Volání minulosti

Ostatní uzavřené projekty, MPMka a podobné ...

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – pláň mezi lesy na západě (Woolvett Ralatt a.k.a Maim)

Po několika desítkách nadávek pronesených v duchu a směřovaných k broukům začnu konečně přemýšlet nad nějakým plánem...
Možná bych je mohl posekat vibromeči, ale to by bylo na dlouho a nevím kolik by se jich vyrojilo na pomoc.... Síla taky nepomůže... to by dopadlo stejně jako s meči.... to mi připomíná, že bych se měl nadechnout..
Vykouknu ven abych se mohl nadechnout a obhlédnu kolik brouků po mě jde....vzhledem k tomu, že všechny je spočítat je jaksi nereálné odhadnu to...
Takže.... je jich hodně...hodně.... tak to většinou bývá...achjo..
Poté, co jsem zavrhl Sílu, mě přece jenom napadne něco zkusit... Vzhledem k tomu, že ti brouci asi nebudou pevnější než lidé, nebo jim podobní bych je mohl jednoduše rozmačkat, otázka je, co udělají, na druhou stranu je to lepší, než nic nedělat a nechat se sežrat něčím co žije tady ve vodě.
Pokusím se z pod vody najít nejbližšího brouka a rozmáčknout ho Silou.
Silou si pomůžu ke Zrychlení a v každém případě se poksím plavat někam.... pod vodou dál od brouků v naději, že mě nebudou následovat, když se vynořím, abych se nadechl, pokusím se je třeba odhodit, nebo alespoň jednoho rozmáčknout.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
R.O.F.L
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 497
Registrován: 23.3.2008 18:50:45
Bydliště: Kdesi v předaleké galaxii, kde mozky v hlavě nenosili
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od R.O.F.L »

Bezejmenná planeta, severní planiny: (R.O.F.L.)

Blesky mě vždycky fascinovaly. Ovšem když se z nějakého důvodu zaměří přímo na vás, začnete svůj názor na ně poněkud přehodnocovat. Nemluvě o tom, že klasická metoda lehnutí si na zem nejspíš moc fungovat nebude. Teoreticky vzato bych byl, nebýt toho, že jsem se jim vyhýbal, patrně tím nejštastnějším člověkem v galaxii, nepoť znám pravděpodobnost zásahu člověka bleskem, natož několika za sebou. Na druhou stranu jsem vlastně tím nejšťastnějším člověkem už byl, protože se mi dařilo se jim doposud úspěšně vyhýbat.
Během sprintování, kličkování a uskakování před blesky se toho moc napřemýšlet nedalo, přesto se mi ale podařilo vytvořit teorii o té malinkaté "přeháňce". Teorii, založenou na domněnkách, ale dávajících smysl. Aspoň trochu...
Když se mi konečně podařilo dostat se k Joscelinově lodi, docela se mi ulevilo. Částečně proto, že se mi sem konečně podařilo dostat a jednak hlavně proto, že byla prázdná.
Jiskřivé švitoření nade mnou mi dalo dost rázně vědět, že jsou věci, kterými bych se měl zajímat tím spíš. Rychle jsem udělal salto dozadu, jen aby pak do stíhačky vrazil blesk, až mě to krátce oslepilo. Na druhou stranu jsme si díky tomu uvědomil jednu dost podstatnou věc.
Blesky se sice chovají velmi zvláštně, nemluvě o jejich původu, stále se ale musí držet jistých fyzikálních zákonů.
Jednoduše jsem si uvědomil, že náboj blesku se snaží i přes svůj z neznámého důvodu určený cíl najít cestu s nejnižším odporem, což vzhledem k tomu, že se kousek ode mě nacházela kovová loď, rapidně snižovalo šanci, že tato cesta povede skrze mou osobu. Loď prostě coby hromosvod odváděla blesky ode mně. V dostatečné vzdálenosti od lodi jsem si trochu oddechl (tedy ne že bych to nějak zvlášť potřeboval, ale vzhledem k tomu, kolik jsme toho za tu chvíli stihl udělat se prostě trocha odpočinku hodila), zaujal meditační sed a začít meditovat, snažíc se zaměřit na podstatu blesků/bouře a na planetu samotnou.
Je čas se tomu pořádně podívat na zoubek.
,,Není záludnějšího nepřítele, než sebe sama."
Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Bouře rvoucí oblohu na kusy stále trvala ačkoliv se na severu již začala objevovat hvězdná obloha. Tábor Aratan se již před chvílí ponořil do záře bezpočtu světel zářivek a reflektorů, uprostřed této záře, na vysutém balkónu jež býval vyhlídkovou palubou, stál tiše kapitán Rasat, ruce spojené za zády a tvrdý výraz ve tváři prozrazoval jeho vojenskou minulost, teď ale vedl válku s nepřítelem nad jímž nemohl zvítězit a jak se dnes ukázalo, nebude mu dopřáno ani ustoupit. Právě teď jeho pozornost upoutával problém jenž mohl stát mnoho životů, před několika hodinami totiž jeden z blesků bouře našel svůj cíl v obraném perimetru základny tvořeném nízkou zdí napojenou na generátor štítu nouzově přestavěný na planetární verzi, blesk ho takřka zničil a udělal tím štít nepoužitelný, to s přicházející nocí nevěštilo nic dobrého a donutilo většinu života v táboře přiložit ruku k dílu i když bouře stále řádila. Polovina mužů se vrhla na chvatné opravy a znovuobnovení valu i obvodu štítu, zbytek se chopil zbraní a zaujal hlídky. Kapitán přejel pohledem dílo svých mužů a opět pohlédl k obzoru s pozdviženým dalekohledem, když pohledem přejel obří ruiny neubránil se svému nově vypěstovanému návyku filosofovat o tomto místě.
Zajímalo by mě jestli když tohle stavěli byla tahle planeta stejné peklo. Jestli ano tak to museli být...
Jeho myšlenkový proud najednou zastavil pohled na kopce jižním směrem od tábora, prudce zachmuřil oči aby se soustředil na náznak pohybu jež zahlédl, zahlédl další, jeho oči se široce rozšířily dokonce i se zorničkami a rychle zmizely v okuláru dalekohledu, chvíli pátravě kmitaly po svazích vrchoviny až se zastavily na hledaném cíly. Kapitán hlasitě vydechl a rychle odložil dalekohled.
Dělejte!
Zařval dolu na pracující četu.
Za chvíli to bude, kapitáne.
Ozvalo se mu klidně obratem.
Za chvíli budeme mít společnost!
Konstatoval hlasitě kapitán a místo dalekohledu uchopil dlouhou pušku, jeho muži se zarazili a vyděšeně na něj pohlédli, hlídky okamžitě srovnali svůj pohled a brzy je následovali i pohledy ostatních. Na asi dvě míle vzdáleném svahu se něco rychle hýbalo a sem tam se odsud objevil rudý odlesk když oblohu osvítil blesk.
Rudý skvrny. Ďáblové.
Vydechl tiše Rell se strachem v hlase. Všichni dobře věděli co to znamená a jaké děsivé predátory tak pojmenovali, nikdo nečekal, nikdo nelenil a jestli předtím šlo označit jejich práci za chvatnou, teď bylo její tempo dechberoucí.

Ano ďáblové byla jedna z věcí s nimiž se setkat bez ochrany štítového valu znamenalo téměř jistou smrt a každý to dobře věděl. Navíc také představovaly jedny z místních tvorů pro něž vzdálenost dvou mil představovala problém řešitelný během pár minut, což se právě chystali dokázat. Velký černý samec tvora, velikosti velkého psa, na první pohled podobného ještěru (molochu ostnitému pro lepší představu) ale se šesti nohama, rudě zbarvenými fleky na šupinatých ostnech a široce rozviklaným ocasem, se svýma rudýma vypoulenýma očima upíral přes pláň k dnešní kořisti, návštěvníkům z jiného světa, není to poprvé co se je snažil ochutnat ale dosud vždy stála kolem jejich tábora namodralá bublina jež jemu a jeho smečce bránila se přiblížit, jediný dotek této bubliny stačil k bolestnému a dlouhému omráčení kteréhokoli z jeho lovců, ale dnes tam není, dnes mu dokonce vyšla kořist vstříc. Vůdce smečky hrdě vztyčil hlavu a ze svého rudého hrdla vydral tři skřeky svolávající jeho lovce k lovu, svolávání ani nebylo potřeba, všichni jeho lovci již postávali kolem ale jako na povel se teď sšikovali k útoku a jako jeden vyrazila tato masa téměř tříset smrtících lovců vpřed na planinu.

Nebylo pochyb.
Útočí...
Zašeptal potichu Rasat do ticha noci, náhle se zhluboka nadechl a ze všech sil zahřměl hlasem do vzduchu tábora.
Útočí!
Všichni muži se zarazili a pomalu, opatrně a strachy se třesoucí pohlédli vytušeným směrem. Jediný pohled na lesknoucí se masu deroucí se přes kopec na planinu stačil, aby si bylo možné splést obyvatele Aratanu s výpravou arkanianů. Dobře věděli, že i když je práce vlastně hotova, generátoru potrvá ještě nejméně pět minut než aktivuje štít, pět minut jež nemají. Po celém táboře se rozhostilo hrobové ticho, jen sem tam přerušené tichou modlitbou. Kapitán tiše sledoval blížícího se nepřítele a křečovitě svíral pušku připraven ji použít hned jak se mu naskytne šance. Jak se smečka blížila zdálo se mu jakoby jim již peklo otevíralo svou náruč, drápy a šupiny ďáblů se leskly v rudě žluté záři jakoby planuly plameny, náhle si uvědomil že to není světlo bouře a prudce vzhlédl. Před očima uviděl k zemi se snášející oblak plamenů jenž se s ohlušujícím zahřměním srazil se zemí mezi táborem a krvelačnými šelmami.
Aldare, buď požehnán!
Vyslovil nahlas svou modlitbu kapitán Rasat, aby přehlušil jásot svých mužů.

Bezejmenná planeta – orbita (YavineCzek)

Nevědomí zázraku jehož budou za moment strůjci, chystali se muži Selana Vose k výstupu z hyperprostoru. Eurip Star s neklidným zatřesením vyletěla z hyperprostoru a tak jako mnoho před ní se i její posádka podivila do jaké situace, štěstěna však jak se zdálo stála na jejich straně a oni se tak octli v klidné plynové kapse mlhovinového oblaku kolem nějž zuřila kosmická bouře. To bylo však zřejmě to jediné nač jejich štěstí stačilo, ve chvíli kdy po skoku naskočily senzory stačil jejich hlášení zhodnotit příslušný důstojník pouze přiléhavým zvoláním jež se rozhostilo po můstku.
An schutta!
Další zvuk jenž se rozhostil po můstku a vlastně po celé lodi byl ohlušující skřípot ohýbající se plastoceli, když se do pravého boku křižníku zabořil mandalorianský Jehavey'ir ponořený do plamenů. Trup lodi nápor nevydržel a bezpočet panelů na můstku se rozblikal a rozezněl výstražným alarmem ohlašujícím kritické poškození. Ani rychle vydané rozkazy kapitána k uzavření poškozených oblastí nedokázaly situaci zachránit a s křupnutím nesoucím se hlavní konstrukcí lodi se Eurip Star rozpadla vedví. Ulomené kusy obou lodí které nyní jako vysokorychlostní projektily prorážely trup a odmrštěny odlétaly všemi směry, zatímco obě poloviny lodi se plnily sekundárními výbuchy a trhlinami započínajícího rozpadu. Zadní část s motory byla katapultována náhlou ztrátou masy lodě a zběsilým kotoulem přeletěla přes příď lodi, aby se během chvíle vrhla s ohromnými výbuchy k atmosféře právě se objevující planety.

Kapitán Vos vržen do tohoto ohnivého pekla neotálel a hbitě se dral, jako většina ostatních, k záchranným modulům, neboť hangár již dávno pohltily výbuchy. Cestu volil moudře a plně využíval své hluboké znalosti jejích prostor k nalezení co nejbezpečnější cesty. Ale přesto vběhl s vypětím sil do místnosti záchranných modulů právě když lodí otřásl další mohutný výbuch jenž jej nemalou rychlostí vrhl proti zdi, následující minuty se tak odvíjely bez jeho vědomí.

První co jsi po probuzení uviděl byla tvář jedné z nováčků jenž jsi viděl před několika dny při rozhovoru s Kerlim.
Nehýbejte se kapitáne, máte vymknuté rameno.
Ozval se její hlas jenž Selan vnímal jen zastřeně, pomalu se začal rozhlížet což se změnilo ve chvíli kdy si uvědomil že sedí opřený o zeď jednoho z modulů, mimo něj zde byli ještě čtyři nováčci což bylo dost divné v modulu pro čtyři osoby. Mimo jeho ošetřovatelky zde byli tři mladší muži kteří se všemožně snažili korigovat váš let.
Sakra přišli jsme o dalších pět, ne šest.
Sakra doleva, hned. Doleva!
Vracející se příčetnost umožnila Selanovi pochytit část rozhovoru mužů, modul sebou prudce trhnul až Selanem projela vlna bolesti když narazil ramenem o zeď a kolem úzkého průzoru na boku naproti němu proletěl obrovský plát plastoceli. Jeho původ okamžitě poznal i díky obřímu písmenu "E" z označení Eurip Star.
Kruci to bylo o fous, začíná nám docházet palivo do trysek, musíme rychle dolů.
Komentoval situaci samozvaný pilot a Selan si tak uvědomil že již nejste v otevřené bouři ale v horních vrstvách atmosféry. Jen okamžik předtím než se modul divoce roztřásl tvrdým vstupem do hlubší atmosféry, zahlédl Selan průzorem několik dalších modulů pršících na planetu. Sestup byl rychlý, možná až příliš a když se modul konečně přestal třást, ozval se další o nic milejší rozhovor.
Sakra brzdi, takhle nás zabiješ.
Co myslíš že dělám! Ono to nejde!
Cože?!
Nikdo nebrzdí!
A...
zbytek rozhovoru jsi neslyšel, i když je stejně tak možné že žádný nebyl, protože modul "přistál". Selan coby jeden ze dvou nepřipoutaných pasažérů jsi si tak opět zahrál na nedobrovolné jojo končící v bezvědomí.

Opět se první probudily Selanovi uši.
No bezvadný...
Ano hlas patřil tvé ošetřovatelce,
...nejdřív měl vymknutý rameno a lehčí otřes mozku, teď jsi mu k tomu přidal i rozseklou hlavu na šest stehů a pohmožděný žebra. Výborně!
Kruci, a co sem měl jako dělat? Když zapneš brzdný trysky a ono to nebrzdí, tak to není vina pilota!
Selanovi se pomalu začal vracet i zrak i když brýlemi s pár tisíci dioptrií by jistě nepohrdl, přeci tak zahlédl v šeru dvě postavy lišící se od okolí barvami republikových uniforem. Jak se zrak zlepšoval získávaly postavy pevnější kontury a nakonec zahlédl i okolí. Podle všeho seděl opřený o kovovou stěnu modulu kdesi ve velké jeskyni do níž se probořili s modulem stropem, v němž po tom zbyla díra skrze ní do jeskyně pronikalo tlumené noční světlo odeznívající bouře, vlastně podobných děr tu bylo pět. Jak se Selan rozhlížel, zahlédl kameny osvětlené lumami a za nimi v dálce čtyři mihotavé světelné sloupy lum.
A tak jste vzhůru, kapitáne.
Zazněl náhle vedle Selana známý hlas.
Hledají kde jsme to vlastně skončili.
Dodal Darwin k vysvětlení oněch světel když si přisedl a podal Selanovi misku horké proteinové kaše s nouzových balíčků.

Bezejmenná planeta – orbita (Mathew007)

"Dreadnaught" se pomalu blížil k planetě a jeho posádka děkovala Síle, bohům a všemu mocnému ve vesmíru, že cestou narazili na gravitační anomálii jež je vyhodila z hyperprostoru několik dní cesty od cíle a vcelku jí tak odpustili že vyhořela hyperpohon do základu. Díky této náhodě se asi jako jediní vyhnuli ohromné bouři a nyní po dalších několika nekonečných dnech jejího obeplouvání se blížili k atmosféře z bezpečného úhlu. Kapitán Mathew Shane oblečený ve své zbroji a připravený k vylodění právě míjel svou jednotku připravenou na vše a mířil do kokpitu za Chloe, ta mu taktak stihla říct že je vše v pořádku když se ozvalo pípnutí. Jediné pípnutí senzorů se stalo mezníkem mezi štěstím a smůlou, jediné pípnutí oznamující pohybující se objekt. Tím objektem byly jen jakási vrata snad od hangáru, ale řítící se rychlostí dalece převyšující rychlost kulky prostorem přímo proti lodi. Loď proťaly svisle a jejich rychlost jim dala účinnost gilotiny, posádka ani nepostřehla co se stalo, jen jak mezi nimi náhle chybí kus paluby. "Dreadnaught" rozťatý vedví se začal rozlétat dvěma směry a všichni na jeho palubě byli rádi za neprodyšnost jejich brnění. Ta však v žádném případě neřešila podtlak vzniklý náhlou netěsností trupu a narůstajícím žáru volného pádu atmosférou ani nemluvě, většina jejich vzácného a drahého vybavení byla v mžiku pryč a jen vší silou svých svalů zabránili i ztrátám lidí. Ostatně právě štěstí stále se zubící kdesi na pozadí zabránilo masakru, ale metodu k tomu zvolilo šílenou. Nějakým hnutím osudu se totiž na levé polovině trupu spustily manévrovací trysky a na pravé roztavil pomocný generátor zhroutíc se žárem do výbuchu, za normálních okolností věci nijak milé, ale právě v této chvíli doslova spásné. Obě poloviny lodi se totiž díky nim začaly přibližovat a to tak rychle až do sebe narazily, tedy spíše se o sebe rozbily, tím se ovšem do sebe vklínily tak že vytvořily jakousi novou loď létajícího šrotu, jež poskytla živému obsahu ochranu před žárem vstupu do atmosféry. Nevýhodnou stránkou bylo její nepohodlí dané její konstrukcí a bohužel i absence jakýkoli tlumičů včetně přistávacích, o brzdných systémech nemluvě. Zjednodušeně řečeno sebou tato napůl svařená, napůl spečená hromada šrotu plnou a nijak malou rychlostí praštila o povrch planety. Posádka se tak nechtěně octla v mlýnku jehož výsledek si dovolil odhadovat málokdo.

Když se Shane probral, neznámo po jaké době, ležel na tmavé trávě pod noční oblohou stále ještě protnutou zuřící bouří. Už první pohyb mu prozradil že přistání nebylo z nejlepších, jeho tělo svlečené z brnění ležícího složeného opodál oděné v podkladové kombinéze, bylo na mnoha místech ovázané, jeho pravá noha nesla známky rovnání kolenního kloubu a pevně ovázaný obvaz kolem trupu poškození žeber, podle nádechu dvou na pravé straně. Pomalu se rozhlédl a zjistil že leží v malém údolíčku, nejspíše kráteru a ne moc starém, podle ostrých rysů okolních svahů soudě, do něhož jste svým přistáním vytvořili nový vchod. Další věcí co Mathewa upoutala bylo jeho brnění, to totiž na první pohled nejspíše dosloužilo, nebo alespoň helma s dírou místo průzoru a pancéřové pláty zejícími dírami a krví tomu nasvědčovali. Náhle však uslyšel něco mnohem zajímavějšího a to boj, nebylo slyšet žádnou střelbu, ale ryk boje byl jasný a brzy se mu dostalo i odpovědi ohledně nepřítele. Zpoza dosud hořícího vraku lodi se vynořil asi čtyřmetrový nexu, chvíli za ním se objevila Dephi s velkou, narychlo ošetřenou tržnou ranou přes levou tvář a s jakýmsi kusem železa v rukou. Její zbroj vždy jedna z nejlehčích byla na mnoha místech těžce poškozena a od krve. Podle všeho se nexu zatím věnoval Dephi a ona jemu, což bylo dobře protože Mathewů ani po prohledání okolí nenašel jedinou svou zbraň.

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Roger Snipe pomalu se ubírající sílící tmou směrem k ruinám se náhle zarazil když se na obloze před ním objevila obří hořící světlice padajícího ocasu Hammerheadu. Věnoval této podívané takovou pozornost jako by šlo o znamení Síly a to až do momentu kdy se mu dostalo i toho skutečného znamení v Síle. Znamení oznamujícímu přítomnost něčeho nepřátelského. Než stihl zjistit čeho, nebo se chopit zbraně, ho odpověď srazila k zemi. Měla podobu "ďábla" jedné z místních šelem rozehnaných dopadem hořících trosek a jak si Roger okamžitě jak ho rychlým a téměř automatickým pohybem odhodil ze svého hrudníku ověřil, velice společensky založené, v jeho těsném následování se totiž objevili na kopci další dva hladově sledující Snipea. Všechny tři šelmy okamžitě a s neuvěřitelnou rychlostí obklíčily svou kořist a rychlými doráživými pohyby testovaly rytířovu obranyschopnost. Roger vystaven těmto šelmám si ale s hrůzou uvědomil něco co ho vyděsilo mnohem více než tato stvoření a to přítomnost temné strany. Nebyl to Sith, ani vlnění tohoto světa, byla to ta zvířata, šelmy vystavené nebo možná stvořené temnou stranou Síly. Úrovní alchymie s jakou se doposud nesetkal, jež těmto tvorům dávala jejich rychlost a rudé oči které se v boji či lovu měnily do sithské žluti. Síla ho varovala proti každé sebemenší části jejich těl aniž by dokázal poznat zda díky temné straně či skutečnému nebezpečí. Jistě o nebezpečnosti jejich velkých drápů a pilovitých zubů, jež mu při prvním setkání tak zblízka představil jeden z nich, pochyb nebylo, ale varování před jejich krunýři, nebo šupinatými ocasy bylo záhadou nevěstící nic dobrého.

Bezejmenná planeta – les na jihu (Ki)

K podobně milé debatě se schylovalo i kdesi v lesích na jihu, kde se Dante blízce seznamoval s milým asi metr a půl vysokým "psem" z nějž naštěstí nebyla cítit Síla, ale jen dech. První pokusy o usměrnění či zpacifikování tvora skončily nezdarem, proto se Dante uchýlil k prostředkům podstatně jednodušším, Rebellionu. Během prvních útoků si šelmu mohl vcelku dobře a zblízka prohlédnout. Byl to skutečně jednoznačně pes, ovšem tak jako většina místních výplodů ani jeho neminuly drobné změny, u něj spočívaly ve čtyřech otevřených asi metr dlouhých kostech prorůstajících kůží ze spodního obratle krku ležících na jeho zádech, kostěných výběžků vyrůstajících z ostatních obratlů a tvořících tak jakýsi hřbetní pancíř až po ocas, výrazný trojúhelníkový čelní výstupek dávající jeho hlavě trojúhelníkový tvar a skrývající jeho dlouhé uši pod tvrdou kostí a několik podivně tvarovaných výstupků skrytých pod srstí prozrazujících přítomnost nových vnitřních kostí. Podle všeho to byl jen jeden z místních predátorů, zakládající si na obranyschopnosti svého těla před ostatními. Otázkou však bylo jak se mu tato obrana osvědčí při střetu s jeho dnešní kořistí. To očividně hodlal okamžitě zjistit, neboť se bez zaváhání vrhl do útoku proti Dantemu nevšímajíc si jeho meče. Ten šance využil a hbitým úskokem se dostal do jeho boku kde pevným švihnutím přejel po jeho boku. Meč se lehce zabořil do kůže a vytvořil tak dlouhou jizvu na zvířecím boku doprovázenou jeho bolestným zakvílením. Problém však byly ony nové kosti tvořící pod černou srstí a rychle se hojící kůží pevný pancíř schopný odolat i Rebellionu. Zvíře navíc získalo zraněním očekávatelně špatnou náladu značící se hlasitým vrčením a představováním tak krásné řady nažloutlých ale vražedně ostrých zubů, jak ostatně dokazoval vyrvaný kus stromu opodál.

Bezejmenná planeta – úžina v pohoří na východě (Shisco)

Buď zticha hlupáku!
Zahřměl kdesi v pohoří na východě od tábora Aratran na Eresise mistr.
Zapomínáš kde sme! A hlavně tohle není jen temná Síla. Dobře víš že se krystaly nevyskytují na místech protnutých Silou, ne tyhle všechny...
Mistr přenesl svůj proslov od okřiknutí až k zamyšlené úvaze v níž se podle všeho sám trochu ztrácel.
...Takových druhů, takových forem, takových možností.
Náhle si uvědomil že stále mluví nahlas a vrátil se k rozhovoru s Eresisem.
Dobře víš jakou cenu mají některé krystaly a tady jsou jich hory. Síla jaká by se dala získat z tohohle bohatství je nezměrná. A to že už sami leží na místě s tak silnými vibracemi Síly je neuvěřitelné. Ale jestli se pokusíš získat odsud čistou Sílu tak jsi blázen. Nejsilnějším zdrojem Síly a to i temné jsou ty blesky všude kolem!
Mistr se posměšně ušklíbl.
Ale jestli chceš přitahovat a nasát tuhle Sílu, nebudu ti bránit. Jen počkej až odejdu do bezpečné vzdálenosti a užiju si podívanou.
S těmito slovy se otočil a opět vyrazil dál úžinou, jen tiše dodal.
Koneckonců loď je pryč, takže jsi mi k ničemu.
Slova se k Eresisovi dostala jen díky jeho naladění na Sílu, jinak by je jistě ani nepostřehl.

Mistr postupoval pomalu a často něco zkoumal ve svazích úžiny větvící se a proplétající se celým pohořím. Asi po deseti minutách ho něco upoutalo až podezřele hodně. Jediný pohled na mistrovu vrásčitou užaslým, nadšeným výrazem zkřivenou tvář Eresisovi stačil aby poznal něco důležitého. Chytrost zvítězila a než se mistr ohlédl, zmizel Eresis za odštěpenou skálu na boku cesty. Mistr se podíval jeho směrem a když ho neviděl myslel si že je ještě za zákrutem, využil situace, aktivoval meč a rychle jej zabořil do skály kde opsal kruh a Silou opatrně vytáhl kužel skály. Eresis jej bedlivě sledoval ze svého úkrytu. Mistr vytvořenou díru rychle zaplnil okolním kamením a prachem aby nebyla tak nápadnou a rychlým pohledem zkontroloval cestu za sebou, když nikoho neviděl začal rychle oprýskávat rukou kusy kamene a vyprahlé půdy až se pod nánosem objevil rudě zářící poloprůhledný krystal, pravda tvar, čirý neopracovaný krastal, ani velikost, větší než pěst, nebyly ideální ale s použitím dobrých nástrojů mohl posloužit v nejednom meči. Mistr si krystal prohlížel s nebývalým zájmem, zaujetím a nadšením, jakoby držel v rukou nejmocnější zbraň galaxie. Rychle se vzpamatoval ze svého zaujetí, rychle se rozhlédl, krystal ukryl do záhybů svého pláště a otočil se k pokračování v cestě.

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně rancora (Elinor)

Podobně vzácného objevu se dostalo i Joselinovi, lapenému v rancořím doupěti. "Fred" jak se zdálo nebyl až tak apatický vůči Joselinově přítomnosti, tedy v jistém ohledu. Na jeho vyjeknutí vůči budování střešního okna jeskyně, ani uklidňující vybrace jimiž ho Joselin bombardoval nereagoval nijak, ale na krev deroucí se z rány na jeho noze, po odstranění zátky v podobě kusu žebra některého z jeho bývalých obědů, reagoval okamžitě. Přestal mlátit do stropu a dokonce upustil svůj improvizovaný kyj na zem a jen fascinovaně pozoroval Joselinovu krvácející ranku. Pocity na obou stranách v oné chvíli a napětí jež tak v jeskyni vzniklo bylo řezatelné světelným mečem, po chvíli se rancor přece pohnul a cosi v jeho očích se změnilo. Pomalu se otočil a uchopil malý stromek (jen asi dva metry vysoký listnáč s kmínkem o dobrých patnácti centimetrech) stojící opřený o zadní zeď jeskyně, s ním v pařátu se otočil a udělal několik opatrných kroků k Joselinovi, při nichž pozoroval spíše strop jeskyně než jeho. Když stanul jen asi tři metry od něj natáhl pařát se stromkem a šťouchavým pohybem jej podával Joselinovi košatou částí napřed. Chvíli trvalo než si Joselin uvědomil pohled rancora a pocit starostlivosti prodírající se vzduchem jeskyně, zhruba v té chvíli rancor pochopil že není pochopen a rozhodl se pro názornější ukázku. Druhou rukou uchopil jednu z bočních větví a dvěma prsty z ní stáhl listy, ty pak pomalu shodil na Joselinovo zranění, poté strom rychle a lehce otočil a uloupl jeden z kořenů, zbytek stromu hodil zpět ke zdi, ulomený kořen rozlomil s velkou námahou napůl (kořen byl na jeho pařáty dost malý) a jednu polovinu hodil Joselinovi k nohám, druhou si hodil do tlamy a názorně jí zkonzumoval. Poté se podíval tázavým pohledem na Joselina.

Když už bylo jisté že se situace uklidnila, sedl si rancor se zaduněním doprostřed jeskyně a opět si zkoumavě prohlížel svého návštěvníka. Při té příležitosti se pustil do zbytku své večeře, kterou ulamoval kost po kosti a klidně žvýkal. Po chvíli pozorování tak dospěl Joselin k jedinému možnému vysvětlení takového chování.
"Přemýšlí."
Ano rancor podle všeho nad něčím hloubavě přemýšlel za doprovodu drobné svačinky, vzhledem k tomu že celou dobu nespustil oči s Joselina nebylo moc těžké hádat téma jeho myšlenek. V Joseninovi se tím však probudila přirozená zvědavost a pokusil se opět navázat kontakt, jemuž se k překvapení obou dostalo kladné odpovědi.

Bezejmenná planeta – ledová jezera na severu: (Vesgam)

Mezitím co ostatní badatelé zápolili s taji nového světa, Ream vedl svůj vlastní boj. Jeho protivníkem v něm byl sněhový tunel a gravitace, soupeři silní a nevyzpytatelní. Prvních pár metrů se totiž oba tvářily jako nápomocní a dokonce se mu dařilo šťastně využívat i mírného náklonu tunelu, ale náhle s tichým praskavým zvukem padajícího sněhu se vše změnilo. Tunel před Reamem zatím držel nebo tak aspoň vypadal, ale část za ním ne, ta se začala velmi rychle hroutit a zasypávat tak zbytky stíhače, jak bortění stěn pokračovalo začalo Reama dohánět a ve chvíli kdy pod nánosem sněhu zmizely oba kufříky přivázané k noze, věděl Ream že je zle. Během momentu totiž zmizel pod tlakem bílé masy po pás a jen ohromným vypětím sil se mu podařilo udržet klid, jenž zadržel další bortění stěn. Možná přispěla i Síla jíž Ream stále volal, ale pokud ano tak nijak výrazně. Všechny jeho smysly začaly křičet varování, jenže se nedokázaly shodnout jaké, část volala po nehybnosti jediném záchranném bodě před pohřbením pod ledem a část zase po rychlém opuštění studeného hrobu než začne chlad rozlézající se Reamovýma nohama mít trvalé následky. Vše vypadalo beznadějně a chlad sílící pokročující nocí začínal umrtvovat Reamovo tělo, když se náhle ozval hlas naděje, ve skutečnosti to nebyla naděje ale starý známí rýpal uvnitř jeho hlavy.

"No jistě zabíjet to jo. Honit se za někým půl galaxie to jo. Ale vyhrabat svůj zadek z díry v ledu to je moc, co?! No dobře, pusť mě k tomu!"

Nebylo moc o čem debatovat, Ream se uvolnil a nechal své tělo dělat své. Cítil jak se kolem jeho těla rozbuřuje Síla.

"Tak a jedem!"

Všechna Síla se na jediný povel uvolnila a vystřelila Reamovo tělo z tunelu jako náboj z hlavně aniž by se opřelo o pevný podklad nebo udělalo větší pohyb, celé to byla jen dokonalá souhra svalů a Síly. Ream vyletěl z hroutící se díry a velkým obloukem dopadl do sněhové vrstvy po hlavě.

"Umíš přistávat i jinak než na hubu?"

Ozvala se ještě jízlivá poznámka v jeho mysli. Ream teď seděl na sněhové pláni a bylo mu na první pohled jasné že už není na Coruscantu. Bílá pustina okolo lemovaná modrou polární září neuvěřitelně se vlnící na podkladu rudě zuřící bouře prolamující se v hvězdnou oblohu s náznaky z bouře vykukujícího pestře žlutého měsíce. Pláně se zdály ohromné, přesto si však Ream všiml tmavých hor na jiho-východě, nevědom si blízkosti svého cíle.

Bezejmenná planeta – jezírko mezi lesy na západě (Gnost Kohn)

Ani Maim si této skutečnosti nebyl vědom a ani ho moc nezajímala, jeho plnou pozornost si totiž žádal místní velmi neodbytný hmyz. Bohužel i on odhaloval hlubiny svých sil, za posledních pár hodin například přišel na to že dokáže zadržet dech na něco přes šest minut a také na to že všechny jeho mocné schopnosti nabyté léty výcviku jsou téměř nepoužitelné proti obyčejnému hmyzu. Pro nějž ovšem od doby co se seznámili přišel na desítky využití, ať už jako senzory, neboť hmyz jej byl schopen neomylně následovat i přes skrytí pod vodní hladinou, nebo coby vzor stíhače, protože byl schopen během momentu změnit směr letu a dokonce se zarazit necelý centimetr od hladiny ze střemhlavého útoku. Všechny tyto schopnosti mu však nepřinášely příliš dobré nálady protože byly nyní používány proti němu. Jak se navíc ukázalo byl miliardový roj téměř dokonale imunní vůči síle, tedy ne že by brouci vykazovaly nějakou odolnost nebo snad nadání, bylo jich prostě jen moc. Každý Maimův pokus o použití Síly byl úspěšný, tedy v podstatě, každý jednotlivý brouk na něhož se zaměřil byl rozdrcen nebo odhozen, ovšem jeho místo okamžitě zaplnilo deset dalších. Naštěstí se jezírko ukázalo být obydleno pouze malými a nedravými rybami roztodivných tvarů, které před Maimem okamžitě prchaly a tak alespoň odsud mu nebezpečí nehrozilo.

Bezejmenná planeta – severní planiny (R.O.F.L.)

Asi nejklidnější chvíle zažíval Ryen Avery sedící v trávě a toulající se v hlubinách Síly v hledání odpovědí. Nad jeho hlavou se mezitím mezi bouřícími mračny začala objevovat noční obloha přinášející sebou klid. Ani jeho pátrání však nebylo ztrátou času a odpovědí se mu dostalo víc než sám čekal, ovšem vzápětí zjistil fakt známí všem mistrům Jedi a to že jsou odpovědi které přináší ještě víc otázek. Ale přišel tak na to že bouře je směsí několika vesmírných úkazů pozorovaných ve známém vesmíru, její plynové kapsy zastupovaly mlhoviny držené v kapsách právě díky statickým silám bouře, jež sami pomáhaly produkovat, fungovaly totiž jako obří desky kondensátoru mezi sebou kumulující náboj jenž díky monstróznosti celé bouře přecházel do výbojů obrovských velikostí a napětí. Některé tyto kapsy stlačované soustřednou dynamickou energií vnitřních sil bouře, udržujících bouři pohromadě a v pohybu stovkami elektromagnetických polí tvořících její gravitační anomálie a vnitřní proudy, a tvořené reaktivními plyny a vysoce nabuzenými částicemi se samovolně zažehávají pod tlakem v termonukleárních a fuzních reakcích ještě povzbuzujících vnitřní energii bouře a napomáhají tak vznikům nových gravitačních středů rozviřujících bouři. Všechny tyto síly pak při střetu se slapovými silami planety ještě posílenými vlnami Síly obklopujícími jí, vytvoří ohromné statické pole zadržující energii bouře ale tvořící elektrostatický náboj stahující výboje z hlubin bouře, ty se po střetu se silnými vlnami Síly smísí s její elektrickou podstatou a přitahovány ke středu slapových vln se v podobě ohromných blesků vrhají k povrchu země, ačkoli se stále snaží dodržovat základní vlastnosti elektrického výboje a vyhledávat tak body elektricky co nejvodivější, jejich hustota a síla vodivých polí vzniklých v atmosféře je směruje i k cílům méně běžným jako podzemním ložiskům vodivých materiálů nebo místům z nějakého důvodu držících Sílu.

Ryen by jistě přišel i na další objevy vyplývající z jeho nevědomého pozorování od doby příletu, nebýt však vyrušen. Dostalo se mu totiž návštěvy od tvora na kterého jeho pátravá mysl nenašla odpověď. Byl jím jakýsi ptakoještěr prudce se na něj vrhající z oblohy, jeho stav spojený se silou ho včas varoval před nebezpečím a tak pro něj nebyl problém uhnout i s jistou časovou rezervou. Teprve nyní si uvědomil nevýhody ústupu bouře spočívající v pátraní místních predátorů po pozdní večeři a bohužel si uvědomil i něco dalšího, své vysílení způsobené meditací při níž vyvolal podvědomě Silové chápání. Tvor se několik metrů od něj snesl k zemi v nezdařeném útoku a dal mu tak příležitost si jej prohlédnout. Byl to asi tři a půl metru dlouhý ptakoještěr s rozpětím křídel kolem sedmi metrů pokryté kožnatou blánou rudě zbarvené s nachovými skvrnami, toto zbarvení mu však podle všeho sloužilo jako kamufláž neboť se po "přistání" začalo měnit na tmavě zelené s hnědými skvrnami, křídla měl tvořená blánou napnutou mezi kostmi předních a zadních končetin, ty byly tvořeny dvěma prsty, opatřenými velkými a na první pohled ostrými drápy, vyrůstajících z nosných kostí v oblasti středového kloubu (mezi kostí přiléhající k tělu a kostí tvořící oporu konce křídla), přední končetiny byla asi dvakrát delší než zadní. Trup měl svalnatý a pevně stavěný na jednom konci zakončený ocasem s roztažitelnou blánou s nebezpečně vyhlížejícím ostnem na špici a na konci druhém dlouhým krkem se splývající hlavou z níž se nad tělo čněly dva pružné rohy. Tvor se pomalu napřímil a černýma vypouklýma očima s vertikálními blanitými víčky si Ryena prohlédl, nakonec široce otevřel tlamu se čtyřmi řadami dýkovitých zubů a vydal bojovné zaskřehotání. Poté divoce máchl křídly, čímž vyvolal na zemí nemalý poryv větru, a okamžitě se vznesl několik metrů nad zem, odsud nespouštěje Ryena z očí se vrhl k dalšímu útoku.

_________________________
I tohle kolo má volné pořadí.
Zprávy:
Pro případné nově příchozí: Stále platí abyste první příspěvky končili výstupem z Hyperprostoru.
YavineCzek: Jsi v jeskyni jihovýchodně od tábora Aratran, Všechny tvá NPC přežili a přidal jsem i oněch dvacet nováčků, pro zábavu.
Mathew007: Jsi v kráteru na jihozápadě od Aratranu. Tvůj tým se potýká s dalšími čtyřmi drobečky za lodí a v příspěvku ber prosím ohled na svůj zdravotní stav.
Pro všechny bojující: Jen připomínám abyste nevyhodnocovali souboje, s výjimkou postupu podobného poslednímu příspěvku Ki-ho.

Uživatelský avatar
Mathew007
Učedník
Učedník
Příspěvky: 53
Registrován: 25.8.2008 17:13:02

Příspěvek od Mathew007 »

Bezejmenná planeta – orbita

Masakr, který se odehrál na orbitu měl zníčující dopad na Mathewa a jeho tým. Neštěstí, které se stalo na orbitu nikdo nečekal a proto to i tak dopadnulo....

Auuuu moje hlava, jediný na co si vzpomínám je ten blbej kus lítacího železa, kterej nám zníčil lod ach jo snad je můj tým vpoho, moje helma je v háji, ale vypadáto, že mikro vysílačka je v pořádku

vytáhnul vysílačku z rozbité helmy a pořád přemýšlel nadtím co se stalo a nevěříčně kroutil hlavou

jediný co mi zůstalo jsou nezníčeny karty s kreditama a nějaký baterky

Když jsem konečně nabyl sil s horkou hlavou a trochy bolesti na hrudníku vstal, ještě jednou začal kontrolovat tělo.
I s těma "odřeninama", mi přišlo že mohlo bejt hůř.
Následně mi začlo myslet, že musím zkusit mikro vysílačku.

Nasazením vysílačky jsem ihned začal mluvit přes náš kodovaný kanál.
Halo Halo tady BLACK jste tam někdo.........jenže šumění sluchátek mi dávalo čím dár horší myšlení na nejhorší, ale následně jsem si dal malou facku a řekl si Jsi voják, tak dotoho pokud tam někdo bude určitě se ozve.

Náhle se ozval obrovský dupot, za kterým jsem se ihned ohlédl a hned mi bylo jasný kdo je tu NEXUS známá dravá "kočička", která zabije člověka jednou ranou. Ale s kým to Nexus nebojuje vždit to je Daphne !!!!

Ale znal jsem častou taktiku Nexuse.
Bylo to stoupání k oběti, úder, pak se rychle vraťí na zem a čekal, zda jeho nepřítel bude oplácet útok.

Hned u mojí nohy byl kus kovu, který byl akorát do rukou ihned jsem ho zvedl a vyběhnul k Daphne a řval, aby Nexus znejistil. Vypadalo to, že Nexus znejistil a připravoval se k útoku svým stylem na Daphne. Já jsem okamžitě zařval co se chystá udělat, jenže Daphne se na mě podívala a já věděl, že už má plán jelikož byla vždy o krok dopředu ve všem. Jakmile se chystal Nexus zaútočit uslyšel jsem výstřel, který nexuse pořádně zranil.

To musí být Jack !!!!!

Nexus byl skoro mrtvý, ale ozvala se druhá rána, ale ta přišla přímo do hlavy.

Daphne šla ke mě a když viděla, že Nexus nemůže hrát mrtvého, tak mi přidrzle řekla Kapitáne kde máte svojí výbavu ?

Daphne ty se nezměníš

Jack zrovna vylezl ze skrýše a chtěli mi povědět co se stalo, ale já nechtěl nic slyšet dokud nebude celý tým a nějaká výbava pohromadě.

Musíme najít ostatní koukněte se kolem vraku lodi, ale pozor na další potvory a některé další cestovatelé tahle exploze přitahne dost pozornosti !!!!! perimetr bude 100 - 200 ani míň ani víc a rozchod.....

Uživatelský avatar
YavineCzek
Učedník
Učedník
Příspěvky: 72
Registrován: 07.2.2009 15:47:06

Příspěvek od YavineCzek »

Bezejmenná Planeta, podivná jeskyně

darwine..... kolik nas přežilo .... ohh... pamatuju že sem byl mezi prvníma u modulů aaa.... proboha co byla ta bouře do který jsme vlítli ? a kurňáá too jee boléésttt co se vlastně stalo ... ? pamatuju si že si v klidu povídáme v hyperprostoru a zničeho nic do nas něco narazilo ... pak si jen pamatuju..... ouch sprint k modulům ...něco mě praštilo a pak sem se probudil v modulu ...tam na mě někdo mluvil ... a ... pak mě zase něco praštilo a pak si jen vzpomínám na někoho z modulu a na tvuj hlas .... a teď mi proboha řekni co se stalo kolik nás přežilo a kde to kurňa sme ? ahhhh někdo si určitě všiml našeho přistání kolik máme zbraní .. ? Sakra kde sme ?? ohhh to je bolest TO MI NEMUŽOU DAT NĚCO PROTI BOLESTI ? no alespoň ta medička vypadá zkušeně SAKRA Eurip star .... dal sem za ni celý dědictví ... bylo to mí dědictví .. doufam že tu najdu alespoň něco hodně cenýho za co bych si mohl koupit novou loď .... ale to nejde přece jentak nezapomenu na eurip star ! nebo ano ? musim tady najít alespoň nějakou pamatku ... OHH.. proboha ja sem idiot ja mam posadku a ja starej vůl myslim jen na loď co moje posádka ? mí kámoši ? co mí staří spolubojovníci ? co ti co jsou teďka pořád v republice zatímco s náma nemůžou navázat kontakt ? musíme navázat kontakt s republikou a nebo s obylvateli této planety ... vztal jsem a čekal jsem na odpověď od Darwina

Uživatelský avatar
Vesgam
Učedník
Učedník
Příspěvky: 68
Registrován: 08.6.2010 16:11:01
Bydliště: Jak kdy...
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Vesgam »

Bezejmenná planeta – ledová jezera na severu:

Jak tak lezu tunelem výš a výš (abych byl přesný, jak se tak snažím lézt tunelem výš a výš), něco se ošklivě zvrtne. Tunel se začíná bortit, sníh padá a tunel je náhle stísněnější. Když mé kufříky zmizí pod nánosem sněhu, začíná má první krize v tunelu. Bez těch kufříků budu venku naprosto bez jídla a zdravotní péče, což rozhodně není dobrý start mise. To mě však ani moc nemusí trápit, protože se náhle objevím v přímém nebezpečí života já sám. Sníh mám až po pás.

"Sníh. Studenej sníh. Jestli se z tohohle nevyhrabu, tak tady umřu. Umrznutí navíc není zrovna nejlepší způsob smrti. Takže by to chtělo rychle něco vymyslet. takže co? Musím se odsud rozhodně dostat. Ale jestli se pokusim vydrápat nahoru, nejspíš mě to jenom víc zasype. Takže jak? Možná bych mohl použít světelnej meč, roztavit tu masu sněhu pode mnou a pak lézt dál..."

"No jistě zabíjet to jo. Honit se za někým půl galaxie to jo. Ale vyhrabat svůj zadek z díry v ledu to je moc, co?! No dobře, pusť mě k tomu!"

Ozve se najednou hlas v mé hlavě. Né že by se mi jeho zacházení a tón líbil, avšak teď není čas příliš diskutovat a vypadá to, že ten kus Reama co ve mě zbyl z mládí má i celkem dobrý nápad.

"Tak ukaž co umíš."
Odsouhlasí Sithský vrah Reamův plán a předá mu na tento okamžik absolutní kontrolu nad tělem (samozřejmě si ponechává ono důležité právo veta).
"Tak a jedem!"
Zazní ještě Reamův hlas a poté je provedena celá akce. Být živoucí dělovou koulí sice není zrovna moje vysněná práce, nicméně prozatím musím toto nepříliš lukrativně vyhlížející postavení přijmout. Dalo by se říci, že let je i celkem zajímavý, avšak dopadnutí je poněkud neohrabané a obě mé stránky z něj nejsou zrovna potěšené.

"Umíš přistávat i jinak než na hubu?"
Zazní rýpalův nespokojený hlas. Ten mě dopálí a to úplně maximálně. Hněv je hlavní pohonná síla Temné strany a tak není divu, co teď moje dopálená temná stránka dokáže. Dalo by se říct, že uchopí tu světlou stránku pod krkem a hodí s ní o zem. Na necelou minutu se mi podaří úplně a naprosto utišit rýpala a to jen prostřednictvím hněvu k němu. Tenhle stav věčného a absolutního hněvu však nelze vydržet po moc dlouhou dobu, avšak je to spíše jakési varování pro rýpala. Jeho zdroj dobroty je spíše vnitřní a ani zdaleka tak silný, jako můj zdroj hněvu podpořen vnějšími vlivy.

"Nemám nejmenší důvody se s tebou bavit, stačí pevná vůla a budež zticha napořád. Měl sem vlastní plán jak se odtamtud dostat, takže moc nemachruj, raději se zaměř na to co bude dál. Nebo můžeš držet hubu, jak chceš."
Dalo by se říci, že "Rejpavý Ream" je opět trochu tišší a o něco více spoutaný, avšak ani zdaleka ne zničený. Ale prozatím mi bude nynější stav muset stačit. A raději se zaměřuji na to co budu dělat dál.

"Takže nevíme kde jsme a co je okolo nás. Máme zásoby jen na pár dnů, přišli jsme o loď a nevíme co hledat..."
"To se ti moc povedlo, mimochodem."

Objevuje se již další rýpavá poznámka. Dalo by se říci, že stav klidu příliš dlouho nevydržel. Ale ukázal něco důležitého, že v jistém směru je ta temná stránka silnější než ta světlá. A také že tu světlou se opět nepodařilo umlčet. Každý z toho vyšel s přesvědčením, že je ten lepší, avšak naštvaný na toho druhého. Přesto musí obě stránky spolupracovat, pokud chtějí přežít.

"Drž hubu a raději mi pomoz."
"Nemůžu ti pomoct, když budu držet hubu..."
"To by stačilo. Musíme udělat něco důležitějšího, než se jenom hádat. Musíme vymyslet co dál. Potřebujeme získat jídlo a vybavení, takže nejprve najdeme život. Na to máme dost Síly."
"Já bych spíš odešel z týhle mrazivý pustiny. A kam mý oko dohlédne, tam je sníh. Až na hory, takže jdeme k horám."
"Tak jdeme k nejbližší formě života u hor."


Dohodnou se obě části mého já a tak pomocí Síly vyhledávám veškeré formy života v okolí. Jakmile mám o okolí přehled, zaměřím se na živý bod nejblíže k přímé cestě z místa kde stojím k horám a jakmile mám jasný cíl cesty, vyrážím. Snažím se soustředit na svou cestu, avšak stále se mám na pozoru jak nejlépe to jde. Koneckonců můžu vyhledat onen bod kdykoliv znovu, ale jestli mě něco bude chtít napadnout, už nebudu mít druhou možnost na obranu a druhý život...
Opravdová moudrost je v poznání sebe samého.

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina

Světlo? Zarazí mě rychlá myšlenka a zadívám se na oblohu na padající světlo. Vida, další návštěvník, Jestlipak bude mít stejný osud jako já, nebo snad na palubě všichni zemřou? Kdo ví. Zahledím se kupředu abych ve vzniklém světle našel další bod který by mě nasměroval k troskám když mě zahřmění síly varovalo.
Než jsem stihl cokoliv udělat válel jsem se na zemi pod vahou nějaké přítulné potvůrky. Oženu se rychle rukama abych se zbavil váhy na svém hrudníku a instinktivně vyskočím na nohy. Během výskoku se již chápu své zbraně a okolí se rozzáří měkkým zeleným světlem mé zbraně.
Mezitím se již k mému novému příteli připojili další dva kolegové kteří mě systematicky obklíčili a chňapali po mě zkoušeje mé reflexy.
Ještě že ovládám bojovou předvídavost. Proběhne mi hlavou když se díky předvídání vyhnu jednomu z chňapnutí.
Notak mazlíku líp to neumíš? Přes sebejistý tón mého hlasu mi v hlavě šrotují myšlenky. Temná strana? co se na téhle planetě asi odehrávalo. Nějaký pokus nebo snad omyl přírody? Buď jak buď tuto planetu v minulosti jistě již nějaký sith navštívil. I kdyby to nebyl výsledek sithských pokusů jistě síla temné strany nějakého již přilákala.

Takže co teď s váma kluci? Přátel mám dost, nové nepotřebuji
. Ušklíbnu se a rychlým pohledem zhodnotím jejich krunýře a šupinaté ocasy, s drápy a zuby jsem se již seznámil. Mohl by to být problém.

Postavím se do postoje ataru a započnu boj. Nejlepší obrana je útok. Napřáhnu ruku směrem k nejbližšímu ,,ďáblovi´´ a pokusím se ho silou odhodit. Nepočkám ani na výsledek protože sebemenší zaváhání může mít katastrofální následky a po vzoru Ataru se pokusím druhého protivníka rychlým saltem přeskočit během skoku udělám výpad jednou čepelí tyče na jeho záda což by ho mělo pokud ho nezraním alespoň zaměstnat a po dopadu na nohy udělám otočku Jung a druhou čepelí mu seknu po nohách. Hned po manévru po kterém by jsem se měl ocitnout mimo kruh ,,ďáblů´´ zhodnotím situaci v obraném postavení Shien.

Ki
Učedník
Učedník
Příspěvky: 136
Registrován: 27.8.2009 15:23:21
Bydliště: Malachor V,Trayus academy

Příspěvek od Ki »

Bezejmená planeta, kdesi v lesích, jižně od tábora Aratran

Popravdě, mě Punťa začala opravdu štvát.Mohl jsem d oněj řezat jak jsem chtěl a on akorát odhalil další část ze svých "smrtonosných zbraní".To bylo to co mě štvalo nejvíc.Ty jeho pokusy o hraní si se mnou na honěnou (aniž bych k tomu já svolil) jsem ignoroval.Možná že si nechtěl hrát, ale snažil se mě zabít, stejně se mu ani jedno nedařilo.Pak jsem zjistil, že tenhle čokl je plnej překvapení.Prvním bylo, že dokázal odolat Rebellionu.
O tom jsem něco slyšel od matky.Říkala tomu nějak jako sithská alchymie nebo nějak tak.
Začaly se mi vybavovat všechny ty holoobrázky, obrazy a rytiny s mým otcem.Veliký Sparda.Snažil jsem se přestat myslet na rodinu a věnovat se souboji.Pomalými kroky se ke mě zvíře opět vracelo a vyceněné zuby značily, že se o přátelský rozhovor jednat nebude.
Už mě fakt štveš.Uvědomuješ si to?
Zabodl jsem meč do země a pravou rukou stále držel rukojeť.Levá mi zatím sjela na jednu z pistolí v pouzdře na bedrech.Zbraň jsem stále schovával za zády a vyčkával okamžiku.A pak se slovy:
Schválně jak kvalitního máš zubaře.
jsem věnoval čtyři náboje jeho špičákům, či co to měl místo zubů.Vyndal jsem měč ze země a podržel ho v pravé ruce.Sérií obratů a piruet jsem se dostal k pravému boku psa a pokusil jsem se v rychlosti vypálit do zraněného místa.Pak jsem vrátil pistoli na původní místo a s připraveným mečem jsem vyčkával protiútok.
I´m not an sith apprantace, I´m a marauder, sith marauder.
- "Deathrunner"

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – úžina v pohoří na východě (Eresis Trocano)

Pro Sílu, já jsem vůl!
v duchu si vynadám, když si uvědomím, že bych si po načerpání surové energie z těch krystalů mohl také pěkně zahrát na ampérmetr.
Máte pravdu, možná to není nejlepší nápad.
Stejně tě zabiju!
řeknu si za svým myšlenkovým štítem pro případ, že by se mi vrtal v hlavě. Jen tak pro jistotu, ikdyž bytosti s takovými zkušenostmi to stejně asi je jasné. Navíc kdyby chtěl, tak si nakonec nějakou cestičku určitě najde.
V tom případě pokračujme v cestě.
vykročím s těmi slovy vstříc dalšímu dobrodružství.
Loď je zničená, loď je zničená... A já jsem si toho asi nevšiml, co? A že jsem ti k ničemu? A kdo ti ji asi tak opraví? Ikdyž tobě už možná ne.
nadávám si pro sebe, což mne po cestě zabavuje.

Kde je? Ještě před chvílí byl támhle!
zaregistruji asi po deseti minutách chůze to, že se mi mistr zřejmě úmyslně ztratil z dohledu. Na chvilku se zastavím a zaposlouchám se v Síle, abych vycítil jeho polohu.
Tam, za tím velkým šutrem vpravo nahoře.
S tím se za ním vydám a zpozoruji ho, jak se sklání nad kusem skály.
Co to tam hledá? Svoje mládí?
proletí mi hlavou, než přijdu na to, že to není mentorovo mládí ani obyčejná skalka, ale velký kus temně rudého krystalu.
Najednou se na okamžik prudce ohlédnul mým směrem a já se rychle přikrčil za jiný, tentokrát už asi obyčejný kus kamene, který ležel přes cestu.
Když uslyším typický zvuk prastarého světelného meče nostalgického vzhledu, vlastně bývalého protomeče vylepšeného moderní baterií a prostor se naplní fialovou září, vykouknu zpoza skalky a sleduji svého učitele, jak vyřezává tím světelným mečem z masy surového krystalu váleček přibližně o velikosti pěsti dospělého člověka.
Zajímavé. Copak s tím má asi v plánu?
zauvažoval jsem, když starý muž deaktivoval meč a vrátil si ho na opasek. Poté vytáhnul vyříznutý válec za pomoci Síly ven, pár vteřin ho nechal vychladnout a schoval ho do vnitřní kapsy promočeného černého pláště. Na to se rozhodl pokračovat v cestě.
Počkám, až se opět trochu vzdálí a následuji ho.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Elinor Yall

Příspěvek od Elinor Yall »

Bezejmenná planeta – severní planiny; Fredova jeskyně (Joscelin Argent)

Po ošetření, při němž jsem se rozhodl spolehnout na Fredem nabídnutou pomoc – těžko říct, jestli šlo spíš o cosi s antiseptickými účinky, obdobu bacty či co vlastně, ale pomoc to byla každopádně –, a kvůli tvorbě obvazu jsem zrušil část nohavice kalhot.
Ostatně celé vypitvávání rybích kostiček bylo takové... zajímavé.
O nabídnuté stravě se nedalo říct nic jiného, než že naprosto neupravená chutnala lépe, než většina toho, co se podávalo v chrámové jídelně. Spíš než chuťovou výjimečnost jedlého kořene to znamenalo další z nepřímých potvrzení hypotézy (typu „těžko na cvičišti, ne až tak těžko na bojišti“).

I stalo se tedy, a proti všem logickým očekáváním jsme s Fredem pojídali své porce v míru.
Zajímavá to planeta, s rancorem s pečovatelskými sklony...
Té představě jsem se musel usmát.
Alespoň něco vypadalo, či začínalo vypadat, optimisticky. Jako by se celá trosečnická eskapáda začala v dobré obracet. Jestli jsme s Fredem dokázali komunikovat a nějak vyjít, tak...

Začínal jsem si uvědomovat svou únavu a vyčerpanost. Série nešťastných příhod se začala projevovat, stejně jako přechozený otřes mozku, který nadále pracoval na komplikování života. Překvapivě? Ani ne.
Adrenalin teď, v klidu a relativním bezpečí, vyprchal a nechal po sobě malátnou únavu.
Oči se mi samy od sebe začaly zavírat a pocit ztráty orientace v čase zaviněné půlvteřinovými mikrospánky.
„Promiň, dneska toho na mě bylo až příliš,“ omluvil jsem se tvorovi, jemuž jsem se de fakto vnutil za spolubydlícího.
„Usínám ve stoje. Tedy, v sedě. Takže si pokecáme asi až zítra. Dobrou.“
Uvelebil jsem se tak, abych co nejméně namáhal poraněnou nohu, i když to v zásadě byla banalita – tedy, v mezích,nakolik může být zatraceně ostré žebro pochybné prehistorické potvory v noze, přestože nepoškodí žádnou tepnu, považováno za banalitu. Rozhodně to ale BOLELO, ne dost, aby se to pořádně dostalo přes moji celkovou otupělost, jenže až se ráno vzbudím, bude mi líp... a bolest Nejpoužitelnějším uvelebovacím způsobem se ukázala být jakási variace na stabilizovanou polohu z lekcí o první pomoci. S pláštěm (pořádně provlhlým z bouřky, takže jako přikrývka zcela nepoužitelným) a s rukou pod hlavou jsem záhy usnul.

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – jezírko mezi lesy na západě (Woolvett Ralatt a.k.a Maim)

Po dlouhé době pokusů o zničení otravného hmyzu vystřídá mé pokusy opět přemýšlení o strategii boje.
Napadlo mě asi šest možností co bych mohl udělat.
První zavrhnu, protože sedět, nebo spíš plavat pod vodou nam místě a doufat v záchranu mi příjde jako hloupost... vždyť v podstatě nikdo neví kde a že jsem tady.
Druhá možnost vyskočit z vody co nejdál a potom se s pomocí Síly zneviditelnit a utíkat(také s výpomocí Síly) co nejdál.
Třetí možnost pokračovat v ničení brouků a doufat, že je to přestane bavit, nebo je prostě vyhubím, ale mohl bych se unavit dřív než bych je všechny zničil. Nebo se pokusím vytvořit blesky nad hladinou a pokusit se sejmout celý roj, coz by dopadlo zhruba stejně.
Čtvrtá možnost... prozkoumat dno jezera a okolí, jestli se někam nedostanu, ale mohl bych riskovat utopení, na druhou stranu lepší než nic nedělat.
Pátá možnost použít beast trick na celé hejno a přesvědčit je, že nejsem hrozba a ať odletí, ikdyž je malá pravděpodobnost útěku.
Poslední a to šestá možnost je pokusit se zničit celé hejno trochu silnější obdobou Odhození, která mě rzovna napadla, nebo se pokusit o Vír. Pří odhození bych stlačil vzduch zhruba uprostřed hejna a uvolníl ho do všech směrů, ale to by mě možná stálo až moc sil. Vír by udělal všechnu práci v podstatě za mě.
Takže, asi se potřebuju nadechnout.
Jako tolikrát před tím vyplavu nahoru, rychle se nadechnu a zase zmizím pod hladinu, aby na mě brouci nemohli.
Postupně složím plán z možností, které mě napadly a nadechnu se znovu.... tedy začnu.
Nejprve se pokusím brouky přesvědčit Silou. Což samozřejmě s mými schopnostmi se zvířaty nebude fungovat, takže zkusím vytvořit Vír uprostřed hejna (bod6) pokud se to povede, soustředím se, abych ho udržel nějakou dobu a zmatl roj. Pokud by se to povedlo budu pokračovat možností 2. Pokud ne, provedu možnost 4 a doufat, že najdu cestu odtud. Když všechno selže použiji bodu dva, alespoň s nějakou vírou v záchranu před krutou a bolestivou smrtí.
Tak... plán bych měl, teď se jen zase nadechnout a začít konat.
Nato se znovu nadechnu a začnu s plánem...
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Od dopadu pohonné části Hammerheadu na "zahradu" tábora uběhlo už několik hodin, ale zář jejího ohně ještě ani nezačala vyhasínat.
Aldare, požehnej ztraceným duším...
Zazněla tichem noci první slova modlitby kapitána Rasata, jenž nyní obklopen svými muži hleděl k vraku zpoza opraveného plotu.
...děkujeme ti za dar našich životů a prosíme tě o přijetí těch jež dnes vykročili na dlouhou plavbu k tobě. Aldare, buď požehnán!
Aldare, buď požehnán!
Zopakovali i ostatní muži zvolání a věnovali chvíli ticha vraku a životu i smrti jež pro ně teď představoval. Po chvíli obrátil Rasat svůj pohled k obloze, po níž se mezi bezpočtem hvězd toulaly tři měsíce stejně zvláštní jako zbytek tohoto světa. Jeho pohled však nepatřil žádnému z nich, jeho pohled se díval dál kamsi kam nemohl dohlédnout.
Myslíte na někoho koho jste nechal tam někde?
Ozval se Rellův hlas, tak jako obvykle kryl svému kapitánovi záda a to nejen před nepřáteli ale i vzpomínkami, které zde mohli být ještě zákeřnější nepřítel než jakýkoli predátor. Kapitán Rasat se na něj podíval neurčitým pohledem a se symbolickým úsměvem odpověděl.
Ale, ne! Myslím na čas.
Ve tváři Rella se objevili vrásky zachmuření a úvah, tohle nesnášel, neměl rád tyhle kapitánovi narážky, nerozuměl jim a to se mu nelíbilo. Kapitán takový nebyl, to až tady, tohle místo ho tak změnilo.
Proklatý chrám a celá tahle planeta, mění nás, nás všechny.
Nakonec ale přeci odpověděl, nikdy nebyl tím typem co si hraje na chytrého i když nemá ponětí o čem je řeč, ne Rell byl typ co se ozval a občas i praštil když bylo koho a proč.
Na čas?
V té otázce toho bylo tolik, dvě slova dožadující se všech odpovědí světa. Kapitán Rasat se usmál, ale vzápětí se opět vážně podíval zpět na oblohu.
Ano, na čas pane Relle. Do svítání zbývají jen tři hodiny a se svítáním se vrátí i ta mrcha! A bude pěkně nasraná!
Rell se bezděky usmál, ne nad obsahem kapitánových slov, ale nad jejich vyřčením. To byl kapitán jak ho znal, to byl ten obhroublý obchodník za kterým bez váhání šel do pekla, skoro doslova. Ale i tak si dobře uvědomil i obsah Rasatových slov a jak na něj dopadly, přinesly sebou i svíravou úzkost.
Myslíte si že to někdo mohl přežít?
Otázka za všechny poklady Republiky, ale Rasatovi nezabrala ani vteřinu uvažování.
Jsou tam, vím to! Jsou tam, aniž by tušili co je čeká.
Rell se opět zachmuřil.
Myslíte...
Svou otázku nedořekl, zamrzla mu v hrdle, ale to nevadilo.
...že to přežijí, že dojdou až sem? Možná. Nejspíš jen někteří a až přijdou, nebudou už těmi kteří sem letěli.
Rasat se pomalu otočil a zamířil zpět do úkrytu, ponechávajíc Rella zahleděného na oblohu za sebou.
Tak se ukaž! Ukaž co umíš parchante!
Zahřměla Rellova slova vzduchem až se mnozí otočili, mezi nimi i kapitán na prahu toho co zbylo z jeho lodě. Všichni jen zírali na Rella stojícího na hlídkové věži a řvoucího na oblohu, myšlenek bylo mnoho, ale žádná si nemyslela že se zbláznil, ani náznakem. Všichni dobře věděli komu ta slova patří a drobná fialovo-růžová záře na obzoru je o tom jen přesvědčovala.
Ukaž co umíš!
Zaduněla prázdnotou poslední slova Rella, než se vrátil k tichému přemýšlení a odešel zpět do lodi.
Vrací se? Ne! Ta potvora tam byla celou dobu, čekala na svítání a nabírala síly. Tahle bouře se nevzdává, ne tak rychle. A ještě toho má hodně co ukázat!

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (YavineCzek)

Darwin se na Selanovo zmatené blábolení kysele uchechtl, jistě podobných asi dnes slyšel povícero a začal s rekapitulací, jíž již také jistě říkal dnes nejednou.
Jsme na tý planetě, v nějaký jeskyni. To je tak všechno co víme. Teda krom pár nepotvrzených informací a poloze ruin, ale vzhledem k tomu že se shodly na tom že je to severovýchodně, tak bych to bral. Je nás tu čtyřiadvacet, nebo tolik nás sebou aspoň třísklo sem, ale nemáme spojení ani jiný kontakt a dost jich to odneslo už ve vzduchu... Je tu Kerli, Elrith, vy, já a to se podržte, všichni ti nový. Ale nebýt jich tak tu nejsme, asi nebudou tak nepoužitelný jak se říkalo.
Dodal Darwin první dávku vysvětlení a vrhl se na další.
Co dál, jo co to bylo... Tak to nemám páru, rozhodně nic co jsem kdy viděl, jasně krom těch necek co to do nás napálily, to byl stopro Jehavey. Jinak my na tom nejsme nejhůř, každej z nováčků to vzal kolem zbrojnice, takže nějakou palebnou sílu máme. S vybavením je to horší, máme celkem šest lékárniček z modulů a čtyřiadvacet raněných, což není dobrý. Navíc nemáme jediný lano a strop je skoro padesát metrů nad náma.
S tím Darwin dokončil popis rozsahu průšvihu a zadíval se na strop s otvory po modulech.
No aspoň to na nás nespadlo. Ale stejně zabiju toho banthtího syna co do modulů nedal lano.

Pane, pane to musíte vidět, pane!
Přihnal se najednou jeden z vojáků a něco Selanovi chvatně podával.
To je něco, co, pane!
Dodal ještě vzrušeně když si Selan od něj věc převzal.
Jsou tu všude, ta jeskyně je z toho celá, pane!
Doplnil voják potřebné informace a Selan i Darwin na něj zůstali zírat s vykuleným výrazem. Ano to co teď svíral Selan v ruce byl kus surového ale téměř čistého electrumu.

Bezejmenná planeta – kráter na jihovýchodě (Mathew007)

Mathew "Black" Shane se trochu narychlo probral ze šoku z přistání, pravda podstatně později než zbytek jeho týmu, ale to nebylo nic zvláštního vzhledem k lékům proti bolesti co měl v sobě. Celkový rozsah svých zranění si tak uvědomil až ve chvíli kdy se rozhodl k "hrdinnému" útoku na nexa, tedy po prvních krocích kdy se Black ponořil do tmy jak se mu zatmělo bolestí před očima a zhroutil se do kolen. Naštěstí měl jeho tým situaci víceméně pod kontrolou, tedy do míry do jaké šla.

Jejich plán vycházel vcelku dobře a jeden nex se během pár minut odporoučel do pekel. Chyba nastala ve chvíli kdy plán skončil, tehdy se totiž za Jackem objevil známý široký škleb se čtyřma očima a než stihl kdokoli cokoli říct srazil ho nexu k zemi, bylo spíše štěstí když zásah jeho drápů místo Jacka rozpáral blaster. Tedy ne že by to nex nezkusil znovu, ale rána kovem do boku od Dephi ho přesvědčila aby to nedělal. Jack se rychle otočil na zemi a odvalil se od nexe co nejdál, když se zastavil uviděl Mathew rostoucí skvrnu krve na jeho noze. Nexu se přeci jen trefil. Ale to nebylo to co Mathewa upoutávalo nejvíce, mnohem víc ho teď zaujal tichý chrčivý zvuk zpoza jeho zad. Pomalu se mu stočil pohled přejížděje trávu kráteru až se zastavil na známém stínu, nebylo pochyb čemu patří. Methwovi se prudce rozšířili oči zděšením hledícím na dva nexy pomalu se přibližující od kopce kráteru. Oba se zastavili asi čtyři metry od Methewa a sledovali ho krvelačným pohledem. Zdálo se že čerstvá krev přilákala podstatně víc nexů než by kdo čekal. Nemluvě o nijak povzbudivém povykování hlasů zbytku týmu zpoza lodi, právě se potýkajících s podobným problémem.

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Podobně příjemnou "konverzaci" vedl i Roger Snipe, ale jeho oponenty byla skupina místních tvorů "ďáblů". Přítomnost tří z nich mu zcela stačila k plnému vytížení. Žádný z nich se neměl k prvnímu kroku, s výjimkou jejich představení se a tak zůstalo na Rogerovi aby se též představil. Nutno dodat že tak učinil s plnou Silou, prudce odhodil jednoho z nich téměř na pět metrů a bez meškání prudce vyrazil proti druhému, v útoku mistrně zvládnutým ataru. Každý jeho pohyb byl dokonale vedený a v rychlosti jíž by se málokterý soupeř dokázal efektivně bránit, nebylo pochyb že poslední pozůstatky tvrdého přistání byly zhojeny. O to horší bylo zjištění, že tímto ukázkovým útokem ani jedinou nezasáhl, právě naopak, sám byl s poslední otočkou nucen k ústupu odskokem, když se jen několik centimetrů od jeho ramene objevily zuby jednoho z ďáblů. Ano nebylo pochyb, nejsilnější zbraní těchto šelem byla rychlost a využívali jí mistrně. Také se ukázalo, že nemají ani nejmenší zájem setkat se s čepelí světelného meče a obraná zeď shienu se tak stala výborným tahem. Situaci neřešila, ani náklonnost ďáblů k obklíčení kořisti, jak se ukázalo vzápětí, ale poskytla aspoň tu malou jiskřičku možné obrany.

Během následujících chvil, vlastně následující hodiny, obě strany několikrát zkusily své štěstí, ale jen aby se přesvědčily v tom že síly tří šelem a Jediho jsou vyrovnané. Souboj by tak mohl trvat hodiny, dokud by jednu ze stran neubila únava, nebo se poměr sil jinak nezměnil, nebýt něčeho čemu beztak nešlo zabránit. Tím soudcem tohoto souboje na smrt bylo zahřmění, nebo spíše jen jeho tichá ozvěna, tiché zadunění linoucí se od východu kde se na obzoru v dosud černé obloze rýsovala rudá mlha. Jen co ho však ďáblové zaslechli neotáleli, Rogerovi nevěnovali více než pohled lovce ztrácejícího kořist a s hlasitým zahýknutím vyrazili směrem odkud přišli rychlostí jež vyrážela dech. I když byl Roger hostem tohoto světa jen krátce, neměl nejmenší problém identifikovat zdroj strachu ďáblů a ani on sám z této myšlenky nebyl nadšený. Blížilo se totiž svítání, něco ve většině světů vítané a s napětím očekávané pro svou krásu, ale ne zde. Zde se totiž s dokončujícím obratem planety navracela i bouře a "ani Síla" se neodvažovala odhadovat co sebou tentokráte přinese.

Bezejmenná planeta – les na jihu (Ki)

Stejně tak zaznamenal blížení se nového dne Danteho "společník" a ani Dantemu to nebylo proti srsti. Pancéřák, jak by tato psovitá šelma klidně mohla být nazývána, se totiž ukázal být totálně resistentní proti jakémukoli útoku. Ne že by byl nezranitelný, za dobu boje s Dantem mu přibylo nemálo nových jizev, ale jinak byl vybaven dokonale. Jeho takřka okamžitá srážlivost krve, spolu s vnitřním i vnějším pancířem byla perfektní obranou.

Dante zezačátku vsadil na blaster, tah to byl logický bohužel ne tak účinný jak doufal. Jak se ukázalo mělo zvíře výborného zubaře a blasterová střelba se od jeho tesáků s tichým zazvoněním odrazila, navíc Dante zjistil že vnitřní patro tohoto "mazlíčka" je stejně odolné a ani ten jeden výstřel jenž pronikl do jeho tlamy mu výraznější zranění nezpůsobil. Stejně dopadl i Danteho pokus o střelbu do jizvy po Rebellionu, zde se výstřel neodrazil a pancéřák Dantemu daroval další zakvílení, ale i tak se zastavil na kosti. Stejně nebo podobně dopadlo i několik dalších pokusů směřovaných na tradiční slabiny, ale břicho, krk, slabiny, dokonce ani zadní svaly neukázaly jedinou slabinu jeho pancíře. Naštěstí za dobu tohoto vzájemného škádlení se Dante ujistil ve své obratnostní převaze zajišťující mu jistou dávku bezpečí a tak se z boje stal spíše lov pancéřákovi slabiny. I když i ten si žádal Danteho plnou pozornost, protože jediný zásah drápu nebo zachycení zubů tohoto tanku představoval jistojistě rozdíl mezi životem a smrtí. Po nějaké době vzájemného oťukávání se Dante, již dost unavený soubojem, rozhodl ke konečnému řešení a v jeho ruce se místo blasteru objevila jeho tajná zbraň. Jak se dalo očekávat, pancéřáka hnědo-oranžová zářící čepel nijak nezajímala a pokračoval v neúnavném lovu své večeře, bohužel se jeho nezaujetí potvrdilo i Dantemu jako oprávněné, když meč zarazil do pancéřákova boku. Světelná čepel, jak už to u energie bývá, v pancéřákovi zmizela, ale k Danteho ohromnému překvapení se i ona zarazila v postupu o jeho kosti a hlouběji nepronikla. Ani Síla, poslední Danteho zbraň, nebyla k ničemu, jeho pokus o zdrcení tohoto kolosu tak vyzněl spíše směsně, když tak hrdě stál s rukou vztyčenou k mocnému poslednímu tahu a ono nic. Nebylo to Silou, když taktak uhnul pancéřákovým zubům, omylem načerpanou Silou zdrtil vzrostlý strom, šelma prostě byla imunní i proti tomuto útoku, vnějšímu i vnitřnímu.

Bylo to jako bojovat s nezničitelnou skálou ozbrojenou tesáky a zuby. Nepopsatelné pak bylo, když se tento takřka nezničitelný kolos vyděšeně přikrčil při drobném zahřmění blížícího se svítání značícího návrat bouře a dal se na útěk z boje v němž měl solidní převahu.

Bezejmenná planeta – ledová jezera na severu: (Vesgam)

To Ream řešil problém takřka opačný, jeho vedení k nejbližší formě života směrem k horám ho totiž zavedlo do zajímavé situace kdy se skrz led propadl do nějaké jeskyně a na onen zdroj života si takřka sedl. Tím zdrojem byl další výtvor tohoto světa aneb made in Sith nightmare tvor. Tenhle měl podobu... no nejblíže byl asi bizonovi, nebo alespoň tělo by odpovídalo a plus mínus i velikost, ale tam podobnost končila, místo kopyt totiž zaujímaly široké tlapy s nemalými drápy a tam kde by jeden čekal hlavu, by se jí i dočkal ale nerad. Tahle totiž, podlouhlá a na první pohled spíše koňská hlava na výsuvném krku, nesla tři řady ostrých zubů na každém patře a rozhodně postrádala panty, nebo jakékoli jiné omezení rozevřitelnosti, jak Reamovi velmi rychle předvedl. Nebylo pochyb, že jde o dalšího zástupce místních masožravců, otázkou bylo zda jeho nedůtklivé chování má něco společného s Reamovým přistáním na jeho hlavě, nebo zda si právě liboval v donášce snídaně do postele.Ostatně tomu by nasvědčovalo i připojení se dalších dvou exemplářů s podobnou výchovou. Navíc jak se brzy ukázalo Reamovu meči koupel v místě přistání příliš ke zdraví nepomohla...

Bezejmenná planeta – jezírko mezi lesy na západě (Gnost Kohn)

To na západě v jednom z jezírek v lesích se odehrával příběh, jenž by si Maim jistě nepřál nikde vyprávět. Neboť temný Jedi zde prohrával svou osobní válku s rojem dotěrného hmyzu. Ten ho doháněl k pokusům o svázání sil dosud mu neprozkoumaných, což si vyžádalo své. Dokonalým příkladem hovořícím za vše bylo Maimovo vynalezení pračky, při pokusu o vír, které mu k drobnému nedostatku vzduchu přidalo i mořskou nemoc a potvrdilo domněnky, že hmyz nemá smysl pro humor, neboť smíchy neumřel ani jediný exemplář. To se snad nejstarší technikou měl štěstí mnohem více, tak jako obvykle, zběsilý úprk kombinovaný s neviditelností přinesl konečně kýžený výsledek. I když si při něm Maim jaksi nevšiml, že jeho místo v poli zájmu roje již převzal někdo jiný, tím statečným byla jakási rozpláclá žába, která se po zajímavém představení rozhodna posnídat. Nevědom si tohoto faktu získal Maim ohromný náskok a takřka dohnal svou ztrátu způsobenou onou potyčkou s hmyzem i když za cenu nemalého vyčerpání, to však pro zkušeného temného Jediho nepředstavovalo překážku.

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně rancora (Elinor)

Ani Joselin nebyl ušetřen dalšímu překvapení, toho se mu dostalo při nějakém prudkém nárazu, což by nebylo nic divného, neměl-li by právě spát v klidu jeskyně. Tato skutečnost ho přeci jen donutila k alespoň částečnému probrání. Na půl oka tak konstatoval, že leží na trávě kdesi na pláni, a také opodál přítomnost Freda právě mlátícího jakéhosi přerostlého ptakoještěra v lítém souboji. To vše mu přišlo ale natolik divné, že se opět složil do svého pláště a pokračoval ve spánku.

Tedy až do momentu, kdy jeho mozek usoudil že je tělo dost odpočaté k probuzení a že by nebylo od věci tento podezřelý sen prověřit. To se projevilo budíčkem takřka bleskovým a překvapením takřka smrtelným.

Onen sen totiž snem podle všeho nebyl, nebo aspoň by to vysvětlovalo změnu lokace. I když i nynější byla jeskynního typu, vchod nebyl veden šikmo vzhůru nýbrž šikmo dolů. Jeskyně se zdála srovnatelně velká s tou předchozí, ale na první pohled se lišila výzdobou. Po stěnách totiž byly rozmístěny obrazy, ne že by to byla umělecká díla i když v pár galeriích Coruscantu visely i horší díla. Kresby nejčastěji znázorňovali jakési bílo-zelené osoby při běžné práci, z těch identifikovatelných to byl lov, jízda na čemsi, rybolov. Nelišili se příliš od většiny primitivních kreseb po celé Galaxii a málokoho by asi zaujali, až na jednu. Ta zobrazovala zástupy bílo-zelených postav stojící pod zářícím čímsi, jistě popis velmi odborný a Joselin ho během momentu upřesnil už jen proto že znal staré republikové záznamy o podobě Rakatanských lodí, nebo díky vedle poměrně věrně vyobrazené podobizně Rakatana, což si jde splést jen těžko. V Joselinovi se probudila zvědavost, což byla chyba první, chyba druhá byl projev chyby první, když se rozhodl oné kresby dotknout, to co následovalo mu připomnělo proč má tak v oblibě svou vnímavost k Síle.

Během prvního (a skoro jistě nadlouho i posledního) letmého dotyku byl Joselin téměř uzemněn Silou. Celý obraz jí doslova hořel a to nebylo pochyb o jejím stáří (zhruba kolem 35 000 BBY) stejně jako o tom že Síla byla do něj svázána při jeho vzniku. Stejně zvláštní (někde na hranicí šílenosti a hrůzy) byla i vize, nebo snad silný psychometrický vjem jenž následoval. Jeho obsahem byl prazvláštní tvor, tedy aspoň tak jsi ho viděl, ale celá vize byla nějak pokřivená ohromným množstvím Síly takže nešlo s jistotou říct zda tak opravdu vypadal, byl to sněhově bílý tvor podobou velice připomínající Massassiho a po celém těle měl složité zelené znaky z nichž čišela Síla, stejně tak čišela z jeho žlutých očí které zářili jako by v nich byly spoutány blesky. Seděl na zemi této jeskyně v jakémsi nejspíše obřadním sedu a při kývavém pohybu s do lotosu složenýma rukama Silou ovládal jakousi duhovou amorfní hmotu levitující před ním naproti zdi. Tak jako Jediové při úpravě svých krystalů i on vtiskával Sílu do této hmoty a nejen Sílu, jakmile totiž svůj záměr dokončil, odtrhl svůj pohled od hmoty která se jako na povel rozprostřela po stěně právě do toho obrazu. Síla jaká se při tom uvolnila byla tak obrovská že Joselina z vize doslova vyrazila až skončil na zemi.

V ten moment si ale uvědomil i další věci, tedy spíše bych měl říct že ty jiné věci si uvědomily jeho, jeskyní totiž otřáslo vyděšené zahřmění rancora a za Joselinem se objevil obří Fredův pařát coby opora. Fred očividně vyděšený neznámým a pro něj nepochopitelným chováním nového přítele teď na Joselina starostlivě hleděl, po chvíli dospěl k zajímavému závěru svých úvah a když velmi pomalu a opatrně odsunul svou ruku (ujištěný že Joselin sedí stabilně) odebral se do zadní části jeskyně. Odsud v momentě přitáhl cosi povědomého, byla to mršina onoho ptakoještěra jež svůj souboj očividně prohrál a z větší části posloužil Fredovi za večeři, tedy vlastně snídani jak Joselin zjistil podle letmého světla přicházejícího z vnějšku. Fred zřejmě usoudil, že za podivné chování nového společníka může hlad, to byl problém pro něj pochopitelný a řešitelný, jak předvedl když urval kus své kořisti a podal ho Joselinovi.

Posledním ale stejně šokujícím zjištěním byla Joselinova kontrola svého zranění, nebo spíše všech svých zranění, které nějak necítil, což se jeho znalostem základů zdravotnictví vůbec nelíbilo. O to větší šok způsobilo zjištění Fredových zdravotnických schopností. Ne že by se všechna zranění vsákla bez známky přítomnosti, ale vypadala jako po nejméně týdenní intenzivní léčbě a bez jediného náznaku infekce, nebo bolesti. Dokonce i modřina na čele i s ránou od přistání byly sotva znatelné.(Jistý kořen nebyl asi jen chutnou večeří)

Bezejmenná planeta – kaňon v pohoří na východě (Shisco)

Eresis s mistrem se právě věnovali drobnému odpočinku před dalším dnem v novém světě. Za posledních několik hodin, občas dost krkolomného pochodu, se jim podařilo dosáhnout cíle, tedy ne zrovna cíle cesty ruin, ale přeci. Dorazili totiž k místu, ústí jakéhosi širokého kaňonu, za nímž již bylo vidět nižší a rozhodně přátelštější krajinu centrální vrchoviny a hlavně se nad ní tyčící zbytky chrámu, jejich cíle. Byl to pohled povznášející, jen nebýt kaňonu před nimi který by už od letmého pohledu skryl dva možná tři Interdictory naskládané za sebe. Navíc ani jeho terén nebyl zrovna přátelsky vyhlížející, byl totiž stejný jako ten jímž se prodírali již od příletu. To byl také primární důvod proč nezazněla jediná námitka vůči drobnému odpočinku a meditaci.

Ta ovšem skončila ve chvíli kdy si všimli přicházejícího svítání a atmosférické komplikace, jim již tak dobře známé. Bylo jasné, že se bouře vrací pro druhé kolo, což potvrzovaly i ozvěny hřmění. Ale ani to nebylo to jediné co Eresise znepokojovalo, tím největším zdrojem pro něj byl právě jeho mistr. Ten se od chvíle svého nálezu choval podezřele, tedy ještě více než obvykle. A dokonce i Eresis, na podobné věci od přírody natvrdlí, si všiml pohledů jež na něj mistr teď vrhal. Podezření, tajemnost, zloba, jindy zase byly až příliš příjemné až přátelské. Bylo jisté že se něco dělo a mělo to co do činění s mistrovým objevem.

Dokonce i teď když se mistr postavil z kamene na němž spočíval, zkontroloval si nejdříve vnitřní kapsu svého pláště, i když značně nenápadně, teprve pak se věnoval snídani jakýchsi, odkudsi z jeho pláště se objevivších, nouzových zásob chutnajících a vypadajících že pamatují založení Republiky, o něž se překvapivě rozdělil i s Eresisem.

_________________________
I tohle kolo má volné pořadí.
Zprávy:
Pro případné nově příchozí: Stále platí abyste první příspěvky končili výstupem z Hyperprostoru.

Ostatní bych rád upozornil, že budoucí kolo bude svým způsobem zlomové, už jen proto, že neodpoví-li Darth Unar bude to naposledy v tomto příběhu kdy se setkáme s Vilcem Lebrem. Jinak také proto že přicházející bouře bude stát za to a její následky vůči jednotlivcům budou posuzovány kvalitou jejich příspěvků.
Naposledy upravil(a) Atalon dne 18.10.2010 16:10:29, celkem upraveno 1 x.

Elinor Yall

Příspěvek od Elinor Yall »

Neznámá planeta, severní pláně - racoří jeskyně (Joscelin Argent)

Je ráno. Slunce svítí, ptáčci... jsou snídáni... a celkově se mi nabízí krásný pohled na svět kolem. Tedy na jeskyni, která je sama o sobě jeden velký historický artefakt, ale se ztrátou lodi a prakticky veškerého potřebného vybavení se při prozkoumávání mohu spolehnout jen na vlastní hlavu, paměť a smysly.
Vadilo mi to.
S trochu chladnější hlavou mi začalo docházet, že jestli něco bude moje životní dílo, tak průzkum památek téhle planety.
Měl jsem z ní pocit, že... že se zde nachází dostatek důkazu na podporu teorií, které jsem si pořádně netroufal ani načrtnout v myšlenkách, natož na nich začít seriózně pracovat. Ano, i proto, že Rada by se k nim stavěla odmítavě.
A teď... teď...
Bylo to k vzteku. K vzteku, že by člověk nejradši do něčeho praštil, aby vyventiloval náhle nashromážděné emoce.

Archeologie a la Exar Kun,
pomyslím si znechuceně.
Nic jiného mi nezbývá.
Důkazní hodnota na to, abych mohl jít hlavou proti zdi - prakticky nulová.
Takže... takže je to na houby.
Jako bych tady vůbec nebyl.
Jako by to nemělo naprosto žádný smysl.


Náladu dokázal zlepšit až Fred, v rámci známé skutečnosti, že když si člověk připadá zbytečný, sám a k ničemu, nejlépe ho z toho dostane nějaký kamarád.
Otázkou zůstává, jestli by někdo příčetný do té skupiny řadil i rancora - ale jeho snaha mi pomoct ho tam řadila téměř automaticky. Musel jsem se tomu pousmát - a vzápětí přede mnou přistála nabídka masité snídaně.

"Díky. To by ale chtělo rozdělat oheň a tady by byla škoda začadit fresky. To spíš někde venku."
Uvědomím si, že na Freda mluvím, jako by mi mohl rozumět. Tedy, nevylučuju, že mi rozumí, ale spíš pokud jde o pocitovou úroveň komunikace.
Napadlo mě, že bych mohl jít ven obhlédnout terén a případně se podívat po nějakém vhodném dřevu. Přece jen jsem se cítil mnohem lépe a den zpravidla znamenal,že ti nejnebezpečnější predátoři budou bezpečně v brlozích trávit výsledky nočního lovu.
Navíc - malby mne zneklidňovaly. Stejně jako... obraz, který jsem zahlédl skrz psychometrii.
Připomněl mi některé výjevy z historie sošky. Sice odlišné, bez Rakatanů, a s nějakými zdejšími tvory, patrně... vybavil jsem si informace o Massasijích a obecně o sithských rasách.
Příbuzné etnikum?
Tady, s největší pravděpodobností mimo dosah vypovězených temných Jediů z období staleté temnoty?
Jestli jsem se nespletl s datací - a ne, nemohl jsem se splést, tím jsem si byl zcela jistý! - pak tu existovala zcela specifická civilizace, patrně se stejnými základy, jaké byly na Yavinu IV. a na Korribanu, než se do toho začali plést jedijské rysy. Tedy...
Myšlenky se rozběhly dosti splašeně a muselo mi být jasné,že dříve či později se do podrobného průzkumu maleb pustím. A zcela nadšeně k tomu.
Přesto to bylo otázkou minulosti a teď jsem se na to necítil.
Místo toho byl čas na kratší průzkum okolí - a přípravu oběda, o který jsem se hodlal s Fredem podělit. Nejspíš pro rancora bude část mého kousku z ptakoještěra jen jednohubka, ale doufal jsem, že by mu mohlo opečené maso chutnat. Zejména pokud v okolí rostou nějaké vhodné jedlé rostliny použitelné pro okořenění a doplnění stravy.

"Mimochodem, proč se v noci stěhuješ z jedné jeskyně do druhé?" obrátil jsem se na Freda a plynule (a souběžně s předchozí aktivitou, totiž rozhodnutím zajít ven, porozhlédnout se a výhledově se pustit do přípravy jídla) pokračoval v rozhovoru, který jsem vedl částečně s ním a částečně sám se sebou.
"Tu první máš jako jídelnu a tady přespáváš? V tom případě gratuluju k výtvarnému pojetí ložnice. Fakt to tu je... úžasný."

Uživatelský avatar
YavineCzek
Učedník
Učedník
Příspěvky: 72
Registrován: 07.2.2009 15:47:06

Příspěvek od YavineCzek »

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (Selan Vos)
Toto je ůžasné !! Není možné aby tady tohodle bylo tolik ... kdyby sme todle všechno prodali tak si můžeme pořídit klidně Deset Flotil lodí ! Plně vybavených a připravených skřížit meč s kímkoliv kdo se sprotiví
řekl jsem
Ano to by jistě šlo Selane ... ale přemýšlel jsi nad tim jak to odsud dostaneme ?
Povídal Darwin
Můžeme to vyvážet !
řekl jsem
Tak mi řekni až najdeš cestu odtuď ...
řekl Darwin
to je pravda ... prvně se odsud musíme dostat až pak můžeme vidělávat ! POSLOUCHEJTE NEKOUKEJTE KOLIK CENÝHO ELECTRUMU SI NARVETE DO KAPES A RADŠI HLEDEJTE VÝCHOD Z TÝHLE JESKYNĚ !!!
zařval jsem
Měl bys je v tom alespoň na chvíli nechat ... sou na neznámé planetě na neznámém místě a ty jim ještě budež rozkazovat !
řekl Darwin
No dovol ale pořád jsem kapitánem já až se odsuď dostanem tak budeš mít svou loď i ty !
Povídal jsem
Jo jasně ty umíš opravdu rozesmat clověka ... možná by ses taky mohl přidat a hledat východ nebo se odsuď nedostaneme ...
řekl Darwin
Vstal jsem a vydal jsem se s Darwinem k nejblišímu modulu s zbraněma
Když jsme k modulu dorazili stál zde Elrith který nás jen zlehka pozdravil a prohodil nějaký takový jako jestli sem v pořádku a jaký bylo přistání ...
já jsem mu odpověděl a pak jsem se ho zeptal
Slyšel jsem že máme hodně zraněných a málo léků obvazů a ostatních věci ... no tak sme s Darwinem přišli pro nějakou lehkou výzbroj a zeptat se jestli jste zatím nepřišli k nějakemu odporu či nějaké krizi ... jo mimochodem nechceš se k nám přidat ?
řekl jsem
Mno tak zatím žádné problémy a stou lékařskou potřebou by sme se dokázali i obejít ... málokdo je těžce zranénej a ... teďka s váma jít nemůžu mám eště nějakou tu práci s inventurou .... ale zbrojení jsme docelá dobře
řekl Elrith a dal mi do ruky opakovací bláster a meč a darwinovy meč a jeden ruční bláster a řekl ...
Momentálně ste nejlíp vybavená průskumná squadra ... todle je ten tvůj starej blbej meč co si ho tak ceníš ležel v tví kajutě na eurip star ...
Díky ... Hodí se

řekl jsem
Dále jsme s Dárwinem vyrazili na průskum jeskyně která nám připadala jako zlatý důl , napomínajíc každého nováčka jenž jsme načapali jak kutá kámen ..

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – jezírko mezi lesy na západě (Woolvett Ralatt/ Maim)

Když zjistím, že po mě hmyz už nejde, opět se zviditelním a uberu tempo na normální chůzi.
A máte to brouci, já se možná i vrátím s většíma zbraněma a teprve pak uvidíme, kdo si tady bude z koho dělat šoufky.
Na chvíli se zastavím, abych prozkoušel zbraně, prvně meče a potom blastery, abych měl jistotu, že vše funguje jak má, případně se to pokusím znovuzprovoznit.
Pak popřemýšlím o budoucím postupu.
Tak to bych měl, no, tohle bych měl ještě nějakou dobu vydržet, ale co dál..Ztratil jsem stíhačku, vyraboval loď prošel kus džungle a vyřešil "hmyzí" krizi..hm... asi si můžu trochu oddechnout, takže půjdu dál jenom pomalu.Ale prvně musím odhadnout směr, kterým půjdu, jinak tady budu bloudit věky.
Porozhlédnu se po okolí, jestli mě zrovna nic nesleduje a posadím se..
Síla je tu možná všude všude, ale snažím se vycítít nějaké větší ohnisko, kdeté bych mohl sledovat, načerpat z něho (nebo okolí) nové síly, kterých jsem větší část spotřebovat při "souboji" s hmyzem. Celou dobu si dávám pozor a hlídám si okolí.
Ať už se to povede, čí ne dám se zase na cestu, buďto se nechám vést Silou, nebo pokud to nepůjde, nějaký směr prostě odhadnu.
Důkladně pozoruji okolí, zda něco najdu, ale držím se směru, kam mě táhne Síla nejvíce, nebo toho, co jsem odhadl. Pokud se naskytne možnost/ vidina nějakého úkrytu, vyuziju toho, abych si více odpočinul, samozřejmě prvně případný úkryt prozkoumám, aby mě něco náhodou nesežralo.
Připravím se v případě nutnosti na obranu. Levou ruku držím u blasteru, který snad bude fungovat, a pravou držím světelný meč, pokud teda bude fungovat v případě mám stále ještě vibromeče. V Síle se připravím, zneviditelnit, absorbovat, odhodit, nebo zničit vše co bude potřeba. Na nic neútočím a v případě kontaktu s jiným dobrodruhem se prvně pokusím uplatnit mé skvělé okecávací schopnosti a neodolatelné kouzlo osobnosti.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Zamčeno

Zpět na „Ostatní“