Quiana Dalla - Na suchu

[Heinz]

Hyperprostor

Co to…?
Co to kurva?!
Překvapeně vyjeknu, když mu mrdne v hlavě. Zvlášť když se moje nohy přestanou dotýkat podlahy a krk se mi bolestivě sevře. Ne, ne se, on mi ho sevře. Jenže překvapení a nevěřícnost rychle vystřídá strach – to potom, co se pokus o nádech mine účinkem.
Já se dusím, doprdele!
Poslouchám ho, ale vnímání významu je opožděný, protože můj mozek v tuhle chvíli neřeší nic jinýho než nedostatek vzduchu.
Chce mě zabít? Nemůže mě zabít! Nebo může…? Může!
S nově nabytým přesvědčením se ke strachu se přidá panika, snažím se ho kopnout, ale spíš jenom škubám nohama. Vlastně se stejnou měrou snažím dotknout země a kopnout ho, jenže se nedaří ani jedno. Já chcípnu!
Pusť mě! Chci zařvat, ale místo toho jenom zachrčím, jenže pak se se mnou myšlenky rozloučej, protože se veškerá zbylá kapacita mozku upne jenom k jedinýmu – nadechnout se!
Panika ještě víc stoupne, jakmile se rozezní poslední varovná siréna, řvoucí, že brzo omdlím. Ale najednou – vzduch!
Vzduch!!

Nevnímám ani tvrdej úder podlahy do kolen, ani bolest krku. S prvním nádechem se rozkašlu jak horník v posledním tažení po celoživotní práci v dolech. Držím se za krk, ale jenom do tý doby, než mě automatika pošle na všechny čtyři, ví, že tak se mi trochu otevřou plíce. Jenže jakmile se dejchání trochu ustálí, chytne mě třas celýho těla, a tak se svalím na zem jak balvan. Konečně začnu vnímat i bolest na krku, zasranou bolest, která mi snad ochrnula všechno krční svalstvo – pořád se mi blbě dejchá. Jak s nějakou zasranou angínou.
Co to mělo znamenat, kurva?! Chci na něj zařvat, že mě málem zabil, ale nejen pochroumaný hlasivky mě zastaví. Ten zmrd to moc dobře ví. Ten zasranej hajzl by to udělal, kdyby mi nechtěl dát varování. Copak se stalo něco hroznýho, kurva? Von má očividně pocit, že jo. A taky mě napadá… dokončí to příště? Pilotovat tuhle kocábku umí, jestli nekecá a vážně je společník narshaddaaskýho mafiána, nebude se mu muset zodpovídat. Z toho vyplývá, že jsem v prdeli. Možná tu jsem vážně jenom proto, aby měl koho obětovat Jediům… A z toho dál vyplývá co?
Z toho vyplývá, že jdu zkontrolovat to zkurvený napájení.

Furt se klepu, to mi dojde ve chvíli, kdy vstanu a zavrávorám. Takhle udělám hovno, vole, ha – na tos nepomyslel? V duchu se snažím tomu přidat ten správnej cynickej rif, ale teďkonc už ani myšlenky nejsou tak rázný, jak bejvaly. Po cestě zvednu retko, ale vím, že teď si nezapálím, a to „teď“ se může protáhnout, jestli rychle nezmizí koule z krku. Cigáro schovám zpátky a konečně kouknu na obrazovku. No dobře, měl pravdu.
Potřebuju se napít…
Ta myšlenka se vyrojila jak nasranej hmyz a teď mě bodá do mozku jak vzteklá včela – a vím, že má pravdu, chlast mě snad zbaví klepavky. Jenže když zmizím, ten psychopat si to třeba vyloží jako urážku nebo co a rovnou mě kuchne, tomu se musí zabránit. Otočím se na něj a promluvím, spíš zachrchlám jak po vyškubnutí hlasivek - „Jdu si pro měřič napětí, tak…“ Nedořeknu, krom toho že to hrtan nedává, nějak mě nenapadá, jak to ukončit. Takže prostě odejdu. Jasně že je to výmluva na vyližprdel, tenhle krám je ve strojovně a dost možná ho už sám používal. Čas na zpochybňování mu nedám, zmizím tak rychle, jak to na rozklepaných haksnách jde.

S cennou flaškou si sednu na postel a na jeden zátah zlomím hned několik loků. Hnedka je to lepší, pálenka vypálí červa, uklidní tělo i roztáhne hrdlo. A pomohla by i líp, tak jako v posledních letech každej den, ale vím, že musím šetřit. Škoda, kdysi tohle množství stačilo na lehkou mlhu, teď sotva na uklidnění. S velkým sebezapřením jí zase zavřu a po pár minutách čumění do blba i vrátím na místo. Vrátit zpět se mi chce asi stejně jako dojít na vlastní popravu, ale nemá cenu ho teď provokovat. Na umírání mám pořád moc zubů a moc málo vrásek. Vyrazím zpátky.
Teď se jenom soustředit co nejvíc na rozvod napětí a co nejmíň na toho sráče. Jenom doufám, že hodlá zvolit stejnou taktiku.
Magnetický pole je napájený bezdrátově, to se dá zkontrolovat i bez nutnosti se v tom hrabat. Jenže jestli fakt není takovej idiot, tak to snad zkontroloval. Ale stejně to udělám – co když přece jenom idiot je. No, a jestli je potřeba manuální vrtání, budu si konečně muset dojít pro měřič, zkontrolovat proud, odpor a napětí. Tak snad to nebude komentovat.
I kdyby mělo stačit jenom utáhnout nějakej šroubek, stejně mě to pořád může zpopelnit, když tam náhodou něco nevypnul nebo se dostanu k napájení hlavního systému. Možná jenom vypad nějakej jistič, možná se pojebal varistor – což stejně v provozu neopravím, i kdyby to už nebyla vyšší technická. Rozhodně se mi do toho nechce pouštět nehledě na místo a čas. Možná se podělalo něco úplně jinýho. Ideálně kdyby vypad ten jistič, stačilo by zkontrolovat napětí v obvodu a zase ho nahodit a byl by pokoj.

[Phate]

Hyperprostor:

Tvůj, nyní již spíše nedobrovolný zaměstnavatel, moc dobře věděl, že pro měřič nejdeš. Měl ho v ruce a na lodi byl všehovšudy jeden. Nic neřekl a nechal tě jít po svých. Přesně věděl kam jdeš a z jakého důvodu. Navzdory všemu vypadal naprosto klidně a dál se věnoval kontrole systémů ve strojovně.

Když si se vrátila, podal ti měřič a bactovou mast na poraněný krk. Beze slova odešel do útrob lodi. Namazala sis krk léčivou mastí a během chvilky si ucítila, že začla působit. Dala jsi se do práce a zkontrolovala co se dalo. Ukázalo se, že indukční cívka, která napájela magnetické pole byla uvolněná a přívodní dráty byly obnaženy. Připevnila si cívku přádně a provizorně zakryla kabely. Napětí v systémech štítu se ustálilo a obranný štít chránící vás před radiací a dalšími venkovními vlivy.
Loď teď fungovala víceméně bezchybně, než se něco zase podělá.

Ve zbývajícím čase si courala po lodi a koukala jestli předchozí majitel neúčinil nějaké změny. Všechno vypadalo jak sis to pamatovala, včetně těch věcí co úplně nefungovaly.
"Připrav se, za chvíli vyskočíme z hyperprostoru a musíme hodně rychle zmizet." ozval se Nur z interkomu. Nebylo moc co připravovat, spíš to bylo varování aby s tebou cuknutí lodi někde neseklo.
To přišlo po pár vteřinách a opravdu tě lehce přirazilo ke stěně jedné z chodeb. Než si stačila dojít do kokpitu, Nur vypočítal další skok a loď se poroučela do hyperprostorového tunelu směrem k Ord Mantell.
Na ten to byla nějaká doba, kterou se cathar rozhodl strávit odpočinkem, který jste rozhodně potřebovali oba. Na to co vás čeká by nebylo dobré být vyčerpaný.

O pár okamžiků později...

Palubní počítač se rozezněl lodí a udával minuty do opuštění hyperprostoru. Nur už seděl v kokpitu, na místě kopilota a se zavřenýma očima vyčkával. Připojila ses k němu a počkala až se před vámi rozprostře Ord Mantell.
"Konečně..." pronesl potichu Nur. "Naveď loď na kurz do Worlportu. Přistaneme někde na okraji." pokračoval a bylo těžké říct, jestli šlo o prosbu, žádost, nebo rozkaz. Sám začal zadávat složitou adresu na holonetové síti, aby dal vědět vašemu kontaktu, že se blížíte.

[Heinz]

Hyperprostor:

Z prohlídky je spíš nostalgická chvilka… nevím, kde se vzala, jestli ji vyvolal kočičák svým přidušením nebo za to může mizerná nálada. Asi oboje, Kesh se mě minimálně nikdy nesnažil udusit, i když hnáty k tomu dělaný měl. Ke všemu, ke každýmu kousku tady mám nějakou vzpomínku, dokonce dobrou vzpomínku a ne jak ten hnusnej zbytek… je dobře, že s ním ti zasraní vrazi nic nedělali. Stačí, že zabili jednoho dobrýho parchanta. A jedno vím jistě, krom nejnutnějších oprav a udržování nenechám nikoho, aby na týhle lodi něco přestavoval – Drak zůstane tak, jak je.
Z nostalgie mě probere až trhnutí. A jedině dobře, to poslední, co potřebuju, je stát se sentimentální babkou bulící nad obrázkama vnoučátek.

Začne to ve spánku. Najednou se probudím, jestli noční můra nebo co, to netuším, ale zimnice, třas a pot až na prdeli mi napoví prapůvodní důvod. Z krve už se musel odplavit i zbytkáč, kurva… začíná peklo. Od tý doby nespím, nejde to, chce se mi moc zvracet. A nejlíp vyzvracet mozek.
V tuhle chvíli chlast nenávidím. V tuhle chvíli chci vždycky chcípnout.
Už to netrvá dlouho do výskoku z hyperprostoru, ale to nic nemění na tom, že každá posraná vteřina mi připadá jak věčnost, jako by se v tom pojebaným časoprostoru čas natahoval a ne zkracoval. Pořád doufám, že se to spraví, jenže vím, že ne, spraví to až kapka z toho mála, co zbylo. Aspoň to nejhorší. Tak aspoň hulím jednu za druhou, ať mi cigára pomůžou se trochu vzpamatovat…

S budíkem taky vyrazím do kokpitu, vlastně jenom vstanu, oblečená už jsem dávno. Furt se nenapiju, i když už nějakou dobu očima skenuju místo se skrýší. Beze slova vstoupím a sednu na zadek, aspoň že kočka zas netrůnní v pilotním křeslu, i když to by mě v tuhle chvíli sralo nejmíň.
Ord Mantell, další špinavá díra pro všechnu verbež vesmíru, jenom na rozdíl od Huttský prdele, pro verbež s pár kreditama na účtu. No dobře, je to tam docela hezký… zkurvenej dovolenkovej ráj pro ty, který odíraj míň šťastnej zbytek verbeže.
Tak hurá, plavně dolů. Čím dřív to budem mít za sebou, tím líp.
Převezmu manuální řízení a vyrazím. Když se pořádně uzemním, prdel, ruce, záda a nohy, tak se snad ani nebudu moc klepat. Rozhodně ne víc, než kolik by dokázaly pohltit stabilizátory.
„Mám zůstat na lodi nebo tam mám jít taky?“ Správná otázka by měla znít: „jsem furt pilot nebo volavka, když půjde do tuhýho“, ale na tuhle asi nechci odpověď.

[Phate]

Ord Mantell, oběžná dráha:

Po výstupu z hyperprostoru se před vámi rozprostřel Ord Mantell. Planeta na které kvetla kriminální aktivita všeho druhu. Bylo to oblíbené místo nájemných lovců, kteří si sem jezdili pro zakázky a ti, kteří jejich služeb využívali věděli, že tady najdou koho potřebují. Ať už jste měli jakýkoliv problém, na Ord Mantell se vždycky našel někdo, kdo ho, samozřejmě za adekvátní částku, vyřeší.

Nur se zkontroloval souřadnice a senzory. Podle všeho to vypadalo, že jste mandaloriany setřásli a nikdo vás sem nesledoval. Tím jste se zbavili jednoho problému, ale další a větší jste měli před sebou.
Cathar nad tvou otázkou chvíli přemýšlel. Bylo by dobré, kdyby mu někdo kryl záda, ale taky by se hodilo aby byl někdo na lodi. Nakonec usoudil, že bude lepší vzít tě sebou, než přijít do prázdného doku s bednou kradených krystalů.
"Jak jsi na tom s blasterem?" zaptal se tě jenom když jste pomalu prostupovali atmosférou směrem k Worlportu a jeho západní straně, která byla vzdálenější od centra města.

[Heinz]

Ord Mantell, oběžná dráha:

Copak, dává mi iluzi, že mám na výběr? Moc hezký... takovej zárodek zdání demokracie, co?
„Mám,“ odpovím lakonicky, ale pak mi dojde, že po tom jeho varování, kdy se fakt postaral o dusivou atmosféru, asi není dobrý ho moc provokovat. Že je načase jít vybalit karty. Nalejt mu čistýho džusu, když není alkohol… a tak.
„Akorát s přesností je to na štíru.“
Natáhnu před sebe jednu ruku, aby si moh prohlídnout tu sladkou klepavku, která se jak rakovina prodrala do celýho těla.

[Phate]

Ord Mantell, oběžná dráha:

Frachťák prořezával sněhobílá mračna a mířil k jednomu z doků na okraji města. Worlport se na oko tvářil jako nejpoctivější město na Ord Mantell, ale ve skutečnosti zde byli politici jen figurky v sabaccové hře několika zločineckých sindikátů, které tuto planetu prakticky vedly. S trochou snahy by se vám mělo podařit se nezaplést ani s jedním z nich. Vše záleželo na tom, kdo o krystalech věděl.

Nedalo se na to spoléhat a proto bylo důležité jednat rychle. Nur si kontroloval výbavu, kterou už měl u sebe. Stále otálel s kontaktováním svého kontaktu kvůli planetárnímu skenování. Ve městě bude toto jednodušší. Po chvíli pohlédl na tvou klepající se ruku a trochu zoufale se ti podíval do oči.
"Ostrostřelec nebudeš, ale na krycí palbu a živý štít to postačí." řekl suše a pomalu navedl loď do doku. Šlo o obyčejný kosmoport, jakých byly po galaxii tisíce. S tím rozdílem, že větší koncentraci pašeráků by člověk našel tak akorát na Nar Shaddaa.

"Spakuj si co potřebuješ a pak zamnou přijď ven." rozkázal ti a pomalu vyrazil ven z lodi zaplatit poplatek a kontaktovat svého společníka.
"A žádný alkohol!" zahřměl ještě při sestupování po rampě.

[Heinz]

Ord Mantell:

„To mám vopravdu radost, že ti k něčemu jsem,“ cynicky poznamenám a ušklíbnu se. Být to někdo se smyslem pro humor, mohl by to být vtip. U něj? U něj je to konstatování faktu.
Jinak řečeno, budu si moct gratulovat, jestli to přežiju ve zdraví. Tady drsnej lovec nebude váhat ani vteřinu a obětuje mě. Dál to nekomentuju, ještě mu zase zaškube ruka a tentokrát jí neovládne dřív, než se odporoučím na onen svět.
Nevím proč, ale s troškou patetickýho dojetí si vzpomenu na Miral. Neznaly jsme se moc dlouho a většinu toho času mi mířila na hlavu bouchačkou, ale svým způsobem byla fajn. Nevadilo jí, když jsem jí bratříčka poslala do narshaddaaských odpadků, chtěla se dělit o love, místo aby mi prostřelila mozek… dokonce i mluvila v souvětích, neštěkala rozkazy jak nějakej gumomozek odkojenej armádou, s pokojíkem polepeným obrázkama oblíbenejch generálů a sbírkou odznáčků z baretů. A rozhodně mě naprosto nesmyslně neškrtila.
Jenže tady hoši od bahňáckýho Arela mi ji zastřelili. A nasadili na mě tuhle chlupatou horu svalů.
Jo, Miral, doufám, že se máš sakra blbě za to, že ses nechala tak kokotsky zastřelit.

„Protože mi chlastu zbylo na tři planetární párty…“ zavrčím pro sebe. Připomínat mi mou osobní tragédii, to je kurva necitlivý, kočko. Zvlášť když napůl čekáš – to mi je kurva jasný – že mě oddělaj, nebo hůř, sektáři zavřou do báni.

Chci vyrazit nalehko, s sebou si vezmu jenom pár kreditů, kdyby šlo do tuhýho, zbraň a datapad. Nejspíš budu mít naspěch, až se budu vracet – a to už je jedno jestli s ním, sama a jestli tu vůbec bude moje loď. Povzdech.
Vyrazím ven najít toho sráče dřív, než začne mít pocit, že mi to trvá moc dlouho.

[Phate]

Ord Mantell, dok č. 10:

Když jsi si sbalila vše potřebné a vyšla z lodi, Nur ještě hovořil s někým přes komlink. Jeho neutrální výraz zmizel a vypadal poměrně vytočeně. Spráce doku, který stál kousek od něj, na něj trochu vyděšeně koukal a pak kmitak očima mezi vámi. Asi se snažil vyhodnostit, který z vás dvou bude menší zlo a od koho vybrat poplatek za využití doku. Než se stihl rozhodnout, Nur dokončil hovor, vrazil mu do ruky kreditové štítky. Správce se raději nezeptal jak dlouho budete ve městě a rychle utekl.

"To zdržení na Togorii nás stálo drahocený čas. Před pár hodinami přistála loď se čtyřmi Jedii. Podle všeho pátrají po krystalech a nejsou jediní, kdo o ně má zájem. Musíme si pospíšit." řekl ti, když dvěma rychlými kroky překonal vzdálenost mezi vámi.
Proč chtěli Jediové získat krystaly do světelných mečů bylo celkem jasné, ale proč je tak moc chtěl Arel s Nurem a nejspíš jejich konkurence, to ti stále bylo záhadou.

"Nebudeme ztrácet čas. Sežeň někde mapu města a zjisti, kde je skladiště firmy Ciadure. Já jdu zkonfiskovat nějaký speeder." rozkázal ti a vyrazil ven z doku. Nejspíš se chystal nějaký speeder prostě ukrást, protože vyřízení zapůjčení bylo na dlouho. Tobě zbývalo splnit úkol. Byl zde informační terminál na konci chodby spojující jednotlivé doky, případně správce by mohl něco vědět.

[Heinz]

Ord Mantell, Worlport, dok č. 10:

Už když vycházím, mám pocit, že jdu na popravu. Pořád vlastně nemůžu pochopit, proč jdu dobrovolně, a ve chvíli, kdy začne mluvit, ten pocit pekelně zesílí. Plus se k němu přidá pár zhoupnutí žaludku a lehká závrať.
U střev sarlacca, Jediové!
Takže tu jsou… jak jinak, proč by tu bejt neměli, že? Proč by někdy něco mělo bejt jednoduchý a klidný a mělo dopadnout dobře…?
Pocit, jako bych šla na popravu, se změní na pocit, že jdu na popravu. Ve výsledku v tom není velkej rozdíl, protože se pořád cejtím jako třikrát přežvejkanej trs trávy, ale je v tom něco nepříjemně definitivního. Měla jsem pětadvacet let na to si zvyknout, že mně prostě věci nevycházej. Proč by to tentokrát mělo bejt jinak?

Pud sebezáchovy se ozve okamžitě: zdrhnout. Nasednout do lodě a prostě zdrhnout někam hodně daleko. Daleko od Jediů, daleko od tohohle kočičího diktátora, daleko od všech sraček – a že jich není málo. Jenže mám takovej pocit, že vzhledem k tomu, o jakou hru tu jde, kdyby to náhodou tady krkobijec přežil, a navíc mimo zamřížovanou celu, určitě by spolu s panem Zazobaným, Arelem, nelitovali kreditů, aby mě našli a pěkně nepříjemně pocuchali. Strávit věčnost hnitím někde na dně skládky není moje vysněná budoucnost. A bejt zbytek života vyklepaná, kterej lovec nebo pobuda má v datapadu můj obrázek, taky ne.
Galaxie není tak velká.
Ne, budu následovat jeho plán. Zatím. A zároveň si připravím plán B – hlavně dávat pozor na okolí… a samozřejmě si vymyslet nějakej příběh. Jestli mi někdy něco šlo fakt skvěle, tak to bylo lhaní. Kdyby došlo na nejhorší, všechno to hodím na něj. Pan Fousek si stejně nic jinýho nezaslouží.

A tak vyrazím k informačnímu terminálu, proč si to ztěžovat tím, že do toho budu zaplétat další lidi. Navíc potřebuju co nejmíň svědků. A hlavně si mapu z terminálu stáhnu do datapadu – nejen s tím skladištěm, ale pro jistotu celýho Worlportu. Když budu muset zdrhat, alespoň se neztratím.

[Phate]

Ord Mantell, Worlport, doky:

Vyrazila jsi k informačnímu terminálu. Minula si několik dalších doků, z nichž většina byla odemčena s dveřmi dokořán. Všechny byly obsazené a "nájemníci" se měli čile k světu. Zboží putovalo oběma směry a vypadalo to, že tato část města je, stejně jako bohatší čtvrti, dobře prosperující. Koneckonců zde nebyly doky tolik na očích a nelegální kontraband se zde přemišťoval bezpečněji.

Málokdo si tě všímal a ti, co ti věnovali pozornost, tebou nebyli kdovíjak uchváceni, takže si šli zase rychle po svých. Informační panel se nacházel na konci dlouhé chodby vedoucí ke vstupu do města. Naneštěstí zde byl jenom jeden a ke všemu obsazený. Stál u něj obrovský hromotluk neurčité humanoidní rasy, možná člověk, ale s nějvětší pravděpodobností nějaký kříženec. Nepatřil k nejupravenějším a už z dálky bylo slyšet, jak se marně dohaduje s automatickým hlasovým systémem informačního centra, který se mu snažil marně sdělit, že výsledky hledání, které vyžadoval, nejsou v místní databázi.

Rozmluva se systémem trvala ještě nějakou chvíli plnou řevu, nadávek a jedné díry v nepříliš pevné zdi, o kterou se terminál opíral.
Hromotluk se ještě chvíli snažil, ale to už ti dával komlink znamení přícházejícího hovoru. Nur už nejspíš opatřil speeder a čekalos e teď pouze na tebe.

[Heinz]

Ord Mantell, Worlport, doky:

Hodlám tu přípravu vzít pěkně z gruntu, to znamená dávat pozor už tady v docích. A musím říct, že z toho mám radost – je tu lidí jak sraček v chovný stanici. Kdyby se mi povedlo dostat sem a měla je pořád za zadkem, minimálně mám jistotu, že nebudou střílet… nebo máchat mečem, pokud půjde o sektáře. Hoši mimo zákon nebudou chtít riskovat moc velkou pozornost zákona a sektáři by si na vlastní tuniku nechtěli připsat smrt nějakýho civila.
Největší problém ale stejně bude dostat se sem se zdravou kůží.

A do toho obsazenej terminál, kurva… to ta pojebaná Křižovatka nemá kamaráda, s kterým by si mohla pokecat, že musí řvát na nahrávku a zdržovat provoz? Proč si nezajde za místníma ouřadama, jestli se chce vyřvat a pohádat? Tak se to přece dělá vždycky...
Se založenýma rukama se opřu o stěnu.
Ani normálně nemám zrovna dvakrát trpělivosti, zvlášť ne s blbci. Když jsem v časovým presu, trpělivost se rovná nule. Jenom to, že je větší, silnější a podstatně nasranější mi zabrání ho od informačního panelu vyhnat dřív, ale jakmile kočka začne prskat, i když jenom skrz pípání komlinku, čekat nemůžu. Zvlášť jestli ten speeder čmajznul…
A tak vyrazím. Mozek vyrobí rychlý a ne zrovna těžký zhodnocení situace a nadiktuje mi, ať zkusím trochu diplomatičtější jednání. A já ho hodlám poslechnout – kříženec je pořád větší, silnější a podstatně nasranější.
„Zdravím, kamaráde, nějakej problém? S těmahle šuntama jsou vždycky nějaký.“
Vyrobím něco, co považuju za milý a přátelský úsměv, když se o milý a přátelský úsměv nesnažím.
„Podívej, docela pospíchám, co takhle mě nechat si zařídit, co potřebuju, a pak můžeš dál pokračovat v…“, rozmlacování všeho, co je okolo, a řvaní na automat, „… práci?“
Doufám, že jenom přikývne a vypadne. Vážně vypadne, nepotřebuju nikoho, aby viděl, co hledám. S mojí smůlou by tady pan Křižovatka klidně moh patřit do nějakýho gangu, kterej ty jedijský serepetičky chce taky…

[Phate]

Ord Mantell, Worlport, doky:

V moment, kdy jsi hromotluka oslovila, se prudce otočil a změřil si tě nepříčetným pohledem. Vypadal opravdu naštvaně a hlavně poměrně tupě. Bylo vidět, že mu v hlavě šrotují různé scénáře, jak by dopadlo, kdyby tě zlomil vejpůl, narval tě do terminálu, nebo ti prostě utrhl hlavu. Všechno to mohlo znít přehnaně, ale všeho by byl schopen. Byly to pouze následky, které si, i přes svůj malý mozek, uvědomoval.

"Jo, jasně..." řekl už trochu klidněji a ustoupil od konzole. Udělal ještě několik kroků stranou, aby ti poskytl dostatečný prostor. Trochu rozpačitě se koukal na jednu ze vzlítajících lodí v doku nalevo od vás.

Operační systém konzole byl velice prostý a netrvalo ti dlouho najít potřebné údaje. Stažení potom zabralo pár vteřin a ty jsi mohla nechat hromotluka dokončit jeho práci. Nur, který mezítím sehnal celkem nenápadný, ale výkonný speeder, už na tebe čekal před vchodem. Když jsi...dalo by se to nazvat během...dorazila k němu, nepeskoval tě kvůli času.

"Víš kudy? Nejsem si jistej, jestli tenhle palubní počítač bude fungovat." zaptel se rychle a nastartoval. Při zběžném pohledu na vyrvaný panel navigace bylo jasné, že palubní počítač nefunguje.
"Gratuluju, povýšila si na navigátora, veď nás." poručil Nur.

[Heinz]

Ord Mantell, Worlport, doky:

Už jsem si zvykla, že je můj život jedna velká a většinu času zfetovaná ironie, ale kdyby mě nakonec zabil velkej kříženec, u kterýho se genetika vyčerpala na fyzických parametrech a už jí nezbyla energie pro psychický, a to kvůli místu u terminálu… no to by se teda kurva překonala. Ale já pořád sázím na to, že si do jeho mozku alespoň odflusla a něco tam zanechala. Chcípnout rukou naprosto vymaštěný Křižovatky kvůli mapě města, to je tak absurdní, že tomu odmítám uvěřit a nedokážu nastartovat strach o kejhák, kterej by mě donutil zmizet. Už proto, že varovný kontrolky blikaj kvůli naprosto jiný záležitosti – půlce podsvětí a čtyřem jedijským týpkům na obzoru.
No hele… přece jenom není až tak moc velkej dement. Usměju se na něj a snažím se, aby to nebyl kyselej úsměv, po kterým by si to moh rozmyslet, ale pak už se věnuju konzoli. Spáruju s terminálem datapad, nechám si vyjet mapu a najdu to skladiště. Stáhnout, potom vyštrachat trasu tam a nakonec ještě detail okolí skladiště. Jasněže se u toho snažím si co nejvíc zapamatovat, paměti sice ty chlastací blackouty nepomáhaj, ale tohle by snad mohla zvládnout.

K Nurovi skoro běžím – ne přímo, protože by to bylo podezřelý, ale kopnout do vrtule je potřeba, tupohlav mě zdržel až moc dlouho. Čekám nějaký poznámky, cokoli, aby si dokázal, jak je super a jak já jsem na hovno, ale překvapivě se nedostavěj – plus pro něj. To poslední, co chci, je něco vysvětlovat. A asi, chlupáček, pochopil, že jsem mohla zmizet jak pára nad hrncem a nechat ho v těchhle sračkách vykoupat, že moje přítomnost tady je moje dobrá vůle… měl by sis toho vážit, kamaráde, a splatit mi to v to posraným skladišti.
Hodím zicnu, rovnou vytáhnu mapu a dám vypočítávat trasu.
„Jsem poctěna,“ prohlásím ironicky, tak si svýho navigátora važ, vole. Z hlavy si pamatuju minimálně začátek cesty, takže rovnou spustím – „vyraž na konec týhle ulice, pak doprava.“
Z nedostatku jiný činnosti se kouknu na díru, v který se normálně válí navigace.
„To je tvoje práce? Chytrý,“ prohlásím bez ironie. Fakt. Vono to totiž chytrý je, bez navigace budou mít větší problémy nás sledovat, až jim – majiteli i místním chlupatým – dojde, že se jeden speeder ztratil. Samozřejmě tu pořád zůstávaj ty nepodstatný hovadiny jako registrační číslo a tak, ale s trochou štěstí budem pryč dřív, než to stačí vyčmuchat.
S trochou smůly budem mrtví nebo zavření kvůli mnohem většímu průseru.

[Phate]

Ord Mantell, Worlport, doky:

Cathar nahodil hlavní repulzorový pohon a speeder se zvláštně kolíbavě vznesl nad zem. Nur se trochu omluvně podíval tvým směrem a lehce nad předepsanou rychlost se vydal určeným směrem. Lidé a další bytosti zvyklé na příšerný provoz v této části města, už automaticky uskakovali z cesty. Pravidla silničního provozu tu dodržoval málokdo, ale k žádné nehodě jste se ani na chvíli nepřiblížili.
Házela jsi pokyny jeden za druhým. Cesta trvala poměrně dlouho, neboť v tuto hodinu se spousta lidí vracela domů ze zaměstnání. Ano, i takoví, kteří vykonávali běžná zaměstnání se na Ord Mantell našli. Podle počtu speederů, biků a dalších dopravních prostředků, jich bylo docela požehnaně.

Když jste se dostali blízko skladiště společnosti Ciadure, Nur odstavil speeder pár bloků dál. Pokud jste přijeli pozdě, určitě nebylo moudré zastavit před skladištěm a rovnou do něj vtrhnout. Chtělo to menší průzkum okolí.
"Jsme tady, víceméně. Je potřeba, aby jeden z nás vylezl na jednu z vyšších budov a rozhlédl se po okolí. Druhý půjde ke skladišti a omrkne jaká je situace a jestli se neděje něco podezřelého." rozhodl tvůj společník. Budovy v okolí nebyly z nejnižších, ale nejednalo se o mrakodrapy. Několik z nich, zhruba dvěstě metrů od vás, bylo vyšších než ostatní a bylo z nich vidět na skladiště a přilehlé okolí.
"Vyber si kam půjdeš, nevím jestli ti nějak vadí výšky." řekl po chvíli ohleduplně. Sledování z budovy bylo nejspíš bezpečnější, ale Nur byl zase trochu více nápadný na ulici.

[Heinz]

Ord Mantell, Worlport, doky:

Nervózně v pravidelným rytmu poklepávám na svoje koleno… zas to trvá moc dlouho. Jsme snad na týhle cestě odsouzený k tomu každou cestu protáhnout? Na Ord Mantell přes kočičí píseček, ale skoro dobře za to… i když vzpomínka na pálenku mě málem rozbulí. Odlet z planety skrz zasranou mandalorianskou blokádu… dokonce i blbý získání mapy bylo zdržení. Jasně, tohle není protahování, protože přece naviguju já, že jo, ale pro změnu je to kurevsky daleko samo o sobě.

Konečně na místě – tenhle vejlet je je jeden velkej protiklad, zatímco si celou cestu přeju, ať tam jsme rychle a naženeme ztracený čas celej den třeba..., jen co konečně zastaví, mám chuť vrátit se zpátky na cestu. Já kurva fakt nejsem hrdina, hrdinové končej na smetišti mrtvol první, zatímco já tam chci skončit až po pár krásnejch letech strávenejch proléváním žaludku a jater – a pokud možno bejt při tom ožralá pod obraz.
Nešla by třetí verze? Že jeden z nás zůstane tady a bude sledovat okolí hezky v bezpečí speederu? Ideálně na straně řidiče? Skoro to navrhnu, i když to má šanci uspět stejně jako umlácení Nejvyššího kancléře dětským pískátkem při nějakým jeho uslintaným projevu, ale něco v hlase kočičího otrokáře mě zastaví. Je milejší než za celou dobu, co jsem nucená ho znát. Vlastně je milejší, než jsem vůbec tušila, že je možný, aby byl. A z nějakýho důvodu z toho mám ještě horší pocit.
Je to podezřelý. Proč by po tom, co mi dává ostentativně najevo, že i z hovna na botě by měl větší radost, najednou spustil takhle? Dával mi na výběr?
Určitě ne z dobroty duše, ty vole. Spíš je to zasraná náhrada za poslední přání před popravou. Jestli doteď bylo to, že mě hodlá obětovat, jenom tušení a předpoklad, teď už je to skoro jistota.
Kurva.
Ale nebudu mu to zlehčovat.
„Přes dva roky na Nar Shaddaa, s vejškama problém nemám. Beru střechu.“
Střecha je lepší verze – sice má tu nevýhodu, že z ní většinou vede jenom jedna alternativní cesta – zkratkou přes okraj – ale pořád je větší šance, že tam bude klid. Doufám. S mým zasraným štěstím tam bude celá armáda připravená vyrazit, nebo hlavní základna sektářů.