Akademie Síly

Korriban, Akademie Sithu:

Právě končil další den na Akademii, den výcviku, den trénování Síly i boje. Byl jsi vyčerpaný k padnutí, přesto jsi ale kráčel chodbami akademie za svým mistrem který si tě zavolal do jedné z jeskyních kobek pod akademií. Uvažoval jsi proč asi a snažil se nabrat poslední zbytky sil. Tvůj mistr byl vždy hodně náročný a přísný, ale tohle bylo trochu moc i na něj.

------
Začni dojmy, myšlenkami, můžeš třeba popsat i svůj den. Nehraj za jiné postavy, neposouvej příliš děj a dodržuj správný tvar příspěvků. A přeji ti hezkou a napínavou zábavu.

Korriban, Akademie Sithu:

celý den jsem cvičil souboj z meči proti droidům.
popravdě mě to už začíná štvát pořád to samé jako kdyby byla soutěž kdo neumře nudou.
pomyslel sem si v 11:30 sem skončil s výcvikem.když v tom my zavolal mistr že za ním mam příjít i když jsem byl dost unavení nemohl sem se dočkat co mi mistr řekne.v hlavě mi vířili myšlenky
doufám že to pude něco velkého jinak se otočím a pudu se vyspat.
Tak sem vyšel cestou sem skoro usnul po 5 minutách cesty sem přišel před jeskyni
co my asi mistr poví
pomyslel sem si



------------------------------
je to dobře

Korriban, Akademie Sithu:

Pomalu jsi sešel do nejnižších pater Akademie, do samých základů. Pod schody stál s přísným pohledem tvůj mistr.
Konečně učedníku. Přemýšlel jsem nad tvou silou a rozhodl se ti dát velkou příležitost. V těchto temných chodbách je někde skryt holocron. Ti jež jej spatřili a vrátili se, se stali mocnějšími a silnějšími, ale předem tě varuji nebylo jich mnoho! Pokud tam vstoupíš vyjdeš buď silnější, nebo nevyjdeš vůbec. Máš jen jednu příležitost, zvol si svůj osud!
Slova pronášel pomalu, vážně a přísně. Rozhodně myslel vážně každé z nich. Pomalu jsi pohlédl do chodby, vedla kamsi do labyrintu temných, neosvětlených chodeb tesaných do skal Korribanu.

Korriban, Akademie Sithu:

konečně jsem přišel ke svému mistrovi a vyslechl jsem jeho monolog
kterými nahnal strach ale řekl jsem si.
stejnak ten výcvik co dělám doteďka není život pro nikoho z mojí silou
pomyslelsem sy
no konečně mise při níž hrozí i něco jiného než že se unudim k smrti jdu do toho mistře
řekl sem mistrovi a zasmál sem se a vydal jsem se do chodby

----------
A lokace?!!!

Korriban, Akademie Sithu:

Pomalu jsi postupoval chodbou v houstnoucí temnotě až jsi došel k rozcestí ve tvaru T, na každou stranu vedla jedna z cest ale jejich tvar, obsah nebo délku jsi neviděl, protože v nich byla úplná tma.

Korriban, Akademie Sithu:

šel jsem chdbou stále dál až sme došel až k rozscestí ve tvaru t
a sakra kudy teď
pomyslel sem sy chvilku sem přemíšlel a pak sem si řekl
mam nájit správnou cestu tak pudu do prava to dává docela smysl
a šel sem cestou doprava

Korriban, Akademie Sithu:

Rozhodl jsi se jít veden jen svou intuicí vpravo, zatím bylo těžké říci zda správně či špatně. Jistě šlo říci jen to že kolem tebe byla tma, tma jako v hrobě. Pomalu jsi postupoval tápajíc v temnotě přidržujíc se zdi, když se náhle tvá pravá noha zarazila o něco tvrdého co jí bránilo pokračovat a co zapříčinilo tvůj dost bolestný pád, o modřině na holeni nemluvě. Pohmatem jsi zjistil že onou překážkou byl kámen vyčnívající ze zdi. Bylo však jasné že podobnou tmou se daleko nedostaneš, pokud něco nevymyslíš.

Korriban, Akademie Sithu:

Tak sem se intuitivně vydal pravou chodbou
Jestli teď namě něco vyskočí tak sem v háji
Pomyslel sem si když vtom jsem o něco zakopl
do pr--
vykřikl sem a zjistil sem o co jsem zakopl nějaký kámen co vyčníval ze zdi
tohle tmou nemůžu jít dál
pomyslel sem si a pak mě něco napadlo zkusil jsem zapnout světelní meč
ten konec konců trochu září
pomyslel sem si

Korriban, Akademie Sithu:

Hned jak jsi vstal a promnul si bolavou naraženinu holeně, jsi odepnul od pasu svůj meč. Chladnými kamennými katakombami Akademie zabzučel typický zvuk aktivující se čepele světelného meče. V této hluboké temnotě jsi konečně získal alespoň trochu světla, nebylo to ovšem nic úžasného. Světlo vydávané čepelí osvítilo plochu maximálně na metr od ní, na delší vzdálenost už jsi stěží dokázal rozeznávat obrysy. Pomocí několika pomalých pohybů mečem jsi se rozhlédl kolem sebe, stál jsi v rovné do kamene hladce tesané chodbě, která měla po každém zhruba metru a půl výčnělek jako byl ten o nějž jsi zakopl na obou stranách, o jejich účelu jsi neměl tušení, ale měl jsi zvláštní pocit že jsou něčím přeci jen důležité. Kam chodba vedla jsi nevyděl, ale vypadalo to že vede stále rovně.

Korriban, Akademie Sithu:

odepnul jsem světelný meč s opasku a zapnul jsem jej a zjišťuji že ještě jeden stejní kámen jako ten okterý jsem zakopl jde z druhé zdi chvilku stojím první co mě napadá je to že sou tam aby o ně někdo zakopl jak se podařilo mně.
ale to je blbost kdo by dával kámen ze zdi o kterí by mě člověk zakopnout ani největší blb by si nemohl myslet že to nikoho zastaví
pomyslel sem si a pak mě napadlo že bych mohl do nich zkusit seknout ale pak sem si řekl
nejdříve je zkusím zatlačit do zdi jestli se něco nestane a až pak do nich pudu sekat a jestli ani sekání nezabere nebudu si jich všímat

Korriban, Akademie Sithu:

Svítíc si svým mečem jsi znovu osahal onen kámen o nějž jsi zakopl a zkusil zdali se nepohne. Ale nic, kámen seděl na svém místě pevně, jediné co jsi zjistil bylo že není celiství, jak jsi si myslel napoprvé ale uprostřed má podélnou drážku, jež ho dělí napůl jako by tvořil jištění dveří nebo nějaké zábrany. Zkusil jsi tedy do něj tnout, meč kamenem se zajiskřením prošel a kus jej bez námahy uřízl. Chvíli jsi počkal, ale nic se nestalo. Ať už byl tento i ostatní kameny čímkoli důležité nevypadalo to že by ti nějak hrozily, tedy mimo možnosti přidělání dalších modřin. Rozhodl jsi se tedy jít dál, postup s aspoň minimálním osvětlením v podobě meče byl o něco rychlejší a o poznání příjemnější. Chodbou jsi pomalu došel až na její konec, kde se vrhala kamsi do hlubin planety pomocí širokého příkrého schodiště, jehož konce jsi ani omylem nedohlédl. Co tě však upoutalo byl pocit, pocit varování jež rostl a mohutněl v Síle a který tě upozorňoval na římsu nad schody. Když jsi se na ní zaměřil pohledem a natáhl svou ruku s mečem co nejblíže uviděl jsi že je do ní něco vytesáno, ale ani takto jsi nebyl schopen přečíst co. Meč neposkytoval dostatek světla nato aby se tvé oči mohli zaostřit na očividně věky starý a časem ohlazený nápis, ale o jeho důležitosti nebylo pochyb.

Korriban, Akademie Sithu:

rozhodl jsem se že kámen o než jsem zakopl zasunu ale nic se nestalo tak jsem do něj zkusil seknou a kus se ho usekl ale nic se nestalo
do háje
pomyslel sem si a šel jsem dál když jsem došel ke schodům jenž vedly hluboko dolů a síla mě varuje aby na ně nelez tak chvilku přemýšlím apak
mě napadlo žebyh mohl dolů pustit blesk abych věděl co tam je a pak teprve jít dolů.

Korriban, Akademie Sithu:

Dle svého usilovného výcviku jsi se hluboce pomořil do Síly a plnou ji vložil do své dlaně. Nic se však nestalo, soustředil jsi se tedy ještě usilovněji a spolu s kapkami potu na čele vytryskl i blesk z tvé připravené ruky. S modrým zablesknutím a pronikavými světlem proletěl nad schodištěm, občas olizujíc stěny a poté zmizel s výrazným jiskřením. Podle toho šlo usuzovat že dole se nachází něco vodivého, nejspíše nějaký druh kovové výzdoby. Schodiště dle tvého pozorování nevypadalo nikterak nebezpečně a ty jsi tak získal ujištění v tom že ono varování spíše mělo dodat potřebné důležitosti onomu nápisu nad schody, nežli varování před nebezpečím na nich.

Korriban, Akademie Sithu:

po dlouhé soustředění síly se mi povedlo z ruky vylétl blesk.
No jestli to takhle dlouho potrvá i v boji tak sem v háji
pomyslel sem si blesk proletěl chodbou dolů a podle zvuku dopadu dopadl na něco vodivého nejspíš na kov.Ale schody se sdáli bezpečné.A zdálo se že síla upozorňovala na onen text.
mam pocit že poctupuji výcvik na archeologa než na sitha
pomyslel sem si a vydal jsem se dolů po schodech světelní meč sem mel svěšení nad schodištěm v poloze abych nezakopl a zároveň abych se mohl v případě útoku rychle bránit.

Korriban, Podzemní hrobky:

Pomalu a opatrně jsi postupoval po schodišti využívajíc světla svého meče, tímto stylem jsi došel až na jejich konec, což trvalo rozhodně déle než by jsi hádal, schody jsi sice nepočítal ale něco přes sto jich rozhodně bylo. Nyní jsi se ocitl v temnotě, byla zde z kamenných desek složená podlaha a zdi podél východu schodiště mizící ve tmě, ale nic víc jsi neviděl. Žádné zdi před sebou, žádná chodba, žádné světlo, jen odkudsi přicházející zvuky. Slyšel jsi kapající vodu pomalu po něčem stékající, tlumené zvuky vrzání a praskání, možná i ozvěnu kroků, nebo si to s tebou jen hrála tvá fantazie, o ničem z toho jsi totiž s jistotou nedokázal říct odkud to přichází. Jisté však bylo, že nikde nebylo nic hmatatelného nebo světlem tvého meče osvíceného, jen temnota jevící se nekonečnou.