Aden Girard - První krok-První pád (Waylin)

[Elinor Rahl]

Loď třídy Consular – Sien Lai:

Zaváhám a pak si vyvolám topografické profily jednotlivých stanovišť vedle sebe. Něco musím přehlížet a snad to vynikne při pohledu zároveň. Mělo by to tam být. Podobnosti. Rozdíly. Terén dvanáctky se odlišuje, takhle těžko poznat proč, ale třeba mi to do sebe lépe zapadne, když vše uvidím popořadě, jako younglingy ve frontě na snídani. Pravda, bez toho strkání se, předhánění a hluku.

Vlastně nečekám, že objevím něco konkrétního, někde uvnitř vím, že je to především způsob, jak zabít čas a zaměstnat mozek, aby dělal něco aspoň teoreticky užitečného a ne se věnoval... říkejme tomu poklidné lenošení a práce na projektech, které by Radu pravděpodobně nepotěšily. Kdyby se o nich dozvěděla. Ale o schopnostech Rady informovat se o kontroverzních věcech pod jejím dosahem, které jí nejsou natvrdo odhaleny, mám jistou představu. Ta se dá zredukovat na "dělej si, co chceš, pokud z toho někdo z konzervativců neudělá aféru, Radu to nezajímá - a konzervativce spíš než reálné kontroverze zajímají naprosté nesmysly".

"Je tu... ještě něco?" zeptám se spíš pro formu. Mám čím dál silnější pocit, že pro tuto chvíli to bylo vše myslitelné a víc se dozvíme až v terénu. Na Ossu.

[Atalon]

Loď třídy Consular – Sien Lai:

Otázka nakonec jako už tolikrát vyzněla naprázdno, mistr Sato se totiž opět stihl ponořit zpět do hlubin svých myšlenek v nichž byl zkrátka nedosažitelný, pokud se tedy člověk opravdu nesnažil. K tomu jsi ale správně usoudil, že už nemáš důvod a tak ses místo dalších otázek rozhodl jít si po svém. Což teď znamenalo velmi úzký profil možností, zahrnující trénink, zkoumání lodi nebo promýšlení vlastních plánů. Dokonce i posádka se vzápětí ukázala jako nedostupnou, ne že by se snad od vás nějak úmyslně izolovali, jen byli oba její členové na můstku a očividně měli dost práce. Na tom ale nebylo zase nic až tak podivného, Sien Lai byla rychlou lodí, jistě upravenou v tomto směru, možná i někým z Řádu a ženoucí se po jedné z cestovních tepen vstříc světu který se objevuje jen na vybraných mapách zasvěcených osob, to si jistou dávku pozornosti už žádalo. Trávení volna tak bylo vlastně zcela a jen na tobě. I na to už jsi byl ale zvyklí. Mistrovi výchovné metody se už dávno smrskli na nutný standard a pár poučení, která sám považoval za vhodná. Pokud jsi měl zájem o něco víc, musela přijít iniciativa z tvé strany. Na druhou stranu pokud se tak stalo, byla jen málokdy ignorována a mnohdy ti mistr ukázal dokonce mnohem víc než co jsi hledal, většinou ke spokojenosti obou stran. Nastávali tak dlouhé dny minimálního kontaktu s kýmkoli, omezeného na časy jídla, jediné síly ve vesmíru schopné vytrhnout piloty z jejich křesel a mistra Sato Reika z jeho bádání kdo ví nad čím.

Teprve když sebou loď celkem razantně, i když stále dost klouzavě aby to nebylo nepříjemné, trhla, jsi poznal že se věci mění, že je čas. Za průzory se objevilo líné solární oslnění dvojice sluncí, stále však tlumené, nebo spíše měněné zbytky mlžného oparu zvolna polehávajícího v mrtvé soustavě. A tam, v dáli před vámi, kdysi bohatý a krásný svět, dnes zpola jedovatá pustá koule oranžovo okrové barvy. Jeden z pokladů minulosti. Loď si neodpustí pár nepříjemných otřesů a poskočení, která jsou komentována pilotem vybraným slovníkem na téma létání v takovém bordelu. Jinak se ale řítí prostorem bez jakékoli překážky, bez jakéhokoli zdržení. A s každým dalším kilometrem chápeš stále víc a víc, proč je tento svět tak fascinující pro ty jež cítí Sílu. Je to jako přibližovat se srdci chrámu. Cítíš jak dýchá, jak žije, cítíš jak se kolem něj vznáší opar Síly, jak lehce skoro září její přítomností, ale i jak jsou do této korony vryty jizvy z činů jež se tu stali, z životů jež zde byli ztraceny.
“Krásné a děsivé, že mladý padawane?“
Mistr probuzen stejným voláním jako ty se tiše postaví vedle tebe, jako by chtěl uctít památku.
“Takových světů v troskách a kvůli čemu? Moci, síle, strachu?“

[Elinor Rahl]

Na palubě Sien Lai

Ossus. Konečně.

Je to jako se dívat na složitý hlavolam a cítit – ne, vědět – že to, co ještě teď působí jako výzva, bude záhy rozluštěno. Neusmívám se, nepřestávám zkoumat, pozorovat, všímat si detailů... jen tak ze zvyku.
Není snadné držet pod kontrolou všechny pocity. Očekávání. Tichou jistotu, že tajemství už příliš dlouho nebudou zůstávat tajemstvími. Není to vůbec snadné, a tohle pomáhá. Mistr v tom vidí něco lidštějšího, přijatelnějšího, ale to dělá s mým chováním častěji. Nehodlám jej vyvádět z omylu. Pravděpodobně by mu to vadilo méně než mně, ale na tom nesejde.

...děsivé?...
Na moment se odtrhnu od pohledu na Ossus a mistr si může všimnout, že se v očích mihlo určité překvapení. Je to jeden z těch okamžiků, kdy by bylo na místě používat podrobný výkladový slovník. Ne, děsivé není správné slovo. Ani orientačně správné. V zásadě mě to neděsí, tyto aspekty mi jsou skoro lhostejné.
Kvůli moci, síle, strachu.
Zajímavá představa, popsatelná zhruba jako hloupí lidé se občas příliš snaží, aby dosáhli hloupých věcí. Což byl vždycky problém temné strany. Jestli je něco skutečně děsivé, tak do jakých nesmyslů se dokáží inteligentní tvorové pouštět, aby realizovali ještě větší nesmysl. A přestože Ossus do této kategorie spadal... svým způsobem spadal...
Nahlas neříkám nic.
Tohle je přesně jedna z těch situací, kdy je lepší držet jazyk za zuby. Ne těch, kde je to životně důležité, protože nekomentování je jedinou překážkou dělící člověka od poslání do zemědělských sborů, ale těch, kdy je to prostě lepší, protože když člověk komentuje, druzí se necítí v jeho přítomnosti zrovna dvakrát uvolněně a dobře.

[Atalon]

Ossus:

“Dobře, jdeme na přistání na zadané souřadnice.“
Oznámí čistě automaticky kapitán a nastaví kurz ke zvětšující se planetě, až vše kolem obejme rudá záře plamenů atmosféry.
“Přistaňte kus od druhé lodě, nechceme poškodit okolí.“
Vmísí se do věcí mistr Reiko svou poznámkou, která si vyslouží od kapitána kterému doslova strká hlavu za krk nějakou vrčivou poznámku. Samozřejmě ale mistrovi vyhoví a za pár vteřin se již jemně snášíte opodál frachťáku v diplomatických barvách. O kus dál sedí značně zaprášená republiková nákladní loď, nejspíš transport původního archeologického týmu. Před přistáním zahlédneš i plachty táboru o kus dál a několik otevřených výkopů.

“Pošlete zprávu do chrámu, že jsme dorazili na místo a počkejte zde.“
Instrukce si od mistra přebírá Hana, protože kapitán musel něco velmi důležitého zkontrolovat, což bylo řečeno tak nepřirozeně a nedůvěryhodně až to bylo do očí, tedy aspoň tebe.
“Jistě, pane. Spolehněte se.“
Hana jedná opět s naučenou nonšalancí diplomatické posádky a dokonce se s vámi rozloučí uctivým úklonem.

Jen kdyby i okolí působilo tak přirozeně jako vaše přistání. Oblast v níž jste přistály byla už očištěna od jedů a začínala se sem pozvolna vracet zeleň. Stále to ale byla skalnatá prašná pustina z níž sem tam vykoukla zelená čepička rekultivačních trav. Ale to na ní nebylo zdaleka to zvláštní, tím totiž bylo ticho. Spolu s utichnutím motorů Sien Lai totiž utichl jediný zvuk. Žádní ptáci, zvířata, zvuky hmyzu, nic. Jen vítr honící oblaka prachu před přicházející bouřkou.
“Kde bys navrhoval začít, mladý padawane?“
Zeptá se po chvilce naslouchání školsky mistr a opře se o zdobnou hůl, odlehčující mu v chůzi.

[Elinor Rahl]

Ossus

Ticho. Divné, bizarní ticho, které nemá na podobném místě co dělat.
Tohle není žádná jedovatá pustina. Mělo by to tu... být rušné. Možná ne jako mezipatrová křižovatka na Coruscantu, ale každopádně živé. Překypující aktivitou. Hmyz a nějaký ten hlodavec a... Prostě podobný styl živosti.
Natáhnout se po Síle, přepnout do ní, zkusit něco odhalit v ní a skrze ni je přirozená reakce.
Současně se pohled zastaví na rostlinách, na nízkém, travnatém porostu. Divné. Hledám cokoli, jakoukoli známku větší rozmanitosti. Květiny. Nizounké výhonky aspoň nějakého keříku. Silnější rostliny.
Tohle působí příliš mladě, příliš čerstvě... příliš... odpovídající mému odhadu, že když sem dorazil první pátrací tým, začínalo to tady teprve zarůstat?
Nesouhlasně zavrtím hlavou. Tohle by bylo ještě divnější než celá ta mise. Bude to chtít se podívat do obou táborů, najít indicie, jestli je můj odhad správný, nebo je zdejší rekultivace prostě... zdejší rekultivace s několika silnými lokálními specifiky.

"Jak dlouho má být tohle bezpečná zóna?
Máme nějaké snímky z doby... předtím?" zeptám se, ve stejnou chvíli, jako svou otázku položí mistr.
To se... povedlo.
Nadechnu se a radši se rovnou pustím do něčeho mezi vysvětlováním a odpovědí na položený dotaz.
"Dobře. Průzkum tábora. Jenom... by mě zajímalo, jak dlouho to všechno tady roste. A jak se to tu vyvíjelo, ty trávy na mě působí jako něco, co se ujalo poměrně nedávno a nic dalšího za nimi už nestačilo přijít."

[Atalon]

Ossus:

Průzkum v Síle je něco co přichází skoro samo, ale něco tady ho i tak drží jaksi na uzdě. Něco ho drží v kolonce neškodného průzkumu okolí. Život tu totiž o sobě dával znát ještě sporadičtěji než se zdálo z pohledu prostých očí. I těch pár rekultivačních trav skoro kníkalo utrpením a drželo se života doslova posledními výhonky kořenů. O nějakém vyšším životě ani nemluvě. Ale přesto…
Tvé spojení se Silou bylo dost silné aby tu neviditelnou hranici alespoň pohladilo, aby udělalo ten jeden krůček za ní, aby…
Strach!
Síla i všechno kolem je s ním nasáklé, ne na první pohled, ne takovým tím způsobem jakým cítíš když je v dosahu někdo kdo má strach. Ne tohle je něco jiného, tohle je pocit jak můžou strach vnímat kameny, písek, tráva. Okolí cítí strach i když v něm není jediná mysl která by jej mohla nést.
Mysl?
Tvé vědomí začíná hloubat v hlubinách, tam kam mnohdy ani Mistr Reiko nedosáhne, tam kde jsou ukryta tajemství.
Tam! – A támhle! – A…
Síla tě navádí od jedné podivnosti k druhé. Nory, díry příliš umělé než aby byli něčím jiným, přesto prázdné, ale podle všeho ne dlouho. Trus, dokonce stopy hmyzí účasti.
Tady byl život.
Síla vyjmenovává jednotlivé druhy. Hmyz snad v desítce zastoupení a nejen to, ptáky, plazy, ještěry, dokonce něco většího, snad druh vysoké zvěře. Po všem ale nezbylo než pár týdnů staré stopy. Asi tak staré jako přílet první výpravy.

“Bezpečná zóna?“
Mistr se opatrně rozhlédne.
“Ach ano, za to mohou bouře…“
Oznámí ti klidně.
“Jedno jak rychle se ti podaří snižovat toxicitu, tento svět zasáhla detonace hvězdy. Po jeho povrchu zuří obří magnetické bouře hnající oblaka jedovatých plynů. Dokud se nepodaří tento svět zcela stabilizovat, nebude se tu životu dařit snadno.“
Reiko je při těchto slovech skleslý, narážejí totiž do jeho hodnot života nejen bytostí, ale i světů a on si dobře uvědomuje, že za stav tohoto světa mohou lidé a ne přírodní síly.
“Ale tady už je to bezpečné skoro dva roky, nebo aspoň to tvrdí záznamy senzorů.“
Dodá a sám věnuje okolí nedůvěřivě přimhouřený pohled.

Tábor vypadá přesně tak, jak by vypadat měl. Asi desítka tuhých pracovních stanů postavená do přesné formace kruhu. Několik ohnišť ve středu, dokonce i s rozestavěnou kuchyní v podobě skládacího stolu a několika vrstvou hutného prachu pokrytých nádob na vaření. Vedle stolu se povaluje jeden s hrnců, ale ten prostě jen vítr a prach shodili z okraje. Většina stanů je zavřených, včetně těch které mají boční stěnu uzpůsobenou k odklopení coby stříšky. Nejspíš práce vyšetřovacího týmu.
“Tudy.“
Mistr míří k hlavnímu pracovnímu stanu. Stojí přesně tam kde by měl stát, takže velký podlouhlý stan vedle bude sklad nálezů. A ten menší na druhé straně společenský stan. Naproti nim, blíž k vám, jak sestupujete do dolíku kde tábor leží, tři obytné stany, marodka a vedle kuchyně sklad zásob. Vzadu se krčí polní sanitární zařízení se zásobníkem vody.
“Divné…“
Ozve se Sato Reiko, z hlavního stanu. A má k tomu důvod, protože tu opravdu není nic podezřelého, vůbec nic. Stoly, záznamová zařízení, přenosné vědecké jednotky, několik pracovišť, vše jak má být. Ve stanu panuje klasický uspořádaný nepořádek jaký by tu být měl. Jen…
Uprostřed jednoho ze stolů se povaluje kovová socha. Okamžitě poznáš sochu Jedijského strážce z období tří a půl tisíce let před Ruusanskou reformací, artefakt jaký by se tu neměl nechat jen tak povalovat. Při bližším prozkoumání toho ale najdeš víc. Záznamy přerušené v polovině slova. Sklenici z níž čas a okolní teplo pomalu odpařili polovinu obsahu, který zkrystalizoval usazeninou vinného cukru. Záznamníky kterým došla energie vybitím, když je nikdo nedeaktivoval.

[Elinor Rahl]

Ossus

Tak magnetická bouře.

"U dvou let bych čekal něco... stabilnějšího."
Nezní to nedůvěřivě, pouze konstatuji, co mi přijde zjevné. Záznamům senzorů je radno věřit. Stopy života ale vyprchávaly - podle mého odhadu. Sotva znatelně povytáhnu obočí.
Tohle...
Určitým způsobem si to přímo žádalo o souvislosti, jako by to, co posunulo zdejší krajinu hezky zpátky, mohlo i za ztrátu archeologů.
Ta představa se mi nezamlouvala. Nějakým způsobem neseděla. Ne tak, jak by měla, protože tu byl ještě druhý, pátrací tým a...

"Zajímalo by mě, jak se dařilo kamuflovat v záznamech takhle velkou akci."
Tábor nepůsobí jako základna pro pár nadšenců s konspiračními sklony. Je příliš velký, příliš dobře vybavený.
Se zájmem přikleknu k soše.

[Atalon]

Ossus; Archeologický tábor:

Mistr se zabral podobně jako ty do studování pozůstatků po výpravě v podobě několika datapadů, takže když přišla tvá otázka, nebo spíše poznámka, trefila jen povrch jeho vědomí a opět fungovala spíše jako připomínka tvé přítomnosti.
“Eh… Velkou akci?“
To byli ty chvíle kdy Sato Reiko vypadal jako… no jako Tach kterému někdo ukradl strom pod nohama.
“Ach… Myslíš vykopávky…“
Dojde mu po chvilce a moc bys nedal za to, že s nápovědou přišla Síla.

“Myslím si, že nikdo nic nekamufloval. Je to nespolehlivé a snadno něco opomeneš. Takové počiny bych odhalil. Myslím, že ty záznamy prostě nikdy nevznikli. Otázkou je proč. Co mohlo být tak vzácného aby to stálo za to tak důrazně utajit? Co se tu snažili najít? A…“
Ano, a. To a, které neodbytně škrábe na dveře obezřetnosti, to a, které se ptá jak moc mohlo to něco souviset s jejich zmizením, jak moc nebezpečné tohle celé může být.

Soška, jíž se mezitím věnuješ ti k aspoň tomuhle také moc prozradit nehodlá. Jedná se sice skutečně o sošku Jedijského strážce vytvořenou z pevného černého kovu, někdy z období kolem Beast Wars. Jak ti vzápětí i potvrdí záznam z nedaleko odloženého datapadu. Ale to je vše. Není na ní nic zvláštního, vlastně mohla být dost dobře jen nějakou dekorací, třiceti centimetrovým ozdobným těžítkem na něčím konferenčním stolku, příliš obyčejným, než aby bylo třeba jej vzít při evakuaci sebou. Podle záznamu byla nalezena v jednom z výkopů, samozřejmě s přesně zaznamenanou polohou nálezu a všemi relevantními záznamy. Jak ze záznamu dále vyplývalo, byl odhad nepřirozeného vzniku planiny na níž se tábor i vykopávky nalézají, správným. Sice se o tom tento záznam nevyslovuje přímo, ale už to, že vykopávky sahají až do hloubky šesti metrů, kde teprve začalo odkrývání , dost napovídá. To že je zde i poznámka, že k zachování vzorků jistě dopomohlo popelové pokrytí, už tak nepřekvapí. Celé toto údolí musel zasáhnout výbuch sopky který jej zakonzervoval vrstvou horniny a popela.

“Sílo, kde to u všech sithů je!“
Vyhrkne najednou podrážděně mistr Reiko a celkem nesystematicky přehrábne hromadu záznamníků, až jich několik spadne na zem.

[Elinor Rahl]

Ossus

...inspirativní...

Představa, že by záznamy mohly prostě a jednoduše nevzniknout byla tak geniální, že mě ji zatím nikdy nenapadlo použít jako vážný plán.

"Máme tu... tohle. Záznamy, co nevznikly. A nikomu nepřišlo divné, že žádné nejsou. Jestli tomu rozumím. Čemuž moc nerozumím, protože i když řád má v papírech povětšinou kreativní myšmaš... tohle je trochu silné kafe. Trochu dost. Archeologická mise bez jediného papírového podchycení."

Jinými slovy, ten, kdo přišel, jak to obejít, je génius a doufám, že zjistím, jak ten trik funguje. Byl by užitečný a ušetřil jak mně, tak mistrovi spoustu času v rámci studijních záležitostí. Zatím jsem měl jen poměrně konkrétní neblahé tušení, že nedodat k něčemu záznamy JÁ... v duchu se kysele ušklíbnu, protože na obzoru neonovým nápisem zazáří vysvětlení krajně nepotěšivé.

"Čí byl ten archeologický tým vůbec práce a v jakých vztazích byl, s, ehm, vedením? Dával ho dohromady Ati-Mu-Ran?"

Aneb co všechno se dá dělat a řešit během průzkumu sošky a listování archeologickými deníky.
Mistr tomu, jako obvykle, věnuje jen stopovou část pozornosti. Asi jako já ukládání poznatků o zdejším krajinném rázu.

"Co přesně, kde je?"

[Atalon]

Ossus:

Mistr si dá s odpovědí načas, nejprve si zopakuje celou abecedu dechových cviků na uklidnění a u toho opět trochu srovná hromadu rozházených datapadů.
“Ach Adene Girard…“
Tenhle začátek už znáš, takhle totiž od vašeho seznámení začínala většina výchovných, nebo spíš kárných lekcí. Takže už jsi skoro mohl diktovat, co přijde…
…lehké nesouhlasné gesto hlavou, hluboký nádech…
“…Pověz,…“
…mladý padawane…
“ …mladý padawane, proč pokládáš otázky, když víš že na ně nejsou odpovědi. Jaký smysl má taková otázka? Ptát se máš jen na to kde může být odpovězeno, ne na to kde si odpověď můžeš najít sám, nebo kde víš že není…“
…to bys už měl vědět.
“…ale, to bys už měl vědět.“
Kázání skončilo přesně v předepsaném stylu mistra Sato Reika a mělo-li přijít i nějaké upřesnění, byl na něj právě čas.
“Jak už jsem ti řekl, žádné záznamy o archeologickém týmu nejsou a nejspíše ani nikdy nebyli. Jak mám tedy vědět kdo jej sestavoval, nebo na čí pokyn, když ani nevíme kdo v něm vlastně je. Mistr Ati-Mu-Ran jen opustil chrám, aniž by byl patrný důvod. Takže spojitost s tímto místem…“
Mistr se náhle opět zatoulá do svých myšlenek.
“…je ale pravda, že vynechat něco tak velkého ze záznamů chce jistý vliv a člen rady…“
Zbytek pohltilo mumlání, mysl mistra přepnula na příliš vysoké obrátky než aby její pochody stíhala ústa reprezentovat ve smysluplné podobě.

[Elinor Rahl]

Ossus:

Takže nepřímo potvrzená teorie. Dobře, mistře.

Nejsem si jistý, nakolik je mou silnou stránkou zrovna trpělivost. Chybějící dílky puzzle mě vyloženě popouzí, stejně, jako absence vodítek, toho základního záchytného bodu. Tohle je ostatně smysl otázek, na které nejsou odpovědi. Vymezení problémů. Pojmenování možností. Roztřídění předpokladů. Jisté... otestování.

Znovu přelétnu pohledem po okolí. Tohle. Podle záznamů senzorů aspoň dva roky čisté. Tohle vyloženě zavání černým humorem. Stejně jako papírovací nedostatky.

„Co kde je, mistře?“ položím otázku, která se paralelně vznášela v mozku – a na kterou naopak odpověď očekávám více než konkrétní.