Jubilar; Death city:
Spokojeně švihnu ocasem, až zvířím prach na zemi. Svou odpověď jsem si pečlivě promyslel a proto jsem nic jiného než pozitivní reakci neočekával. Její míra mě však překvapila. Slova chvály nedopadala na mou hlavu tak často, jako urážky, ponižování a výhružky. Navíc jsem neměl pocit, že bych se od včerejšího dne nějak výrazněji změnil. Moji démoni tu byli furt, stejně jako touha po neimodianské krvi. Na druhou stranu jsem se snažil nejednat příliš zbrkle a impulzivně. A právě možná v tom byl rozdíl mezi Arrrghem včera a dnes.
Jen neusni na vavřínech. Ještě máš spoustu slabostí, které je třeba potlačit.
Ozve se mé skeptické já. Jakmile se za námi zavře brána vedoucí do čtvrti zapomnění, Paku opět spustí. Na můj popud poodhalí něco málo ze své a Heliiny minulosti. Neubráním se srovnání ženina osudu s tím svým.
Stejně jako v jejím případě, má i můj život v rukách jiná bytost. Bytost, která mě bez mrknutí oka nechá zabít, když jí to něco přinese. Bohové! Ať jsou naše osudy podobné!
Jako již nesčetněkrát předtím, obrací se i teď se svou prosbou k vyšším silám. Nevím jestli mé myšlenky a přání někdo slyší, ale za pokus nic nedám.
Vlastně… možná už byly vyslyšeny. Možná právě proto se mým učitelem stal tenhle mužík.
Neubráním se úsměvu nad touto myšlenkou. Ať byla skutečnost jakákoliv. Ať mi mého mistra zajistili bohové nebo kredity, byl jsem rád, že ho mám.
Budu se pilně učit jakémukoliv umění, které mi ukážete, mistře. Hlavně, když mi to pomůže dožít se zítřka.
Promluvím odhodlaným, avšak mírně skleslým hlasem. Až příliš dobře si uvědomuji, že se délka mého života momentálně počítá na dny.
Co se takhle domluvit, že jestli porazím Korise, tak mě pár kroků z toho tance naučíte. Aspoň budu mít větší motivaci.
Pokusím se odlehčit situaci výzvou do budoucna. Nemělo smysl upírat se k představě blížícího se konce. Nehodlal jsem ho přijmout a ani se s ním smířit. Ještě totiž nepřišel můj čas.
Ještě ne!
S těmi slovy negativní myšlenky zaženu.
Co máme dál v plánu?
Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Moderátor: Moderátoři
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Paku se zastaví a obrátí k tobě, jeho pohled tě doslova svléká snad i ze srsti, ale není v něm nic vyzývavého, je to jen chladná inspekce kalkulující možnosti, která… no která podle splihlých uší soudě, moc dobře nedopadla. A další zavrtění velké zelené hlavy to jen potvrdí.
“Ne, ne, mladý Arrrghu. Boj tvůj s Korisem ve stavu tvém krátký byl by. Tančit my učit ještě předtím budeme se. Pár dní k dobru máme, navrhuji dobře využít jich.“
Mluví klidně ale neunikne ti, jak nervózně prostříhává svěšenýma ušima, snad… skoro jako by byl zvědavý co dokážeš. Jako by v tobě jeho velké oči opravdu něco viděli.
“Co říkáš, mladý Arrrgh, začneme učit se, už dnes?“
Opět promluví mistr Paku, zpět na dvoře rezidence, nevšímajíc si publika v podobě Mar Tusiho. Tobě ale jeho přítomnost uniknout přirozeně nemohla, vlastně byla tím prvním co jsi po návratu postřehl, stejně jako jeho divný pohled snoubící potěšení, údiv a překvapení. Nejspíš nad tvým bezodporným návratem. Paku si z něj ale nic nedělá a jen se spokojeně usmívá tím svým ještěrkovitým úsměvem doslova od ucha k uchu, když čeká na odpověď kterou už beztak dávno zná. Zatímco se blíží jeden z droidů s obědem, překvapivě pro vás oba.
Zámek dveří tiše zacvaká pod Pakuovým klíčem. A před tebou se otevře vchod do větší části dvoupatrové haly, jejíž menší část je tvou ubytovnou.
“Pojď, mladý Arrrghu.“
Pokyne ti klidně mužík abys jej s dvěma miskami kouřícího jídla následoval dovnitř. Do dlouhé chodby s několika schodišti a dveřmi. Stačí chvíle a zorientuješ se v jednoduché struktuře domu. Domu z pohledu válečníka zařízeného hodně hloupě, ale z pohledu otroka… no řekněme že Mar Tusi našel další způsob jak pokoušet osud. Hned první dveře v chodbě totiž vedou přímo do zbrojnice. Přirozeně většina zbraní je cvičných, ale jak moc cvičné může asi tak být třicetikilové válečné kladivo. A podobných věcí by se tu našlo rozhodně víc než dost. Na druhou stranu, jsou všechny schované za poctivými několik palců tlustými a elektronicky zabezpečenými dveřmi.
Paku ti u nich věnuje další pobavený pohled, ale jako by ti tak jen připomínal vlastní slova z dnešního rána.
Vaše kroky proto směřují dál, hlouběji chodbou, až k v pořadí třetím a posledním schodům, které vás vyvedou do druhého patra. Do celkem prostorné tělocvičny s několika posilovacími a tréninkovými stroji, několika cvičnými arénami a ringy, a mnoha stroji a věcmi o jejichž funkci se můžeš jen dohadovat. Nad tělocvičnou se tyčí druhé patro tvořené ochozem a několika vyhlídkami s křesílky, vše oddělené od tělocvičny průhlednými panely, jistě odpovídající tloušťky. Podle všeho ovšem na ochoz vedou právě ta dvě schodiště která jste míjeli, což je další ne zrovna moudré řešení.
“Pojíme, s prázdným žaludkem špatně cvičí se.“
Přeruší tok tvých myšlenek Paku a usadí se pod jeden z posilovacích strojů s nataženou rukou.
“Pověz, mladý Arrrghu. Jak často z boje zraněný vyšel jsi?“
Zeptá se po chvilce Paku když v něm jako v malém zeleném vysavači zmizí skoro polovina misky, vaší večeře.
Paku se zastaví a obrátí k tobě, jeho pohled tě doslova svléká snad i ze srsti, ale není v něm nic vyzývavého, je to jen chladná inspekce kalkulující možnosti, která… no která podle splihlých uší soudě, moc dobře nedopadla. A další zavrtění velké zelené hlavy to jen potvrdí.
“Ne, ne, mladý Arrrghu. Boj tvůj s Korisem ve stavu tvém krátký byl by. Tančit my učit ještě předtím budeme se. Pár dní k dobru máme, navrhuji dobře využít jich.“
Mluví klidně ale neunikne ti, jak nervózně prostříhává svěšenýma ušima, snad… skoro jako by byl zvědavý co dokážeš. Jako by v tobě jeho velké oči opravdu něco viděli.
“Co říkáš, mladý Arrrgh, začneme učit se, už dnes?“
Opět promluví mistr Paku, zpět na dvoře rezidence, nevšímajíc si publika v podobě Mar Tusiho. Tobě ale jeho přítomnost uniknout přirozeně nemohla, vlastně byla tím prvním co jsi po návratu postřehl, stejně jako jeho divný pohled snoubící potěšení, údiv a překvapení. Nejspíš nad tvým bezodporným návratem. Paku si z něj ale nic nedělá a jen se spokojeně usmívá tím svým ještěrkovitým úsměvem doslova od ucha k uchu, když čeká na odpověď kterou už beztak dávno zná. Zatímco se blíží jeden z droidů s obědem, překvapivě pro vás oba.
Zámek dveří tiše zacvaká pod Pakuovým klíčem. A před tebou se otevře vchod do větší části dvoupatrové haly, jejíž menší část je tvou ubytovnou.
“Pojď, mladý Arrrghu.“
Pokyne ti klidně mužík abys jej s dvěma miskami kouřícího jídla následoval dovnitř. Do dlouhé chodby s několika schodišti a dveřmi. Stačí chvíle a zorientuješ se v jednoduché struktuře domu. Domu z pohledu válečníka zařízeného hodně hloupě, ale z pohledu otroka… no řekněme že Mar Tusi našel další způsob jak pokoušet osud. Hned první dveře v chodbě totiž vedou přímo do zbrojnice. Přirozeně většina zbraní je cvičných, ale jak moc cvičné může asi tak být třicetikilové válečné kladivo. A podobných věcí by se tu našlo rozhodně víc než dost. Na druhou stranu, jsou všechny schované za poctivými několik palců tlustými a elektronicky zabezpečenými dveřmi.
Paku ti u nich věnuje další pobavený pohled, ale jako by ti tak jen připomínal vlastní slova z dnešního rána.
Vaše kroky proto směřují dál, hlouběji chodbou, až k v pořadí třetím a posledním schodům, které vás vyvedou do druhého patra. Do celkem prostorné tělocvičny s několika posilovacími a tréninkovými stroji, několika cvičnými arénami a ringy, a mnoha stroji a věcmi o jejichž funkci se můžeš jen dohadovat. Nad tělocvičnou se tyčí druhé patro tvořené ochozem a několika vyhlídkami s křesílky, vše oddělené od tělocvičny průhlednými panely, jistě odpovídající tloušťky. Podle všeho ovšem na ochoz vedou právě ta dvě schodiště která jste míjeli, což je další ne zrovna moudré řešení.
“Pojíme, s prázdným žaludkem špatně cvičí se.“
Přeruší tok tvých myšlenek Paku a usadí se pod jeden z posilovacích strojů s nataženou rukou.
“Pověz, mladý Arrrghu. Jak často z boje zraněný vyšel jsi?“
Zeptá se po chvilce Paku když v něm jako v malém zeleném vysavači zmizí skoro polovina misky, vaší večeře.
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Už jsem zažil pár intenzivních a vesměs nepříjemných pohledů. Před pár lety to byl pohled, který říkal: Rozpářu ti břicho. Napiju se tvé krve. A ještě za živa sním tvé srdce. Věnovaly mi ho dvě bytosti. V jednom případě to byl čtyřoký nexu a v druhém Annoo-dat Prime. Ten se k tomuto způsobu zastrašování uchýlil poté, co jsem mu mečem do zad vyryl své iniciály… Po jednom z úspěšných zápasů se můj pán rozhodl, že mi udělá výjimečně radost catharskou otrokyní. Byl to zvláštní okamžik. Já v euforii z vítězství, ona povzbuzená nějakou látkou. Nefandím si, pochybuji, že by byl její zájem o mou osobu přirozený. Tehdy jsem poprvé viděl u nějaké ženy ten toužebný výraz ve tváři a oči, v nichž hořel plamen chtíče… Pak tu byl pohled mého přítele. Také gladiátora. V jednom zápase nás postavili proti sobě. Na ten den nerad vzpomínám. Ani jeden z nás nechtěl zabít toho druhého, jenže Mar Tusi měl místo jen pro jednoho šampiona. Na konci dlouhého a pro mě psychicky náročného boje jsem to byl já, kdo stál nad umírajícím druhem. Jeho oči mě prosili o rychlou smrt. O ukončení bolesti. Nebyl v nich vztek, smutek ani strach. Viděl jsem pouze smíření… Poslední pár zelených očí, které nemohu a ani nechci z paměti dostat, patřil buď mé matce, nebo otci. Je to již tak dávno, že na tuhle otázku nedokážu nalézt správnou odpověď. Vím jen, že se na mě dívali s láskou a hrdostí.
Pohled jakým se na mě Paku podíval, patřil do kategorie: Vidím ti až do žaludku. Byl společný pro všechny instruktory, důstojníky a sem tam nějaké obchodníky. Nutno dodat, že mi nebyl příjemný a vyvolával ve mně pocit vlastní neschopnosti.
Krátký by byl? Tak to vypadá, že o mých schopnostech nemá Paku valné mínění. To je potěšující informace, pár dní před zápasem!
Zamračím se. Včera jsme na Jubilar přiletěl sebevědomí s neotřesitelnou vírou ve své vlastní schopnosti a pomalu se zhmotňující vidinou svobody. Pak jsem ale na svou aroganci doplatil při cvičném souboji s Pakuem. Dnes ráno jsem pochopil, jak nebezpečné mohou zdejší ženy být. A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, podle všeho proti mně nastoupí bytost, jejímž jménem se straší místní děti.
Začínám se oprávněně obávat o svůj kožich!
Vybavím si Heliin výraz v momentě, kdy ji mužík prozradil jméno mého soupeře. V mé mysli se opět rozezní varovný hlas navádějící k útěku. Tentokrát je přiživován i pudem sebezáchovy. Jediné, co mi brání tento plán uskutečnit je má hrdost, slib, jež jsem si dal a naděje, kterou ve mně přítomnost malého mistra probouzí.
Jen, co můj pohled opět spočine na zdi obepínající pozemek rezidence, unikne mi z úst nespokojené zavrčení. Šelma v mém nitru není schopná pochopit, proč se vrací, když můj krk neškrtí obojek a mé kroky nehlídá ozbrojená stráž. Každý další metr je pro mě utrpením. Připadám si jako bych kráčel uličkou hanby, podél níž stojí mé mladší kopie. Probodávají mě odsuzujícími pohledy a hází po mě shnilou zeleni.
Jako bych se obrátil ke všem svým přísahám zády.
Pomyslím si. Pár metrů od brány se nicméně rozhodnu, že před svým pánem nedám své pokoření nijak znát. Svůj vnitřní boj před okolním světem skryju a budu se tvářit stejně nezdolně jako vždy. Zhluboka se nadechnu a s výdechem ze sebe veškeré negativní emoce setřesu. Nasadím masku vzpurného otroka a napřímím se. Jak jsem předpokládal, Mar Tusi je již na nohách a pečlivě sleduje každý můj krok, můj výraz. Pozorujeme se navzájem jako dva soupeři v aréně. Hodnotíme psychické rozpoložení toho druhého a hledáme slabé stránky. Toto zkoumání pomalu přechází v souboj vůlí ve stylu, kdo dříve uhne pohledem. A naneštěstí jsem to já. Vyrušení ze strany Pakua naruší mé soustředění, načež se mechanicky otočím za svým mistrem.
Co? Ano, jistě! Čím dřív, tím líp.
Odpovím skřítkovi. Převezmu misky s obědem a následuji svého učitele do budovy. Instinktivně se všude rozhlížím a snažím se zapamatovat si každou chodbu, místnost, cokoliv, co by mi později mohlo být k užitku. Již v prvních minutách shledám rezidenci noční můrou pro ochranku, nicméně rájem pro otroka, který se mnoho let utápí v myšlenkách na pánovu smrt. Neimoidian byl buďto příliš domýšlivý nebo hloupý. Stačí jeden Pakuův pohled, abych si připomenul, že ještě nenastala vhodná chvíle na srovnávání účtů. Namísto toho poodkryju špičáky v mírném úsměvu. Naše procházka skončí v prostorné tělocvičně s množstvím posilovacích strojů a arénami. I zde mohl Tusi ukájet svou úchylku pozorovat mě při tréninku a boji a to díky ochozu v druhém patře. K mému zklamání byl tento prostor od tělocvičny oddělen průhlednými panely, jež měli zajistit divákům bezpečí.
Měl bych vyzkoušet, co všechno ten strop vydrží.
Neubráním se myšlence a následnému úsměvu. To už však k mým uším dolehl skřítkův hlas. Podám Pakuovi jednu z misek a posadím se naproti němu. Nestačím oběd ani pořádně ochutnat, když v tom mi můj společník položí otázku. Zamyslím se, spolknu sousto a odpovím:
Těžko říct...
Pokrčím rameny a snažím se vybavit si všechna svá zranění.
Mé kosti něco vydrží. Zranit togoriana není tak snadné, takže z různých pádů a srážek ať už se zvířetem nebo palicí jsem vyšel celkem snadno. Se sečnými ranami to je už horší. Těch pár bylo… no vlastně trochu víc než pár. Občas mě nějaký soupeř překvapil svou mrštností. Samozřejmě se snažím uskakovat a uhýbat jak to jde! Ale občas jsou situace, kdy mě ovládne zuřivost a to pak bolest přestávám cítit. Naneštěstí se poté příliš nestarám o nějaké uhýbání, ženu se dopředu a spoléhám na své tělo, že to všechno ustojí.
Ke strategii, jak říkal jeden z mých instruktorů, rozjetého kolosu jsem se neuchyloval příliš často, ale sem tam jsem při zápase viděl ze vzteku rudě a to pak šel rozum stranou.
Většinou se kontroluju, takže tyhle úlety se mi nestávají často. Vím, že takový způsob boje je jak hrát Huttskou ruletu… ale zatím to vždy vyšlo.
Dokončím obhajobu a spolknu další sousto.
Už jsem zažil pár intenzivních a vesměs nepříjemných pohledů. Před pár lety to byl pohled, který říkal: Rozpářu ti břicho. Napiju se tvé krve. A ještě za živa sním tvé srdce. Věnovaly mi ho dvě bytosti. V jednom případě to byl čtyřoký nexu a v druhém Annoo-dat Prime. Ten se k tomuto způsobu zastrašování uchýlil poté, co jsem mu mečem do zad vyryl své iniciály… Po jednom z úspěšných zápasů se můj pán rozhodl, že mi udělá výjimečně radost catharskou otrokyní. Byl to zvláštní okamžik. Já v euforii z vítězství, ona povzbuzená nějakou látkou. Nefandím si, pochybuji, že by byl její zájem o mou osobu přirozený. Tehdy jsem poprvé viděl u nějaké ženy ten toužebný výraz ve tváři a oči, v nichž hořel plamen chtíče… Pak tu byl pohled mého přítele. Také gladiátora. V jednom zápase nás postavili proti sobě. Na ten den nerad vzpomínám. Ani jeden z nás nechtěl zabít toho druhého, jenže Mar Tusi měl místo jen pro jednoho šampiona. Na konci dlouhého a pro mě psychicky náročného boje jsem to byl já, kdo stál nad umírajícím druhem. Jeho oči mě prosili o rychlou smrt. O ukončení bolesti. Nebyl v nich vztek, smutek ani strach. Viděl jsem pouze smíření… Poslední pár zelených očí, které nemohu a ani nechci z paměti dostat, patřil buď mé matce, nebo otci. Je to již tak dávno, že na tuhle otázku nedokážu nalézt správnou odpověď. Vím jen, že se na mě dívali s láskou a hrdostí.
Pohled jakým se na mě Paku podíval, patřil do kategorie: Vidím ti až do žaludku. Byl společný pro všechny instruktory, důstojníky a sem tam nějaké obchodníky. Nutno dodat, že mi nebyl příjemný a vyvolával ve mně pocit vlastní neschopnosti.
Krátký by byl? Tak to vypadá, že o mých schopnostech nemá Paku valné mínění. To je potěšující informace, pár dní před zápasem!
Zamračím se. Včera jsme na Jubilar přiletěl sebevědomí s neotřesitelnou vírou ve své vlastní schopnosti a pomalu se zhmotňující vidinou svobody. Pak jsem ale na svou aroganci doplatil při cvičném souboji s Pakuem. Dnes ráno jsem pochopil, jak nebezpečné mohou zdejší ženy být. A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, podle všeho proti mně nastoupí bytost, jejímž jménem se straší místní děti.
Začínám se oprávněně obávat o svůj kožich!
Vybavím si Heliin výraz v momentě, kdy ji mužík prozradil jméno mého soupeře. V mé mysli se opět rozezní varovný hlas navádějící k útěku. Tentokrát je přiživován i pudem sebezáchovy. Jediné, co mi brání tento plán uskutečnit je má hrdost, slib, jež jsem si dal a naděje, kterou ve mně přítomnost malého mistra probouzí.
Jen, co můj pohled opět spočine na zdi obepínající pozemek rezidence, unikne mi z úst nespokojené zavrčení. Šelma v mém nitru není schopná pochopit, proč se vrací, když můj krk neškrtí obojek a mé kroky nehlídá ozbrojená stráž. Každý další metr je pro mě utrpením. Připadám si jako bych kráčel uličkou hanby, podél níž stojí mé mladší kopie. Probodávají mě odsuzujícími pohledy a hází po mě shnilou zeleni.
Jako bych se obrátil ke všem svým přísahám zády.
Pomyslím si. Pár metrů od brány se nicméně rozhodnu, že před svým pánem nedám své pokoření nijak znát. Svůj vnitřní boj před okolním světem skryju a budu se tvářit stejně nezdolně jako vždy. Zhluboka se nadechnu a s výdechem ze sebe veškeré negativní emoce setřesu. Nasadím masku vzpurného otroka a napřímím se. Jak jsem předpokládal, Mar Tusi je již na nohách a pečlivě sleduje každý můj krok, můj výraz. Pozorujeme se navzájem jako dva soupeři v aréně. Hodnotíme psychické rozpoložení toho druhého a hledáme slabé stránky. Toto zkoumání pomalu přechází v souboj vůlí ve stylu, kdo dříve uhne pohledem. A naneštěstí jsem to já. Vyrušení ze strany Pakua naruší mé soustředění, načež se mechanicky otočím za svým mistrem.
Co? Ano, jistě! Čím dřív, tím líp.
Odpovím skřítkovi. Převezmu misky s obědem a následuji svého učitele do budovy. Instinktivně se všude rozhlížím a snažím se zapamatovat si každou chodbu, místnost, cokoliv, co by mi později mohlo být k užitku. Již v prvních minutách shledám rezidenci noční můrou pro ochranku, nicméně rájem pro otroka, který se mnoho let utápí v myšlenkách na pánovu smrt. Neimoidian byl buďto příliš domýšlivý nebo hloupý. Stačí jeden Pakuův pohled, abych si připomenul, že ještě nenastala vhodná chvíle na srovnávání účtů. Namísto toho poodkryju špičáky v mírném úsměvu. Naše procházka skončí v prostorné tělocvičně s množstvím posilovacích strojů a arénami. I zde mohl Tusi ukájet svou úchylku pozorovat mě při tréninku a boji a to díky ochozu v druhém patře. K mému zklamání byl tento prostor od tělocvičny oddělen průhlednými panely, jež měli zajistit divákům bezpečí.
Měl bych vyzkoušet, co všechno ten strop vydrží.
Neubráním se myšlence a následnému úsměvu. To už však k mým uším dolehl skřítkův hlas. Podám Pakuovi jednu z misek a posadím se naproti němu. Nestačím oběd ani pořádně ochutnat, když v tom mi můj společník položí otázku. Zamyslím se, spolknu sousto a odpovím:
Těžko říct...
Pokrčím rameny a snažím se vybavit si všechna svá zranění.
Mé kosti něco vydrží. Zranit togoriana není tak snadné, takže z různých pádů a srážek ať už se zvířetem nebo palicí jsem vyšel celkem snadno. Se sečnými ranami to je už horší. Těch pár bylo… no vlastně trochu víc než pár. Občas mě nějaký soupeř překvapil svou mrštností. Samozřejmě se snažím uskakovat a uhýbat jak to jde! Ale občas jsou situace, kdy mě ovládne zuřivost a to pak bolest přestávám cítit. Naneštěstí se poté příliš nestarám o nějaké uhýbání, ženu se dopředu a spoléhám na své tělo, že to všechno ustojí.
Ke strategii, jak říkal jeden z mých instruktorů, rozjetého kolosu jsem se neuchyloval příliš často, ale sem tam jsem při zápase viděl ze vzteku rudě a to pak šel rozum stranou.
Většinou se kontroluju, takže tyhle úlety se mi nestávají často. Vím, že takový způsob boje je jak hrát Huttskou ruletu… ale zatím to vždy vyšlo.
Dokončím obhajobu a spolknu další sousto.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
“To čekal jsem. Vědět tedy měl bys, než začneme, že soupeř tvůj známí je zásahy co soupeře zneškodní. Nezřídka první ranou páteř nebo kritické svaly on poničí aby souboj skončil dřív než započne.“
Řekne Paku klidně vysvětlení své otázky a na jediné srknutí dorazí svou večeři.
“Proto umění Bojového tance já učit tě chci. Část kterou začít chci pomoci nezraněný zůstat může ti. Ale trpělivost a otevřenou mysl od tebe žádá si. Nelze učit kde není snaha.“
Pokračuje skřítek ve své lekci a znovu ti věnuje jeden z učitelských pohledů. Tentokráte ale takový hlásající snahu učitele udržet svého žáka naživu.
“Tohle je stroj k výcviku našemu.“
Řekne tiše když dojíš směrem ke skoro čtyři metry vysokému sloupu doslova posetému jehlanovitými výběžky. Na šířku má skoro půl druhého metru, takže je to spíš válec z tvrdého plastu.
“A tohle pole které na něj máš.“
Zelený prst ukáže na kovový kruh kolem sloupu. Není nijak prostorný, od sloupu k hranici nemá ani tři metry a čiší z něj něco podezřelého. Působí jako dvorek, jako zóna smrti pro neopatrné.
“Úkol tvůj je prostý. V kruhu dobu danou vydržet. Dnes na polovině minuty začneme, pokud souhlasíš, mladý Arrrghu?“
Na Pakuův pokyn vstoupíš do kruhu. Už při prvním doteku poznáš že pod nohama nemáš běžnou podlahu. Skoro cítíš jak ti pod nohama vibrují elektrické signály, jak se pod tvou vahou prohýbají malé nepatrné hrbolky skryté pod vrstvami látky. Povrch je ale na stání hladký a klidný. Na rozdíl od sloupu před tebou. Ten se totiž okamžitě roztočí, nejdříve pomalu, s každou otáčkou ale akceleruje víc a víc a během pěti vteřin se už točí tak, že na něm sotva rozeznáš výstupky.
Najednou, naprosto zničeho nic a skoro na místě se ale zastaví a přímo před tebou z něj vyletí jeden z ostnů takovou rychlostí že ho sotva postřehneš. V mžiku oka před tebou vytryskne vodopád jisker a tvůj čenich se rozhoří příšernou palčivou bolestí od úderu, ale ještě mnohem víc od elektřiny.
Překvapení a bolest tě doslova katapultují nazpět, až tvé paty najdou plastovou hradbu hranice kruhu a zastaví se o ní, zbytek těla ale ne.
“Osm vteřin.“
Oznámí ti klidně, bez urážení či výčitek Paku. A sleduje tě, jak sedíš na zemi a pozoruješ teleskopickou tyč s jehlanovitým hrotem, která se stejně rychle jako se vysunula opět zasouvá zpět do sloupu.
“To čekal jsem. Vědět tedy měl bys, než začneme, že soupeř tvůj známí je zásahy co soupeře zneškodní. Nezřídka první ranou páteř nebo kritické svaly on poničí aby souboj skončil dřív než započne.“
Řekne Paku klidně vysvětlení své otázky a na jediné srknutí dorazí svou večeři.
“Proto umění Bojového tance já učit tě chci. Část kterou začít chci pomoci nezraněný zůstat může ti. Ale trpělivost a otevřenou mysl od tebe žádá si. Nelze učit kde není snaha.“
Pokračuje skřítek ve své lekci a znovu ti věnuje jeden z učitelských pohledů. Tentokráte ale takový hlásající snahu učitele udržet svého žáka naživu.
“Tohle je stroj k výcviku našemu.“
Řekne tiše když dojíš směrem ke skoro čtyři metry vysokému sloupu doslova posetému jehlanovitými výběžky. Na šířku má skoro půl druhého metru, takže je to spíš válec z tvrdého plastu.
“A tohle pole které na něj máš.“
Zelený prst ukáže na kovový kruh kolem sloupu. Není nijak prostorný, od sloupu k hranici nemá ani tři metry a čiší z něj něco podezřelého. Působí jako dvorek, jako zóna smrti pro neopatrné.
“Úkol tvůj je prostý. V kruhu dobu danou vydržet. Dnes na polovině minuty začneme, pokud souhlasíš, mladý Arrrghu?“
Na Pakuův pokyn vstoupíš do kruhu. Už při prvním doteku poznáš že pod nohama nemáš běžnou podlahu. Skoro cítíš jak ti pod nohama vibrují elektrické signály, jak se pod tvou vahou prohýbají malé nepatrné hrbolky skryté pod vrstvami látky. Povrch je ale na stání hladký a klidný. Na rozdíl od sloupu před tebou. Ten se totiž okamžitě roztočí, nejdříve pomalu, s každou otáčkou ale akceleruje víc a víc a během pěti vteřin se už točí tak, že na něm sotva rozeznáš výstupky.
Najednou, naprosto zničeho nic a skoro na místě se ale zastaví a přímo před tebou z něj vyletí jeden z ostnů takovou rychlostí že ho sotva postřehneš. V mžiku oka před tebou vytryskne vodopád jisker a tvůj čenich se rozhoří příšernou palčivou bolestí od úderu, ale ještě mnohem víc od elektřiny.
Překvapení a bolest tě doslova katapultují nazpět, až tvé paty najdou plastovou hradbu hranice kruhu a zastaví se o ní, zbytek těla ale ne.
“Osm vteřin.“
Oznámí ti klidně, bez urážení či výčitek Paku. A sleduje tě, jak sedíš na zemi a pozoruješ teleskopickou tyč s jehlanovitým hrotem, která se stejně rychle jako se vysunula opět zasouvá zpět do sloupu.
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Informace, že je Koris odborník na mrzačení jedním úderem způsobí, že mi z úst unikne zasyčení. V tomto zvuku se snoubí soucit se všemi, kterým již tento gladiátor „napravil“ páteř spolu s přáním vyhnout se stejnému zranění. Představa, jak mi praskají obratle a jejich úlomky přeruší míchu není vůbec příjemná. Není nic horšího než nemoci se bránit. Jen ležet a čekat na ránu z milosti, dá-li se to tak v tomto případě vůbec nazvat.
Ten Koris musí být mimořádně silná bytost. Jistě ne člověk. Někdo takový by nepochybně nedokázal způsobit podobně těžká zranění… Pokud by k tomuto účelu nepoužil nějakou speciální zbraň. Ale tím by se jeho obratnost a pohyblivost notně snížila… A tím se dostáváme k tomu, proč se budeme učit tančit.
Nadvakrát do sebe hodím obsah misky. Po myšlenkách na zmrzačená těla nemám na jídlo, již takové pomyšlení. Sním ho spíše z nutnosti doplnit energii a tělu potřebné látky.
Uvidíte, že to není můj případ!
Promluvím odhodlaně a odložím prázdnou misku. Jakmile se mistr opět ujme slova, otočím se čelem k masívnímu sloupu. Pečlivě zkoumám jeho povrch a přemýšlím, jakým způsobem asi funguje. Vybavím si různé obdobné, nicméně menší pohyblivé, dřevěné klády, které při tréninku zastupovali soupeře. Je možné, že tento stroj je jejich větší a pohyblivější varianta. Této domněnce nahrávala i velikost kruhového pole.
Půl minuty? To bych mohl dát bez větších problémů!
Pomyslím si. Avšak dosavadní zkušenost s Pakuem naznačovala, že i za tímto, relativně jednoduchým úkolem, se skrývalo něco víc. Proto na hlas řeknu pouze:
Jak myslíte, mistře.
V momentě, kdy mi dá mužíček pokyn, vlezu do kruhu. Nyní poprvé podrobím důkladnějšímu zkoumání podlahu malé arény. Jemně našlapuji a snažím se chodidly vnímat veškerou nerovnost, přilnavost, či jakoukoliv jinou odlišnost. Levou nohou přejedu po ploše a poté několikrát uskočím. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsou v podlaze zabudované senzory zaznamenávající mou polohu.
Ale proč?
Marně hledám vysvětlení, jelikož předpokládám, že pohyby válce budou náhodné či případně budou sledovat tvar arény. Nicméně dál se tímto problémem nezabývám, jelikož se dá stroj do pohybu. Také tak učiním a malými skoky se neustále přesouvám z místa na místo. Prsty zatnu v pěst a ruce přitáhnu k hrudi jako boxer. V momentě, kdy se válec zastaví, znejistím a zapomenu se pohybovat. Jedno z ramen vyletí mým směrem tak rychle, že ho sotva postřehnu. Následně můj čenich ochromí bolest a já se ani nevím, jak ocitnu na kraji arény. Zhluboka dýchám, tvář mám zkroucenou v bolestivé grimase. Zatímco si sedám, nespouštím oči z teleskopické tyče, která mě zasáhla.
Jen osm?...
Promluvím zadýchaným hlasem.
Teď to bude víc. Uvidíte!
Odhodlaně se postavím a opět zaujmu bojové postavení. Tentokrát se již pohybuji rychleji a častěji měním směr, kterým uskakuji.
Informace, že je Koris odborník na mrzačení jedním úderem způsobí, že mi z úst unikne zasyčení. V tomto zvuku se snoubí soucit se všemi, kterým již tento gladiátor „napravil“ páteř spolu s přáním vyhnout se stejnému zranění. Představa, jak mi praskají obratle a jejich úlomky přeruší míchu není vůbec příjemná. Není nic horšího než nemoci se bránit. Jen ležet a čekat na ránu z milosti, dá-li se to tak v tomto případě vůbec nazvat.
Ten Koris musí být mimořádně silná bytost. Jistě ne člověk. Někdo takový by nepochybně nedokázal způsobit podobně těžká zranění… Pokud by k tomuto účelu nepoužil nějakou speciální zbraň. Ale tím by se jeho obratnost a pohyblivost notně snížila… A tím se dostáváme k tomu, proč se budeme učit tančit.
Nadvakrát do sebe hodím obsah misky. Po myšlenkách na zmrzačená těla nemám na jídlo, již takové pomyšlení. Sním ho spíše z nutnosti doplnit energii a tělu potřebné látky.
Uvidíte, že to není můj případ!
Promluvím odhodlaně a odložím prázdnou misku. Jakmile se mistr opět ujme slova, otočím se čelem k masívnímu sloupu. Pečlivě zkoumám jeho povrch a přemýšlím, jakým způsobem asi funguje. Vybavím si různé obdobné, nicméně menší pohyblivé, dřevěné klády, které při tréninku zastupovali soupeře. Je možné, že tento stroj je jejich větší a pohyblivější varianta. Této domněnce nahrávala i velikost kruhového pole.
Půl minuty? To bych mohl dát bez větších problémů!
Pomyslím si. Avšak dosavadní zkušenost s Pakuem naznačovala, že i za tímto, relativně jednoduchým úkolem, se skrývalo něco víc. Proto na hlas řeknu pouze:
Jak myslíte, mistře.
V momentě, kdy mi dá mužíček pokyn, vlezu do kruhu. Nyní poprvé podrobím důkladnějšímu zkoumání podlahu malé arény. Jemně našlapuji a snažím se chodidly vnímat veškerou nerovnost, přilnavost, či jakoukoliv jinou odlišnost. Levou nohou přejedu po ploše a poté několikrát uskočím. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsou v podlaze zabudované senzory zaznamenávající mou polohu.
Ale proč?
Marně hledám vysvětlení, jelikož předpokládám, že pohyby válce budou náhodné či případně budou sledovat tvar arény. Nicméně dál se tímto problémem nezabývám, jelikož se dá stroj do pohybu. Také tak učiním a malými skoky se neustále přesouvám z místa na místo. Prsty zatnu v pěst a ruce přitáhnu k hrudi jako boxer. V momentě, kdy se válec zastaví, znejistím a zapomenu se pohybovat. Jedno z ramen vyletí mým směrem tak rychle, že ho sotva postřehnu. Následně můj čenich ochromí bolest a já se ani nevím, jak ocitnu na kraji arény. Zhluboka dýchám, tvář mám zkroucenou v bolestivé grimase. Zatímco si sedám, nespouštím oči z teleskopické tyče, která mě zasáhla.
Jen osm?...
Promluvím zadýchaným hlasem.
Teď to bude víc. Uvidíte!
Odhodlaně se postavím a opět zaujmu bojové postavení. Tentokrát se již pohybuji rychleji a častěji měním směr, kterým uskakuji.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Vrátíš se do kruhu s novým odhodláním a tentokráte již připraven sleduješ jak se sloupec znovu roztočí. Tentokráte už nehodláš hrát jeho hru a uhýbáš všemi směry dokud…
Sloupec se znovu zastaví a bleskově vypálí jeden z ostnů na úrovni tvého žaludku. Postřehneš ho, jsi připraven a bleskově uskočíš na stranu. Přímo do dráhy druhého, který ti věnuje další bolestné žihadlo do čenichu než dokážeš po doskoku zformovat svaly k dalšímu pohybu. Sloupec si tě okamžitě našel a s mírným natočením ti odpověděl. Bolest a jiskry tentokráte překvapí mnohem méně, ale to neznamená, že by neměli naprosto stejný účinek. Ano, opět sedíš mimo kruhový ring vytlačen z něj teleskopickou tyčí a proudem.
“Osm a půl vteřiny.“
Oznámí Paku a zastříhá ušima.
“Pověz, myslíš že nějaké chyby dopouštíš se?“
Zeptá se tě najednou klidně skřítek a vyskočí si na nedalekého cvičebního koně, aby se na něj pohodlně usadil.
“A v čem mohla by ta chyba být, přemýšlet zkus. Vždyť mysl, půlkou bojovníka je.“
Dodá klidně.
Vrátíš se do kruhu s novým odhodláním a tentokráte již připraven sleduješ jak se sloupec znovu roztočí. Tentokráte už nehodláš hrát jeho hru a uhýbáš všemi směry dokud…
Sloupec se znovu zastaví a bleskově vypálí jeden z ostnů na úrovni tvého žaludku. Postřehneš ho, jsi připraven a bleskově uskočíš na stranu. Přímo do dráhy druhého, který ti věnuje další bolestné žihadlo do čenichu než dokážeš po doskoku zformovat svaly k dalšímu pohybu. Sloupec si tě okamžitě našel a s mírným natočením ti odpověděl. Bolest a jiskry tentokráte překvapí mnohem méně, ale to neznamená, že by neměli naprosto stejný účinek. Ano, opět sedíš mimo kruhový ring vytlačen z něj teleskopickou tyčí a proudem.
“Osm a půl vteřiny.“
Oznámí Paku a zastříhá ušima.
“Pověz, myslíš že nějaké chyby dopouštíš se?“
Zeptá se tě najednou klidně skřítek a vyskočí si na nedalekého cvičebního koně, aby se na něj pohodlně usadil.
“A v čem mohla by ta chyba být, přemýšlet zkus. Vždyť mysl, půlkou bojovníka je.“
Dodá klidně.
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Už mě nepřekvapí. Už vím, proti čemu stojím.
Opakuji si dokola tato slova, zatímco pohledem nepřestávám hypnotizovat přístroj a jeho ramena. Předešlá zkušenost potvrdila mou domněnku, že jsou v podlaze zabudovaná čidla, která vysílají signál do sloupu a udávají mu tak moji polohu. Pokud budu dostatečně rychlý a nebudu se na žádném místě dlouho zdržovat, mohl bych tentokrát vydržet na nohách delší dobu.
Musíš zůstat v pohybu! Nezastavuj se!
Připomenu si. Našlapuji pouze na špičky chodidel a snažím se maximálně využívat svou pohybovou energii, abych tak šetřil síly. Pak to přijde. Sloupec se zastaví a v tu ránu mým směrem vystřelí jedno z ramen. Uskočím stranou, naneštěstí do dráhy druhého. Z tlamy mi unikne bolestivé zavrčení. Švihnu ocasem a máchnu rukama v hloupé snaze se čehokoliv zachytit a zastavit pád. Opět se ocitnu mimo kruhový prostor. Posadím se a propaluji válec očima. Můj plán selhal a na náladě mi nepřidá ani informace o čase.
To není čas, v jaký jsem doufal.
Pronesu upřímně. Jakmile se mě mužík zeptá na to, kde dělám chybu, zamyslím se. Jistěže jsem něco dělal špatně. Kdyby tomu tak nebylo, vydržel bych v ringu mnohem déle.
Řekl bych…
Dám si pauzu. Jednak abych zvážil svá slova a jednak, proto abych se nadechl.
…že nejsem dost obratný.
Vzpomenu si na Heliu, která se v aréně doslova vznášela. Pokud bych se dokázal pohybovat, alespoň z desetiny stejně dobře jako ona, jistě bych se udržel na nohách minimálně minutu!
Už mě nepřekvapí. Už vím, proti čemu stojím.
Opakuji si dokola tato slova, zatímco pohledem nepřestávám hypnotizovat přístroj a jeho ramena. Předešlá zkušenost potvrdila mou domněnku, že jsou v podlaze zabudovaná čidla, která vysílají signál do sloupu a udávají mu tak moji polohu. Pokud budu dostatečně rychlý a nebudu se na žádném místě dlouho zdržovat, mohl bych tentokrát vydržet na nohách delší dobu.
Musíš zůstat v pohybu! Nezastavuj se!
Připomenu si. Našlapuji pouze na špičky chodidel a snažím se maximálně využívat svou pohybovou energii, abych tak šetřil síly. Pak to přijde. Sloupec se zastaví a v tu ránu mým směrem vystřelí jedno z ramen. Uskočím stranou, naneštěstí do dráhy druhého. Z tlamy mi unikne bolestivé zavrčení. Švihnu ocasem a máchnu rukama v hloupé snaze se čehokoliv zachytit a zastavit pád. Opět se ocitnu mimo kruhový prostor. Posadím se a propaluji válec očima. Můj plán selhal a na náladě mi nepřidá ani informace o čase.
To není čas, v jaký jsem doufal.
Pronesu upřímně. Jakmile se mě mužík zeptá na to, kde dělám chybu, zamyslím se. Jistěže jsem něco dělal špatně. Kdyby tomu tak nebylo, vydržel bych v ringu mnohem déle.
Řekl bych…
Dám si pauzu. Jednak abych zvážil svá slova a jednak, proto abych se nadechl.
…že nejsem dost obratný.
Vzpomenu si na Heliu, která se v aréně doslova vznášela. Pokud bych se dokázal pohybovat, alespoň z desetiny stejně dobře jako ona, jistě bych se udržel na nohách minimálně minutu!
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Paku pokývá hlavou.
“Správným směrem mysl tvá směřuje. Obratnost vskutku otázkou úspěchu tu je, ale mnohem víc o klid jde.“
Odpoví ti skřítek s klidným úsměvem.
“Příliš zbytečného pohybu ty děláš. Příliš rovnováhy stojí tě to. Pomaleji, klidněji skus to.“
Dá ti Paku pár rad. A po chvilce přemítání seskočí ze svého sedátka.
Sleduješ jak malý skřítek zaujme tvé místo v kruhu. Jak mu okamžitě odpoví sloup zahájením rotace. Paku mu ale snad ani nevěnuje pozornost, jen si tam klidně a pokojně stojí, žádný postoj, žádné našponované svaly. Jen stojí, uši sklopené, ale natočené, oči přivřené ale ledově klidné.
Sloup se zarazí, co přijde víš. Přímo proti malé postavě vyrazí osten.
Jehlan prosviští vzduchem na celou délku teleskopické tyče, zelené tělo mu ale uhne. Žádný úskok, žádný chvatný ústup. Paku se vlastně ani nehne z místa, jen se klidně natočí bokem a uvolní tak ostnu cestu. Sloup se pohne, vystrčený osten se vzdálí od mužíka, aby udělal místo druhému. Tentokrát jehlan míří na hlavu, malá postava se ale opět jen stočí tak, aby mu uhnula aniž by udělal jediný krok.
Dva prudké výpady v jediné vteřině a přeci jako by to byli minuty, jako by Paku měl všechen čas co potřebuje, jako by to byla jen lehká rozcvička.
Sloup se znovu roztočí, tentokráte s vystřeleným ostnem trčícím jako překážkou. Paku se sehne a sloup ihned zastaví, další osten vystřelí proti sehnuté hlavě.
Krok. Paku ustoupí levou nohou doprava, ladná klidná otočka která jej odsune z cesty útoku. První krok který musel udělat a neposunul ho o víc než dvacet centimetrů.
Další osten, další náklon. Paku jen otáčí trupem, uhýbá nohama, nebo, musí-li udělá jeden krok stranou. Nikdy nevyskočí, nikdy nezaváhá. Celou dobu je klidný a pevný, jako by se jen proplétal lesem větví.
“Teď ty, mladý Arrrghu.“
Řekne klidně, když sám od sebe přeruší svůj tanec po dobrých pěti minutách a klidně odejde z kruhu bez zásahu.
“Trochu klidu tentokráte zkus, pozornost máš, dokázat to můžeš.“
Paku pokývá hlavou.
“Správným směrem mysl tvá směřuje. Obratnost vskutku otázkou úspěchu tu je, ale mnohem víc o klid jde.“
Odpoví ti skřítek s klidným úsměvem.
“Příliš zbytečného pohybu ty děláš. Příliš rovnováhy stojí tě to. Pomaleji, klidněji skus to.“
Dá ti Paku pár rad. A po chvilce přemítání seskočí ze svého sedátka.
Sleduješ jak malý skřítek zaujme tvé místo v kruhu. Jak mu okamžitě odpoví sloup zahájením rotace. Paku mu ale snad ani nevěnuje pozornost, jen si tam klidně a pokojně stojí, žádný postoj, žádné našponované svaly. Jen stojí, uši sklopené, ale natočené, oči přivřené ale ledově klidné.
Sloup se zarazí, co přijde víš. Přímo proti malé postavě vyrazí osten.
Jehlan prosviští vzduchem na celou délku teleskopické tyče, zelené tělo mu ale uhne. Žádný úskok, žádný chvatný ústup. Paku se vlastně ani nehne z místa, jen se klidně natočí bokem a uvolní tak ostnu cestu. Sloup se pohne, vystrčený osten se vzdálí od mužíka, aby udělal místo druhému. Tentokrát jehlan míří na hlavu, malá postava se ale opět jen stočí tak, aby mu uhnula aniž by udělal jediný krok.
Dva prudké výpady v jediné vteřině a přeci jako by to byli minuty, jako by Paku měl všechen čas co potřebuje, jako by to byla jen lehká rozcvička.
Sloup se znovu roztočí, tentokráte s vystřeleným ostnem trčícím jako překážkou. Paku se sehne a sloup ihned zastaví, další osten vystřelí proti sehnuté hlavě.
Krok. Paku ustoupí levou nohou doprava, ladná klidná otočka která jej odsune z cesty útoku. První krok který musel udělat a neposunul ho o víc než dvacet centimetrů.
Další osten, další náklon. Paku jen otáčí trupem, uhýbá nohama, nebo, musí-li udělá jeden krok stranou. Nikdy nevyskočí, nikdy nezaváhá. Celou dobu je klidný a pevný, jako by se jen proplétal lesem větví.
“Teď ty, mladý Arrrghu.“
Řekne klidně, když sám od sebe přeruší svůj tanec po dobrých pěti minutách a klidně odejde z kruhu bez zásahu.
“Trochu klidu tentokráte zkus, pozornost máš, dokázat to můžeš.“
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Hlavně že jsem nebyl úplně mimo.
Pomyslím si, když Paku spustí.
Nebudu pak snadnější terč?
Zareaguji na mužíčkova slova. Načež můj učitel seskočí a vymění si se mnou místo v kruhu. Opřu se zády o nejbližší posilovací stroj a zkřížím ruce na hrudi. Oči nespouštím z arény. Nedočkavost ve mně narůstá v očekávání názorné ukázky toho, jak by měl trénink v ringu vypadat. A už teď je mi jasné, že mi z nadcházejícího představení spadne čelist. Otázkou zůstává, jak moc. Jen co se zelená nožka ocitne na podložce, sloupec se roztočí. Mistrova reakce? Žádná. Ani zdaleka nepřipomíná bojovníka. Spíše stařečka, který se omylem ocitl v tělocvičně. Nepřipravuje se na úskok, v jeho těle není sebemenší známka po napětí. Netrvá to dlouho a sloupec se zastaví. Vycením špičáky a napřímím se, zatímco Paku opět nehne ani brvou. První rameno vystřelí jeho směrem. Drobná bytůstka se pouze nepatrně pootočí. Tak málo stačí, aby se vyhnula úderu. Uznale kývnu hlavou. Přesto jedna má část pochybuje, že by tato strategie mohla fungovat déle než pár sekund. Nicméně ani další tyč nenajde svůj cíl.
Je neuvěřitelně rychlý! Jak kdyby věděl, kam další rameno vystřelí.
Je to tu, spadla mi čelist. S otevřenou pusou zírám na ukázkovou práci celého těla. Minimum pohybu, minimum vynaložené energie. Kdybych já vydržel tak dlouho, už bych začínal pociťovat první náznaky únavy. Pocení, zrychlené dýchání. Na mužíčkovi však není znát ani jedno.
Neskutečné!
Vyvstane mi na mysli v momentě, kdy mistr opustí ring. Na jeho výzvu pouze pokynu hlavou a odpočatý vyrazím vstříc sloupci v ringu.
Ano, mistře… budu se snažit.
Odpovím mezitím, co vstupuji do kruhu. Neskutečně mě těší, že ve mně malý bojovník vidí dostatek potenciálu, proto ho nesmím zklamat!
Klid. Nikam nespěchej! Nedělej žádné zbytečné pohyby navíc. Předveď Pakuovi bojový minimalizmus.
Zhluboka vydechnu, uvolním se a pohledem visím na roztočeném sloupu.
Hlavně že jsem nebyl úplně mimo.
Pomyslím si, když Paku spustí.
Nebudu pak snadnější terč?
Zareaguji na mužíčkova slova. Načež můj učitel seskočí a vymění si se mnou místo v kruhu. Opřu se zády o nejbližší posilovací stroj a zkřížím ruce na hrudi. Oči nespouštím z arény. Nedočkavost ve mně narůstá v očekávání názorné ukázky toho, jak by měl trénink v ringu vypadat. A už teď je mi jasné, že mi z nadcházejícího představení spadne čelist. Otázkou zůstává, jak moc. Jen co se zelená nožka ocitne na podložce, sloupec se roztočí. Mistrova reakce? Žádná. Ani zdaleka nepřipomíná bojovníka. Spíše stařečka, který se omylem ocitl v tělocvičně. Nepřipravuje se na úskok, v jeho těle není sebemenší známka po napětí. Netrvá to dlouho a sloupec se zastaví. Vycením špičáky a napřímím se, zatímco Paku opět nehne ani brvou. První rameno vystřelí jeho směrem. Drobná bytůstka se pouze nepatrně pootočí. Tak málo stačí, aby se vyhnula úderu. Uznale kývnu hlavou. Přesto jedna má část pochybuje, že by tato strategie mohla fungovat déle než pár sekund. Nicméně ani další tyč nenajde svůj cíl.
Je neuvěřitelně rychlý! Jak kdyby věděl, kam další rameno vystřelí.
Je to tu, spadla mi čelist. S otevřenou pusou zírám na ukázkovou práci celého těla. Minimum pohybu, minimum vynaložené energie. Kdybych já vydržel tak dlouho, už bych začínal pociťovat první náznaky únavy. Pocení, zrychlené dýchání. Na mužíčkovi však není znát ani jedno.
Neskutečné!
Vyvstane mi na mysli v momentě, kdy mistr opustí ring. Na jeho výzvu pouze pokynu hlavou a odpočatý vyrazím vstříc sloupci v ringu.
Ano, mistře… budu se snažit.
Odpovím mezitím, co vstupuji do kruhu. Neskutečně mě těší, že ve mně malý bojovník vidí dostatek potenciálu, proto ho nesmím zklamat!
Klid. Nikam nespěchej! Nedělej žádné zbytečné pohyby navíc. Předveď Pakuovi bojový minimalizmus.
Zhluboka vydechnu, uvolním se a pohledem visím na roztočeném sloupu.
"Zlo se blíží a má služba začíná. Neskončí až do mé smrti.
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Jsem světlo v nejtemnější noci. Hlas slabších. Blaster, který je ochrání.
Svěřuji svůj život Antarianským Rangerům. Pro tento den a pro všechny, které přijdou."
-Přísaha Antarianských Rangerů
Re: Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:
Čekat nemusíš nijak dlouho, sloup jakoby rozladěný z nedávné porážky na sebe nenechá dlouho čekat a během pár vteřin se zastaví.
První výhodu kterou oproti tobě Paku jistě má odhalíš okamžitě. Na rozdíl od metrové postavičky nabízíš sloupu mnohem víc hmoty k zasažení a tudíž musíš sledovat mnohem větší jeho část.
Je to tu!
Postřehneš jak se rameno pohne a zpola reflexivně se nahneš doprava v kopii mužíkových pohybů. Není to tak snadné jak se zdá, rameno je rychlé a ty velký. Cítíš jak ti chladný kov pročísne srst na břiše a není to jen srst co zasáhne. Zásah ale není tak silný jako ti první, nedokáže tě vyhodit z ringu, jen není zrovna příjemný a odstrčí tě dost abys udělal krok stranou. Není to tak elegantní jako Pakuův výkon, ale ustál jsi první ránu bez toho abys uskakoval, jen rovnováze to zase neprospělo tolik jak bys chtěl.
Vystřelí další, sloup si tentokráte nebere servítky a míří na krk. Navíc v momentě kdy tvá rovnováha není ještě zcela zpět. Takřka jistý zásah.
“Vpravo!“
Pakuův výkřik je skoro jako kváknutí žáby jen stokrát rychlejší. Vpravo znamená poddat se ztracené rovnováze a prostě padat nazad, ale jsi moc soustředěný na pohybující se rameno abys nad tím přemýšlel a prostě se poddáš.
Je to jako volný pád. Takový divný pocit volnosti a bezmoci zároveň, když víš že se vahou opíráš do prázdnoty, když jen čekáš až jí vystřídá tvrdá realita dna.
“Vlevo!“
Paku opět vykřikne povel. Všiml si ramene dřív než jsi ho vůbec zaregistroval. Ty ještě sleduješ to, co jen o šest centimetrů minulo tvůj krk.
Vlevo? Vlevo znamená zpět, proti tvému pádu, zpět na nohy. Mozek hledá odpověď, oči hledají rameno, uši náznak nápovědy od mužíčka usazeného kdesi v jiném světě a nohy… ty prostě dělají co mají. Kam nebo proč se hne pravá noha chápeš jen někde na hraně vědomí, víš že se hýbe, chápeš co chce udělat, jen ten milion věcí kolem, které tam vždycky byli teď chybí. Vědomí rozkazu, vzpomínka na přípravu, vědomí důsledku, pozice, cíle. Noha se prostě hýbe, dokud pod sebou nenajde zem. Je měkká a tam kde dopadla se trochu prohne, cítíš jemné statické vibrace které ti češou srst kolem chodidel.
Stojí v ringu, ještě nejsi poražen. Zmobilizovat svaly netrvá tak dlouho jak bys čekal, jen to bolí. Uvolněné svaly protestují, vzduch se ti staví na odpor, ale na tom nezáleží. Tělo se hýbe, hýbe se tím správným směrem, vpřed.
Krok a v něm otočení hlavy, podívat se na rameno které se objevilo za tvým bokem. Prořezává vzduch jen kousek nad tvým napnutým stehnem, další takřka jistý zásah…
Pravá noha je k dalšímu pohybu spíš donucená. Mozek jí volá, protože myšlenka rozplácnout se tady na čumák se mu nelíbí, ale ve stejnou chvíli se ozve i to válečnické něco uvnitř. To co hlásá, že boj ještě neskončil, že ještě stojíš v ringu, že sloup byl právě povýšen na právoplatného soupeře. Noha se zastaví vedle své sestry, která jí vystřídá a opět tě otočí zpět proti tvému protivníku. Protivníku připravenému k dalšímu výpadu. Rameno vyráží ve výši tvé hrudi, cítíš ho, víš o něm snad dřív než se pohne. Míří přímo na srdce…
Čekat nemusíš nijak dlouho, sloup jakoby rozladěný z nedávné porážky na sebe nenechá dlouho čekat a během pár vteřin se zastaví.
První výhodu kterou oproti tobě Paku jistě má odhalíš okamžitě. Na rozdíl od metrové postavičky nabízíš sloupu mnohem víc hmoty k zasažení a tudíž musíš sledovat mnohem větší jeho část.
Je to tu!
Postřehneš jak se rameno pohne a zpola reflexivně se nahneš doprava v kopii mužíkových pohybů. Není to tak snadné jak se zdá, rameno je rychlé a ty velký. Cítíš jak ti chladný kov pročísne srst na břiše a není to jen srst co zasáhne. Zásah ale není tak silný jako ti první, nedokáže tě vyhodit z ringu, jen není zrovna příjemný a odstrčí tě dost abys udělal krok stranou. Není to tak elegantní jako Pakuův výkon, ale ustál jsi první ránu bez toho abys uskakoval, jen rovnováze to zase neprospělo tolik jak bys chtěl.
Vystřelí další, sloup si tentokráte nebere servítky a míří na krk. Navíc v momentě kdy tvá rovnováha není ještě zcela zpět. Takřka jistý zásah.
“Vpravo!“
Pakuův výkřik je skoro jako kváknutí žáby jen stokrát rychlejší. Vpravo znamená poddat se ztracené rovnováze a prostě padat nazad, ale jsi moc soustředěný na pohybující se rameno abys nad tím přemýšlel a prostě se poddáš.
Je to jako volný pád. Takový divný pocit volnosti a bezmoci zároveň, když víš že se vahou opíráš do prázdnoty, když jen čekáš až jí vystřídá tvrdá realita dna.
“Vlevo!“
Paku opět vykřikne povel. Všiml si ramene dřív než jsi ho vůbec zaregistroval. Ty ještě sleduješ to, co jen o šest centimetrů minulo tvůj krk.
Vlevo? Vlevo znamená zpět, proti tvému pádu, zpět na nohy. Mozek hledá odpověď, oči hledají rameno, uši náznak nápovědy od mužíčka usazeného kdesi v jiném světě a nohy… ty prostě dělají co mají. Kam nebo proč se hne pravá noha chápeš jen někde na hraně vědomí, víš že se hýbe, chápeš co chce udělat, jen ten milion věcí kolem, které tam vždycky byli teď chybí. Vědomí rozkazu, vzpomínka na přípravu, vědomí důsledku, pozice, cíle. Noha se prostě hýbe, dokud pod sebou nenajde zem. Je měkká a tam kde dopadla se trochu prohne, cítíš jemné statické vibrace které ti češou srst kolem chodidel.
Stojí v ringu, ještě nejsi poražen. Zmobilizovat svaly netrvá tak dlouho jak bys čekal, jen to bolí. Uvolněné svaly protestují, vzduch se ti staví na odpor, ale na tom nezáleží. Tělo se hýbe, hýbe se tím správným směrem, vpřed.
Krok a v něm otočení hlavy, podívat se na rameno které se objevilo za tvým bokem. Prořezává vzduch jen kousek nad tvým napnutým stehnem, další takřka jistý zásah…
Pravá noha je k dalšímu pohybu spíš donucená. Mozek jí volá, protože myšlenka rozplácnout se tady na čumák se mu nelíbí, ale ve stejnou chvíli se ozve i to válečnické něco uvnitř. To co hlásá, že boj ještě neskončil, že ještě stojíš v ringu, že sloup byl právě povýšen na právoplatného soupeře. Noha se zastaví vedle své sestry, která jí vystřídá a opět tě otočí zpět proti tvému protivníku. Protivníku připravenému k dalšímu výpadu. Rameno vyráží ve výši tvé hrudi, cítíš ho, víš o něm snad dřív než se pohne. Míří přímo na srdce…
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!