Edge Resistance - Vzestup Fénixe (Merthor)

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Aki ti bohužel nehodlala dát moc šancí na zásah proti poslednímu nepříteli. Než jsi se totiž na žebříku dostal zhruba do poloviny, zazněla další střelba. Aki vystřílela do mezery pod lodí větší část ze zbytku zásobníku aby vzápětí tím samým místem proklouzla poloskluzem. Tohle strážce nečekal. Když se dívka objevila zčista jasna vedle nohy korvety, ještě ležící na zemi, mířila jeho zbraň úplně jinam. Zazněly poslední dva výstřely a po nich tiché žuchnutí.
“Tady čistý!“
Ohlásila ve vteřině Aki a objevila se zpátky na Railinově straně korvety.
“Co teď?“
Otázka Aki sice byla obrácená k Railinovi, ale nebylo to nic proti tobě. Railin byl prostě poruce zatímco ty jsi teprve slézal na ochoz.

“Co kdybychom odsud zkusili zmizet než se objeví společnost?“
Křikl za tebou Railin celkem bezpředmětnou otázku kterou tě spíš chtěl ujistit o pozici velitele, koneckonců co jiného byste asi tak mohli dělat.
“Já se postarám o vrata.“
Přiřadil si tedy ihned úkol a zamířil k několika panelům pod tebou. Ty jsi od nich byl blíž, to byla pravda, ale na druhou stranu jsi byl na rozdíl od Railina pilot a toho bylo za daných okolností potřeba jinde.

“A já zkusím zpomalit návštěvu!“
Křikla po vás obou Aki a zmizela v bočním vchodu s něčím v ruce.

Konečně se tvé nohy dotkly pevného kovu ochozu. Tělo strážce nebylo ani metr od tebe a v ruce stále ještě svíral blasterovou pušku. Když jsi jí ale sebral, nekladla ti ruka žádný odpor, vlastně naopak, uhnula ti z cesty. Strážce byl pořád ještě naživu. Z pod jeho těla kapala skrze otvory v ochozu krev a tvořila dole ohromnou kaluž. Ztratil už skoro všechnu barvu ve tváři a jeho oči už se skoro potáceli na hranici bělma, ale stále dýchal a… a chroptěl. Proti-blasterová vesta kterou na sobě mu byla zcela k ničemu. Railin se trefil přímo do bočních spon kterými se zapínala. Dokonale smrtící zásah. Tepelný náboj nejen že pronikl hluboko do těla, ale ještě roztrhal několik jistících svorek, které se jako šrapnely roztříštili do rány a potrhali muže zevnitř. Rána tím nebyla zcela spálená a o to víc krvácela.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Do lepší střelecké pozice jsem se chtěl dostal více méně projistotu. Člověk nikdy nevěděl, co se může stát, dokud není hotovo.
Pravděpodobnost, že Aki onoho posledního strážce zvládne byla samozřejmě dost vysoká a s Akinou reakcí se během okamžiku změnila v jistotu. Já jsme vlastně při sestupu po žebříku mohl sotva pozorovat jak si Aki počíná. Provedla to opravdu dobře.
Proklouznout pod korvetou byl lepší způsob, než ji obíhat, protože to by trvalo daleko déle. navíc zrovna Aki se něco takového mohlo snadno podařit. A taky se jí to podařilo. I doprovázející zvuk palby byl výmluvný, takže já bych byl už dost zbytečný.
Celá ta akce se opět seběhla opravdu rychle a stejně neuvěřitelnou rychlostí celý ten vývoj událostí i pokračoval.
Tak rychle jak to jen šlo jsem pokračoval po žebříku dolů na ochoz. Onomu vítěznému zvolání jsem se musel pousmát, i když byla pravda, že jsem ještě zdaleka vyhráno neměli a vlastně jsme ani mít neměli, dokud nedokončíme celý plán a neodletíme.
"Dobrá práce," zavolal jsem na dolů na Aki a Railina stručnou, situaci přiměřenou, ale zcela upřímnou pochvalu.
Pak Railin i Aki předvedli další úžasnou pohotovou reakci. Nebylo potřeba na nic upozorňovat, nic připomínat, jednali sami. Rozdělili si úkoly přesně jak bylo potřeba. To znamenalo, že o vrata jsem se nemusel starat, protože to udělá Railin.
O případnou "návštěvu" posil jsem trochu obavy měl a nestarat jsem se o ni tak docela nemohl, i když bylo dobré mít někoho, kdo na ně dá pozor. Aki nás mohla upozornit, až se objeví a sama s tím něco udělat. Zvlášť když přijdou hlavním vchodem. Seskočil jsem z žebříku na ochoz a ještě jednou jsem se letmo ohlédl na výsledek naší snahy tam dole, na Aki a na Railina.
"Fajn, takže já půjdu do kokpitu nahodit systémy," zhodnotil jsem situaci a nahlas vyslovil poslední důležitou věc, již bylo potřeba udělat. To znamenalo nejdřív najít cestu dolů z ochozu. ze dna doku už bych se dostal ke korvetě celkem snadno.
Pak jsme ještě musel doufat, že mi to s korvetou půjde stejně jako s Coronou. Na korvetu jsme přeci jen nebyl vůbec zvyklý a počítal jsem s tím, že ovládání ozbrojené korvety bude o něco obtížnější, než tomu bylo u malého nákladního frachťáku.
Ještě před tím jsem se ale sklonil ke strážnému blízko žebříku. Pohled to opravdu nebyl vůbec pěkný.
Nikdy to není hezký pohled vidět někoho umírat. Zvlášť, když ho při tom vidíte takhle zblízka. Toho strážce, kterého jsem zasáhl já jsem si raději vůbec nepřál vidět, protože to by byl pohled ještě horší, o pocitech nemluvě. Pocit při něčem takovém je opravdu zvláštní. Když člověk stojí nad svým protivníkem a říká si, "za smrt tohohle můžu já" nedoprovází to žádný vítězoslavný pocit, jen určitá prázdnota uvnitř a vůbec zvláštní pocity se kterými se člověk prostě musí nějak vyrovnat.
Zvedl jsme ze země strážcovu blasterovou pušku a odebral jsem mu i vysílačku. Rozhlédl jsem se jestli u sebe nemá i nůž. Nůž jaký měli Aki, nebo Trinna by se mi možná sem tam taky hodil, I když jsem častěji volil pistoli. Vysílačku jsem si připevnil k opasku, blasterovou pušku pokud to šlo, jsme si zatím pověsil na rameno. Po cestě dolů z ochozu by mi mohla překážet.
Svou blasterovou pistoli v níž ještě trocha munice zbyla jsem si ponechal v ruce. Pak jsem se od strážce raději rychle odvrátil.
Nechtělo se mi na tu scénu dívat zblízka příliš dlouho. Ten strážce byl zřejmě v takovém stavu, že už nebyl nebezpečný a já natolik otrlý a chladnokrevný, abych s třeba chtěl ještě něco dělat jsem přeci jen nebyl. Snad bych něco takového nedokázal.
Strážcovu vestu jsem si vzít nemohl. S rozstřílenými přezkami byla celkem vážně poškozená a tím pádem nepoužitelná.
Podobné to zřejmě bylo u možná bylo u ostatního vybavení strážců, protože ti tři dole schytali ještě víc zásahů, než tenhle.
Rozhodl jsme se, že se dalšími podobnými věcmi nebudu zabývat a raději pospíším přímo do kokpitu Korvety, abych mohl v nejkratším možném čase nahodit všechny potřebné systémy a s konečnou platností zařídil náš odlet. Pokud bych si doopravdy chtěl sehnat nějaké to vybavení, jaké strážci používali, v centrálním skaldu DDC bych tyto věci zřejmě nalezl úplně nové.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

S blasterovou puškou jsi po chvíli vyrazil dál, a cestou po ochozu si připínal vysílačku lepící se krví sípajícího polomrtvého strážce, jehož jsi ponechával za sebou. Z ochozu vedli dolů celkem dvě cesty, obě v podobě žebříku, zvolil jsi tedy prostě tu bližší. Žebřík byl pevný a na rozdíl od toho z poklopu příčkový, takže sis větší část sestupu urychlil skluzem. Bylo to rozhodně dobře, protože kdybys to neudělal, byl bys ještě na něm, když dokem otřásl výbuch. Tenhle ale nepřicházel zvenčí. Tenhle přicházel ode dveří do nichž před chvílí zmizela Aki a z kterých se rázem vyvalil obří oblak prachu a kouře následovaný jedním stínem.
“Tohle by je mělo zdržet.“
Ohlásí Aki rozkašlávající a rukou rozhánějící mračno. To cos jen letmo postřehl s čím odcházela, nebylo nic jiného než pás granátů, který právě dost radikálně restrukturoval boční schodiště.
“Teď ještě ten druhý.“
Zaúkolovala se okamžitě a dozbrojena se puškou jednoho z mrtvých strážců vyrazila hlídat přístupovou chodbu. Railin nic neříkal, jen výmluvně pozvedl obočí.

“Vrata asi nebudou problém.“
Křikl po chvilce aby tě ujistil, že už se čeká jen na tebe a korvetu.

Ta ovšem přeci jen jistý oříšek byla. Pravda spodní nástupní rampa byla sklopená a otevřená, takže dostat se dovnitř byla otázka pohodlného nastoupení po rampě. Jenže do výtahu, výtahu s označenými pěti palubami, což byl od jednoduchého frachťáku jako Corona dost markantní rozdíl. O poloze můstku jsi tedy jistou představu samozřejmě měl, ale o vnitřním uspořádání lodi už ne.

--------------------
Nevím, jak jsi na tom s CR90, takže můstek je vidět na přídi uprostřed.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Ohledně vysílačky jsem měl jistý nápad. Věděl jsem, že nám může být svým způsobem dost nebezpečná, ale v určitém krajním případě by se dala zkusit použít k pokusu o provedení drobné lsti. Proto jsem si ji vzal a po dobu co budeme na Drearii jsme si ji chtěl ponechat u sebe. Jinak mi ale ta zakrvácená věc, nebyla vůbec příjemná. Stačilo se vysílačky dotknout, aby si člověk připomenul pohled na výjev, který jsem měl až doteď před sebou. Přiměl jsem se vysílačku nezahodit a zajistit ji u opasku. Mezi tím už jsem se rozhlížel po cestě dolů z ochozu. Tu jsem nemusel hledat ani moc dlouho. Bližší žebřík, jsem zahlédl skoro okamžitě. S žebříkem bylo pokračování v sestupu celkem v pohodě. Dokázal bych si představit i trochu složitější cestu dolů.
Rychle jsem překonal vzdálenost mezi místem kde jsme stál a žebříkem a bez otálení začal po žebříku rychle sestupovat.
Rychle jsme překonal několik horních příček, pak jsem z větší části uvolnil nohy a plynule sjížděl až ke dnu doku.
Teď jsem konečně stál na stejné na níž byli i ostatní a hlavně tam byla korveta. Podíval jsem se na ní a vzápětí se trochu lekl, když dokem zalomcoval výbuch. Byl jsem rád, že stojím pevně oběma nohama na zemi a že jsme se mohl udržet na nohou.
Nejprve trochu zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se zorientoval, co se to děje. Další výbuch přeci v původním plánu nebyl, takže bylo potřeba najít potřebnou souvislost. Důležité při tom bylo, že výbuch nepřicházel z dálky, ale z blízka.
Ani tohle hledání nebylo tak složité. Stačilo se podívat ke dveřím. Ještě důležitější, než samo cosi napovídající mračno prachu bylo to, že u nich stála Aki. Před aki jsem dnes musel hluboko smeknout. Měla jeden lepší postřeh a nápad, než druhý.
I tohle bylo opravdu chytré zasypat a zablokovat vchody do doku. Chvíli jsem přemýšlel, kde na ty nápady chodí a jestli bych na tenhle další Akin nápad přišel i já. Primárně jsem se zabýval jiným věcmi které byly taky docela důležitě.
To, že Railin dokáže relativně snadno otevřít vrata bylo důležité neméně. Vypadalo to, že zatím moc komplikací není.
"Fajn, až začnou nabíhat systémy, otevři vrata a oba rychle nastupte na palubu," Doplnil jsem ještě rychle co bylo třeba, poslední i když celkem jasné instrukce pro Railina a Aki. Pokud se čekalo už jenom na mě, musel jsem si tedy pospíšit.
Poklusem jsem zamířil ke korvetě, z čísti jí oběhl a dostal se až k nástupní rampě.naštěstí příhodně povytažené.
Kdyby byla nástupní plošina zatažená, musel bych nějak vyřešit jak to udělat s ní a to by asi znamenalo nějaké to zdržení.
Takhle jsem prostě po nástupní rampě vyběhl a dostal se až ke vstupu do korvety, kterým jsem taky vzápětí prošel.
Trochu jsem se rozhlédl, kde, že to vlastně jsem. Byl jsem ve vstupním výtahu a nevěděl kde na lodi a jak je loď uspořádaná.
Proto přišlo krátké zaváhání, protože jsem musel přijít na to, kde je hlavní řídící panel pilota se všemi systémy potřebnými pro uskutečnění startu. Rozhodl jsem se vycházet z toho co jsem věděl. Jeden z bodů o kterém jsem snad věděl, kde se nachází byl můstek. Ten měl být na přídi, někde v jejím středu. Tím jsem chtěl použít jako výchozí bod. Už jen proto, že byl v přední části lodi a v té by snad někde mělo být i řízení. U řízen si nebyl moc jistý v kterém se nachází patře tyhle systémy mohly být umístěny různě, ale prostor pro to kde hledat něco jako kokpit korvety se tak dost zúžil, tedy jen na její nejpřednější část. Vlastně bylo i docela možné, že můstek a řízení jsou dost blízko sebe. Z toho se snad přeci dalo nějak vyjít.
Základní úkol byl tedy jasný. Dostat se na můstek a v případě, že by nebylo možné uspět tam, postupovat směrem od něj.
Ještě jednou jsem pohledem přeletěl tlačítka výtahu do něhož jsem vlezl a pak stiskl to prostřední vedoucí do třetího patra.
Právě napříč třetím patrem bych se měl dostat až k můstku. I když jsem vnitřní prostory korvety neznal, doufal jsem, že snad nebudou příliš složité a já najdu to co potřebuji v rozumném čase, dřív než se někdo dostane dovnitř zablokovanými vchody.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Výtah sebou nejprve trochu škubnul, to jak překonával vytažený nástupní tubus, který sloužil jednak jako nástupní rampa, jednak jako nákladní výtah. Jeho ovládání které si zahlédl mělo tři polohy z nichž jedna představovala onu dokovací polohu, takže loď měla minimálně ve dvou patrech větší nákladní prostory. Osobní transportní výtah ale vedl do všech pěti palub i do šestého patra, označeného jako výstup, z nějž jsi právě stoupal. Jak bylo nejspíše skládací mezipatro překonáno výtah zrychlil a jízda se stala plynulou. Netrvalo ani pět vteřin a dveře se s tichým zasyčením otevřely.

Že jsi na správné úrovni jsi poznal okamžitě. Ocitl jsi se totiž na křižovatce z níž obě boční cesty vedli dle označení k bočním vzduchovým uzávěrům. Ty z bočního pohledu na loď svou polohou odpovídali výšce můstku. Vydal ses tedy těmi přímo před sebou, které měli vést k přídi lodi.
Korveta byla uvnitř dost jiná, než jsi čekal. Tak jako mnozí jsi slýchal o bílých zdech a sterilním designu útrob těchto lodí. Teď jsi ale procházel směsí šedé a ocelové. Chodbami osvícenými příjemným pološerem sporých stropních světel, působících spíše jako vaše Corona než jako třpytivá válečná loď.
Ale rozdíl tu rozhodně vidět byl, dveře rozcestí tě totiž dovedli jen do další chodby a před další dveře. Takových tu mohli být vlastně desítky a rozhodně bylo štěstí, že loď nebyla zamčená. Dostávat se skrze tolik překážek by trvalo hodiny. Chodba kopírovala tvar rozcestí a dvojice zadních dveří vedla jistě k bočním vzduchovým uzávěrům. Mimo nich tu ale byla trojice dveří vedoucích tím správným směrem. Boční, jak jsi rychlým nahlédnutím zjistil, vedli do malých prázdných skladů. Ty prostřední ale konečně do další chodby. Ani ta ale nevypadala, že vede napříč celou lodí jak by sis asi přál, protože o kus dál se rozbíhala na opačné strany. Tahle loď byla menším bludištěm chodeb a dveří, zvlášť pro někoho zvyklého na loď vystačivši si celkem ze sedmi nebo osmy dveřmi.
Jakou cestu jsi na rozcestí zvolil nemělo význam, jak jsi zjistil když se obě cesty znovu sešli. Obě totiž jen obíhali prázdnou relativně prostornou místnost v jejich středu do níž se vcházelo dvojicí dveří v postranních ramenech chodby.
Za soutokem chodeb tě ale konečně čekalo milejší překvapení. Dlouhá rovná chodba lemovaná dveřmi. Ty napravo vedli do kajut, lepších, nejspíš určených pro hosty, nebo někoho důležitějšího. Což přivádělo k otázce pro koho asi měla tato loď původně být když si na ní nechal udělat podobné úpravy. Dveře nalevo pak do koupelny a společenské místnosti.
Za nimi se ale chodba opět rozbíhala. Přímo vpřed vedla do dalšího výtahu. A podle všeho i do nějaké místnosti za ním. Po stranách kolem v dalším obcházecím okruhu. Chodby se totiž opět spojovali a to v místě dveří vedoucích do dalšího rozcestí. Do prostornější chodby s pěticí dveří. Ty na bocích byli varovně označeny a na první pohledy se odlišovali, takže těm nebylo těžké se vyhnout. Podle nápisů vedli do technické sekce zabývající se palivovými články a generátory energie. Zbývala tedy dvojice naproti těm, kterými jsi vešel. Za nimi ale byli jen další chodby s dalšími dveřmi, dalšími malými prázdnými místnostmi a dalšími chodbami.
Když už to vypadalo, že tato loď je jednou velkou spletí chodeb, tak se před tebou otevřeli dveře do něčeho co jsi nečekal. Dospěl jsi totiž do středové kopule kterou vyplňoval ohromný jednací sál kterému vévodil masivní stůl z imitace mahagonu. Sál byl přesným opakem lodi. Byl světlý a čistý, velkolepě vyzdobený i když tu nic nebylo navíc, tak aby to stále byla vesmírná loď. Na opačném konci sálu navíc byli další dveře.
Tentokráte jsi se dokázal ve své pozici zorientovat okamžitě. Před tebou byla totiž dlouhá široká chodba s desítkami servisních panelů, kopírující krk lodi vedoucí… přímo k čelní sekci.
Ale ani ta ti nehodlá vydat můstek bez boje. A nabídne ti rozcházející se chodbu se snad desítkou rozesetých dveří. Nebo, že by přece chtěla dát? Přímo před tebou v patě onoho rozcestí je totiž vchod do dalšího výtahu, ale tentokráte je tu i jeho kabina a když se přiblížíš ke dveřím, tak se ti na uvítanou otevřou, ale ne jen jedny. Výtah je stavěný jako válec, s dvojicí protilehlých dveří a ty se otevřou oboje. Rázem se z něj tak stává průchozí tunel vedoucí…

Několik křesel a obří průzor se stěnou doku ti napoví. Jsi u cíle. Před tebou se konečně rýsuje můstek a je to rozhodně něco co za tu cestu stálo. Je tak prostorný, že se to s Coronou ani nedá srovnávat. Skládá se z pěti stanovišť, z pěti polstrovaných širokých a na první pohled pohodlných křesel před obrovskými palubními deskami desítek panelů, kontrolek a ovladačů. Tohle místo je jako by někdo nacpal celou Coronu s veškerým jejím ovládáním do jediné místnosti a ještě toho hodně přidal. Na první pohled to až děsí, protože tu nic není podobné systémům na které jsi zvyklý.
Pětice křesel je uspořádaná také trochu neortodoxně. Dvě jsou zastrčena na bocích můstku do jakýchsi kukaní, jak by se jejich obležení přístroji dalo nazvat a není divu. Jedno podle všeho slouží k řízení komunikace, nebo aspoň tolik poznáváš ve spleti kontrolek a čudlíků. Druhý pak senzorům jak napovídá pětice velkých obrazovek. Zbylé tři křesla jsou situovaná na něčem jako vyvýšené podium, aby jejich osádka měla lepší výhled skrze průzor. Třetí křeslo, posazené za dvojicí takřka ve středu celého můstku slouží nejspíše veliteli, nebo tak alespoň pozicí působí. I to má ale po obou stranách ovládací panely a před sebou v podlaze kruh holodispleje, takže nejspíš kromě velících funkcí má mít na starost i kontrolu palby. Tvá pozornost se tak ale přesune k přední dvojici křesel. A rozhodně ne bez nadšení. Ano, jedno z křesel slouží k navigaci a s ní spojenými operacemi a druhé…
Vidět dvojici pilotních pák v něčem tak obrovském je rozhodně zvláštní. A ani panel nakonec není tak zvláštní jak ses mohl obávat. Všechny prvky tu jsou, jen možná trochu rozházené a trochu přemnožené. Jistě, kde Coroně stačila dvojice repulzních motorů ke startu, tam tenhle kolos potřebuje dvanáct kusů a pomocné startovní motory. Kde Coroně stačilo šest bočních manévrovacích trysek, má tahle loď celý panel kontrolek.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Všechno to co jsem viděl bylo tak trochu zvláštní, skoro jako bych lodí procházel v nějakém snu, nebo v nějakém příběhu.
U ledasčeho z toho co jsem po cestě k můstku viděl jsem mohl sotva hádat k čemu to slouží a rozhodně dost málo ze všech těch věcí co byli na palubě jsem opravdu očekával. Jen málo co bylo tak, jak bych si to před tím býval přestavoval.
Ale něco očekávat, to jsem vlastně ani nemohl. Pokud jsem někdy zahlédl větší lodě, než byla Corona, tak jen zdálky.
Uvnitř takové lodi jsem samozřejmě byl vůbec poprvé a když už jsem tam byl, tak jsem zkrátka a dobře nestačil žasnout.
Už ve výtahu, kde mi něco málo napovědělo označení podlaží jsem zjistil, že s pár věcmi to možná bude trochu složitější.
S dopravou nákladu do některých prázdných skladů to určitě muselo být daleko složitější, než u Corony. Nestačilo vytáhnout bednu po rampě. Pyl tu ten výtah a to jsem v hlavních skladovacích prostorách ještě nebyl. Ale tam zbraně by už v zásadě nemuselo být tak složité, až na to, že to touhle cestou určitě potrvá déle a my kdo ví kolik času určitě mít nebudeme.
Ale to byl teprve takový náznak. Hlavní překvapení mě čekala nahoře ve třetím patře. Na první pohled tam byl jen zmatek.
Těch chodeb, místností, výtahů a vůbec toho všeho bylo opravdu strašně moc a pokud v tom byla nějaká organizace a nějaký systém, tak mi nejspíš unikal. Do jednoho patra někdo směstnal několik řídících center, skladiště, nějaký ten dům, nebo možná hotel, nemluvě přinejmenším ještě o jednacím sálu. A to všechno jsem musel projít, než jsem se dostal až tam kam jsem se dostat potřeboval. Určitě mě to pořádně zdrželo. Věděl jsem, že tohle nemohlo trvat zrovna moc krátkou dobu.
Druhou stranou toho všeho bylo to, že jsem si během prvního projití stačil o lodi, nebo alespoň o patře udělat jakási náhled.
Některé ty věci mě přímo fascinovaly. Ne, že bych se stal náročnějším a v hangáru na Mindoru už dál nechtěl bydlet, to ne,
ale mít korvetu mi nejednou připadlo ještě úžasnější. Znamenalo by to opravdu hodně získat. Ne jen novou loď místo Corony, ale možná všechno to, co korveta obnášela a nabízela. To nebyla jen malá nákladní loď. To měla být loď s podmínkami na boj a na přežití v delších bojové akcích. Pro naši skupinu by za určitých podmínek korveta mohla být novým mobilním domovem.
A vlastně teoreticky ne jen pro nás. Kdyby se k nám chtěl někdo přidat, mohl by se do lodních kapacit docela dobře vlézt taky.
Korveta by nám umožnovala snadný přesun. Být chvíli tam a chvíli onde. To nám Mindor jako základna tak docela nenabízel.
Nový dům pro chlapce z chudé rodiny a jeho kamarády. Ano to opravdu znělo jako jeden z těch pohádkových příběhů z dětství.
Ale ještě zde byly ony podmínky a ty taky nemuselo být lehké splnit. Korvetu určitě muselo být náročné udržet v plně funkčním a bojeschopném stavu přesto, že ovládal bychom ji snad mohli. Nesmělo by nám ni chybět. Palivové články, zásobě voda, munice do laserových děl, podpora života a díly na opravu. To všechno by občas bylo potřeba nějak sehnat a doplit.
Buď by to bylo drahé, nebo bychom se k tomu museli dostat jiným způsobem. Po dnešku určitě budeme o dost silnější.
Pokud by všechny akce probíhaly úspěšně jako tahle, snad bychom se k tomu nějak dopracovali. A pokud bychom měli dost zbraní od DDC, snad by se dal časem domluvit nějaký výhodný výměnný obchod. Doufal jsem, že to nakonec půjde zařídit.

Pak jsem se konečně dostal na konec třetího podlaží, kde se měl nacházet můstek a taky se tam nacházel.
Se zájmem jsem si prohlížel pětici křesel, která vypadala snad jako by přímo zvala k tomu, aby do nich někdo usednul.
Usednout do jednoho z nich to bylo přesně to, co jsme chtěl, ale nejdřív jsem musel zjistit, které křeslo je to správné.
Rychle jsem se snažil rozpoznat alespoň některé ovládací prvky, které mi napověděli ale ani tohle tak rychle nešlo.
Musel jsme to vzít posupně panel od panelu, každý z nich přejet pohledem a snažit se odhalit k čemu by mohl složit.
Některé povědomé prvky jsem nakonec zahlédl, ale celkově to vypadalo, že podchytit všechno z řízení bude opravdu složité.
Možná, že ne nejvíc proto, že bych nedokázal najít ovládací prvky, ale při pilotování se nesmělo na nic zapomenout.
Vlastně mohlo stačit zapnout jen část trysek, ty další si neuvědomit a mohl s toho být malér než by se člověk nadál.
Samozřejmě jak to bývá, pilotní křeslo jsem našel až jako poslední. Ale když už jsem u něj byl, tak jsem úlevou vydechnul
Blastrovou pušku jsem odložil vedle sebe, abych si jí mohl vzít, až to bude potřeba, nejspíš až budu zase opouštět můstek. .
Posadil jsem se a ještě jednou nebo dvakrát přejel očima všechny ty ovládací prvky spadající pod pilota korvety.
Jen těch bylo požehnaně a pokud jsem našel prvek, který odpovídal tomu, co jsem znal u Corony, tak byl obklopen dalšími a ty jsem přirozeně neznal. Takže jsem prostě musel doufat, že pochopí k čemu mají ty ostatní sloužit a použiju je správně, tak jak to má být. Znovu jsem tak trochu zalitoval, že tu právě teď se mnou není Ethan, ten by si určitě s korvetou poradil líp.
Uložil jsem si do paměti, že se na některé ty věci musím Ethana trochu přeptat, abych měl o ovládání korvety větší páru.
Teď bylo potřeba najít způsob, jak aktivovat hlavní lodní systémy, přepnout je do aktivního stavu,. Pak jsem se musel nějak prokousat tím panelem s repulsními pohonnými jednotkami, zasunout rampu a nakonec bylo třeba zažehnout pomocné motory.
Mezi jednotlivými kroky jsem musel dál Aki a Railinovi nějakou chvíli na to, aby stihli nastoupit a nezůstali trčet někde v doku.
V neposlední řadě jsem musel pamatovat i na to, že startovat s doku a ještě k tomu s jinou lodí bude pocitově i trochu jiné.
Na Mindoru jsem dával přednost plynulému startu a postupným stoupáním, už jen proto, že loď bylo potřeba dostat ze stodoly předními vraty. Tady v doku bylo potřeba startovat kolmo. Na pomocných jednotkách zvednout loď přímo do požadované výšky, kde mohla letět, ani by narážela na střechy továren a zároveň ne moc vysoko, aby byla menší šance jejího elektronického a radarového sledování. Teprve potom bylo možné nasměrovat loď dopředu a hledat cestu k centrálním skladům DDC. Ty bych měl poznat, protože jsem je z dálky už viděl. Byla tam hlavní věž a velký hangár dobré orientační body.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Aktivace systémů byl další nemalý oříšek. Tohle nebylo o tom najít prostě startér a hotovo. Teď se musel aktivovat generátor, zkontrolovat tok paliva a pak teprve šlo vůbec přemýšlet nad tryskami či motory. Ale ze všeho nejdřív bylo třeba vůbec probudit tu hromadu plastu a knoflíků před sebou. Většina panelu totiž spala a jediné co se hlásilo byl pohotovostní okruh.
Pár tlačítek pár regulátorů. Nakonec to ale není takový problém, obnovení napětí do přístrojové desky funguje jako zázrak. Ve vteřině naběhnou všechny panely na můstku a nejen ony. Kdesi v hloubi lodi se rozeběhnou počítače a mnoho dalších systémů.
Teď už přicházela ta chvíle hledání. Velké pátrání po správných tlačítkách. Generátory, rozvody, palivo. Nic z toho tu nebylo. U takhle velké lodi muselo být ještě několik dalších stanovišť i mimo můstek a jedno z nich bude nejspíš u strojovny, to zodpovědné právě za podobné věci.

- Automatická předstartovní příprava –
Jak krásná tři slova pro někoho kdo ani neví kde je strojovna, natož kde je panel řídící její záležitosti. A jak krásný pocit je když se neobjeví žádný protest ze strany systému a místo toho se polovina kontrolek na panelu před tebou přebarví na zeleno. A když to loď ještě doplní rozsvícením světel a vypuštěním přebytečného tlaku z podvozku…
Najít repulzory a trysky už pak není takový problém. Všechny jsou na panelu hezky pohromadě, akorát jejich stisknutí není jako dvě tlačítka Corony, ale spíš jako přejíždění prsty po klaviatuře.
Zde ale přijde první problém. Výstražný alarm, tichý pískavý zvuk doprovázený blikáním panelu nad repulzory. Chvíli trvá než přijdeš na to, že repulzory mají nějaký pojistný systém, který je zajistí když nejsou potřeba. Dost možná aby byli chráněné proti poškození, nebo něco podobného.
Jak tyto ochrany povypínáš, ztichne alarm a vše se vrátí k zelené.
Dokonce se před tebou rozsvítí čtveřice displejů. Výstup z kamer ve směrech odkud nevidíš a vedle nich manévrovací obrazovka senzorů. Ale pohled to rozhodně není zrovna milý. Displeje totiž zabírají dost široký úhel kolem lodi a to v tuto chvíli znamená dok. Jeho ochoz na němž leží jedno mrtvé tělo a jedno ještě stále umírající, a podlahu kde Aki zadržuje palbou útočníky, zatímco Railin otevírá střechu hangáru.
A je to opravdu tak. Střecha se s hlasitým vrzáním, které ale ty nemůžeš slyšet, začne otevírat. Utajení doku je rázem pryč, jak se ze střechy stávají opět vrata.

Aki s Railinem na nic moc nečekají. Kryti vlastní palbou, před několika obrněnými vojáky, vyrazí k výtahu nástupní plošiny aby v něm zmizeli dřív, než nažhavíš motory a vše v doku pohltí žár.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Na to, abych přepnul hlavní panel a jeho systémy z pohotovostního režimu do stavu aktivního fungování mi stačilo proletět panel před sebou asi dvakrát. Možná to bylo i tím, že jsem měl docela štěstí. Teoreticky se mohlo stát, že bych omylem stisknul nesprávné tlačítko a to bych opravdu nechtě a hra typu zkus hádat poslepu by v tomhle případě určitě nefungovala.
Rozhlédnul jsme se kolem sebe a viděl známky toho, že postupně nabíhají i další panely na můstku a že se tohle povedlo.

Dál už to tak jednoduché nebylo. Vlastně se to docela zaseklo a já měl pocit, že cokoliv dalšího z toho co potřebuju budu hledat možná i několik let, ne nějakou tu vteřinu, jak bych potřeboval a jak by to bylo v téhle situaci opravdu zapotřebí.
Mohl jsem jezdit po všech panelech tam a zpátky i od zpátky zase tam a stejně se mi nedařilo najít ta správná tlačítka.
Nejdřív jsem se na to zkusil dívat systémem Coron. Pokoušel jsem se vybavit označení tlačítek jejich polohu a uspořádání v naději toho, že kdybych objevil některé z těch tlačítek bude jich snad víc pohromadě. Jako další mě napadlo zkusit prověřit další panely na můstku, jestli tam někdo nemá i technickou sekci. Samozřejmě, že to bylo dostatečně nepravděpodobné, jenže to, že je nějaká strojovna a ovládací sekce těchto technických záležitostí to jsem si uvědomil až po té co jsem zauvažoval nad přechozími dvěma možnostmi, více méně ze zvyku. Protože mi asi nezbývalo nic jiného vstal jsem, že mi asi nezbyde nic jiného, nže zamířit do strojovny a že ji opět budu muset hledat, protože vůbec nebím, kde je. Snad někde ve spodnějších patrech, tam někde bych ji alespoň očekával. Nebo by něco mohlo být v té sekci panelů, jíž jsem procházel.

Ale dál než k úvahám jsem se nedostal, tím spíš mimo můstek, nebo abych někde poblíž zahájil hledání ovládání strojovny.
Nadzvednul jsem se ve svém křesle a chtěl vstát, pak jsem se ale ještě jednou ohlédl a uviděl tam svítit ten tříslovný nápis.
Musel jsem přiznat, že to byla další kapka k té spoustě další věcí, které mě překvapily. Samozřejmě mě to překvapilo mile.
Netušil jsem, že tyhle lodi mají tak propracovanou automatiku a že tyhle věci můžou za pilota udělat skoro úplně samy.
Ale když už to tak bylo rozhodně jsem se pro to nemusel zlobit. Naopak jsem začal uvažovat o tom, co všechno to ještě umí.
Dost možná, že to umělo hodně, ale úplně všechno to za pilota taky neudělalo, takže další problém jsem musel řešil sám.
Vlastně to byl problém relativně staronový. Najít ta správná tlačítka zpřístupnit a nažhavit některé potřebné obvody lodi.
Že bych se po té chvíli přestal do spleti tlačítek zamotávat, to se říct nedalo. S Coronou se to snad vůbec nedalo srovnávat.
Složitost panelů, množství nutných úkonů, Nic. Teď ale konečně přišel čas aktivace všech těch pomocných jednotek pohonu.
Panelu o to opravdu s ovládáním repulsorů a trysek jsem zahlédl hned na začátku, takže se stačilo obrátit ve směru k němu.
Teď když panel ožil, část ho zetelenala se k této fázi snad už dalo přistoupit nahmatal jsem první tlačítka a zkusil je stisknout.
Alarm, který se rozezněl byl celkem nepříjemný. Budil ve mně pocit, že jsem snad něco stiskl špatně a tím něco pokazil.
Horečně jsem pátral po tom, kde se varovný alarm vypíná. Následovalo další zběsilé bloudění očima ze strany na stranu.
Když jsem pak objevil pojistku panelu, vypnul ji a vše vrátil do normálu, musel jsem se sám sobě a tomu co neumím zasmát.

Když byla bezpečnostní pojistka panelu vypnutá, mohly se rozběhnout další systém a taky že jich asi skutečně pár rozeběhlo.
Minimálně tedy některé kamerové systémy. Displeje kamer a to kolik je toho z kokpitu vidět kolem tak velké lodi by mě možná za jiných docela zajímalo a já se displejům chvilku věnoval. Takhle jsem na to neměl čas a navíc to co ukazovali ty displeje nebylo z těch věcí na které by se chtěl člověk dlouho dívat. Situace v doku nevypadala tak, že by mohla na hned zaujmout.
Připomínka mrtvých těl ani boj a nepřetržitá střelba u hlavního vchodu nebyly tím co by člověk na monitorech chtěl sledovat.
Vlastně na do abych zjistil, co že se venku děje stačil dost krátký pohled. Vrata se otevírala, to bylo v tuhle chvíli důležité.
Oproti tomu, aby dok zůstal utajený pro nás zase tak důležité nebylo my jsme potřebovali pro nás i pro korvetu cestu ven.
Aki a Railin zpozorovali, že systémy už pomalu nabíhají a stahovali se k lodi. To bylo taky dobré, tam snad totiž byli v bezpečí.
Vypadalo to, že se zatím Aki ani Railnovi nic nestalo, že se jim úspěšně daří krýt vlastní palbou. Za to jsem taky byl dost rád.
Mohlo to trvat ještě malou chvíli, než Aki s Railnem konečně dojdou až k výtahu a než bych nahodíl pomocné motory, trysky, tak to ještě taky mohlo chvíli trvat. snad adekvátní chvíli, abych Aki a Railina neohrozil a všechno to bylo to dost rychlé.

Znovu jsem se obrátil k panelu s ovládáním repulsorů a trysek, abych je definitivně aktivoval loď a konečně uvedl do pohybu.
Začal jsem systematicky od repulsorů. Musel jsem to vzít postupně jedno tlačítko po druhém zmáčknout je jedno po druhém a všechna potřebná Zbývalo ještě zasunout rampu, před tím, než nahodím pomocné startovací motory. Zkontroloval jsem si, že Aki a Railin už zmizeli z dohledu kamer v nástupním výtahu. Aby dovnitř pronikl někdo ze strážců, to už jsem ale nechtěl.
To všechno jsem samozřejmě musel zase ještě najít někde na řídícím panelu. .Doufal jsem, že to už snad tak těžké nebude.
Jakmile jsem tenhle prvek skoro poslední našel, stačilo už jen pár z těch nesčetných kroků postupu. Na čelním místě mezi nimi regulace výkonu pro všechny ty repulsory a pomocné motory. Všechny, určitě jich bylo několik bylo potřeba správně nastavit.
Teď snad měly trysky mít šťávu a výkon a já mohl myslet na to, abych loď odlepil ode dna doku a začal ji zvedat nahoru.

Co se stane snad nebylo tak těžké odhadovat. Aki a Ralin ustoupí až do výtahu a jim se nad nic nestane. Posily strážců se určitě budou pokoušet dostat do doku. Nahrnou se do něj předním vchodem a budou chtít. Střílet. Jenže dok zaplní žár trysek.
Dok byl malý a tak v něm zřejmě nebylo nikde bezpečno. To by nám mohlo ušetřit i první nápor palby s blasterových pušek.
Spálení od trysek jsem těm strážcům sice nepřál, ale to by museli pochopit co jmi hrozí a včas ustoupit do ústraní.
Nebylo vyloučené, že teď už jsou někde poblíž další strážci, takže až se budeme zvedat, mohla by teoreticky hrozit další palba, i když z části máme moment překvapení. Ti venku možná zůstali stát a dívali se na otevírající se vrata.
Navíc korveta jako válečná loď měla pancíře a střelba z blasterovvých pušek jí snad tolik udělat nemohlo. I když co kdyby...
Věděl jsem, že hodně toho bude záležet na tom, jak rychle a dobře se mi podaří start a krátkou cestu k hangáru DDC zvládnout, ale chtěl jsem to zvládnout co nejlépe a i když po tom všem, byl jsem stále odhodlaný se o to přesně tak pokusit.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Zavírání nástupní rampy za tebe ochotně zajistil Railin, jak se dalo čekat bylo hned ve výtahu, nejspíš i někde jinde na některém z panelů, ale jeden pro teď úplně stačil. Railin dokonce aktivoval i vytažení rampy a stihl ti i dát správu o jejich nalodění lodním interkomem. Na tu jsi ale jen těžko mohl odpovědět, protože interkom byl na panelu na zadní stěně můstku a na panelu velitelského křesla, oboje trochu mimo tvůj dosah. Ale Railin odpověď ani nečekal, jeho hlášení totiž bylo prosté a věcné.
“Jsme tu, startuj!“

To se ale hezky řeklo. Startuj… všechno běželo jak by mělo, tedy snad. Zbývalo se chopit ovládání a… ovládání dvou pák místo jedné a asi dvaceti pák z nichž jen snad o akcelerační jsi měl představu co dělá. Ta šla také dost těžko přehlédnout jelikož se skládala ze snad osmi menších pák navržených tak aby se dali uchopit společně, nebo po jedné. Akcelerace tě ale teď moc nezajímala.
Chopil ses pák a přitáhl je. Trysky po celé délce lodi zařvaly a dok se zaplnil ohněm a dýmem. Loď se odlepila a rázem se všechno před tebou rozpípalo a rozpískalo. Už jsi pochopil, že blikající kontrolky na sebe upozorňují, červená je nedostupné, zelená připravené. To ale neznamená, že když se rozbliká půlka panelu víš co a jak.
První co ti ukázalo svou nutnost byli stabilizátory. Corona startující klouzavě z minimální výšky se jimi zabývala až při letu a manévrování. Kolmý start si je ale žádal hned a korveta se bez nich trochu potácela, vlastně málem vrazila do boční zdi doku.
Druhou překážkou byl výkon, trysky sice reagovali na pokyny řízení, ale chyběli ti pedály Corony které by jim dali potřebnou šťávu. O to se tu starala jedna z pák.
Tím se umlčela většina pískání, až na tiché pravidelné hvízdání. Nezatažení podvozku, ale na tak krátký let jaký vás čekal, to snad bylo i zbytečné opatření. Zvláště když tu bylo ještě tolik neznámých kontrolek žádajících si pozornost, které se jim prostě dostat nemohlo. Nebyl čas zjišťovat co dělá to či ono.

Korveta se s dalším přitažením pák konečně vyhoupla nad stěny doku a pak, teď už plynuleji i nad jeho vrata, která se už začala opět zavírat. Ale, příliš pozdě aby vás zastavili.
Teď s lodí v letu ti ovládání prostupovalo do krve mnohem rychleji a tak nějak intuitivně jsi pochopil jak jí nasměrovat kam jsi potřeboval, směrem k vysokým budovám, směrem k hlavnímu skladišti DDC.
Nad městem panuje stále chaos, dokonce takový, že si ani startující korvety všímají jen zlomky. A není divu, hoří snad polovina města, přinejmenším to tak vypadá. Od sektoru 21 přichází záře se kterou se ani již nad obzorem povytažené slunce nedá srovnávat. Od výbuchu muselo uběhnout už hodně času, hodiny, ale požár se stále nedaří uhasit. Stačí jediný pohled a je jasné, že většina městských sil je povolávána právě k ohni a volají se pořád další.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Když jsem se zadíval na příslušnou obrazovku, abych zjistil, jak rychle Aki a Railin postupují k lodi, už na ní nebyli vidět.
To znamenalo, že už snad stihli dorazit do bezpečí lodi, do nultého patra nástupního výtahu. To se taky vzápětí potvrdilo.
Rampa se zasunula a z interkomu se ozval Railinův hlas, což mi ubralo alespoň malou část práce, které jsme už tak nad hlavu.
Raiilin mě ani nemusel příliš pobízet. Na dokončení operace startu jsem byl připravený a taky jsem se tím hned zabýval.

Podíval jsem se na část panelu s ovládacími pákami. Ani tahle část nebyla výjimkou u větší části těch pák jsem nemohl mít jistotu, že vím, k čemu by měla přesně která sloužit. Začínal jsem z toho být trochu nervózní a mít pocit, že pokud jsem měl štěstí a do teď všechno klapalo, tak taky mohlo něco prasknout Které dvě páky jsou řídící, jsem věděl. Corona tedy měla jen jednu páku a já jsem si na ten odlišný systém začal trochu zvykat, ale říkal jsem si, že by to s ovládáním těchhle dvou řídících pák mohlo být alespoň trochu jako u vznášedel a že bych si z toho mohl něco vzít. Na vznášedlech s tímhle systémem, tedy dvou menších řídicích páček jsem díky Smanthovi na Kuatu začínal. Jistě Korveta nebyla taková jako vznášedlo, šlo o tu logiku.
Možná ještě víc nezvyklou podobu měla akcelerační páka, i když jsme u ní na rozdíl od některých alespoň hned poznal účel.
Jenže problém byl v tom, že já nepotřeboval akcelerovat. Přímo ze dna doku by možná ani start s akcelerací nešel.
Já případně potřeboval zjistit, jak můžu stabilizovat výkon trysek a repulsorů a kterou z pák byc to asi správně měl udělat.
Změřil jsem si několik z nich a přemýšlel, co se asi stane, když za jednu z těch pák trochu zatáhnu. Nakonec jsem místo toho zkusmo zatáhl za obě řídící páky a začal korvetu pomaleji, i když ne zrovna příliš pomalu zvedat k otevřené střeše doku.
Trochu jsem se lekl, když jsem na jedné z obrazovek zahlédl, že svou korveta trhla, až se nebezpečně přiblížila stěně doku.
Zapátral jsem po ovládání stabilizátorů, abych je nahodil pokud by bylo potřeba a zajistil tak trochu rovnoměrnější pohyb lodi.
Samozřejmě jsem se instinktivně jako první díval někam úplně jinak, než mohly stabilizátory být. Pak jsem váhavě zatáhl za jednu z pák a čekal. Naštěstí to fungovalo, loď už pocítila i tah manévrovacích trysek a začala alespoň troch poslouchat.

Dalších věcí jako byla spousta poblikávajících kontrolek jsem si nevšímal. Ostatně jsem si ani noc všímat nemohl.
Se zvládnutím základních funkcí lodi, již jsem neznal bylo natolik pracné, že si vyžadovalo celou mou pozornost.
Vlastně jsem byl docela rád, že se mi dařilo loď ovládat alespoň nějak, spustit všechny její systémy a trochu ji nadzvednout.
V tom nadzvedávání jsem taky pokračoval. Znovu jsem se chopil řídících pák a potáhl je tak, aby loď aby korveta stoupala.
Měl jsem obavu, jestli se stále bude tak kymácet, ale teď už byla stabilita lepší a k dalším zhoupnutím ke stěnám nedošlo.
Loď vystoupala až na úroveň vrat, nato se celá vyhoupla ven z doku. Že už bylo stoupání plynulejší, to jsem mohl cítit.
Teď šlo samozřejmě ještě o to, jak bude plynulý pohyb a jak bude reagovat řízení teď, když už se loď ocitla ve vzduchu.
Stále jsem měl určitý respekt před tím o kolik je korveta větší a tak jsem ještě trochu stoupal i když jsem se snažil abych nad povrch planety nevystoupal moc. Stejně jako Ethan před tím jsem se i já teď chtěl držet spíš trochu níž nad povrchem,

I když jsem korvetu nechtěl vyhnat příliš vysoko, byli jsme nyní ještě kus nad úrovní doku a to byl dok nejvyšší stavba v okolí.
Čelní průzor byl opravdu docela velký a odkrýval pěkný kus výhledu na město. Ten výhled samozřejmě už tak pěkný nebyl.
Požár se musel šířit opravdu rychle. Když jsem stál na střeše doku a rozhlížel se z ní, tak velkou oblast ještě zasáhnout nestihl. Tedy po tom, co jsme zjistili o pokladech, nebo tedy přesněji o plynech ukrývaných ve skladišti munice jsem se moc nedivil.
Zmatek z toho všeho byl opravdu pořádný a tomu jsem se divil ještě míň. Takové věci, jako že hoří půlka města dokážou lidi pěkně vyburcovat. Dalo se říct, že ta podívaná vyburcovala i mě. Byl jsem rád, že nejsem tam dole v těch hořících čtvrtích.
To, že se všechny bezpečnostní složky hnaly aby alespoň kontrolovali požár nám mohlo docela výrazně pomoci.
Co se děje v doku nás nemuselo tak docela zajímat, ale jisté bylo, že se v souladu se záměrem musela dost vylidnit taky centrála DDC. Pokud i ostatní provedli dobře svou práci, možná nemuseli bychom s poslední fází plánu mít tolik problémů.
Tedy možná. Různé problémy a drobné komplikace se nikdy nedaly docela vyloučit o to jsem se mohl sám snadno přesvědčit.
Radši jsme se snažil svůj pohled od hořících čtvrtí a snažil se očima vypátrat komplex centrály DDC a vstup do jejího hangáru.
Jenže ta mrtvá těla i ten požár byly věci, na které jsem se mohl snažit nemyslet, ale přesto tam uvnitř mě jaksi zůstávaly.
Jednalo se o několik velkých staveb mezi většinou továren a vůbec staveb nižších a tak jsem to co jsem hledal tam kdesi tam v předu pod sebou hledal, a opravdu je poznal. Z větší výšky samozřejmě vypadaly trochu jinak, ale byly to určitě ony.

Snažil jsem se s korvetu stočit a nasměrovat přímo k nim a při tom jsem přemýšlel, co všechno bude potřeba udělat při přisání.
Všechny ty systémy, které jsem dal do pohybu tak, aby korveta stoupala a odstartovala jsem teď musel zase vypnout, korvetu nějak zastavit a posadit ji do hangáru a samozřejmě tak, aby byla správně natočená a pokud možno nic nebránilo nakládání.
Co se týkalo ovládání výšky a směru snažil jsem plynule klouzat dolů směrem k hlavnímu hangáru DDC. Pokud by bylo potřeba i tentokrát přistávat kolmo, navedl bych korvetu těsně nad něj, tam ji zastavil a teprve potom se jí pokusil spustit dolů.
K tomu jsem samozřejmě musel větší část toho procesu, který jsem absolvoval udělat opačným směrem. Vysunutí podvozku jsem naštěstí ještě řešit nemusel, protože jsem ho ponechal vytažený. u páky výkonu jsem věděl, kde ji mám hledat, takže ve správnou chvíli bude potřeba výkon plynule snížit a klesnout s korvetou na dno hangáru. Pak vypnout trysky a repulsovry atd.
Kromě toho korveta zcela určitě měla nějaký brzdící přistávací systém, jako i regulaci tlaku a možná další potřebné věci.
A stejně tak jako před tím, všechno se muselo provést ve správném pořadí a nic se při tom nesmělo vynechat nebo pokazit.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Z pohledu pozorovatele to rozhodně nebyl nijak krásný let, s korvetou jsi letěl vysloveně na sílu repulzních polštářů a trysek, polovina systémů které měli něco takového usnadňovat blikala někde před tebou, a o nějakém plynulém letu místy taky šlo mluvit jen těžko. Pro tebe nové ovládání reagovalo místy hodně po svém a to bylo znát. Ale postupovali jste, sunuli jste se občas ne zrovna pomalu ke svému cíli a jak se dalo čekat, provoz vám šel z cesty. Bylo tak rozhodně štěstí, že v okolí nebylo jediné vznášedlo bezpečnosti, protože vás si prostě nešlo nevšimnout. Na druhou stranu vám to umožnilo dostat se ke skladišti mnohem snáze než kdybyste se proplétali stále dost hustým provozem. Ano, většina zodpovědných sice byla u požáru, ale město i tak bylo zaplaveno vznášedlovým provozem kterého se požár až tolik nedotkl, nebo tu byl ten provoz právě kvůli němu, jak se lidé snažili dostat kam bylo třeba jak nejrychleji dokázali.

Hangár hlavního skladiště DDC byl rozhodně obrovský, korveta se do něj vměstnala s lehkostí a vedle stojící Anxarta vypadala jako drobeček na podlaze. I tak ale byla úleva jí tam vidět, stejně jako vidět Ethana poskakujícího vedle ní.
“Páni to je kus!“
Zařval do interkomu hned jak se spustila nákladní rampa.
“Tady je čisto, teda plus mínus. Hal říká, abys zůstal u kormidla. Asi odsud budeme dost spěchat…“
Oznámí ti interkomem a zaváhá odmlkou.
“A asi by nebylo od věci na cestu zapnout štíty. Trochu se to komplikuje.“
Dodá nakonec a odmlčí se, proč je celkem jasné. Na nákladní rampu míří Tover s repuzní ještěrkou a doslova paletou plnou beden.

Štíty není špatný nápad, už jen vzhledem ke konstrukci lodi. Tenhle typ totiž většinou má tak čtyři paluby, někdy ještě míň, takže nacpat na něj palub pět si žádalo dost úprav pláště. Úprav které mohli být nepříjemným překvapením při střetu s vyzbrojeným nepřítelem.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

To, že let korvety nebyl nijak ukázkový a to že při pohledu z venčí msel vypadat trochu zvláštně mi bylo celkem jasné.
Že sebou korveta sem tam cukla a pak vyrazila dopředu o to prudčeji, že došlo k mírné nestabilitě a možná i mírné změně směru, když jsem se tuto nestabilitu pokoušel nějak vyrovnat, to patřilo k těm věcem s nimiž se zrovna teď nedalo nic dělat.
Repulsory dělaly co mohly, jen to z takhle velkou lodí a bez dalších funkcí, které jsem musel ignorovat nebylo ideální.
Stále ještě jsem neměl řízení docela pevně v rukou a to, co jsem z něho zatím našel bylo naprosté minimum, byl prostě fakt a já moc dobře věděl, že to není jen tak, jako najít jeden další prvek. Určitě chvíli potrvá, než se s ním naučím zacházet víc.
Alespoň, že tu pořád bylo pár drobností, které by mohly moje snažení docela komplikovat a zatím to naštěstí jaksi nedělaly.
To, že se nám zatím podařilo vyhnout provozu bylo opravdu štěstí. Ani jsem nechtěl vidět, co by korveta jen při tomhle krátkém letu vyváděla, kdybychom museli prolétat nějakým frekventovaným místem a se museli vyhýbat s proudem vznášedel.
Možná, že bych měl pochybnosti o tom, jestli v takové situaci vůbec dokážu korvetu dotlačit, kam potřebuju, K centrále DDC.
Možná, že to nebylo ukázkové, možná, že to nebylo ani plynulé, ale pohybovali jsme se v před skoro jasném směru letu.

Nesetkali jsme se s hustou dopravou, přesto to ještě samozřejmě nemuselo znamenat, že nás neviděl vůbec nikdo, ale rozhodně jsme nepřitahovali až takovou pozornost, jako kdyby se všechno netočilo kolem požáru a tady to nebylo klidnější.
Čím míň na nás zatím bylo upřeno pozornosti tím, větší jsme měli šanci na klid při nakládání a dalších přípravách korvety.
To byl taky důvod, proč jsem se snažil neletět moc vysoko. To by korveta byla pořád na očích a nebylo by to zrovna dobré.
Nežádoucí pozornosti jsme se samozřejmě nezbavili. To byla další z věcí na níž jsem opravdu musel myslet.
Tím, že byl v doku vyhlášen poplach se zmizení korvety stalo známé a nebylo pochyb, že budou učiněna nějaká opatření.
Vlastně jsem se minimálně jednou rozhlédl, jestli kromě vznášedel už někde nejsou k vidění nějaké ty jejich stíhačky.
Nechtěl bych zrovna teď nějakou z nich zahlédnout. To by nebyli dobré zprávy a ani by to nemuselo dopadnout dobře.

Stejně jako korveta letěla, tak se jí nějak podařilo dostáhnout prvního vytyčeného cíle a bet nějakých následků přistát.
Tedy mnoho problémů se snad neobjevilo, to ano, jenže bez námahy už určitě taky nebylo. To o čem jsem se alespoň snažil přemýšlet kolem přistání, bylo teď potřeba nějak dostat do reality, skutečně to provést. Pokusil jsem se o to, ale jaksi jsem z toho neměl zrovna moc dobrý pocit. Ten divný pocit se zase trochu vylepšil teprve když jsem korvetu posadil v hangáru DDC.
S jistou úlevou jsem pustil páky řízení, i když jsem věděl, že mě to za chvíli čeká znovu a že na úprku z Drearie to bude těžší.
To, že je hangár DDC dost velký bylo vidět už když jsme se k němu blížili, ale teprve teď, když jsem se znovu rozhlédl průzorem a po obrazovkách kamer jsem si uvědomil, že je opravdu hodně velký. Uvědomil jsem si i to, jak vyznívá srovnání Korvety s Anxartou. Korveta se svými pěti patry se tyčila nad Anxartou jako hora z plastoceli. Samozřejmě, že vidět alespoň Anxartu jako známku přítomnosti toho, že tu jsou ostatní bylo dobré, stejně jako bylo dobré slyšet z interkomu Ethanův hlas.
Jeho tón snad dost svědčil o tom, že by tady většina věcí měla být v pořádku. Tedy rozhodně jsem chtěl, věřit, že tomu tak je, I když jeho zvolání, poté co viděl korvetu by tak možná působilo, i kdyby se dělo kdo ví co. Korveta ho určitě musela nadchnout stejně svým způsobem nadchla i mě. Jediné, nad čím jsem trochu váhal bylo ono "trochu se to komplikuje."
Byl bych rád věděl, co se děje a co se stalo tu v prostorách centrály. Jestli ostatní vědí o nějakých komplikacích o kterých nevím. Už tak to mohlo vypadat na slušné potíže. Případná společnost Belbullabů by je mohla opravdu snadno obstarat. A pořád tu byly i jiné věci než jen ty jejich stíhačky.

Co se týkalo toho co chtě Hall, to nebyl žádný problém a vlastně to byl i docela praktický vyhlížející náp, protože jen dojít z můstku k nástupnímu výtahu a od nástupního výtahu na můstek by chvilku trvalo a za tu chvilku se toho mohlo dost stát
Navíc jsem ten čas mohl využít k tomu, abych se ještě trochu porozhlédl po ovládacích prvcích s tím, že najdu ty které budou opravdu potřeba. Mezi nimi jsem se mohl pokusit najít i štíty. Zkrátka a dobře, na můstku korvety jsem stále měl dost práce. Snad jsem tu byl potřebnější, než tam dole, kde bych sice mohl ostatním pomoct s nakládáním, ale tady mohl chybět.
Samozřejmě jsem nic nenamítal, ani jsem nemohl pořád ještě jsem byl ve křesle pilota a díval se na obrazovku na níž se objevil Tover s nákladní ještěrkou. Interkom byl stále kdesi kus za mnou. Ale ostatní asi nečekali odpověď ani tentokrát.

Vstal jsem a namířil si to k panelu u zadní stěny. Chtěl jsem jen tak rychle mrknout na Interkom. Ne, že bych se chtěl s nějak vybavovat do Interkomu, ale pro případ, že by to bylo potřeba bylo lepší vědět, jak je ovládání lodního interkomu složité.
Po cestě k interkomu jsem si od opasku odepínal vysílačku, kterou jsem před tím sebral strážci v doku. Nebyla potřeba a tak bylo lepší se jí nějakým způsobem zbavit. Chtěl jsem jí vyndat akumulátor a dvakrát na ni pořádně šlápnout. To snad mohlo stačit, aby byla vyřazená z provozu. Před zadní stěnou jsem se zastavil, abych tyto dvě méně důležité věci mohl provést.
Pokud by se Ethan v krátké době ozval znovu, možná bych zvažoval krátkou odpověď, ale doopravdy nutné to nebylo.
Pak přišlo na řadu to hlavní. Přemýšlel jsem, kde se mohly dát zapnout štíty. Byl bych rád, kdyby i od nich bylo tlačítko na panelu pilota, protože by to bylo snadnější, ale být to tak nemuselo. Ovládání štítů mohlo být na některém z míst, které mělo co společného s palbou, třeba na tom, které mělo patřit veliteli lodi. A pokud by nebyl výstup generátoru štítů na můstků, mohl být stejně jako ovládání strojovny, které jsme nemohl najít kdekoliv v lodi. Doufal jsem, že alespoň v třetím patře.
Jako před tím jsem to hodlal vzít nějak logicky a popořádku, abych se ve nějak zorientoval. Nejdřív bych se vrátil k panelu pilota. Za základní jsem považoval co bylo na něm, co na něm nebylo jsem musel hledat dál.

O čem jsem věděl, že by to na panelu mělo určitě být a co jsem si vytyčil sám jako osobní úkol, byly další ovládací prvky.
Na prvních místech prvky hlavních trysek, hyperprostoru a dále samozřejmě co se by se mi mohlo podařit stihnout najít.
Byla spousta věcí o kterých jsem ještě nevěděl, kde jsou a které by bylo lepší zmapovat, než budeme ve spěchu odlítat.
Na cestě vesmírem měli být potřeba úplně jiné systémy. A to, že jsem už znal ovládání repulsorů mi nemohlo nijak pomoct.
Práce bylo určitě dost. Věděl jsem, že než ostatní připraví náklad, nudit se zcela určitě nebudu.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Kontrola interkomu se nakonec ukáže jako rozhodně dobrý nápad. Jeho rozhraní, které jsi už míjel mnohokráte cestou na můstek, se totiž skládá z panelu se třemi tlačítky a velkou obrazovkou. Všechna jsou dost výrazně popsaná a představují základní ovládací prvky. První aktivuje rozhraní, druhé aktivuje přenos nebo odpovídá na spojení a třetí pracuje jako nouzový kanál. Podstatná je ale obrazovka která je zároveň dotykovým panelem pro volbu terminálu ke spojení, včetně možnosti spojení s celou lodí a podobně. Hlavním přínosem ale je, že na aktivované obrazovce je zobrazeno schéma všech palub. Není to žádná přesná mapa, mnohé tu chybí, ale ukazuje že například strojovna se nachází na čtvrté palubě, tedy o jednu níž. Že kajuty jsou převážně na třetí a první palubě a že loď má minimálně několik pozic pro lidskou osádku zbraňových systémů.

To tě také dovede k sedadlu velitele lodi, na kterém jsi už předtím viděl ovládání palby. Jak se zdá, je loď koncipovaná s velkou dávkou automatizace. Tak velkou že většina systémů které by za normálních situací vyžadovali lidského operátora nebo spíše několik, je použitelná i bez nich. Samozřejmě je otázka nakolik výrazný to je rozdíl, i sebelepší počítač postrádá intuici a improvizuje jen v rámci naprogramovaných rutin, o striktním dodržování pokynů nemluvě. Ale i tak, možnost používat lodní výzbroj i bez osmi nebo možná i více střelců není k zahození.
Cenou za tuto možnost je ale ovládací panel který je rozhodně nad tvé chápání. Rozpoznáš odjištění zbraní, obrazovky zaměřovacích senzorů, snad i ovládání nepřímé palby. I Corona byla vyzbrojena dělem bez střeleckého postavení, ovládaným z pozice kopilota. Ale naprostá většina ostatního je záhadou, desítky panelů, obrazovek i ovladačů.
Štíty.
Tvůj předpoklad byl správný, krčí se v rohovém panelu pod názvem energetické ochranné prvky a… a jako všechno tady jsou složitější než dvě páčky a jeden regulátor Corony. Tady je to plnohodnotný panel s vlastní obrazovkou, asi desítkou tlačítek a šesti regulátory. Pro vaše účely ale je stále pochopitelný až dost. Panel palby je aktivní, takže stačí letmý dotyk na aktivační tlačítko na boku panelu štítů a hned se vše rozsvítí. K tvému uklidnění zeleně. Na obrazovce okamžitě naběhne silueta korvety a šest indikátorů, každý o třech výsečích označujících stav štítů. Sice je to jen pocit, ale zdá se že lodní štíty jsou hodně bytelné a mají asi nahrazovat částečně oslabený plášť. Všechny výseče jsou plné jen z jedné třetiny, té značící energii v článcích. Jsou tedy připraveny k aktivaci. Podle Corony se po jejich aktivaci tato třetina přelije do druhé třetiny označující kapacitu a stav dané štítové jednotky. Zvláště u větších lodí to není až tak neobvyklý systém, mít štíty rozvedené hned do několika emitorů. Ty si totiž mezi sebou rozeberou případnou zátěž a štít pak vydrží déle. Dokonce i velké Imperiální křižníky tento systém používají a ve svých emitorových centrech ukrývají desítky, možná i tisíce takových jednotek seskupených kvůli údržbě a energetické náročnosti . K čemu ale slouží třetí výseč je záhadou, alespoň ty ses s takovým systémem ještě nesetkal.

“Gowy, radši se připrav. Musíme změnit plány.“
Zahuláká najednou interkomem Railin. Než stihneš reagovat vyběhne ale zpět k další nakládce. Není divu, nákladní výtah kmitá tam a zpátky v zátěžovém testu jeho života. O jakou změnu plánu jde ti ale přeci jen napoví Ethan, kterého uvidíš na jedné z kamer spěchat k Anxartě. Na start je ale brzy, nikde není vidět ostatní. Běží tedy do lodi kvůli něčemu jinému, aby vyslal signál, signál který vyšle Coronu na její poslední ušlechtilý let.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Když jsem si poradil s vysílačkou, přišla chvíle, kdy jsem čekal co se bude dít dál a kdy jsem si mohl prohlédnout panel lodního interkomu na zadní stěně můstku. Usoudil jsem, že tento přístroj bych snad v případě potřeby nějak měl dokázat použít. Alespoň jeho tři základní tlačítka byla celkem jednoduchá. S displejem to bylo maličko složitější ale s tím bych si taky poradil. Jen bylo potřeba umět se orientovat v plánku, uchovat si nějakou orientaci a přehled o tom, kde se co na plánku lodi nachází, Pak bylo možné navolit správný terminál a další použitelné komunikační funkce,
Díky plánku jsem měl konečně trochu představu o tom, kde bych měl co na lodi hledat. Pokud by bylo nějaké konkrétní místo potřeba najít, snad bych mohl plánek na interkomech v prostorách lodi využít, aby mi s hledáním trochu pomohl.
Objevil jsem minimálně kde je strojovna, jenž opravdu byla pod tímto patrem, konkrétně o jedno patro níže. A kromě ní i jsem našel i pár dalších důležitých míst, počítaje i některé ubytovací prostory a některé pozice pro obsluhu a pro střelce.
Snažil jsem se zapamatovat, kde ta místa jsou, protože nebylo zcela vyloučené, že bude potřeba během letu z Mindoru na některé z nich zajít, aby se tam něco zařídilo. Případně bych musel místo sebe na ona místa poslat někoho jiného.

Zatím se nedělo nic zvláštního, co by si vyžadovalo můj příspěvek ke komunikaci a tak jsem se jal pokračovat a hledat panel s ovládáním štítů. To mě dostalo zpět mezi ovládací panely a až k velitelskému křeslu. Ovšem jako obvykle jsem hledaný panel neviděl hned. Jako prvních věcí jsem si opět všiml displeje a ovládacích prvků pro kontrolu palby, pak jsem narazil na rozsáhlé panely ovládání zbraní. Bylo opravdu praktické, že se zbraně daly alespoň částečně ovládat z jednoho místa z můstku.
Pokud by tu ten panel nebyl, kdo ví, jak by to s obranou lodi bylo. Zbraně určitě vyžadovaly velkou kapacitu posádky a my jsem na tom ve věcech kapacity nebyli nejlíp. Předpokládal jsem, že někdo zůstane s Ethanem v Anxartě. Další možná přijdou sem nahoru, ale jako i mě jim to bude nějakou dobu trvat, nebudou všichni, aby naplnili kapacitu posádky a až dorazí bude se tady jen tady na můstku hodit každá ruka, která bude k dispozici..
Ovládání zbraňových systémů jsem moc nerozuměl. Kromě odjištění zbraní bych toho moc nepoznal. Kdo ví co ovládali všechny ty další přepínače. Intenzitu, nebo nastavení polohy a možná i další věci, které bylo potřeba nastavit. Nedělal jsem si žádné iluze o tom, jak to bude vypadat, pokud bude loď pod útokem. Budou se nám hodit všechny systémy i turbolaseové kanóny. Nicméně na snahu rozluštit jejich ovládání jsem nyní musel rezignovat a jen doufat, že se ovládání zbraní bude moct ujmout někdo jiný a že za běhu pochopí jak to dělat. Já všechno za jednou dělat nemohl. Být u řízení, vést loď do hyperprostoru a zároveň ještě u panelu palubních zbraní, abych zařídil věci k obraně lodi, to by bylo nad moje síly.

Pak jsem našel i ovládací panel štítů. Byl dost blízko panelu ovládání zbraní snad jen trochu zastrčený a schovaný za ním.
To, že byly oba panely umístěny na jednom stanovišti vedle sebe, bylo celkem praktické, i když to tak nutně být nemuselo.
Přejel jsem nad panelem štítů rukou a udělal jsem tu věc u které jsem ještě věděl, co s ní. stiskl hlavní aktivační tlačítko.
To bylo ještě celkem snadné a dalo se to pochopit. Pak jsem sledoval, jak nabíhá základní režim aktivity štítů.
Teď bylo ještě potře každou z částí lodních štítů zvlášť uvést do chodu, aby se staly opravdu aktivní.
K tomu zřejmě měly sloužit základní spínače na panelu. Jednoho po druhém jsem se dotkl prsem, aby se rozsvítily.
Pokud by to bylo možné, bylo by lepší startovat se štíty, které by už byly aktivní. Venku mohlo čekat cokoliv.
Zatím se zdálo, že štíty fungují uspokojivě a že by mohly něco z případné palby vyslané od stíhaček pochytat. I když kolik...
Ale byla tu třetí výseč o jejíž funkci jsem nevěděl c, ale neměl jsem čas se detaily na velitelově panelu dlouho zabývat.

Z bádání nad indikátory štítů mě vytrhl interkom, bylo to trochu dřív, než jsem čekal, nebo než bych považoval za dobré. Prakticky vůbec jsem nestihl zjistit, jak by mohly fungovat ty funkce na řídícím panelu, které bych mohl potřebovat při odletu.
Odtrhl jsem se od velitelského panelu a zamířil zpět ke křeslu pilota, abych se ujistil, že je všechno připraveno na rychlý start.
Na monitorech jsem viděl ostatní, jak se činí ve snaze co nejvíc toho naložit v co možná nejkratším čase. Pak jsem zachytil Ethana jak spěchá k Anxartě. To už bylo horší. Pokud jsem mohl soudit znamenalo to, že nastal čas okamžitě odvrátit pozornost, že i když se zatím nic nedělo tady v hangáru, že se se něco mohlo začít dít venku, něco co ostatní popohnalo.
Možná se už venku objevily první stíhačky, nebo kolem hangáru začala kroužit hlídková vznášela a zjistila co děláme. Ať už tak, nebo tak, zřejmě jsme mohli počítat s tím, že s velkou pravděpodobností opět dostaneme nějakou návštěvu.
Bylo důležité abychom byly připraveni. Startovní příprava tentokrát nesměla trvat tak dlouho a odlet to chtělo taky urychlit.
Tentokrát nebyl čas na experimenty. Muselo stačit přidat výkon a loď musela startovat rychleji, než tomu bylo prve.
Začal jsem prsty přejíždět nad kontrolkami a co s potřebných systému bylo vypnuté, to jsem zapínal.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Připravit loď ke startu, rychlému startu ti tentokráte trvalo o poznání kratší dobu a už teď bylo jisté, že to tak bude i nadále. Vše co potřebuješ je jen čas na zažití. Horší bylo čekání. Sedět připravený v křesle a kmitat pohledem z obrazovky na obrazovku kdy se na některé objeví někdo z vašich, kdy ti něco napoví co se děje…

Náraz!
Znělo to skoro jako výbuch, ale ten už jsi dnes slyšel a tohle bylo jiné, tupější. Byl to zvuk tun pancéřovaného pláště nořícího se do plastocelové konstrukce. Byl tak mohutný, že k tobě dolehl i přes plášť lodi, takže venku… venku musel být příšerný.
Znělo to jako hrom. A ty jako bys viděl, jak se Corona zabořuje nosem do hangárů.
Kolik lidí tam asi bylo? Pokud se připravoval start kvůli vašemu odhalení… Kolik škod to asi napáchalo? I když Corona nevybouchla, v hangárech mohli být nádrže, palivové články…

Další náklad. Na monitoru vidíš Hala s Toverem. Pracují jako by se nic nedělo. Oba sedlají repulzní nakladače a naváží další dávku beden. Možná se ti to jen zdá, ale jako by se snažili všechno ještě o krůček uspíšit. Ethan přibíhá doslova na poslední chvíli aby aktivoval výtah a oba vyvezl ke skladištím. To už ale vidíš další nakladač. Smanth s ním trochu zápolí, byl zvyklí spíš na speedry a s tímhle si musí připadat jako by ovládal tank.