Darnok Ravovip - Pařba na Mantellu

[Shisco]

Prolog

DARNOK RAVOVIP - PAŘBA NA MANTELLU

Psal se rok 19:5 po Velké Resynchronizaci, nebo jak by řekli historikové budoucích generací, 16 před bitvou o Yavin, a galaxie se nacházela v období smiřování se s událostmi konce klonových válek, jenž před třemi lety přinesl spoustu změn, a zdaleka ne všechny byly k dobrému.
S příchodem Galaktického impéria, které nahradilo paralyzovanou a rozvrácenou Galaktickou republiku, tyto změny pocítili nejvíce příslušníci nelidských ras, jimiž imperiální vláda otevřeně pohrdala a jednala s nimi přinejlepším jako s druhořadými občany, nebo jako s otroky, pokud patřili k těm méně šťastným.
Po zběsilém útěku z labyrintu na planetě Belsavis, který po sobě zanechala dávno vyhynulá rasa Rakaťanů a Impérium jej využilo jako instituci kombinující vězení pro těžké zločince a silně nežádoucí osoby s výzkumným střediskem, se mladý Yaka jménem Darnok Ravovip probouzí na nemocničním lůžku...

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

Otevřel jsi oči. Moc se jim nechtělo, moc se ani tobě nechtělo. Jen lehnout a spát, a celé tvé tělo tě o správnosti tohoto plánu ubezpečovalo. Být při vědomí znamená přemýšlet, na přemýšlení ses cítil příliš zesláblý a hlavně příliš zmatený. Ve spánku bylo všechno jedno.
Opět jsi oči zavřel a chvilku ještě poklimbával, pak ti to ale nedalo, zvědavost překonala únavu zčásti i díky stále vtíravějším myšlenkám pokládajícím nepříjemnou otázku, kde to jsi a co tady děláš.
Datová struktura paměťového čipu, který byl součástí kybernetických implantátů ve tvé hlavě a pomáhal tvému mozku ukládat vzpomínky, se zdála být poškozená. Poslední věc, kterou sis pamatoval jasně, byl obrovský podzemní labyrint a tvá temná cela v něm, skomírající malé světélko na jejím stropě sotva dost vysokém na to, aby ses mohl postavit. Výraz v dozorcově tváři, který tě spoutaného řetězy chtěl za nezdařený pokus o útěk zmlátit, ale když tě praštil pěstí do čelisti, zlomil si o ni ruku. Ten elektrický šok, co jsi potom dostal, ti přetížil systémy a musel jsi provést nouzové vypnutí všeho a restart. Než procesy opět naběhly, připadal sis najednou tak nesmírně hloupě, čekání na spuštění bylo nekonečné, a mezitím tě mučili dál...
Dál už byla jen změť, mišmaš, surrealistická kompozice obrazů, pocitů a vjemů. Data určitě bude možné rekonstruovat, ale na to jsi neměl dostatečný výpočetní výkon, nechat tak náročný výpočet běžet na čipu, aniž by to mělo výrazný negativní dopad na tvou myšlenkovou kapacitu a vnímání, by trvalo týdny. Kdybys tomu procesu dal vysokou prioritu, tak několik dní, ale několik dní té bezmoci, kdy najednou nedokážeš chápat své vlastní myšlenky, kdy nechápeš ani kdo jsi, nechápeš základní pojmy a jsi zredukován na o něco inteligentnější zvíře, už jsi nikdy nechtěl zažít, několik dnů v tomhle stavu bys nepřežil.
Byl jsi připoután k lůžku popruhem vedoucím ti kolem pasu, abys nemohl spadnout z postele, z rukou ti vedly hadičky s umělou výživou, na prsou jsi měl nalepené elektrody připojené na přístroj monitorující tvé životní funkce. Tepová frekvence a krevní tlak se zdály být v pořádku, aktivita mozku byla ale nepravidelná, pracoval na jiné frekvenci, než by správně měl.
Stejná data o tvém fyzickém stavu ti poskytoval i čip, k tomu ještě systémový log vypovídající o tom, že jsi byl devět dní, sedm hodin a padesát dva sekund v bezvědomí.
Další údaje nebyly dostupné, byla tady ale i jedna dobrá zpráva - všechna tvá hudba je uložená v nepoškozené části paměti a když už nic, můžeš si aspoň pustit v hlavě přehrávač.

_________________________
Takže je to tady. Nebraň se myšlenkám, pocitům, normálně bych řekl zkus zavzpomínat, v tvojem případě máš v tomhle asi poněkud omezené možnosti. Nepředbíhej příliš děj a nehraj s jinými postavami než se svojí, od toho, kam se bude ubírat příběh, jsem tady v první řadě já. A teď... Let's get ready to rumble

[N-11]

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

Unavoval mě i jednotvárný pohled do stropu. Víčka jsem měl jako z olova a nedovedl jsem je držet nahoře déle jak pár vteřin a tak jsem je zase zavřel a pokusil se srovnat si to v hlavě. S implantáty bylo něco v nepořádku, tělo fungovalo, až na tu hroznou únavu a ztuhlost jsem se cítil v pořádku. I přes můj lehce omámený stav mě dost rozrušilo že jsou implantáty poškozené.
To se ještě nikdy nestalo, ne do takové míry
Pomyslel jsem si a spustil program na analýzu poruch.
Ale co když je porucha i v programu na rozpoznání poruch? Nebo je chyba v logickém čipu a proto mě napadají takové věci. Možná jsem jen paranoidní. Lehce jsem se zavrtěl na lůžku. Popruhy zavrzaly. Chvíli jsem měl pocit že mi srostla podpaží, než jsem si uvědomil ,že mám paže jen odkrvené a necitlivé. Ostatně i zbytek těla signalizoval že jsem ležel poměrně dlouho a jen pomalu a neochotně se do něj vracel cit.
Devět dní ,sedm hodin a padesát dva sekund, co bylo ale předtím ? Vzpomínky se mi v hlavě přelévaly a já se nemohl dobrat k ničemu konkrétnímu.
Začal mě svrbět nos, ztlumil jsem citlivost nervových zakončení v dané oblasti a nepříjemný pocit se rozplynul.
Pustil jsem si hudbu a znovu se ponořil do vzpomínání, cela, dozorce, střelba, a zmatený běh temným tunelem, rudá ikona signalizující těžké poškození zbroje a ukazatel energie v kritických hodnotách, zaseknutý servomotor bránící v pohybu.
Moje zbroj, kde je a co se s ní stalo? Nemám ji na sobě. Je prakticky nemožné dostat mě ven z mého hermeticky uzavřeného exoskeletu bez svolení tak, abych zůstal v jednom kuse. Takže jsem se nejdříve ze zbroje vyprostil, nebo jsem někomu umožnil otevřít bezpečnostní zámky ještě před tím, než jsem upadl do bezvědomí, jinak by se spustila regenerační sekvence a já bych se teď nejspíš probudil ponořený v bactě. Zaplavila mě vlna strachu a bezmoci, zbroj, vlastně Zbroj jsem odkládal jen velmi ojediněle a teď jsem si přišel jako nahý. Pokusil jsem se proniknout hlouběji do vzpomínek, najednou se mi začal v hlavě vynořovat proud vzpomínek, které však byly jen prázdnými výrazy bez hlubšího významu či souvislostí, nižší patra, strážní droidi, svištění laserů a dunění detonací. Zatmělo se mi před očima a svět se zatočil ve zběsilé vývrtce, vykřikl jsem a pocítil náraz.
Tak hroznou ránu nedostane můj uzkostný čip ani když přepnu na úřední režim.
Otevřel jsem znovu oči a sáhl si za krk, někdo se rozhodl založit tam důlní společnost. Ve spáncích mi tepala krev a před zrakem jsem měl mžitky. Těžce jsem dýchal a schoulil se do klubíčka, v celém těle mě začaly nesnesitelně pálit svaly, Mžitky už odstoupily a tak jsem se rozhlédl. Byl jsem na podlaze a vedle mě leželo převrácené, rozlámané a zprohýbané nemocniční lehátko, zpřetrhané popruhy a hadičky se ke mě natahovaly jako Sarlaccova chapadla. V podlaze těsně vedle mě zela veliká prohlubeň, pravá pěst se mi chvěla. Podle záznamu mi program ovlivňující biochemiku vyplavil do krve koňskou dávky adrenalinu a dalších aktivních látek. Takový nápor nemohlo lůžko normované na lidské rozměry vydržet, a nevydrželo. Zdemoloval jsem tedy vybavení místnosti a plácl sebou na podlahu. Účinek povzbuzujícího koktejlu už odezněl a do těla se mi zakousla palčivá bolest, raději jsem se pokusil vstát. Několikrát jsem zavrávoral než se mi povedlo narovnat se. Všiml jsem si odrazu v holostěně simulující zrcadlo.
Nevzhledný, masivní obličej, oválná brada a velká ústa oči zakrývalo hledí, které se mimoděk vysunulo ze spodní hrany krytu implantátů, ten sloužil zároveň i jako součást přilby. Dal jsem pokyn a hledí s cvaknutím zapadlo zpět. Občas si na něm při boji promítám data zbraňových systémů, hlavně však slouží jako ochranný prvek. Z temene mi vystupuje spousta hadiček, některé slouží jako čidla a snímače které mi občas poskytují náhled na okolí ve 360 stupních, termovizi a jiné šikovné pomůcky, další pak slouží k údržbě implantátů. Aktivoval jsem tedy zesílený odposlech. Z chodby se ozývaly blížící se kroky.

[Shisco]

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

Celkové zmatení a panika deroucí se z podvědomé úrovně do myšlenek, zkombinovaná s nenadálou křečí svalů, které jsi devět dní nepoužíval, tě najednou uvedly do stavu, kdy ležíš na zemi v širokém důlku v chladné kovové podlaze a okolo tebe se válí zbytky tvojí postele, u níž byla všechna čest, že tě vůbec bez větší újmy unesla.
Když tě záchvat po chvilce opouštěl, vnímal jsi ječivý varovný zvuk lékařských přístrojů, jež přišly o zdroj vstupních dat, protože jsi vystřelil z postele i s elektrodami, jež jsi měl přilepené na hrudníku, a vytrhnul je za dráty z příslušných konektorů na předním panelu, čímž se celý přístroj stojící na pojízdném stojánku převrhnul a vytrhnul ti z paží jehly, na něž byly připojeny tlusté průhledné hadičky.

Zkontroloval sis výsuvné hledí se zabudovaným průhledovým displejem. Základní deska tvého centrálního implantátu obsahuje i zobrazovací vývody napojené přímo na tvůj zrakový nerv, takže přídavné hledí de facto nepotřebuješ, není ale vybavena nové standardy splňujícím rozhraním pro propojení a interakci se zbraňovými systémy a hlavně s tvojí zbrojí, jejíž přilbice je, respektive byla zhotovena tak, aby hledí zapadlo přesně do otvoru pro průzor. Teoreticky by sis mohl základní desku nechat interakčním modulem osadit, ale zaprvé si od té doby, co jsi kdysi při plnění úkolu pro Hutty na Nar Shaddaa chytnul virus, dáváš pořádného majzla, co si pouštíš do systému, na kterém běží největší část tvých myšlenkových procesů, a zadruhé bys musel znovu pod nůž a podstoupit pro osazení náročnou operaci mozku, o které se nedá říct, že by byla bez rizika. Instalace zařízení, jako je toto hledí, byla oproti tomu prkotina, a zmíněný nedostatek jsi obešel tím, že zbraň se spojí s hledím a hledí v případě, že je to žádoucí, naváže zabezpečené spojení s čipem. Lepší než sandbox, čip má přesně definované, co brýlím dovolí a co ne a v případě poruchy nebo v případě, že se k brýlím připojená periferie pokusí o nějakou nekalou činnost, je prostě odpojí, takže nemůžou negativně ovlivnit nebo ohrozit jeho běh.

Belsavis, v katakombách

Utíkal jsi. Ventilátory chladícího systému běžely na maximální otáčky, přesto jsi byl pod zbrojí spocený jako tauntaun na Tatooinu, stěží jsi popadal dech a bušení srdce ti pulzovalo v ušních bubíncích. Prásk, prásk, prásk, hukot vlastní krve tě doháněl skoro k šílenství.
Průhledový displej byl blikající změť červené a oranžové, servomotor zbroje na pravé noze jsi měl zaseknutý, takže jsi musel jít jako kachna a nohu v podstatě táhnout za sebou, ale nezastavilo tě to, nesmělo tě to zastavit... Dále byl zádový pancíř proděravělý a ječící vykřičník tě upozorňoval na skutečnost, že máš protrženou plíci, kdyby sis toho náhodou nevšiml. Bolest mluvila sama za sebe a zásobníček s lokálním anestetikem byl vypotřebovaný.
Za zády ti létal déšť kvílejících blasterových výbojů. Někde za tebou se ozývalo vydatné dlouhé Pum, pum, doprovázené zasyčením, když stlačený plyn chladil po každém výstřelu rozpálenou hlaveň zbraně, která opětovala palbu a kryla váš ústup katakombami, jejichž strop se stále snižoval, až ses musel přikrčit.
Před tebou se mihlo několik stínů, zaměřovací software je automaticky obtáhnul a označil jako cíle, několik výstřelů z DLT-19 a obtáhnuté silulety polehaly k zemi a pohasly.
Každý nádech byl těžší a těžší, s každým nabráním vzduchu do plic sis připadal, jako kdyby ses snažil vytrhnout z kořenů vzrostlý strom, před očima ti tančily mžitky a průhledový displej se slil do jedné blikající barevné šmouhy... Cítil jsi, jak ti do krve proudí další dávka stimulantu, už jsi jich moc neměl a jestli to bude čip takhle dávkovat dál, za chvíli se předávkuješ a zkolabuješ...

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

Flashback odezněl a poté, co ses z něho vzpamatoval, jsi aktivoval přídavné akustické senzorové rozhraní. Kročeje se nesly blíž a blíž - pravděpodobně patřící nějaké středně těžké postavě, přičemž ten někdo měl na sobě boty s pevnou podrážkou a utíkal.
Kroky se zastavily u dveří a ty se se zasyčením otevřely zasunutím pohyblivé části do dutiny ve stěně.
"Pro Sílu..."
Togorianská sestřička, na svou rasu docela nízkého vzrůstu, se sněhobílou srstí a oděná v dlouhém plášti stejné barvy, překvapeně zašvihala ocasem a několika skoky byla u tebe. Znalým pohledem a prohmatem tě prozkoumala, načež tě rychle přejela nějakým ručním skenerem.
"Všechno bude v pořádku, ano? Pojďte, sedněte si na zem, neměl byste stát," pravila vlídně znějícím hlasem, načež ti podstrčila pod zadek matraci z na kusy rozpadlé postele, obtočila kolem tebe peřinu a ty sis sedl a opřel se o stěnu.
"Doktora na šest set dvanáctku! Hned!" řekla do komunikačního panelu ve zdi vedle tebe. Pak postavila převrácený monitorovací přístroj zpátky na trojnožku na kolečkách a chystala se ti připojit zpátky čidla a hadičky infuzních roztoků.

[N-11]

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

Hřejivá přikrývka zafungovala jako balzám na mé zbědované svaly a já se do ní zachumlal jako nějaké bezbranné dítě.
Z vyschlých rtů jsem se mi povedlo vyloudit jen tuhle nejpalčivější otázku
,, Jak jsem se sem dostal?""
Sestřička na mě vrhla starostlivý pohled.
,,Jste v šoku a velmi rozrušený, všechno se dozvíte ale teď musíte hlavně odpočívat."
Třes v končetinách pomalu odpočíval a já si uvědomil že má tahle sestřička pravdu, Jestli budu mít zase další záchvat mohl bych být nebezpečný svému okolí a ublížit mnoha lidem, nebo třeba téhle milé Togoriance a to bych vážně nerad.
Pozoroval jsem ji tedy při práci a zjistil že mě uklidňuje s jakou elegancí se pohybuje, jak zkušeně pracuje s přístroji a nástroji, jak se pod pláštěm vlní její pružné tělo.
Po obličeji se mi rozlilo něco jako úsměv, no při nejmenším něco dost podobného. Cítil jsem se vyčerpaný, úplně vysílený.
Zavřel jsem oči.




Belsavis, v katakombách


Pajdal jsem dál temným tunelem. Stále jsem mrkal abych rozehnal mžitky a zbavil se potu, který mě nesnesitelně pálil v očích. Moje chroptění a klení spolehlivě přehlušovalo skučení poškozených a přehřátých servomotorů, které tak dávaly najevo že brzo vypoví službu. Ostatně statistika mluvila zcela jasně, i se svou mozkovou kapacitou jsem však neměl dostatek sil nato abych se jí plně věnoval.
Hlava se mi motala a laserový paprsek co mě udeřil do zad mě málem donutil poklesnout v kolenou, ve vertikální poloze mě udrželo jen zaseklé servo.
Pokračoval jsem chodbou stále dál, vpotácel jsem se za roh a zjistil že jsem narazil na zavřené neprůstřelné dveře. Přepnul jsem DLT-19 na dávku a bezmyšlenkovitě nasypal žalostný zbytek energetického článku přibližně do míst kde se mi před očima míhaly rudě obtažené šmouhy cílů. Střely nemilosrdně roztrhaly několik strážných droidů na kusy, mezi trosky se však už hrnuly další.
Zacvaknul jsem blaster do magnetického pouzdra a strhl ze zad T-21. Poslední tři střely prolétlo mi hlavou. Dvě,když jsem od boku vystřelil proti dveřím. Jedna první rána dveře neprorazila a tak jsem jim věnoval další, nula, poslední padla na turet, který se vysunul ze stropu kousek přede mnou. Plazma změnila automatický kanon na chumel pokrouceného kovu.
Mimoděk jsem odhodil svoji oblíbenou T-21 na padlahu a rozeběhl se proti trhlině ve dveřích.
Z povzdálí to možná vypadalo že mé mohutné tělo protrhlo nakřáplé dveře jako otvírák na konzervy, ale byla to pekelná rána.

Opět se mi zatmělo

[Shisco]

Ord Mantell, vojenská nemocnice v hlavním městě Worlport

"Přivezla vás sem loď, lehký frachťák. Z ní vystoupil veliký Herglic a ten vás předal ve vážném stavu záchranářům."
Togorianka přešla ke dveřím, kde bylo ve zdi umyvadlo, a naplnila vodou z kohoutku velký kovový hrnek, který tam stál.
"Tumáte, napijte se," řekla a podala ti jej, načež zatímco jsi pil, vytáhla z malé brašny, co měla přes rameno, injekční stříkačku.
"Můžete mi říct, jak se jmenujete?" zeptala se tě. Pak vzala z přístroje malou ampulku, zásobníček s jakousi látkou, otevřela, nabrala do stříkačky a tu ti opatrně píchla do ramene.
A v tom okamžiku se dveře opět se sykotem zasunuly do rámu a dovnitř vstoupila doktorka. Postarší bělovlasá lidská žena, udýchaná, jako kdyby cestou sem běžela.
"Císařovy černé kosti," zaklela a při pohledu na tebe s podivem otevřela ústa, vyměnili jste si pohled z očí do očí a potom se usmála.
Následně si tě zběžně obhlédla, třebaže sestřička už tě předtím proskenovala oním ručním přístrojem.
"Budete v pořádku. Teď vás převezeme na jiný pokoj a až zesílíte, tak vás za pár dnů už pustíme. Sestro? Přivezte prosím lehátko, nějaké pevné, ano?"
"Dlužíte mi pití, Mersadie," usmála se Togorianka a ukázala při tom špičaté kočičí přední zuby. "Říkala jsem, že se probere."
Otočila se a ladným krokem vyplula ze dveří.

______________________
Víš, co jsem ti říkal o hraní za jiné postavy?