Nathaniel Dorn – Hymna Smrti
Napsal: 15.2.2013 22:53:53
Díl třetí: Tanec s vlky
I. část
1604 BBY
Když se Nathaniel probral, byl schoulený v klubíčku a poslední co si pamatoval, byla vybuchující místnost.
„Vstávej.“
Ozval se odněkud vedle něho povědomý hlas, který v něm vyvolal mrazení.
Nathaniel zvedl hlavu a otočil se na záda.
Před ním stál muž. Byl průsvitný, tvořený odstíny slabě světélkující modré.
„Mortarione.“
Duch se na něj usmál. Kdysi tak podobni jeden druhému, nyní byl však jeden stále mladý a ten druhý starý. Mortarion nesdílel osud svých bratrů a vybral si vlastní cestu.
„Přišel jsi mě strašit?“
Zeptal se Nathaniel svého bratra a rozhlédl se po zničené místnosti. Jeho světelný meč byl zničený, ale nůž co po něm hodila Amy ležel kousek od něj. Zvedl ho ze země a zastrčil za opasek.
„Ty ses tím bavil, ale vždycky jsi moji rodinu hlídal, proto se o to pokouším taky.“
„Správně, hlídal jsem tvoji rodinu. Já tu svoji ztratil, když jsem se stal tím, čím jsem.“
Nathaniel viděl slabé světlo, které nebylo oheň. Paprsek světla vycházel ze stropu, dalo se tam vyšplhat po posledním sloupu, který ještě tak nějak držel pohromadě.
„Byla to i tvoje rodina, je to tvoje rodina. Navíc… Damon, Ruby, Jade… Všichni jste na tom stejně. Kdysi to fungovalo proč ne teď.“
„Náš bratr se mnou nemluví. Jade nás pořád vidí jako bratry, kteří by umřeli jeden pro druhého a Ruby… o ní mluvit nechci.“
Sloup byl pomlácený, rozdrolený, poskytoval spoustu míst, kde se chytit.
„Nesnaž se mi nalhat, že když jsem umřel tak jste ztratili bratrské pouto. Vždycky jste se neshodli ale to ani já s Damonem. Bratři jste a bratry zůstanete, na tom nikdo nic nezmění. Nesnášíte se, protože jste si tak podobní, oba chcete mít poslední slovo.“
Nathaniel se chytil rukama a snažil se najít, kam by mohl dát nohu.
„Tak dobře, řeknu to takhle. Oba se snažíte chránit všechny okolo, a když se snaží někdo chránit vás tak, nebo když vás někdo musí chránit tak si připadáte bezmocní, prázdní, já nevím co všechno. Posloucháš mě vůbec?“
Poslouchal ho, ale šplhal dál, protože nechtěl. Nerad poslouchal svoje chyby. Zvláště od svého mrtvého bratra.
„Jste horší než děti. Brácha na mě byl zlý tak mu rozmlátím všechny hračky.“
Nathaniel se cítil zvláštně unavený. Na tento druh únavy si ale téměř nepamatoval.
Netrvalo moc dlouho a vyšplhal na povrch. Sluneční světlo ho pálilo na kůži a oči mu doslova vypalovalo. Než si na to zvykl, chvíli jen klečel na místě a zakrýval si oči.
„Co se to sakra děje!“
Vydal ze sebe oddechující Nathaniel po chvíli.
„Myslím, že víš co se děje. Umíráš. Podívej se na svoji ruku a hlavně na ten nůž.“
Nathaniel roztrhl rukáv a oči mu ulpěly na černou ránu, která se mu táhla od ohbí loktu do poloviny předloktí. Tkáň se nemohla úplně zahojit, sice přestala krvácet, ale to bylo tak všechno. Rána se bude trochu rozšiřovat po ruce, ale jed, který v ní vzniká se roznese do celého těla, až nakonec Nathaniela zabije.
„Tohle se ti už jednou stalo. Tenkrát sis stihl vzít lék.“
Mortarion se díval na Nathanielovu ránu a nejspíše čekal, že jeho bratr něco řekne. Nathaniel se ale jako obvykle raději utápěl sám v sobě.
„Tenkrát jsem měl důvod si ten lék vzít. Navíc jsem měl od koho.“
Řekl Nathaniel po chvíli ticha a udělal několik kroků stranou.
„Přestaň s touhle poraženeckou náladou.“
„Ty se přestaň snažit. Já rozhoduju, jestli umřu nebo budu žít! Já! Jenom já!“
„Jak myslíš bratře.“
Na to se Mortarion rozplynul a Nathaniel zůstal sám. Směr, kterým ležela akademie zjistil díky spojení Nathanielova a Sorenova prstenu. Cesta bude horší, protože žádné z Nathanielových zranění se nezahojilo, nebo se hojily
Ryna stála u vchodu k sithské akademii. Na datapadu si prohlížela snímky nálezů v jedné z nové objevených podzemních chodeb na druhé straně planety. Archeologie nebyla její obor, ale zatím neidentifikované ostatky tvora uvnitř jedné urny ano.
Otočila se, aby vyrazila do hangáru, půjčila si stíhačku a byla tam co nejdříve, ale pohled na znaveného zkrvaveného a potrhaného Sorena jí vyrazil dech.
„Potřebuju se na pár hodin někam uklidit, prosím.“
K jejímu pokoji neměli daleko, ale i tak Sorenův zjev vzbudil údiv.
Jakmile se zavřely dveře od jejího pokoje, Soren padl do křesla, kde se vyvrátil a odechl si.
„Co se stalo? Kde je Nathaniel? Není mrtvý že ne…“
Soren si promnul oči a podíval se na ni.
„Nathaniel mě následoval. Setkal jsem se s kontakty, ale Amy tam byla taky. Ti dva uzavřeli něco jako velice křehké spojenectví. Zatímco mě Nathaniel vyhodil z okna a proháněl se se mnou po lese. Její měňavci pobili skoro všechny moje přátele. Jednoho z měňavců jsme našli a Nathaniel ho mučil, pak ho zabil. Vrátili jsme se na Korriban a šli do jedné… asi hrobky, kde měl být zbytek. Někdo jim sice půjčil pár vojáků, ale to nebyl problém. Zbyli čtyři, rozdělili nás já proti dvěma a Nathaniel proti zbylým dvěma. Když už bylo jasné, že prohráli, odpálili celou místnost.
Hledal jsem ho, ale z místnosti toho moc nezbylo. Navíc byl moc blízko výbuchu a ani on není nezničitelný. Čekal jsem dlouho, ale neozval se, ani jsem ho necítil. Buďto odešel přede mnou, nebo z něho nic nezbylo.“
Ryna přešla ke skříni a mezi lahvemi od alkoholu, které si tam schovával Nathaniel vytáhla jednu menší.
„Napij se. Vrátíme se tam, pořád je tady šance.“
Soren otevřel láhev a lačně pil krev, jedinou věc, která ho držela živého.
„Já už se tam nevrátím. Moje povinnost vůči Nathovi skončila. Odcházím.“
Ryna na něj jen s otevřenou pusou zírala. Ti dva byli přátelé déle než ona žila a teď to bylo všechno pryč. V podstatě se dalo říct, že jakmile Sorenovi uplynul poslední rok dohody s Nathanielem .
„A pak kdo je tady ten necitelnej parchant.“
„Mrzí mě, že to vidíš takhle. Ale kdybys věděla všechno, dívala by ses na to jinak.“
Oba se zarazili. Ryna nevěděla, co za tajemství to bylo. Ani to nechtěla vědět, protože všechno co ti dva drželi v tajnosti, zahrnovalo zabíjení lidí.
„Jednou možná, ale teď chci hlavě vyřešit to s váma dvěma a mít od vás pokoj.“
Soren ač tochu s odporem zakýval hlavou na znamení souhlasu.
„Převlíkni se a počkej na mě před vchodem, musím ještě zařídit pár věcí.“
Řekla Ryna a otevřela malou skříňku, kam si Soren s Nathanielem schovávali oblečení pro případ nouze.
Stačilo následovat stopy. Nebo spíše ty co zbyly. Soren vyrazil dřív než Nathaniel a navíc si mohl dovolit jít rychleji.
Ale už byl blízko. Jeho zjev budil pozornost, ale bylo mu to jedno.
Už byl téměř u vchodu. Cítil se opravdu unavený. Chtěl prostě padnout na zem a usnout, ale nemohl. Všichni by ho tady v ten moment roztrhali na kusy.
Byl rád, že bude procházet vchodem akademie, k pokoji Ryny to není daleko, už byl skoro v cíli.
„Nate!“
Uslyšel, ale hnala jej už jen potřeba přežít.
Někdo mu zastínil výhled a chytil za paži. Instinktivně mu vystřelila levá ruka a osobu chytil za krk. Otočil se dost na to, aby osobě viděl do tváře. Soren. Neovládl hněv, který se na něj v tu chvíli navalil a stiskl. Cítil, jak jeho prsty projely kůží, stačilo trhnout a už by Sorenovi nepomohlo nic.
„Nate přestaň!“
Rynin hlas ho částečně vrátil do reality. Aspoň tak, aby Soren rozevřel smrtící klepeto, které mu trhalo krk.
„Vem ho. Musíme ho schovat.“
Uslyšel šepot. Chtěl něco říct, ale už neměl sílu. Všechno se zamlžilo, potemnělo a Nathaniel dál bez boje upadl do bezvědomí.
I. část
1604 BBY
Když se Nathaniel probral, byl schoulený v klubíčku a poslední co si pamatoval, byla vybuchující místnost.
„Vstávej.“
Ozval se odněkud vedle něho povědomý hlas, který v něm vyvolal mrazení.
Nathaniel zvedl hlavu a otočil se na záda.
Před ním stál muž. Byl průsvitný, tvořený odstíny slabě světélkující modré.
„Mortarione.“
Duch se na něj usmál. Kdysi tak podobni jeden druhému, nyní byl však jeden stále mladý a ten druhý starý. Mortarion nesdílel osud svých bratrů a vybral si vlastní cestu.
„Přišel jsi mě strašit?“
Zeptal se Nathaniel svého bratra a rozhlédl se po zničené místnosti. Jeho světelný meč byl zničený, ale nůž co po něm hodila Amy ležel kousek od něj. Zvedl ho ze země a zastrčil za opasek.
„Ty ses tím bavil, ale vždycky jsi moji rodinu hlídal, proto se o to pokouším taky.“
„Správně, hlídal jsem tvoji rodinu. Já tu svoji ztratil, když jsem se stal tím, čím jsem.“
Nathaniel viděl slabé světlo, které nebylo oheň. Paprsek světla vycházel ze stropu, dalo se tam vyšplhat po posledním sloupu, který ještě tak nějak držel pohromadě.
„Byla to i tvoje rodina, je to tvoje rodina. Navíc… Damon, Ruby, Jade… Všichni jste na tom stejně. Kdysi to fungovalo proč ne teď.“
„Náš bratr se mnou nemluví. Jade nás pořád vidí jako bratry, kteří by umřeli jeden pro druhého a Ruby… o ní mluvit nechci.“
Sloup byl pomlácený, rozdrolený, poskytoval spoustu míst, kde se chytit.
„Nesnaž se mi nalhat, že když jsem umřel tak jste ztratili bratrské pouto. Vždycky jste se neshodli ale to ani já s Damonem. Bratři jste a bratry zůstanete, na tom nikdo nic nezmění. Nesnášíte se, protože jste si tak podobní, oba chcete mít poslední slovo.“
Nathaniel se chytil rukama a snažil se najít, kam by mohl dát nohu.
„Tak dobře, řeknu to takhle. Oba se snažíte chránit všechny okolo, a když se snaží někdo chránit vás tak, nebo když vás někdo musí chránit tak si připadáte bezmocní, prázdní, já nevím co všechno. Posloucháš mě vůbec?“
Poslouchal ho, ale šplhal dál, protože nechtěl. Nerad poslouchal svoje chyby. Zvláště od svého mrtvého bratra.
„Jste horší než děti. Brácha na mě byl zlý tak mu rozmlátím všechny hračky.“
Nathaniel se cítil zvláštně unavený. Na tento druh únavy si ale téměř nepamatoval.
Netrvalo moc dlouho a vyšplhal na povrch. Sluneční světlo ho pálilo na kůži a oči mu doslova vypalovalo. Než si na to zvykl, chvíli jen klečel na místě a zakrýval si oči.
„Co se to sakra děje!“
Vydal ze sebe oddechující Nathaniel po chvíli.
„Myslím, že víš co se děje. Umíráš. Podívej se na svoji ruku a hlavně na ten nůž.“
Nathaniel roztrhl rukáv a oči mu ulpěly na černou ránu, která se mu táhla od ohbí loktu do poloviny předloktí. Tkáň se nemohla úplně zahojit, sice přestala krvácet, ale to bylo tak všechno. Rána se bude trochu rozšiřovat po ruce, ale jed, který v ní vzniká se roznese do celého těla, až nakonec Nathaniela zabije.
„Tohle se ti už jednou stalo. Tenkrát sis stihl vzít lék.“
Mortarion se díval na Nathanielovu ránu a nejspíše čekal, že jeho bratr něco řekne. Nathaniel se ale jako obvykle raději utápěl sám v sobě.
„Tenkrát jsem měl důvod si ten lék vzít. Navíc jsem měl od koho.“
Řekl Nathaniel po chvíli ticha a udělal několik kroků stranou.
„Přestaň s touhle poraženeckou náladou.“
„Ty se přestaň snažit. Já rozhoduju, jestli umřu nebo budu žít! Já! Jenom já!“
„Jak myslíš bratře.“
Na to se Mortarion rozplynul a Nathaniel zůstal sám. Směr, kterým ležela akademie zjistil díky spojení Nathanielova a Sorenova prstenu. Cesta bude horší, protože žádné z Nathanielových zranění se nezahojilo, nebo se hojily
Ryna stála u vchodu k sithské akademii. Na datapadu si prohlížela snímky nálezů v jedné z nové objevených podzemních chodeb na druhé straně planety. Archeologie nebyla její obor, ale zatím neidentifikované ostatky tvora uvnitř jedné urny ano.
Otočila se, aby vyrazila do hangáru, půjčila si stíhačku a byla tam co nejdříve, ale pohled na znaveného zkrvaveného a potrhaného Sorena jí vyrazil dech.
„Potřebuju se na pár hodin někam uklidit, prosím.“
K jejímu pokoji neměli daleko, ale i tak Sorenův zjev vzbudil údiv.
Jakmile se zavřely dveře od jejího pokoje, Soren padl do křesla, kde se vyvrátil a odechl si.
„Co se stalo? Kde je Nathaniel? Není mrtvý že ne…“
Soren si promnul oči a podíval se na ni.
„Nathaniel mě následoval. Setkal jsem se s kontakty, ale Amy tam byla taky. Ti dva uzavřeli něco jako velice křehké spojenectví. Zatímco mě Nathaniel vyhodil z okna a proháněl se se mnou po lese. Její měňavci pobili skoro všechny moje přátele. Jednoho z měňavců jsme našli a Nathaniel ho mučil, pak ho zabil. Vrátili jsme se na Korriban a šli do jedné… asi hrobky, kde měl být zbytek. Někdo jim sice půjčil pár vojáků, ale to nebyl problém. Zbyli čtyři, rozdělili nás já proti dvěma a Nathaniel proti zbylým dvěma. Když už bylo jasné, že prohráli, odpálili celou místnost.
Hledal jsem ho, ale z místnosti toho moc nezbylo. Navíc byl moc blízko výbuchu a ani on není nezničitelný. Čekal jsem dlouho, ale neozval se, ani jsem ho necítil. Buďto odešel přede mnou, nebo z něho nic nezbylo.“
Ryna přešla ke skříni a mezi lahvemi od alkoholu, které si tam schovával Nathaniel vytáhla jednu menší.
„Napij se. Vrátíme se tam, pořád je tady šance.“
Soren otevřel láhev a lačně pil krev, jedinou věc, která ho držela živého.
„Já už se tam nevrátím. Moje povinnost vůči Nathovi skončila. Odcházím.“
Ryna na něj jen s otevřenou pusou zírala. Ti dva byli přátelé déle než ona žila a teď to bylo všechno pryč. V podstatě se dalo říct, že jakmile Sorenovi uplynul poslední rok dohody s Nathanielem .
„A pak kdo je tady ten necitelnej parchant.“
„Mrzí mě, že to vidíš takhle. Ale kdybys věděla všechno, dívala by ses na to jinak.“
Oba se zarazili. Ryna nevěděla, co za tajemství to bylo. Ani to nechtěla vědět, protože všechno co ti dva drželi v tajnosti, zahrnovalo zabíjení lidí.
„Jednou možná, ale teď chci hlavě vyřešit to s váma dvěma a mít od vás pokoj.“
Soren ač tochu s odporem zakýval hlavou na znamení souhlasu.
„Převlíkni se a počkej na mě před vchodem, musím ještě zařídit pár věcí.“
Řekla Ryna a otevřela malou skříňku, kam si Soren s Nathanielem schovávali oblečení pro případ nouze.
Stačilo následovat stopy. Nebo spíše ty co zbyly. Soren vyrazil dřív než Nathaniel a navíc si mohl dovolit jít rychleji.
Ale už byl blízko. Jeho zjev budil pozornost, ale bylo mu to jedno.
Už byl téměř u vchodu. Cítil se opravdu unavený. Chtěl prostě padnout na zem a usnout, ale nemohl. Všichni by ho tady v ten moment roztrhali na kusy.
Byl rád, že bude procházet vchodem akademie, k pokoji Ryny to není daleko, už byl skoro v cíli.
„Nate!“
Uslyšel, ale hnala jej už jen potřeba přežít.
Někdo mu zastínil výhled a chytil za paži. Instinktivně mu vystřelila levá ruka a osobu chytil za krk. Otočil se dost na to, aby osobě viděl do tváře. Soren. Neovládl hněv, který se na něj v tu chvíli navalil a stiskl. Cítil, jak jeho prsty projely kůží, stačilo trhnout a už by Sorenovi nepomohlo nic.
„Nate přestaň!“
Rynin hlas ho částečně vrátil do reality. Aspoň tak, aby Soren rozevřel smrtící klepeto, které mu trhalo krk.
„Vem ho. Musíme ho schovat.“
Uslyšel šepot. Chtěl něco říct, ale už neměl sílu. Všechno se zamlžilo, potemnělo a Nathaniel dál bez boje upadl do bezvědomí.