Onderon, neznámá lokace:
Probrala tě chlad. Chlad a mokro. Když jsi přišla k sobě, měla jsi mokrou vrchní část těla a ledová voda ti stékala po konečcích vlasů a vpíjela se do hrubého svrchní oděvu, který jsi měla na sobě. Dřív, než jsi byla schopná se alespoň trochu rozkoukat, jsi zaregistrovala lapčivou bolest vystřelující snad z každého kousku těla. Velmi rychle jsi se rozpomněla na poslední chvíle před tím, než jsi omdlela. Výjev prohraného boje se ti přehrával před očima. Jakmile jsi zahnala chmurné myšlenky, mohla jsi se rozhlédnout po místnosti. Tedy nebyla to tak úplně místnost, ale spíš stan o velikosti menšího pokoje. Ležela jsi na lůžku, které bylo ve zruba šedesáti stupňovém sklonu. Nohy a ruce ti svazovaly řemeny, které ti nedávaly příliš možností k pohybu. Ve tvém stavu by si stejně daleko nedošla. Vybavení stanu dávalo znát, že byl určen pro zraněné. V rozích byly lékařské nástroje, tedy ty nejlepší, jaké se daly v takových polních podmínkách očekávat. Kromě nich, jedné bedny, která obsahovala medikamenty, a nádrže s koltem tu nebylo nic dalšího. V nádrži se vznášela střídmě oděná žena s tmavými vlasy a velmi pohlednou tváří. Po pozornějším průzkumu jsi došla k názoru, že jde o Lilian, která zřejmě přežila pád z balkónu, ale za cenu vážnějších zranění. Tvé duo společníků jsi nikde neviděla.
Před tebou stál vysoký muž oděný v mandalorianské zbroji červené barvy s vědrem v ruce. Mlčky hleděl jak přicházíš k sobě prohlížíš si stan. Hned co si se rozkoukala, otočil se na patě a odešel. Chvíli jsi byla ve stanu sama s polomrtvou Lilian vznášející se v nádrži. Ta o sobě pravděpodobně nevěděla.
Po chvíli se vstupní plenta odhrnula a do stanu vstoupila celkem vysoká žena s kaštanovými vlasy, modrošedýma očima. Oděná byla do zářivě žluté mandalorianské zbroje. Prohlížela si tě pohledem jehož pozadí se dalo jen těžko určit. Mísilo se v něm znechucení, zvídavost a možná trochu odpor. Postavila se před tebe a odhrnula ti pramen mokrých vlasů, který ti pomalu padal do tváře.
"Pověz mi, Satino z klanu Merell, kde je váš Jediský velitel?" zeptala se celkem rázně a s kamenným obličejem očekávala odpověď.
Satina Merell - Košile bližší než kabát
Moderátor: Moderátoři
Satina Merell - Košile bližší než kabát
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Bylo to jedno z těch probuzení, kdy si říkáte: Doufám, že je to jen zlý sen! Stále dokola zavíráte oči a modlíte se, abyste se probrali doma v posteli. Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného zažila. Před pár lety, ještě za dob mých studií, jsem takhle přišla k sobě v nemocnici. Celé tělo mě příšerně bolelo. To však nebylo nic, ve srovnání s duševní újmou, ze které jsem se dostávala ještě několik dalších měsíců. Věřila jsem, že už jsou všichni moji démoni pryč. Teď tu ovšem byli zpět. Celá ta hrůza se mi opět připomněla a má mysl se utápěla v hanbě, žalu, sebelítosti. Stejně jako tehdy, i teď si jedna má část přála se již neprobudit. Kostěná náruč smrti přeci nabízela útěchu, jakou mi nic a nikdo na světě nemohl poskytnout. Nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná a bezstarostná, jako v momentě, kdy se mé povědomí ztrácelo. Nicota nemohla víc ublížit, nemohla ničím překvapit. A právě v tom spočívalo její kouzlo.
Není to sen… pořád žiju.
Nevím, jestli se mám radovat nebo plakat. Osud přede mě postavil další těžkou zkoušku a já si nebyla jistá, zda ji dokážu či vůbec chci čelit. Čím ostřejší je svět kolem mě, tím výraznější je i bolest sužující mé tělo. Tak ráda bych opět usnula, odebrala se do milostivého bezvědomí, avšak chladivé kapky vody stékající po mém obličeji a hrudníku mi mé přání znemožňují. Pootevřu víčka. První na čem spočine můj zrak je plachta stanu.
Kde to jsem?
Ozve se slabí hlásek v mé hlavě. Poslední na co si vzpomínám je mandalorianský útok. Můj pád, Lilian a bojující mladík.
Kde je Jared?!
Přese všechnu bolest, která se mi s každým úderem srdce připomíná se pokusím pohnout, abych vzápětí zjistila, že jsem přivázaná k lůžku. Ano, ve svém stavu bych se maximálně převalila z postele a tvrdě dopadla na podlahu. Nicméně pouta na rukách a nohách, ač tu mohla být pro mou ochranu jen přiživovala mé zoufalství a tíživý pocit ze ztráty svobody. Když už nemohu odejít, alespoň si prohlédnu své vězení. Otočím hlavu na stranu a rozhlédnu se. Provizorní lékařský stan neposkytoval žádný přepych ani se nemohl pochlubit nejmodernějšími výdobytky medicínské péče. To nejlepší, co mohl nabídnout byla jediná nádrž s koltem. A v ní se právě nacházela povědomě vypadající žena.
Lilian? Ano, je to ona!
Přestože nebyla padawanka při vědomí, byla na živu a její přítomnost mi dodávala sílu. Vydechnu úlevou a hlavu zatlačím do lůžka. Až nyní si uvědomím, že nejsme s dívkou ve stanu sami. Můj zrak spočine na vysokém muži, oděném v červené mandalorianské zbroji. Mlčky hledím na svého ošetřovatele, dozorce či cokoliv jiného a marně se snažím rozpomenout si na nějakou vhodnou frázi v Mando'a. V tom se muž otočí a odejde pryč.
Su'cuy.
Vyhrknu nakonec, avšak příliš pozdě na to, aby mě bojovník slyšel.
Skvělý... Co teď?
Zazoufám si a marně se pokouším pohozením hlavy z obličeje odstranit neposlušný pramen vlasů. Namísto toho znovu spustím další vlnu bolesti. Zamračím se a z úst mi unikne tiché zakňučení. Netrvá to dlouho a do stanu vstoupí žena ve zbroji. Již od prvního momentu působí tvrdým až nepřístupným dojmem. Její modrošedé oči se na mě dívají pohledem zkušené válečnice, která si mezi ostatními mandaloriany vybudovala pevné a neotřesitelné postavení. Hlas, kterým na mě bojovnice promluvila, byl zdánlivě přátelský, nicméně v pozadí jen těžko skrývala opovržení. To ve mně naneštěstí vyvolalo tendenci zatloukat a vzdorovat.
Žádného velitele nemám, natož Jedie! Jsem novinářka.
Svým způsobem bylo vše, co jsem řekla pravda.
Kde je pověstná Mandalorianská pohostinnost? Ty mé jméno znáš, ráda bych taky věděla, s kým mám tu čest.
Promluvím drze a něco uvnitř mi říká, že za to budu náležitě „odměněna“.
Bylo to jedno z těch probuzení, kdy si říkáte: Doufám, že je to jen zlý sen! Stále dokola zavíráte oči a modlíte se, abyste se probrali doma v posteli. Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného zažila. Před pár lety, ještě za dob mých studií, jsem takhle přišla k sobě v nemocnici. Celé tělo mě příšerně bolelo. To však nebylo nic, ve srovnání s duševní újmou, ze které jsem se dostávala ještě několik dalších měsíců. Věřila jsem, že už jsou všichni moji démoni pryč. Teď tu ovšem byli zpět. Celá ta hrůza se mi opět připomněla a má mysl se utápěla v hanbě, žalu, sebelítosti. Stejně jako tehdy, i teď si jedna má část přála se již neprobudit. Kostěná náruč smrti přeci nabízela útěchu, jakou mi nic a nikdo na světě nemohl poskytnout. Nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná a bezstarostná, jako v momentě, kdy se mé povědomí ztrácelo. Nicota nemohla víc ublížit, nemohla ničím překvapit. A právě v tom spočívalo její kouzlo.
Není to sen… pořád žiju.
Nevím, jestli se mám radovat nebo plakat. Osud přede mě postavil další těžkou zkoušku a já si nebyla jistá, zda ji dokážu či vůbec chci čelit. Čím ostřejší je svět kolem mě, tím výraznější je i bolest sužující mé tělo. Tak ráda bych opět usnula, odebrala se do milostivého bezvědomí, avšak chladivé kapky vody stékající po mém obličeji a hrudníku mi mé přání znemožňují. Pootevřu víčka. První na čem spočine můj zrak je plachta stanu.
Kde to jsem?
Ozve se slabí hlásek v mé hlavě. Poslední na co si vzpomínám je mandalorianský útok. Můj pád, Lilian a bojující mladík.
Kde je Jared?!
Přese všechnu bolest, která se mi s každým úderem srdce připomíná se pokusím pohnout, abych vzápětí zjistila, že jsem přivázaná k lůžku. Ano, ve svém stavu bych se maximálně převalila z postele a tvrdě dopadla na podlahu. Nicméně pouta na rukách a nohách, ač tu mohla být pro mou ochranu jen přiživovala mé zoufalství a tíživý pocit ze ztráty svobody. Když už nemohu odejít, alespoň si prohlédnu své vězení. Otočím hlavu na stranu a rozhlédnu se. Provizorní lékařský stan neposkytoval žádný přepych ani se nemohl pochlubit nejmodernějšími výdobytky medicínské péče. To nejlepší, co mohl nabídnout byla jediná nádrž s koltem. A v ní se právě nacházela povědomě vypadající žena.
Lilian? Ano, je to ona!
Přestože nebyla padawanka při vědomí, byla na živu a její přítomnost mi dodávala sílu. Vydechnu úlevou a hlavu zatlačím do lůžka. Až nyní si uvědomím, že nejsme s dívkou ve stanu sami. Můj zrak spočine na vysokém muži, oděném v červené mandalorianské zbroji. Mlčky hledím na svého ošetřovatele, dozorce či cokoliv jiného a marně se snažím rozpomenout si na nějakou vhodnou frázi v Mando'a. V tom se muž otočí a odejde pryč.
Su'cuy.
Vyhrknu nakonec, avšak příliš pozdě na to, aby mě bojovník slyšel.
Skvělý... Co teď?
Zazoufám si a marně se pokouším pohozením hlavy z obličeje odstranit neposlušný pramen vlasů. Namísto toho znovu spustím další vlnu bolesti. Zamračím se a z úst mi unikne tiché zakňučení. Netrvá to dlouho a do stanu vstoupí žena ve zbroji. Již od prvního momentu působí tvrdým až nepřístupným dojmem. Její modrošedé oči se na mě dívají pohledem zkušené válečnice, která si mezi ostatními mandaloriany vybudovala pevné a neotřesitelné postavení. Hlas, kterým na mě bojovnice promluvila, byl zdánlivě přátelský, nicméně v pozadí jen těžko skrývala opovržení. To ve mně naneštěstí vyvolalo tendenci zatloukat a vzdorovat.
Žádného velitele nemám, natož Jedie! Jsem novinářka.
Svým způsobem bylo vše, co jsem řekla pravda.
Kde je pověstná Mandalorianská pohostinnost? Ty mé jméno znáš, ráda bych taky věděla, s kým mám tu čest.
Promluvím drze a něco uvnitř mi říká, že za to budu náležitě „odměněna“.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Žena ti nyní hleděla zpříma do očí. Už nebylo pochyb, že to byl nenávistný a odsuzující pohled. Jako by se musela značně přemáhat aby ti nezpřelámala několik dalších kostí a možná ti ulehčila od několika zubů.
"O tvé cti by se dalo polemizovat." řekla poměrně ostře a pomaličku přešla k nádrži, ve které se vznášela polonahá padawanka. Pomalu přejela po skleněném válci rukou.
"Můžeš mi říkat Katnir." pokračovala trochu umírněněji, a koutkem oka pozorovala, zda-li s tebou tato informace něco udělá.
"Ve vaší Republice je běžné, že se novinářky scházejí s trojicí Jediů ve městě ovládané nepřáteli?" zeptala se chladně a pozorovala vznášející se bezvládně tělo.
Zničeho nic jsi uslyšela hlasité výkřiky bolesti. Patřily muži a ten hlas ti byl značně povědomý. Po chvíli se ozval další výkřik, ale tentokrát slabší.
"To bude tvůj kolega." řekla žena, jakmile se opět rozhostilo ticho. "Zeptám se tě tedy ještě jednou. Kde je poslední z Jediů, se kterými jsi se setkala v Izizu?! zeptala se celkem razantně a přešla zpět k tobě.
Žena ti nyní hleděla zpříma do očí. Už nebylo pochyb, že to byl nenávistný a odsuzující pohled. Jako by se musela značně přemáhat aby ti nezpřelámala několik dalších kostí a možná ti ulehčila od několika zubů.
"O tvé cti by se dalo polemizovat." řekla poměrně ostře a pomaličku přešla k nádrži, ve které se vznášela polonahá padawanka. Pomalu přejela po skleněném válci rukou.
"Můžeš mi říkat Katnir." pokračovala trochu umírněněji, a koutkem oka pozorovala, zda-li s tebou tato informace něco udělá.
"Ve vaší Republice je běžné, že se novinářky scházejí s trojicí Jediů ve městě ovládané nepřáteli?" zeptala se chladně a pozorovala vznášející se bezvládně tělo.
Zničeho nic jsi uslyšela hlasité výkřiky bolesti. Patřily muži a ten hlas ti byl značně povědomý. Po chvíli se ozval další výkřik, ale tentokrát slabší.
"To bude tvůj kolega." řekla žena, jakmile se opět rozhostilo ticho. "Zeptám se tě tedy ještě jednou. Kde je poslední z Jediů, se kterými jsi se setkala v Izizu?! zeptala se celkem razantně a přešla zpět k tobě.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla čelit tomu pohledu a neucuknout stranou. Snad to bylo mým rozhodnutím vzdorovat ženě a nepodrobit se, nebo jsem možná jen zkoprněla. Ať tak či tak srdce se mi v ten moment málem zastavilo a můj vnitřní hlas bil na poplach. Mandalorianka ve mně neviděla pouze nepřítele, nýbrž něco ještě horšího. Zrádce vlastních lidí. Vyvrhela. Špínu… Stejně jako mě odsuzovali občané republiky, odsuzovala mě nyní i ona. Ať jsem přišla kamkoliv, ocitla jsem se na okraji společnosti. Dědictví minulosti jsem si nesla s sebou. Dědictví, za které jsem sama nemohla.
Díky tati.
Pomyslím si, zatímco žena bojuje s nutkáním ze mě drzost vymlátit. Svou sebekontrolu opět získá po krátké procházce po stanu. Jakmile vysloví své jméno, zamyslím se, zda jsem ho již dříve neslyšela od některého z rodičů. Mou reakci pozorně sleduje i Katnir sama. Bohužel ji však musím zklamat. Nikdy se o ní přede mnou nezmínil.
Pokud je ten novinář válečný… to znamená, že píše články z fronty… tak ano. Šlo pouze o interwiev. Jestli ti to slovo něco říká.
Nedám si pokoj a znovu bodnu do sršního hnízda. Dříve než však stačí Katnir jakkoliv zareagovat, zaslechnu z venku mužský křik. Okamžitě si uvědomím, komu onen hlas patří a trhnu s sebou. Bolest, kterou mi tento pohyb způsobí, není nic ve srovnání se strachem o Jaredův život. Nebylo těžké domyslet si, že míra jeho utrpení bude záviset na tom, co odpovím. Opětuji ženě pohled a tím nejupřímnějším možným způsobem promluvím:
Nevím, kde je! Opravdu! Viděla jsem se s ním poprvé v životě a jen několik minut. Musíš mi věřit!
Vykřiknu naléhavě.
Gedet'ye!
Doplním o poznání tišeji.
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla čelit tomu pohledu a neucuknout stranou. Snad to bylo mým rozhodnutím vzdorovat ženě a nepodrobit se, nebo jsem možná jen zkoprněla. Ať tak či tak srdce se mi v ten moment málem zastavilo a můj vnitřní hlas bil na poplach. Mandalorianka ve mně neviděla pouze nepřítele, nýbrž něco ještě horšího. Zrádce vlastních lidí. Vyvrhela. Špínu… Stejně jako mě odsuzovali občané republiky, odsuzovala mě nyní i ona. Ať jsem přišla kamkoliv, ocitla jsem se na okraji společnosti. Dědictví minulosti jsem si nesla s sebou. Dědictví, za které jsem sama nemohla.
Díky tati.
Pomyslím si, zatímco žena bojuje s nutkáním ze mě drzost vymlátit. Svou sebekontrolu opět získá po krátké procházce po stanu. Jakmile vysloví své jméno, zamyslím se, zda jsem ho již dříve neslyšela od některého z rodičů. Mou reakci pozorně sleduje i Katnir sama. Bohužel ji však musím zklamat. Nikdy se o ní přede mnou nezmínil.
Pokud je ten novinář válečný… to znamená, že píše články z fronty… tak ano. Šlo pouze o interwiev. Jestli ti to slovo něco říká.
Nedám si pokoj a znovu bodnu do sršního hnízda. Dříve než však stačí Katnir jakkoliv zareagovat, zaslechnu z venku mužský křik. Okamžitě si uvědomím, komu onen hlas patří a trhnu s sebou. Bolest, kterou mi tento pohyb způsobí, není nic ve srovnání se strachem o Jaredův život. Nebylo těžké domyslet si, že míra jeho utrpení bude záviset na tom, co odpovím. Opětuji ženě pohled a tím nejupřímnějším možným způsobem promluvím:
Nevím, kde je! Opravdu! Viděla jsem se s ním poprvé v životě a jen několik minut. Musíš mi věřit!
Vykřiknu naléhavě.
Gedet'ye!
Doplním o poznání tišeji.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
"Já nemusím nic!" řekla hrozivě a uhodila těžkou rukavicí přes tvář, do které se ti okamžitě rozlilo teplo. Začínala vypadat opravdu naštvaně a zdálo se, že pro další ránu nepůjde daleko. Stanová plenta se odhrnula a dovnitř vešel další z anonymních vojáků nepřátelských sil, skrytý za "téčkovou" mandalorianskou přilbou. Něco pošeptal Katnir a zase se vypařil.
"Tvůj kolega už dlouho nevydrží." řekla ti okamžitě a nevypadala, že by z toho měla kdovíjakou radost, ale bylo znát, že má ráda věci pod kontrolou.
"Nevím kolik toho o nás vy, zrádci a občané vaší slavné Republiky víte, nebo nakolik si myslíte, že jsme stupidní, ale silně pochybuji, že šlo o pouhé interview." pokračovala v tématu, na kterém stál tvůj výslech, nebo ať už to bylo cokoliv.
Z venku se ozvaly další výkřiky a několik peprných nadávek snad ve čtyřech jazycích.
"Řekni mi všechno o tvojí misi, o tom co v Izizu jediové dělali a co měli v plánu, řekni mi úplně všechno co víš a já se postarám, aby z tvého přítele zbylo aspoň něco!" rozkázala ti a pomalu přecházela po stanu.
Výkřiky, nadávky a projevy bolesti neustávaly, spíše nabíraly na intenzitě.
">Nic jí neříkej! Nenech se zvyklat!< ozvalo se ti zničeho nic v hlavě.
"Já nemusím nic!" řekla hrozivě a uhodila těžkou rukavicí přes tvář, do které se ti okamžitě rozlilo teplo. Začínala vypadat opravdu naštvaně a zdálo se, že pro další ránu nepůjde daleko. Stanová plenta se odhrnula a dovnitř vešel další z anonymních vojáků nepřátelských sil, skrytý za "téčkovou" mandalorianskou přilbou. Něco pošeptal Katnir a zase se vypařil.
"Tvůj kolega už dlouho nevydrží." řekla ti okamžitě a nevypadala, že by z toho měla kdovíjakou radost, ale bylo znát, že má ráda věci pod kontrolou.
"Nevím kolik toho o nás vy, zrádci a občané vaší slavné Republiky víte, nebo nakolik si myslíte, že jsme stupidní, ale silně pochybuji, že šlo o pouhé interview." pokračovala v tématu, na kterém stál tvůj výslech, nebo ať už to bylo cokoliv.
Z venku se ozvaly další výkřiky a několik peprných nadávek snad ve čtyřech jazycích.
"Řekni mi všechno o tvojí misi, o tom co v Izizu jediové dělali a co měli v plánu, řekni mi úplně všechno co víš a já se postarám, aby z tvého přítele zbylo aspoň něco!" rozkázala ti a pomalu přecházela po stanu.
Výkřiky, nadávky a projevy bolesti neustávaly, spíše nabíraly na intenzitě.
">Nic jí neříkej! Nenech se zvyklat!< ozvalo se ti zničeho nic v hlavě.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Nečekala jsem takovou reakci a bohužel jsem na ni nebyla připravená. Síla úderu způsobí, že prudce škubnu hlavou a krom štípnutí na tváři, ucítím i nepříjemné píchnutí v místech, kde se mi do ramen zaryly šrapnely. Vzlyknu a skousnu čelist. Před další ranou mě zachrání vyrušení v podobě vojáka. Naneštěstí nepřináší dobré zprávy.
Silně pochybuju, že by se spokojila s tím málem, co vím. Co mám dělat? To si mám z prstu vycucat nějakou lež? Ale co když to pozná?! Pak nás už nic nezachrání!
Začínám propadat zoufalství. Jedna má část touží tenhle výslech okamžitě skončit, všechno říct i to co nevím a ukončit tak i Jaredovo utrpení. Druhá, ta s větším smyslem pro povinnost radí zatloukat. Stát si za svým. Opakovat, že jsem novinářka a nic o Jediích, jejich plánech ani o republikových silách nevím. Zavřu oči a modlím se, aby mě další rána poslala do bezvědomí. Jsem v koncích. Ať udělám cokoliv, vždy to může skončit katastrofálně. Z čista jasna, však zaslechnu povědomí hlas. Nevychází z venku, ale z mé hlavy. Přestože nevím, zda mě můj přítel slyší, odpovím mu:
Nechci, aby tě zabili! Nechci!
Ničí život nestojí za to málo, co vím. Kdo mi ale zaručí, že se s těmito informacemi Katnir spokojí? Jakmile řeknu, že dělám pro rozvědku, neuvěří mi, že nic dalšího nevím. Ne! V žádném případě nesmím přiznat, co je mým skutečným úkolem zde. Tím nám zaručeně podepíšu ortel smrti. Musím si stát za svým. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Přestože to bude znamenat, že Jaredovo mučení neskončí.
Promiň. Odpust mi, prosím.
Věnuji svému příteli další myšlenku. Následně pohlédnu ženě do očí a pevným hlasem promluvím:
Co má pro tebe větší cenu? Pravda nebo lež? Můžu tě zasypat informacemi o důvodech, které vedli mě i jedie na Onderon, ale nebudou pravdivé. Můžu ti ukázat na místo na mapě a říct, že zrovna tam se ten jedi skrývá, ale nenajdeš ho tam. Já tyhle věci PROSTĚ NEVÍM! A tím, že toho muže zabiješ, ničeho nedocílíš. Zbytečně proliješ krev a jen mě utvrdíš v přesvědčení, že se můj otec rozhodl správně, když opustil klan!
Nečekala jsem takovou reakci a bohužel jsem na ni nebyla připravená. Síla úderu způsobí, že prudce škubnu hlavou a krom štípnutí na tváři, ucítím i nepříjemné píchnutí v místech, kde se mi do ramen zaryly šrapnely. Vzlyknu a skousnu čelist. Před další ranou mě zachrání vyrušení v podobě vojáka. Naneštěstí nepřináší dobré zprávy.
Silně pochybuju, že by se spokojila s tím málem, co vím. Co mám dělat? To si mám z prstu vycucat nějakou lež? Ale co když to pozná?! Pak nás už nic nezachrání!
Začínám propadat zoufalství. Jedna má část touží tenhle výslech okamžitě skončit, všechno říct i to co nevím a ukončit tak i Jaredovo utrpení. Druhá, ta s větším smyslem pro povinnost radí zatloukat. Stát si za svým. Opakovat, že jsem novinářka a nic o Jediích, jejich plánech ani o republikových silách nevím. Zavřu oči a modlím se, aby mě další rána poslala do bezvědomí. Jsem v koncích. Ať udělám cokoliv, vždy to může skončit katastrofálně. Z čista jasna, však zaslechnu povědomí hlas. Nevychází z venku, ale z mé hlavy. Přestože nevím, zda mě můj přítel slyší, odpovím mu:
Nechci, aby tě zabili! Nechci!
Ničí život nestojí za to málo, co vím. Kdo mi ale zaručí, že se s těmito informacemi Katnir spokojí? Jakmile řeknu, že dělám pro rozvědku, neuvěří mi, že nic dalšího nevím. Ne! V žádném případě nesmím přiznat, co je mým skutečným úkolem zde. Tím nám zaručeně podepíšu ortel smrti. Musím si stát za svým. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Přestože to bude znamenat, že Jaredovo mučení neskončí.
Promiň. Odpust mi, prosím.
Věnuji svému příteli další myšlenku. Následně pohlédnu ženě do očí a pevným hlasem promluvím:
Co má pro tebe větší cenu? Pravda nebo lež? Můžu tě zasypat informacemi o důvodech, které vedli mě i jedie na Onderon, ale nebudou pravdivé. Můžu ti ukázat na místo na mapě a říct, že zrovna tam se ten jedi skrývá, ale nenajdeš ho tam. Já tyhle věci PROSTĚ NEVÍM! A tím, že toho muže zabiješ, ničeho nedocílíš. Zbytečně proliješ krev a jen mě utvrdíš v přesvědčení, že se můj otec rozhodl správně, když opustil klan!
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Tvá poslední věta byla vodou na Katniřin mlýn. Pohled, jakým tě počastovala, jsi snad v životě neviděla. Mandalorianská hrdost a čest se v ní probudila naplno. Strašlivý pohled následovala další rána do tváře, tentokrát do druhé.
"Jedinou omluvitelnou možností, jak opustit klan, je smrt! Dobře si to zapamatuj, bude se ti to hodit až o ní budeš žadonit!" řekla vztehkle a přešla ke vstupu do stanu. Odhrnula plentu a zmizela.
Chvíli jsi byla ve stanu sama s bezvládnou Lilian. Pro tu si přišla dvojice mužů, ani jeden z nich neměl na hlavě přilbu, ale oba měli modrou zbroj. Vypnuli nádrž a pomalu vyndali Lilian ven. Měla jsi tedy možnost prohlédnout si velice nepěknou jizvu, která se jí táhla po zádech od pravého ramene po levý bok. Byla zahojená, ale bolest, kterou dívka protrpěla, musela být strašná.
Bolest ti připomněl i další Jaredův výkřik. Muži položili padawanku na repulzorová nosítka a odvezli jí pryč. Zůstala jsi ve stanu úplně sama.
Po chvíli se opět vrátila Katnir a v ruce držela Koreho světelný meč. Pohrávala si se zbraní a obcházela okolo tebe.
"Je to zajímavá zbraň. Dělá to z nich úctyhodné nepřátele." řekla záhy a na chvilku meč zažehla. Smaragdová čepel ozářila plátěné stěny stanu.
"Zeptám se tě naposledy. Co víš o misi jediů? Co bylo tvé poslání a jaké byly vaše plány? Nechám tě chvíli přemýšlet." zeptala se klidně a vydala se pryč se stanu. U plenty se ovšem zasekla a otočila se na tebe.
"Tohle by ti mělo pomoct vzpomenout si." dodala, vystrčila hlavu ze stanu a zakřičela.
"Hathir! K'olar! ozval se jazyk mandoa. Katnir ustoupila kousek stranou a do stanu vešlo metr vysoké zvíře se šesti končetinami. Byl to strill. Šeredný a smrdutý tvor z planety Mandalor, kterého si válečníci zkrotili. Tenhle konkrétní patřil Katnir. Přešel k tobě a sklonil hlavu. Až nyní jsi si všimla, že ti nechal něco u nohou.
Když jsi se podívala dolů, jak jen ti zranění a popruhy umožňovaly, spatřila si ruku. Paže byla uťatá kousek pod loktem naprosto čistým řezem, který ránu okamžitě vypáli.
"Opravdu zajímavá zbraň." pronesla ještě jednou Katnir a zmizela ze stanu následovaná svým mazlíčkem.
Nechala tě s myšlenkami a rukou poměrně dlouhou dobu, než se znovu objevila. Tentokrát už bez strilla.
"Poslouchám." pronesla tiše a postavila se před tebe.
Tvá poslední věta byla vodou na Katniřin mlýn. Pohled, jakým tě počastovala, jsi snad v životě neviděla. Mandalorianská hrdost a čest se v ní probudila naplno. Strašlivý pohled následovala další rána do tváře, tentokrát do druhé.
"Jedinou omluvitelnou možností, jak opustit klan, je smrt! Dobře si to zapamatuj, bude se ti to hodit až o ní budeš žadonit!" řekla vztehkle a přešla ke vstupu do stanu. Odhrnula plentu a zmizela.
Chvíli jsi byla ve stanu sama s bezvládnou Lilian. Pro tu si přišla dvojice mužů, ani jeden z nich neměl na hlavě přilbu, ale oba měli modrou zbroj. Vypnuli nádrž a pomalu vyndali Lilian ven. Měla jsi tedy možnost prohlédnout si velice nepěknou jizvu, která se jí táhla po zádech od pravého ramene po levý bok. Byla zahojená, ale bolest, kterou dívka protrpěla, musela být strašná.
Bolest ti připomněl i další Jaredův výkřik. Muži položili padawanku na repulzorová nosítka a odvezli jí pryč. Zůstala jsi ve stanu úplně sama.
Po chvíli se opět vrátila Katnir a v ruce držela Koreho světelný meč. Pohrávala si se zbraní a obcházela okolo tebe.
"Je to zajímavá zbraň. Dělá to z nich úctyhodné nepřátele." řekla záhy a na chvilku meč zažehla. Smaragdová čepel ozářila plátěné stěny stanu.
"Zeptám se tě naposledy. Co víš o misi jediů? Co bylo tvé poslání a jaké byly vaše plány? Nechám tě chvíli přemýšlet." zeptala se klidně a vydala se pryč se stanu. U plenty se ovšem zasekla a otočila se na tebe.
"Tohle by ti mělo pomoct vzpomenout si." dodala, vystrčila hlavu ze stanu a zakřičela.
"Hathir! K'olar! ozval se jazyk mandoa. Katnir ustoupila kousek stranou a do stanu vešlo metr vysoké zvíře se šesti končetinami. Byl to strill. Šeredný a smrdutý tvor z planety Mandalor, kterého si válečníci zkrotili. Tenhle konkrétní patřil Katnir. Přešel k tobě a sklonil hlavu. Až nyní jsi si všimla, že ti nechal něco u nohou.
Když jsi se podívala dolů, jak jen ti zranění a popruhy umožňovaly, spatřila si ruku. Paže byla uťatá kousek pod loktem naprosto čistým řezem, který ránu okamžitě vypáli.
"Opravdu zajímavá zbraň." pronesla ještě jednou Katnir a zmizela ze stanu následovaná svým mazlíčkem.
Nechala tě s myšlenkami a rukou poměrně dlouhou dobu, než se znovu objevila. Tentokrát už bez strilla.
"Poslouchám." pronesla tiše a postavila se před tebe.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Jelikož jsem byla ochuzena o život v kruhu mandalorianů, Katnir byla tak laskavá a rozhodla se začít s mou převýchovou. První lekce: Důvody, za kterých lze opustit klan. A abych si nově nabité vědomosti zapamatovala, začala svůj výklad výchovným pohlavkem. Tentokrát jsem byla na podobný výbuch vzteku připravená, a tak mnou rána do tváře skoro nehnula.
Tímhle tempem budu brzy vypadat jako mon calamari.
Napadne mě, když ucítím, jak se mi po levé půlce obličeje rozlije teplo. Krvelačný pohled, jímž mě žena před chvílí obdařila se mi vryje do paměti. Nikdy před tím se na mě nikdo tak nepodíval a s největší pravděpodobností už ani nepodívá. Jestli tuhle zkušenost přežiji.
Kurva jedna!
Zanadávám krátce poté, co žena opustí stan. Mám však dostatek rozumu, abych si ulevila potichu. Myšlenkami jsem u Jareda. Toužebně čekám, zda se mi v hlase opět neozve ten známí hlas. A jen horko těžko skrývám zklamání, když jediné co slyším je mé vlastní povědomí.
Už je tu zas?!
Ošiji se, jakmile se plenta opět pohne. K mé nemalé úlevě dvojice válečníků nemá zájem o mou osobu, nýbrž o Lilian. Nepokouší se se mnou navázat kontakt, ani o mě nezavázejí pohledem. Chvíli přemáhám touhu zeptat se, co s ní chtějí udělat nebo co je s Jaredem. Avšak pochybuji, že by mi cokoliv prozradili. Jedna z pák, kterou proti mně Katnir má, je právě strach o druhy.
U huttský řiti!
Pohlédnu soucitně na jizvu, jež se dívce táhla přes celá záda. Nechci si ani domýšlet, jak moc musela padawanka trpět. A ne jen ona.
Jarede…
V hlase se mi mísí zoufalství s vinou. Zavřu oči a na sucho polknu. Po těle mi přeběhne mráz. Jen z posledních sil přemáhám pláč. Každou další sekundou jsem blíž k naprostému kolapsu. Psychické vypětí je nesnesitelné. Netuším, jak dlouho ještě zvládnu vzdorovat. O kolik by asi bylo jednoduší říct pravdu?
Nevzdávej se! Nesmíš nic říct! Pokud se prozradíš, pak teprve začne peklo! Pak teprve budeš žadonit o smrt!
Rozhodnu se pro novou strategii. Co nejméně si ženy všímat. A začnu s tím ve stejném okamžiku, kdy Katnir vstoupí do stanu. Hledím před sebe na plachtu. Kdyby to šlo, zacpala bych si uši. Takhle mi nezbývá než se proti každému jejímu slovu obrnit. Mlčím. Na otázku, jež mi byla už tolikrát položena, neodpovím. Mou pozornost opět získá až v momentě, kdy promluví v Mando'a. A aby taky ne, když do stanu vstoupí přerostlá, nohatá potvora s množstvím ostrých tesáků. Strategie nevšímavosti je ta tam. Se srdcem v krku pozoruji blížícího se tvora. Nedutám a skoro ani nedýchám. K mému překvapení mě strill nezačne chutnat, nýbrž něco položí. Stočím pohled k nohám, abych vzápětí zavadila o uříznutou končetinu.
Ne…
Zmůžu se pouze na jediné slovo. Cítím, jak se mé tělo chvěje a opět je jen krůček před zhroucením. Jen s velkým sebezapřením zadržím příval nadávek, kterými bych mandalorianku počastovala.
Omlouvám se… Jarede… Moc mě to mrzí…
Utápím se neustále dokola v lítosti a zoufalství. Svou vinou jsem způsobila přítelovo zmrzačení. A jeho mučení neskončí, dokud nepromluvím. Pokaždé, když se však rozhodnu spolupracovat, vybavím si mladíkova slova a rozmyslím si to.
Nechtěl by to. Nebo snad ano? Co bych dala za to, kdyby zas promluvil! Chci se ujistit, že dělám správnou věc…
Žádná pomoc však nepřichází. Jsem ve stanu sama, pouze se svým podvědomím a uťatou paží. Když se „konečně“ žena vrátí, najde mě se slzami na krajíčku. Už jen její přítomnost mě mučí. Dělá se mi z ní zle, a kdyby se přiblížila dostatečně blízko, plivla bych ji do tváře. Opovržení je nyní oboustranné. Jeden pohled na tu řeznici a nová energie nutná ke vzdoru je na světe.
Ni su'cuyi, gar kyr'adyc, ni partayli, gar darasuum…
Odříkám vzpomínkovou frázi a poté začnu vyjmenovávat jména mrtvých příbuzných. Přesně tak, jak mě to můj otec učil.
Jelikož jsem byla ochuzena o život v kruhu mandalorianů, Katnir byla tak laskavá a rozhodla se začít s mou převýchovou. První lekce: Důvody, za kterých lze opustit klan. A abych si nově nabité vědomosti zapamatovala, začala svůj výklad výchovným pohlavkem. Tentokrát jsem byla na podobný výbuch vzteku připravená, a tak mnou rána do tváře skoro nehnula.
Tímhle tempem budu brzy vypadat jako mon calamari.
Napadne mě, když ucítím, jak se mi po levé půlce obličeje rozlije teplo. Krvelačný pohled, jímž mě žena před chvílí obdařila se mi vryje do paměti. Nikdy před tím se na mě nikdo tak nepodíval a s největší pravděpodobností už ani nepodívá. Jestli tuhle zkušenost přežiji.
Kurva jedna!
Zanadávám krátce poté, co žena opustí stan. Mám však dostatek rozumu, abych si ulevila potichu. Myšlenkami jsem u Jareda. Toužebně čekám, zda se mi v hlase opět neozve ten známí hlas. A jen horko těžko skrývám zklamání, když jediné co slyším je mé vlastní povědomí.
Už je tu zas?!
Ošiji se, jakmile se plenta opět pohne. K mé nemalé úlevě dvojice válečníků nemá zájem o mou osobu, nýbrž o Lilian. Nepokouší se se mnou navázat kontakt, ani o mě nezavázejí pohledem. Chvíli přemáhám touhu zeptat se, co s ní chtějí udělat nebo co je s Jaredem. Avšak pochybuji, že by mi cokoliv prozradili. Jedna z pák, kterou proti mně Katnir má, je právě strach o druhy.
U huttský řiti!
Pohlédnu soucitně na jizvu, jež se dívce táhla přes celá záda. Nechci si ani domýšlet, jak moc musela padawanka trpět. A ne jen ona.
Jarede…
V hlase se mi mísí zoufalství s vinou. Zavřu oči a na sucho polknu. Po těle mi přeběhne mráz. Jen z posledních sil přemáhám pláč. Každou další sekundou jsem blíž k naprostému kolapsu. Psychické vypětí je nesnesitelné. Netuším, jak dlouho ještě zvládnu vzdorovat. O kolik by asi bylo jednoduší říct pravdu?
Nevzdávej se! Nesmíš nic říct! Pokud se prozradíš, pak teprve začne peklo! Pak teprve budeš žadonit o smrt!
Rozhodnu se pro novou strategii. Co nejméně si ženy všímat. A začnu s tím ve stejném okamžiku, kdy Katnir vstoupí do stanu. Hledím před sebe na plachtu. Kdyby to šlo, zacpala bych si uši. Takhle mi nezbývá než se proti každému jejímu slovu obrnit. Mlčím. Na otázku, jež mi byla už tolikrát položena, neodpovím. Mou pozornost opět získá až v momentě, kdy promluví v Mando'a. A aby taky ne, když do stanu vstoupí přerostlá, nohatá potvora s množstvím ostrých tesáků. Strategie nevšímavosti je ta tam. Se srdcem v krku pozoruji blížícího se tvora. Nedutám a skoro ani nedýchám. K mému překvapení mě strill nezačne chutnat, nýbrž něco položí. Stočím pohled k nohám, abych vzápětí zavadila o uříznutou končetinu.
Ne…
Zmůžu se pouze na jediné slovo. Cítím, jak se mé tělo chvěje a opět je jen krůček před zhroucením. Jen s velkým sebezapřením zadržím příval nadávek, kterými bych mandalorianku počastovala.
Omlouvám se… Jarede… Moc mě to mrzí…
Utápím se neustále dokola v lítosti a zoufalství. Svou vinou jsem způsobila přítelovo zmrzačení. A jeho mučení neskončí, dokud nepromluvím. Pokaždé, když se však rozhodnu spolupracovat, vybavím si mladíkova slova a rozmyslím si to.
Nechtěl by to. Nebo snad ano? Co bych dala za to, kdyby zas promluvil! Chci se ujistit, že dělám správnou věc…
Žádná pomoc však nepřichází. Jsem ve stanu sama, pouze se svým podvědomím a uťatou paží. Když se „konečně“ žena vrátí, najde mě se slzami na krajíčku. Už jen její přítomnost mě mučí. Dělá se mi z ní zle, a kdyby se přiblížila dostatečně blízko, plivla bych ji do tváře. Opovržení je nyní oboustranné. Jeden pohled na tu řeznici a nová energie nutná ke vzdoru je na světe.
Ni su'cuyi, gar kyr'adyc, ni partayli, gar darasuum…
Odříkám vzpomínkovou frázi a poté začnu vyjmenovávat jména mrtvých příbuzných. Přesně tak, jak mě to můj otec učil.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Tvá věznitelka čekala až dokončíš mandalorianskou vzpomínkovou frázi s výčtem mrtvých příbuzných. Její tvář byla kamenná, nedávala na sobě nic znát. Buďto pouze ctila tradici, nebo přemýšlela jak by to donutila mluvit a prozradit co vlastně všechno víš.
Jakmile jsi skončila, tvým tělem projelo několik vln bolesti, které se slily v moře utrpení. Katnir tě zasypala několika velmi dobře mířenými ranami do břicha, žeber a nechyběla pěkně mířená rána do hlavy.
V té ti začlo zvonit, ale vykoupení v podobě Jaredova souhlasu s vyzrazením informací stále nepřicházelo. Když jsi se vzpamatovala, uvědomila jsi si, že dokonce ustal i bolestný křik, který se ozýval z vedlejšího stanu.
"Pouhý původ z tebe mandaloriana neudělá!" řekla Katnir vztekle a zasadila ti poslední ránu do břicha, takže jsi narazila zády na tvrdou podložku k níž jsi byla připoutaná a ucítila tak zranění způsobené skokem z balkónu.
Mandalorianka vypadala neústupně a rozhodně nehodlala přestat dokud nedostane oč tě požádala.
"Můžu tě nechat mlátit pořád dokola. Nechám tě uzdravit a ti nejtvrdší z nás si na tobě vybijou zlost. A stále dokola." řekla klidnějším hlasem a začla pomaličku přecházet po stanu.
"Můžu před tebou mučit toho Jedie, pomalu mu tím jeho mečem usekávat kusy těla, dokud mi neřekneš co chci slyšet. Tohle opravdu chceš? Stojí ti Republika za to? Myslíš si, že když vydržíš dostatečně dlouho, že tě přiletí zachránit?!" pokračovala a v jejím hlase byl citelnný náznak soucitu, neboť věděla, jak mocné jsou ideály a jak těžké je se jich vzdát pro vlastní blaho. Nebo v tomto případě pro blaho tvého společníka a mladé padawanky, kterou dozajista také čekaly nepříjemné časy.
"Řekni mi co víš a já se postarám, aby se nikomu z vás nic nestalo a aby s vámi bylo jednáno s respektem." řekla skoro až mile a postavila se před tebe ve své zářivě žluté zbroji.
Chvíli bylo ticho, než se pletny stanu opět rozevřely. Katnir se neohlédla. Stále ti hleděla do očí a vyčkávala. Ve vchodu do provizorního lékařského stanu vpadli dva hromotluci ve zbrojích a mezi sebou táhli Jareda. Měla na sobě stejné oblečení jako v Izizu, ale bylo nasáklé krví a bahnem. V obličeji měl několik šrámů a podlitin. Nejhorší pohled byl na useknutou ruku, jejíž pahýl nebyl nijak ošetřen. Tedy pokud jsi nepočítala vypálení způsobené světelným mečem. Jared dýchal velice ztěžka. Potom co ho dvojice pustila se ani nepokoušel vstávat ze země. Pouze se přetočil na záda a chytl se za zbytek pravé ruky.
"Nic...jí..." snažil se chraptivě promluvit, ale nestačil větu dokončit, neboť ho jeden z mužů velice tvrdě nakopl do žeber.
"Tohle všechno může přestat. Můžeme mu pomoct. Všechno je to jenom na tobě Satine z klanu Merell. Řekni mi všechno co víš." řekla ještě jednou Katnir a poodstoupila abys dobře viděla na svého společníka, který ležel na zemi a kromě zdlouhavých nádechů se neýbal.
Tvá věznitelka čekala až dokončíš mandalorianskou vzpomínkovou frázi s výčtem mrtvých příbuzných. Její tvář byla kamenná, nedávala na sobě nic znát. Buďto pouze ctila tradici, nebo přemýšlela jak by to donutila mluvit a prozradit co vlastně všechno víš.
Jakmile jsi skončila, tvým tělem projelo několik vln bolesti, které se slily v moře utrpení. Katnir tě zasypala několika velmi dobře mířenými ranami do břicha, žeber a nechyběla pěkně mířená rána do hlavy.
V té ti začlo zvonit, ale vykoupení v podobě Jaredova souhlasu s vyzrazením informací stále nepřicházelo. Když jsi se vzpamatovala, uvědomila jsi si, že dokonce ustal i bolestný křik, který se ozýval z vedlejšího stanu.
"Pouhý původ z tebe mandaloriana neudělá!" řekla Katnir vztekle a zasadila ti poslední ránu do břicha, takže jsi narazila zády na tvrdou podložku k níž jsi byla připoutaná a ucítila tak zranění způsobené skokem z balkónu.
Mandalorianka vypadala neústupně a rozhodně nehodlala přestat dokud nedostane oč tě požádala.
"Můžu tě nechat mlátit pořád dokola. Nechám tě uzdravit a ti nejtvrdší z nás si na tobě vybijou zlost. A stále dokola." řekla klidnějším hlasem a začla pomaličku přecházet po stanu.
"Můžu před tebou mučit toho Jedie, pomalu mu tím jeho mečem usekávat kusy těla, dokud mi neřekneš co chci slyšet. Tohle opravdu chceš? Stojí ti Republika za to? Myslíš si, že když vydržíš dostatečně dlouho, že tě přiletí zachránit?!" pokračovala a v jejím hlase byl citelnný náznak soucitu, neboť věděla, jak mocné jsou ideály a jak těžké je se jich vzdát pro vlastní blaho. Nebo v tomto případě pro blaho tvého společníka a mladé padawanky, kterou dozajista také čekaly nepříjemné časy.
"Řekni mi co víš a já se postarám, aby se nikomu z vás nic nestalo a aby s vámi bylo jednáno s respektem." řekla skoro až mile a postavila se před tebe ve své zářivě žluté zbroji.
Chvíli bylo ticho, než se pletny stanu opět rozevřely. Katnir se neohlédla. Stále ti hleděla do očí a vyčkávala. Ve vchodu do provizorního lékařského stanu vpadli dva hromotluci ve zbrojích a mezi sebou táhli Jareda. Měla na sobě stejné oblečení jako v Izizu, ale bylo nasáklé krví a bahnem. V obličeji měl několik šrámů a podlitin. Nejhorší pohled byl na useknutou ruku, jejíž pahýl nebyl nijak ošetřen. Tedy pokud jsi nepočítala vypálení způsobené světelným mečem. Jared dýchal velice ztěžka. Potom co ho dvojice pustila se ani nepokoušel vstávat ze země. Pouze se přetočil na záda a chytl se za zbytek pravé ruky.
"Nic...jí..." snažil se chraptivě promluvit, ale nestačil větu dokončit, neboť ho jeden z mužů velice tvrdě nakopl do žeber.
"Tohle všechno může přestat. Můžeme mu pomoct. Všechno je to jenom na tobě Satine z klanu Merell. Řekni mi všechno co víš." řekla ještě jednou Katnir a poodstoupila abys dobře viděla na svého společníka, který ležel na zemi a kromě zdlouhavých nádechů se neýbal.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Nevím, o co se tu pokouším! Udělat na Katnir dojem tím, že znám mandalorianskou vzpomínkovou frázi? To sotva! Na tuhle ženu bych zapůsobila jedině zabitím Revana a jeho následovníků. A i pak by se na mě dívala skrz prsty. Doufám snad, že některého z mrtvých zná a smiluje se nad námi? Ani náhodou! Nepochybuji, že by bez mrknutí oka zabila vlastní dítě, kdyby zradilo vlastní klan. Ne, jediné, co získám je čas. Bude ho minimum, ale každá vteřina jež oddálí smrt je nyní cenná.
Co dál?! Co až mi dojdou jména?! Jarede, co mám dělat?! Kéž bys mi mohl poradit. Naznačit… aspoň slůvkem…
Jestli se s rodinou někdy opět shledám, musím poděkovat otci, že trval na tom, abych uměla frázi i jména odříkávat z paměti. Za ta léta jsem se ji naučila tak dokonale, že jsem si nyní mohla dovolit utéct v myšlenkách jinam. K mým uším doléhá vlastní hlas a přesto mám dojem, jako by mluvil někdo druhý.
Budu jí muset něco říct. Tohle skončí jen dvěma možnými způsoby. Buď se rozpovídám, nebo všichni zemřeme. Můžu se nás pokusit zachránit a přesto nezradit. Katnir se zdá být až nebezpečně informovaná, takže začít lhát by bylo to nejhloupější, k čemu bych se mohla uchýlit. Musím říct něco co ji uspokojí a zároveň nás nedostane do nebezpečnějšího postavení…
Pomalu mi docházejí jména. Brzy se mlčící žena opět rozpovídá a něco uvnitř mi říká, že nedojde jen na slova.
…jak ji pak ale přesvědčím, že víc již nevím? Co když ji to nebude stačit?... Obávám se, že tohle riziko budu muset podstoupit. Nic jiného mi nezbývá.
S poslední myšlenkou dokončím i závěrečné jméno. S nemalými obavami vzhlédnu k ženě, která trpělivě vyčkávala, až domluvím. Hladina adrenalinu v mém těle nebezpečně stoupá. Srdce mi buší, jako kdybych právě doběhla závod. Konečky prstů se mi začínají třást. Zatlačím dlaněmi do lůžka, abych tak zakryla jejich pohyb. Jakmile se žena přiblíží, skousnu čelist a připravuji se na příval bolesti. To, co přijde, však ani zdaleka nečekám. Série cíleně zvolených úderů by byla jistě sama o sobě velmi nepříjemných. Naneštěstí v kombinaci s mým zraněním mě každá rána působí neskutečné utrpení. První rána – zavřu oči, výkřik zadržím a z úst mi unikne pouze zaúpění.
Druhá rána - skrz víčka se mi prodírají slzy, úder mi způsobuje ostrou bolest, jako kdyby mi žena do těla vrazila dýku. V obličeji mám křečovitou grimasu. Rty již nedoléhají a nedusí tak mé sténání.
Třetí rána – jako by to nestačilo i sebe menší nádech mi způsobuje bolest. Přestože se o to snažím, křik už nedokážu zadržet.
Čtvrtá rána – doufám, že omdlím. Doufám, že nebudu při vědomí, až mě mé tělo zradí a bolest způsobí, že ztratím kontrolu nad močovou trubicí. Nic horšího než tohle by se mi nyní nemohlo stát.
Pátá rána – snad počítám správně. Úder sem, úder tam… už si nejsem ničím jistá. Zvlášť po poslední ráně, kterou Katnir vedla na hlavu. Výsledek? Zuby k mému překvapení vydržely, i když jeden měl na mále. Přesto cítím v puse krev. Podle štípání na rtu usuzuji, že jsem si ho prokousla. Levá tvář mě bolí a stejně tak i levá polovina čelisti.
Muka pomalu ustupují. Mysl se začíná vzpamatovávat. Krom doznívající bolesti cítím pramínek slin a nejspíš i krve stékající od koutku úst. Snažím se hrudník při dýchání příliš nezvedat a nenamáhat tak žebra. Mlčení zčista jasna přehluší hlas mé věznitelky.
Tvá rasa z tebe taky hned nedělá dobrého člověka. Lidství je jistě něco o čem nemáš ponětí!
Chci své myšlenky vmést ženě do tváře, avšak bolavá čelist mi v tom zabrání. Z úst mi unikne pouze zakňučení. Možná je to tak i lepší.
Ty opravdu nevíš, co to slovo znamená.
Vyvstane mi na mysli v momentě, kdy mě Katnir začne seznamovat s budoucností mou i mých společníků. Po tvářích mi začnou téct slzy. Své zoufalství se už nesnažím skrývat. Nemám na to sílu. Zatlačím hlavu do lůžka a vzhlédnu. Chci aspoň na moment nehledět do těch chladných očí, jež neznaly soucit. Všechny tyto pocity ve mně stonásobně zesílí, když dvojice mužů přivleče Jareda.
Promiň. Prosím, odpust mi to.
Beznaděj a pocit vinny se hlásí o slovo. Nechci už nechat svého přítele trpět. Republika není tak dokonalá, abychom za ni museli zemřít, když je tu možná jiný způsob.
Nayc!
Vykřiknu zoufale ze všech sil, jakmile jeden z vojáků nakopne ležícího mladíka. Zavřu oči a sbírám sílu k tomu začít mluvit. Mezitím mi žena začne medovým hlasem slibovat konec utrpení a bezpečí pro mé přátele. Mám poslední možnost přijmout tuto nabídku. Dřív než Jared přijde o další končetiny. Zradit republiku… Je to vůbec zrada, když chcete zachránit někoho, na kom vám záleží? Ano. Kdybych byla voják, čekala by mě za to nepochybně poprava.
Vyhrálas… vyhrálas! Řeknu ti, co vím, jen jim už neubližuj!
Otevřu oči a poraženecky pohlédnu na bojovnici. Poté stočím svůj zrak ke Koremu.
Odpusť mi, prosím. Nechci, aby tě dál mučili.
V mém hlase je znát zoufalství a lítost. Zadržuji příval slz. Nadechnu se a spustím:
Jsem novinářka. V tom sem ti nelhala. Můj šéf mi nabídl tuhle práci. Chtěl, abych letěla na frontu a posílala mu články o všem, co uvidím. Jared se měl postarat o to, abych tady přežila. Nepatří do řádu. Má sice meč, ovládá stejné schopnosti, ale jedi to není! Tady se nás měl ujmout mistr Fry. O jeho padawance jsem nic nevěděla. Její přítomnost mě překvapila stejně, jako váš útok. Byli jsme tu teprve krátce. S Fryem jsem stačila prohodit jen pár vět. Říkal, že jejich úkolem na Onderonu je pozorování vašich vojsk na planetě a v téhle soustavě. Zaznamenávali si vaše přesuny a snažili se přijít na to, co bude vaším dalším cílem. Ale bezúspěšně. Netušili, na co čekáte. Víc jsem se už nestačila dozvědět. Zaútočili jste a my se snažili utéct. Poslední co si pamatuju je boj. Nevím, jak se z něho Fry dostal ani kam mohl utéct. Na Onderonu jsem poprvé a netuším, kde by se mohl skrývat.
Odmlčím se a čekám na ženinu reakci.
Nevím, o co se tu pokouším! Udělat na Katnir dojem tím, že znám mandalorianskou vzpomínkovou frázi? To sotva! Na tuhle ženu bych zapůsobila jedině zabitím Revana a jeho následovníků. A i pak by se na mě dívala skrz prsty. Doufám snad, že některého z mrtvých zná a smiluje se nad námi? Ani náhodou! Nepochybuji, že by bez mrknutí oka zabila vlastní dítě, kdyby zradilo vlastní klan. Ne, jediné, co získám je čas. Bude ho minimum, ale každá vteřina jež oddálí smrt je nyní cenná.
Co dál?! Co až mi dojdou jména?! Jarede, co mám dělat?! Kéž bys mi mohl poradit. Naznačit… aspoň slůvkem…
Jestli se s rodinou někdy opět shledám, musím poděkovat otci, že trval na tom, abych uměla frázi i jména odříkávat z paměti. Za ta léta jsem se ji naučila tak dokonale, že jsem si nyní mohla dovolit utéct v myšlenkách jinam. K mým uším doléhá vlastní hlas a přesto mám dojem, jako by mluvil někdo druhý.
Budu jí muset něco říct. Tohle skončí jen dvěma možnými způsoby. Buď se rozpovídám, nebo všichni zemřeme. Můžu se nás pokusit zachránit a přesto nezradit. Katnir se zdá být až nebezpečně informovaná, takže začít lhát by bylo to nejhloupější, k čemu bych se mohla uchýlit. Musím říct něco co ji uspokojí a zároveň nás nedostane do nebezpečnějšího postavení…
Pomalu mi docházejí jména. Brzy se mlčící žena opět rozpovídá a něco uvnitř mi říká, že nedojde jen na slova.
…jak ji pak ale přesvědčím, že víc již nevím? Co když ji to nebude stačit?... Obávám se, že tohle riziko budu muset podstoupit. Nic jiného mi nezbývá.
S poslední myšlenkou dokončím i závěrečné jméno. S nemalými obavami vzhlédnu k ženě, která trpělivě vyčkávala, až domluvím. Hladina adrenalinu v mém těle nebezpečně stoupá. Srdce mi buší, jako kdybych právě doběhla závod. Konečky prstů se mi začínají třást. Zatlačím dlaněmi do lůžka, abych tak zakryla jejich pohyb. Jakmile se žena přiblíží, skousnu čelist a připravuji se na příval bolesti. To, co přijde, však ani zdaleka nečekám. Série cíleně zvolených úderů by byla jistě sama o sobě velmi nepříjemných. Naneštěstí v kombinaci s mým zraněním mě každá rána působí neskutečné utrpení. První rána – zavřu oči, výkřik zadržím a z úst mi unikne pouze zaúpění.
Druhá rána - skrz víčka se mi prodírají slzy, úder mi způsobuje ostrou bolest, jako kdyby mi žena do těla vrazila dýku. V obličeji mám křečovitou grimasu. Rty již nedoléhají a nedusí tak mé sténání.
Třetí rána – jako by to nestačilo i sebe menší nádech mi způsobuje bolest. Přestože se o to snažím, křik už nedokážu zadržet.
Čtvrtá rána – doufám, že omdlím. Doufám, že nebudu při vědomí, až mě mé tělo zradí a bolest způsobí, že ztratím kontrolu nad močovou trubicí. Nic horšího než tohle by se mi nyní nemohlo stát.
Pátá rána – snad počítám správně. Úder sem, úder tam… už si nejsem ničím jistá. Zvlášť po poslední ráně, kterou Katnir vedla na hlavu. Výsledek? Zuby k mému překvapení vydržely, i když jeden měl na mále. Přesto cítím v puse krev. Podle štípání na rtu usuzuji, že jsem si ho prokousla. Levá tvář mě bolí a stejně tak i levá polovina čelisti.
Muka pomalu ustupují. Mysl se začíná vzpamatovávat. Krom doznívající bolesti cítím pramínek slin a nejspíš i krve stékající od koutku úst. Snažím se hrudník při dýchání příliš nezvedat a nenamáhat tak žebra. Mlčení zčista jasna přehluší hlas mé věznitelky.
Tvá rasa z tebe taky hned nedělá dobrého člověka. Lidství je jistě něco o čem nemáš ponětí!
Chci své myšlenky vmést ženě do tváře, avšak bolavá čelist mi v tom zabrání. Z úst mi unikne pouze zakňučení. Možná je to tak i lepší.
Ty opravdu nevíš, co to slovo znamená.
Vyvstane mi na mysli v momentě, kdy mě Katnir začne seznamovat s budoucností mou i mých společníků. Po tvářích mi začnou téct slzy. Své zoufalství se už nesnažím skrývat. Nemám na to sílu. Zatlačím hlavu do lůžka a vzhlédnu. Chci aspoň na moment nehledět do těch chladných očí, jež neznaly soucit. Všechny tyto pocity ve mně stonásobně zesílí, když dvojice mužů přivleče Jareda.
Promiň. Prosím, odpust mi to.
Beznaděj a pocit vinny se hlásí o slovo. Nechci už nechat svého přítele trpět. Republika není tak dokonalá, abychom za ni museli zemřít, když je tu možná jiný způsob.
Nayc!
Vykřiknu zoufale ze všech sil, jakmile jeden z vojáků nakopne ležícího mladíka. Zavřu oči a sbírám sílu k tomu začít mluvit. Mezitím mi žena začne medovým hlasem slibovat konec utrpení a bezpečí pro mé přátele. Mám poslední možnost přijmout tuto nabídku. Dřív než Jared přijde o další končetiny. Zradit republiku… Je to vůbec zrada, když chcete zachránit někoho, na kom vám záleží? Ano. Kdybych byla voják, čekala by mě za to nepochybně poprava.
Vyhrálas… vyhrálas! Řeknu ti, co vím, jen jim už neubližuj!
Otevřu oči a poraženecky pohlédnu na bojovnici. Poté stočím svůj zrak ke Koremu.
Odpusť mi, prosím. Nechci, aby tě dál mučili.
V mém hlase je znát zoufalství a lítost. Zadržuji příval slz. Nadechnu se a spustím:
Jsem novinářka. V tom sem ti nelhala. Můj šéf mi nabídl tuhle práci. Chtěl, abych letěla na frontu a posílala mu články o všem, co uvidím. Jared se měl postarat o to, abych tady přežila. Nepatří do řádu. Má sice meč, ovládá stejné schopnosti, ale jedi to není! Tady se nás měl ujmout mistr Fry. O jeho padawance jsem nic nevěděla. Její přítomnost mě překvapila stejně, jako váš útok. Byli jsme tu teprve krátce. S Fryem jsem stačila prohodit jen pár vět. Říkal, že jejich úkolem na Onderonu je pozorování vašich vojsk na planetě a v téhle soustavě. Zaznamenávali si vaše přesuny a snažili se přijít na to, co bude vaším dalším cílem. Ale bezúspěšně. Netušili, na co čekáte. Víc jsem se už nestačila dozvědět. Zaútočili jste a my se snažili utéct. Poslední co si pamatuju je boj. Nevím, jak se z něho Fry dostal ani kam mohl utéct. Na Onderonu jsem poprvé a netuším, kde by se mohl skrývat.
Odmlčím se a čekám na ženinu reakci.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Dlouhou chvíli po tvé zpovědi a vychrlení veškerých informací nepříteli, stála Katnir nehnutě a spolu se dvěma vazouny tě pozorovala. Hleděla ti do očí zalitých slzami a s kamennou tváří se snažila určit, zda je to všechno pravda a jestli před ní nic neskrýváš. Samozřejmě měla své informace, které s tebou ovšem odmítla sdílet, což bylo celkem pochopitelné. Nakonec usoudila, že jsi opravdu řekla co víš. Po tom všem by jsi byla blázen, kdybys dále mlčela.
Velitelka se rychle otočila ke dvěma strážcům a takřka neznatelně kývla. Muži okamžitě zvedli nebohého Jareda ze země, dokonce to vypadalo, že si dávají záležet aby mu nějak víc neublížili. Kore byl stále mimo, ale výraz ve tváři dával znát, že bolest to musela být neuvěřitelná.
"O tvé přátele bude dobře postaráno. Stejně tak o tebe. Za chvíli sem příde medik a dá ti něco proti bolesti. Taky se podívá na tvá záda a další zranění." řekla Katnir celkem milým hlasem a poslední poznámka patřila pohmožděninám, které ti způsobila ona. Vypadala velmi spokojeně, takže jí nejspíš tvá odpověď potěšila. Pomalu narovnala lůžko, ke kterému jsi byla přikurtovaná, takže jsi nyní ležela v horizontální poloze.
Celkem nečekaně ti rozepla popruhy, které tě držely na místě. Tlak z hrudi a zad polevil a bolest trochu ustoupila.
"Jsem ráda, že jsi dostala rozum...neteři." pronesla potichu, když vycházela ze stanu a stahovala za sebou plenty.
Chvíli jsi byla ve stanu sama se svými myšlenkami. Odejít, nebo utéct nepřipadalo v úvahu. Před stanem hlídkovali dva strážci, kteří odnesli Jareda a společnost jim dělal smradlavý strill, který ti doručil jeho paži. Navíc se tvá zranění neslučovala s rychlejšími pohyby.
Po chvíli ticha a klidu se pletny opět rozhrnuly a do stanu vklouzl menší muž. Byl holohlavý a přes obličej se mu táhla nepěkná jizva. I přes svůj zevnějšek z něj však vyzařoval klid a vyrovnanost. Přivítal tě úsměvem a odložil si velký kufr, který si přivezl s sebou.
"Zdravím, já jsem Nakyr. Jsem místní felčar. Koukám, že si s vámi Katnir pohrála. Chtěl jsem vám ošetřit ta zranění na zádech, ale její výslech byl zřejmě přednější. Nicméně se nebojte, hned vám dám nějaké tišící léky a vrhneme se na to. Za chvíli budete zase jako rybička." řekl zvesela a otevřel kufr, který obsahoval velkou zásobu léčiv všeho druhu. Během několika vteřin si nachystal injekční stříkačku a vpravil ti do těla uklidňující léky. Takřka okamžitě jsi začala pociťoval odliv bolesti a uvolnění.
"Pokud se chcete na něco zeptat, klidně do toho. Nerad dělám v tichu. Ale odpovědi budou samozřejmě v rámci možností. Přeci jen stojíme každý na opačné straně fronty." dodal ještě a znovu se šibalsky usmál. Mezitím tě otočil na břicho a pomalu ti rozstřihl triko aby se dostal k šrapnelovitým ranám na zádech.
Dlouhou chvíli po tvé zpovědi a vychrlení veškerých informací nepříteli, stála Katnir nehnutě a spolu se dvěma vazouny tě pozorovala. Hleděla ti do očí zalitých slzami a s kamennou tváří se snažila určit, zda je to všechno pravda a jestli před ní nic neskrýváš. Samozřejmě měla své informace, které s tebou ovšem odmítla sdílet, což bylo celkem pochopitelné. Nakonec usoudila, že jsi opravdu řekla co víš. Po tom všem by jsi byla blázen, kdybys dále mlčela.
Velitelka se rychle otočila ke dvěma strážcům a takřka neznatelně kývla. Muži okamžitě zvedli nebohého Jareda ze země, dokonce to vypadalo, že si dávají záležet aby mu nějak víc neublížili. Kore byl stále mimo, ale výraz ve tváři dával znát, že bolest to musela být neuvěřitelná.
"O tvé přátele bude dobře postaráno. Stejně tak o tebe. Za chvíli sem příde medik a dá ti něco proti bolesti. Taky se podívá na tvá záda a další zranění." řekla Katnir celkem milým hlasem a poslední poznámka patřila pohmožděninám, které ti způsobila ona. Vypadala velmi spokojeně, takže jí nejspíš tvá odpověď potěšila. Pomalu narovnala lůžko, ke kterému jsi byla přikurtovaná, takže jsi nyní ležela v horizontální poloze.
Celkem nečekaně ti rozepla popruhy, které tě držely na místě. Tlak z hrudi a zad polevil a bolest trochu ustoupila.
"Jsem ráda, že jsi dostala rozum...neteři." pronesla potichu, když vycházela ze stanu a stahovala za sebou plenty.
Chvíli jsi byla ve stanu sama se svými myšlenkami. Odejít, nebo utéct nepřipadalo v úvahu. Před stanem hlídkovali dva strážci, kteří odnesli Jareda a společnost jim dělal smradlavý strill, který ti doručil jeho paži. Navíc se tvá zranění neslučovala s rychlejšími pohyby.
Po chvíli ticha a klidu se pletny opět rozhrnuly a do stanu vklouzl menší muž. Byl holohlavý a přes obličej se mu táhla nepěkná jizva. I přes svůj zevnějšek z něj však vyzařoval klid a vyrovnanost. Přivítal tě úsměvem a odložil si velký kufr, který si přivezl s sebou.
"Zdravím, já jsem Nakyr. Jsem místní felčar. Koukám, že si s vámi Katnir pohrála. Chtěl jsem vám ošetřit ta zranění na zádech, ale její výslech byl zřejmě přednější. Nicméně se nebojte, hned vám dám nějaké tišící léky a vrhneme se na to. Za chvíli budete zase jako rybička." řekl zvesela a otevřel kufr, který obsahoval velkou zásobu léčiv všeho druhu. Během několika vteřin si nachystal injekční stříkačku a vpravil ti do těla uklidňující léky. Takřka okamžitě jsi začala pociťoval odliv bolesti a uvolnění.
"Pokud se chcete na něco zeptat, klidně do toho. Nerad dělám v tichu. Ale odpovědi budou samozřejmě v rámci možností. Přeci jen stojíme každý na opačné straně fronty." dodal ještě a znovu se šibalsky usmál. Mezitím tě otočil na břicho a pomalu ti rozstřihl triko aby se dostal k šrapnelovitým ranám na zádech.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Čelím pohledu šedivých očí. Tíživá atmosféra by se dala krájet. Čekám na ortel. Teď se rozhodne, zda naše mučení skončí, bude odloženo nebo bude pokračovat. Nejsem trénovaný špion. Neovládám všechny mimické svaly v obličeji, ani nevím, jaké pohyby prozrazují lež. Proto si dávám pozor, aby vše co řeknu, byla pravda. Záměrně však přeskakuji drobnosti typu: Můj šéf dělá pro rozvědku a já pro ni na téhle misi dělám taky. Taková to informace by mi nepomohla, ba naopak. Sice to teď může působit tak, že jsem zmanipulovaná loutka nevědomky nasazená do vysoké špionážní hry, ale ať! Hlavně, když mi Katnir uvěří. A mohla by. Mé výpovědi předcházelo dlouhý výslech a mučení přátel. Bojovnice si může myslet, že mě zlomila. Což je svým způsobem pravda.
Neuhýbej pohledem! Tvař se zoufale! Věř svým slovům a pak jim bude věřit i ona!... Musí! Už nemám, co bych ji řekla. Jestli bude v mučení pokračovat… Ne to se nesmí stát! Musí to skončit teď!
S nefalšovaným strachem v očích sleduji dvojici mužů odnášejících mého společníka. Něco mi však říká, že ho nebudou dále řezat, bít, pálit ani jinak mučit. Proč by ho jinak drželi tak opatrně?
Díky.
Odpovím zlomeným hlasem. Oči mi opět zvlhnou slzami, nicméně tentokrát mají blíž k slzám štěstí než bolesti. Jsem vděčná, že budou moji přátelé ošetřeni. Ráda, že tahle hrůza končí, alespoň pro teď. Úleva a celá řada dalších emocí mě přemohou. Spokojená Katnir mě za mou odpověď odmění příjemnější polohou lůžka a odepnutím popruhů. Sevření, jež tlačilo na žebra a vyvolávalo tak bolest povolí. Dýchání je nyní o poznání příjemnější. Není to jen nutnost vykoupená utrpením. Zhluboka vydechnu. Pravou, nezraněnou rukou setřu opatrně z tváří slzy i pramínek slin a krve. Mezitím bojovnice zamíří k východu ze stanu. Dříve než ho opustí, pronese poslední větu, která mě nenechá chladnou. Zareagovat však již nestačím.
Neteři?!... Katnir je Torova manželka? Má teta?
Tak to se povedlo!
Promluvím sama pro sebe. Neubráním se smíchu, ačkoliv to znamená, že musím čelit píchání na hrudi. Zastaví mě až krátký kašel. Prsty pravé ruky si promnu unavené oči.
To se povedlo… Tušila jsem, že mé první setkání s rodinou bude stát za to.
Od další samomluvy mě odradí pohyb plenty. Do stanu vstoupí drobnější, holohlavý a zjizvený muž. Již od prvního pohledu bylo jasné, že tento chlapík nebude zdejší lamač kostí nýbrž jejich napravovač. A takového člověka jsem potřebovala jako sůl. Přesto byla opatrnost na místě. Mohlo se také jednat o další trik válečnice, která se tímto způsobem snažila získat další informace. Přesto přese všechno bylo příjemné vidět pro změnu tvář, jíž zdobil úsměv a ne navztekaná grimasa. Mlčky ošetřovatele pozoruji. Jakmile otevře kufřík snažím se pohlédnout i do něho. Nevidím však nic, co by mě mělo znepokojit.
Snad v tom nemá sérum pravdy nebo nějaký horší sajrajt.
Napadne mě při pohledu na injekci. Naštěstí mi látka poskytne jen a pouze úlevu. Bolest je potlačena a prozatím necítím žádné další vedlejší účinky.
Tomu říkám změna. Před tím jsem měla především odpovídat, teď se můžu i ptát.
Usměju se. Uvědomím si, že tón mého hlasu nezněl příliš přátelsky a pokusím se začít znovu.
Omlouvám se, jsem furt trochu rozhozená z toho před tím. Jsem Sat. A díky za pomoc. Ačkoliv se chystáte udělat něco, co mužům při prvním seznámení nedovoluji.
Pokusím se odlehčit konverzaci vtipem.
Jestli se tedy mohu zeptat… Jste skutečně felčař nebo je to jen další z Katniřiných triků? Klidně ať ze mě tahá informace dál, ale ať z toho vynechá mé přátele! Máme jen omezené množství končetin a živý jsme jistě cennější než mrtvý.
Nic by mi neudělalo větší radost než informace, že výslech i mučení je již u konce. Nad naivitou posléze vyhraje zdravý rozum a dříve než stačí muž cokoliv říct, opět se ujmu slova.
Nebo víte co? Nemusíte na to odpovídat. Fandím si, jestli věřím, že bych na tu otázku dostala pravdivou odpověď. Beztak je to nepodstatné. Ošetření jako ošetření. Spíš mi řekněte, co s námi bude a jak jsou na tom moji společníci? Já můžu počkat, postarejte se o Jareda!
Má zranění byla ve srovnáním s tím, co utržili Lilian a Kore zanedbatelná. Jistě, pokud by se neošetřila, mohly by se rány zanítit, ale k tomu by došlo až po delší době.
Čelím pohledu šedivých očí. Tíživá atmosféra by se dala krájet. Čekám na ortel. Teď se rozhodne, zda naše mučení skončí, bude odloženo nebo bude pokračovat. Nejsem trénovaný špion. Neovládám všechny mimické svaly v obličeji, ani nevím, jaké pohyby prozrazují lež. Proto si dávám pozor, aby vše co řeknu, byla pravda. Záměrně však přeskakuji drobnosti typu: Můj šéf dělá pro rozvědku a já pro ni na téhle misi dělám taky. Taková to informace by mi nepomohla, ba naopak. Sice to teď může působit tak, že jsem zmanipulovaná loutka nevědomky nasazená do vysoké špionážní hry, ale ať! Hlavně, když mi Katnir uvěří. A mohla by. Mé výpovědi předcházelo dlouhý výslech a mučení přátel. Bojovnice si může myslet, že mě zlomila. Což je svým způsobem pravda.
Neuhýbej pohledem! Tvař se zoufale! Věř svým slovům a pak jim bude věřit i ona!... Musí! Už nemám, co bych ji řekla. Jestli bude v mučení pokračovat… Ne to se nesmí stát! Musí to skončit teď!
S nefalšovaným strachem v očích sleduji dvojici mužů odnášejících mého společníka. Něco mi však říká, že ho nebudou dále řezat, bít, pálit ani jinak mučit. Proč by ho jinak drželi tak opatrně?
Díky.
Odpovím zlomeným hlasem. Oči mi opět zvlhnou slzami, nicméně tentokrát mají blíž k slzám štěstí než bolesti. Jsem vděčná, že budou moji přátelé ošetřeni. Ráda, že tahle hrůza končí, alespoň pro teď. Úleva a celá řada dalších emocí mě přemohou. Spokojená Katnir mě za mou odpověď odmění příjemnější polohou lůžka a odepnutím popruhů. Sevření, jež tlačilo na žebra a vyvolávalo tak bolest povolí. Dýchání je nyní o poznání příjemnější. Není to jen nutnost vykoupená utrpením. Zhluboka vydechnu. Pravou, nezraněnou rukou setřu opatrně z tváří slzy i pramínek slin a krve. Mezitím bojovnice zamíří k východu ze stanu. Dříve než ho opustí, pronese poslední větu, která mě nenechá chladnou. Zareagovat však již nestačím.
Neteři?!... Katnir je Torova manželka? Má teta?
Tak to se povedlo!
Promluvím sama pro sebe. Neubráním se smíchu, ačkoliv to znamená, že musím čelit píchání na hrudi. Zastaví mě až krátký kašel. Prsty pravé ruky si promnu unavené oči.
To se povedlo… Tušila jsem, že mé první setkání s rodinou bude stát za to.
Od další samomluvy mě odradí pohyb plenty. Do stanu vstoupí drobnější, holohlavý a zjizvený muž. Již od prvního pohledu bylo jasné, že tento chlapík nebude zdejší lamač kostí nýbrž jejich napravovač. A takového člověka jsem potřebovala jako sůl. Přesto byla opatrnost na místě. Mohlo se také jednat o další trik válečnice, která se tímto způsobem snažila získat další informace. Přesto přese všechno bylo příjemné vidět pro změnu tvář, jíž zdobil úsměv a ne navztekaná grimasa. Mlčky ošetřovatele pozoruji. Jakmile otevře kufřík snažím se pohlédnout i do něho. Nevidím však nic, co by mě mělo znepokojit.
Snad v tom nemá sérum pravdy nebo nějaký horší sajrajt.
Napadne mě při pohledu na injekci. Naštěstí mi látka poskytne jen a pouze úlevu. Bolest je potlačena a prozatím necítím žádné další vedlejší účinky.
Tomu říkám změna. Před tím jsem měla především odpovídat, teď se můžu i ptát.
Usměju se. Uvědomím si, že tón mého hlasu nezněl příliš přátelsky a pokusím se začít znovu.
Omlouvám se, jsem furt trochu rozhozená z toho před tím. Jsem Sat. A díky za pomoc. Ačkoliv se chystáte udělat něco, co mužům při prvním seznámení nedovoluji.
Pokusím se odlehčit konverzaci vtipem.
Jestli se tedy mohu zeptat… Jste skutečně felčař nebo je to jen další z Katniřiných triků? Klidně ať ze mě tahá informace dál, ale ať z toho vynechá mé přátele! Máme jen omezené množství končetin a živý jsme jistě cennější než mrtvý.
Nic by mi neudělalo větší radost než informace, že výslech i mučení je již u konce. Nad naivitou posléze vyhraje zdravý rozum a dříve než stačí muž cokoliv říct, opět se ujmu slova.
Nebo víte co? Nemusíte na to odpovídat. Fandím si, jestli věřím, že bych na tu otázku dostala pravdivou odpověď. Beztak je to nepodstatné. Ošetření jako ošetření. Spíš mi řekněte, co s námi bude a jak jsou na tom moji společníci? Já můžu počkat, postarejte se o Jareda!
Má zranění byla ve srovnáním s tím, co utržili Lilian a Kore zanedbatelná. Jistě, pokud by se neošetřila, mohly by se rány zanítit, ale k tomu by došlo až po delší době.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Nad tvou poznámkou o prvním seznámení se Nakyr hurónsky zařehtal a sebral z kufříku něco, co vypadalo jako pinzeta. Díky tlumícím lékům jsi cítila pouze jemné, tupé záchvěvy na zádech. To se Nakyr vrhl rovnou na vyndavání šrapnelů od granátu, které stačila zaschlá krev udržet na místě. Postupoval velice opatrně a opravdu to vypadalo, že je profesionál. Slyšela jsi jemné cinkání jak dopadaly kusy kovu do plechové misky a chvilku poté chlad způsobený léčivým roztokem, který Nakyr nanášel na otevřené rány.
"Sem opravdu doktor, nemusíte se ničeho bát. Katnir dostala co chtěla a jak slíbila, tak taky udělá. Bude o vás dobře postaráno. O všechny." ujistil tě doktor a pokračoval v procedůře. Tahal z tebe jeden kus kovu za druhým.
"Chápu, že na vás Katnir neudělala nejlepší dojem. Tohle ona umí a taky většinou dostane co chce. Takových je u Mandalorianů celá spousta, ale málokdo to ovládá až takhle dobře." snažil se tě přesvědčit a možná trochu uklidnit. Opravdu to znělo tak, že ti prozatím žádné další utrpení nehrozí.
"O vaše přátele je postaráno stejně dobře jako o vás." pochválil se a opět se hurónsky zasmál. Měl pronikavý hlas a smích a neustále z něj byla cítit uvolněná a dobrá nálada.
"Ten Jedi, co neni Jedi je na tom dobře. Má pár zlomenin a hromadu pohmožděnin z výslechu. A teda přišel o pravou ruku. To je trochu nešťastný, ale určitě si na novou zvykne." zhodnotil stav prvního z tvých přátel s notnou snahou celou situaci trochu odlehčit. Moc dobře věděl čím jste si prošli a že nebude lehké na to zapomenout. Obzvlášť, když jste v nepřátelském táboře a ví o tom jeden člověk, který zmizel neznámo kam.
"A ta mladá holka dopadla nejhůř. Měla poranění páteře, ale když jsme jí našli, byla v nějakym transu nebo co. Asi nějaký Jediský trik. Každopádně se začla uzdravovat docela rychle, takže se z toho vylíže, ale chvíli si poleží." řekl už trochu vážněji.
"Jo a ten váš robot taky nedopad nejlíp, ale posbírali jsme co šlo." dodal ještě. To mohlo znamenat pouze další rozložení na prvotní součástky.
Ošetření prvotních zranění šlo docela rychle. Uběhlo tichých deset minut, během kterých si Nakyr pohvizdoval různé popěvky a melodie. Následovalo několik injekcí a náplasti s koltem, která ti pokryla takřka celá záda.
"Pokud to půjde, zkuste se posadit, ať se můžu podívat na ty podlitiny." vyzval tě poté a připravoval nějaké obvazy a několik menších injekcí.
"Ale teda čekal jsem, že na reportérku budete víc zvědavá." zabreptal z předklonu a nahodil úsměv jakmile se opět postavil.
Nad tvou poznámkou o prvním seznámení se Nakyr hurónsky zařehtal a sebral z kufříku něco, co vypadalo jako pinzeta. Díky tlumícím lékům jsi cítila pouze jemné, tupé záchvěvy na zádech. To se Nakyr vrhl rovnou na vyndavání šrapnelů od granátu, které stačila zaschlá krev udržet na místě. Postupoval velice opatrně a opravdu to vypadalo, že je profesionál. Slyšela jsi jemné cinkání jak dopadaly kusy kovu do plechové misky a chvilku poté chlad způsobený léčivým roztokem, který Nakyr nanášel na otevřené rány.
"Sem opravdu doktor, nemusíte se ničeho bát. Katnir dostala co chtěla a jak slíbila, tak taky udělá. Bude o vás dobře postaráno. O všechny." ujistil tě doktor a pokračoval v procedůře. Tahal z tebe jeden kus kovu za druhým.
"Chápu, že na vás Katnir neudělala nejlepší dojem. Tohle ona umí a taky většinou dostane co chce. Takových je u Mandalorianů celá spousta, ale málokdo to ovládá až takhle dobře." snažil se tě přesvědčit a možná trochu uklidnit. Opravdu to znělo tak, že ti prozatím žádné další utrpení nehrozí.
"O vaše přátele je postaráno stejně dobře jako o vás." pochválil se a opět se hurónsky zasmál. Měl pronikavý hlas a smích a neustále z něj byla cítit uvolněná a dobrá nálada.
"Ten Jedi, co neni Jedi je na tom dobře. Má pár zlomenin a hromadu pohmožděnin z výslechu. A teda přišel o pravou ruku. To je trochu nešťastný, ale určitě si na novou zvykne." zhodnotil stav prvního z tvých přátel s notnou snahou celou situaci trochu odlehčit. Moc dobře věděl čím jste si prošli a že nebude lehké na to zapomenout. Obzvlášť, když jste v nepřátelském táboře a ví o tom jeden člověk, který zmizel neznámo kam.
"A ta mladá holka dopadla nejhůř. Měla poranění páteře, ale když jsme jí našli, byla v nějakym transu nebo co. Asi nějaký Jediský trik. Každopádně se začla uzdravovat docela rychle, takže se z toho vylíže, ale chvíli si poleží." řekl už trochu vážněji.
"Jo a ten váš robot taky nedopad nejlíp, ale posbírali jsme co šlo." dodal ještě. To mohlo znamenat pouze další rozložení na prvotní součástky.
Ošetření prvotních zranění šlo docela rychle. Uběhlo tichých deset minut, během kterých si Nakyr pohvizdoval různé popěvky a melodie. Následovalo několik injekcí a náplasti s koltem, která ti pokryla takřka celá záda.
"Pokud to půjde, zkuste se posadit, ať se můžu podívat na ty podlitiny." vyzval tě poté a připravoval nějaké obvazy a několik menších injekcí.
"Ale teda čekal jsem, že na reportérku budete víc zvědavá." zabreptal z předklonu a nahodil úsměv jakmile se opět postavil.
“There’s no blade as keen as surprise.”
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Jestli tam nějaký úlomek zapomene, budu mít pokaždé, když projdu detektorem kovu problém… Pokud se odtud někdy dostanu.
Pomyslím si, zatímco poslouchám cinkot. Má nedůvěra k medikovy odezní stejně rychle jako bolest po podání utišujících léků. V polních podmínkách jsem nemohla dostat lepší zdravotní péči. Snad je stejně dobře postaráno i o mé společníky. Přestože mě o tom muž ujišťuje, dokud Jareda a Lilian neuvidím, nemůžu si být stoprocentně jistá ničím.
Jistě si Katnir uvědomuje, jakou cenu může mít život Jedie. A v případě Lilian bude nejspíš chtít pokračovat ve výslechu, jakmile toho bude dívka schopná. Doufám, že v takovém případě se opět neuchýlí k sekání končetin…
Mlčky naslouchám Nakyrovým slovům. Jindy bych měla spoustu dotazů, ale dnes jsem ráda, když ze sebe dostanu alespoň jednu větu. K čemu by bylo ptát se na detaily mandalorianského života? Dostala bych vůbec odpověď? Jsme ve válce, každý na opačné straně a každá drobnost může rozhodnout o dalším průběhu střetu. Mou absolutní pozornost si muž získá v momentě, kdy zmíní Jaredův zdravotní stav.
Novou ruku? Snad to nebude pouze hák! Jak jsou na tom mandaloriané s protézami? Pochybuji, že by měli nějaké inženýry a vyvíjely své vlastní. Spíš půjde o válečnou kořist. A jaká je vůbec šance, že mu dají novou, moderní paži? Proč by vůbec nepříteli pomáhali, aby se co nejdříve uzdravil a mohl je opět ohrozit? Aby ukázali svou dobrou vůli? Možná. Na druhou stranu, podle toho, co mi otec říkal, si mandaloriané váží dobrých válečníků. A tím Jared bezpochyby je.
Podle toho, co zdravotník říkal, jsem nejlépe dopadla já. Z Lilian se nestal mrzák jen díky Síle a Nureho čeká kompletní oprava. Alespoň, že si dali mandaloriané tu práci a posbírali většinu jeho částí. Nemám náladu pokračovat v hovoru a tak mlčím. Nicméně Nakyrovy ticho nevyhovuje a proto začne pískat. Nevadí mi to. Na rozdíl ode mě mu to jde dobře. Po krátké chvíli dokonce poznám melodii jedné písně.
Dha Werda Verda? Ano, určitě je to ona!
Koutky úst zvednu v mírném úsměvu, jakmile identifikuji píseň.
Jdu na to.
Opatrně se přetočím a poté zvednu. Jen, co zahlédnu obvazy a injekce, zamračím se.
Poté, co jsem měla tu čest s Katnir… a při pohledu na vaše vybavení mi došla slova.
Usměji se a poodhalím zuby.
Už jste někdy nějakou reportérku či reportéra potkal? Je pravda, že jsme zvědavý, na druhou stranu víme, kdy tuto naši vlastnost potlačit. Beztak bych na většinu svých dotazů nedostala odpověď. Když ale pomineme otázky týkající se války… je tu něco co by mě zajímalo. Váš velitel. Tor. Chápu to správně, že je Katnir jeho manželka? Jaký je? Teď si uvědomuju, že to zní zvláštně, ale nechápejte mě špatně. Jsme… máme společné známé.
Jestli tam nějaký úlomek zapomene, budu mít pokaždé, když projdu detektorem kovu problém… Pokud se odtud někdy dostanu.
Pomyslím si, zatímco poslouchám cinkot. Má nedůvěra k medikovy odezní stejně rychle jako bolest po podání utišujících léků. V polních podmínkách jsem nemohla dostat lepší zdravotní péči. Snad je stejně dobře postaráno i o mé společníky. Přestože mě o tom muž ujišťuje, dokud Jareda a Lilian neuvidím, nemůžu si být stoprocentně jistá ničím.
Jistě si Katnir uvědomuje, jakou cenu může mít život Jedie. A v případě Lilian bude nejspíš chtít pokračovat ve výslechu, jakmile toho bude dívka schopná. Doufám, že v takovém případě se opět neuchýlí k sekání končetin…
Mlčky naslouchám Nakyrovým slovům. Jindy bych měla spoustu dotazů, ale dnes jsem ráda, když ze sebe dostanu alespoň jednu větu. K čemu by bylo ptát se na detaily mandalorianského života? Dostala bych vůbec odpověď? Jsme ve válce, každý na opačné straně a každá drobnost může rozhodnout o dalším průběhu střetu. Mou absolutní pozornost si muž získá v momentě, kdy zmíní Jaredův zdravotní stav.
Novou ruku? Snad to nebude pouze hák! Jak jsou na tom mandaloriané s protézami? Pochybuji, že by měli nějaké inženýry a vyvíjely své vlastní. Spíš půjde o válečnou kořist. A jaká je vůbec šance, že mu dají novou, moderní paži? Proč by vůbec nepříteli pomáhali, aby se co nejdříve uzdravil a mohl je opět ohrozit? Aby ukázali svou dobrou vůli? Možná. Na druhou stranu, podle toho, co mi otec říkal, si mandaloriané váží dobrých válečníků. A tím Jared bezpochyby je.
Podle toho, co zdravotník říkal, jsem nejlépe dopadla já. Z Lilian se nestal mrzák jen díky Síle a Nureho čeká kompletní oprava. Alespoň, že si dali mandaloriané tu práci a posbírali většinu jeho částí. Nemám náladu pokračovat v hovoru a tak mlčím. Nicméně Nakyrovy ticho nevyhovuje a proto začne pískat. Nevadí mi to. Na rozdíl ode mě mu to jde dobře. Po krátké chvíli dokonce poznám melodii jedné písně.
Dha Werda Verda? Ano, určitě je to ona!
Koutky úst zvednu v mírném úsměvu, jakmile identifikuji píseň.
Jdu na to.
Opatrně se přetočím a poté zvednu. Jen, co zahlédnu obvazy a injekce, zamračím se.
Poté, co jsem měla tu čest s Katnir… a při pohledu na vaše vybavení mi došla slova.
Usměji se a poodhalím zuby.
Už jste někdy nějakou reportérku či reportéra potkal? Je pravda, že jsme zvědavý, na druhou stranu víme, kdy tuto naši vlastnost potlačit. Beztak bych na většinu svých dotazů nedostala odpověď. Když ale pomineme otázky týkající se války… je tu něco co by mě zajímalo. Váš velitel. Tor. Chápu to správně, že je Katnir jeho manželka? Jaký je? Teď si uvědomuju, že to zní zvláštně, ale nechápejte mě špatně. Jsme… máme společné známé.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Satina Merell - Košile bližší než kabát
Onderon, neznámá lokace:
Několi dalších okamžiků bylo velice bolestivých. Nakyr ti mazal podlitiny a modřiny nějakou mastí, která příšerně smrděla, ale na druhou stranu okamžitě otupovala bolavá místa. A to mnohem lépe než medikamenty, které jsi dostala při odstraňování střepin.
Bylo celkem jasné, že nejde o komerční výrobek a buď si tento lék patlal Nakyr sám, nebo to byla nějaká stará Mandalorianská receptura, která měla pomoci od bolesti v bojových situacích.
"Jasně, známé." zašklebil se felčar, když se opět narovnal a utíral si ruce od masti. Otočil se k malému pultíku a začal připravovat ještě nějaké obvazy.
"Ale abych nepředbíhal, několik reportérů a novinářů jsem potkal ještě v Republice. A zvědaví byli naprosto všichni. Občas až přehnaně. Taky na to většina šeredně doplatila. Ono vyptávat se Hutta na obchodní praktiky není úplně nejchytřejší nápad." podělil se s tebou o několik vzpomínek z dřívějška a jal se ti ošetřit poslední rány.
"Je vysoce pravděpodobné, že se několik dalších hodin budeš cítit lehce otupěle. Ale neboj, to jen do chvíle, než se vrátí bolest. Až se to stane, nech si pro mě zavolat a já ti na to něco dám. Přeci nenechám generálovu neteř trpět." poučil tě a spiklenecky mrknul. Vypadalo to tedy, že minimálně nejbližší Katniřin okruh ví o tvém původu.
"A ano, chápeš to správně. Katnir je generálova manželka. A než tě napadne, že je tady protekčně, věř, že je to žena na svém místě. I když některé z jejich praktik moc neschvaluju, ví moc dobře co dělá a dělá to na sto procent. Ani s tebou si nebrala moc servítky co." potvrdil Nakyr tvou domněnku a poukázal na množství tvých zranění.
Felčar si pomalu skládal své vybavení a metodicky ho ukládal do kufru, na předem přesně určené pozice. Přesnost byla základem rychlého ošetření na bitevním poli. I to byla jedna z lekcí Mandalorianského učení. Ostatně Mandaloriané dělali všechno přesně.
"Teď tě zavedu do stanu, kde si budeš moct odpočinout, Nebude to luxus jako tvé apartmá na Coruscantu, ale pořád lepší než tohle." pomohl ti pomalu vstát. Léky a mast opravdu zabíraly, takže jsi cítila jen otupělou bolest, ale pohybovat jsi se mohla docela slušně.
Nakyr tě chytl okolo pasu a pomalu jste vyšli ze stanu. Chvíli trvalo, než jsi zaostřila, díky slunečnímu svitu, který se dral skrze koruny vysokých stromů, kterými byl tábor obehnán. Ten byl poměrně rozlehlý a skládal se s hromady jednopodlažních mobilních budov a jedné kamenné budovy, která vypadala jako chrám. Ta zde byla už pár tisíciletí a Mandalorianům sloužila jako hlavní stan. U vchodu hlídala dvojice stráží a Katniřin strill, který slintal jednomu z nich na boty a spokojeně se rozhlížel po táboře.
Celkově se mezi budovami pohybovalo asi deset vojáků, což bylo na takový tábor poměrně málo. Mohlo to tedy znamenat nějakou akci. Každopádně i tak jich tu bylo dost na to, aby překazili veškeré snahy o útěk.
"Generál Tor je vynikající vojevůdce a válečník." spustil zničeho nic felčar zatímco jste procházeli okolo stanu, ze kterého vycházelo něco jako dětský smích. "Nevím kolik ti toho můžu říct o jeho postavení v arrmádě, abych to pak neodnesl, ale díky své povaze a inteligenci je hodně vysoko. Jeho mentorem je sám Cassus Fett, takže je ti jasný, jakou má asi školu." pokračoval opatrně a rozlížel se, jestli okolo vás nejsou nějací zvědavci.
"Jeho lidi by byli ochotní pro něj umřít, což častokrát dělají.Ať už úcty, nebo ze strachu. Celkově je to člověk na svym místě. Ale já ti jen těžko řeknu jaký je doopravdy. Potkal jsem ho jenom jednou, ale udělal na mě opravdu dojem. Zkus se zeptat tetky, až bude v lepším rozpoložení." zavtipkoval. To už jste došli k budově, která byla taktéž hlídaná dvojicí vojáků. Provedl tě dveřmi do velice skromně zařízené ubytovny. Byly zde čtyři postele, dva stoly, dvě skříně a malý kout, který fungoval jako koupelna. Na jendom z kavalců ležel Jared. S největší pravděpodobností spal, neboť dýchal hluboce a klidně. Pravou ruku měl celou zafáčovanou, takže nebylo vidět, jaký typ protézy mu místní poskytli.
"Vida, mí kolegové byli docela rychlí. Snad udělali všechno pořádně. Když dovolíš," posadil tě na protějsí postel. "Mrknu se na to, abych věděl jestli je pochválit, nebo přizabít." dodal, ale tentokrát nedoprovodil poznámku úšklebkem. Byl to opravdu člověk, který si vážil života a snažil se pomoct jak jen bylo možné. Odběhl ke Koremu a odhrnul mu obvazy v místě, kde se živá tkáň napojovala na kovovou končetinu.
"Hm, hm. Vypadá to, že udělali co se dalo. Podívám se na to až bude vzhůru." zhodnotil situaci a opět se napřímil.
"Rád jsem tě poznal Satino z rodu Merell. Jak jsem řekl, kdyby se ozývala bolest, nebo kdyby se tvůj kolega probral, řekni strážím ať pro mě dojdou." zopakoval ještě a vyběhl ze stanu.
Zůstala jsi sama s Jaredem v naprostém tichu.
Několi dalších okamžiků bylo velice bolestivých. Nakyr ti mazal podlitiny a modřiny nějakou mastí, která příšerně smrděla, ale na druhou stranu okamžitě otupovala bolavá místa. A to mnohem lépe než medikamenty, které jsi dostala při odstraňování střepin.
Bylo celkem jasné, že nejde o komerční výrobek a buď si tento lék patlal Nakyr sám, nebo to byla nějaká stará Mandalorianská receptura, která měla pomoci od bolesti v bojových situacích.
"Jasně, známé." zašklebil se felčar, když se opět narovnal a utíral si ruce od masti. Otočil se k malému pultíku a začal připravovat ještě nějaké obvazy.
"Ale abych nepředbíhal, několik reportérů a novinářů jsem potkal ještě v Republice. A zvědaví byli naprosto všichni. Občas až přehnaně. Taky na to většina šeredně doplatila. Ono vyptávat se Hutta na obchodní praktiky není úplně nejchytřejší nápad." podělil se s tebou o několik vzpomínek z dřívějška a jal se ti ošetřit poslední rány.
"Je vysoce pravděpodobné, že se několik dalších hodin budeš cítit lehce otupěle. Ale neboj, to jen do chvíle, než se vrátí bolest. Až se to stane, nech si pro mě zavolat a já ti na to něco dám. Přeci nenechám generálovu neteř trpět." poučil tě a spiklenecky mrknul. Vypadalo to tedy, že minimálně nejbližší Katniřin okruh ví o tvém původu.
"A ano, chápeš to správně. Katnir je generálova manželka. A než tě napadne, že je tady protekčně, věř, že je to žena na svém místě. I když některé z jejich praktik moc neschvaluju, ví moc dobře co dělá a dělá to na sto procent. Ani s tebou si nebrala moc servítky co." potvrdil Nakyr tvou domněnku a poukázal na množství tvých zranění.
Felčar si pomalu skládal své vybavení a metodicky ho ukládal do kufru, na předem přesně určené pozice. Přesnost byla základem rychlého ošetření na bitevním poli. I to byla jedna z lekcí Mandalorianského učení. Ostatně Mandaloriané dělali všechno přesně.
"Teď tě zavedu do stanu, kde si budeš moct odpočinout, Nebude to luxus jako tvé apartmá na Coruscantu, ale pořád lepší než tohle." pomohl ti pomalu vstát. Léky a mast opravdu zabíraly, takže jsi cítila jen otupělou bolest, ale pohybovat jsi se mohla docela slušně.
Nakyr tě chytl okolo pasu a pomalu jste vyšli ze stanu. Chvíli trvalo, než jsi zaostřila, díky slunečnímu svitu, který se dral skrze koruny vysokých stromů, kterými byl tábor obehnán. Ten byl poměrně rozlehlý a skládal se s hromady jednopodlažních mobilních budov a jedné kamenné budovy, která vypadala jako chrám. Ta zde byla už pár tisíciletí a Mandalorianům sloužila jako hlavní stan. U vchodu hlídala dvojice stráží a Katniřin strill, který slintal jednomu z nich na boty a spokojeně se rozhlížel po táboře.
Celkově se mezi budovami pohybovalo asi deset vojáků, což bylo na takový tábor poměrně málo. Mohlo to tedy znamenat nějakou akci. Každopádně i tak jich tu bylo dost na to, aby překazili veškeré snahy o útěk.
"Generál Tor je vynikající vojevůdce a válečník." spustil zničeho nic felčar zatímco jste procházeli okolo stanu, ze kterého vycházelo něco jako dětský smích. "Nevím kolik ti toho můžu říct o jeho postavení v arrmádě, abych to pak neodnesl, ale díky své povaze a inteligenci je hodně vysoko. Jeho mentorem je sám Cassus Fett, takže je ti jasný, jakou má asi školu." pokračoval opatrně a rozlížel se, jestli okolo vás nejsou nějací zvědavci.
"Jeho lidi by byli ochotní pro něj umřít, což častokrát dělají.Ať už úcty, nebo ze strachu. Celkově je to člověk na svym místě. Ale já ti jen těžko řeknu jaký je doopravdy. Potkal jsem ho jenom jednou, ale udělal na mě opravdu dojem. Zkus se zeptat tetky, až bude v lepším rozpoložení." zavtipkoval. To už jste došli k budově, která byla taktéž hlídaná dvojicí vojáků. Provedl tě dveřmi do velice skromně zařízené ubytovny. Byly zde čtyři postele, dva stoly, dvě skříně a malý kout, který fungoval jako koupelna. Na jendom z kavalců ležel Jared. S největší pravděpodobností spal, neboť dýchal hluboce a klidně. Pravou ruku měl celou zafáčovanou, takže nebylo vidět, jaký typ protézy mu místní poskytli.
"Vida, mí kolegové byli docela rychlí. Snad udělali všechno pořádně. Když dovolíš," posadil tě na protějsí postel. "Mrknu se na to, abych věděl jestli je pochválit, nebo přizabít." dodal, ale tentokrát nedoprovodil poznámku úšklebkem. Byl to opravdu člověk, který si vážil života a snažil se pomoct jak jen bylo možné. Odběhl ke Koremu a odhrnul mu obvazy v místě, kde se živá tkáň napojovala na kovovou končetinu.
"Hm, hm. Vypadá to, že udělali co se dalo. Podívám se na to až bude vzhůru." zhodnotil situaci a opět se napřímil.
"Rád jsem tě poznal Satino z rodu Merell. Jak jsem řekl, kdyby se ozývala bolest, nebo kdyby se tvůj kolega probral, řekni strážím ať pro mě dojdou." zopakoval ještě a vyběhl ze stanu.
Zůstala jsi sama s Jaredem v naprostém tichu.
“There’s no blade as keen as surprise.”