Edge Resistance - Vzestup Fénixe (Merthor)

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:¨

Byl jsem rád, že můj výběr týmu pro část plánu s korvetou ostatní nevidí jako problém. Dobře jsem si uvědomoval, že právě Raiiln, byl ten, který měl za úkol prozkoumat skladiště i centrálu DDC a že o tom, jak to vypadá v centrále tedy musel vědět nejvíc. Ale také v případě, že bych si vybral jinak by mohl v druhém týmu někdo chybět. Ještě jednou jsem to rychle zvážil, ale dospěl jsem ke stejnému názoru. Těch pět, to byla opravdu dost silná parta na to, aby si poradili s předpokládaným větším nebezpečím, jaké mohlo s velkou pravděpodobností číhat přímo v centrále DDC a v její bezprostřední blízkosti. Přeci jen Railin nám o tom taky něco řekl. V centrále sídlili jejich vlastní bezpečnostní složky a co by si měli hlídat víc než komplex centrály...
My jsme zase potřebovali něco jiného. Stačila nám menší pokud možno nenápadná skupina a k tomu dobře odvedená práce.
Nastoupil jsem spolu s ostatními do Anxarty. Uvědomoval jsem si situaci a tak jsem Railina nechal poodejít s Halem do kokpitu. Sám jsem tentokrát do kokpitu za Ethanem moc nepospíchal. Sice jsem přemýšlel o tom, jestli zvládnu korvetu stejně dobře a mohl bych se Ethana na pár věcí vyptat, ale na to ani nebyl čas. Hlavně jsem potřeboval o tom všem ještě přemýšlet.
Byla pravda, že nebyl jenom jeden způsob, jak se dostat dovnitř. Podobné možnosti jako upoutání pozornosti strážců, a jejich vylákání někam, nejspíš do skladiště náhradních díků, jsme určitě nevylučoval vlastně to byl to docela dobrý nápad. Zařídit jsem se ovšem chtěl podle aktuální situace. Jistě, museli jsme být opatrní a rychlí a průzkumem na místě bychom ztratili nějakou tu minutu, ale stejně, vědět do čeho jdeme a jít trochu najisto by nebylo špatné. Takže jeden z nás možná rychle obhlídne situaci, pak rychle odstraníme vhodnou mřížku, dost možná tu ve skladišti dílů. Zcela bez hluku se to asi nepovede, což by právě dost nahrávalo možnosti s upoutáním pozornosti. Přenést boj do skladiště, vyskočit s poza toho, co je uvnitř, získat moment překvapení a střílet. Nebo se proplížit skladištěm a přenést boj blíže vlastnímu doku, v němž je korveta.
Pokud půjdu první a na rychlou obhlídku se vydám sám, tak dost rychle zjistím, jestli se něco změnilo, kolik strážců proti sobě máme a jak bude potřeba v rámci našeho plánu reagovat. Zkrátka a dobře dobrá znalost situace mohla být dobrý základ.
Z úvah mě náhle vytrhlo Smanthovo upozornění. Pět minut. Pod Reilinovou taktovkou se všechno spořádaně odvíjelo dál.
Čas běžel rychle, ale do výbuchu ještě pár minut zbývalo. Pár minut na to, abychom se dostali co nejdál, možná až k doku... Rychle jsem přešel ke dveřím vedoucím ven z lodi. Letmým pohledem jsem vyhodnotil, že mám všechno. Luma, blaster a nějaký ty náhradní zásobníky. Nic víc, to souhlasilo a tak už nic vlastně nebránilo rychlému opuštění lodi, ihned po dosednutí.
"Díky. Ať se daří i vám. My dorazíme hned jak to bude možné," slíbil jsem ostatním a odpověděl tak i Trinně.
Pak jsem rychle opustil Anxartu a stanul na ploše malého náměstí. Ohlédl jsem se na Aki a Railina a počkal na ně. Jakmile jsme byli pohromadě, přeletěl jsem očima celé okolí a kývnul směrem, kde se ve tmě před námi nacházel profil doku.
Věděl, kde jsme. Byl to asi ten plácek, na němž jsem původně viděl stormtroopery. Teď tu žádní nebyli, což bylo dobře, protože to znamenalo o něco menší nebezpečí a zvyšovalo šanci, že se ani do této části plánu jen tak nezapletou. Ethan nás vyložil hodně blízko. Možná nás mohl vyhodit trochu dál. Bylo by to určitě pomalejší, ale zase by mohl najít míň hlídané místo. Naštěstí nám to zřejmě prošlo docela snadno. Hlídky co tam byly se o naše přisání mohly zajímat i víc. Naštěstí to neudělaly.
S tím, že ulice nebudou prázdné, ani teď v téhle dost brzké ranní hodině se tak nějak muselo počítat. A ani to nevadilo, pokud by nás zrovna někdo neměl vidět lézt do ventilace. Naopak. Zařadit se mezi ostatní by umožnilo na chvíli zmizet z očí hlídek.
"Dovnitř se dostaneme větrací šachtou, ústící do vedlejší budovy." začal jsem na Akino pobídnutí vysvětlovat svůj plán.
Mluvil jsem potichu, oba dva se drželi blízko mě a to bylo dostačující bezpečnostní opatření, to by nás někdo musel špehovat.
Tak jako tak jsem se trochu rozhlížel, abych i pro tento případ vyloučil možnost, že by se nám někdo pověsil na paty.
Znovu jsem kývnul hlavou a ukázal směrem, kde asi tak mohlo být skladiště náhradních lodních dílů a pak doplnil zbytek plánu.
"V té budově je skladiště náhradních dílů. Mohli bychom k ní dojít s krátkými a odstupy a jeden po druhém zmizet uvnitř.
Já půjdu první. dostanu se až do doku a zkontroluju, jaká je situace. Uvidím, kolik je uvnitř strážců. Počítám, že nebude možné jen tak zamířit přes mřížky a dostat je všechny najednou. proto byste vy zatím mohli zjistit, jestli by nešla některá z mřížek, třeba z těch vedoucích do skladiště oddělat méně nápadně. Myslím, že to nebude jen tak a že se do skladiště někdo z nich půjde podívat. Mezi tím se vrátím k vám a společně budeme mít možnost je nějakým způsobem překvapit. Souhlasíte?" Zeptal jsem se nakonec. odmlčel jsem se a věnoval Aki i Reilinovi rychlý pohled. Dal jsem jim možnost, aby se vyjádřili.
I je mohlo něco napadnout. Ještě v kokpitu Corony před mi poradily opravdu užitečně. V něčem určitě měli větší zkušenosti.
Nato jsem zamířil přímo k doku a k poklopu ventilační šaty. Obcházet celý blok a dostat se k té nízké budově vedle, tak abych při tom minul dok by bylo dlouhé a snad i zbytečné. Menší rozestupy, aby ten další pokračoval v chůzi, pokud bych ho měl někdo vidět musely stačit. Svižným krokem jsem došel až na vytčené místo. Naposledy jsem zkontroloval situaci a byl dnes již podruhé připraven vlézt dovnitř. AKI a Railin byli v tu chvíli někde za mnou.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Tvůj plán se námitek nedočkal, už jen proto že se jeho konečná podoba mohla ještě dost změnit vzhledem k tvému průzkumu, nebo také proto že jsi si nechal možnosti alternativních vstupů pro sebe. Každopádně jsi během chvíle stál opět u mřížky ventilační šachty. Tak jako předtím i teď stála u hlavního vchodu dvojice strážců a další dvojice na obhlídce právě zabočila za roh poskytujíc ti dost času i prostoru pro vstup. Ani mřížka nekladla velký odpor, odpoledne povolené a prochozené šrouby povolili jako po másle a než tě kdokoli mohl zahlédnout jsi zmizel uvnitř a mřížku za sebou opět přivřel.

Tím ale ta hladká část končila. Už u první ventilace se ti totiž naskytl celkem nepříjemný obraz. Hromada beden, která se odpoledne tyčila pod větrací šachtou byla pryč, místo ní tu byla jen dobrých pět metrů vzdálená tvrdá podlaha a ozbrojený strážce opodál sledující na přenosném holoprojektoru nějaký záznam z holonetu.

Ani uvnitř doku to ale nebylo o moc lepší. Ze tří stráží se totiž stalo šest, stejně dobře vyzbrojených. V pěchotních obraných vestách s blasterovými puškami a dokonce pár granáty. Na druhou stranu tu mimo nich ale podle všeho nebyl nikdo, což mohlo znamenat, že úpravy lodě byly hotovy a už jen čekala na nějaký druh nepozorované přepravy. Strážci navíc svou práci sice dost flákali. Většina z nich všelijak postávala, kouřila, bavila se a ledacos dalšího, co s hlídkou mnoho společného nemá, ale i tak stáli na pozicích k tomu určených. Takže dva stáli na horním ochozu, dost daleko od sebe, v podstatě v rozích doku. Zbytek byl rozmístěn po zemi. Dvojice bavících se stála napravo skoro na konci doku, jeden z nich přímo před jednou z mřížek, druhý ale opřený o zeď mezi průduchy. Další stál nalevo u východu ze skladiště polosedící na nějaké bedně. A poslední stál nu protější stěny zpola zakryt jednou z kotvících nohou korvety. Pro tři zbraně hodně cílů v hodně směrech.

Zpoza tebe, z hlubin šachty se k tobě donesl hluk, tví společníci byli na svém místě.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Rychle jsem trhl, za mřížku větrací šachty a uvolnil si tak průlez dovnitř. Věděl jsem, že by to nemělo být moc těžké. Tak těžké to totiž nebylo ani odpoledne, kdy jsem uvolnil z větší části rezavé šrouby a zase ji co nejlíp vrátil na její původní místo.
Vidět to snad tolik nebylo a i když uběhl nějaký ten čas, na to, aby tenhle nedostatek už někdo našel bylo snad ještě brzy.
Stejně rychle jsem vlezl dovnitř a mřížku přitáhl k sobě, abych ji s jedním tlumeným cvaknutím nenápadně usadil zpátky.
Začal jsem ohmatávat stěny šachty a pokusil se podle nich orientovat ten kus potmě. Musel jsem postupovat dál jak rychle to šlo, ale taky tiše a opatrně. V rámci opatrnosti jsem zatím nechtěl použít lumu, protože její světlo bylo docela silné a u některé z mřížek, ať už té vedoucí ven, nebo těch, umožňujících nahlížet todoku a do skladiště, by mě mohla prozradit.
Chtěl jsem ji použít, jedině pokud by to bylo opravdu nutné, nejlépe v rámci nějakého záměrně míněného předem promyšleného plánu, kdy by zase tolik nevadilo, že na naši přítomnost světlo vycházející ze zapnuté lumy může upozornit.
Výsledkem toho bylo, že jsem si po cestě musel dávat velký pozor na lopatky větracího systému, největší překážku, ale protože jsem se tudy už jednou plížil, alespoň jsem o nich věděl a mohlo se mi podařit abych se mezi nimi bez úhony propletl.
Snažil jsem se taky při postupu příliš nerachotit. Pokud by třeba jen trochu víc nahlas zazněla některá z lopatek ventilace, asi by to bylo docela dobře slyšet ruch venku byl o poznání menší, než ve dne a uvnitř skladiště a doku taky už mohlo bylo ticho.
V téhle chvíli, kdy jsme prováděli vlastní plán by bylo hloupé něco podcenit a prozradit se jakoukoliv drobnou neopatrností. Ohrozil bych tím ne jen sebe ale znamenalo by to určité nebezpečí i pro Aki a pro Railina a tím pádem i úspěch celého plánu.
Nic z toho sice na rychlosti zrovna nepřidalo, ale i když z lehkými obtížení, nějak jsem to přece dokázal al podařilo se mi potrubím ventilace nějak prošátrat a prokličkovat až k prvnímu záchytnému bodu, tedy k mřížce skladiště náhradních dílů.
Nutno ovšem říct, že veselo mi při tom nebylo, byly tu stále věci jako pocit zodpovědnosti a očekávání co asi tak zjistím.
Ve skladišti náhradních dílů mě čekalo první nemilé překvapení. Zaprvé pro plán nebylo nejlepší, že skladiště je také hlídané.
Byl tu sice jen jeden strážce, ale před tím jsem přímo před mřížkou žádného strážce neviděl, byla tam jen velká halda beden.
Taky chyběla podstatná část oněch beden a obalů s náhradními díly, i ty se nám mohly hodit. Skladiště bylo skoro prázdné.
V prostoru mezi bednami by se bylo možné docela dobře schovat a přimět strážce z doku, aby šil za zvukem a hledali nás.
Vůbec by se ta situace před tím dala docela dobře takticky využít. To samé ovšem musela dost dobře vědět ostraha doku.
Už tady bylo vidět, že bezpečnostní opatření rozhodně nepodcenili, že udělali dostatek různých bezpečnostních opatření.
Ale s tím jsme si museli nějak poradit a já jsem teď hlavně musel zjistit to ostatní, co bylo důležité k dokončení plánu.
Od mřížky skladiště náhradních dílů jsem tedy pokračoval k rozdvojení šachty a pak jednou z těch dvou cest do vlastního doku.
Teď v hustém šeru už nebylo tak důležité, že mě za ohybem už nikdo z venčí nemohl vidět a potíže s potíže zůstaly.
Přesto byl pokus dostat se ke stejnému místo jako před tím, k první mřížce s výhledem do vlastního doku nakonec úspěšný.
I tam v doku kde hlídali korvetu, kterou jsme opravdu chtěli získat, jsem zjistil věci, které nebyl těmi nejlepším zprávami.
Počet stráží se zdvojnásobil, to bylo se vší určitostí šest stráží v doku, plus tu byl ten jeden co hlídal ve vrátnici a to jsem uvažoval pevné počty a nepočítal rezervy, kdyby se něco nepovedlo. Ve vrátnici a na hlídce mohli nějací ti strážci taky být.
Těch sedm strážců uvnitř bylo navíc celkem dobře vyzbrojených a co se týkalo jejich rozestavení, to tedy nebylo o moc horší.
Bylo je vidět, ale minimálně polovina jich stála tak, že je skrz mřížky nebylo možné účinně zaměřit a zastihnout nepřipravené.
Od vchodu do skladiště to se střeleckými úhly bylo možná trochu lepší, i tak to bylo spíš trochu nebezpečné, než jednoduché.
Vlastně odnikud to nešlo tak docela bez nesnází. Kromě poklopu větrací šachty tu opravdu moc dalších slabin nebylo.
Tu korvetu si opravdu střežili jako oko v hlavě a muselo jim na ní záležet opravdu pořádně, když to všechno bylo zapotřebí.
Opravdu dobré bylo jen zjištění, že práce na korvetě byly už zřejmě dokončeny a nic tedy nebrání jejímu náhlému odletu.
Že bych tím byl vyloženě zklamaný, to se říct nedalo. Musel jsem očekávat, že korveta bude hlídaná a taky jsem to očekával. Přitom jsem ale stále doufal v něco trochu jiného.. V poněkud příznivější podmínky pro náš blán bližší předchozímu stavu.
Při zvažování mi pořád ještě připadalo proniknout dovnitř skrz skladiště náhradních dílů, jako nejlepší z dostupných možností.
Při dobrém provedení to znamenalo riziko upoutání primární pozornosti jednoho strážce namísto šesti strážců na jednou.
Bylo sice jasné, ze ten jeden bude chtít upozornit ostatní, nebo, že by mohli ostatní taky zaslechnout nějaký ten zvuk, ale tohle bylo nevyhnutelné u každé možnosti a nedalo se s tím dělat nic jiného, než se v rámci možností snažit o opatrný postup.
Pokud by se nám podařilo nějak zneškodnit toho strážce ve skladišti a toho strážce, co dřepěl před vstupem do doku,
s krátkodobě menší pozorností ostatních, naše možnosti by se přeci jen rozšířili a my mohli operovat u vstupu do skladiště.
Dejme, tomu, že by se nám to nějak povedlo. Zbývala by ještě přestřelka pěti proti třem, přičemž by nemusela být nutně plně otevřená, jeden nebo dva z nás mohli získat krytí uvnitř doku a když se to tak vezme, pět je přeci pořád míň, než všech sedm.
Hlavně jsme museli být rychlí a zneškodnit všechny strážce dřív, než některý z nich uteče, aby zalarmoval další strážce.
Pokud si jen něčeho všimnou, bude to znamenat automatický poplach uvnitř doku a to, že si dají pozor na každý náš krok.
Takže to bude trochu obtížnější, než na základě původních předpokladů, ale jinak by to mělo jít více méně podle původního plánu. Neproveditelné to snad není. A kdybych se zeptat Reilina, co z těch technických věcí by bylo použitelné i tady.
Přikývl jsem, když jsem slyšel klapnutí, což znamenalo, že se Railni a Aki zřejmě dostali na určené místo u mřížky skladiště
Bylo tedy třeba, abych se vrátil k ostatním a použil nějaký způsob, jak ve skladišti co nejmíň nápadně zmenšit počet strážců.
Otočil jsem se a šachtou jsem se plížil zpátky za místo, abych jim sdělil, jak to vypadá se situací uvnitř v doku.
"Šest dobře připravených strážců plus tenhle. Mřížkami v doku to je daleko těžší. Zkusíme to dle původního plánu tudy." Byl jsem připraven informovat Aki a Reilina, co nejvíc ztišeným hlasem, když až konečně dorazím na smluvenou pozici.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Novinky dle předpokladu příliš nadšení nevzbudili, přesto se nikdo z tvého týmu netvářil odhodlán věc prostě odpískat. Naopak se Railin začal velmi důkladně zabývat mřížkou samotnou a obsahem skladiště.
“Dostat se tam dolů, tak můžeme celkem dost. Kde jsou východy z doku?“
Railin jasně narážel na možnost pokrýt východy aby jste si pojistili možné jak odchozí, tak příchozí, nejlépe přímo z pozic ve skladišti, kde přeci jen určitý počet pozůstalých beden skýtal nějakou možnost krytí, nemluvě o faktu, že většina z nich je nejspíše naložená lodními díly, tady solidní a masivní hmotou. Bohužel z toho co jsi viděl, byl ze skladiště pokrytelný jen jeden ze dvou východů pro personál a to ten nalevo, vedoucí do části kterou jsi neznal, snad podle tvaru doku ke schodišti do spodní části z níž vycházel vchodový tubus. Ta ale musela být minimálně z části podzemní, protože budova, ani sklon větrací šachty nebyli příliš strmé. Podobně na tom asi bude i druhý východ ukončující na druhé straně zeď s průchodem do skladiště a výstupních mřížek ventilačního systému. Jen u něj se dá předpokládat, že půjde spíše o krátkou chodbu zakončenou výtahem pro pohodlnější dopravu. V každém případě právě tento východ je z logických důvodů ze skladiště jen těžko pokrytelný.
“Sakra!“
Zaklel najednou skoro polohlasně Railin.
“Šrouby jsou zvenčí.“
Vysvětlil vzápětí a ukázal na rám mřížky který otvor pevně obepínal. Samozřejmě, proč by někdo přišroubovával ventilační mřížku zevnitř, ale Railinova připomínka se vztahovala spíše k absenci jejich sebemenší odšroubovatelnosti zevnitř, protože sem ani neústili.

Náhle vše ale přerušil ohromný dunivý zvuk rozviřující celou šachtu tak, že jste si na moment museli myslet že ona korveta startuje. Jeho zdroj byl ale mnohem vzdálenější a temnější.
“Přesně na čas.“
Oznámil Railin suše po prozkoumání chronometru.
“Tak bomby by nám šli.“
V jeho slovech bylo dost hořkosti, ale i pochopení pro to co jste právě udělali.
Městem se rozezněl bezpočet sirén. Desítky různých tónů, zdrojů i způsobů a ticho nočního města se v mžiku přelilo v čilý ruch a chaos.

Bohužel od strážce ve skladišti a nejspíše i těch v hangáru si rozruch nevyžádal víc, než jediný rozhovor vysílačkou, v němž je kdosi informovat o situaci a tom, že mají zůstat na svých místech.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Že Railina ani Aki současný stav věcí nevyvedl z míry natolik, aby poklesly na mysli a chtěli celou část akce vzdát bylo dobře.
Něco takového jsem nemínil udělat ani já. Znovu jsem si opakoval, že ostatní paralelně zahajují třetí část plánu, a že čekají že je co nejdřív podpořím a s opatřenou lodí do které by mohli naložit dostatek zbraní z centrálnoho skladiště DDC.
Byl jsem nervózní, ale věřil jsem, že pokud nebude možné uspět jednou cestou, že existuje druhá, která provedení akce nebrání, že je možnost, jak se snadno dostat dovnitř, tak abychom získali výhodu oproti strážím a mohli si to s nim "vyříkat."
V důsledku toho jsem se sám v duchu začal zabývat plánem B, uvažoval jsem, jestli by přeci snad ještě nebyl jiný způsob...
Pokusil jsem si co nejlépe představit vnitřní i vnější část doku a znovu se pokusit vyhodnotit co jsem o cestách tam viděl.
Když Railin začal prohlížet poklop, stoupnul jsem se vedle něj, trochu se předklonil a opatrně Railinovi nahlížel přes rameno, abych si sám mohl mřížku vedoucí do skladiště trochu lépe prohlédnout, abych věděl, co Railin zkoumá a co vlastně zjistí.
Ne že bych už nechtěl zkusit proniknout přes mřížku do skladiště, dokud ve skladišti byly nějaké bedny, nabízelo skladiště nejvíc možností a dalo se s ním nejlíp kalkulovat. Ale mít víc použitelných možností by třeba umožnilo dok z části obklíčit.
"Přinejmenším dva východy. Oba v oblasti vedoucí k vrátnici. Dost se rozbíhají a taky to dost možná nebude to všechno.
Víc jsem toho neviděl, takže si nejsem jistý. ale někde nahoře jsou vrata a vedle nich je ještě servisní poklop,"
promluvil jsem snad opět dost potichu na to, aby mě nemohl zaslechnout ten strážce hlídkující tam uvnitř ve skladišti.
Doplnil jsem tak Railinovi a Aki další část informací. Které svým způsobem odpovídaly tomu, o čem jsem stále uvažovat.
Přemýšlel jsem sice nad tím co souviselo s Railinovou otázkou, nakolik se dají jednotlivé východy pokrýt, ale zároveň východy hodnotil dle možností vniknutí do doku. Vzhledem k tomu, že právě někde tam byla vrátnice, byly ty dva na první pohled viditelné vchody podle mého názoru pro náhradní plán šptatně použitelné, nemluvě tedy o možnostech jejich účinného krytí.
Možná ,že by to mohlo být nadějnější s možností dostat se dovnitř servisním poklopem. Jenže u onoho servisního poklopu by bylo potřeba vymyslet, jak se k němu dostat a proniknout nim dovnitř, aniž bychom byli všem těm lidem, kteří procházeli kolem doku přímo na očích. Taky by bylo dobré vědět, kam servisní poklop ústí a jak se s jeho pomocí dá dostat dolů, pokud by vedl na ochoz, mohlo by to být výhodné, protože bychom si mohli pojisti strážné pod námi a oni by měli horší palebný úhel než mi. Mohlo by to být zajímavé, přesto, že by i to znamenalo upoutat na sebe hned pozornost všech stráží.
Railinůvovo zaklení už bylo o něco hlasitější, než to co jsem říkal já a obával jsem se, že to už ve skladišti být slyšet mohlo.
To, že byla mřížka šrouby upevněna šrouby z druhé strany nám zrovna moc nepomohlo. Naopak to přístup do skladiště ještě ztížilo. Pokud jsme se dovnitř chtěli dostat tudy, museli bychom nějak překonat tuhle obtíž, postavivší se nám do cesty.
Chytit mřížku, prostě s ní zalomcovat a uvolnit tak šrouby nebylo možné. I když jsem se spoléhal na to, že šrouby nejsou v lepším stavu, než u vnější mřížky u té povolili na jedno nebo na dvě prudká trhnutí Tohle by k jejich uvolnění asi nepomohlo. Pokud bychom se nejdřív zbavili strážce ve skladišti, mohli bychom se pokusit mřížku vyrazit. Ale ani tady nebylo zrovna jisté, že by se nám to povedlo, zřejmě bychom museli na utržení sebevíc rezavých šroubů vynaložit pořádnou sílu a i kdyby se nám to povedlo, byl by z toho dostatečný rachot. Ten by se za určitých podmínek dal využít, ale bylo by to čase a o míře rizika.
"Snad... nevzal někdo z vás náhodou páčidlo? Ty mřížka by se teoreticky mohla dát vypáčit," napůl ještě uvažujíce jsem se zauvažoval nahlas. Ale vlastně ani tahle třetí varianta nemusela být tak snadná, protože pokud by mělo být páčení mřížky opravdu účinné, muselo by se provést v těsné blízkosti šroub a pokud mřížka přiléhala tak, že by pod ni nešlo vsunout ani páčidlo, provést to by bylo stejně obtížné, jako mřížku vyrazit. Pokud by se to ale povedlo, rezavé šrouby by prostě tlak páčidla, které bychom ovšem museli mít nevydržely a nenadělalo by to ani tak velký hlud, jako nechat mřížku vypadnout.
Náhlý hluk mě donutil zpozornět a zaposlouchat se. Nejdřív jsem si musel uvědomit, že ten hluk vychází odněkud z venčí.
Teprve pak mi došlo, o co jde. Vzápětí to Railin naznačil svou nahlas vyslovenou poznámkou. Během průzkumu, jako bych si ani neuvědomil, že to všechno bude trvat jen pár minut, že nás hluk z venčí zastihne až teď a že to i z dálky bude tak výrazné.
Mými myšlenkami opět prokmitly bedny ve skladišti, které jsme měli vyhodit a škody, jaké ten výbuch mohl snadno způsobit.
Pak jsem si představil zmatek, který musel panovat tam venku, obzvlášť ve větší blízkosti těch skladišť. To pomyšlení opravdu nebylo nic o co bych stál a byl bych rád, kdyby mi zrovna tohle na mysl nepřicházelo, ale ta představa mi pomohla přijít na odpověď na jednu z otázek. Řešení otázky, jak zkusit překonat onen servisní poklop bez upoutání větší míry pozornosti. .
"Nebo nešel by využít zmatek venku a zkusit se dostat dovnitř tím poklopem shora? Možná si nás tom všem nevšimnou" zeptal jsem se ještě honem znovu. Něco takového bychom se mueli pokusit provést docela rychle, dokud venku panovala počáteční panika vyvolaná náhlým výbuchem.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

“Na takový blbosti nemáme čas, uhněte…“
Vmísila se do plánování Aki nekompromisně a prostě vás oba odsunula stranou. Jak byla sama nad mřížkou tak se jí v ruce zableskl nůž a stáhla nohu ke kopu. Railin se jí snažil zastavit a něco namítnout, ale nestihl ani jedno. Aki prostě vší silou kopla do mřížky až vyletěla, překvapivě to samo o sobě příliš hluku neudělalo, jedno tupé zařinčení, ztrácející se pod zvukem sirén. Problém byl, že Aki kopla takovou silou, až sama vyletěla ze šachty za mřížkou.
Railin zatajil dech a reflexivně natáhl ruku v pokusu jí zachytit.
Aki ale nevyletěla omylem. Ne už ve vzduchu se totiž mihl připravený nůž a zasekl se strážci do krku. Bez jediného hlesu se sesunul mrtvý k zemi. Aki ale ještě neskončila, druhou rukou chytila vykopnutou mřížku a sama se stočila do salta tak, že pod vámi dopadla tiše na nohy s mřížkou nad hlavou. Pravda, nohy jí po takovém pádu neudržely a vzápětí se svalila na zadek, ale zvuk u toho ona ani mřížka nevydali žádný.

Dokonce ani strážce v průchodu mezi skladištěm a hangárem si ničeho nevšiml a teď mu ve výhledu bránilo několik beden. Jen snad otevřené díry v šachtě by si mohl všimnout, ale i ta pro něj nebyla zrovna v dobrém úhlu.
“Co to sakra… Co je ta holka zač?“
Zavrčel tiše a překvapeně Railin, zvláště pak když se Aki dole tiše vyhoupla na nohy a mřížku opřela o jednu z beden, aby se obrátila k vám a naznačila vám skočit za ní.
Otázkou ale bylo, jestli to je to jak chceš tuto akci udělat, proto také Railin místo skoku jen obrátil svůj pohled k tobě s nevyřčenou otázkou co dál.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Ve chvíli kdy nás Aki odstrčila stranou jsem ještě tak docela nevěděl, co přesně má v plánu udělat, ale plně jsem jí důvěřoval.
Během první části našeho plánu mi ukázala jak je mrštná a že dokáže dobře vymyslet jak situaci zvládnout. To byl taky důvod, proč jsem ji nyní chtěl mít v týmu. Na rozdíl od Railina jsem se jí nepokoušel bránit. Jen jsme se na ní díval s jakousi směsí zájmu, ale shodně s Railinem s jistým překvapením. Když se Aki začala napřahovat ke kopu, už jsem tak překvapený nebyl. Najednou jsem totiž věděl, proč to Aki dělá, že chce rychle pádně jednat a prostě do toho praštit a to skoro do slova. .
Dobře mířeným kopem šlo na mřížku působit o dost větší silou, než jakou je možné vyždímat s paží jakkoliv silných.
A Aki přes svůj drobný vzrůst opravdu kopat uměla. Jen jsem ještě nevěděl, na co potřebuje ten nůž. Jako nástroj s jehož pomocí bychom odstranili mřížku se zrovna moc nehodil. Ale vzápětí jsem se měl dozvědět i vysvětlení toho malého detailu.
Do kázala zvládnout všechno najednou, proniknout do skladiště mřížku i strážce a znovu prokázala svou hbitost i chytrost.
Zareagovala snad jen trochu rychleji, než bych čekal, ale rozhodně se jí nedalo upřít, že to udělala opravdu dobře.
Sáhla k té možnosti, která mě s určitými obměnami samého napadla a kterou bychom stejně museli provést, pokud by nás nenapadl žádný lepší způsob, jak mřížku odstranit. Jen kdybych tu věc měl provést já, pokusil bych se o to maličko jinak.
K odstranění strážce bych zřejmě použil svůj blaster, pak bych se pokusil mřížku vyrazit a pokusil se jí zachytit, dřív než by vypadla ven do skladiště. Pokud by se mi to nepovedlo, bez hluku by se to neobešlo a to se taky muselo přičíst Aki k dobru.
Že se jí to všechno podařilo s minimálním hlukem, to mohlo být pro pokračování našeho plánu dost důležité.
"No opravdu šikovná holka" přitakal jsem Railinovi, zašklebil se na něj a přitom uznale pokývav hlavou.

Teď tu ovšem stále ještě byla otázka co dál. Aki si zřejmě představovala, že tam vlezeme za ní a všechno uděláme v doku.
Jenže tu stále byla ta věc, kterou jsem si krátce před tím uvědomil, když se objevíme jen dole, budeme pro strážce na ochozu snadnější terč, i když by snad v doku bylo možné najít nějaké to krytí. Strážci na ochozu se proti nám mohli taky nějak krýt a nemuselo být tak lehké postarat se o ně, nemluvě o možnostech pokrytí horního východu. Pomalu jsem začínal být přesvědčený, že by bylo do doku lepší vniknout z více stran a podobně jako to udělali strážci, ztížit střelcům práci rozptýlením úhlů a zaměstnáním těch na ochozu. Jistě by se tak rozptýlila i pozornost a strážci by se museli rozhodnout po kom z nás jít.
Na jednoho by to sice byl dost velký úkol,, ale při dostatku pohotovosti a momentu překvapení to dle mého názoru nebylo tak nereálné. A pokud by byla možnost včas zjistit, že se to nedá provést, snad bych se ještě mohl vrátit stejnou cestou zpátky sem a Aki a Railina podpořit ve směru od skladiště. A pokud by Aki a Railin přemýšleli jako já a někoho ze strážců se jim podařilo vylákat do skladiště, pak už by strážců bylo přeci míň a jejich počáteční výhoda by se zmenšila. A bylo rozhodnuto.
"Běž za ní, dejte mi chvilku a pokračujte podle plánu. Já zjistím, jestli se dokážu dovnitř dostat jinudy a krýt východy."
Řekl jsem Railinovi počkal, si na jeho reakci, jak se na celou věc dívá on a pak se obrátil směrem k východu z ventilace.
Hodlal jsem jednat rychle, snad stejně jako Aki a zjistit, jaká je za této situace možnost proniknout k servisnímu poklopu.
Snad se i já mohu spolehnout na nějaký ten dobrý nápad, který by pomohl k řešení komplikací dané situace.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Railin odpověděl jen přikývnutím, což bylo dobře, váš rozhovor by mohl nakonec upoutat ještě víc pozornosti. A tak se místo toho vyhoupl z mřížky a s trochou neohrabanosti se rozplácl o kus níž na zemi skladiště tak, jak jsi mu řekl. Pravda věnoval ti rychlý přimhouřený pohled ale jeho význam ti v danou chvíli unikl. Railin totiž zaváhal, zda, když chceš útočit z více stran, by nebylo lepší, kdyby se proplížil ventilací k mřížkám a nezaujal pozici tam. Nakonec ale usoudil, že ty víš o situaci nejvíc a tak, že bude věřit tvému úsudku.

Vyplížit se ven, už nebyl problém. Odhalená mřížka do skladiště sice hluk tvého přesunu dost umocňovala, ale městem stále ještě burácely poplašné sirény, které ti poskytovali krytí. Pak už stačilo jen znovu odklopit mřížku a byl jsi venku.
Jak se dalo čekat, ulicemi bouřil chaos. Všude se proháněly lodě a vznášedla, lidé už jen nespěchali ale doslova pobíhali. A rozhodně pro to měli důvod. Rudou záři ohně a stále další a další výbuchy se nesli až k tobě. Vypadalo to skoro jako by uprostřed noci začalo vycházet slunce, jen na špatné straně.
Hlídku jsi nikde neviděl a času nebylo nazbyt, takže jsi vyrazil kolem vnější zdi skladiště, na druhou stranu než byla vrátnice v níž se dalo čekat chaosem vyburcovanou stráž. Plán byl jasný, obejít dok a dostat se až k žebříku, stačilo…
Najednou jsi se octl na zemi. O něco jsi zakopl. Až na to, že to nebylo něco ale někdo. Za rohem leželi o zeď opření dva strážci hlídky nejspíš v bezvědomí, nebo tedy alespoň jsi na nich neviděl žádná zranění.

Zbytek cesty už se ale obešel bez podobných překvapení. Vlastně naopak, těch několik lidí, kteří tě zahlédli na žebříku tě přešli s pouhým mávnutím ruky. Nebyl jsi pro ně ničím jiným než dalším zvědavcem hledajícím nejvyšší dostupný bod k průzkumu zdroje poplachu. A skutečně, ze střechy bylo mezi budovami továren a skladišť možné vidět i obří plameny děsivého inferna. Stejně tak ale i poklop pár metrů od tebe skoro až na samém okraji ploché střechy, z níž bylo stěží poznat, že jde ve skutečnosti o vrata hangáru. Poklop sám byl přirozeně zajištěný, naštěstí ale žádným složitým elektronickým zařízením, nebo klíčem. Ale pouze pevným visacím zámkem držícím páku manuálního otvírání.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Zaznamenal jsem Railinovo přikývnutí a než jsem se definitivně otočil, viděl jsem ještě jak Railin seskakuje dolů za Aki.
Ani já už jsem raději nic neříkal, protože Aki a Railin ode mě byli přeci jen dál a bylo by ttřeba mluvit nápadněji víc nahlas.
Víc jsem vědět nepotřeboval. Aki a Railinovi jsem toho většinu řekl, oni věděli, co mají dělat a já se na ně mohl spolehnout.
Definitivně jsem se otočil a zamířil větrací šachtou ven. Snažil jsem se být rychlejší než před tím, ale ne na úkor toho, že by byl hluk příliš velký. Že bude o něco málo větší bylo přirozené a já s tím počítal. Nějaké riziko bylo v mém plánu kalkulované.
Že jsem věděl, co bych měl dělat, že jsem si uvědomoval některé věci, jenž které mi mohli pomoct a jichž jsem mohlo využít, mi přeci jen dodalo trochu sebejistoty a snad jsme byl i o trocšku klidnější. I když ne ledově klidný, jak by si snad mohl přát.
Věděl jsem, že hluk a známky zmatku, které sem pronikají z ulice dělají celkem hodně. V tom rachotu mohl nějaký drobný šramot přeci jen zaniknout a i když strážci neopustili svoje místa, Možná trochu pozornosti přenesli právě na dění venku.
Cestu kterou jsem již prošel dvakrát tam a jednou zpátky jsem mohl zdolat určitě mohl zdolat ne tak docela pomalu.
I když byl venku zmatek, bezpečnost jsem nezanedbával. I když jsem tentokrát ven vyhlédl jen velice zběžně a hned se dral poklopem ven, sotva za sebou zaklopiv mřížku a pak jsem opět relativně rychle zamířil přímo k doku. Schovávat ani přetvařovat jsem se nemusel. Teď nebylo nápadné, že docela pospíchám. Teď někam mířil a pospíchal úplně každý. Každý se staral o sebe a o to co se děje. O to kam jdu a jestli jsem nápadnější se zřejmě nezajímal vůbec nikdo, čímž mi to ulehčili.
Pak přišla chvíle nemilého překvapení, když jsem narazil na ony dva strážce, jenž jsem mohl před tím zahlédnout jen obtížně.
Překvapení bylo o to větší, že jsem o ně zakopnul, což by se za normálních okolností nemohlo neobejít bez jistých potíží.
Trochu ve mě hrklo, původně bych měl za to, že tam prostě jen tak sedí opření o zeď a že to pro mě může znamenat problém.
Důvod by pro to byl. i když jen z části. Posílení hlídek vně doku by nebylo nelogické. A stráže uvnitř taky jen tak poposedaly.
Tady tomu tak zřejmě nebylo jak jsem si všiml. Jako opačný argument se dalo brát to, že nikde jinde jsem strážce neviděl.
Teprve potom jsem si všiml, že jsou zřejmě v bezvědomí a docela se mi ulevilo, když jsem si domyslel, proč to tak asi je.
Byla zde celkem slušná pravděpodobnost, že těm strážím dali uspávací dávku Aki s Railinem. Takže další bod pro ně oba.
Obešel jsem zbytek skladiště a další kus cesty kolem doku. To proběhlo naštěstí, aniž by se mi něco postavilo do cesty.
Rychle jsme vylezl po žebříku nahoru k poklopu. Byl bych rád, kdyby mě při tom vidělo co nejmíň lidí ale velkou hlavu jsem si s tím dělat nemusel. Měl jsem připravené přesně to, co bylo logické. Pokud bubu malou chvíli stát nahoře, můžu se kdykoliv uchýlit k oné výmluvě, že jsem se chtěl jen podívat na to co se děje. Za určitých okolností byla průstřelná, ale zase ne tolik.
Po malé chvilce od mě ti, kteří si mě všimli odvrátí pozornost, já budu mít čistý vzduch a pak už snad všechno půjde tak rychle, že než si někdo něčeho všimne budu vevnitř a pak začne hlavní akce. Jen šlo o to, jak snadné bude prolézt poklopem.
Ale poklop ještě malou chvíli čekal. První pohled jsem věnoval scenérii, která vyvolala v celém městě tenhle zmatek.
Měl jsem z toho dost smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že nám zmatek svým způsobem pomůže k nenápadnosti,
Na stranu druhou, když tem zmatek a z části i tu spoušť člověk viděl na vlastní oči, bylo mu toho co se stalo tak trochu líto.
Plameny, lodě, sirény, křik, i když jsem počítal s velkými následky, tohle překonalo i to co jsem si původně přestavoval.
Raděj jsem se na to už ani nedíval a sklonil se dolů k horní části doku. Vrata mě příliš nezajímala. Ty budou důležitá později. Teď jsem hledal přímo poklop a moc jsem se s tím nepáral. Rychlost a pohotovost v tu chvíli převažovali nad opatrností.
Se zabezpečením poklopu jsem se příliš nepáral, tím spíš že visací zámek nebylo vůbec těžké překonat. Sáhl jsem po své blasterové pistoli a vypálil do zámku dva laserové výboje. Visací zámek by neměl výstřelům příliš tuho vzdorovat a rozbít se.
Rychle jsem vyměnil zásobník za nový, protože z toho co jsem v ní měl původně už jsem část potřebné munice vyčerpal.
Pak jsem odklopil servisní poklop, pravou ruku s blasterovou pistolí pozvedl nahoru, podél pravé tváře. Levou rukou jsem se zachytil a nahlédl do poklopu. Pokud by nebyla situace zvlášť nepříznivá, vlezl bych poklopem dovnitř do doku. Záleželo na tom, co uvnitř uvidím a kde přesně poklop ústí. Věděl jsem ale, že už téměř není cesty k návratu. Byla už jen cesta vpřed.
Byl bych rád, kdyby bylo i uvnitř nějaké místo z něhož bych se mohl rozhlédnout a připravit se, nebo takové místo, které by mi poskytlo částečné krytí. Samozřejmě pokud by to šlo, pokusil bych se za sebou poklop zase přivřít a věřil, bych, že jsem zůstal nepovšimnut a že se mi přeci jen podařilo zmatek kolem doku ještě na chvíli odložit. Nejlépe až do startu korvety.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Zámek se už po prvním výstřelu z větší části roztavil a tak bylo jen o trochu popálené prsty ho rozpojit, než kov znovu vychladne. Zámek očividně nebyl určen k nějak zvláštní ochranné roli, spíš měl tedy působit víc jako optická překážka, jako visačka “tady nemáš co dělat“. A hned jak jsi pákou otočil, jsi pochopil proč. Poklop se s tichým cvaknutím a zasyčením otevřel a ukázal ti kus servisní šachty táhnoucí se kolem celého obvodu doku. Už jen letmý pohled prozrazoval její účel, protože kopírovala a věrně doprovázela pantoví i otvírací mechanizmus vrat. Kolem nich se vinula v podobě asi metru vysokého a metr širokého tunelu z větší části zapuštěného do stěny doku.

Na první pohled nevypadala pro tvé potřeby moc užitečně, ale pak sis všiml, že do ní někudy proniká i měkčí bílé světlo, jaké osvětlovalo vnitřek doku a ne jen matné mléčné z několika lum nouzového osvětlení. Nedalo se ale říct odkud světlo přichází neboť prosvítalo až zpoza zákruty chodby.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Účinek se naštěstí dostavil okamžitě, zámek se po výstřelu zahřál a trochu se tím zdeformoval, I když sám od sebe nepovolil.
Tyhle výstřely by snad zabraly i proti opatření trochu silnějšího kalibru, než byl tenhle ne zrovna moc účinný visací zámek.
Výměna zásobníku taky proběhla rychle a nic z toho neznamenalo větší prodlení v téhle nápadnější pozici nahoře na doku.
Blasterouvou pistoli s již vyměněným zásobníkem jsem na chvíli položil stranou na dosah své ruky a nahnul se nad zámek.
Prsty obou rukou jsem nahmatal příslušné spoje, které bylo potřeba otevřít a trochu jsem zabral. Vzápětí jsem sykl, jak jsem se prsty dotknul horkého povrchu zámku. Dva výboje dokázaly takovou plastocel z jaké byl zámek vyrobený tahřát pořádně.
Nedbal jsem na to a zámek s trochu snahy celkem snadno kapituloval. Chytil jsem jej špičkami prstů a odhodil ho stranou.
Vzal jsem si zpátky svou blasterovou pistoli a pozvedl ji bezpečnostní polohy. Chtěl jsem ji mít pořád v ruce a připravenou.-
Pak jsem se tedy chopil osvobozeného otvíracího mechanismu. Samotné otevření toho poklopu už nebyl vůbec žádný problém.
Poklop jsem otevřel jak to jen šlo a nahlédl pod něj, abych zjistil, co je za ním. Byla tam jen prázdná servisní šachta.
Bližší prohlídka šachty uvnitř za poklopem ukázala jen to, že se jedná o relativně stísněný prostor, jímž se dá tak tak prolézt.
Ta šachta opravdu nebyla moc velká, nemohla být konstruovaná proto, aby se jí pohodlně protáhl člověk I kdyby to dokázal, na práci v té šachtě by zbývalo žalostně málo prostoru, pokud vůbec nějaký. Tu už ní spíš snadno projel nějaký ten servisní droid.
Servisní droidi byli pokud jsem věděl podstatně nižší než, člověk a s prostorem v téhle šachtě by zřejmě málo prostoru neměl. Ani na to, aby se prostřednictvím téhle šachty zasouvala vrata doku mi nepřipadlo moc dobré vysvětlení toho, proč tam je.
Musela tam být za nějakým jasným technickým účelem. Vzhledem k tomu, jak obcházela ovládání dveří by se zdálo, že je tam proto, aby se z ní dalo regulovat ovládání vrat, případně, aby se vrata doku dala uvolnit, kdyby se náhodu zasekla.
Otázka, kam vede poklop se změnila jen nepatrně. Jestli je ta šachta uzavřená, nebo jestli vůbec ještě někam ústí.
Odpověď už nebyla dlouho nejasná, protože jsem v šachtě zpozoroval odraz jasně zářícího světla. To znamenalo jedno.
Šachta snad někam vede a kam to se mělo v brzy uvidět, protože jiná možnost jak to zjistit, než vlézt dovnitř nebyla.
Tedy doufal jsem, že někam vede, že to světlo neproniká jen nějakými malými větracími otvory, směřujícími dovnitř do doku.
Nasoukal jsem se do servisní šachty a začal se ní opatrně, ale co nejrychleji po břiše plazit kupředu ke zdroji onoho světla.
Stále jsem s lehkým napětím jsem očekával, co za ohybem šachty vlastně je, co tam uvidím a jestli to pomůže mému plánu.
V těchhle podmínkách jsem toho s přivřením poklopu nemohl moc udělat. Snad kdybych se ho alespoň trochu pokusil přitáhnout nohama. Jenže to bylo spíš nereálné, než, že by se mi to mohlo zase tak snadno povést. Bylo spíš potřeba doufat, že tohoto detailu si nikdo nepovšimne. Byla to další z drobností, které by snad v krajním případě mohly spustit poplach.
Také z případnou cestou zpátky by to bylo těžší. Plíživý pohyb vzad byl náročnější a opět by to trvalo o něco déle.
Tyhle potíže, jsme si dokázal snadno spočítat, ale byl jsem odhodlaný vlézt dovnitř i tudy a i těmhle potížím čelit.

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Už během prvních kroků se vyřešil tvůj problém s poklopem, na stěně šachty jsi totiž našel zavírací páku, jakou jsi dveře otevřel, která je přesně jak jsi čekal opět zavřela. Co ale nebylo tak povzbudivé, byla podoba tohoto poklopu, který sis teď mohl prohlédnout i zevnitř. Jednalo se sice o solidní kus plastoceli, ale zdaleka ne dost velký a pevný aby mohl sloužit ve vesmírné prázdnotě ve které tyto doky nezřídka fungovali. Tím pádem se ale nedalo čekat že povede do doku nějaký větrací otvor či mřížka, protože by šlo o technicky hodně nešťastné a nebezpečné řešení. Přesto ses ale odhodlal zjistit zdroj onoho světla a pokračoval v pomalém postupu vpřed.

Už v zákrutě se ti ale nálada mohla výrazně zlepšit. Světlo totiž přicházelo z průzoru přetlakového uzávěru. Skoro pět centimetrů tlustého čtvercového panelu plastoceli s manuální pákou přímo na sobě a s asi deset centimetrů širokým oknem, oním průzorem do doku. Poklop ležel ve zdi šachty a otevíral se směrem ven, dovnitř doku s panty na horní straně. Což byl ovšem zároveň úhel který zrovna nepomáhal výhledu. Skrze malé okno se sice dalo vidět dost z korvety, vlastně takřka celá její přední polovina, ale v tom byl zároveň i problém, jelikož toho z výhledu dost zastiňovala. Na druhou stranu ale ne zase všechno podstatné. Dávala totiž celkem dobrý výhled na jednoho ze strážců na ochozu a podle polohy poklopu, jen nějakého půl metru pod masou vrat, se dalo očekávat že z nich povede žebřík, nebo jiné spojení právě na tento ochoz. Zároveň bylo vidět i na průchod do skladiště, kde stále posedával o bedny opřený strážný a za ním… za ním si zahlédl skrčenou a rozhlížející se Aki.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Páka, která umožnila zavřít servisní poklop byla dobrý objev. Zatáhl jsem za ni a uvedl poklop do téměř původní podoby.
Tedy do stavu v němž se nacházel před tím, když se ovšem nepočítal onen zdeformovaný a kamsi odhození visací zámek.
Ale to byl spíš detail, než nějaká příliš výrazná, nápadná věc, jenž by mohla okamžitě vyvolat nějaké větší znepokojení.
Tím jsem tedy měl celkem úspěšně za sebou další z těch několika kroků vedoucích za úspěchem druhé části našeho plánu.
Situaci se mi podařilo odhadnout docela dobře a přesto, že byl poklop teoreticky víc na očích než mřížka větrací z šachty, proniknul jsem ním dovnitř a neupoutal příliš velkou pozornost. Teď už jsem byl bezpečně uvnitř a situace byla podobná, jako při mých předchozích pokusech. Pokud by si mě v rozhodující chvíli někdo všiml, pravděpodobně by se to neobešlo bez odezvy.
Z toho plynulo, že jsem měl na to abych zjistil, kam šachta vede a obhlédl situaci z jiného místa v doku, relativní klid.
Přikrčený v předklonu, kvůli ne zrovna velkému prostoru uvnitř, plížil jsem se oparně vpřed sevisní šachtou I když jsem nechtěl Aki a Railina nechat ve skladišti dlouho čekat, sunul jsem se kupředu přiměřenou rychlostí, jinak to v tom prostoru ani nešlo.
Svou blasterou pistoli jsem stále držel připravenou, abych ji v případě potřeby mohl kdykoliv použít, už proto, že jsem tak docela nevěděl, kde se vynořím tentokrát. Docela mě to zajímalo a pokoušel bych se hádat, ale v tomhle ohledu jsem neměl příliš velkou představu. Takže jsem stále postupoval s nadějí, že to v příštích chvílích zjistím a nebude to nemilé překvapení.

Pak jsem se dostal za ohyb šachty a uviděl onen tlakový uzávěr. Moje naděje se tedy nezklamaly a já s tím mohl být celkem spokojený. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval najít, další vchod ústící přímo dovnitř do doku, tedy do jeho horní části.
Doplížil jsem se až k uzávěru a nahlédl průzorem v něm do doku. Jako první jsem se snažil zorientovat odkud se to dívám.
Že jsem neviděl všechno nemuselo vadit. Viděl jsem korvetu a pár důležitých orientačních bodů. Na základě toho jsem se pokusil oživit svou představivost a pokusit se vybavit zbylou část obrazu situace, jak jsem jí zahlédl prve z větrací šachty.
S tím co jsem viděl nyní jsem ten obrázek mohl snadno porovnat a určit kde asi tak je zbytek strážců i toho ostatního v doku.
Viděl jsem jednoho ze strážců na ochozu, ale museli tam být být strážci dva, takže nahoře zbýval ještě jeden strážce.
O těch dvou se dalo přepokládat, že jsou v takové pozici, že pokud jsou dost pozorní, otevírajícího poklopu si všimnou.
Kromě toho tlakový uzávěr většinou vydával typický zvuk a ten strážci určitě s velkou pravděpodobností nemohou nezaslechnout. Takže budu čelit pozornosti obou dvou hroších strážců, nespíš najednou v nějaké společné souhře.
Strážci dole by ho mohli taky zaslechnout. Ale museli by se rychle podívat do správného místa a navíc ty zabaví Aki a Railin.
Musel jsem ocenit, že jsem v průchodu mezi skladištěm a dokem zahlédl Aki. Aki zřejmě kontrolovala situaci a dokázala si udržet přehled o tom, co se děje v doku, aniž by ji některý ze strážců, zvlášť ten přímo u průchodu do skladiště zpozoroval.
Zřejmě čekala na nějakou známku mé přítomnosti, což bylo dobře, protože útok ze dvou stran na jednou by mohl opravdu vést k rozptýlení pozornosti strážců. Já jsem teď taky věděl, co se děje, ač jsem tušil, kde bych asi měl Aki a Railina hledat.

Zabral jsem za páku tlakového uzávěru, abych jej otevřel. I tentokrát jsem se nažil být co možná nejvíce ostražitý.
Počítal jsem se zvukem uzávěru a s tím, že nezůstanu nepovšimnut. Ale počítal jsem s tím, že si toho všimne i Aki a dá se do práce tam dole. Já jsem se jako první hodlal věnovat tomu strážci, kterého jsem mohl vidět průzorem. Chtěl jsem na něj zkusit co nejdříve vypálit. Snad se mi to podaří, dokud ještě bude fungovat moment překvapení. Samozřejmě že nějaký ten výstřel mohl okamžitě zamířit i od obou strážců ke mě. Musel jsem doufat, že druhý strážce nemá tak dobrý úhel, jako ten kterého jsem viděl. S že pro mě začnou pálit mírně shora a přímo proti uzávěru, s tím se nedalo nic dělat, musel jsem se snažit alespoň z části krýt a výbojům se snažit trochu uhýbat. Uhýbat jak to půjde a jak to umožní prostor a situace v doku.
Já jsem na toho druhého strážce zatím příliš efektivně střílet nemohl, takže bod číslo dva byl najít něco s pomocí čeho bych se dostal na ochoz, nejlépe žebřík, pokud by vedl po stěně doku v dosažitelné vzdálenosti od uzávěru.
Pokud bych před tím nebyl úspěšný, cestu na ochoz by mi mohl snadno někdo zkomplikovat. v první řadě některý ze dvou strážců stojících na ochozu přímo na proti mě. Uzávěr a stěnu za poklopem mohli ti dva se svými zbraněmi určitě dost slušně pokrýt a způsobit mi tak nemalou nepříjemnost. Musel bych rychle šplhat po žebříku nahoru a ještě se starat o ty dva strážce.
Doufat, že mě nezasáhnou a možná pokud by to bylo hodně vážné zastavit se a pokusit se jim nějakým tím výbojem oplatit.
Nahoře na ochozu už bych se mohl relativně snadno přikrčit a najít si nějakou vhodnou pozici, abych se mohl pustit do malé přestřelky se zbylými strážci v doku. Tedy Railinovi a Aki snad nebude třeba pomáhat s tím co Aki předvedla s tou mřížkou...
Jak jsem řekl Railinovi, hodlal jsem si dát pozor i na ústí horního vchodu a pokud by to bylo možné, přesunout se tak, abych ho mohl pokrýt, nebo ho alespoň ohrožovat a blokovat palbou. Teoreticky bych se mohl snažit o udržení přehledu i o spodních vchodech ale to už bych musel hledat vhodnou pozici a taky by to bylo příliš mnoho cílů na jednou. Na všechny strážce na jednou jsem dávat pozor nemohl. Nějaké ty strážce jsem si museli ohlídat i Aki s Railinem..Počty vycházely dva na jednoho.
O munici do své blasterové pistole jsem se bát nemusel. Té jsme si do kapes nacpal relativně dost. Důležité ale bylo snažit se o dobrou rychlost a dobrou mušku,

[Atalon]

Drearia; Hlavní město:

Co jsi mohl vidět, jsi viděl a tak nezbývalo než s tím něco udělat. Rozhodl jsi se pokračovat a konečně akci skutečně začít. Ještě naposledy jsi zkontroloval strážce na ochozu, na kterého jsi viděl a naproti němu nalevo průchod do skladiště s přikrčenou Aki. Railina jsi nikde neviděl, ale u něj se dalo dost pochybovat zda by se dokázal proplížit tak blízko jako Aki. Takže byl nejspíš připravený někde ve skladišti.

Otočení kliky uzávěru zafungovalo bezchybně. Uzávěr dvakrát zacvakal a potom se s celkem hlasitým zasyčením otevřel, výhodou bylo, že poklop měl automatický otvírací systém, takže jsi do něj nemusel tlačit ani se o něj moc starat. Stačilo počkat až se otevře a ani v tom nebyl zrovna lempl.
Bohužel ani obsah doku jimi nebyl a na syčení nad hlavami reagovali vesměs všichni jako na vytržení z poklidné rutiny. Zvláště pak když se před tvou pistolí objevil strážce na ochozu a ty jsi mu věnoval trojici výstřelů. Na rozdíl od něj jsi měl dost času se připravit a zamířit, takže všechny zasáhli svůj cíl, než se zmohl na odezvu.

Bohužel se ti tím ale otevřel i výhled na zbytek doku, k němuž stačilo trochu povystrčit hlavu otevřeným průchodem. Na ochozu zbyl jeden strážce, který okamžitě zaujal pozici přímo pod tebou, u paty do zdi zapuštěného žebříku spojujícího průchod a ochoz. Pod ním na podlaze ale zbývaly čtyři strážci a těm zasažený kolega stačil k velmi rychlému probrání. Nejhorší pozici měl jeden strážce stojící v tvého pohledu napravo, vedle korvety, a kterého ti při průzkumech blokovala korveta. Jeho pozice byla skutečně mistrovská, protože i teď byl blokován, pro změnu ochozem. Ten byl sice tvořen klasickým pletivovým panelovým, takže skrze ni šlo siluetu muže zahlédnout. Ale střílet se skrze ní dalo jen obtížně. O něco lépe na tom byla dvojice která se doteď bavila před mřížkami ventilace, teď nalevo od tebe. Oba byli prakticky nekrytí a bez možnosti krýt se, se schovávali jen za své zbraně. Byli to ale právě oni od kterých přišla první sprška energie. Navíc k efektivní palbě na ně bylo od tebe potřeba se vyklonit z otvoru. Přirozeně nejlepším cílem se tak stal ten strážce za kterým se skrývala Aki. Ano, tento strážce stále ještě stál, stál a mířil zbraní směrem k tobě. Vlastně tě měl jako na talíři, abys se vyhnul jeho palbě, musel bys ustoupit hluboko do tunelu za sebou a to ani při snaze, nešlo dost rychle.

Z jeho zbraně vyšel záblesk. Pruh rudé energie prořízl prostor a zavrtal se do masa.

Strážný pod žebříkem zavyl bolestí s skácel se k zemi s ohořelou dírou v boku. V ten moment vedle strážce vyskočila Aki a oba spustili palbu po nechápající dvojici strážců. Ti neměli šanci. Obrácení směrem k tobě nedostali čas se ani obrátit a už jeden padl. Aki střelami šetřila, zatímco strážce už musel svou palbou vyplýtvat dobrou polovinu zásobníku bez zásahu, Aki si počkala a vypálila jen tři rány. Dvě se zavrtali jednomu ze střelců do nohy a boku, ne smrtelně, ale dost aby šel k zemi. Třetí ale skončila v hlavě druhého, které se kus vypařil.
Strážcova palba konečně zasáhla. S ubytím nepřátel polevil na tempu palby a dal si záležet na míření, takže ležícího strážce potrhala série šesti výbojů skoro k nepoznání.

“Bacha, ještě jeden.“
Vykřikl strážce a tys poznal Railinův měkký hlas.
Jeho varování patřilo dobře skrytému strážci, který z toho cos mohl vidět nevycházel z překvapení a snažil se pochopit, co že se to děje. Dokonce natolik, že zapomněl i střílet. Bohužel jak Aki vyrazila kolem korvety aby se k němu dostala, udělal něco mnohem nebezpečnějšího než opětovat palbu. Zapnul totiž vysílačku a začal zběsile hlásit přepadení.

Už teď tedy byla jen otázka času, než se ze dveří v, od tebe protější stěně, nebo z chodby nalevo, jen pár metrů od dvou mrtvých střelců, vynoří posily.

[Merthor]

Drearia; Hlavní město:

Poté, co jsem spustil otvírací mechanismus tlakového uzávěru, jsem už na požadovaný výsledek nemusel příliš dlouho čekat.
Poklop se začal opravdu rychle odsouvat stranou a mě se skutečně otevřel trochu lepší výhled do vnitřních prostor doku.
Ale v tu chvíli jsem se po celém doku ještě moc nerozhlížel. Můj pohled směřoval na ochoz, kde stál jeden ze dvou srázných.
Ještě než se poklop uzávěru docela otevřel, putovala druhá ruka nahoru směrem k blasterové pistoli, protože se zdvojenýma rukama může být stabilita zbraně daleko větší a míření přesnější. Svou pistoli jsem se snažil namířit přesně na onoho strážce.
Hned jak se poklop uzávěru zcela otevřel, stiskl jsem třikrát spoušť a ze své zbraně poslal k onomu strážci tří výboje.
Úspěšnost mé střelby byla zatím velice dobrá. Všechny tři výstřely zasáhly celkem přesně, což jsem možná tak docela nečekal.
Teprve teď jsem se rozhlédl po svém druhém cíli a po pom, od kterého ze strážců by mohlo hrozit největší nebezpečí.
Snažil jsem se být co nejvíc ostražitý. Část oné předchozí nervozity byla stoupajícím adrenalinem odsunuta trochu do pozadí.
Druhého strážce na ochozu jsem samozřejmě zahlédl. Jak jsem předpokládal zaujal vůči mě opravdu dobrou pozici.
První dávce od oněch dvou strážců jsem se vyhnul celkem snadno. Tady stačilo trochu zasunout hlavu do doku a byl jsem proti nim alespoň z části krytý. Horší to bylo s tím strážcem stojícím u dveří do skladiště. Hrozby od něj jsem si všiml teprve potom.
Čekal bych, že ho Aki musí každou chvilku zneškodnit, ale on tam pořád stál a mířil na mě z opravdu dobré pozice.
Před jeho palbou se nešlo tak dobře krýt, protože stál skoro úplně naproti šachtě z níž jsem pozoroval prostor v doku.
Udělal jsem prakticky to jediné, co jsem udělat mohl. Přikrčil jsem se co nejvíc v šachtě, pokusil jsem se v ní natáhnout a zároveň natáhnout ruce se zbraní dopředu a zkusit opětovat palbu. Do té doby jsem stál, protože z té pozice bylo líp vidět.
Ve stoje bych byl určitě docela dobrým terčem, ani tohle tak docela bez rizika nebylo, ale strážcovi šance jsem přeci snížil.
Strážci se podařilo vystřelit jako prvnímu. Dával jsem pozor, kde skončí jeho střely. Ale nikde kolem mě střela neproletěla.
Sklonil jsem pohled a vedle žebříku uviděl ležícího strážce. Nevystřelil jsem. Na malý okamžik jsem blasterou pistoli sklonil.
V prvním momentu jsem ani já nemohl jen tak pochopit, co se to tam dole vlastně děje. Celé mi to připadlo trochu zvláštní.
Aki a ten strážce tam teď stáli vedle sebe, Aki na toho strážce nezaútočil a Railin stále nebyl nikde kde bych ho mohl vidět.
A přece by se i Railin měl hned zapojit. Já na jeho msítě bych to tak určitě udělal. Nedávalo mi to smysl, dokud jsem si to nezopakoval a dokud jsem nezahlédl Aki se strážcem pokračovat v soustředění palbě po strážcích kteří zbyli tam v dolní části.
Potom jsem samozřejmě pojal to správné podezření. Pokud to byla pravda a Railin si vzal věci jednoho ze strážců, aby mohl zaujmout jeho místo u vchodu, byl to opravdu dobrý nápad, ale nesměl jsem nad tím příliš přemýšlet, protože pořád ještě zbývali tři strážci. Aki a railin si sice vzali na starost dva z nich vedle sebe, ale byl tam ještě ten jeden v opravdu dobré pozici.
"Pozor! Tam ta korvetou!" vykřikl jsem ještě o chvíli dřív, než Railin ve chvíli, kdy ještě bylo zdola slyšet ostrou palbu.
Pozice toho strážce schovaného zatím očím nám všech se mi příliš nelíbila a byl bych s tím rád něco udělal i když jsem k tomu neměl nejlepší možnost. Ty dva strážce dole jsem každopádně od počátku nechal plavat. na ty stačili Aki a Railin. Já si hledal svůj cíl. Vylezl jsem z šachty nakolik to jen šlo, netáhnul jsem se dopředu a pokusil se vystřelit na toho posledního strážce.
bylo to sice přes ochoz a tak jsem tentokrát já neměl příliš velkou pravděpodobnost zásahu, ale stejně jsem to chtěl zkusit.
Nato se ozval i Railinův hlas potvrdil mi, že je pravda, to co jsem si začínal myslet, že je navlečený v uniformě strážce.
Když se pak ozvalo i ozvalo vysílání byl jsem tím celkem znepokojený. Pokud se to před tím povedlo, tak tohle určitě ne.
Že některý ze strážců ohlásil co se děje mohlo znamenat, že se bezpečnostní složky Drearie opravdu probudí a tedy problémy.
Mohlo to znamenat opravdu spoustu věcí. I to, že si připraví ty svoje stíhačky už teď, protože budou vědět, o co se snažíme.
Trochu jsem litoval, že jsme tomu nedokázali zabránit. Možná si měla Aki toho posledního strážce vzít na starost hned.
Vylezl jsem šachty a pokusil se přesunout na žebřík, po které jsem chtěl rychle sešplhat dolů na ochoz.
Chtěl jsem si najít pozici z níž bych se případně mohl pokusit znovu vystřelit po onom posledním strážci.
K němu už sice směřovala Aki, ale chtěl jsem mít jistotu, že budeme mít trochu klidu na to, abychom se připravili na návštěvu.
Pokud by se mi tedy otevřela lepší palebná pozice, pokusil bych se jí využít. Pak jsem chtěl zamířit ke strážci, který ležel u paty žebříku. Ten mi mohl posloužit alespoň tím, že bych si "zapůjčil" jeho zbraň, protože už ji beztak nepotřeboval, zatím co mně se mohla lepší zbraň v případě nebezpečí docela hodit. Přemýšlel jsem, i tom, bych podobně jako Railin vzal něco ze strážcových dalších věcí. U těchhle věcí byl ten problém, že byly přeci jen patrně ožehnuté a prostřílené, což šlo poznat a mohlo to něco prozradit. Na druhou stranu bych ale mohl stejně dobře snadno zaútočit dřív, než by si tohohle někdo všimnul.
To všechno jsem chtěl odbýt tak rychle, jak jen to bude možné. Další čas už bylo potřeba věnovat něčemu jinému dle situace.
Buď odrážení protiútoku bezpečnostních složek DDC, nebo by bylo na čase se rychle zaměřit na přípravu odletu korvety..
Musel jsem zjistit, kde a jak se otvírají hlavní vrata doku, pokud taky nějakým pákovým mechanismem, bylo by to celkem jednoduché a rychlé. Jenomže ani to nebylo všechno. Možná tu kromě vrat byla ještě nějaká jiná bezpečnostní opatření.
Zkrátka a dobře nyní jsme byli uvnitř v doku, tohle se nám snad z části povedlo, ale ještě se nám muselo co nejdříve podařit odletět z korvetou. Ideálně dřív, než se dovnitř nažene větší část bezpečnostních složek mobilizovaných voláním DDC.