její okraj obsypal další hrstí malých červených trojúhelníčků.
„A tady je nášup,“ zkonstatoval, poté co přepnul komunikátor opět na všeobecný labutí kanál, třebaže sithské stíhače byly zatím ještě příliš daleko na to, aby představovaly přímou hrozbu.
„Nevšímejte si jich, Labutě, uletíme jim! A doprovodnou formaci, musíme dostat Béžového jedna k tomu křižníku na souřadnicích Grek delta sedm.“
Když stočil Swan, aby jej Labutě následovaly k oné Republikové lodi, jež by měla Siliinovi posloužit, aby zde uplatnil svou autoritu mistra Jedi a převzal velení nad Republikovými silami nořícími se do většího a většího zmatku, viděl před očima její tvář. Vybavovala se mu každá křivka, její líčka, když se Sylkana usmívala cukrátkově růžovými rty a její veliké modrozelené oči se při tom smály také, a najednou skoro jako by kokpit prosytila vůně jejích po pás dlouhých zlatých kadeří, až se Kachonovi srdce rozbušilo.
A potom, jakmile se vzpamatoval z toho kratičký okamžik trvajícího poblouznění, se Sylkana dotkla v Síle jeho a poslala mu bezeslovnou telepatickou odpověď, hřejivou, vroucnou a milující, a nyní si mohl být jistější než kdy dříve, že třebaže vyhlídky nemusí být přívětivé, spolu všechno zvládnou, a přitom nezáleží na tom, zda je dělí vzdálenost jejich stisknutých rukou, z planety na orbitu nebo celá galaxie.

[Shisco]

Část XI.

Aidan rychlými úhozy všech deseti prstů bubnoval do klávesnice, jež se zobrazovala na dotykovém displeji a s každým stiskem zobrazené klávesy vydala tiché elektronické pípnutí. Tyčil se nad terminálem, zamyšlenou hlavu mírně natočenou na stranu, a ve tváři měl vepsaný soustředěný výraz. Podle rošťáckých jiskřiček, které mu svítily v očích, by se však nedalo soudit, že by věděl, co dělá, a zatímco Aidan bojoval s konzolí ve snaze z ní vytřískat užitečné informace, Sylkana stála na stráži a pevně svírala v dlaních Kachonův oboustranný světelný meč, nezažehnutý, ale s palcem připraveným na jednom ze dvou aktivačních tlačítek. Na malý okamžik ale polevila v pozornosti a jakoby se zasnila, zavřela oči a po její půvabné tváři se rozlil něžný úsměv, a když opět otevřela oči, tančily jí v ní zamilované jiskřičky.
„Co tak koukáš, Liri? Že bys mi s tím třeba pomohla?“ promluvil Aidan, když udělala několik kroků směrem ke konzoli a nahlédla mu přes rameno.
„Pojedenácté ti říkám, že nejsem žádný hacker, Aidane, a pojedenácté ti říkám, že nejsem Liri.“
Aidan zabručel cosi v huttštině, načež obrátil svou pozornost opět k dotykové obrazovce konzole.
„A o co se s tou konzolí vůbec snažíš?“
V tom okamžiku se Aidan, jehož prsty tančily po klávesnici a zahlcovaly příkazový řádek změtí číslic, písmen a slov, zarazil, načež se pomalým, váhavým pohybem otočil k Sylkaně.
„Vím všechno, o čem nevím, že to nevím, ale ty jsi mi právě připomněla, že nevím to, co nevím, takže to nevím,“ spustil, jako by se v něm něco najednou přepnulo, a divoce při tom gestikuloval rukama.
„Takže ne, nevím, zatím ale vím, že až se mi to podaří, tak to zjistím, a že tahle konzole tvrdohlavě odolává mému ostrovtipu,“ dodal a zpražil konzoli pronikavým pohledem, jako by káral štěně vlkovyjce, které znovu a znovu odmítá zareagovat na povel 'sedni'.
„Kvůli čemu jsme vlastně sjeli sem dolů?“
„V první řadě chci svůj světelný meč a cítím v Síle vibrace jeho krystalu, které vychází někde odsud. A taky by nebyl na škodu plán tohoto místa, abychom věděli, kudy se dostaneme ven.“
Jakmile to Aidan dořekl a zpětně se nad svými slovy zamyslel, dlaní se uhodil do čela, až se chodbou ozvalo mlasknutí, a otevřel ústa v grimase na pomezí udivení a nepříčetného úsměvu.
„Mapa! Ale jedno po druhém, napřed meč. Kupředu, nevěsto, máme práci,“ zvolal, když se rozběhnul dále chodbou, aniž by měl představu o tom, kam vede, a Sylkana jen zatnula pěst volné ruky, v níž nedržela světelný meč, a bosými chodidly se rozběhla po šedé ocelové podlaze za ním. Utíkali chodbou, která se kruhovitě stáčela doprava, a minuli po levé straně několik širokých obdélníkovitých dveří vybavených slabě svítícím elektronickým zámkem posazeným uprostřed, než u jedněch Aidan prudce zastavil, až mu podrážky okovaných bot sithské zbroje táhle zaskřípěly, a ukázal na ně prstem.
„Tyhle.“
Otočili se ke dveřím, ale než se k nim stačili přiblížit, dveře se samy od sebe otevřely a jakmile obě jejich křídla se zasyčením zajela do škvír ve stěně chodby, Sylkaně s Aidanem se naskytl pohled na hubeného holohlavého lidského muže zahaleného dlouhým černým pláštěm, zpod něhož vyčuhovaly pláty lehké sithské zbroje a opasek se světelným mečem.
„Vítejte, čekal jsem vás,“ pronesla postava a v rudých očích se jí zablýsklo.
Sylkana zatlačila palcem na aktivační tlačítko a jeden modrý paprsek světelného meče se zabzučením proříznul vzduch, načež Sylkana zaujala váhavý výchozí postoj Soresu s váhou na zadní noze a čepelí směřující směm doprava a špičkou ke stropu, připravená odrazit Sithův útok, jakmile i on sáhne po zbrani.
Za jeho zády u stěny místnosti seděly na lavici Triz a Tenadella. Obě Zabračky měly svázané ruce, nicméně vypadaly nezraněné a na první pohled jim nic nebylo.
Sith shodil z ramen plášť, čímž odhalil dva světelné meče, přičemž jeden ten světelný meč byl světelná tonfa. Aidanova světelná tonfa. Obě ruce spustil k bokům, aby do každé uchopil jednu zbraň, a s úšklebkem s dvojitým klap-bzzz zažehnul červenou a žlutou čepel.
„Zrádce a holčička. Tak ukažte, co ve-“
Vtom se ozval bojovný výkřik a o zlomek sekundy později se zezadu na Sithovu hlavu snesla masivní dřevěná harfa a s hlasitým zaduněním a zařinčením strun dopadla, čímž utnula Sithovu řeč a on sám se skácel k zemi jak široký, tak dlouhý, přičemž světelné meče Sithovi vyklouzly z rukou a nárazem na podlahu se deaktivovaly.
„Díky za asistenci, Dello,“ usmála se Sylkana na svou zabrackou vrstevnici, hnědovlasou růžkatou dívku s malým elegantním obrazcem vytetovaným na čele, která navzdory spoutaným rukám stále ještě třímala těžkou harfu, a následně opětovným stisknutím tlačítka vypnula světelný meč.
„Nápodobně,“ oplatila jí úsměv, načež obrátila svou pozornost na Aidana, který jen pozdvihnul obočí. „A kde ses celou dobu flákal ty?“
Obořila se na něho, nicméně v jejím hlase byla patrná radost z toho, že ho vidí.
„Rádo se stalo,“ ušklíbnul se Aidan, načež nastavil dlaň, přivolal si do dlaně svou tonfu a žlutou čepelí oběma Zabračkám přeťal pouta. „Opravdu nemáš zač.“
Tenadella neodpověděla, zato však Aidana právě osvobozenýma rukama objala kolem krku.
„Ale co teď s tímhle hovadem?“ řekla, když ho konečně pustila, a špičkou boty kopla do Sitha ležícího na zemi.
„Hmm…“
Aidan si zamyšleně promnul bradu.
„Kde tady máte mrazák?“


* * *


Sas držel oči zavřené a nořil se do hlubokého soustředění, během kterého zpomalil tlukot svých dvou srdcí, uklidnil dýchání a teprve potom si uvědomil, že se nepohnul ani o píď.
Jakmile dekomprese začala a všechen vzduch postupně unikal pryč, zanechávaje v chodbách této sekce lodi vakuum, Sas se celou silou své kybernetické levé ruky držel příčky žebříku v očekávání vichrů, které se vzedmou, jako když před chvílí Kachon deaktivoval silové pole hangáru a vycucnul Acaadiho vojáky do vesmíru společně se vším, co nebylo připevněno, nicméně k ničemu takovému nedošlo. S tím uvědoměním otevřel oči a opatrně začal šplhat nahoru po žebříku. Neslyšel ale jediný zvuk, všude panovalo tak dokonalé ticho, jaké snad ještě nikdy v životě neměl možnost zažít.
Nebyl ale čas se jím kochat. Silová bublina, kterou kolem sebe vztyčil, Sase udržela naživu a zachránila ho před smrtícími vlivy dekomprese, nicméně jeho plíce se důrazně dožadovaly dalšího nádechu. Mohl by použít ještě jinou jediskou techniku a s její pomocí být schopen fungovat zcela bez dýchání, ale to by nemohl dělat už vůbec nic jiného a ani tak by se nemusel dokázat soustředit na bublinu i na kontrolu dechu zároveň. Musel být v pohybu, musel být schopný dostat se odsud.
Silová bublina sama obsahovala vzduch. Ten vzduch, který Sasovi bránil nafouknout se a explodovat jako gizka pod vývěvou, a tím pádem byl mimo bezprostřední nebezpečí – alespoň prozatím.
Vyškrábal se přes okraj žebříku do chodby, kam se dříve prořezal přes vzduchotěsné dveře, a na okamžik zaváhal, kudy se dát. Křižovatka ve tvaru T měla dva možné východy, když nepočítal ten směrem k hangáru, odkud přišel, a Sas si nemohl dovolit příliš lámat hlavu nad tím, kam co může vést, neboť se musel neustále koncentrovat na udržování vzduchové bubliny a rozptýlení by mohlo být fatální.
Sám pro sebe si v myšlenkách oddechl, že aspoň stále ještě funguje umělá gravitace, protože pokud by vysadila i ta, nemohl by dělat vůbec nic, jen líně poletovat chodbami a doufat, že ho někdo vyzvedne dříve, než mu ochabne koncentrace nebo ztratí vědomí, čímž ochranná bublina splaskne a on se udusí.
Mimo jiné.
Zvolna se nadechl, což mu muselo stačit na několik dalších minut, a následně se rozhlédnul kolem sebe.
Doleva, doprava…
Sas neznal rozložení jednotlivých palub křižníku třídy Hammerhead a tím pádem nevěděl, kudy se dát, takže se rozhodnul instinktivně a vykročil k levým dveřím.
Když opět shledal, že tlačítko na panelu vedle nich nic nedělá, a uvnitř jeho nevelké vzduchové bubliny se rozeznělo zamítavé pípnutí, uchýlil se ke starému osvědčenému způsobu, jak přesvědčit tvrdohlavé dveře, aby se otevřely, a sáhnul po světelném meči.
Modrý paprsek energie se s charakteristickým klap-bzzz probudil k životu a takřka okamžitě se propálil materiálem dveří skrz, přičemž od místa, kde se čepel setkávala s duraocelí, odletovaly naoranžovělé jiskřičky.
Asi to není ta nejlepší svatební afterparty, na které jsem byl, ale rozhodně se nedá říct, že bych se nudil, řekl si v duchu, načež vyškubnul čepel světelného meče ven a do dveří s rozžhavenými okraji kopnul, načež se vyříznutý kvádr svalil na podlahu vnitřní strany chodby.
A jemináčku…
Na Sase v odpečetěné chodbě čekal patnáctihlavý uvítací výbor stříbrných válečných droidů typu Sentinel vyzbrojených těžkými blasterovými kanóny, konstrukcí připomínající prázdná brnění s prostou helmicí ve gladiátorském stylu namísto hlavy. Než stihli zahájit palbu, Sas ladným tanečním pohybem vklouznul do otevíracího postoje Soresu, jehož úsporné, leč přesné techniky se v aktuální situaci hodily nejlépe, a za stálého víření zářící modrou čepelí odrazil salvu tlustých, razantních červených blasterových výbojů a pak opsal světelným mečem široký oblouk před sebou, čímž prvních několik droidů skolil a v jejich pancířích zanechal čoudící rýhy s rozžhavenými okraji. Gestem dlaně pak Sílou zvednul ze země vyříznutý kus těžkých duraocelových dveří a mrštil jím po zbývajících Sentinelech jako když se hrají kuželky. Kus dveří se jenom mihl a droidy, v relativně úzké chodbě ne zrovna šťastně namačkané jeden na druhého, srazil k zemi a zavalil.
Strike, ušklíbnul se Sas a zatímco se Sentinelové, které náraz nerozdrtil, pokoušeli opět zvednout na nohy, hodil po nich světelný meč. Rotující čepel opsala oblouk, při kterém droidům usekala hlavy a pak se meč jako bumerang vrátil do rukou svého majitele, který se zaradoval, v jak rekordním čase a s jakým stylem se mu podařilo Sentinely vyřídit, až pro tu chvíli zapomněl i na své plíce dožadující se dalšího nádechu.
Vypnul meč a připnul si broušený stříbrnočerný jílec k magnetické úchytce na opasku obřadního roucha, na jehož hrubé, ale prodyšné látce zářily vzory vyšívané stříbrnou nití.
Pak, když zvedl hlavu, shledal, že je sledován vypouleným elektronickým okem kamery, která na něho zírala z žebrování u stropu chodby a na které pomrkávalo malé oranžové světýlko. Zdálo se, že Acaadi jej nehodlal spustit z očí a pravděpodobně neustále vymýšlí další možné pasti, kterými by mohl svého starého učitele odstranit ze scény nebo si s ním alespoň pohrávat a co možná nejvíce zpomalit jeho postup. Nato Sas zachytil v Síle záchvěv nebezpečí a aniž by si uvědomil povahu tohoto varování, dal se instinktivně do běhu, aby ani ne o sekundu později v jasném záblesku světla explodoval kolínkovitý transformátor ve stěně vpravo od místa, kde předtím stál.
A potom následovaly další. Bum, bum, bum, přetížené transformátory a energetické uzly lemující v pravidelných rozestupech chodbu od jedněch dveří ke druhým vybuchovaly, zasypávaly okolí záblesky elektrických oblouků v různých odstínech modré a fialové a vyplňovaly vakuum chodby mimo Sasovu ochrannou bublinu černými oblaky jedovatého kouře.
Sas sprintoval, zatímco mu elektrické výboje málem olizovaly záda a po stěnách chodby v záblescích explozí tančily přízračné stíny. Uvědomil si, že to, co pokládal za dunění výbuchů, je ve skutečnosti jeho vlastní krev bušící mu v uších a veškeré jevy v okolním vzduchoprázdnu probíhají v naprosté tichosti. Zbývalo už jen několik posledních energetických uzlů, přičemž ten poslední byl jen pár metrů od dveří na protějším konci chodby, které budou zcela určitě zamčené.
Musel něco udělat. Něco chytrého, učinného, ale hlavně hned, jinak z této šlamastyky ztěží vyvázne, aniž by ho poslední převaděč upražil jako balíček karamelových mandlí.
No, tak to není dobrej nápad, blesklo mu hlavou v okamžiku, během kterého překonal několik dalších kolínek vybuchnuvších mu za zády.
Ne, to je zatraceně pitomej nápad, dodal, ale na výběr už neměl. Bylo to buď tohle a nebo to vzdát, a Sas se vzdát nehodlal, stále měl ještě příliš mnoho věcí, za které bojovat a pro které žít.
Přivolal si na pomoc Sílu a z jejích nekonečných, všeobjímajících proudů načerpal energii, aby na několika posledních metrech prudce zrychlil, obrnil se a vystřelil se přímo proti zamčeným kovovým dveřím hlavou napřed. Ucítil, jak čelo a s ním i trojice rohů posazených nad ním absorvovaly část nárazu, a potom ucítil, jak se kov deformuje a dveře se v místě, kde se jejich šikmá křídla spojovala, rozrážejí a prohýbají, až vznikla mezera dostatečně široká na to, aby jí Sas proletěl, načež se na druhé straně toho, co ještě před pár sekundami bylo dveřmi, rozplácnul na podlahu.
Chvíli na ní vyčerpaně ležel a jen s velkými těžkostmi přemáhal nutkání skučet, jak mu třeštila hlava a dunělo mu v ní, jako by mu někdo narazil na hlavu buben a mlátil do něho, přičemž se ze všech sil pokoušel uchovat kolem sebe ochrannou vzduchovou bublinu vztyčenou Sílou.
A pak že hlavou zeď neprorazíš, ušklíbnul se, když se pomalu sbíral ze země a ve všech možných kůstkách v těle mu zakřupalo.
Nakonec zatraceně pitomé nápady jsou moje druhé jméno.