Na začátek trocha poezie:
Jede speeder od enklávy,
Jedie má na vleku.
Jedou slavit zkoušky,
Jedou dělat neplechu.
Kinrath se už rožně směje,
Soudky už se kutálí.
A ten co se nepobleje,
aspoň se v tom vyválí.
Nananána....
V napuštěný nádrži,
budeme se koupat,
kouřit, krkat, nasávat,
a do blba koukat.
Pohodová partička,
je z Dantooineský enklávy,
po záhadě zkouškovýho,
máme papíry na hlavy.
Nananána....
Prázdniny nám začínají,
pár měsíců pohody.
Budem si je užívat,
Válet se jen tak u vody.
Na enklávu už zapomenem,
ale občas ve snech,
budem dělat zkoušky,
zaškrtávat v testech.
Nad enklávou se táhnou mraky,
Dlabem na to a táhnem taky.
Celej život studentskejch her,
tak nech to plavat a radši žer.
Nad enklávou se táhnou mraky,
Dlabem na to a táhnem taky.
Celej život studentskejch her,
tak nech to plavat a radši žer.
Nananána....
__________
Za enklávou padawan línej žil,
plnej Síly zdá se byl.
jednu závadu vlastnil,
on napil se rád.
Jednou z rána žizeň měl,
zahnat tíseň z žízně chtěl.
pivní čáru zkoumat šel,
on upil se mlád.
Pivočára kouzlo má, (ona!)
k pípě cestu zná. (a už!)
nikdy nepustí, (toho!)
kdo se po ní dá .
Teď ve stínu Blby spí,
prázdnej sud mu v hlavě zní.
věčnej sen o pípě sní,
a leží pod ní.
Pozn: ono "Blby" značí že se jedná o strom Blba rostoucí na Dantooine
Tassadr Murray a jemu podobná zvířena
Moderátor: Moderátoři
Mladý padawan Tassadr Murray, stále ještě mírně pod vlivem alkoholu, došel ke svému mistrovi, postaršímu Selkathovi Qual. Po celou dobu se snažil působit co nejvíce střízlivě, jak to jen dokázal.
To, že byl i jen lehce opit, když byl na blízku nějaký mistr, pro něj nebylo obvyklé, dle plánu měl mít dnes padawan samostudium, tudíž se večer mírně utrhl ze řetězu. Patřil totiž mezi těch několik nepříliš vzorných studentů, kteří se rádi napili.
Nikdy nepil tak, aby se nedokázal ovládat, a ostatní k tomu taky nabádal, marně, jednou dokonce v zájmu utajení ilegálního mejdanu zavřel opilecky vyřvávající dvojici padawanů chodící po chodbách do nákladového prostoru těžkého landspeederu. Který sice po sobě museli vyčistit, ale nebyli nachytáni opilí, což by bylo těžce potrestáno.
Mistr dnes projevil nečekanou nepředvídatelnost, což rozhodně nebyla jeho typická vlastnost. Jeho padawan naopak říkal, že je předvídatelný natolik, až je mu to na škodu.
Důvod v této změně plánů viděl v tom, že jeho mistr se zrovna vzdával své pozice v enklávní radě.
Rada o tomto jeho kroku dlouho rokovala, a tak Tassadr odhadoval, že se jeho mistr rozhodl v jeho tréninku utopit smíšené pocity.
Mistr na padawana pohleděl ostrým pohledem. Tassadr potlačil škytnutí a prosil Sílu, aby se nerozhodl ho otestovat na alkohol. Nicméně mistr došel ke stejnému závěru jako kolikrát před tím, že to raději nechce zjišťovat, a vyrazili.
Rychle postupovali rozlehlými pláněmi Dantooinu. Čerstvý vzduch dělal mladíkovi dobře, a tak si po chvíli začal hvízdat, po pátravém pohledu mistra, který se na něj otočil, toho opět nechal.
Nakonec došli k cíli své cesty, vysokému stromu s mnoha krátkými větvemi, kde se na jedné dlouhé až na samém vrcholku houpala taška.
Mistr se podíval na svého mladého svěřence a prohlásil:
"Sundej ji."
Pak se však zamyslel, bylo mu jasné, že mladík razící heslo "co není zakázáno, je povoleno" snadno vymyslí několik způsobů, které neobsahují jeho lezení do výše.
"Nesmíš ji však vzít Silou, ani přesvědčit jiného tvora, aby ji sundal za tebe."
Dodal pro jistotu, aby zamezil tomu, čeho se bál, že by mohl udělat.
Padawan mírně odstoupil, aby si prohlédl celý strom a další možnosti.
Pak rychle sundal meč z opasku, aktivoval ho a vrhl ho vzhůru. Mistr Qual si nevěřícně zakryl oči.
Meč vylétl až nahoru a přesekl konec větve, hned u tašky, která tedy začala padat dolů. Padawan rychle a obratně zachytil tašku a o okamžik později i meč, který se mu vrátil zpět.
"Tak fajn, hold ještě jednou."
Prohlásil poněkud frustrovaně mistr a pomocí Síly opět umístil tašku na zbytek dlouhé větve.
"Teď máš za úkol vylézt nahoru po stromě a sundat ji ručně."
Neztrácel čas napomínám, že to, co provedl, neměl na mysli, nedal pravidla dostatečně specifická a byl za to mladíkem potrestán.
Ten tedy shodil plášť a začal poslušně šplhat vzhůru. Když se dostal asi do poloviny, začaly problémy. Přilétl totiž velký dravec, který se rozhodl, že by padawan mohl být dobrým krmením, a vrhl se na něj.
Naštěstí si ho ale mladík včas všiml a značně opičím způsobem rychle přelezl na druhou stranu stromu. Dravec to ale nevzdával a znova a znova útočil. Mistr očekával, že jeho žák tasí meč a bude se bránit. Ten však jen lezl nahoru a dolů, obkružoval strom dokola a jen se vyhýbal.
Strategie se to ukázala jako celkem zdařilá, neboť neustálé stoupání a rychlé výpady unavovaly dravce více než padawana lezení.
Nakonec rychle vyšplhal nahoru a vstoupil na větev, kde byla jeho kořist. Dravec, místo aby zaútočil na jisto, byl již zcela unavený a usedl na konec této větvě, rozhodl se mu postavit ve stoje. Větvi se to moc nelíbilo, neboť ji to přetěžovalo, a dávala to vědět praskáním. Dravec se mezitím přesouval stále blíže a blíže mladíkovi. Jakmile byl téměř na dosah, Tassadr zaútočil.
Rychle ptákovi zakryl oči a stiskl mu křídla k tělu. Mistr si na zemi už maloval, jak mladík spadne dolů, tomu se ale podařilo udržet a dravec se po chvíli přestal vzpouzet. Opatrně se přesunul dál od stromu po větvi a shodil dravce dolů. Ten chvíli jen padal, neschopen nějak reagovat, pak se ale vzpamatoval, roztáhl křídla a odlétl.
Padawan sundal tašku a rychle slezl dolů.
"Bavil ses?"
Otázal se ho mistr přísně, když byl na zemi.
"Jasně."
"A je ti jasné, že to bylo velmi nebezpečné pro vás pro oba?"
"Ano, mistře."
Qual se už nadechoval, aby svému padawanovi vyčetl nezodpovědnost, ale pak toho nechal. Nemělo to cenu, a nic se vlastně nestalo.
Otevřel tašku, vevnitř byly věci na piknik, a protože se blížilo poledne, tak oba rovnou poobědvali.
"Odpoledne odlétáme, ještě s mistrem Vrookem, na Coruscant. Buď připraven." Oznámil mistr padawanovi po cestě zpátky.
Ten jen kývl, tím to bylo vše jasné, jeho mistr letí na Coruscant, aby přednesl své důvody, a tohoto jednání se evidentně měl zúčastnit i mistr Vrook, který kromě místa v enklávní radě měl místo v Radě Jedi.
Sice mu to dosti bořilo plány, ale neměl moc možností. A navíc může vzít pár svým kamarádům na Coruscantu pár „maličkostí“.
Mistr Qual společně s mistrem Vrookem domlouvali propůjčení lodi na cestě na Coruscant. Mistři většinou takovéto banality nechávali na svých padawanech, ale Tassadr byl v tomto ohledu poněkud minimalistický. Vždy bral to nejmenší, co šlo. Jednou dokonce si vypůjčil jednomístný těžký stíhač, který řídil mistr a on strávil cestu v nákladovém boxu, tehdy za to dostal dosti vynadáno, problém mistrů byl však ten, že Tassadrovi tresty nevadily a dál v tom pokračoval. Mistři však již více dbali na pohodlí, takže Tassadra raději nenechávali vybírat dopravní prostředek.
Zatímco mladý padawan čekal na mistry, až vše domluví, proklouzla do hangáru mladá dívka, stejného věku jako Tassadr.
Zdálo se, že ho hledá, když ho spatřila vrhla na něj tázavý pohled. Ten jen pokrčil rameny a ukázal taškou na dvojici mistrů. K tomu se zatvářil, jako že za to vlastně vůbec nemůže. To, jak se zdálo, dívku poněkud rozohnilo a tak chvíli pokračovali v němém rozhovoru. Pozorovatel by z toho mohl pochopit, že Tassadr holdoval kromě alkoholu další neřesti, která byla v Řádu zakázána. Nakonec dívka uraženě odešla, Tassadr přemohl touhu se za ní rozběhnout a omluvit se jí, že jí nemůže věnovat čas, jak se dohodli. Místo toho však jen pevněji sevřel své zavazadlo, které bylo poněkud větší než potřeboval, jenže v něm zároveň pašoval nějaký alkohol vlastní výroby na Coruscant.
Padawani v chrámu, který byl uprostřed celoplanetárního města, neměli kam aparaturu schovat, aby ji mistři nenašli, takže se museli z většiny spolehnout na paš z Dantooinu. V tom měl Tassadr již celkem praxi, tajné kapsičky a dát si pozor, aby nic nešplouchalo.
V tom přišli mistři že již mají loď. Společně tedy nastoupili a odletěli na Coruscant.
Cestu strávil většinou v meditacích a studiem. Když vystoupili v Chrámu, stál před nimi bělovlasý rytíř Jedi.
„Zdravím vás mistři, i vás padawane. Jsem rytíř Nail. Nerad vás ruším, ale v poslední době se nám zde rozmohlo pašování alkoholu a podobně, především hlavně padawany a učni, kteří nejsou standardně zde v chrámu. A já byl pověřen kontrolou, aby se tomu zabránilo.“
Oba starší mistři pokývli hlavou. S alkoholem byly na Dantooinu také obrovské problémy. Zato v Tassadrovi hrklo, netušil, zda ho nějaký z jeho místních kontaktů nepráskl, o některých schopnostech místních padawanů neměl valné mínění. A byla zde možnost, že jde tento jedi najisto.
Přesto však i on poslušně předal tašku ke kontrole a prosil Sílu, aby vše dopadlo dobře.
Bylo mu jasné, že v Síle je cítit jeho nervozita, i to, že ji marně potlačuje, to bylo nebezpečné, ale měl na to pojistku.
Nail s vyvalenýma očima vytáhl ze zavazadla růžového plyšáka. Typu, kterého si oblíbila rozmazlená děvčata polovičního věku. Oba mistři také vyvalili oči a podívali se na Tassadra. Červenání se ve tvářích a stud opavdu nemusel falšovat. Doufal, že na to nikdy nedojde.
Nail uložil plyšáka zpět a zavazadlo raději vrátil.
Kdybys věděl, že jen v tom plyšákovi jsou 2 deci.
„Mám vám dále vyřídit, že rada s vámi promluví rovnou, aby jste tedy rovnou zašli do místnosti Rady.“
Oba mistři přikývli. Předali Tassadrovi svá zavazadla, aby jim je odnesl do jejich pokojů, a pak se věnoval studiu.
Tomu to jen vyhovovalo.
Mistr Lamar Vrook jako člen rady měl svůj vlastní pokoj, kde v době svého pobytu zde přebýval, jelikož však většinu času trávil na Dantooine, byl pokoj využíván jako tajné skladiště alkoholu. Opatrnost zde musela být obrovská, nachytání by vše zničilo, ale na druhou stranu, tato místnost nikdy nebyla v podezření, nikdo nepředpokládal, že by to učni riskli.
Zanechal tedy mistrovo zavazadlo na kavalci a do tajných skrýší přečerpal paš.
Poté, co se i on zbavil své bagáže, se přesunul do archívů.
„Nazdar Kreio.“
Pozdravil o rok starší padawanku, která ho spražila pohrdavým pohledem.
„Co studuješ?“
„Zápisky jediho Hiltroba z Bitvy u Corbosu. Chceš si to snad taky přečíst?“
„Ani ne, sebe-poškozování neholduji.“
Odpověděl se smíchem. Tyto zápisky byly známé pro svou neobjektivnost, nepřesnosti a připomínaly spíše vyprávění opilého vojáka v baru.
„Sice to není nejpřesnější, ale moc jiných zdrojů se nedochovalo.“ Odpověděla s úsměvem, dokonce i ji jeho poznámka pobavila.
Tassadr se posadil na druhý konec stolu, zas až tak moc času s ní nehodlal trávit.
Otevřel místo toho materiály z války s Exarem Kunem. Studium tohoto bylo mnohem zajímavější, i když díky nehezkým vzpomínkám bolestnější. Přeci jen, vidět ve třech letech, jak je milované místo, bývalý archívní svět Ossus, zuhelnatěno na škvarek a následný masakr na Yavinu 4, zanechá v duši dítěte hlubokou ránu.
To, že byl i jen lehce opit, když byl na blízku nějaký mistr, pro něj nebylo obvyklé, dle plánu měl mít dnes padawan samostudium, tudíž se večer mírně utrhl ze řetězu. Patřil totiž mezi těch několik nepříliš vzorných studentů, kteří se rádi napili.
Nikdy nepil tak, aby se nedokázal ovládat, a ostatní k tomu taky nabádal, marně, jednou dokonce v zájmu utajení ilegálního mejdanu zavřel opilecky vyřvávající dvojici padawanů chodící po chodbách do nákladového prostoru těžkého landspeederu. Který sice po sobě museli vyčistit, ale nebyli nachytáni opilí, což by bylo těžce potrestáno.
Mistr dnes projevil nečekanou nepředvídatelnost, což rozhodně nebyla jeho typická vlastnost. Jeho padawan naopak říkal, že je předvídatelný natolik, až je mu to na škodu.
Důvod v této změně plánů viděl v tom, že jeho mistr se zrovna vzdával své pozice v enklávní radě.
Rada o tomto jeho kroku dlouho rokovala, a tak Tassadr odhadoval, že se jeho mistr rozhodl v jeho tréninku utopit smíšené pocity.
Mistr na padawana pohleděl ostrým pohledem. Tassadr potlačil škytnutí a prosil Sílu, aby se nerozhodl ho otestovat na alkohol. Nicméně mistr došel ke stejnému závěru jako kolikrát před tím, že to raději nechce zjišťovat, a vyrazili.
Rychle postupovali rozlehlými pláněmi Dantooinu. Čerstvý vzduch dělal mladíkovi dobře, a tak si po chvíli začal hvízdat, po pátravém pohledu mistra, který se na něj otočil, toho opět nechal.
Nakonec došli k cíli své cesty, vysokému stromu s mnoha krátkými větvemi, kde se na jedné dlouhé až na samém vrcholku houpala taška.
Mistr se podíval na svého mladého svěřence a prohlásil:
"Sundej ji."
Pak se však zamyslel, bylo mu jasné, že mladík razící heslo "co není zakázáno, je povoleno" snadno vymyslí několik způsobů, které neobsahují jeho lezení do výše.
"Nesmíš ji však vzít Silou, ani přesvědčit jiného tvora, aby ji sundal za tebe."
Dodal pro jistotu, aby zamezil tomu, čeho se bál, že by mohl udělat.
Padawan mírně odstoupil, aby si prohlédl celý strom a další možnosti.
Pak rychle sundal meč z opasku, aktivoval ho a vrhl ho vzhůru. Mistr Qual si nevěřícně zakryl oči.
Meč vylétl až nahoru a přesekl konec větve, hned u tašky, která tedy začala padat dolů. Padawan rychle a obratně zachytil tašku a o okamžik později i meč, který se mu vrátil zpět.
"Tak fajn, hold ještě jednou."
Prohlásil poněkud frustrovaně mistr a pomocí Síly opět umístil tašku na zbytek dlouhé větve.
"Teď máš za úkol vylézt nahoru po stromě a sundat ji ručně."
Neztrácel čas napomínám, že to, co provedl, neměl na mysli, nedal pravidla dostatečně specifická a byl za to mladíkem potrestán.
Ten tedy shodil plášť a začal poslušně šplhat vzhůru. Když se dostal asi do poloviny, začaly problémy. Přilétl totiž velký dravec, který se rozhodl, že by padawan mohl být dobrým krmením, a vrhl se na něj.
Naštěstí si ho ale mladík včas všiml a značně opičím způsobem rychle přelezl na druhou stranu stromu. Dravec to ale nevzdával a znova a znova útočil. Mistr očekával, že jeho žák tasí meč a bude se bránit. Ten však jen lezl nahoru a dolů, obkružoval strom dokola a jen se vyhýbal.
Strategie se to ukázala jako celkem zdařilá, neboť neustálé stoupání a rychlé výpady unavovaly dravce více než padawana lezení.
Nakonec rychle vyšplhal nahoru a vstoupil na větev, kde byla jeho kořist. Dravec, místo aby zaútočil na jisto, byl již zcela unavený a usedl na konec této větvě, rozhodl se mu postavit ve stoje. Větvi se to moc nelíbilo, neboť ji to přetěžovalo, a dávala to vědět praskáním. Dravec se mezitím přesouval stále blíže a blíže mladíkovi. Jakmile byl téměř na dosah, Tassadr zaútočil.
Rychle ptákovi zakryl oči a stiskl mu křídla k tělu. Mistr si na zemi už maloval, jak mladík spadne dolů, tomu se ale podařilo udržet a dravec se po chvíli přestal vzpouzet. Opatrně se přesunul dál od stromu po větvi a shodil dravce dolů. Ten chvíli jen padal, neschopen nějak reagovat, pak se ale vzpamatoval, roztáhl křídla a odlétl.
Padawan sundal tašku a rychle slezl dolů.
"Bavil ses?"
Otázal se ho mistr přísně, když byl na zemi.
"Jasně."
"A je ti jasné, že to bylo velmi nebezpečné pro vás pro oba?"
"Ano, mistře."
Qual se už nadechoval, aby svému padawanovi vyčetl nezodpovědnost, ale pak toho nechal. Nemělo to cenu, a nic se vlastně nestalo.
Otevřel tašku, vevnitř byly věci na piknik, a protože se blížilo poledne, tak oba rovnou poobědvali.
"Odpoledne odlétáme, ještě s mistrem Vrookem, na Coruscant. Buď připraven." Oznámil mistr padawanovi po cestě zpátky.
Ten jen kývl, tím to bylo vše jasné, jeho mistr letí na Coruscant, aby přednesl své důvody, a tohoto jednání se evidentně měl zúčastnit i mistr Vrook, který kromě místa v enklávní radě měl místo v Radě Jedi.
Sice mu to dosti bořilo plány, ale neměl moc možností. A navíc může vzít pár svým kamarádům na Coruscantu pár „maličkostí“.
Mistr Qual společně s mistrem Vrookem domlouvali propůjčení lodi na cestě na Coruscant. Mistři většinou takovéto banality nechávali na svých padawanech, ale Tassadr byl v tomto ohledu poněkud minimalistický. Vždy bral to nejmenší, co šlo. Jednou dokonce si vypůjčil jednomístný těžký stíhač, který řídil mistr a on strávil cestu v nákladovém boxu, tehdy za to dostal dosti vynadáno, problém mistrů byl však ten, že Tassadrovi tresty nevadily a dál v tom pokračoval. Mistři však již více dbali na pohodlí, takže Tassadra raději nenechávali vybírat dopravní prostředek.
Zatímco mladý padawan čekal na mistry, až vše domluví, proklouzla do hangáru mladá dívka, stejného věku jako Tassadr.
Zdálo se, že ho hledá, když ho spatřila vrhla na něj tázavý pohled. Ten jen pokrčil rameny a ukázal taškou na dvojici mistrů. K tomu se zatvářil, jako že za to vlastně vůbec nemůže. To, jak se zdálo, dívku poněkud rozohnilo a tak chvíli pokračovali v němém rozhovoru. Pozorovatel by z toho mohl pochopit, že Tassadr holdoval kromě alkoholu další neřesti, která byla v Řádu zakázána. Nakonec dívka uraženě odešla, Tassadr přemohl touhu se za ní rozběhnout a omluvit se jí, že jí nemůže věnovat čas, jak se dohodli. Místo toho však jen pevněji sevřel své zavazadlo, které bylo poněkud větší než potřeboval, jenže v něm zároveň pašoval nějaký alkohol vlastní výroby na Coruscant.
Padawani v chrámu, který byl uprostřed celoplanetárního města, neměli kam aparaturu schovat, aby ji mistři nenašli, takže se museli z většiny spolehnout na paš z Dantooinu. V tom měl Tassadr již celkem praxi, tajné kapsičky a dát si pozor, aby nic nešplouchalo.
V tom přišli mistři že již mají loď. Společně tedy nastoupili a odletěli na Coruscant.
Cestu strávil většinou v meditacích a studiem. Když vystoupili v Chrámu, stál před nimi bělovlasý rytíř Jedi.
„Zdravím vás mistři, i vás padawane. Jsem rytíř Nail. Nerad vás ruším, ale v poslední době se nám zde rozmohlo pašování alkoholu a podobně, především hlavně padawany a učni, kteří nejsou standardně zde v chrámu. A já byl pověřen kontrolou, aby se tomu zabránilo.“
Oba starší mistři pokývli hlavou. S alkoholem byly na Dantooinu také obrovské problémy. Zato v Tassadrovi hrklo, netušil, zda ho nějaký z jeho místních kontaktů nepráskl, o některých schopnostech místních padawanů neměl valné mínění. A byla zde možnost, že jde tento jedi najisto.
Přesto však i on poslušně předal tašku ke kontrole a prosil Sílu, aby vše dopadlo dobře.
Bylo mu jasné, že v Síle je cítit jeho nervozita, i to, že ji marně potlačuje, to bylo nebezpečné, ale měl na to pojistku.
Nail s vyvalenýma očima vytáhl ze zavazadla růžového plyšáka. Typu, kterého si oblíbila rozmazlená děvčata polovičního věku. Oba mistři také vyvalili oči a podívali se na Tassadra. Červenání se ve tvářích a stud opavdu nemusel falšovat. Doufal, že na to nikdy nedojde.
Nail uložil plyšáka zpět a zavazadlo raději vrátil.
Kdybys věděl, že jen v tom plyšákovi jsou 2 deci.
„Mám vám dále vyřídit, že rada s vámi promluví rovnou, aby jste tedy rovnou zašli do místnosti Rady.“
Oba mistři přikývli. Předali Tassadrovi svá zavazadla, aby jim je odnesl do jejich pokojů, a pak se věnoval studiu.
Tomu to jen vyhovovalo.
Mistr Lamar Vrook jako člen rady měl svůj vlastní pokoj, kde v době svého pobytu zde přebýval, jelikož však většinu času trávil na Dantooine, byl pokoj využíván jako tajné skladiště alkoholu. Opatrnost zde musela být obrovská, nachytání by vše zničilo, ale na druhou stranu, tato místnost nikdy nebyla v podezření, nikdo nepředpokládal, že by to učni riskli.
Zanechal tedy mistrovo zavazadlo na kavalci a do tajných skrýší přečerpal paš.
Poté, co se i on zbavil své bagáže, se přesunul do archívů.
„Nazdar Kreio.“
Pozdravil o rok starší padawanku, která ho spražila pohrdavým pohledem.
„Co studuješ?“
„Zápisky jediho Hiltroba z Bitvy u Corbosu. Chceš si to snad taky přečíst?“
„Ani ne, sebe-poškozování neholduji.“
Odpověděl se smíchem. Tyto zápisky byly známé pro svou neobjektivnost, nepřesnosti a připomínaly spíše vyprávění opilého vojáka v baru.
„Sice to není nejpřesnější, ale moc jiných zdrojů se nedochovalo.“ Odpověděla s úsměvem, dokonce i ji jeho poznámka pobavila.
Tassadr se posadil na druhý konec stolu, zas až tak moc času s ní nehodlal trávit.
Otevřel místo toho materiály z války s Exarem Kunem. Studium tohoto bylo mnohem zajímavější, i když díky nehezkým vzpomínkám bolestnější. Přeci jen, vidět ve třech letech, jak je milované místo, bývalý archívní svět Ossus, zuhelnatěno na škvarek a následný masakr na Yavinu 4, zanechá v duši dítěte hlubokou ránu.
Čtyřletý chlapec se proplétal mezi budovami. Ještě před několika okamžiky zde panoval neskutečný chaos, nyní se již drtivá většina obyvatel evakuovala. Jenže on musel nejdříve najít své kamarády, nerozuměl dost dobře co se děje, ale slunce, které se každým okamžikem zvětšovalo bylo dostatečně strašlivé na to, aby měl srdce až v krku.
Náhle málem vrazil do vysoké postavy.
Pardo....
Nedořekl, osoba se něj otočila a na tváři měla nasazenou mandalorianskou masku.
Aniž by řekl slova rozehnal se po něm mandalorian sekerou. Malý chlapec se ještě více schoulil a tak mu zraň prolétla nad hlavou. Neváhal a uhodil ho do břicha.
Mandalorian se jen zasmál, chlapec neměl ani zdaleka dostatečnou sílu na to, aby mu mohli jen trochu ublížit. Jednoduše ho odkopl. Chlapec se však nevzdal, opět se zvedl a zkusil znovu zaútočil, úder pěstí ho poslal znovu k zemi.
Škoda že si Jedi, máš srdce madalor.....
Přiletivší světelný meč přeťal mandalorianův proslov, stejně jako jako jeho trup.
Co tu děláš? Měl bys dávno být na nějaké lodi.
Zvedl chlapce ze země mladý rodianský jedi.
Musím najít své kamarády. Nemůžou tu zůstat.
Ti jsou dávno evakuováni, nemáme čas, pojď.
Tassadr však poznal že lže.
Ale Ossus je přeci náš domov! Měli by jsme ho bránit.
Poslyš mladíku...
Menuju se Tassadr!
Fajn, Tassadře musíme vypadnout, Ossus je ztracen.
Načež popadl vzpouzejícího se mladíka vyrazil k nejbližší lodi.
O několik minut později se již jejich raketoplán řítil atmosférou vzhůru do relativního bezpečí. Byl to jen raketoplán bez hyperpohonu, takže se na orbitě nalodili na větší křižník, zde se Tassadr se přiloudal k oknu na pozorovací palubě a vyhlédl ven. Pozoroval jak slunce vstupovalo do atmosféry a snažilo se jí pozřít.
Ahhh.
Chlapec se chytil za srdce, prudká bolest neměla nic společného kopancem mandaloriana, šlo o bolest spojenou se smrtí v Síle silných bytostí co nestihly evakuovat.
Neměl bys tu být.
Řekl mu starší padawan, který právě přišel a pokusil se chlapce odtrhnout. Ten se mu však vytrhl.
Zrovna tam dole umírá tolik bytostí, nevinných bytostí. Ohnivé inferno, které je zabíjí, je zároveň i jejich pohřební hranicí, a u pohřební hranice by měl někdo stát a pohledem se se zemřelým loučit.
Padawan se překvapeně na Tassadra podíval, to vůbec neznělo, jako čtyřletý chlapec. Ten tam stál zcela v transu, jistě momentálně o sobě nevěděl. Raději ho opustil.
Loď se otočila a Ossus zmizel z jeho zorného pole.
Sesunul se na zem.
Co teď?
Zeptal se, opět jako malé dítě, okolostojících.
Dostali jsme zprávu, máme letět na Yavin 4.
Odpověděl jakýsi člen posádky, který byl evidentně o něco lépe informován.
Proč?
Netuším, neměl by sis jít raději někam jinam sednout?
Tassadr se však ani nepohnul, člen posádky jen pokrčil rameny, nepřekážel tak ho nechal být.
Když dorazili nad lesnatý měsíc, opět vyhlédl z okýnka. Události zde již nabrali plné obrátky.
Džungle okolo chrámů byla v plamenech.
Co se děje?
To by mě taky zajímalo, zdá se že Kun obětuje svoje lidi.
Proč?
Co se ptáš mě? Ty jsi snad taky Jedi ne?
Jsou mi jen 4.
Jo, to je vlastně fakt. Hele fakt bys měl jít raději jinam.
Asi jo.
Odpověděl, ale zrak z měsíce nespustil.
Člen posádky pohlédl na kolegu a ujistil se že to chvilku zvládne sám. Došel k chlapci a odvedl ho pryč, již se nevzpouzel.
Po nějaké době vystoupil Tassadr na planetě Dantooine z lodi. Zde měl být jeho další domov. Sledoval jak vystupovali další Jediové, kteří sem byli po pádu Ossusu přiděleni. Hledal mezi nimi své kamarády. Moc jich nenašel.
To byla poslední loď?
Zeptal se organizátora přistávací plochy.
Jo. ste tu všici.
Ale některý mí kamarádi tu nejsou...
Organizátor se smutně podíval na chlapce, pak pokusil o povzbudivý úsměv.
Sem letěla jen část, jsou nejspíš na Coruscantu, ještě se s nima setkáš, až na Coruscant poletíš.
Ani nyní Tassadr povzbudivým slovům nevěřil.
Vzhledem k tomu že zde přistálo více lodí, než kolik byla schopna přistávací plocha v enklávě pojmout, byli na louce poblíž. Tassadr se tedy vydal pomalým krokem k enklávě kde ho již vyhlížel netrpělivý pečovatel o younglingy, nervózní z toho že mu jeden svěřenec chybí.
Epilog
O 95 let později
Tassadr přistával v enklávě a vzpomínal jak sem přiletěl poprvé. Tehdy ještě mladý a téměř nevinný. Dnes byl starý a měl rukou víc krve než kdokoliv jiný z řádu. Už si ani nepamatoval jak se tenkrát cítil, pravděpodobně byl zmatený a bál se. Dnes již necítil nic, vůbec nic.
Pomalu procházel poloprázdnými chodbami enklávy. Řád byl zatím nepočetný, ale to nebyl hlavní problém, spíše sem již po hrůzách spojenými s nedávnými válkami nikdo nechtěl být. Bylo jen otázkou času, než všichni nadobro odejdou.
Vešel do místnosti kde byly archívy, když ji viděl poprvé zdála se mu na knihovnu strašně malá, byl zvyklý na obrovitost té na Ossusu. Nyní mu přišla strašně prázdná. Řád Jedi, poté co byl obnoven se sem vrátil aby opět využil, to co tu sběrači nechali, či zapomněli, moc toho nebylo.
Rozhlédl se. Ne. Nic co hledal tu nebylo. Jeho mládí bylo pryč i se všemi stopami po něm.
Potřebujete pomoct?
šok ho málem donutil zírat s otevřenými ústy, stála před ním mladá padawanka, což by nebylo tak divné, kdyby nebyla tak strašně podobná Lorit, Sithské pilotce, která pro něj zemřela, přestože byl jejich vztah hlubší než profesionální. Že by příbuzná? Nebyl si jistý zda neměla dříve děti, to by pak mohla být její vnučka, nebo potomek sourozence? či jen obyčejná podoba.
Ne, děkuji. Již odcházím.
Raději se otočil a šel zpět. Byl čas se vrátit. Byl pryč dostatečně dlouho aby Fyodolphin začal svému majiteli chybět, ale ne tak dlouho aby po něm vyhlásil celogalaktické pátrání.
Tyto vtípky co prováděl mu zjednodušovali jeho život v řádu. Nerozuměli si s řádem, moc se změnil. Kdyby navíc věděli kdo ve skutečnosti je.... Raději ani nedomýšlel. Republika by ho chtěla okamžitě popravit a řád... ten by asi vynesl jiný verdikt, ale výsledek by byl stejný. Identifikace však byla jeho zjizvením i mentálními změnami natolik ztížena, že zatím všem stačilo jeho nové alter-ego Cuyan. Nikoho zatím ani nenapadlo najít si význam tohoto slova. Svého bývalého padawana raději nevýdal, pro dobro obou.
Vstoupil opět na palubu moncalamarijské lodi, na jeho vkus zbytečně velké, zapřemýšlel, zda by se neměl letět podívat na Ossus, zda tam nebude mít větší úspěch.
Ne bylo by to zbytečné.
Nastavil kurs na Coruscant a opustil enklávu již navždy.
Náhle málem vrazil do vysoké postavy.
Pardo....
Nedořekl, osoba se něj otočila a na tváři měla nasazenou mandalorianskou masku.
Aniž by řekl slova rozehnal se po něm mandalorian sekerou. Malý chlapec se ještě více schoulil a tak mu zraň prolétla nad hlavou. Neváhal a uhodil ho do břicha.
Mandalorian se jen zasmál, chlapec neměl ani zdaleka dostatečnou sílu na to, aby mu mohli jen trochu ublížit. Jednoduše ho odkopl. Chlapec se však nevzdal, opět se zvedl a zkusil znovu zaútočil, úder pěstí ho poslal znovu k zemi.
Škoda že si Jedi, máš srdce madalor.....
Přiletivší světelný meč přeťal mandalorianův proslov, stejně jako jako jeho trup.
Co tu děláš? Měl bys dávno být na nějaké lodi.
Zvedl chlapce ze země mladý rodianský jedi.
Musím najít své kamarády. Nemůžou tu zůstat.
Ti jsou dávno evakuováni, nemáme čas, pojď.
Tassadr však poznal že lže.
Ale Ossus je přeci náš domov! Měli by jsme ho bránit.
Poslyš mladíku...
Menuju se Tassadr!
Fajn, Tassadře musíme vypadnout, Ossus je ztracen.
Načež popadl vzpouzejícího se mladíka vyrazil k nejbližší lodi.
O několik minut později se již jejich raketoplán řítil atmosférou vzhůru do relativního bezpečí. Byl to jen raketoplán bez hyperpohonu, takže se na orbitě nalodili na větší křižník, zde se Tassadr se přiloudal k oknu na pozorovací palubě a vyhlédl ven. Pozoroval jak slunce vstupovalo do atmosféry a snažilo se jí pozřít.
Ahhh.
Chlapec se chytil za srdce, prudká bolest neměla nic společného kopancem mandaloriana, šlo o bolest spojenou se smrtí v Síle silných bytostí co nestihly evakuovat.
Neměl bys tu být.
Řekl mu starší padawan, který právě přišel a pokusil se chlapce odtrhnout. Ten se mu však vytrhl.
Zrovna tam dole umírá tolik bytostí, nevinných bytostí. Ohnivé inferno, které je zabíjí, je zároveň i jejich pohřební hranicí, a u pohřební hranice by měl někdo stát a pohledem se se zemřelým loučit.
Padawan se překvapeně na Tassadra podíval, to vůbec neznělo, jako čtyřletý chlapec. Ten tam stál zcela v transu, jistě momentálně o sobě nevěděl. Raději ho opustil.
Loď se otočila a Ossus zmizel z jeho zorného pole.
Sesunul se na zem.
Co teď?
Zeptal se, opět jako malé dítě, okolostojících.
Dostali jsme zprávu, máme letět na Yavin 4.
Odpověděl jakýsi člen posádky, který byl evidentně o něco lépe informován.
Proč?
Netuším, neměl by sis jít raději někam jinam sednout?
Tassadr se však ani nepohnul, člen posádky jen pokrčil rameny, nepřekážel tak ho nechal být.
Když dorazili nad lesnatý měsíc, opět vyhlédl z okýnka. Události zde již nabrali plné obrátky.
Džungle okolo chrámů byla v plamenech.
Co se děje?
To by mě taky zajímalo, zdá se že Kun obětuje svoje lidi.
Proč?
Co se ptáš mě? Ty jsi snad taky Jedi ne?
Jsou mi jen 4.
Jo, to je vlastně fakt. Hele fakt bys měl jít raději jinam.
Asi jo.
Odpověděl, ale zrak z měsíce nespustil.
Člen posádky pohlédl na kolegu a ujistil se že to chvilku zvládne sám. Došel k chlapci a odvedl ho pryč, již se nevzpouzel.
Po nějaké době vystoupil Tassadr na planetě Dantooine z lodi. Zde měl být jeho další domov. Sledoval jak vystupovali další Jediové, kteří sem byli po pádu Ossusu přiděleni. Hledal mezi nimi své kamarády. Moc jich nenašel.
To byla poslední loď?
Zeptal se organizátora přistávací plochy.
Jo. ste tu všici.
Ale některý mí kamarádi tu nejsou...
Organizátor se smutně podíval na chlapce, pak pokusil o povzbudivý úsměv.
Sem letěla jen část, jsou nejspíš na Coruscantu, ještě se s nima setkáš, až na Coruscant poletíš.
Ani nyní Tassadr povzbudivým slovům nevěřil.
Vzhledem k tomu že zde přistálo více lodí, než kolik byla schopna přistávací plocha v enklávě pojmout, byli na louce poblíž. Tassadr se tedy vydal pomalým krokem k enklávě kde ho již vyhlížel netrpělivý pečovatel o younglingy, nervózní z toho že mu jeden svěřenec chybí.
Epilog
O 95 let později
Tassadr přistával v enklávě a vzpomínal jak sem přiletěl poprvé. Tehdy ještě mladý a téměř nevinný. Dnes byl starý a měl rukou víc krve než kdokoliv jiný z řádu. Už si ani nepamatoval jak se tenkrát cítil, pravděpodobně byl zmatený a bál se. Dnes již necítil nic, vůbec nic.
Pomalu procházel poloprázdnými chodbami enklávy. Řád byl zatím nepočetný, ale to nebyl hlavní problém, spíše sem již po hrůzách spojenými s nedávnými válkami nikdo nechtěl být. Bylo jen otázkou času, než všichni nadobro odejdou.
Vešel do místnosti kde byly archívy, když ji viděl poprvé zdála se mu na knihovnu strašně malá, byl zvyklý na obrovitost té na Ossusu. Nyní mu přišla strašně prázdná. Řád Jedi, poté co byl obnoven se sem vrátil aby opět využil, to co tu sběrači nechali, či zapomněli, moc toho nebylo.
Rozhlédl se. Ne. Nic co hledal tu nebylo. Jeho mládí bylo pryč i se všemi stopami po něm.
Potřebujete pomoct?
šok ho málem donutil zírat s otevřenými ústy, stála před ním mladá padawanka, což by nebylo tak divné, kdyby nebyla tak strašně podobná Lorit, Sithské pilotce, která pro něj zemřela, přestože byl jejich vztah hlubší než profesionální. Že by příbuzná? Nebyl si jistý zda neměla dříve děti, to by pak mohla být její vnučka, nebo potomek sourozence? či jen obyčejná podoba.
Ne, děkuji. Již odcházím.
Raději se otočil a šel zpět. Byl čas se vrátit. Byl pryč dostatečně dlouho aby Fyodolphin začal svému majiteli chybět, ale ne tak dlouho aby po něm vyhlásil celogalaktické pátrání.
Tyto vtípky co prováděl mu zjednodušovali jeho život v řádu. Nerozuměli si s řádem, moc se změnil. Kdyby navíc věděli kdo ve skutečnosti je.... Raději ani nedomýšlel. Republika by ho chtěla okamžitě popravit a řád... ten by asi vynesl jiný verdikt, ale výsledek by byl stejný. Identifikace však byla jeho zjizvením i mentálními změnami natolik ztížena, že zatím všem stačilo jeho nové alter-ego Cuyan. Nikoho zatím ani nenapadlo najít si význam tohoto slova. Svého bývalého padawana raději nevýdal, pro dobro obou.
Vstoupil opět na palubu moncalamarijské lodi, na jeho vkus zbytečně velké, zapřemýšlel, zda by se neměl letět podívat na Ossus, zda tam nebude mít větší úspěch.
Ne bylo by to zbytečné.
Nastavil kurs na Coruscant a opustil enklávu již navždy.
Postava v plášti a s maskou na obličeji se skrývala za ohořelou zídkou, na kterou dopadala těžká palba. O kousek dál se krčili další dva muži, strachy téměř bez sebe. Jeho se strach již netýkal, naposledy se bál před lety, měl pocit že se to byl zcela jiný a cizí člověk. Již léta v něm umírala jedna emoce za druhou, až zbyl jen chlad a odtažitost.
Necítil žádný vztek ani nenávist k vojákům, co na něj pálili. Nezaplavoval ho adrenalin jako jeho společníky, byli mu v praxi ukradení, stejně jako tento konflikt, planeta, rodiny těchto partyzánů. Jediný důvod proč na této planetě byl a držel zde zbraň byl ten, že nedokázal zůstat v klidu, ani dlouhá desetiletí bojů ho nedokázala naučit, aby se nehnal do problémů. Vše činil s ocelovým chladem bez emocí, bez výčitek.
V zídce za mužem vedle něj se utvořila díra a partyzán byl zasažen. Svaly se napjaly, postavil se a tak získal několik dalších zásahů. Padl před zamaskovaného muže, který mu obratně sebral zbraň ještě dřív než se dotknul země, pak mu sebral i náhradní munici.
Druhý muž se mu chtěl vrhnout na pomoc.
„Ne! Už mu nepomůžeš. Je mrtvý.“
Prohlásil chraplavým hlasem, aniž by jeho životní funkce vůbec zkontroloval.
Mladý partyzán zvedl pohled z mrtvého kamaráda na maskovaného muže. Neměl ho rád. Nesnášel by ho, kdyby ho tak zoufale nepotřebovali. Nikdy jim neukázal svou tvář, stále měl na obličeji masku s šedým maskovacím vzorem. Jeho hlas byl taky podivně zdeformovaný, zřejmě měl poškozené hlasivky, podle toho co zbylo z jeho přízvuku nebyl místní, ale z kterého koutu galaxie ve skutečnosti byl, už nevěděli. Jen se zde objevil a udržel je naživu. Taky byl občas příliš krutý a bezcitný, tipovali že se jedná o válečného veterána, ale že by válka ničila duše lidí až tak?
„Připrav se, za chvíli jim dojde munice.“
Oznámil mu chladným hlasem. Vždycky mu přejížděl mráz po zádech, když dokázal odhadnout, co nepřátelé udělají, jeho znalosti taktiky a zbraní byly občas zarážející.
Měl pravdu, za chvilku palba ustala. Zvedli se a opětovali palbu, ještě než obsluha těžkého blasteru na trojnožce stihla zaklít. V zápalu nekontrolovali munici. To byla jedna z věcí kterou jim jejich maskovaný vůdce vtloukl do hlavy jako první, co se objevil. Vždy kontrolovat munici.
Stále stříleje se přehoupli přes zídku a vzali postavení vojáků ztečí.
Nepřátelé nevydrželi dlouho. Jejich cíl, dvě obyčejné bedny s jídlem, byl jejich. Byl naštvaný že se musí spokojovat i s takovýmito cíli, ale hlad se nedal zahnat jinak než jídlem a museli živit i své rodiny.
Maskovaný se sehnul k zásobníku těžkého blasteru. Vyndal z něj napájecí kabel a něco s ním kutil.
„Co děláš?“
„Za chvilku tu budou jejich posily, nejspíš nás uvidí jak mizíme, využijou tohohle, aby měli větší palebnou sílu, tak proč jim to lehce nesabotovat?“
Partyzán musel uznat že má pravdu, i když ho ty jeho neustálé, ale přesné odhady strategie nepřátel znervózňovali.
Každý poté sebral bednu jídla a začali utíkat, dostali se necelých sto metrů daleko když uslyšeli za sebou řev. Jistě posily. Utíkali dál.
O chvíli později se ozval výbuch.
„Nikdy je nenapadne zkontrolovat hardware, i když si s ním nepřátelé mohli hrát.“
Zabrnělo ho, neměl rád když takto hodnotil situaci.
Nill vyběhl nahoru do „hangáru“. Doposud nebyl důvod takto tomuto volnému prostoru říkat, dnes v noci však sem dosedla loď republiky, která se sem proplížila skrz blokádu. Už zde několik lidí bylo, včetně jejich maskovaného vůdce.
Bylo to jen pár hodin co se vrátili z namáhavého honu pro potraviny, přesto jejich šéf nevypadal, že by byl nějak unavený.
Přistál zde jen malý Conductor. Pilot zrovna vylézal ven a ostatní vykládali bedny, co jim dovezli.
„Tak vám to tady vezu. Pomoc od Republiky, hezky tiše a spolehlivě.“
„Jen zbraně a munice.“
Okomentoval Nill zklamaně, poté co bedny prozkoumal. To pilota vyvedlo z míry, neboť očekával jásot a díky.
„No? Potřebujete přeci pomoct v boji, ne?“
„To jo, ale přivezl jsi nám jen to, čeho máme dostatek.“
„Ste teda dobrý, já tu za vás nasazuju krk, Republika riskuje diplomatickej skandál, že se vměšuje do těhle záležitostí, a oni jsou ještě držkatý.“
Začal pěnit pilot.
„Má pravdu, buďme mu vděční.“ Ozval se jejich vůdce. „Pozvěme ho na oslavnou večeři.“
Pronesl a přešel k bedně se zásobníky a otevřel ji. Vyndal z ní zásobník a hodil ho pilotovi.
„Na dej si, to tady máme dle tebe jíst, pokud by tě to tlačilo v žaludku, vyléčíme to pažbou blasteru, to je zase to, čím se máme léčit.“
Mluvil dále suchým beztvarým hlasem.
„Zbraní a munice máme dost, můžeme ji sebrat kterémukoli vojákovi, jídlo a medikamenty nemáme, těch je tu nedostatek a musíme živit i krky žen a dětí partyzánů.“
Pilotovi konečně sklaplo, pochopil že s touto pomocí se moc netrefili.
„Vyložte to tedy, když už to tady je. Nille, vyber 6 lidí, jen celé rodiny, nebudeme je trhat, klidně 7, bude-li tam více malých dětí. Pošleme je pryč z tohohle hrobu. Podpora života bude sice skučet, ale zvládne to.“
„Tak moment.“ Ozval se opět pilot. „O odvážení lidí řeč nebyla.“
Velitel partyzánů se ohlédl ke vchodu, kde stálo zvědavé dítě, které se přišlo podívat, co se tu děje. Jak zjistilo, že se o něm ví, schovalo se.
„Neboj se, pojď sem.“
Vyzval ho vůdce partyzánů. Děcko tedy přišlo až k němu, tam ho velitel zvedl a otočil k pilotovi.
„Řekni mu, proč on, nebo někdo z jeho kamarádů tady musí dál zůstat, trpět a hladovět. Přestože ty máš na lodi volné místo a nic ti to neudělá!“
Pilot sklopil zrak, partyzánův nefér nátlak vyšel.
„OK, vezmu je, ale ať nečekají že na ně někdo bude čekat a že se úřady přetrhnou, aby jim pomohli. Nejspíš budou mít, až je vysadim jen to, co si vezmou s sebou.“
„Ale už jim nikdo nepude po krku a to je víc, než mají tady. Neboj, je to tady všem jasné.“
Každý se vydal po své práci, pilot zalezl zpět do lodi, aby ji zkontroloval, partyzáni se jali nosit bedny dolů, aby je uskladnili, Nill běžel dávat dohromady evakuanty. Na místě zůstali jen vůdce partyzánů a děcko.
„Jak to že nespíš? Je pozdě.“
Otázal se dítěte poté, co ho položil na zem.
„Sem chtěl vědět co se tu děje. A navíc jste mě tu potřebovali. Jinak bych byl jen hladovej krk, dokud nebudu moct do ulic s váma, tak vám jinak nepomohu.“
„Doufej že se odtud dostaneš dřív, než bys musel.“
Odpověděl mu starý partyzán, pak se však zarazil. Natáhl se po svém starém spojenci, nástroji, který u dávno nepoužil, k Síle.
Dítě v ní zářilo, se správným výcvikem by ji mohlo používat. Kdyby ho poslal s pilotem, kdyby ho donutil, aby dostal chlapce až na Coruscant, mohlo by se mu dostat výcviku, o jakém se mu nezdálo.
Dle těch střípků informací co měl, se nějací aktivisté snaží obnovit řád Jedi. I když podle výsledků se zatím nemohl rozhodnout, jestli jsou jejich snahy k smíchu, nebo k pláči. Nejspíš obojí.
„Běž spát, bez spánku nebudeš mít dost sil, abys vyrostl.“
„Vy vůbec nespíte.“
Oponoval mu chlapec.
„Už jsem moc starý na to abych potřeboval růst, nehledě na to že znám pár triků, s kterými spát nemusím. Ty se ale jde naučit až když budeš starý, takže ty nemáš na vybranou, běž spát!“
Popostrčil ho k odchodu. Chlapec nakonec přeci jen vyrazil spát.
Ne. Nikam ho nepošle. Bez Síly mu bude líp, ušetří mu spousty starostí. Se Sílou se pojí příliš zodpovědnosti, příliš problémů. Možná galaxii tím ochudí o velkého rytíře Jedi, který by ji chránil, o hrdinu. Možná galaxii tím zachránil před uzurpátorem, který by z něj vyrostl, chtějíce stále větší moc, takových Jediů, co ohrožovali Republiku, už bylo.
„V kolik budu moct odletět? Radši bych letěl, dokud je tu furt noc, bude to pro mne snazší.“
Objevil se mu za zády pilot.
„Počkej do zítra, ven se nedostaneš tak snadno, jako si se dostal sem. Zítra večer zaměstnáme místní obranné síly, abys měl čistou cestu.“
„Fajn, jak myslíš.“
„Jinak já vim, že sem Republika nemůže, aby se proti tomu okolní systémy nestavěli a neštěkali. Ale stále může vyrážet za své hranice, proti svým oficiálním nepřátelům. A ten je i tady. Jeden co přežil a chvíli se skrýval. Útok sem by byl obhajitelný.“
„Chceš tim snad říct, že je tu S...“
„Co tím chci říct je to, že se tu klidně může objevit víc lodí, než jen jedna tajně. Že je tady veřejný nepřítel republiky“
Ve skutečnosti nelhal, pár senátorů ve snaze si zvětšit preference skutečně prohlašovalo, že každý nespravedlivý diktátor je nepřítel Republiky.
„OK, vyřídim jim to.... Kdo vlastně seš?“
Pilotovu otázku následovala chvíle mlčení.
„Veterán, co jim pomáhá přežít. Ale ty se ptáš na něco jiného, jmenuju se..... asi Cuyan.“
„Asi?“
„Jméno není důležité, nepoužíval jsem ho už léta.“
A skutečné ti říct nehodlám. To už však nahlas neřekl.
Pilot si to vyložil po svém a vrátil se do lodě.
Skupinka partyzánů se plížila travou, která rostla před hangárem planetární obrany, na samém okraji města. Dříve byl tento plácek hezky udržovaný, ale současný režim měl jiné problémy, a tak zde byla tráva vysoká. Partyzáni se zde tak mohli snadno a nepozorovaně plížit.
Režim se jim to snažil ztížit tím, že oblast zaminoval. Pak už se ale neobtěžoval s kontrolou a údržbou min, takže druhého dne, od zaminování zde již nebyla mina jediná. Všechny se staly součástí výzbroje partyzánů.
Na příhodném místě postavil na trojnožku těžký opakovací blaster, nebylo to jednoduché, neboť nesměli moc vykukovat z trávy, takže museli trojnožku zkrátit.
Nakonec se jim to však povedlo a mohli začít.
Na daný signál vyletěly dvě rakety z přenosných raketometů, co partyzáni dříve ukořistili. Následovalo je několik podomácku vyrobených výbušnin a granátů. Odpálených ze stejně podomácku vyrobených odpalovacích zařízení.
Opakovačka poskytovala ne o mnoho slabší ničivou podporu a hlavně tvořil stálý příboj energie, co se hnal otevřeným vstupem do hangáru. Vněm se rozpoutalo hotové peklo.
Stíhače. Droidi. Vybavení. Nádrže s palivem. Munice. To vše vybuchovalo, rozmetáváno výbuchy výbušnin partyzánů.
Republiková loď mezitím nerušeně stoupala k nebi. Na orbitě bylo sice několik hlídkových lodí, ale s tím už nemohli nic dělat.
„Zmizte!“
Ozvalo se po chvíli z vysílačky. Republiková loď byla dostatečně daleko aby mohli zmizet. Všichni začali balit, to u těžkého blasteru bylo delší, ale nakonec se všichni partyzáni přesunuli z travnatého plácku do křivolakých uliček a kanalizace města. Zmizeli svým pronásledovatelům, kterým zbyly jen škody na hangáru a vztek.
„To se nedá vydržet.“
Oznámil mladý partyzán kolegům. Jeden výstřel odvetné palby vojáků ho škrábl do boku. Teď se svíjel v kanalizačním vedení, kudy se stahovali.
Velitel se k němu protlačil.
„Zvedni se a pokračuj!“
Poručil mu ostře a nevybíravě ho vytáhl na nohy.
„Ale ono to strašně bojí.“
Odpověděl mu plačtivým hlasem.
„A to je dobře.“
Velitel toto tvrzení doprovodil zatlačením prstu do rány.
„Když to bolí, tak to znamená, že jsi na živu. Znamená to, že nebylo zasaženo žádné důležité nervové zakončení.“
Oznámil ho a popostrčil ho kupředu.
„Nemáš ani ponětí čím tu procházim.“
Obvinil ho.
„Ne?“
Místo ústního argumentu si rozepnul tuniku. Jeho hrudník a břicho byly zcela pokryty různými druhy ran, některé dost ošklivé.
„Blasterový výboj, projektil, plamen, čepel, světelný meč, cryoban, cokoliv tě může zranit, to mě už zasáhlo, nezbyl mi jediný orgán v těle, který by nebyl alespoň jednou poškozen. Takže mi netvrď že nevím co je bolest.“
Opět se zakryl. Partyzáni okolo se stále ještě vzpamatovávali z nehezkého ohledu na jeho jizvy.
„Na ošetření bude čas, až se vrátíme, teď jediný, co můžeš udělat, je držet hubu, aby nás neslyšeli, a krok, aby sme zmizeli dřív, než nás najdou a postřelí i další.“
Opět se dali do kroků, raněný mladík s nechutí a kulhavě za nimi.
Partyzáni ještě nosili v novém úkrytu vybavení a zabydlovali se, když přišel Nill za vůdcem partyzánů.
„Myslíš, že nám Republika přeci jen pomůže?“
Říkal to s nechutí, nikdo zde stále neměl Republiku rád, ale byli již zoufalí a potřebovali jakoukoliv pomoct.
„Myslím, že než sem lodě republiky přiletí osvobodit planetu, tak vy už tu nebudete. Možná pošlou nějakýho toho průzkumníka, aby potvrdil, či vyvrátil fámu, co jsem jim podstrčil, ty budu muset přesvědčit, že je pravdivá.“
„To jako, že nás tu všechny pobijou?“
Snažil se Nill přestát šok z odpovědi.
„Některé ano. Já spíš narážel na to, že vás hodlám dostat z planety.“
„Ale tohle je náš domov.“
„Najdete si jiný, zvyknete si, věř mi.“
„A ty?“
„Někdo musí udržet odboj při životě. Třeba i sám.“
„Sám? To nemůžeš přežít.“
„Přežil jsem horší.“
„Jo, to je taky něco, o čem si nám nikdy nic neřekl. Co jsi dělal dřív, kdo vlastně jsi?“
„To jsem neřekl.“
„A hodláš to změnit?“
„Ne.“
S těmi slovy hodlal zanechat partyzánský vůdce Nilla samotného.
„Světelnej meč?“
Zastavil ho však ještě otázkou.
„He?“
„Lipovi jsi řekl, že tě zranil i světelnej meč. Kde si přišel ke zranění takovou exotickou zbraní?“
„Pár let zpátky byla Občanská válka rytířů Jedi, vzpomínáš? No, a světelné meče se vyskytovali na všech možnejch stranách konfliktu a nejen v rukou jediů či sithů. Občas se i k němu dostal nějakej trouba, co si myslel že když ho má, tak je mistr galaxie, supervoják a tak. Pak většinou zjistil že je leda tak mistr galaxie ve skoku na špek.“
Odpověděl mu a zanechal ho, nyní již definitivně, s nepříliš jednoznačnou odpovědí.
Jeho samotného však mírně mrazila jiná věc.
Kolik dalších kvůli němu zemře.
Nepřátel, co svou rukou zabil nelitoval. Snad kromě jednoho. Jediho Lofiga. Padl jeho rukou rukou při aféře Vindication. První Jedi kterého zabil, pak však přišli další.
Horší však byli jeho spolubojovníci, kteří zemřeli s vírou že zemřou-li a on přežije, že je to v pořádku, že může vše zlepšit.
Umírali s úsměvem na rtech.
Zbytečně.
Hloupě.
On nic nedokázal změnit.
Jen kvůli němu zemřelo spousta dobrých mužů a žen.
Člen týmu republikových black ops Kutig. Roztrhán psy na kousky. Kryl týmu záda a nestačil se dostat do lodi včas.
Kapitán republikové fregaty Horit Gogor s úsměvem na rtech sledoval jak je jeho loď trhána na kusy nepřátelskou palbou a jeho posádka masakrována. Pro co? Aby on mohl utéct ze systému. Položil nejvyšší oběť v zbytečné bitvě, pro zbytečného člověka.
Sithská pilotka Lorit. Která za něj vlezla do pasti nastražené Republikou, aby on přežil a vrátil úder.
Mladý Sith Xavier Quaid s prakticky celým jeho týmem, postříleni na bezvýznamné misi, i když si mysleli, že se jedná o bitvu, co změní průběh války. Všichni se v tom mýlili, on nejvíc.
Další a další tváře se mu objevovali před očima, všichni mrtví. Všechna jejich krev byla na jeho rukou. Nedokázal zastavit jejich příval.
Shlédl dolů a podíval se na své ruce. Téměř skutečně viděl jak z nich odkapává jejich krev, spousta krve, tolik že se v ní téměř topí.
Možná v něm ještě jedna emoce zůstala.
Poslední.
Pocit viny.
Viny za způsobení tolik smrti, tolik bolesti.
Ale i ta zmizí, stejně jako vše ostatní. Dokud se on sám nestane minulostí a galaxie nebude o jednoho válečného zločince prázdnější.
Necítil žádný vztek ani nenávist k vojákům, co na něj pálili. Nezaplavoval ho adrenalin jako jeho společníky, byli mu v praxi ukradení, stejně jako tento konflikt, planeta, rodiny těchto partyzánů. Jediný důvod proč na této planetě byl a držel zde zbraň byl ten, že nedokázal zůstat v klidu, ani dlouhá desetiletí bojů ho nedokázala naučit, aby se nehnal do problémů. Vše činil s ocelovým chladem bez emocí, bez výčitek.
V zídce za mužem vedle něj se utvořila díra a partyzán byl zasažen. Svaly se napjaly, postavil se a tak získal několik dalších zásahů. Padl před zamaskovaného muže, který mu obratně sebral zbraň ještě dřív než se dotknul země, pak mu sebral i náhradní munici.
Druhý muž se mu chtěl vrhnout na pomoc.
„Ne! Už mu nepomůžeš. Je mrtvý.“
Prohlásil chraplavým hlasem, aniž by jeho životní funkce vůbec zkontroloval.
Mladý partyzán zvedl pohled z mrtvého kamaráda na maskovaného muže. Neměl ho rád. Nesnášel by ho, kdyby ho tak zoufale nepotřebovali. Nikdy jim neukázal svou tvář, stále měl na obličeji masku s šedým maskovacím vzorem. Jeho hlas byl taky podivně zdeformovaný, zřejmě měl poškozené hlasivky, podle toho co zbylo z jeho přízvuku nebyl místní, ale z kterého koutu galaxie ve skutečnosti byl, už nevěděli. Jen se zde objevil a udržel je naživu. Taky byl občas příliš krutý a bezcitný, tipovali že se jedná o válečného veterána, ale že by válka ničila duše lidí až tak?
„Připrav se, za chvíli jim dojde munice.“
Oznámil mu chladným hlasem. Vždycky mu přejížděl mráz po zádech, když dokázal odhadnout, co nepřátelé udělají, jeho znalosti taktiky a zbraní byly občas zarážející.
Měl pravdu, za chvilku palba ustala. Zvedli se a opětovali palbu, ještě než obsluha těžkého blasteru na trojnožce stihla zaklít. V zápalu nekontrolovali munici. To byla jedna z věcí kterou jim jejich maskovaný vůdce vtloukl do hlavy jako první, co se objevil. Vždy kontrolovat munici.
Stále stříleje se přehoupli přes zídku a vzali postavení vojáků ztečí.
Nepřátelé nevydrželi dlouho. Jejich cíl, dvě obyčejné bedny s jídlem, byl jejich. Byl naštvaný že se musí spokojovat i s takovýmito cíli, ale hlad se nedal zahnat jinak než jídlem a museli živit i své rodiny.
Maskovaný se sehnul k zásobníku těžkého blasteru. Vyndal z něj napájecí kabel a něco s ním kutil.
„Co děláš?“
„Za chvilku tu budou jejich posily, nejspíš nás uvidí jak mizíme, využijou tohohle, aby měli větší palebnou sílu, tak proč jim to lehce nesabotovat?“
Partyzán musel uznat že má pravdu, i když ho ty jeho neustálé, ale přesné odhady strategie nepřátel znervózňovali.
Každý poté sebral bednu jídla a začali utíkat, dostali se necelých sto metrů daleko když uslyšeli za sebou řev. Jistě posily. Utíkali dál.
O chvíli později se ozval výbuch.
„Nikdy je nenapadne zkontrolovat hardware, i když si s ním nepřátelé mohli hrát.“
Zabrnělo ho, neměl rád když takto hodnotil situaci.
Nill vyběhl nahoru do „hangáru“. Doposud nebyl důvod takto tomuto volnému prostoru říkat, dnes v noci však sem dosedla loď republiky, která se sem proplížila skrz blokádu. Už zde několik lidí bylo, včetně jejich maskovaného vůdce.
Bylo to jen pár hodin co se vrátili z namáhavého honu pro potraviny, přesto jejich šéf nevypadal, že by byl nějak unavený.
Přistál zde jen malý Conductor. Pilot zrovna vylézal ven a ostatní vykládali bedny, co jim dovezli.
„Tak vám to tady vezu. Pomoc od Republiky, hezky tiše a spolehlivě.“
„Jen zbraně a munice.“
Okomentoval Nill zklamaně, poté co bedny prozkoumal. To pilota vyvedlo z míry, neboť očekával jásot a díky.
„No? Potřebujete přeci pomoct v boji, ne?“
„To jo, ale přivezl jsi nám jen to, čeho máme dostatek.“
„Ste teda dobrý, já tu za vás nasazuju krk, Republika riskuje diplomatickej skandál, že se vměšuje do těhle záležitostí, a oni jsou ještě držkatý.“
Začal pěnit pilot.
„Má pravdu, buďme mu vděční.“ Ozval se jejich vůdce. „Pozvěme ho na oslavnou večeři.“
Pronesl a přešel k bedně se zásobníky a otevřel ji. Vyndal z ní zásobník a hodil ho pilotovi.
„Na dej si, to tady máme dle tebe jíst, pokud by tě to tlačilo v žaludku, vyléčíme to pažbou blasteru, to je zase to, čím se máme léčit.“
Mluvil dále suchým beztvarým hlasem.
„Zbraní a munice máme dost, můžeme ji sebrat kterémukoli vojákovi, jídlo a medikamenty nemáme, těch je tu nedostatek a musíme živit i krky žen a dětí partyzánů.“
Pilotovi konečně sklaplo, pochopil že s touto pomocí se moc netrefili.
„Vyložte to tedy, když už to tady je. Nille, vyber 6 lidí, jen celé rodiny, nebudeme je trhat, klidně 7, bude-li tam více malých dětí. Pošleme je pryč z tohohle hrobu. Podpora života bude sice skučet, ale zvládne to.“
„Tak moment.“ Ozval se opět pilot. „O odvážení lidí řeč nebyla.“
Velitel partyzánů se ohlédl ke vchodu, kde stálo zvědavé dítě, které se přišlo podívat, co se tu děje. Jak zjistilo, že se o něm ví, schovalo se.
„Neboj se, pojď sem.“
Vyzval ho vůdce partyzánů. Děcko tedy přišlo až k němu, tam ho velitel zvedl a otočil k pilotovi.
„Řekni mu, proč on, nebo někdo z jeho kamarádů tady musí dál zůstat, trpět a hladovět. Přestože ty máš na lodi volné místo a nic ti to neudělá!“
Pilot sklopil zrak, partyzánův nefér nátlak vyšel.
„OK, vezmu je, ale ať nečekají že na ně někdo bude čekat a že se úřady přetrhnou, aby jim pomohli. Nejspíš budou mít, až je vysadim jen to, co si vezmou s sebou.“
„Ale už jim nikdo nepude po krku a to je víc, než mají tady. Neboj, je to tady všem jasné.“
Každý se vydal po své práci, pilot zalezl zpět do lodi, aby ji zkontroloval, partyzáni se jali nosit bedny dolů, aby je uskladnili, Nill běžel dávat dohromady evakuanty. Na místě zůstali jen vůdce partyzánů a děcko.
„Jak to že nespíš? Je pozdě.“
Otázal se dítěte poté, co ho položil na zem.
„Sem chtěl vědět co se tu děje. A navíc jste mě tu potřebovali. Jinak bych byl jen hladovej krk, dokud nebudu moct do ulic s váma, tak vám jinak nepomohu.“
„Doufej že se odtud dostaneš dřív, než bys musel.“
Odpověděl mu starý partyzán, pak se však zarazil. Natáhl se po svém starém spojenci, nástroji, který u dávno nepoužil, k Síle.
Dítě v ní zářilo, se správným výcvikem by ji mohlo používat. Kdyby ho poslal s pilotem, kdyby ho donutil, aby dostal chlapce až na Coruscant, mohlo by se mu dostat výcviku, o jakém se mu nezdálo.
Dle těch střípků informací co měl, se nějací aktivisté snaží obnovit řád Jedi. I když podle výsledků se zatím nemohl rozhodnout, jestli jsou jejich snahy k smíchu, nebo k pláči. Nejspíš obojí.
„Běž spát, bez spánku nebudeš mít dost sil, abys vyrostl.“
„Vy vůbec nespíte.“
Oponoval mu chlapec.
„Už jsem moc starý na to abych potřeboval růst, nehledě na to že znám pár triků, s kterými spát nemusím. Ty se ale jde naučit až když budeš starý, takže ty nemáš na vybranou, běž spát!“
Popostrčil ho k odchodu. Chlapec nakonec přeci jen vyrazil spát.
Ne. Nikam ho nepošle. Bez Síly mu bude líp, ušetří mu spousty starostí. Se Sílou se pojí příliš zodpovědnosti, příliš problémů. Možná galaxii tím ochudí o velkého rytíře Jedi, který by ji chránil, o hrdinu. Možná galaxii tím zachránil před uzurpátorem, který by z něj vyrostl, chtějíce stále větší moc, takových Jediů, co ohrožovali Republiku, už bylo.
„V kolik budu moct odletět? Radši bych letěl, dokud je tu furt noc, bude to pro mne snazší.“
Objevil se mu za zády pilot.
„Počkej do zítra, ven se nedostaneš tak snadno, jako si se dostal sem. Zítra večer zaměstnáme místní obranné síly, abys měl čistou cestu.“
„Fajn, jak myslíš.“
„Jinak já vim, že sem Republika nemůže, aby se proti tomu okolní systémy nestavěli a neštěkali. Ale stále může vyrážet za své hranice, proti svým oficiálním nepřátelům. A ten je i tady. Jeden co přežil a chvíli se skrýval. Útok sem by byl obhajitelný.“
„Chceš tim snad říct, že je tu S...“
„Co tím chci říct je to, že se tu klidně může objevit víc lodí, než jen jedna tajně. Že je tady veřejný nepřítel republiky“
Ve skutečnosti nelhal, pár senátorů ve snaze si zvětšit preference skutečně prohlašovalo, že každý nespravedlivý diktátor je nepřítel Republiky.
„OK, vyřídim jim to.... Kdo vlastně seš?“
Pilotovu otázku následovala chvíle mlčení.
„Veterán, co jim pomáhá přežít. Ale ty se ptáš na něco jiného, jmenuju se..... asi Cuyan.“
„Asi?“
„Jméno není důležité, nepoužíval jsem ho už léta.“
A skutečné ti říct nehodlám. To už však nahlas neřekl.
Pilot si to vyložil po svém a vrátil se do lodě.
Skupinka partyzánů se plížila travou, která rostla před hangárem planetární obrany, na samém okraji města. Dříve byl tento plácek hezky udržovaný, ale současný režim měl jiné problémy, a tak zde byla tráva vysoká. Partyzáni se zde tak mohli snadno a nepozorovaně plížit.
Režim se jim to snažil ztížit tím, že oblast zaminoval. Pak už se ale neobtěžoval s kontrolou a údržbou min, takže druhého dne, od zaminování zde již nebyla mina jediná. Všechny se staly součástí výzbroje partyzánů.
Na příhodném místě postavil na trojnožku těžký opakovací blaster, nebylo to jednoduché, neboť nesměli moc vykukovat z trávy, takže museli trojnožku zkrátit.
Nakonec se jim to však povedlo a mohli začít.
Na daný signál vyletěly dvě rakety z přenosných raketometů, co partyzáni dříve ukořistili. Následovalo je několik podomácku vyrobených výbušnin a granátů. Odpálených ze stejně podomácku vyrobených odpalovacích zařízení.
Opakovačka poskytovala ne o mnoho slabší ničivou podporu a hlavně tvořil stálý příboj energie, co se hnal otevřeným vstupem do hangáru. Vněm se rozpoutalo hotové peklo.
Stíhače. Droidi. Vybavení. Nádrže s palivem. Munice. To vše vybuchovalo, rozmetáváno výbuchy výbušnin partyzánů.
Republiková loď mezitím nerušeně stoupala k nebi. Na orbitě bylo sice několik hlídkových lodí, ale s tím už nemohli nic dělat.
„Zmizte!“
Ozvalo se po chvíli z vysílačky. Republiková loď byla dostatečně daleko aby mohli zmizet. Všichni začali balit, to u těžkého blasteru bylo delší, ale nakonec se všichni partyzáni přesunuli z travnatého plácku do křivolakých uliček a kanalizace města. Zmizeli svým pronásledovatelům, kterým zbyly jen škody na hangáru a vztek.
„To se nedá vydržet.“
Oznámil mladý partyzán kolegům. Jeden výstřel odvetné palby vojáků ho škrábl do boku. Teď se svíjel v kanalizačním vedení, kudy se stahovali.
Velitel se k němu protlačil.
„Zvedni se a pokračuj!“
Poručil mu ostře a nevybíravě ho vytáhl na nohy.
„Ale ono to strašně bojí.“
Odpověděl mu plačtivým hlasem.
„A to je dobře.“
Velitel toto tvrzení doprovodil zatlačením prstu do rány.
„Když to bolí, tak to znamená, že jsi na živu. Znamená to, že nebylo zasaženo žádné důležité nervové zakončení.“
Oznámil ho a popostrčil ho kupředu.
„Nemáš ani ponětí čím tu procházim.“
Obvinil ho.
„Ne?“
Místo ústního argumentu si rozepnul tuniku. Jeho hrudník a břicho byly zcela pokryty různými druhy ran, některé dost ošklivé.
„Blasterový výboj, projektil, plamen, čepel, světelný meč, cryoban, cokoliv tě může zranit, to mě už zasáhlo, nezbyl mi jediný orgán v těle, který by nebyl alespoň jednou poškozen. Takže mi netvrď že nevím co je bolest.“
Opět se zakryl. Partyzáni okolo se stále ještě vzpamatovávali z nehezkého ohledu na jeho jizvy.
„Na ošetření bude čas, až se vrátíme, teď jediný, co můžeš udělat, je držet hubu, aby nás neslyšeli, a krok, aby sme zmizeli dřív, než nás najdou a postřelí i další.“
Opět se dali do kroků, raněný mladík s nechutí a kulhavě za nimi.
Partyzáni ještě nosili v novém úkrytu vybavení a zabydlovali se, když přišel Nill za vůdcem partyzánů.
„Myslíš, že nám Republika přeci jen pomůže?“
Říkal to s nechutí, nikdo zde stále neměl Republiku rád, ale byli již zoufalí a potřebovali jakoukoliv pomoct.
„Myslím, že než sem lodě republiky přiletí osvobodit planetu, tak vy už tu nebudete. Možná pošlou nějakýho toho průzkumníka, aby potvrdil, či vyvrátil fámu, co jsem jim podstrčil, ty budu muset přesvědčit, že je pravdivá.“
„To jako, že nás tu všechny pobijou?“
Snažil se Nill přestát šok z odpovědi.
„Některé ano. Já spíš narážel na to, že vás hodlám dostat z planety.“
„Ale tohle je náš domov.“
„Najdete si jiný, zvyknete si, věř mi.“
„A ty?“
„Někdo musí udržet odboj při životě. Třeba i sám.“
„Sám? To nemůžeš přežít.“
„Přežil jsem horší.“
„Jo, to je taky něco, o čem si nám nikdy nic neřekl. Co jsi dělal dřív, kdo vlastně jsi?“
„To jsem neřekl.“
„A hodláš to změnit?“
„Ne.“
S těmi slovy hodlal zanechat partyzánský vůdce Nilla samotného.
„Světelnej meč?“
Zastavil ho však ještě otázkou.
„He?“
„Lipovi jsi řekl, že tě zranil i světelnej meč. Kde si přišel ke zranění takovou exotickou zbraní?“
„Pár let zpátky byla Občanská válka rytířů Jedi, vzpomínáš? No, a světelné meče se vyskytovali na všech možnejch stranách konfliktu a nejen v rukou jediů či sithů. Občas se i k němu dostal nějakej trouba, co si myslel že když ho má, tak je mistr galaxie, supervoják a tak. Pak většinou zjistil že je leda tak mistr galaxie ve skoku na špek.“
Odpověděl mu a zanechal ho, nyní již definitivně, s nepříliš jednoznačnou odpovědí.
Jeho samotného však mírně mrazila jiná věc.
Kolik dalších kvůli němu zemře.
Nepřátel, co svou rukou zabil nelitoval. Snad kromě jednoho. Jediho Lofiga. Padl jeho rukou rukou při aféře Vindication. První Jedi kterého zabil, pak však přišli další.
Horší však byli jeho spolubojovníci, kteří zemřeli s vírou že zemřou-li a on přežije, že je to v pořádku, že může vše zlepšit.
Umírali s úsměvem na rtech.
Zbytečně.
Hloupě.
On nic nedokázal změnit.
Jen kvůli němu zemřelo spousta dobrých mužů a žen.
Člen týmu republikových black ops Kutig. Roztrhán psy na kousky. Kryl týmu záda a nestačil se dostat do lodi včas.
Kapitán republikové fregaty Horit Gogor s úsměvem na rtech sledoval jak je jeho loď trhána na kusy nepřátelskou palbou a jeho posádka masakrována. Pro co? Aby on mohl utéct ze systému. Položil nejvyšší oběť v zbytečné bitvě, pro zbytečného člověka.
Sithská pilotka Lorit. Která za něj vlezla do pasti nastražené Republikou, aby on přežil a vrátil úder.
Mladý Sith Xavier Quaid s prakticky celým jeho týmem, postříleni na bezvýznamné misi, i když si mysleli, že se jedná o bitvu, co změní průběh války. Všichni se v tom mýlili, on nejvíc.
Další a další tváře se mu objevovali před očima, všichni mrtví. Všechna jejich krev byla na jeho rukou. Nedokázal zastavit jejich příval.
Shlédl dolů a podíval se na své ruce. Téměř skutečně viděl jak z nich odkapává jejich krev, spousta krve, tolik že se v ní téměř topí.
Možná v něm ještě jedna emoce zůstala.
Poslední.
Pocit viny.
Viny za způsobení tolik smrti, tolik bolesti.
Ale i ta zmizí, stejně jako vše ostatní. Dokud se on sám nestane minulostí a galaxie nebude o jednoho válečného zločince prázdnější.
Re: Tassadr Murray a jemu podobná zvířena
Do pekla a zpět 1. část
Fregata třídy Hammerhead Alectus se klidně řítila hyperprostorem. Nikdo na palubě neměl ponětí, že se za několik okamžiků rozpoutají jatka.
Začali to tušit až ve chvíli, kdy se nečekaně vynořili z hyperprostoru a za okny spatřili trojici Sithských Interdictorů.
Ty na nic nečekaly a spustily palbu.
„Co to sakra je? Tak daleko se Sithové přece nepouští. A v takovejhle počtech nehlídaj trasy.“
Nevěřícně zíral na scenérii mistr Jedi Tassadr Murray. Sithové byli na ně víc než dobře připraveni. Stíhače již byly na místech, z kterých se mohly vrhat na loď a cupovat ji na kusy.
Jedi nevnímal rozkazy, které kapitán křičel do interkomu. Tady bylo něco víc než špatně, příliš dobré načasování, příliš dobré místo, příliš dobře rozestavené lodě. Dokonce i naloďovací čluny se už blížily chráněné houfy stíhačů.
Někdo jim dal echo, že tudy poletí. Byli zrazeni.
Tassadr přelétl pohledem situaci, aby zjistil, kde dosedne první komando pro nalodění. Okamžitě se tam rozběhl.
Na místo se dostal, zrovna když nepřátelé dokončovali prořezávání otvoru do trupu lodi. Republikoví vojáci se sem ještě nedostali.
Než mohl kus lodního pancíře dopadnout na podlahu, přivolal si na pomoc Sílu a prohodil vyřízlý kus ven z lodi do komanda, které se připravovalo proniknout do lodi. On sám se vřítil do výsadkového modulu hned za ním.V uzavřeném prostoru neměli namačkaní a překvapení vojáci proti němu sebemenší šanci. Jeho meč byl příliš rychlý a příliš přesný. Vojáci nestihli vypálit jedinou ránu. Byli zmasakrováni dříve, než se stačili vzpamatovat.
„Kde je další výsadek?“
Dožadoval se skrz komlink dalších informací. Nevěřil, že tuto bitvu přežije, ale chtěl ji sithům co nejvíce znepříjemnit. Jakmile požadovanou informaci dostal, okamžitě se tam vydal.
Na místo dorazil, až když byla bitva v plném proudu. Sithové postupovali vpřed.
Tasadr se mečem pokusil vykrýt palbu, která se na něj snesla, jakmile se objevil na scéně.
Jeho překvapení bylo však obrovské, když jen málo vypálených ran bylo blasterových střel. Většinou se totiž jednalo o sonické pulzy a projektily.
Zápěstím lévé ruky mu prolétl projektil, prolétl přímo mezi kostmi a o obě se otřel. Tassadr bolestí pustil levou rukou meč.
Ze sonických skřeků mu krvácelo z uší, nosu i očí. Ač dezorientován a oslaben se vrhl mezi útočníky. Povedlo se mu dva skolit, než dostal několik zásahů sonických pulzů z bezprostřední blízkosti.
Jeho tělo to vzdalo a, přes protesty jeho vůle, upadlo do bezvědomí.
„Odtáhněte ho pryč, vezmeme ho na W-25978. Lord Nail bude potěšen. Jeho agent měl pravdu.“
Zazněl nad ním rozkaz. Nevnímal ho, přesto se ho až bolestivě týkal.
Tassadr otevřel levé oko, okamžitě věděl, že to neměl dělat. Ošklivý obličej sithského vyšetřovatele mu vyplňoval celý výhled.
„To tě nemohli nahradit někym hezčim? Třeba polonahou tanečnicí? Nebo ne, to beru zpět. Zcela nahou striptérkou?“
Pokusil se o nejapný žert.
„Ale jistě, ta mne může nahradit, jakmile nám dáš co chceme, dostane se ti odměny.“
„Z toho nic nebude. No jestli nemáš už dost. Tak bys měl začít s tím, za co jsi placenej.“
Agónie se mu opět zahryzla do těla, silněji než předtím. Mučitel ovládal své řemeslo dobře.
Tarmien Nalju se ospale podíval na planetu, která se rýsovala před kokpitem jeho Aureku. Nebyly to ani dva týdny, co Neimodii opustil, a již byl na ni znova povolán.
Zpráva byla urgentní a neurčitá. Měl se okamžitě hlásit na velitelství obrany. Proč, to zpráva již neobsahovala.
Byl dost ospalý, tak ospalý, že mu začala padat hlava, to nebylo dobré znamení těsně před přistáním. Pak se vše zamlžilo.
Opět stál proti svému mistrovi s mečem v ruce. Stále nerozeznával příliš detailů okolo, i když to bylo lepší oproti předchozí vizi.
Nyní rozeznal alespoň kovové pláty podlahy a zdi. Byli tedy na nějaké lodi, či v nějaké umělé stavbě.
Rozeznal navíc nyní i různé zvuky a zaslech i úlomky jejich rozhovoru, i když si přesné znění vět nevybavoval, zapamatoval si, že svého mistra z čehosi obviňoval, zatímco jeho mistr hovořil v hádankách.
A co víc, vize měla pokračování. Jakoby náhle poskočila o kus dál, kdy již střetli své meče.
Poznal, jak se mistrovi vyhnul rychlým pohybem Makashi jen proto, aby mu mistr náhle uštědřil ránu loktem do břicha. To ho sice odhodilo, nicméně jěště stihl po mistrovi máchnout mečem, ten se však vymrštil a meč proletěl pod ním, mistr dopadl těsně u něj a než se stihl Tar jakkoliv bránit, zabořil mu meč do prsou.
„Proč jsi mě k tomu donutil chlapče? Měl jsi více možností.“
Zaslechl ještě poslední slova, jež mu byla adresována, poté se vize rozplynula.
Díky vizi vlasní smrti, zvlášť z rukou svého bývalého mistra, se Tar vybičoval k vrcholné bělosti.
Líbila se mu ještě méně než ta, co měl na Pakriku Major, a že byl poslán znovu ke frontě se mu taky nelíbilo, raději by o celé věci přemýšlel, ale nedostal k tomu čas.
Odbavení při příletu proběhlo nečekaně rychle. Bezpečnostní síly byly informovány o jeho příletu a tak se vůbec nezdržoval.
Ne velitelství byl okamžitě zaveden do kanceláře generála Kirtoca, ten na něj čekal ve společnosti muže v uniformě rozvědky.
„Jedi Nalju, jsem rád, že jste dorazil tak brzy.“
Přivítal ho smutně generál.
„Toto je major...“
Chystal se představit spolusedícího, pak se ale zastavil a pohlédl na něj.
„No-name.“
Očividnost, s jakou nabídl falešné jméno, nebyla dobré znamení.
„Zavolali jsme vás kvůli tomu, že váš bývalý mistr Tassadr Murray byl zajat. Nyní je lámán v tajném sithském zařízení.“
Pro Tarmiena to bylo jako rána pěstí, před očima mu znovu prolétla vize své smrti.
Mohl mistr padnout tak rychle? Nastal již čas jeho smrti?
„Murray zná velké množství tajných hesel a plány zdejší obrany o různých postupech speciálních sil nemluvě.“
Promluvil opět major.
„Chápete proto jistě, proč musí být zachráněn, než by mohl být zlomen a prozradit tajemství, co zná.“
Vzal si slovo opět generál.
„Nebo ho umlčet navždy. Nebude-li již jiná možnost.“
Doplnil major. Tarmiena poněkud vyděsilo, jak byla druhá věta doplněna, jen aby se neřeklo. Proč by chtěl major tolik mistrovu smrt?
„Doufejme, že k tomu nedojde.“
Zadoufal generál, na rozdíl od majora upřímně.
„Z těch, co tam můžeme poslat, ho znáte nejlépe vy, proto ho musíte najít a zajistit bezpečí tajemství, co zná.“
Přes tato slova poznal Tar, že major s volbou jeho jako zachránce, nesouhlasí.
„Stále dáváme dohromady informace, kde ho drží. Předá vám je náš agent na Estarii. Ta je v současné době pod kontrolou sithů. Ale s tím si jistě poradíte. Tam vám řekneme, kudy dál.“
Tassadr se zvedl ze špinavé země a podíval se na energetické pole před ním. Oddělovalo jeho osobní dva metry čtvereční, kde se nic kromě jeho samotného nenacházelo, od zbytku vesmíru.
Již dokázal ignorovat bláznivé volání vězňů ve vedlejších celách.
Sithové byli krutí mučitelé. Nebyl si jistý, zda jim něco řekl, či se zatím držel a mlčel.
Nebyl si jistý jak dlouho zde byl, ani jak dlouho zde ještě bude, ale čím si byl dosti jistý, bylo to, že tu bude do smrti.
„Galaxie nesmí skončit pod takovejhlema.“
Usoudil.
Problém byl v tom, že Sithové s největší pravděpodobností vyhrají. Nevěděl, kde berou veškeré lodě a další vybavení, ale měli ho spoustu.
Sithové budou vládnout galaxii, nelze tomu zabrátit, moc se snažil věřit, že je lze zastavit. Moc se to snažil dokázat. Všechny ty smělé útoky proti jejich lodím. Zabil několik jejich velitelů, velitelů kteří se ještě neblýskli natolik, aby získali velké síly pod své velení, které by je chránily, ale schopné, s budoucností, takové kteří mohli výrazně pomoci sithům. Dokonce připravil útok na planetu. A co víc, skutečně vyšel, šílený plán s ještě šílenějším rizikem.
Ale nestačilo to.
Tato ofenziva se ztratila mezi ústupem všude jinde.
Někteří sithové byli rozumní, to poznal. Byli to však méně významní členové společenství. Bez přímé možnosti něco změnit.
Kdyby však někdo dokázal useknout monstru hlavu, dát rozumné členy do velení...
To však nikdy nemůže vyjít.
Nikdy se nedostane zvenčí k Malakovi a jemu podobným dostatečně blízko.
Zevnitř by to ale mohlo jít.
Ne! To nešlo. To ne! Tak hluboko přece nemůže klesnout.
Spustil hlavu do dlaní, pokoušeje se zastavit tento vlak myšlenek.
Není důležité, jak si říká vládce, nemusí to být republikový kancléř, ať si říká klidně i Temný lord ze Sithu. Musí to být ale rozumná bytost. O to se ještě lze postarat.
Pln zoufalství se vrhl hlavou proti energetickému poli. Jakmile se jeho hlava dotkla jasné bariéry, zajiskřilo to, mírně mu to připálilo účes a odhodilo přes malou celu na zem.
Zde upadl do milosrdného bezvědomí.
K Tarmienově překvapení to netrvalo dlouho, než se vydal na Estarii. Nové alter-ego mu nevyrobili. Jen využili jedno z jeho stávajících. Argil Durane, nezávislý obchodník převážející rychle všemožné náklady, samozřejmě, že si přivydělává pašováním a občas i lovením hlav. Tedy někdo, kdo nosí zbraně a nevypadá při tom podezřele a na Tarmiena nějak sedí.
Mnoho nových informací nedostal. Pouze tu, že se v baru „U rozbitý huby“ sejde s jedním granem, který ho propašuje do místního guvernérského paláce, a to přímo do osobního křídla guvernéra-maršála. Kde získá potřebné informace.
Že je něco špatně, poznal velmi rychle. Sithská flotila se okolo planety proháněla, jako by měla manévry, a lodě proudící z planety byly často prohledávány.
I na něj se během pěti minut přilepila trojice interceptorů a nejevily ochotu ho pustit ze zaměřovačů. Po dalších třech minutách se na něj otočilo i několik děl blízké korvety. Tamien se začal silně potit. Nechápal, co se děje, a nemohl s nastalou situací nic dělat, jakmile by jen naznačil úmysl zdrhnout, spustila by se na něj palba.
Pípnutí komunikátoru přijal téměř s úlevou.
„Zde Estarijské bezpečnostní síly, sdělte, kdo jste a co zde chcete.“
Rychle obnovil co nejvíce ze svého klidu.
„Tady Argil Durane, loď Portw, jsem tu za obchodem.“
Pak si ale řekl, že nebude nikoho dráždit, a pokračoval.
„Vezu jednomu místnímu obchodníkovi Gamorský ptakoještěrky.“
Což byla pravda, rozvědka ho tímto nákladem vybavila, aby mu ulehčila odbavení.
Díky tomu, že se Estaria nacházela na průsečících Perlemianské a Tionské obchodní trasy, byla planeta závislá na obchodu a proudu obchodníků, co přilétali a odlétali a Tarmien pochyboval, že by je hodlali všechny odhánět.
Měl naštěstí pravdu. Po několika okamžicích, kdy bylo jeho alibi ověřeno, dostal vektor, po kterém se mohl přiblížit na přistání, jeho eskorta se také ztenčila na jediný letoun.
Naneštěstí nedostal povolení k přistání na kosmoportu v centru města ale až na samé periferii, na druhé straně než smluvené místo, kde se měl sejít s granem jménem Rugija.
Když přistál, čekala tam na něj již ozbrojená jednotka. Vypadali odhodlaně, i když unaveně.
Tarmien zaťal zuby a přemohl se, aby okamžitě neodstartoval.
Když vystoupil, přistoupil k němu důstojník a vojáci se nahrnuli dovnitř.
„Co se děje?“
„Máme tu vážnou situaci, vaše loď bude prohledána, jak teď, tak při odletu. Vaše doklady a papíry od nákladu.“
Tarmien mu je předal, taková paranoia nevládla ani na Neimodii, a to bylo co říct.
„Můžete mi říci, co se stalo?“
„Předevčírem v noci byl zavražděn místní guvernér-maršál. Stále se pátrá po pachateli. Kontrolují se veškeré lodi pro případ, že by chtěli pachatelé utéct, či dostali podporu zvenčí.“
Odpověděl mu důstojník, zatímco kontroloval jeho doklady.
V Tarmienovi by se v tu chvíli krve nedořezali. Z guvernérského paláce měl získat informace. Ten teď bude hlídán tak ostražitě, že se do něj nedostane ani myš.
Když důstojník skončil s kontrolou dokladů, vrátil je, po chvilce vyšli vojáci z lodě ven.
„Čisto.“
Oznámili důstojníkovi, ten konečně nechal Tarmiena na pokoji a šel se věnovat další lodi.
Tarmien neměl času nazbyt. Zavolal majiteli ještěrek, který si pro ně během hodiny přijel a zaplatil mu za ně.
Mezitím si Tar zjistil více o místní situaci.
Guvernér-maršál byl nalezen ve své posteli, nasekán na maličké kousky, nikdo nic neviděl, bezpečnost nenarušena. To dávalo jen dvě možnosti, zrada, nebo zatraceně dobrý tým zabijáků.
Když se zbavil hlasitého nákladu, rychle se vydal přes celé město do baru, kde se měl setkat se svým kontaktem.
Když však s mírným zpožděním vešel do baru, seznal, že kontakt tam není. Zato jistý lidský muž, sedící u stolku s mladým togorianem, na něj mávl, aby si přisedl.
To nebylo příliš dobré znamení a zavánělo to řádným problémem, nicméně v Síle necítil nic, co by nasvědčovalo zradě. Opatrně přisedl.
„Vy budete jistě pan Argil Durane.“
Tarmien jen mlčel a přemáhal se, aby netasil, kromě jeho kontaktu to jméno nikdo neznal, a nyní i kromě bezpečnostních sil.
„Omluvte mne, že se nepředstavím, stejně bych vám musel ohledně svého jména lhát. Na pana Rugiju již čekat nemusíte.“
Tar již pomalu přesouval ruku ke zbrani, evidentně bylo vše prozrazeno. Pokud si někdo toho pohybu všiml, nedal to najevo.
„Jsme tu místo něj, vy jste zde ohledně jednoho našeho společného přítele, že?“
To Tarmiena zarazilo, proč by v tom pokračoval takto, kdyby to byla past bezpečnostních sil.
„Možná, záleží na tom, kdo by tento přítel měl být....“
Odpovědí na nevyslovenou otázku bylo ticho. Na chvíli se zamyslel, jestli by se neměl na něco zeptat, a usoudil, že by to asi i bylo vhodné, minimálně pro něj.
„Copak pana Rugiju zdrželo?“
„My.“
Tarmovi neznatelně cuknulo v koutcích, ten tón a styl odpovědi mu poněkud připomněl mistra. Na druhou stranu si dal pozor na detaily toho, co vnímá v Síle, protože tahle situace se mu nelíbila. V zásadě se mu vysvětlilo, jak můžou znát jeho inkognito a popis. Hlavní otázka - proč se potkávají. Protože tak nějak to na něj nepůsobilo jako případná planetární bezpečnost, něco se mu na téhle obavě nezdálo, nepasoval do žádné z připravených škatulek..
„Do jaké míry fatálně?“ neodpustil si poznámku.
„Vy už se s ním nesetkáte, ale jinak nic, co by nepřežil.“
Uklidnil ho muž.
„Nicméně vás to nemusí mrzet.“
Vytáhnul z kapsy datakartu.
„Stejně by vás jen nasměroval k tomuhle.“
Tarmienovi smysly nastartovaly na nejvyšší možnou úroveň.
Co za hru to hraje?
“Ano, to je možné.“
Nechce se ptát přímo, ale bytostně potřebuje další informace, co se děje. Hlavně, jak se dostali k informacím, které měly být jen v.... osobním archívu guvernéra-maršála.
„Já vám ji hodlám rovnou dát. Pod jednou podmínkou.“
A bylo to tady, vyjednávání.
„Jakou?“
„Že ho nezabijete, jak po vás velitelství Black ops chce.“
To bylo ještě podivnější, velitelé Black ops se skutečně tvářili, že by snad i bylo lepší, kdyby ho zabil a nic neriskoval. Proč, to netušil. A nyní, zřejmě práve tým black-ops ho žádal, aby ho nechal žít, z ještě neznámějšího důvodu.
„Chci ho z toho dostat. Takže to můžu slíbit.“
Muž se usmál. Tarmiena z toho úsměvu zamrazilo.
„Pak je vše v pořádku.“
Posunul kartu před něj. Tar si ji hned převzal.
„Máte nějaké dotazy?“
Tarmien se zamyslel, vše zvážil, na jaké je misi a v jaké situaci. Dotazy by měl, ale...
„Radši ne. Pro případ, že by se to zvrtlo.“
Proti sedící pokrčil rameny.
„Tak se zeptám já. Co se stalo tehdy na Coruscantu? Jak to, že byl tak vážně poraněn a vrátil se pak k řádu?“
Tarmien se zamyslel. To bylo těsně před tím, než se stal jeho mistrem. Znali jeho mistra tedy z této doby? Co se vlastně tehdy stalo?
„Mandalorianská aktivita na planetě, v akci přizabit. Rada mu následně hodila na krk výcvik padawana a on ji neposlal do háje.“
Nezdálo se, že by ho přesvědčil.
„Mandalorianská aktivita, jo to jsem slyšel ve zprávách, dobrej fór, nejbližší mandská loď nebyla blíž jak u Corsinu, mě ale zajímá pravda!“
Tarmien povytáhne obočí, nikdy neměl důvod pochybovat o tom, co slyšel ve zprávách, i když... Mnozí jediové z Coruscantu o tom jako by nechtěli mluvit. Paralelně si k tomu vybavil mistrovy noční můry.
Togorian cosi zavrčel.
„Jo, vypadá to, že tomu fakt věří. No nic. Doufám, že nás nezklamete a vysekáte ho z toho. Chlap jako on si zaslouží něco lepšího, než zastřelit pro trochu špíny, co ví. Dostaňte poručíka z toho vězení!“
Odpoví mu člověk a oba se zvednou od stolu, s nimi celé osazenstvo baru, včetně barmana a odejdou.
Tarmien osamí.
Poručík?
To Tara téměř šokuje, nevěděl, že byl jeho mistr v armádě. A co měl společného s těmito muži?
Vzhledem k tomu, že sedět sám v prázdném baru bylo poněkud nápadné, zvedl se a vrátil se na loď.
Tarmien seděl u ovládání lodi, koukal se na paměťovou kartu a přemýšlel.
Události nabraly zcela nečekaný směr. Místo aby nyní řešil, jak se dostat do paláce, měl teď informace v ruce, ale mohl jim věřit? A mohl nyní odletět, aniž by místním paranoidním vojákům nedal důvod k palbě?
Na poslední otázku byla odpověď, snad ano. Spousta obchodníků a dopravců radši odlétala rovnou, i když se ztrátou. A neriskovali zde zůstávat déle a riskovat zabavení lodi, či další problémy spojené s rostoucí paranoiou.
A proč by mu měli tamti lidé pomáhat, ale co by zase získali z toho, kdyby mu dali špatné informace? Kdyby ho chtěli zajmout, tak už měli spoustu příležitostí a nemuseli na to jít tak složitě.
Nakonec se rozhodl, že bude této divoké kartě věřit, a kontaktoval přístavní správu, poté co byl opět prohledán, odledtěl. Kurz nastavil do prostoru ovládaném sithy.
Když zmizel v hyperprostoru, zasunul kartu do datapadu.
Prvních několik okamžiků nechával projet kartu dignostickým programem, aby odhalil případné „miny“ či sledovací programy. Nic. Jen slušné množství dat.
Vzhledem k tomu že se na kartě nenacházel soubor, který by hlásal „Tassadra Murraye drží tam a tam, jal se pídit po střípcích. Věděl, kde a kdy ho zajali a i přibližný přílet přepadové skupiny na Estarii. Díky tomu získal ze seznamu přiletivších lodí informaci, které lodě to byly. Poté díky deníkům přepravních raketoplánů se dozvěděl, na jakou loď ho převezli a kam zmizela.
W-25978, celkem nic neříkající jméno planety. Ani navigační počítač ji neznal. Pokračoval tedy v hledání. Naštěstí vypadala veškerá data již dešifrovaná, a tak se nemusel zdržovat.
Pak se na něj konečně usmálo štěstí a našel mapu, kde tato planeta, tedy spíše asteroid byl.
Zadat souřadnice a změnit kurs bylo pak již jen otázka chvilky.
Tarmien se vrhl do záchrany mistra po hlavě vpřed.
Pokračování příště...
Klidně se k textu račte vyjádřit v diskuzi k příběhům
Příspěvek číslo 2100.
Fregata třídy Hammerhead Alectus se klidně řítila hyperprostorem. Nikdo na palubě neměl ponětí, že se za několik okamžiků rozpoutají jatka.
Začali to tušit až ve chvíli, kdy se nečekaně vynořili z hyperprostoru a za okny spatřili trojici Sithských Interdictorů.
Ty na nic nečekaly a spustily palbu.
„Co to sakra je? Tak daleko se Sithové přece nepouští. A v takovejhle počtech nehlídaj trasy.“
Nevěřícně zíral na scenérii mistr Jedi Tassadr Murray. Sithové byli na ně víc než dobře připraveni. Stíhače již byly na místech, z kterých se mohly vrhat na loď a cupovat ji na kusy.
Jedi nevnímal rozkazy, které kapitán křičel do interkomu. Tady bylo něco víc než špatně, příliš dobré načasování, příliš dobré místo, příliš dobře rozestavené lodě. Dokonce i naloďovací čluny se už blížily chráněné houfy stíhačů.
Někdo jim dal echo, že tudy poletí. Byli zrazeni.
Tassadr přelétl pohledem situaci, aby zjistil, kde dosedne první komando pro nalodění. Okamžitě se tam rozběhl.
Na místo se dostal, zrovna když nepřátelé dokončovali prořezávání otvoru do trupu lodi. Republikoví vojáci se sem ještě nedostali.
Než mohl kus lodního pancíře dopadnout na podlahu, přivolal si na pomoc Sílu a prohodil vyřízlý kus ven z lodi do komanda, které se připravovalo proniknout do lodi. On sám se vřítil do výsadkového modulu hned za ním.V uzavřeném prostoru neměli namačkaní a překvapení vojáci proti němu sebemenší šanci. Jeho meč byl příliš rychlý a příliš přesný. Vojáci nestihli vypálit jedinou ránu. Byli zmasakrováni dříve, než se stačili vzpamatovat.
„Kde je další výsadek?“
Dožadoval se skrz komlink dalších informací. Nevěřil, že tuto bitvu přežije, ale chtěl ji sithům co nejvíce znepříjemnit. Jakmile požadovanou informaci dostal, okamžitě se tam vydal.
Na místo dorazil, až když byla bitva v plném proudu. Sithové postupovali vpřed.
Tasadr se mečem pokusil vykrýt palbu, která se na něj snesla, jakmile se objevil na scéně.
Jeho překvapení bylo však obrovské, když jen málo vypálených ran bylo blasterových střel. Většinou se totiž jednalo o sonické pulzy a projektily.
Zápěstím lévé ruky mu prolétl projektil, prolétl přímo mezi kostmi a o obě se otřel. Tassadr bolestí pustil levou rukou meč.
Ze sonických skřeků mu krvácelo z uší, nosu i očí. Ač dezorientován a oslaben se vrhl mezi útočníky. Povedlo se mu dva skolit, než dostal několik zásahů sonických pulzů z bezprostřední blízkosti.
Jeho tělo to vzdalo a, přes protesty jeho vůle, upadlo do bezvědomí.
„Odtáhněte ho pryč, vezmeme ho na W-25978. Lord Nail bude potěšen. Jeho agent měl pravdu.“
Zazněl nad ním rozkaz. Nevnímal ho, přesto se ho až bolestivě týkal.
Tassadr otevřel levé oko, okamžitě věděl, že to neměl dělat. Ošklivý obličej sithského vyšetřovatele mu vyplňoval celý výhled.
„To tě nemohli nahradit někym hezčim? Třeba polonahou tanečnicí? Nebo ne, to beru zpět. Zcela nahou striptérkou?“
Pokusil se o nejapný žert.
„Ale jistě, ta mne může nahradit, jakmile nám dáš co chceme, dostane se ti odměny.“
„Z toho nic nebude. No jestli nemáš už dost. Tak bys měl začít s tím, za co jsi placenej.“
Agónie se mu opět zahryzla do těla, silněji než předtím. Mučitel ovládal své řemeslo dobře.
Tarmien Nalju se ospale podíval na planetu, která se rýsovala před kokpitem jeho Aureku. Nebyly to ani dva týdny, co Neimodii opustil, a již byl na ni znova povolán.
Zpráva byla urgentní a neurčitá. Měl se okamžitě hlásit na velitelství obrany. Proč, to zpráva již neobsahovala.
Byl dost ospalý, tak ospalý, že mu začala padat hlava, to nebylo dobré znamení těsně před přistáním. Pak se vše zamlžilo.
Opět stál proti svému mistrovi s mečem v ruce. Stále nerozeznával příliš detailů okolo, i když to bylo lepší oproti předchozí vizi.
Nyní rozeznal alespoň kovové pláty podlahy a zdi. Byli tedy na nějaké lodi, či v nějaké umělé stavbě.
Rozeznal navíc nyní i různé zvuky a zaslech i úlomky jejich rozhovoru, i když si přesné znění vět nevybavoval, zapamatoval si, že svého mistra z čehosi obviňoval, zatímco jeho mistr hovořil v hádankách.
A co víc, vize měla pokračování. Jakoby náhle poskočila o kus dál, kdy již střetli své meče.
Poznal, jak se mistrovi vyhnul rychlým pohybem Makashi jen proto, aby mu mistr náhle uštědřil ránu loktem do břicha. To ho sice odhodilo, nicméně jěště stihl po mistrovi máchnout mečem, ten se však vymrštil a meč proletěl pod ním, mistr dopadl těsně u něj a než se stihl Tar jakkoliv bránit, zabořil mu meč do prsou.
„Proč jsi mě k tomu donutil chlapče? Měl jsi více možností.“
Zaslechl ještě poslední slova, jež mu byla adresována, poté se vize rozplynula.
Díky vizi vlasní smrti, zvlášť z rukou svého bývalého mistra, se Tar vybičoval k vrcholné bělosti.
Líbila se mu ještě méně než ta, co měl na Pakriku Major, a že byl poslán znovu ke frontě se mu taky nelíbilo, raději by o celé věci přemýšlel, ale nedostal k tomu čas.
Odbavení při příletu proběhlo nečekaně rychle. Bezpečnostní síly byly informovány o jeho příletu a tak se vůbec nezdržoval.
Ne velitelství byl okamžitě zaveden do kanceláře generála Kirtoca, ten na něj čekal ve společnosti muže v uniformě rozvědky.
„Jedi Nalju, jsem rád, že jste dorazil tak brzy.“
Přivítal ho smutně generál.
„Toto je major...“
Chystal se představit spolusedícího, pak se ale zastavil a pohlédl na něj.
„No-name.“
Očividnost, s jakou nabídl falešné jméno, nebyla dobré znamení.
„Zavolali jsme vás kvůli tomu, že váš bývalý mistr Tassadr Murray byl zajat. Nyní je lámán v tajném sithském zařízení.“
Pro Tarmiena to bylo jako rána pěstí, před očima mu znovu prolétla vize své smrti.
Mohl mistr padnout tak rychle? Nastal již čas jeho smrti?
„Murray zná velké množství tajných hesel a plány zdejší obrany o různých postupech speciálních sil nemluvě.“
Promluvil opět major.
„Chápete proto jistě, proč musí být zachráněn, než by mohl být zlomen a prozradit tajemství, co zná.“
Vzal si slovo opět generál.
„Nebo ho umlčet navždy. Nebude-li již jiná možnost.“
Doplnil major. Tarmiena poněkud vyděsilo, jak byla druhá věta doplněna, jen aby se neřeklo. Proč by chtěl major tolik mistrovu smrt?
„Doufejme, že k tomu nedojde.“
Zadoufal generál, na rozdíl od majora upřímně.
„Z těch, co tam můžeme poslat, ho znáte nejlépe vy, proto ho musíte najít a zajistit bezpečí tajemství, co zná.“
Přes tato slova poznal Tar, že major s volbou jeho jako zachránce, nesouhlasí.
„Stále dáváme dohromady informace, kde ho drží. Předá vám je náš agent na Estarii. Ta je v současné době pod kontrolou sithů. Ale s tím si jistě poradíte. Tam vám řekneme, kudy dál.“
Tassadr se zvedl ze špinavé země a podíval se na energetické pole před ním. Oddělovalo jeho osobní dva metry čtvereční, kde se nic kromě jeho samotného nenacházelo, od zbytku vesmíru.
Již dokázal ignorovat bláznivé volání vězňů ve vedlejších celách.
Sithové byli krutí mučitelé. Nebyl si jistý, zda jim něco řekl, či se zatím držel a mlčel.
Nebyl si jistý jak dlouho zde byl, ani jak dlouho zde ještě bude, ale čím si byl dosti jistý, bylo to, že tu bude do smrti.
„Galaxie nesmí skončit pod takovejhlema.“
Usoudil.
Problém byl v tom, že Sithové s největší pravděpodobností vyhrají. Nevěděl, kde berou veškeré lodě a další vybavení, ale měli ho spoustu.
Sithové budou vládnout galaxii, nelze tomu zabrátit, moc se snažil věřit, že je lze zastavit. Moc se to snažil dokázat. Všechny ty smělé útoky proti jejich lodím. Zabil několik jejich velitelů, velitelů kteří se ještě neblýskli natolik, aby získali velké síly pod své velení, které by je chránily, ale schopné, s budoucností, takové kteří mohli výrazně pomoci sithům. Dokonce připravil útok na planetu. A co víc, skutečně vyšel, šílený plán s ještě šílenějším rizikem.
Ale nestačilo to.
Tato ofenziva se ztratila mezi ústupem všude jinde.
Někteří sithové byli rozumní, to poznal. Byli to však méně významní členové společenství. Bez přímé možnosti něco změnit.
Kdyby však někdo dokázal useknout monstru hlavu, dát rozumné členy do velení...
To však nikdy nemůže vyjít.
Nikdy se nedostane zvenčí k Malakovi a jemu podobným dostatečně blízko.
Zevnitř by to ale mohlo jít.
Ne! To nešlo. To ne! Tak hluboko přece nemůže klesnout.
Spustil hlavu do dlaní, pokoušeje se zastavit tento vlak myšlenek.
Není důležité, jak si říká vládce, nemusí to být republikový kancléř, ať si říká klidně i Temný lord ze Sithu. Musí to být ale rozumná bytost. O to se ještě lze postarat.
Pln zoufalství se vrhl hlavou proti energetickému poli. Jakmile se jeho hlava dotkla jasné bariéry, zajiskřilo to, mírně mu to připálilo účes a odhodilo přes malou celu na zem.
Zde upadl do milosrdného bezvědomí.
K Tarmienově překvapení to netrvalo dlouho, než se vydal na Estarii. Nové alter-ego mu nevyrobili. Jen využili jedno z jeho stávajících. Argil Durane, nezávislý obchodník převážející rychle všemožné náklady, samozřejmě, že si přivydělává pašováním a občas i lovením hlav. Tedy někdo, kdo nosí zbraně a nevypadá při tom podezřele a na Tarmiena nějak sedí.
Mnoho nových informací nedostal. Pouze tu, že se v baru „U rozbitý huby“ sejde s jedním granem, který ho propašuje do místního guvernérského paláce, a to přímo do osobního křídla guvernéra-maršála. Kde získá potřebné informace.
Že je něco špatně, poznal velmi rychle. Sithská flotila se okolo planety proháněla, jako by měla manévry, a lodě proudící z planety byly často prohledávány.
I na něj se během pěti minut přilepila trojice interceptorů a nejevily ochotu ho pustit ze zaměřovačů. Po dalších třech minutách se na něj otočilo i několik děl blízké korvety. Tamien se začal silně potit. Nechápal, co se děje, a nemohl s nastalou situací nic dělat, jakmile by jen naznačil úmysl zdrhnout, spustila by se na něj palba.
Pípnutí komunikátoru přijal téměř s úlevou.
„Zde Estarijské bezpečnostní síly, sdělte, kdo jste a co zde chcete.“
Rychle obnovil co nejvíce ze svého klidu.
„Tady Argil Durane, loď Portw, jsem tu za obchodem.“
Pak si ale řekl, že nebude nikoho dráždit, a pokračoval.
„Vezu jednomu místnímu obchodníkovi Gamorský ptakoještěrky.“
Což byla pravda, rozvědka ho tímto nákladem vybavila, aby mu ulehčila odbavení.
Díky tomu, že se Estaria nacházela na průsečících Perlemianské a Tionské obchodní trasy, byla planeta závislá na obchodu a proudu obchodníků, co přilétali a odlétali a Tarmien pochyboval, že by je hodlali všechny odhánět.
Měl naštěstí pravdu. Po několika okamžicích, kdy bylo jeho alibi ověřeno, dostal vektor, po kterém se mohl přiblížit na přistání, jeho eskorta se také ztenčila na jediný letoun.
Naneštěstí nedostal povolení k přistání na kosmoportu v centru města ale až na samé periferii, na druhé straně než smluvené místo, kde se měl sejít s granem jménem Rugija.
Když přistál, čekala tam na něj již ozbrojená jednotka. Vypadali odhodlaně, i když unaveně.
Tarmien zaťal zuby a přemohl se, aby okamžitě neodstartoval.
Když vystoupil, přistoupil k němu důstojník a vojáci se nahrnuli dovnitř.
„Co se děje?“
„Máme tu vážnou situaci, vaše loď bude prohledána, jak teď, tak při odletu. Vaše doklady a papíry od nákladu.“
Tarmien mu je předal, taková paranoia nevládla ani na Neimodii, a to bylo co říct.
„Můžete mi říci, co se stalo?“
„Předevčírem v noci byl zavražděn místní guvernér-maršál. Stále se pátrá po pachateli. Kontrolují se veškeré lodi pro případ, že by chtěli pachatelé utéct, či dostali podporu zvenčí.“
Odpověděl mu důstojník, zatímco kontroloval jeho doklady.
V Tarmienovi by se v tu chvíli krve nedořezali. Z guvernérského paláce měl získat informace. Ten teď bude hlídán tak ostražitě, že se do něj nedostane ani myš.
Když důstojník skončil s kontrolou dokladů, vrátil je, po chvilce vyšli vojáci z lodě ven.
„Čisto.“
Oznámili důstojníkovi, ten konečně nechal Tarmiena na pokoji a šel se věnovat další lodi.
Tarmien neměl času nazbyt. Zavolal majiteli ještěrek, který si pro ně během hodiny přijel a zaplatil mu za ně.
Mezitím si Tar zjistil více o místní situaci.
Guvernér-maršál byl nalezen ve své posteli, nasekán na maličké kousky, nikdo nic neviděl, bezpečnost nenarušena. To dávalo jen dvě možnosti, zrada, nebo zatraceně dobrý tým zabijáků.
Když se zbavil hlasitého nákladu, rychle se vydal přes celé město do baru, kde se měl setkat se svým kontaktem.
Když však s mírným zpožděním vešel do baru, seznal, že kontakt tam není. Zato jistý lidský muž, sedící u stolku s mladým togorianem, na něj mávl, aby si přisedl.
To nebylo příliš dobré znamení a zavánělo to řádným problémem, nicméně v Síle necítil nic, co by nasvědčovalo zradě. Opatrně přisedl.
„Vy budete jistě pan Argil Durane.“
Tarmien jen mlčel a přemáhal se, aby netasil, kromě jeho kontaktu to jméno nikdo neznal, a nyní i kromě bezpečnostních sil.
„Omluvte mne, že se nepředstavím, stejně bych vám musel ohledně svého jména lhát. Na pana Rugiju již čekat nemusíte.“
Tar již pomalu přesouval ruku ke zbrani, evidentně bylo vše prozrazeno. Pokud si někdo toho pohybu všiml, nedal to najevo.
„Jsme tu místo něj, vy jste zde ohledně jednoho našeho společného přítele, že?“
To Tarmiena zarazilo, proč by v tom pokračoval takto, kdyby to byla past bezpečnostních sil.
„Možná, záleží na tom, kdo by tento přítel měl být....“
Odpovědí na nevyslovenou otázku bylo ticho. Na chvíli se zamyslel, jestli by se neměl na něco zeptat, a usoudil, že by to asi i bylo vhodné, minimálně pro něj.
„Copak pana Rugiju zdrželo?“
„My.“
Tarmovi neznatelně cuknulo v koutcích, ten tón a styl odpovědi mu poněkud připomněl mistra. Na druhou stranu si dal pozor na detaily toho, co vnímá v Síle, protože tahle situace se mu nelíbila. V zásadě se mu vysvětlilo, jak můžou znát jeho inkognito a popis. Hlavní otázka - proč se potkávají. Protože tak nějak to na něj nepůsobilo jako případná planetární bezpečnost, něco se mu na téhle obavě nezdálo, nepasoval do žádné z připravených škatulek..
„Do jaké míry fatálně?“ neodpustil si poznámku.
„Vy už se s ním nesetkáte, ale jinak nic, co by nepřežil.“
Uklidnil ho muž.
„Nicméně vás to nemusí mrzet.“
Vytáhnul z kapsy datakartu.
„Stejně by vás jen nasměroval k tomuhle.“
Tarmienovi smysly nastartovaly na nejvyšší možnou úroveň.
Co za hru to hraje?
“Ano, to je možné.“
Nechce se ptát přímo, ale bytostně potřebuje další informace, co se děje. Hlavně, jak se dostali k informacím, které měly být jen v.... osobním archívu guvernéra-maršála.
„Já vám ji hodlám rovnou dát. Pod jednou podmínkou.“
A bylo to tady, vyjednávání.
„Jakou?“
„Že ho nezabijete, jak po vás velitelství Black ops chce.“
To bylo ještě podivnější, velitelé Black ops se skutečně tvářili, že by snad i bylo lepší, kdyby ho zabil a nic neriskoval. Proč, to netušil. A nyní, zřejmě práve tým black-ops ho žádal, aby ho nechal žít, z ještě neznámějšího důvodu.
„Chci ho z toho dostat. Takže to můžu slíbit.“
Muž se usmál. Tarmiena z toho úsměvu zamrazilo.
„Pak je vše v pořádku.“
Posunul kartu před něj. Tar si ji hned převzal.
„Máte nějaké dotazy?“
Tarmien se zamyslel, vše zvážil, na jaké je misi a v jaké situaci. Dotazy by měl, ale...
„Radši ne. Pro případ, že by se to zvrtlo.“
Proti sedící pokrčil rameny.
„Tak se zeptám já. Co se stalo tehdy na Coruscantu? Jak to, že byl tak vážně poraněn a vrátil se pak k řádu?“
Tarmien se zamyslel. To bylo těsně před tím, než se stal jeho mistrem. Znali jeho mistra tedy z této doby? Co se vlastně tehdy stalo?
„Mandalorianská aktivita na planetě, v akci přizabit. Rada mu následně hodila na krk výcvik padawana a on ji neposlal do háje.“
Nezdálo se, že by ho přesvědčil.
„Mandalorianská aktivita, jo to jsem slyšel ve zprávách, dobrej fór, nejbližší mandská loď nebyla blíž jak u Corsinu, mě ale zajímá pravda!“
Tarmien povytáhne obočí, nikdy neměl důvod pochybovat o tom, co slyšel ve zprávách, i když... Mnozí jediové z Coruscantu o tom jako by nechtěli mluvit. Paralelně si k tomu vybavil mistrovy noční můry.
Togorian cosi zavrčel.
„Jo, vypadá to, že tomu fakt věří. No nic. Doufám, že nás nezklamete a vysekáte ho z toho. Chlap jako on si zaslouží něco lepšího, než zastřelit pro trochu špíny, co ví. Dostaňte poručíka z toho vězení!“
Odpoví mu člověk a oba se zvednou od stolu, s nimi celé osazenstvo baru, včetně barmana a odejdou.
Tarmien osamí.
Poručík?
To Tara téměř šokuje, nevěděl, že byl jeho mistr v armádě. A co měl společného s těmito muži?
Vzhledem k tomu, že sedět sám v prázdném baru bylo poněkud nápadné, zvedl se a vrátil se na loď.
Tarmien seděl u ovládání lodi, koukal se na paměťovou kartu a přemýšlel.
Události nabraly zcela nečekaný směr. Místo aby nyní řešil, jak se dostat do paláce, měl teď informace v ruce, ale mohl jim věřit? A mohl nyní odletět, aniž by místním paranoidním vojákům nedal důvod k palbě?
Na poslední otázku byla odpověď, snad ano. Spousta obchodníků a dopravců radši odlétala rovnou, i když se ztrátou. A neriskovali zde zůstávat déle a riskovat zabavení lodi, či další problémy spojené s rostoucí paranoiou.
A proč by mu měli tamti lidé pomáhat, ale co by zase získali z toho, kdyby mu dali špatné informace? Kdyby ho chtěli zajmout, tak už měli spoustu příležitostí a nemuseli na to jít tak složitě.
Nakonec se rozhodl, že bude této divoké kartě věřit, a kontaktoval přístavní správu, poté co byl opět prohledán, odledtěl. Kurz nastavil do prostoru ovládaném sithy.
Když zmizel v hyperprostoru, zasunul kartu do datapadu.
Prvních několik okamžiků nechával projet kartu dignostickým programem, aby odhalil případné „miny“ či sledovací programy. Nic. Jen slušné množství dat.
Vzhledem k tomu že se na kartě nenacházel soubor, který by hlásal „Tassadra Murraye drží tam a tam, jal se pídit po střípcích. Věděl, kde a kdy ho zajali a i přibližný přílet přepadové skupiny na Estarii. Díky tomu získal ze seznamu přiletivších lodí informaci, které lodě to byly. Poté díky deníkům přepravních raketoplánů se dozvěděl, na jakou loď ho převezli a kam zmizela.
W-25978, celkem nic neříkající jméno planety. Ani navigační počítač ji neznal. Pokračoval tedy v hledání. Naštěstí vypadala veškerá data již dešifrovaná, a tak se nemusel zdržovat.
Pak se na něj konečně usmálo štěstí a našel mapu, kde tato planeta, tedy spíše asteroid byl.
Zadat souřadnice a změnit kurs bylo pak již jen otázka chvilky.
Tarmien se vrhl do záchrany mistra po hlavě vpřed.
Pokračování příště...
Klidně se k textu račte vyjádřit v diskuzi k příběhům
Příspěvek číslo 2100.
Fortune favors the bold, and there ain't none so bold as people with nothin' to lose.
Jury had decided, and you may as well, that fella like me should be roasted in hell.
Gentleman, welcome to Dubai.
Jury had decided, and you may as well, that fella like me should be roasted in hell.
Gentleman, welcome to Dubai.