Bolest byla dost výrazný impulz začít dělat něco jiného než se hádat s hlasem v hlavě, který připomínal... těžko říct co, ale teď rozhodně působil jako blasterová palba na termální detonátor.
Strach z možné porážky tam nebyl, rozhodně ne moc výrazný.
Ne že by chyběl, ale mnohonásobně ho převyšoval vztek, vztek na to, že se mnou někdo mluví jako s tříletým dítětem, nenávist k tomu pitomému stroji, který někdo takhle naprogramoval, vystřelující bolest z levé ruky...
Droid se mě snažil tlačit k ústupu; na půlkroku zpět jsem se zapřel levou nohou, dlaň pravé ruky pevněji sevřel nůž - a prudce vedl úder proti škvíře v droidově hrudním plátu.
Na nějaké přemýšlení, taktizování a podobné věci nebyl prostor.
Byly jenom emoce, silné, mimo sebemenší náznak kontroly.
Neznámé místo, Cvičná hala:
Hlas, který tě neustále doprovází v pozadí tvé mysli tě vyšroubuje k nepříčetnosti, že jej na stejném místě hlasitě okřikneš a pod vlivem vzteku odrazíš, opět bez potíží, útok tvého soupeře - droida. to se smíší s nenávistí, kteou jsi proti droidovi pociťoval, a jež ještě před chvílí opadávala, když jsi získával navrch. Ani jsi nehleděl na to, že jsi úder odrážel svou zraněnou rukou - veškerý hněv a nenávist, které se v tobě nahromadily a smíchaly tu bolest potlačily, stejně jako ti opět vlila do žil síla. Prudce jsi vyrazil vpřed s jediným cílem - zasáhnout droida opět do míst, kam jsi se již jednou trefil. Byly do dva kroky, které jsi udělal vpřed a jeden prudký úder. Ani jsi moc nemířil, prostě jsi jenom prudce bodnul - o to překvapivější bylo, že jsi zasáhnul jednu z prasklin, přesněji tu tebou vytvořenou. Mačeta do ní zapadla přesně a rychle se prokrajovala dál, než se zarazila o ochrannou krytku. Tím však tvůj útok neskončil, protože pod vlivem hněvu jsi tlačil dál a najednou jsi na své mačetě tlačil celého droida dozadu. Droida, která sebou začal zkratovaně cukat, jak jsi zasáhl jeho jádro, jenž umístěním kopírovalo pozici lidského srdce a vyřadil jsi ho z provozu. Ze zasaženého otvoru vytékala chladicí a vodící tekutina, zatímco droid ztrácel energii. Hněv je mocný spojenec, už to chápeš ?
ozval se znova v tvé hlavě ten hlas a čekal, co budeš dělat dál. Jestli necháš stále silný a slabě utuchající hněv a nenávist v sobě dokončit zkázu droida nějakým dalším činem, či zda-li uděláš něco kompletně jiného.
Naposledy upravil(a) Jordi Linx dne 17.8.2010 17:51:00, celkem upraveno 1 x.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Přetočím si nůž v ruce, prohlédnu si dílo zkázy, sotva patrně mi cukne v koutcích a dorazím droida čistým úderem do oblasti krku.
Už to chápu.
Zároveň se znova začíná ozývat bolest.
Ono aktivní používání zlomené ruky v boji taky není zrovna nejlepší forma první pomoci, že.
Vyprchávající emoce, co ještě zůstaly v hlavě, zkusím přesměrovat, aby zafungovaly jako analgezie.
Ta čirá, ledová hrůza vycházející z toho, co vím o anatomii, by to zvládnout rozhodně mohla, otázkou zůstává, jak... zkusím vycházet z toho, co jsem o fungování hněvu pochopil při boji.
Bolest je sice taky dobrá věc, ale poslední, co potřebuju, je riskovat, že zkolabuju.
...ale ve směsi s tím ostatním... když nebude mít hlavní slovo...?
Zní to jako otázka na otravující hlas v hlavě, a jediný způsob, jak si na ni odpovědět, je - prostě to zkusit.
Stejně nemám na výběr.
Celkově si připadám jako v oživlé noční můře, ačkoli se nezdá, že bych se zrovna chystal v nejbližší době se probudit. Nic z toho všeho kolem mi nedává smysl, ale nemá nejmenší cenu to řešit.
Rozhodně ne tady a ne teď.
Teď musím zjistit celkově rozsah škod, a co s tím můžu v takhle provizorních podmínkách udělat. A to se taky pokusit udělat, ačkoli předpokládám, že s klasickým "zaškrtit únik tekutin z prostoru zlomeniny, položit na rovný, pevný povrch, mezi omdlíváním se to snažit co nejlíp srovnat, zafixovat alespoň ze tří stran, na obou koncích přitáhnout k nezlomeným kostem" budou problémy.
Neznámé místo, Cvičná hala:
Aby jsi dokonal své vítězství, tak provedeš možná tak trochu rituální odnětí hlavy robota od těla v jeho citlivějším místě na krku, kam byl vedený i tvůj první útok, jenž se nepovedl. Více než cokoliv jiného tě však zlobila bolest tvé levé ruky a přidala se k tomu i mírná a celková únava, i když souboj nebyl příliš dlouhý. Pokoušel jsi se odhadnout rozsah zdrcených kostí a zkusit využít předchozí, až vražednou, sílu k ... nakonec se to mírně projevilo jako utlumení, ale s odeznívajícím hněvem bylo patrné, že to je pouze dočasné. Krátce nato se otevřely dveře, kterými jsi byl do této místnosti naveden a objevil se tam i tvůj 'průvodce v županu', jak jsi měl možnost ho nazvat. Je dobře, že jsi to pochopil, nyní se najez, než dorazí lékařský droid - bude to bolet a potom chuť k jídlu nebude taková.
promluvil pouze, ukázal ke stolu s jídlem a tobě docvaklo, čí hlas jsi to ve své hlavě vlastně slyšel. Nebylo pochyb o tom, že patřilo tomuto muži, který tě nyní sledoval a čekal, jestli začneš jíst, nebo se pokusíš udělat něco jiného.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Na chvilku zaváhám a pohled zabloudí směrem k už odloženému noži.
Ve stejném zlomku vteřiny však pomyšlení na útok zavrhnu; ať je ve hře cokoli, můj průvodce se mi zjevně dokázal dostat do hlavy, což samo o sobě bylo působivé - ale mnohem víc znepokojující byla pochopitelná skutečnost, že toho o některých dost zásadních věcech věděl mnohem víc než já.
Svou - a dost zásadní - roli v tom sehrála i bolest zlomeniny; začínala si získávat čím dál tím víc pozornosti a podvědomí bylo natolik vyčerpané z ... výuky? ..., že jakýkoli náznak pokusu o další procvičení látky hrubě sabotovalo už od základů.
Je mi po všech stránkách mizerně, vlna opadla natolik, že se musím silou vůle držet od chuti prostě zavřít oči a nechat všechno spadnout někam za sebe a nic, nic nevnímat a neřešit. Nejlepší by bylo moct někam zalézt a zkusit usnout...
Dokopu se k tomu něco sníst; přece jen, sice nemusím mít hlad, ale jíst potřebuji a je otázka, kdy se vůbec dostanu k dalšímu.
Neznámé místo, Cvičná hala:
I přes zdánlivý pocit, že nemáš hlad se pustíš do jídla, které svou chutí předčilo pokrmy z jídelny v tvé domovské základně novorepublikové rozvědky, kdy se některá z tamějších jídel dají bez ostychu nazvat pokusem nepřátel o otravu všech členů rozvědky. A nikterak tomu nepomáhala ani osoba kuchaře, který měl imperiální historii a netajil se tím - přesto většina provedených pátrání neprokázala nic v tom smyslu, že by s nimi měl být ještě ve spojení. Ať tak či tak, hlavní bylo, že strava byla bez nějakých jedů, poživatelná a dle všeho obsahovala všechny nutné živiny, minerály a všelicos dalšího, co tělo potřebuje. A nasycení také vedlo k jistému zmírnění bolesti, stejně jako únavy. Když jsi skončil, tak se otevřely dveře a dovnitř vešel starší lékařský droid, který dle všeho pamatoval počátky Impéria, ne-li Republiku před ním. Droid pomalu dokráčí k tobě, zatímco 'průvodce v županu' stojí opodál a všemu přihlíží. Prosím, položte ruku podélně na stůl. Provedu ošetření.
promluvím droid škrobeným hlasem, který mírně chrčel a čekal, až se podvolíš jeho vůli. S trochou představivosti bys ho možná mohl považovat i za nástroj na mučení.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Mé přímé zkušenosti s lékařskými droidy sice nebyly nějak zásadní, ale i tak vedly k zformování dvou tezí, které stálo za to dodržovat.
1. pokud možno si vyřadit z činnosti představivost, alespoň na dobu před zákrokem a ideálně i v průběhu zákroku
2. neoddalovat nevyhnutelné a nesnažit se vykecat, že je to jenom škrábnutí a že člověku vlastně nic není.
V tomto případě sice druhá část druhé teze nepřipadala v úvahu už z principu, ale ostatní rozhodně bylo aktuální.
Položil jsem tedy ruku podélně na stůl, přesně podle instrukcí, a zadoufal, že to budu mít co nejdřív za sebou.
Neznámé místo, Cvičná hala:
Nijak jsi nekomentoval dění okolo sebe a pouze jsi se tiše podrobil tomu, co ti řekl lékařský droid. Ten přistoupil ke stolu, tak aby pohodlně dosáhl na tvou ruku a nejprve ji přejel svým senzorem, který mu poskytl i rentgenový náhled. Poté se jako první objevila injekce, která se okamžitě zabodla do ruky, načež následoval skalpel. Dojem, že by se mohlo jednat o umrtvení přešel, když droid začal skalpelem řezat a Gareth tak mohl cítit tu bolest, nu na vlastní kůži. Po otevření ruky a zajištění proti krvácení se dala do práce série úchopných kleští, které za velkých vln bolesti pro Garetha, dorovnávaly kosti do jejich správné polohy a používal navíc fixační gel s prvky bacty, aby je v té poloze také upevnil. Tuto 'operaci na stole' doprovázela i mírná ztráta krve, ale automatický odsávací mechanismus droida pravidelně udržoval dobrý výhled na to, co právě dělá. Když srovnal kosti, začal ruku zavírat, aby jí nakonec - uzavřel mírným laserem, tedy spálil do té doby oddělené části kůže k sobě. Tím skončila ta bolestivá část, aby následovalo potření bactou a zavázání obvazem - pro jistotu. Vyhněte se prosím po následující týden větší námaze a zátěži, poté by již mělo být vše v pořádku. Je doporučena postupná zátěž.
přidal droid ještě patřičné instrukce k 'použití', než se otočil a odjel z místnosti. Bolest je nepříjemná, ale může tě posílit - nenech se jí otupit a teď jdeme.
dodal tvůj průvodce a naznačil ti, aby jsi dokráčel před něj a zamířil směrem z místnosti, kde jsi zanechal tupou mačetu, rozetnutého droida a neumyté nádobí, stejně jako nějaké to množství krve z tvé 'stolní' operace ruky.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Pohled na srovnávání ruky se nedal nazvat jinak než zajímavým.
Dokonce natolik, že pomáhal zvládnout bolest. Ne že by se snad operace bez umrtvení stala příjemnější, ale lépe vidět, jak se mi droid přehrabává v ruce a dává kosti dohromady, než se koukat stranou, provnímávat si to vše mnohem zesílenějšího o strach a představy, co by tam sakra mohl jak provádět.
Ona celkově lidská představivost dokáže dát dohromady spoustu věcí, které "TAK hrozné" nejsou ve chvíli, kdy se s nimi člověk dobrovolně konfrontuje. K tomu jsem přišel kdysi dávno na Chandrille.
"Vyhněte se, prosím..." - když zazněla ta slova, přišla mi v celkovém kontextu vyloženě zábavná. Jako bych mohl něco zásadnějšího nějak zásadněji ovlivnit. Přesto jsem měl jasno v tom, že se budu snažit levou ruku co nejvíc šetřit. Ostatně, bylo to v mém zájmu.
Bolest zároveň stačila vyplavit většinu pocitu unavenosti; jakási otupělost a chuť si zalézt zůstávala, ale z jednání mého dozoru to působilo, že prostě mám smůlu.
Jeho postřeh byl - dobrý.
V každém případě hodný toho, abych se jej snažil uvádět u sebe do praxe.
Cesta rozhodně znamenala příležitost, jak se dostat do podstatně bdělejšího stavu, už proto, že jsem se zase zpacifikoval hlídat si detaily a pokračovat ve své snaze se nějak v budově zorientovat. V každém případě jsem rád, že to tady nemusím uklízet, pomyslím si sarkasticky při letmém ohlédnutí se, než opustíme místnost.
Neznámé místo, Cvičná hala:
Stejně jako prve jsi vyrazil vpřed dirigovaný mužem, jenž stejně jako předtím zvolil pozici v tvých zádech, kdy tě měl plně pod kontrolou. Chvílemi jsi měl i pocit, že jeho ostražitost vzrostla, či byla vyšší než prve. Tvůj úmysl v pokusu o zorientování se v budově došel při této cestě stejného poznatku jako prve - znal jsi cestu ze svého 'pokoje' do poněkud drsnější jídelny a nazpět, s tím, že ta cesta byla úplně stejná. Skončila tak, že opět otevřel tvůj útulný pokoj a jasně ti naznačil, aby jsi zalezl dovnitř. Byla tu však přecejenom jedná drobná změna - do vybavení přibyla lahev s vodou, kdyby jsi měl žízeň. Vypadala kapacitně na dva litry, což sice nebylo mnoho, ale zdálo se, že tvůj vítězný souboj o jídlo měl pro tebe jisté pozitivní následky. Odpočiň si, teprve jsme začali.
dodal muž ještě, než se dveře zavřely a opět jsi osaměl ve svém pokoji. Věnoval jsi mu ještě jednu drobnou prohlídku, aby sis všiml tlačítka, které předtím ušlo tvé pozornosti. Bylo ve stěně naproti té se dveřmi a rozhodně nebylo myšleno jako nějaké skryté tlačítko, nebo něco podobného. Osvětlení bylo nastaveno na polovičku světla na chodbách, takže asi tak dvakrát silnější, než když ses tu probudil poprvé.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Nic na neznámém místě nepotěší tolik jako lidská (")důvěra(").
S tou myšlenkou jsem zapadl zase k sobě, vcelku vděčný za to, že pro tuhle chvíli mám od všeho klid a alespoň menší pauzu.
Trochu jsem se napil a pak se natáhl na palandu, pravou ruku pod hlavou místo polštáře, levou podél těla, tak, aby se co nejméně namáhala a tedy i bolela.
Pokus zasadit si události posledních... desítek minut?... do nějakého celkového kontextu selhal, protože ve hře bylo příliš mnoho faktorů, do kterých jsem neviděl a které mi nedávaly žádný smysl.
Hlavně samotný trénink či test, nebo co to vlastně bylo. Na test se tě toho snaží moc naučit, připomněl jsem si nejvíc matoucí faktor.
Z osvětlení v místnosti jsem měl dojem, jako bych se nacházel v nějakém podzemním objektu, kde se osvětlení reguluje automaticky, ve snaze napodobit denní rytmus života na povrchu. Nicméně podobné typy osvětlení se používaly i na lodích a vůbec ve většině objektů, kde bylo potřeba světelné podmínky nějak stimulovat.
Pozitivní nicméně bylo zjištění, že se tak v mém pokoji bude vůbec dělo. Vězeňské cely totiž zpravidla jedou na stejném nastavení světelné intenzity, právě kvůli snahám o naprostou dezorientaci, ztrátu přehledu o čase a celkovou deprivaci.
V každém případě bylo rozumné se zařídit podle pokynu, zvlášť kvůli jeho zdůvodnění.
Neznámé místo, Pokoj:
Svůj volný čas jsi se rozhodl využít k přemýšlení a regeneraci tvé ruky, jejíž bolest už díky ošetření značně ustala, stejně jako působila bacta, která ti tam byla aplikována, jak povrchově, tak vnitřně. V hlavě sis mezitím snažil složit všechno co se dělo nějak dohromady, případně si vzpomenout na něco z dřívějška, ale ni jedno nenacházelo nějaký úspěch. Vše bylo na krátký moment přerušeno, když dostavila tělesná potřeba - po krátkém váhání došlo ke stisknutí onoho tlačítka a v tom místě ve zdi se část zdi protočila a odhalila ti toaletní zařízení. To bylo zdánlivě pravidelně udržované a jeho otočnost a hlavně skrytí zlepšovaly hygienické podmínky v tvém pokoji. Potom jsi mohl opět pokračovat ve svém hloubání ... dokud jsi neusnul.
Byl jsi oblečený ve své uniformě, kterou ti přidělila ona pašerácká skupina a společně jste kráčeli chodbou nějaké ... nejspíše lodě k velkým dveřím. Když jsi k nim dorazila, tak ses otočil a tví dva parťáci jakoby se zničehonic vypařili pryč. Došel jsi blíže ke dveřím - otevřeli se a z naprosté tmy se na tebe vyřítilo hejno malých kulatých tentononců. hodně nepříjemně ti létali okolo hlavy, až jsi se po nich začal ohánět. Ale čím více jsi se oháněl, tím více dotěrnější byli a občas do tebe i narážely. V jeden moment jsi pohlédl do černočerné tmy zpoza otevřených dveří a zahlédl jsi pár zelených očí, které na tebe plamenně hleděly ...
V ten moment ses probudil a i přes noční můru jsi byl značně vyspalý, i když trochu rozlámaný, ale bez únavy a s pocitem, že je ruka je na tom o dost lépe než ... včera ? Mohl jsi se jenom dohadovat, jak dlouho jsi spal - každopádně na tebe čekala snídaně. Byla prostá - tři kousky pečiva a tobě neznámá pomazánka, která však nevoněla nijak zvláštně.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Probuzení je sotva vteřinový přechod ze spánku do plné bdělosti. Jsem vzhůru, paměť si v sobě snaží uchovat střípky toho, o čem se mi zdálo. Víc povědomý reflex, než co jiného. Vzpomínky...?
Nebo jenom noční můra, sen, co se pomíchal s útržky všeho možného?
V okolní prázdnotě každopádně jeden z mála záchytných bodů, co mám k dispozici. Když se už přestávám orientovat v čase.
Ne že by to... předtím... bylo lepší. Jenom bylo víc šero. To by naznačovalo fungování nějakého denního cyklu osvětlení. Většinou se v obytných prostorách používají standardní čtyřiadvacetihodinové, a osmihodinové ztemnění. Z toho hodina před a po „noční pauze“ bývaly přechody mezi světlem a tmou.
Ne že by mi to pomohlo, vzhledem ke stavu ruky. Působila... takřka v pořádku. Znepokojivé, jestliže... pár hodin? Den?... předtím prošla poslepováním otevřené zlomeniny.
Vzpomínky se postupně začaly vyplétat ze snu. Nebylo to jednoduché, šel z nich podobný dojem. Velmi podobný. Hlavou prolétla ozvěna z včerejší myšlenky. Musíš cítit svůj hněv, čerpat z něho sílu...
V duchu se ušklíbnu.
Jo. TOHLE. Bylo to... zajímavé. Možná že nejdivnější z toho všeho. Bránilo se to vysvětlení, snad bych dokázal vymyslet něco na způsob vyburcování adrenalinu. Ale zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že to bude něco... jiného. Odlišného. A snad i... užitečného. Rozhodně teď, když jsem si začínal uvědomovat svoji situaci, spoustu myšlenek, které jsem se snažil potlačit a vytěsnit z vědomí.
Mohla to být užitečná lekce. Sice mi naprosto unikalo, proč by se mi jí tím pádem dostalo, ale na to se dalo najít několik vysvětlení. Tomu pravému přijdu na stopu. Jednou. Jenže teď jsem nebyl v situaci, kdy bych mohl odmítat cokoli, co mi mohlo pomoci se udržet pohromadě.
Vstávací podvědomý reflex byl fajn. Posadil jsem se, přitáhl kolena pod bradu. Za normálních okolností bych jen pár vteřin věnoval vnímání svého okolí, uvědomování si, že jsem vzhůru a kde jsem, reflektování drobných detailů. Teď jsem se zkusil zaměřit i na vlastní emoce. Hlavně na ty, co se kolem vědomí plížily jako smečka vzteklých psů, a jimž jsem do té chvíle odmítal věnovat pozornost. Připadáš si ohroženě.
Zmatený, nejistý.
Máš vztek. Na to, jak se to zvrtlo. Na sebe, že nemáš ani výchozí bod, kde začít, že se přestáváš orientovat, nevíš, co o tobě kdo ví. Na celou tuhle situaci. Na ty, co tě do toho dostali.
Dobře. Připusť si to.
Tohle JE tvoje noční můra, nebo se jí to aspoň hodně blíží.
Připusť si to, nebojuj s tím, nezaháněj to.
Připusť si to – a přijmi ten pocit, vezmi z něj sílu to zvládnout.
Vycházel jsem ze zkušeností boje s droidem, snažil se držet myšlenkových stop, co ze zážitku zůstaly, a modifikovat je pro trochu jinou situaci.
Bylo to divné, asi jako... jako smíchat pocit nesmělých, opatrných prvních krůčků, s pocitem držet v ruce odstřelovací pušku s dalekohledem a ten zaměřovat na cíl. Až bude potřeba zmáčknout spoušť, bude cíl v hledáčku.
Asi na setinu vteřiny mě napadla otázka, zda to byl skutečně tak dobrý nápad, jak mi před chvílí připadalo.
Pokud nebyl, nezáleželo na tom.
Zpochybňující neklid zmizel, přetavil se v... pozornost a jakési ostražité očekávání věcí příštích.
Především jsem se rozhodl zachovat denní režim co nejvíce podobný normálnímu fungování. To znamenalo vstát, absolvovat všechny věci, co patří k vstávání a zahájení nového dne, a najíst se. Potřebuji zachovávat nějakou pravidelnost.
A pak se vrátit k průzkumu cely. Pokud to má takhle pokračovat, bude se hodit najít cokoli, co by se mohlo dát využít jako primitivní kalendář. Zatím jsem si mohl uvědomovat dvoje probuzení. Za pár dní se mi to začne míchat dohromady a rozpíjet do jediného obrazu. Pro orientaci v čase a prostoru skutečně dokonalé.
V zásadě jsem ani nepředpokládal úspěch, ale bylo potřeba něco dělat. A čím lépe poznám svůj současný životní prostor, tím lépe budu moci využít jeho možností a snad si jej i přizpůsobit, aby mi byl k něčemu užitečný.
Neznámé místo, Pokoj:
Po probuzení a pokusu o srovnání si myšlenek jsi se věnoval hlouběji svému pokoji ve snaze najít něco, co by mohlo sloužit jako kalendář. Nebo něco v podobném smyslu. Jenže k dispozici bylo pouze lůžko, s jedním proleželým polštářem, slabou dekou na přikrytí a napnutým prostěradlem. Pak tu bylo ono tlačítko s toaletou, na stropě prostor pro zdroj světla, v jednom rohu malá mřížka ventilace a nyní ještě tác se snídaní. Rozhodně nic bohatého, co se výbavy týkalo a hlavně minimum možných prostředků k útěku.
V rámci zachování denního režimu jsi tedy nakonec přistoupil k snídani - doplnila potřebné živiny a bylo zde i dostatek tekutin do ... dalšího jídla? Po snídani se pak nějakou dobu nedělo nic, vůbec nic, než se objevil podivný pocit. V ten moment bylo najednou těžší se soustředit a začalo se to s přibývajícíma minutama zhoršovat - rozmazával se ti obraz, uši přestávaly sloužit tak, jak by měly a objevila se prostorová dezorientace. Když stav dosáhl maxima, tak jsi měl velké potíže a rozhodně ti to nebylo příjemné. Nakonec vše skončilo upadnutím do bezvědomí nebo spánku. To už jsi nevěděl.
Když jsi se znova probudil, tak byla situace stejná jako předchozí probuzení - byl jsi ve své cele, byl připraven tác se stejným jídlem jako předtím, byla připravena nádoba se stejným nápojem. Hlava tě ještě mírně bolela a nemohl sis být jistý tím, jak dlouho jsi byl tentokrát mimo.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.
Probuzení nebylo z nejpříjemnějších. Zažil jsem sice dost horších – jenže také naprostou většinu lepších. Chvíli jsem si uvědomoval, že nespím, nejsem v žádném pitomém snu, ale definitivně vzhůru. Ani jsem nevěděl, jestli z toho mám radost. Mé pocity z toho všeho byly spíše negativní.
Zvlášť, když jsem definitivně otevřel oči, rozhlédl se po místnosti a v hlavě zavládlo podivuhodné de ja vu. Jako by někdo předchozí probuzení vymazal a přetočil na začátek. Jako spolehlivý – relativně spolehlivý – důkaz, že se mi předchozí situace nezdála, byly pouze drobné detaily a jemné nuance okolí.
Ke slovu přišla denní rutina. Poslední, co potřebuju, je ztratit cosi připomínajícího kontinuitu. Skutečně to chce pravidla, jistotu, stereotyp, když všechno ostatní jistotu postrádá. Přece nechci, aby se mi všechny dny začaly míchat dohromady! Nemůžu tomu nechat volný průběh!
Hlava se mi ještě motala a mozek vysílal signály o zbytcích migrény. V zásadě to bylo fajn, protože to znamenalo, že tyhle signály jsou silnější než bolest ze zraněné levé ruky.
V průběhu vstávání jsem si uvědomoval detaily a hlavně vzpomínky na... předchozí probuzení. Na „den“, který předcházel poněkud trapné ztrátě vědomí. A přemýšlel, co přijde tentokrát.
V zásadě mohou nastat dvě situace.
První – něco bude jinak. A pak na to prostě počkám a uvidím.
Druhá – bude se to opakovat. A potom... no, potom nevím, nejrozumější by bylo zkusit pocitu ospalosti a malátnosti vzdorovat. Horší bylo, že mě nenapadalo JAK.
Základní představa byla jednoduchá. Prostě zkusit být v takovém případě déle vzhůru. A pokračovat v denní rutině, protože máloco pomáhá tak spolehlivě udržet jasný rozum jako pevné, jasné obrysy plánu. Během ní jsem se snažil dát dohromady střípky vzpomínek a informací, minimálně tak, aby vytvořily jasný vzorec.
Když už musím spoléhat jenom na svoji hlavu – budu se spoléhat jenom na svoji hlavu. Věděl jsem, že jsem se na neznámém místě vzbudil celkem třikrát. Orientaci v čase jsem díky nadrogovanosti asi definitivně ztratil, ale rozhodl jsem se to nebrat jako důvod, proč se začít ztrácet ZCELA.
Nad jídlem jsem chvilku přemýšlel. Podezřele nevypadalo a co jsem si vybavoval předchozí probuzení, nevolnost a ztráta vědomí s ním neměla co dělat. V zásadě to bylo zajímavé. Striktně logickou cestou se dalo vyškrtnout nežádoucí ochucení, následně i vpuštění nějakého omamného plynu do cely. Všechno jako by začínalo a končilo nepříjemnými pocity, které se – najednou objevily. Bez racionálního důvodu, prostě najednou si přišly, přitáhly se sebou fyziologické problémy, a já zkolaboval.
Pokud je to pocit, který se má opakovat, a pokud to skutečně spouští – bude nejlepší s ním zkusit udělat to, co se normálně dělá s nepříjemnými pocity hned, jakmile se uvidí. Pokusit se mu aktivně vzdorovat hned od začátku.
A buď se to začne rozplývat... nebo se uvidí.
Vzhledem k tomu, že si dokážu vybavit, jak pocit nastupoval, rozhodnu se to brát jako bod pro mě. Pokud se vrátí, poznám to. A dám si pozor, abych to poznal. Protože po běžné denní rutině a zorientování se beztak nebudu mít co jiného dělat. Taky to může být zkouška.
Ta představa mě zaujala už svou paranoidností. Ale jestliže předchozí situace s droidem BYLA zkouškou, sice z mého úhlu pohledu nesmyslnou a poněkud degradující, ale přece jen zkouškou, nějaká forma testů by měla pokračovat. Pokud tedy tamto nebylo všechno.
Takže POKUD to byla zkouška, nechápal jsem její význam, původ a příčinu. Jenže pořád mělo větší cenu snažit se s ní nějak popasovat a překonat ji, než se zaseknout na mrtvém bodě. A na rovinu, s nulovými informacemi, prakticky nulovými prostředky k útěku, a více než nulovou znalostí prostředí – nazývat tohle mrtvý bod byl snad nemístný optimismus.
Na místě byla každopádně ostražitost. Pokud byly ve hře věci, které jsem nechápal, takové, jejichž chápání mi úspěšně utíkalo, protože prostě neměly být technicky vzato možné - nechci je podcenit.
Budu ve střehu. A pokud se pocit objeví, postavím se mu hned, jak jej vytuším.
