Skrýše, někde v džungli
S hlavou skloněnou jsem jen tiše vyčkával, než Huk odejde. Nechtěl jsem mu dělat další starosti, už tak na něm bylo vidět, že se dost trápí. Bohužel pravděpodobně nikdo netušil, jak z téhle šlamastiky ven. Ještě před samotnou meditací jsem se prošel po místnosti a zadíval se skrz okno na všudepřítomnou zeleň. Venku to vypadalo tak klidně, sem tam se ozvala i ozvěna tvorů žijících v lesích. Několik dlouhých minut jsem zíral ven, sám sobě jsem nalhával, že to vše dopadne dobře. Pro meditaci jsem potřeboval klidnou mysl, ale to teď opravdu nehrozilo. Vrátil jsem se zpět na své místo, usedl do tureckého sedu, narovnal záda, zavřel oči a několikrát jsem se zhluboka očistně nadechl.
"Sílo, stůj při mě."
Zalamentoval jsem, než jsem se pustil do samotné meditace.
Musel jsem zklidnit tok svých myšlenek a začít se soustředit na Sílu, energii, která proudí všude a vším. Přestat vnímat svět svými běžnými smysly a nechat se vést. Začal jsem opouštět skrýš, ve které se nacházelo mé fyzické já a odplouval jsem pryč. Pravidelné dýchání mi velice pomáhalo, pomáhalo mi soustředit se, uklidnit se a plynout.
Mnozí trénovali meditaci dlouhá léta, mé spojení se Silou bylo poměrně silné. Někdy, tedy zrovna teď, to bylo spíš na obtíž.
Má mysl se konečně zklidnila a já se dostal do stavu, kdy jsem byl schopen meditovat. Než jsem se nadál, zběsilé vlny Síly se mnou začaly všemocně cloumat. Ozvěna byla tak divoká, až to působilo na mé fyzické já, svraštil jsem obličej, jako by mi to působilo fyzickou bolest. Bylo to tady.
V lepším případě by měla meditace pomoct uklidnit se, najít cestu, ale tohle nebyla ta situace. Byl to pravý opak. Chaos rozvířených vln, ozvěn a výkřiků. I když mi to bylo krajně nepříjemné, musel jsem se soustředit. Nenechat se ovládat strachem, věřit Síle, zkusit se v ní vyznat, najít cestu.
Bylo to tak náročné. Čas při meditaci plynul jinak. Těžko odhadnout, jak dlouho už jsem ve skrýši takto seděl. Musel jsem začít postupně, nejdříve jsem se zaměřil na své blízké okolí, svou planetu. Cítil jsem život, divokou floru a faunu, tak jak jsem si to pamatoval. Ale cítil jsem i mnoho dalšího, klidná ozvěna byla násilně drásána ozvěnou bolesti, strachu a smrti. Když se Jedi soustředil, dokázal v meditaci vycítit mnohé, to co jsem cítil já, bylo zmatení a strach. Snažil jsem se hledat i ozvěnu jiných Jediů na planetě, ale marně. Pokud Jedi věděl, co hledat, bylo to možné v ozvěně najít, jako hledat něco na mořském dně. Pokud vím, co hledám, můžu to snadno najít. Teď to ale neplatilo. Cítil jsem jen svou přítomnost, ani sebemenší náznak někoho jiného. Bylo dost možné, že jsem se pletl, ale to jsem nemohl vědět jistě. Ozvěna samotného Kashyyyku se tak strašně změnila, neustále v ní visela pachuť smrti z bitvy, která se odehrála před pár dny. Bylo to tak zvláštní, jako obrovská jizva na jinak dokonalé tváři.
Teď ale přišlo to děsivější. Musel jsem se pokusit soustředit ještě více a hledat v ozvěně samotného vesmíru, co nejdál to jen půjde. Hledat své druhy, své spolubojovníky, své přátele. Ozvěna byla neskutečně proměnlivá a divoká. Jako vzteklé vlny narážející na útes. Bylo tak těžké se nechat vést. Ozvěnu, kterou jsem hledal ne a ne nalézt. Právě naopak, kdysi jasnou a příjemnou ozvěnu, kterou bych mohl přirovnat k hřejivému teplu, která značila Jedie, teď vystřídala prázdnota. Studená, nevlídná, nevítaná. Ať jsem se snažil sebevíc, nikde, ani ten nejmenší náznak tolik hledané ozvěny, nebo jen její stopy. Všude bylo prázdno. Spory a války se v ozvěně ozývaly tak hlasitě, že bylo skoro nemožné je neslyšet nebo je jen alespoň na malou chvíli umlčet. Nepovedlo se, nenašel jsem je, nenašel jsem nic, co by jen napovídalo tomu, že nejsem sám. Můj největší strach se neplnil, přesně proto jsem odmítal meditovat. Děsil jsem se toho, co jsem právě zjistil.
Ale co teď? Co si jen počnu? Co mám dělat?!
Mé myšlenky narušily koncentraci a proto jsem se na chvíli začal ztrácet. Ale všiml jsem si podivné ozvěny. Byla jako stín, plížící se v rozích. Tiše našeptávala. Opět jsem se několikrát očistně nadechl a soustředil se na ni. Byla kluzká jako úhoř, ale své myšlenky jsem upínal jenom a jenom k této zvláštní ozvěně. Když jsem myslel, že jsem ji konečně nalezl, opět mi zmizela. Natáhl jsem před sebe pravou dlaň, jako bych chtěl s něčím pohnout pomocí Síly a začal jsem volat ozvěnu k sobě. Neprosil jsem ji, žádal jsem ji, nařizoval. Mou myslí se začala šířit nepříjemná strnulost. Plíživý chlad zvěstující něco zlého. Mhouřil jsem obočí, snažil jsem se tomu přijít na kloub, když v tom to přišlo. Jako by vedle mě někdo stál a do ucha mi zakřičel z plna hrdla: UTEČ!
Projela mnou neskutečná vlna strachu, snad každý sval v mém těle se stáhl a po neuvěřitelně nepříjemných pár okamžicích se svaly zase vrátily do původního stavu. Tak mě to vyděsilo, že jsem se probudil, doslova jsem zalapal po dechu, jako by mě někdo vytáhl tonoucího se z pod hladiny. Neseděl jsem v tureckém sedu, ležel jsem. Zřejmě jsem na krátkou chvíli ztratil vědomí. Dokonce mi slzely oči.
"Co to zatraceně bylo!"
Zaklel jsem a opřel se o zeď. Tak nepříjemný pocit jsem snad ještě nezažil. Do nejdelší smrti na něj nezapomenu! Uteč.
Když jsem konečně začal vnímat svět kolem sebe, zjistil jsem, že už je noc. Nejlepší čas na to jít spát. Potřeboval jsem dát odpočinout svému vědomí, to co jsem právě zažil bylo velmi vyčerpávající. Nad vším jsem ještě přemítal, než mě přemohla únava a zavřel jsem oči. Alespoň na malou chvíli jsem spočinul v bezpečí.
Probudil mě východ Slunce. Sluneční paprsky mě lechtaly na obličeji a i skrze oční víčka mě vítalo příjemné hřejivé světlo. Pravděpodobně jsem nespal celou noc, protože bych ještě chvíli spát klidně vydržel, ale měl jsem na práci důležitější věci. Jako každé ráno jsem protáhl své tělo a opět se postavil k oknu. Opřel jsem se o zeď a sledoval les. Uklidňovalo mě to. Příroda a především zeleň na mě měla vždy konejšivý účinek, pravděpodobně to bylo způsobené mým původem.
Přehrával jsem si v hlavě vše, co se včera odehrálo. I to, co mě nakonec vytrhlo z meditace. Uteč, to slovo mě skutečně děsilo, stejně tak jako vše, o čem jsem ještě nevěděl. Ale abych mohl utíkat, musím nejdříve vědět před čím utíkat. Bylo to zvláštní, jedno pitomé slůvko a mohlo znamenat tolik různých věcí. Tolik možných výkladů. Ale já se už rozhodl. Možná to nebylo to, co mi radila Síla, nebo možná jsem si vše vyložil po svém, ale už jsem se rozhodl. Teď stačilo jen vyčkat, než se objeví Huk.