Akademie Síly

Mrzne. Na planetě, která je většinu roku pokryta ledem a sněhem to není nic překvapivého. Nehybná postava v zimním kabátě bílé barvy splývá s krajinou. Se zájmem sleduje vršek duny, přes kterou se přežene závan větru. Ledové krystalky vzlétnou a dosednou o kousek dál, aby se tak staly součástí pohyblivého, bílého moře. Jako kočovné národy cestují po pláni, mění její vzhled a zakrývají stopy zatoulaných bytostí, které pak horko těžko hledají cestu zpět. V nejlepším možném případě si ze svého výletu odnesou omrzliny. Avšak pokud se k nim Síla otočí zády dostaví se únava, teplo a po něm neodbytný spánek.

Splynout se dá i horším způsobem.
Pomyslí si hořce mladá rytířka a upraví si kapuci tak, aby ji lépe chránila před štiplavým větrem. Vigga Argeva se za svůj „krátký“ život se smrtí setkala nesčetněkrát. Mnoha bytostem do její kostnaté náruče pomohla, u jiných přihlížela a další přes veškerou snahu nemohla zachránit. Nebylo divu, že bolestivé vzpomínky na svou minulost zaháněla Stříbrem. Popelavým práškem, jenž měl podle slov dealera: „Přeměnit lidský mozek na hromadu sraček.“ Nepřeměnil. Možná to byla klamavá reklama, možná za to mohla Síla. Jediné, co si Vigga přivodila, byla závislost a stavy během, kterých měla až nepříjemně živé vize. Z jednoho se vyléčila, druhé zůstalo. Vypjaté chvíle zažívala také s psychometrií. Tato vzácná schopnost se u ženy v posledních měsících prohloubila natolik, že pomalu ztrácela přehled o tom, co je minulost a co přítomnost. Sáhla si na dno. Černé myšlenky halily její vědomí jako vdovský závoj. Nebýt Aekona asi by si prošňupala přepážku, zavřela oči a udělala krok do prázdna. Pomohl jí právě včas.

Anzatský mistr Jedi se narodil 7 let předtím než Vigga zmizela. Pocházel ze stejné doby. Znal tytéž členy řádu. Jenže zatímco on prožil bezmála 5 staletí, rytířka ve svém vězení zaspala řadu pro republiku významných milníků. Galaxie se změnila a žena si v ní připadala cize. Nikdo z Chrámu nemohl pochopit její samotu, bolest a zoufalství lépe než Aekon. Sám se potýkal se „závislostí“. Neutišitelná touha po krmení na ostatních bytostech ho pronásledovala stejně jako Viggu chuť na Stříbro. Pomohl jí přemoci závislost na droze. Zbýval poslední krok. Zapomenout na minulost, odpustit si a žít dál. Nic se při této příležitosti nehodilo víc než splnit přání dávného přítele. A právě proto byla nyní zde.

Jeskyně se choulí v údolí. Malý, z části zavátý vchod připomínal zavírající se chřtán. Rampouchy visící ze stropu tento dojem jen umocňovaly.

„Vejdi a past sklapne!“
Hvízdal mrazivý vítr své varování k drobné postavě. Ta, nedbaje výstrahy, pokračuje v namáhavé cestě. Krok za krokem se žena boří po kolena do bílé peřiny. Chlad pomalu, ale jistě svírá její tělo jako náruživý milenec. Vigga bezděčně sáhne do kapsy. Zbytečně. Popelavý prášek by se jí nyní hodil. Zahnal by únavu, zimu i veškeré ostatní pocity. Vše by bylo rázem vzdálené. Lhostejnost. Ach, po té čarovně krásné lhostejnosti se jí nyní stýskalo nejvíc. Bez známek strachu překročí sněhový jazyk. V ten moment se jeden z ledových zubů nebezpečně rozkmitá. Roztříští se o kámen jen pár centimetrů od levé boty. Neucukne. Věděla, že jí led mine.

Už zase!
Povzdychne si Vigga unaveně v momentě, kdy temnotu zažene světlo ruční svítilny. Nebyla její. Patřila mladíkovy, jehož postava se zde z ničeho nic zhmotnila. Necelé dva metry vysoký, oblečený v zimní bundě. Tvář z části zakrytá šátkem, z části pod kapucí. Řasy a obočí bílé od námrazy a sněhových krystalků. Oči barvy jantaru. Oči, které ji tak dlouho pronásledovaly. Přes veškerou snahu na ně nemohla zapomenout. Nenáviděla je a milovala. Odháněla je a toužila po nich. Vyvolávaly v ní bolest, smutek, vztek, ale zároveň byla vděčná za každou možnost je opět spatřit.

Bailiene…
Jindy melodický a pevný hlas se zlomí. Rytířka ze všech sil bojuje s nutkáním propuknout v pláč. Sevře ruce v pěst tak silně až se jí nehty bolestivě zaryjí do dlaní. Odvrátí zrak a sbírá sílu na muže opět pohlédnout. Zhluboka dýchá. S každým nádechem se jí do krku dostává mrazivý, štiplavý vzduch. S každým výdechem získává opět relativní kontrolu nad svými emocemi. V momentě, kdy zvedne hlavu, pohlcuje vzdalující se postavu temnota. Rozeběhne se. Netrvá to dlouho a jdou vedle sebe. Přestože je dělí stovky let, Vigga by přísahala, že cítí jeho přítomnost v Síle. Rozeznala by ji neomylně mezi milionem bytostí. Pouto, které mezi nimi na palubě Mozaik vzniklo, nemohla zlomit ani smrt. Na tváři ženy se zrcadlí radost ze setkání s obavami z opětovného odloučení. Byla to jen otázka času, kdy vize zmizí a vezme s sebou i dávného přítele. Ten, netušíc nic o svém doprovodu, stáhne šátek z tváře. Rytířce tento pohyb neunikne a bleskově stočí pohled jeho směrem. Byl to Bailien, ale jiný než ho znala. Mladší. Ostře řezané rysy obličeje nenarušovala jizva vpravo na bradě. Co však zůstalo, byl křivý nos. Následek zranění při výcviku sebeobrany.

Boj nebyl nikdy tvá silná stránka.
Pomyslí si žena. Šli mlčky. Světlo svítilny tančilo na stěnách a odráželo se od azurových nerostů, které místy vystupovaly na povrch. Mladík jim nevěnoval přílišnou pozornost. Do jeskyně ho nepřivedl zájem o krystalografii, ale něco jiného. Chodba se rozšířila a dvojice stanula v prostoru o velikosti komnaty, v níž zasedala Nejvyšší rada Jediů v Chrámu na Coruscantu. Třetinu místnosti vyplňovaly stalagmity a nad nimi se tyčící stalaktity. U jednoho z nich leželo potrhané, z části okousané tělo. Zda šlo o muže či ženu již nešlo bez důkladnějších ohledání zjistit. Stejný problém nastal i při určení rasy.

Tak si přeci jen nezmizel z planety.
Pronese muž směrem k trupu. Množství kosterních pozůstatků větších či menších živočichů napovídalo o tom, že se jediové ocitli v doupěti většího predátora. Vigga na sucho polkne. Výcvik ji nabádal k obezřetnosti. Odvrátila oči od mrtvoly a letmo zkontrolovala okolí, hledaje skrýše a případně jiné cesty do sálu. V tom okamžiku se od stěny oddělil mohutný stín.

Pozor, Baii!
Vykřikne pohotově, přestože ji okamžitě došla absurdita tohoto činu. Nehledě na propast v čase, varování najde svého adresáta. Jedi na poslední chvíli uskočí stranou a tasí meč. Svítilna dopadne na zem a tyrkysová čepel prořízne vzduch. Modrá záře na okamžik nasvítí čtyřnohou šelmu s hustou stříbrnou srstí. Ta se bleskově stáhne do stínu mezi krápníky. Vyčkává. Měří si svého protivníka a hledá slabá místa. Tento projev inteligence nebyl jediným překvapivým zjištěním. Z mladíkova výrazu Vigga odtuší, že došel ke stejnému závěru jako ona. Tvor byl citlivý na Sílu. Během lovu dokázal skrýt svou přítomnost. Tím pádem nemohl Bailien sledovat jeho pohyb vnitřním zrakem. Pud sebezáchovy velí utéct, smysl pro povinnost káže zůstat a eliminovat nebezpečí. Mladík se rozhodne pro riskantní strategii a jen velmi neochotně spustí meč podél těla. Odkryje se, zároveň však ochrání oči před oslněním.

Snad budu rychlejší.
Vydechne rytíř s nemalou starostí v hlase. První, co zahlédne je pár žlutých očí. Velká šmouha se následně vznese do vzduchu. Ze stínu vystoupí dlouhé, bílé drápy zdobící svalnaté přední tlapy. Protáhlá psovitá tlama byla osázena řadou špičáků a dvojicí výrazně delších tesáků. Vzteklé hrdelní vrčení nahánělo husí kůži. Zapadlé oči krvežíznivě visely na své kořisti. Nepočítaly s odporem. Bailien napjal svaly na poslední chvíli. Pootočil se stranou a sekl čepelí směrem vzhůru. Špička laserové zbraně našla svůj cíl. Lehce uťala pravou tlapu, projela hrudí a tělo opustila těsně před hrdlem. Rytíř se naneštěstí nestačil dostat z dosahu umírající šelmy a ta ho svým bokem srazila k zemi, zatímco sama následkem kinetické energie silně narazila do stěny jeskyně, až se několik stalaktitů uvolnilo a roztříštilo o kamenné podloží. Mladík se mírně otřesený sbíral ze země. Pravé rameno měl namožené a v oblasti klíční kosti o sobě dávala vědět pichlavá bolest. Meč držel spíše sporadicky, zdálo se však, že ho nebude potřebovat. Predátor se nehýbal. Jakmile se Bailien ujistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí, deaktivoval meč a připnul si ho zpět k opasku. Následně zamířil k odhozené baterce, jejíž kužel světla ozařoval azurový krystal. Tentýž krystal, který třímala Vigga ve své dlani.

Vize se rozplynula. Žena zůstala stát uprostřed tmavého sálu. Byla opět sama. Hrobové ticho narušoval jen příležitostný hvizdot větru, který zabloudil do chodeb jeskyně. Nehybně hypnotizovala temnotu doufajíc, že se mladíkova tvář opět zjeví. Marně. Uběhlo několik, bolestně dlouhých standardizovaných sekund než se žena rozhoupala k činnosti. Vytáhla z kapsy malou příruční svítilnu a aktivovala jí. Našla zbytky roztříštěných stalaktitů a skrčila se vedle nich na bobek.

Sbohem, Baii. Je na čase jít dál.
Zašeptá láskyplně ke krystalu a položí ho na hromádku střepů. Bláhově doufala, že se dostaví úleva, odpuštění a klid. Život bohužel nebyl tak snadný, jako v pohádkách pro děti.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jestli jste vydrželi až sem, tak vám děkuju a doufám, že se vám první z mých povídek mapující (ne nutně chronologicky) život Viggi líbila. Sem tam ho proložím útržky ze života jiných zástupců této rodiny.

Výňatky z deníku kapitána Yarena Argevi, velitele eskadry Přízraků
Období: Mandalorianské války


…Konečně nějaká dobrá zpráva! Byli jsme převeleni na Talos IV. Naše krásky se dočkají slibovaného vylepšení a já se dostanu z dosahu Lori. Tahle majetnická medička mi už začínala lézt krkem. Sílo chraň dalšího nebožáka, který se ponoří do jejího bujného poprsí!...

…Se slečnami to tady zatím vázne. Ne, že by nebylo z čeho vybírat, ale místní zástupkyně něžného pohlaví stále odolávají mému šarmu. Z této prachbídné situace mě zřejmě zachrání Rascal, zdejší technik a pravidelný návštěvník podniků, kde smilnit je nejen dovoleno, nýbrž doporučeno! Kreditů nemám sice nazbyt, ale dokud mi stravu, ošacení a postel hradí daňový poplatníci, na nějaké to povyražení se peníz vždy najde…

…Victoria Buny je zajíček vskutku libový! Na můj vkus trošku starší, ale těch pár vrásek jsem ochoten odpustit. Na rozdíl od většiny dam nemele jako zaseknutý holorozhlas a svá ústa umí použít i mnohem zábavnějším způsobem…

…Victoria Buny se rozhodla vyškrtnout mne ze svého denního rozvrhu. Důvodem tohoto jejího počínaní, jest akutní nedostatek kreditů, kterým trpím. Nevadí. Rozhodl jsem se věnovat se studiu cizích jazyků, konkrétně Rylu. Pomůže mi s ním levandulová dceruška jednoho nejmenovaného důstojníka. S její laskavou pomocí tento jazyk jistě brzy zvládnu. Čeká mě však spousta tvrdé práce…

…Giza, mé levandulové zjevení je pryč. Předcházela tomu mezinárodní ostuda, jíž jsem spáchal v kantýně u Zlatého lva s jednou zabrackou konzultantkou. Na schůzku s Gizou jsem dorazil s dvouhodinovým zpožděním. Vyčetl jsem jí, že na mě tak dlouho čekala a že mi nevěří, na což reagovala odprošením. O dva dny později mě poslala k vodě…

…O uvolněné místo po Gize se ucházely dvě dámy. Zasnoubená Triss a vdaná Rayla. Druhá zmíněná zvítězila ne jen díky své kráse, ale především díky manželovi, zanícenému botanikovi. Ten, studujíc flóru Felucie, ponechával svou mladičkou paní na dlouhé týdny samotnou. Velkoryse jsem se tedy ujal péče o její potřeby…

…Nečekaný návrat manžela zkomplikoval mé plány na dnešní večer. Přebytek energie jsem se proto rozhodl vybít ve společnosti letové kontrolorky Skye. Jak jsem se později dozvěděl, o místo v její matraci měl zájem také její kolega. Počkal si na mě společně s trojicí kumpánů a za použití pěstí mi vysvětlili, abych se od blondýnky držel dál. Nemám v úmyslu neuposlechnout. Ne ze strachu z dalšího výprasku, ale jednoduše protože prkenná dispečerka za to nestojí…

…Dvoudenní volno jsem strávil v květinovém objetí. Rayla mi při této příležitosti sdělila, že chce opustit manžela a žít po mém boku. Vynadal jsem jí a vysvětlil, že trhání vlasů z její krásné hlavy v celých chomáčích je příliš teatrální, než aby mohlo působit na mé železné nervy a rozhodnutí. Bude pravděpodobně nutné objevit novou dámu, jejíž manžel je buďto často na cestách nebo mobilizován…

…Stesk po Rayle zahnalo jediné zakušení rudých rtů Igwein. Drobounká dívka připomíná porcelánovou panenku. Od pohledu křehké stvoření v sobě nicméně ukrývá divokou šelmu. Jen, co vstoupím do jejího bytu, trhá ze mě oblečení. V posteli kouše, buší pěstí a v neposlední řadě mi do zad zarývá nehty, tak hluboko, že mám co dělat, abych dokončil to, co jsem zdárně započal…

…Předevčírem jsem vyrazil s klukama z eskadry do Hvězdokupy. Kondolovali jsme Eskelovi k zásnubám a rozhodli se roztočit naše týdenní výplaty. Partie pazaaku ze mě udělala boháče, sázka na kluzák Bo Mina chudáka. Žal jsem utopil během lumguzzlingu, do kterého nás uvrtal Jadvig. Držet krok s tímto Corellianským pilotem jsem nejdéle vydržel já a Vanster. Nevím při kolikáté skleničce lumu se do té doby plynulý večer změnil v útržkovité obrazy mě, jak tančím u striptérské tyče, Dannyho ležícího pod stolem, Eskela bijícího se s holoprojekcí bitha a Vanstera líbající ho se s bothankou. Probudil jsem se s bolehlavem a Jadvigem v jedné posteli. Po vzájemné gentlemanské dohodě jsme se rozhodli o celé věci pomlčet a nejlépe zapomenout. Což nebyl zas až takový problém, poněvadž jsme si mnoho nepamatovali…

…Twi'lečka Shiri se rozhodla pokračovat ve výuce Rylu tam, kde Giza skončila. Nutno podotknout, že je mnohem talentovanější učitelka. Naše sbližování má jen jedinou vadu. Její matku. Po nezaplacení nájemného přesídlila ke své dceři a usadila se u ní na neurčito. Nevidí ráda, že se její dítě tahá s armádním pilotem, natož s člověkem. Proto bylo nutné přesunout jazykové lekce z bytu do hotelového pokoje…

…Na začátku týdne jsme se museli zúčastnit školení o použití nové technologie v našich strojích. Přednášející byla tholothianská roštěnka. Nemohl jsem z její bezchybné postavy spustit oči a z jejího výkladu jsem si nezapamatoval zhola nic. Naštěstí s námi byla na následných zkušebních letech. Nezávazná konverzace, lichotky a můj šibalský úsměv zapůsobily, jako již tolikrát před tím. Sešli jsme se ve skladu náhradních dílů hned vedle hangáru a naše těla splynula v jedno na krabici s chladiči…

…Igwein mě zaskočila „radostnou“ zprávou. Podle všeho budu otcem. Ještě teď se z té novinky vzpamatovávám. Řekl jsem jí, že nevím, zda chci být rodič a nemyslím si, že je rozumné přivést na svět dalšího Argevu, ale nedala si to rozmluvit. Dítě si nechá, ať se mi to líbí či nikoliv. Nic po mě nechce, jen považovala za správné mi o něm říct. Zatraceně! Přes veškerou opatrnost nakonec dopadnu jako Eskel!...