Nathaniel Dorn – Hymna Smrti

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Odpovědět
Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1901
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Nathaniel Dorn – Hymna Smrti

Příspěvek od Gnost Kohn »

Díl třetí: Tanec s vlky

I. část
1604 BBY

Když se Nathaniel probral, byl schoulený v klubíčku a poslední co si pamatoval, byla vybuchující místnost.
„Vstávej.“
Ozval se odněkud vedle něho povědomý hlas, který v něm vyvolal mrazení.
Nathaniel zvedl hlavu a otočil se na záda.
Před ním stál muž. Byl průsvitný, tvořený odstíny slabě světélkující modré.
„Mortarione.“
Duch se na něj usmál. Kdysi tak podobni jeden druhému, nyní byl však jeden stále mladý a ten druhý starý. Mortarion nesdílel osud svých bratrů a vybral si vlastní cestu.
„Přišel jsi mě strašit?“
Zeptal se Nathaniel svého bratra a rozhlédl se po zničené místnosti. Jeho světelný meč byl zničený, ale nůž co po něm hodila Amy ležel kousek od něj. Zvedl ho ze země a zastrčil za opasek.
„Ty ses tím bavil, ale vždycky jsi moji rodinu hlídal, proto se o to pokouším taky.“
„Správně, hlídal jsem tvoji rodinu. Já tu svoji ztratil, když jsem se stal tím, čím jsem.“
Nathaniel viděl slabé světlo, které nebylo oheň. Paprsek světla vycházel ze stropu, dalo se tam vyšplhat po posledním sloupu, který ještě tak nějak držel pohromadě.
„Byla to i tvoje rodina, je to tvoje rodina. Navíc… Damon, Ruby, Jade… Všichni jste na tom stejně. Kdysi to fungovalo proč ne teď.“
„Náš bratr se mnou nemluví. Jade nás pořád vidí jako bratry, kteří by umřeli jeden pro druhého a Ruby… o ní mluvit nechci.“
Sloup byl pomlácený, rozdrolený, poskytoval spoustu míst, kde se chytit.
„Nesnaž se mi nalhat, že když jsem umřel tak jste ztratili bratrské pouto. Vždycky jste se neshodli ale to ani já s Damonem. Bratři jste a bratry zůstanete, na tom nikdo nic nezmění. Nesnášíte se, protože jste si tak podobní, oba chcete mít poslední slovo.“
Nathaniel se chytil rukama a snažil se najít, kam by mohl dát nohu.
„Tak dobře, řeknu to takhle. Oba se snažíte chránit všechny okolo, a když se snaží někdo chránit vás tak, nebo když vás někdo musí chránit tak si připadáte bezmocní, prázdní, já nevím co všechno. Posloucháš mě vůbec?“
Poslouchal ho, ale šplhal dál, protože nechtěl. Nerad poslouchal svoje chyby. Zvláště od svého mrtvého bratra.
„Jste horší než děti. Brácha na mě byl zlý tak mu rozmlátím všechny hračky.“
Nathaniel se cítil zvláštně unavený. Na tento druh únavy si ale téměř nepamatoval.
Netrvalo moc dlouho a vyšplhal na povrch. Sluneční světlo ho pálilo na kůži a oči mu doslova vypalovalo. Než si na to zvykl, chvíli jen klečel na místě a zakrýval si oči.
„Co se to sakra děje!“
Vydal ze sebe oddechující Nathaniel po chvíli.
„Myslím, že víš co se děje. Umíráš. Podívej se na svoji ruku a hlavně na ten nůž.“
Nathaniel roztrhl rukáv a oči mu ulpěly na černou ránu, která se mu táhla od ohbí loktu do poloviny předloktí. Tkáň se nemohla úplně zahojit, sice přestala krvácet, ale to bylo tak všechno. Rána se bude trochu rozšiřovat po ruce, ale jed, který v ní vzniká se roznese do celého těla, až nakonec Nathaniela zabije.
„Tohle se ti už jednou stalo. Tenkrát sis stihl vzít lék.“
Mortarion se díval na Nathanielovu ránu a nejspíše čekal, že jeho bratr něco řekne. Nathaniel se ale jako obvykle raději utápěl sám v sobě.
„Tenkrát jsem měl důvod si ten lék vzít. Navíc jsem měl od koho.“
Řekl Nathaniel po chvíli ticha a udělal několik kroků stranou.
„Přestaň s touhle poraženeckou náladou.“
„Ty se přestaň snažit. Já rozhoduju, jestli umřu nebo budu žít! Já! Jenom já!“
„Jak myslíš bratře.“
Na to se Mortarion rozplynul a Nathaniel zůstal sám. Směr, kterým ležela akademie zjistil díky spojení Nathanielova a Sorenova prstenu. Cesta bude horší, protože žádné z Nathanielových zranění se nezahojilo, nebo se hojily

Ryna stála u vchodu k sithské akademii. Na datapadu si prohlížela snímky nálezů v jedné z nové objevených podzemních chodeb na druhé straně planety. Archeologie nebyla její obor, ale zatím neidentifikované ostatky tvora uvnitř jedné urny ano.
Otočila se, aby vyrazila do hangáru, půjčila si stíhačku a byla tam co nejdříve, ale pohled na znaveného zkrvaveného a potrhaného Sorena jí vyrazil dech.
„Potřebuju se na pár hodin někam uklidit, prosím.“
K jejímu pokoji neměli daleko, ale i tak Sorenův zjev vzbudil údiv.
Jakmile se zavřely dveře od jejího pokoje, Soren padl do křesla, kde se vyvrátil a odechl si.
„Co se stalo? Kde je Nathaniel? Není mrtvý že ne…“
Soren si promnul oči a podíval se na ni.
„Nathaniel mě následoval. Setkal jsem se s kontakty, ale Amy tam byla taky. Ti dva uzavřeli něco jako velice křehké spojenectví. Zatímco mě Nathaniel vyhodil z okna a proháněl se se mnou po lese. Její měňavci pobili skoro všechny moje přátele. Jednoho z měňavců jsme našli a Nathaniel ho mučil, pak ho zabil. Vrátili jsme se na Korriban a šli do jedné… asi hrobky, kde měl být zbytek. Někdo jim sice půjčil pár vojáků, ale to nebyl problém. Zbyli čtyři, rozdělili nás já proti dvěma a Nathaniel proti zbylým dvěma. Když už bylo jasné, že prohráli, odpálili celou místnost.
Hledal jsem ho, ale z místnosti toho moc nezbylo. Navíc byl moc blízko výbuchu a ani on není nezničitelný. Čekal jsem dlouho, ale neozval se, ani jsem ho necítil. Buďto odešel přede mnou, nebo z něho nic nezbylo.“
Ryna přešla ke skříni a mezi lahvemi od alkoholu, které si tam schovával Nathaniel vytáhla jednu menší.
„Napij se. Vrátíme se tam, pořád je tady šance.“
Soren otevřel láhev a lačně pil krev, jedinou věc, která ho držela živého.
„Já už se tam nevrátím. Moje povinnost vůči Nathovi skončila. Odcházím.“
Ryna na něj jen s otevřenou pusou zírala. Ti dva byli přátelé déle než ona žila a teď to bylo všechno pryč. V podstatě se dalo říct, že jakmile Sorenovi uplynul poslední rok dohody s Nathanielem .
„A pak kdo je tady ten necitelnej parchant.“
„Mrzí mě, že to vidíš takhle. Ale kdybys věděla všechno, dívala by ses na to jinak.“
Oba se zarazili. Ryna nevěděla, co za tajemství to bylo. Ani to nechtěla vědět, protože všechno co ti dva drželi v tajnosti, zahrnovalo zabíjení lidí.
„Jednou možná, ale teď chci hlavě vyřešit to s váma dvěma a mít od vás pokoj.“
Soren ač tochu s odporem zakýval hlavou na znamení souhlasu.
„Převlíkni se a počkej na mě před vchodem, musím ještě zařídit pár věcí.“
Řekla Ryna a otevřela malou skříňku, kam si Soren s Nathanielem schovávali oblečení pro případ nouze.

Stačilo následovat stopy. Nebo spíše ty co zbyly. Soren vyrazil dřív než Nathaniel a navíc si mohl dovolit jít rychleji.
Ale už byl blízko. Jeho zjev budil pozornost, ale bylo mu to jedno.
Už byl téměř u vchodu. Cítil se opravdu unavený. Chtěl prostě padnout na zem a usnout, ale nemohl. Všichni by ho tady v ten moment roztrhali na kusy.
Byl rád, že bude procházet vchodem akademie, k pokoji Ryny to není daleko, už byl skoro v cíli.
„Nate!“
Uslyšel, ale hnala jej už jen potřeba přežít.
Někdo mu zastínil výhled a chytil za paži. Instinktivně mu vystřelila levá ruka a osobu chytil za krk. Otočil se dost na to, aby osobě viděl do tváře. Soren. Neovládl hněv, který se na něj v tu chvíli navalil a stiskl. Cítil, jak jeho prsty projely kůží, stačilo trhnout a už by Sorenovi nepomohlo nic.
„Nate přestaň!“
Rynin hlas ho částečně vrátil do reality. Aspoň tak, aby Soren rozevřel smrtící klepeto, které mu trhalo krk.
„Vem ho. Musíme ho schovat.“
Uslyšel šepot. Chtěl něco říct, ale už neměl sílu. Všechno se zamlžilo, potemnělo a Nathaniel dál bez boje upadl do bezvědomí.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1901
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Nathaniel Dorn – Hymna Smrti

Příspěvek od Gnost Kohn »

II. část

Pomalu se probíral. Kolem sebe cítil pach krve. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. V místnosti, kde se nacházel, muselo něco vybouchnout. Očouzené bedny, roztrhané lidské ostatky, seděl na druhé straně, než odhadoval centrum výbuchu. Celou svrchní vrstvu hrudního plátu zbroje měl sežehnutou na uhel. U rukavic chyběly prsty a cítil, jak mu dorůstá kůže na obličeji. Pomalu vstal a opřel se o zeď. Najednou se otevřely dveře a z nich vyběhl sithský voják. Ten ihned sklopil pušku a podepřel ho.
„Veliteli, západní křídlo potřebuje posily! Masakrují nás tam!“
Řval na něho voják. Natha to moc netrápilo, největší starost měl o sebe.
„Veliteli! Máme ustoupit?“
Pokračoval voják, ale Nathaniel byl zmatenější, nebo spíše naštvanější, než když na něj spadl strop před několika hodinami v hrobce.
„Nikdo ustupovat nebude! A posily taky nebudou! To křídlo udržíte, je mi jedno, jestli při tom pozdecháte, prostě tam zůstanete!“
Vylíval si zlost na vojákovi a ten jen bezmocně přihlížel. Pak přikývl a odběhl z místnosti.
Pomalu vyšel z místnosti. Přešel hromadu suti a ocitl se v malém mobilním velitelství sithské armády. Rychle shlédl holomapu a přitáhl si za rameno prvního důstojníka.
„Vezměte ze středu tři jednotky a pošlete je na západ! Hned!“
Zařval na něj a důstojník se ihned odebral plnit rozkaz.
Dál si prohlížel mapu. Republika je tlačila zpátky a posily byly očividně v nedohlednu.
Začal vzpomínat, jak se sem vůbec dostal. Poslední, co si pamatoval, bylo to, že kolaboval u vchodu do akademie. Strhl si zbroj z předloktí a prohlédl si celou ruku. Po zranění nebylo ani památky.
„Proč ne že…“
Zamumlal si pro sebe a pohlédl na novou aktualizaci holomapy. Republika se na středu dostávala do nechráněné pozice.
„Kapitáne, nařiďte dělostřelectvu, ať pálí do sektoru D4!“
Ukázal na jednoho z vojáků běhajících kolem něj.
„Ale pane, tam jsou pořád naši vojáci, navrhuji chvíli počkat, než se stáhnou.“
Kapitán měl pravdu v jedné věci. Mají tam vojáky, ale kdyby počkali, hrozilo by, že se republika stáhne z nechráněného území.
„Já se vás neptal na názor, vykonejte rozkaz.“
Nathaniel to řekl klidně s úsměvem, ale kapitán se jen napřímil.
„Rozkaz odepřen.“
Dostal ze sebe o sekundu později a Nath na něj jen zíral. Pak mu zmizel úsměv a kapitánův blaster vyletěl z pouzdra do Nathanielovy ruky.
„Jste propuštěn.“
Řekl a střelil ho do hlavy. Všichni kolem se zastavili a podívali se na něj.
„Ještě někdo chce ignorovat, nebo rušit moje rozkazy?“
Roztáhl ruce a pak položil blaster na stůl. Jeden z vojáků vedle než hned nadiktoval dělostřelectvu souřadnice.
„Jdu na západní křídlo. Vy udržte střed a neztraťte východ.“
Odchytil si nejvyššího důstojníka, když odcházel a naskočil na jedno z obrněných vozidel.
„Na západní křídlo a hned!“

Trvalo pár minut, než dojeli na místo určení. Nathaniel seskočil z vozidla a už k němu spěchal jeden ze zdejších velitelů.
„Konečně jste tady. Podařilo se nám zbrzdit republiku v obytné části, ale dokud nedorazí posily, nedokážeme je zastavit úplně.“
Nathaniel jenom prošel kolem a sebral ze země blasterovou pušku. Vyrazil po schodech na ulici o patro výš, kde probíhaly boje.
Kolem ucha mu proletěla střela.
„No tak… tohle se nedělá!“
Zařval a zalezl do jedné z budov. Našel několik mrtvých vojáků patřících k oběma stranám.
Vyběhl několik pater po schodech, než uviděl několik stínů, jak se pohybovaly o necelé patro výš. Během sekundy stál mezi nimi. Většina mu zasalutovala a jeden z nich pak otevřel dveře. Vypadalo to, že se bojovalo o most spojující dvě vysokopodlažní budovy. Všude byly barikády a blasterové střely létaly na obě strany.
„No tak běžte!“
Vojáci se rozeběhli a Nathaniel nakoukl přes zábradlí.
„Krev a sračky. Jak jsem se sem kurva dostal.“
Brblal si pro sebe. Pak ale ucítil někoho za sebou. Otočil se a rychle se skrčil, aby se vyhnul zrovna aktivujícímu se světelému meči. Modrá čepel mu proletěla nad hlavou.
Udělal krok vpřed, chytil postaršího jediho s prošedivělými černými vlasy za zápěsti a vrazil mu pěst do břicha. Pěst následovalo koleno, zápěstí překroutil a celou silou ho poslal na zem.
„A pak čestný boj co?“
Roztáhl ruce a z rukávu si přitáhl do ruky svůj meč. Až do teď ho tam necítil. Zatímco jedi vstával, rozhlédl se a zjistil, že se slanil dolů ze střechy.
„Je vás tady víc? Rád bych věděl, do kolika se mám připravit počítat.“
Protočil jílec meče mezi prsty a pak zažehl svoji karmínově rudou čepel.
„Nemůžeš vyhrát přisluhovači Temné strany.“
Jedi si odplivl na zem a namířil na něj meč.
„Protože už jsem vyhrál, starče. Jsem více než dvakrát starší než ty.“
Jedi zaútočil prudkým sekem zezhora. Nathaniel ho svedl dolů a sekl z levotočivé otočky. Pak se otočil na druhou stranu a sekl znovu. Dál pokračoval spíše pasivně. Smál se, jak se stařec pokoušel prolomit jeho obranu. Pak mu skrze rameno projela žlutá čepel.
Nathaniel zavyl bolestí, jak se čepel stáhla z jeho rány a udělal několik kroků vpřed. Zabralo mu to sekundu, aby se vzdálil na tři metry daleko a oddychoval zranění. Pravou ruku měl v pořádku a tím pádem mohl pokračovat v souboji, aniž by měnil střeh, ale díra v levé ruce se bude hojit déle, než kdyby jím projel normální kov.
Teď proti němu stáli dva jediové. Mistr a padawan.
„Síla je s námi sithe! Vzdej se a my ušetříme tvé muže!“
Nathaniel se ohlédl přes rameno, aby viděl, jak si jeho vojáci vedou. Prakticky se nic nezměnilo.
„Proč bych to kurva dělal?“
Mladší jedi vyvalil oči, načež se Nathaniel musel usmát.
„Mě jsou moji muži docela. Jedno, ať si umřou. Stejně mají rozkaz mě po bitvě popravit. Sice to můžou zkusit, ale… nepodaří se jim to.“
Jediové zaútočili naráz. Nathaniel vykrýval jejich útoky, než se dostal mezi ně. Odrazil mistrův útok a ten zavrávoral. Mladší jedi sekl ze shora na Nathanielova záda. Ten nastavil čepel vodorovně, pak udělal krok vzad a chytil jediho za zápěstí. Následný trh a škubnutí odzbrojilo padawana. Mistr něco zařval a udělal několik rychlých kroků proti Nathanielovi. Vyměnili si několik úderů a bloků, než si nechal starý jedi otevřený bok, čehož upír využil, zvedl meč svisle a zabral. Jen jeden z nich tlačil plnou silou a Nathaniel to nebyl. Udeřil jediho jílcem do obličeje a ten znovu zavrávoral. Následná telekinetická vlna jej poslal přes zábradlí.
Padawan stále klečel na zemi. Meč držel ve druhé ruce a obrácený loket mu tam jen tak visel.
Nathaniel k němu udělal několik kroků bez jakéhokoli střehu, nebo potřeby se krýt.
Několik slabých úderů, jak se mladý jedi snažil vzdorovat nestálo Nathanielovi téměř za námahu. Po chvilce mu vypadl meč z ruky a Nathaniel si ho přitáhl do té své.
„Tahle zbraň je tvůj život. Neztrácet. Nepouštět. Nezahazovat.“
Usmíval se Nathaniel, zatímco si prohlížel padawanův meč.
„Na… doufej, že to přežiješ a jestli ano. Za pár let si mě najdi… uvidíme.“
Bez zájmu se otočil zády a pak zpátky na jediho.
„Pozdravuj starouše z rady.“
Zasmál se a zaposlouchal se. Mimo blasterovou palbu a zvuky sesouvajících se budov slyšel ještě něco. Zadíval se tím směrem a viděl letící raketu velikou jako jeho noha. Zavřel oči a zatnul zuby.
„Sakra.“

Když znovu otevřel oči, připadal si, jako by mu něco zrovna vyrazilo dech.
Chvilku se vzpamatovával. Seděl v křesla v nějakém baru a naproti němu seděl… on sám.
„Ale no tak…“ Zaskuhral. „Nemůžeš mě tahat, pokaždé jsem na pokraji smrti.“
Druhý Nathaniel se usmál a napil se ze skleničky.
„Já nejsem on. Ani ty. Víš. Mysl některých je velice zajímavá věc. Třeba ta tvoje. Doslova dvě osobnosti… samostatná vědomí v jedné hlavě. Kdybys nebyl upír, už dávno by tě to zabilo.“
Nathaniel si snažil najít pozici pro jeho pozadí pohodlnou, ale zatím se mu to nedařilo.
„To vím taky. Ale proč jsem tady? Už jsem umřel nebo co?“
Nathanielův odraz se jen usmíval a přejížděl pohledem po baru.
„Jsi tady. Protože nechceš umřít. Tvoje tělo bojuje s jedem, ale prohrává. Tvoje mysl se snaží taky zapojit, ale jak vidíš. Umřel jsi, nebo jsi se dostal blízko smrti a tím o krok blíže ke smrti. Jsi v bezvědomí a z něj se můžeš probrat, ale musíš se snažit přežít.“
Nathaniel už viděl a zažil spoustu věcí na to, aby věděl, že je to docela pravděpodobné, nebo má jenom halucinace, ale otrávený stejným jedem už byl a tenkrát se to zdálo horší, protože byl většinu času při vědomí.
„Takže… když přežiju dost dlouho. Uzdravím se? A jak ti mám sakra říkat?“
„Neuzdravíš. Nakonec umřeš. Ale probudíš se. A říkej mi… třeba Aaron.“
Nathaniel vstal a chvilku přecházel sem a tam.
„Neztrácíme tady čas? Pošli mě dál, dokážu přežít.“
Aaron se na něj podíval a zasmál se.
„Musíš taky hrát podle pravidel.“
Usmál se a Nathaniel zakoulel očima.
„Musíš se chovat normálně. Bojovat. Chovat se tak, jak by ses choval.“
Nathaniel pokrčil rameny a chtěl promluvit, ale Aaron pokračoval.
„A hlavně. Musíš zůstat při zdravém rozumu. Musíš se chtít vrátit. Ať už uvidíš, ucítíš, zažiješ cokoli. Jinak tam zůstaneš. Tvoje tělo umře a konec.“
„Neboj. Nemám v plánu umřít, ani zůstávat ve své vlastní hlavě mezi halucinacemi.“
„Ještě uvidíme.“
Uslyšel naposled, než mu všechno zmizelo a chvíli vnímal jen tmu.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1901
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Nathaniel Dorn – Hymna Smrti

Příspěvek od Gnost Kohn »

III. část

Nathaniel se ve spánku škubal, potil se jako kůň a sem tam se mu spustila krev z nosu nebo uší. Rynu hodně trápilo, ho takhle vidět. Podle toho, co věděla, nechápala, co se děje. Dá se říct, že Soren i Nathaniel jsou na vrcholu ve všem, ve zdraví, imunitě, silnější než wookiee a to několikanásobně. Nathaniel prostě pomalu umíral před jejich očima a ani jeden z nich nevěděl, co dělat.
Testovala jeho krevní vzorek, vzorky z rány a i kousek nože, který Nathaniel přinesl, než upadl do bezvědomí před hlavním vchodem do akademie.
„Máš něco?“
Ozval se Soren ze dveří. V malé laboratoři nikdo nebyl a oba za to byli rádi. Ryna sice víc, protože, kdyby někdo věděl, že Nathaniel umírá a je v bezvědomí, už by měl u postele desítky vrahů připravených udělat svoji práci. Ale drby se šíří rychle a akademií už kolují zkazky, že se s ním něco stalo.
„Možná, nemáš ho hlídat?“
Řekla podrážděně. Snažila se pracovat, a když nedostávala zprávy na datapad, nevolal jí na comlink, tak přišel osobně.
„Ignoruješ všechny pokusy se zeptat, tak co mám dělat sakra.“
Soren se opřel o zeď a pohledem přejel po laboratoři.
„Hlídat a čekat, než s něčím přijdu. V tom noži je jakýsi jed, který reaguje s něčím co je ve vaší krvi, víc ti neřeknu.“
Vrčela na něj dál a koutkem oka viděla, jak se otočil a odešel pryč. Byl na ni naštvaný, ale to on byl svým způsobem pořád na všechno a na všechny, což věděla.
Trvalo několik hodin, než konečně našla něco, co se zdálo, že zabírá na jed, který teď koloval Nathanielovým tělem.
„Bingo…“
Zaradovala se, a co nejrychleji se snažila syntetizovat všechno, co potřebovala v co největším množství. Po několika dalších minutách už klusala chodbou ke svému pokoji, kam uložili Nathaniela s kufříkem v ruce.
Otevřela dveře a snažila se rozkoukat v potemnělé místnosti. Všechna světla byla ztlumená, takže rozeznávala jen obrysy věcí, na jedné straně někdo seděl na židli, díky světlu poznávala, že to bude Soren, podívala se směrem k posteli, ale první věc co rozeznala byla postava, která se skláněla nad postelí, kde ležel, jak se zdálo stále bezmocný Nathaniel.
Dveře se automaticky zavřely, svým způsobem při tom ještě víc zpozornila. Už držela meč meč v ruce. Aktivovala ho. Rudá záře prozářila místnost. Jak Soren, tak ona postava, která se ukázala být ženou okamžitě zpozorněly.
Než však Ryna dokázala něco udělat, stál před ní Soren a držel ji za ruku, která třímala meč.
„Klid, je s náma.“
Řekl a pustil ji. Ustoupil o krok zpět a podíval se na onu ženu.
„V pohodě, pořád máme problém a nechci tady žádný bitky, po kterých bych musel uklízet.“
Poté si zase sedl a zadíval se kamsi do země.
Ryna přešla až k posteli, na které leželo bezvládné tělo. Kufřík položila na okraj a otevřela ho. „Proč jste tady po tmě?“
Zeptala se, zatímco připravovala injekci pro Nathaniela.
„Protože po tmě s tím dokáže bojovat lépe. Tolik se ten jed nešíří a Nathaniel se rychleji regeneruje, ale v konečném výsledku mu tím dáváme jenom pár hodin, možná den.“
Ozvala se žena z druhé strany postele.
„Nebudeme to potřebovat, mám lék.“
Řekla Ryna sebejistě. Věřila, že našla způsob jak ho vyléčit a dost rychle, čemuž se sama divila, ale lepší zkusit něco nežli nic.
„Nemáš, nezabere to.“
Promluvila žena znovu a natáhla se hlavou skoro až k ní.
„To nevíš. Testy tvrdí opak.“
Odpovědí jí byl smích.
„Testy. Testy, výzkum, hledání, jak dlouho ti to zabralo? My to naposled hledali skoro dva dny, než Nathaniel našel sám způsob a věř mi, na tohle je jenom jeden lék a ten náš milovaný a úžasný Nate zabil.“
Zněla docela sebejistě, svým způsobem jí Ryna věřila, ale taky věřila tomu, že tohle minimálně zpomalí průběh. Chtěla Nathanielovi rychle píchnout injekci, ale jak se ukázalo, žena byla rychlejší, o moc rychlejší. Držela její ruku dříve, než si to uvědomila.
„Další parchant.“
Zanadávala Ryna a podívala se na Sorena.
„Tak mu to dej. Nezabije ho to, a když mu bude hůř…budiž.“
Pro Rynu tohle bylo trošku znervózňující. V pokoji byla tma a zároveň tady byla se dvěma stvořeními, které by ji dokázali během mrknutí oka roztrhat na kusy.
Žena se stáhla a Ryna mohla konečně podat Nathanielovi látku do těla. Nedočkala se žádné reakce.
„Tak jo, dělejte si, jak chcete.“
Uslyšela nyní již dost rozrušená a hlavně zklamaná Ryna, než se otevřely dveře. O sekundu později ucítila něčí ruku na rameni.
„V pohodě, zkusíme najít způsob. Nevzdáme to.“
Řekl Soren, než taky vyrazil ke dveřím.
„Kdo to vlastně byl?“
Rychle zformulovala myšlenku, než byl schopen Soren odejít.
„Jade… nevím kolik toho o ní víš, ale teď není čas, zkus se vrátit do laboratoře.“
Koutkem oka viděla, jak se za Sorenem zavřely dveře.


Nathanielovi v hlavě vířily myšlenky. Chtěl se odtud dostat a ne prožívat scénáře, které budou parodovat jeho život. Hlavně scénáře, které musí zahrát bravurně a přirozeně.
Nacházel se v malé čtvercové místnosti, kterou identifikoval jako pokoj, někde, kde v životě nebyl. Zíral do zdi, v rukou držel své dva meče, které používal, když byl ještě v Řádu jako Stín Jedi.
Nemusel je aktivovat, ani rozebírat, aby zjistil jejich barvu, ostřící krystaly, či jiné komponenty. Jeden z mečů skrýval zelený a druhý žlutý krystal. Barvy, které už nikdy do světelného meče nepoužil, oba meče byly uloženy v rodinné vile na Corulagu, ale nikdo na ně stovky let nesáhl.
Co bylo horší, než to, že probíhal scénář, ve kterém je podle všeho jedi bylo to, že byl člověk. Viděl špatně, všechny jeho smysly byly jako hluché a cítil se možná až moc slabý. Pomalu si zvykal. Neměl na vybranou, musel takhle dokázat fungovat.
Oba meče si připnul k opasku a vstal. Prsty si přejel po lehké zbroji, kterou používali jediové v případech potřeby a pak na ni zaklepal. Dokonce i zbroj se zdála být tou, kterou používal kdysi.
Čekal na scénář, až k němu sám přijde a řeknu mu, co má dělat, ale pořád nepřicházel. Musel něco začít dělat, jinak se asi nikdy neprobují a umře ve spánku jako největší troska.
Vstal a rozhlédl se. Mohl se zkusit prohrabávat ve skříni, utéct oknem, nebo prozkoumat tajemství, která skrývá postel. Nakonec ale udělal pár kroků ke dveřím, které se jako na rozkaz otevřely. Podíval se dolů. Viděl boty, docela malé, pokračoval ke kolenům, zbroj se zdála podobná, jako měl on sám. Zvedal zrak výše, zastavil se, aby prohlédl stehna a boky, které i přes zbroj shledával dobře tvarované. Pokračoval výše a opět se zastavil na poprsí. Z hlouby duše nadával, že má na sobě žena zbroj, protože, kdo má poznat tvar a zda jsou opravdu pevná přes tu prokletou bojovou zbroj. Všiml si taky, že o pár centimetrů výše končily tmavší hnědé vlasy, což lehce zmírnilo jeho nadšení.
Zvedl oči tak, aby viděl ženě do obličeje.
„Sakra…“
Procedil mezi zuby. Jeho podvědomí na něj očividně začalo házet staré známé z minulosti. A začalo jednou z osob, která ho neměla nikdy zrovna v lásce, ale dokázala překousnout jeho přítomnost více, než jiní. Jade Lallian, jeho stará známá z chrámu, která mnohem raději spolupracovala s jeho bratry, později s jedním spala, což ihned zhodnotila jako chybu. Nyní ji s Nathanielem i jeho bratrem Damonem pojilo jedno a to samé. Prokletí nesmrtelností, kterou na ně všechny přivedl Nathaniel svojí lehkovážností a naprostou ignorancí toho, že by mohl ohrozit kohokoli jiného než sebe.
Jediná věc, která mu pomáhala zachovat chladnou hlavu, byla ta, že stále ještě nezačal potkávat mrtvé.
„Zrovna jsem našla způsob, jak tě zabít. Sithové na tebe pošlou co nejatraktivnější ženu s lahví chlastu v ruce. Jdeme, zapomínáš na to, že tady máme práci.“
Zněla přesně jako ta stará Jade, která ho komandovala, což byl taky jediný způsob, jak s ním vyjít. Ukázat, že si nenecháte srát na hlavu, byl jediný způsob, jak si vás Nathaniel mohl začít vážit a u jistých jedinců si taky vybudovat respekt.
Jade otočila a vyrazila chodbou směrem k výtahu. Plášť, který za ní vlál, ale znemožnil Nathanielovi pohled na její pozadí.
„Mohla bys začít trošku jíst, začínáš být trošku moc hubená.“ Poznamenal jen tak z principu, aby si rýpnul a pak mu nezbylo nic jiného, než se rozběhnout za ní.
„ A nezapomínám, jenom mám velice proměnlivou pracovní dobu.“ Zasmál se sám sobě, zatímco spíše klopýtal, než si dokázal plně zvyknout na své vlastní tělo.
Protáhl se zavírajícími se dveřmi výtahu a postavil se vedle své kolegyně.
„Mlč.“ Řekla pohotově s úsměvem v momentě, kdy otevřel pusu.
„Já nic,“
„Ale chtěls.“
„… jen zívnout,“
„Vážně?“
„Ne, jenom jsem hledal nějakou vtipnou hlášku.“
„Co mám udělat, abys zmlknul?“
„Nakrm mě.“
Vypadalo to, jako by celou dobu nespustili oči ze dveří. Stáli tam a dívali se před sebe, jako tolikrát před tím, kdy byli nuceni trávit spolu čas. Koutkem oka ji pozoroval ale stejně pozoroval. Byla opálenější, lehce do hněda, více než si pamatoval z posledního setkání.
„Hm… a co tohle?“
Znovu po ní koutkem oka koukl, ale to už ho držela za límec pláště a otáčela ho čelem k sobě. Zády narazil do stěny uzoučkého výtahu.
„Klídek, nic jsem…“
Proud slov i myšlenek se mu přerušil v momentě, kdy se k němu přitiskla a začala ho líbat. Byl upřímně překvapen. Čekal, že to přijde, ale ne teď a ne s ní.
Levou rukou jí zajel do vlasů a pravou postupně přejel od boku až na záda.
Nelíbilo se mu být přitlačen ke zdi. To on chtěl kontrolovat a ne být kontrolován. Přitiskl ji k sobě ještě víc a otočil se, takže ji přitiskl ke stěně on. Zvedla jednu nohu a dala mu ji kolem pasu. To stejné druhou. Objala ho nohama. Ruku přesunul za zad pod zadek, ale to už nemohl líbat. Zaskočilo ho to, nebyl ten, co líbá, dokud nemodrá. Dýchal, ale do plic mu nic nešlo. Oči ho pálily, zorné pole mu začala zahlcovat tma. Cítil, jak mu kůže úplně hoří.

Ležel na něčem měkkém, měkkém a mokrém. Nepřestal vnímat, všechno kolem se prostě v mžiku změnilo. Měl otevřené oči, ale nic neviděl. Když se pokusil pohnout, tělem mu projela ostrá bolest.
„Lež. Nate. V pořádku. To jsem já. Ryna.“
Svým způsobem byl rád, že mu objasnila jisté detaily, ale její hlas mu způsoboval ještě větší bolení hlavy, než před tím. Bylo to, jakoby mu někdo mlátil kladívkem do jednoho spánku a zatloukal hřebík do druhého.
„Klid, zavolám ostatní, vydrž, pokoušej se zůstat vzhůru.“
Snažil se ji poslouchat co nejméně, momentálně ho zajímalo, proč mu je tak špatně a jak dlouho byl mimo. Když byl takhle otráven naposled, byl téměř pořád při vědomí.
Pomalu zvedl ruku a otřel si čelo. Když stahoval ruku zpátky k tělu, ucítil, že to není pot, ale krev. Přejel si prsty přes rty, a ujistil se. Ruka mu pak spadla bezvládně na hruď.
Připadal si, jakoby se měl každou chvíli rozpadnout, nebo vybouchnout a vyzdobit zdi, které skrze tmu a bolavé oči ani nevidí.
Ryna něco říkala na druhé straně pokoje, ale bylo to pro něj moc daleko, musela by stát vedle něho. I přes všechnu bolest se posadil a opřel se o stěnu. Připadalo mu to, jako konec.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1901
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Nathaniel Dorn – Hymna Smrti

Příspěvek od Gnost Kohn »

IV. část

Stál tam sám, téměř sám, občas kolem něj někdo prošel, ale nezastavil se. Neměli potřebu s ním mluvit. On byl vždy ten druhý, vždy jen učedník, sluha, posel, ten, od něhož se očekává oddanost a poslušnost. Stál tam opřený o zábradlí a shlížel dolů na ty hloučky osob, jak se přemisťovaly a střídaly. Neměl tady co dělat. Jediné, co jej zde drželo byl pocit nedokončené práce a nevyrovnané křivdy. Sithský učedník dříve nebo později zabije svého mistra, nebo je sám zabit. Žák by měl překonat svého mistra, nebo upadnout v zapomnění, neboť bude žít jen v jeho stínu. Ta doba se možná blíží. Některá přátelství nemá cenu protahovat, nebo uměle udržovat na živu.
„Co potřebuješ?“
Promluvil a lehce pootočil hlavu, aby na Jade viděl.
„Je vzhůru, alespoň částečně, neozýváš se, šla jsem tě najít.“
„Já o tom vím, jenom mám pocit, že mě nepotřebujete. Mám na práci jiné věci.“
Viděl, jak se zhluboka nadechla. Neznal ji zrovna dobře, ale dost o ní slyšel, aby mu došlo, že teď má očekávat sérii argumentů a poznámek na téma, proč se plete.
„Například to, abych hlídal. Hlídal, protože hodně brzo se může stát, že se na Nathaniela snese hromada zdejších, kteří nepřestanou do doby, než mu někdo usekne hlavu a napíchne ji před akademii na kůl. Takže mě prosím omluv, když se snažím vymyslet plán, abychom toho idiota mohli dostat z akademie a můj dluh byl splacen.“
Neotáčel se. Stále pozoroval patro pod nimi. Kdyby ho poslechli, dostali by ho pryč okamžitě a nečekali by tři dny.
„Chápu to. Nathaniel se možná zdá největší idiot v galaxii, co si dokáže znepřátelit cokoli, kohokoli jen tím, že se na něj podívá, ale pokud si někoho pustí k tělu, tak dokáže ukázat i jinou svoji stránku. Jestli nevíš, ke komu se máš přidat, zamysli se nad jednou jedinou věcí.“
Jak ji poslouchal, tak svíral zábradlí čím dál silněji. Na jednu stranu ze vzteku, kterou na Nathaniela měl, a na druhou kvůli tomu, že na tom něco bylo, když chce, tak si opravdu znepřátelí úplně celé okolí a to na něm vlastně také nenáviděl, kromě toho,že ho skoro zabil.
„Zamysli se nad tím, jak by ses choval ty, kdyby tě potkalo to co jeho. Až se dožiješ tolika, budeš se na věci dívat jinak, takovým způsobem, aby ses nezbláznil. A nebo taky stejně, Nathaniel se nezměnil, minimálně ta část, která by za těch pár lidí na kterých mu záleží položila život.“ Otočil se na ni a opřel se lokty o zábradlí.
„Jsem na vítězné straně. Jsme odolní, ale ani zdaleka nesmrtelní. Na druhou stranu. Myslím, že nejsme nejhorší tým. Nestojíme o to jeden druhého zabít. Což je… rarita. Na tomto místě. Takže se vrať a hlídej ho. Mistři drží pevnou ruku učedníky, ale jsou tady jiní. Večer ho dostaneme pryč.“ Zavrčel na ni a otočil se zpátky čelem k zábradlí. O chvíli později slyšel, její kroky, jak odcházela pryč.
*

Byl sám v pokoji. Bolehlav ustoupil, ale zrak se mu zase zhoršil. Držel v ruce svůj světelný meč, ale sám nevěděl, jestli má dost sil k tomu se vůbec postavit na nějaký odpor. Nevěděl, kolik hodin uplynulo. Většinu času u něj někdo seděl. Mimo Sorena, tedy Ryna a Jade. Ve svých možná posledních momentech by byl radši se spoustou jiných lidí. Málo z nich však žilo, takže by jen seděl sám a čekal na konec. Ale nedovolí mu ani samotu, ani poklidný konec. Nakonec by se možná ani nebránil, kdyby se někdo objevil ve dveřích a chtěl mu jedním mocným sekem srazit hlavu.
„Nathe…“ Někdo vedle něj zašeptal, až nadskočil, jak se leknul. „V pořádku, zase já.“
„Jade.“ Usmál se a zahmatal rukou na kraji postele. Ucítil teplo, jak mu ji stiskla. Nevěděl, jestli má být rád, nebo ne. Nebo se snažil sám sebe přesvědčit, že to udělal podvědomně.
„Na stejném místě bych tě zabil. Kdyby ne, abych ti ušetřil trápení. Udělej to. Prosím. Když ne proto, tak za to, co jsem ti udělal.“
„Ne. Nejsi slaboch, ani ubožák. Přežiješ to. Dostal ses z horších věcí.“ Její hlas zněl plný naděje, ale i obav. Jenom se přetvářela. To mohl vědět dost dobře.
„Ale jsem. Vždycky mi někdo pomáhal, když ne, nedopadlo to dobře.“
„Mlč, nemluv a počkej. Dostaneme tě pryč.“
Povzdychl si a pokusil se na ni zaostřit.
„Šetři se. Musíš se odtud dostat.“
Pohnula se. Instinktivně jí stiskl víc ruku, ale zase povolil. Posadila se na kraj postele a posunula se blíž k němu, takže seděla těsně vedle něj. Objala ho kolem ramen. Nahnul se k ní a opřel si hlavu o její rameno.
„Já tě možná i začnu mít rád.“ Zasmál se a zakašlal. Ucítil v ústech krev, ale nevyplivl ji.
„Je to malá útěcha. Ale musí to stačit.“
„Neměla jsi mě ráda, ale stejně jsi to se mnou přežívala v jedné posteli.“
„Protože jsi byl lakomý platit za dvě lůžka. Navíc jsem ti často dávala najevo, že když si něco zkusíš, přijdeš o víc než o ruku.“
Oba se potichu zasmáli. Nejdřív on, potom ona.
„Staré časy.“ Zachroptěl a zavřel oči.
„Byl jsi snesitelný, časem. Snaž se spát.“ Pohladila ho po vlasech.
Věděl, že nemůže spát. Nechtěl spát. Opět by se ocitl někde jinde, s někým jiným, jako někdo jiný. Nechtěl to cítit, vidět, slyšet, nechtěl nic z toho.
*

Byli takhle spolu několik hodin. Poprvé po tolika letech. Poprvé od doby, co oběma bylo přes dvacet. Rytíři Jedi, mladí, se vzájemným respektem a úzkým pracovním vztahem. Museli si věřit, neměli na výběr. Stíny Jedi, spoléhali jen na sebe. Ale to bylo už dávno.
Když se pohnula, probral se z polospánku a rozkoukal se kolem. Bylo mu lépe, ale na jak dlouho, to nedokázal říct.
„Au….“ Na ruce něco cítil. Čerstvé vpichy, pomalu odeznívaly.
„Stimulanty. Nakopnou tě, ale počítám, že rychle odezní.“ Ozvala se Ryna a v ruce stále svírala injekci.
„Pokusíme se to vzít rychle.“ Řekla Jade a kývla na Rynu.
„Hodně štěstí.“ Genetička se na něj usmála a odešla z místnosti. To už byl ale na nohách a opíral se o stolek. Snažil se soustředit a sáhnout si na dno. Síla v něm stále proudila, jinak by byl mrtvý, ale kolik, to sám nevěděl. Nakolik se dokáže soustředit a využít ji.
„Řekni, až se budeš cítit.“ Jade se otočila a zmateně se rozhlédla. Udělal několik kroků k ní a viděl, jak si olizuje rty.
„Jsem hned za tebou.“ Zašeptal. Povedlo se mu to. Zneviditelnit se. Schopnost, pro kterou měl on i jeho bratři nadání. Vlastně většina mužských potomků jeho rodu.
„Půjdeš se mnou, potom se Sorenem, zatímco já počkám, jestli nás někdo nebude sledovat.
„Nemáme moc na výběr… Teď rychle, neudržím to dlouho.“ Cítil, jak ho brní spánky. Dveře se otevřely, Jade vykoukla ven a vyrazila pomalým krokem.
Vyrazil za ní tak, aby jí stačil, ale i to na něj bylo moc rychle.
Pomalu se mu vzdalovala, ale na většině odboček se na pár vteřin zastavila a rozhlížela se, což mu dávalo pár vteřin na to, se dostat blíž k ní.
Když byl nejblíže za posledních pár chvil, hlasitě vzdychnul. Jade to pochopila dobře a trošku zpomalila. Znovu zahnuli, konečně to nebyla prázdná chodba. Naproti nim pomalu šel Soren. Ale nebyl sám. Po jeho levé straně kráčeli dva muži v černých róbách.
Nathaniel se opřel rukou o zeď a sevřel v druhé světelný meč. Možná byl ochotný umřít, ale nechtěl zemřít rukou nějakých poskoků a už vůbec ne Sorena.
„Ty zrádče.“ Uslyšel Jade a Soren se jen usmál.
„Co sis myslela? Že tě necháme jen tak chodit po akademii? Ano, možná máš krytí, ale to… prasklo. Puf… znáš to.“ Ten jeho pohrdavý úsměv člověka nutil mu dát jednu do zubů. Alespoň Nathaniel si to myslel.
„Tak trhejte. Někde tady bude.“ Poručil Soren svým poskokům a podíval se na Jade. „Vydej nám ho a přežiješ to.“
Poté udělal několik kroků za jedním ze svých kumpánů, zřejmě, aby měl živý štít. Ti se mezitím snažili pomalu obejít Jade a rozhlíželi se kolem.
„Oba jste takoví hlupáci.“ Nathaniel znovu zvedl oči k Sorenovi, ale to už se ozvalo „Vžuuummm.“ Jeden z mužů padl k zemi v jednom plynulém pohybu Sorenovy čepele a druhý hned po něm.
Jade namířila svoji zelenou čepel na Sorena a jeho rudá zmizela.
„Řekl jsem, že jsem na vítězné straně.“ Usmál se nyní už příjemněji.
„Pokrytec až za hrob.“ Zamručel Nathaniel a připnul svůj meč zpátky k opasku. Ten se zdál těžší a těžší.
„Nazval bych to spíše oportunismus. Kamery nefungují, pohyb.“ Vyrazil tak, aby ho Nathaniel mohl dohnat. Ten si ale dal námahu, aby prošel kolem Jade.
„Nenech se zabít.“ Zašeptal a vyrazil už přímo za Sorenem.
Pomalu klopýtal, prošli bránou a pomalu do údolí. Už to ale nevydržel. Opřel se o veliký kámen a vyplivl trošku krve.
„Pohyb, nedaleko je speeder. Máš moc tvrdou hlavu na to, abys umřel.“ Soren stál u něj a natahoval k němu ruku. Nathaniel ji přijal a pomohl si na nohy.
„Po tomhle se rozejdeme, mám věčnost na to, abych ji nějak zaplnil a tobě jsem dal dost.“ Řekl a Nathaniel cítil, jak ho podpírá pod paží. Moc mu tím ale nepomáhal.
„Dobře.“ Nechtěl to rozebírat. Už měli být oba někde daleko od sebe.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Odpovědět

Zpět na „StarWars příběhy a povídky“