Xiaz Zeorr (výcvik pro Vesgam)

[Atalon]

Messiah:

Když se Tulok ujistil, že svůj poslední útok nehodláš dotáhnout dokonce, deaktivovat svůj meč a klidně se otočil. Svůj pravý meč zavěsil na své místo na opasku a tobě tak poskytl volný výhled na svou výzbroj. Meč totiž nezasunul ani nezavěsil na pravou stranu opasku jak by se dalo předpokládat, protože zde již jeden meč stejného vzezření byl, zavěšen ve zdobném pouzdru volný a připravený, místo toho jej zasunul do otevřeného pouzdra na svých zádech, kde bylo podle všeho i jeho dvojče v souběžném pouzdře. Svůj druhý meč pak zasunul do pouzdra na levém boku. Bezděky ti tak ukázal že jsou v jeho držení přinejmenším čtyři meče a ne-všechny jsou bojové, navíc si tvůj pohled velmi dobře uvědomoval. Na tvůj pesimizmus jen nezúčastněně pokrčil rameny
...a kdo nebyl?
Jako by četl tvé myšlenky.
Kdo ví, data nám neposlali...
Podle všeho Tulok teď spíše uvažoval nahlas a ne k tobě, náhle si to však uvědomil, podíval se na tebe a nenuceně se pousmál,
...nevíme jestli máme dobít i planetu, pokud ano tak možná dostanete příležitost k akčnějšímu tréninku. Máme tu pár kontingentů sentinelů a trochu vojáků, ale na rovinu, Síla armády je v nás.
Slovo "síla" použil záměrně a dostatečně jej zdůraznil. Náhle se však zamračil, jeho tvář získala smrtelně vážný výraz a tvým citem posíleným Silou projel nepokoj. Tvá další slova tnula kam neměla, stanul teď strnule a v očích se zrcadlila bojovnost a podráždění. Bylo až neuvěřitelné jakou má tenhle zabrak kontrolu nad svými emocemi.
Už jsem vám říkal, že vám tak říkám, protože to jste! Veliteli!
Slova odsekával s patřičným důrazem a hněvem.
...můžu vám říkat Velitel Zeorr, nebo Velitel Xiaz, pokud si přejete, Veliteli( Ale "Velitel" jste!
Ani Síly ti nebylo třeba abys se ujistil, že tohle je něco podstatnějšího a hlubšího, minimálně pro Tuloka. Jeho reakce mluvila za vše, v žádném případě nehodlal překročit tuto pomyslnou hranici i když danou pouhým oslovením. Situace rychle a nepříjemně houstla a bylo jen dobře trochu ji odlehčit, to se ti velmi dobře povedlo zmínkou o jídle a zamluvením tohoto téma. Tulokovi emoce opět zavířily, vlastně ani nevířily spíš prostě zmizely a vzápětí se objevily nové, pro tentokráte milé uvolnění.
Hlad mám jak bantha...
pronesl Tulok s upřímným úsměvem, ale vzápětí se trochu zamračil, nijak vážně jen takový hloubavý mráček na usměvavé obloze.
...ale ten trénink bych s dovolením odmítl. Do soustavy dorazíme za necelých třicet hodin a je toho hodně co bych rád osobně zkontroloval.
Tulokův tón byl upřímný a přátelský, nebylo důvodu o něm pochybovat, ani o obsahu jeho slov i když jsi dobře věděl že je v nich i něco jiného, co jsi neviděl ty ani v Síle. Přesto jste se klidně vydali za vzájemného přátelského hovoru, jenž se nakonec zvrhl v trochu oplzlou debatu na téma twi'leček pro něž měl Tulok podle všeho slabost, nejkratší cestou do důstojnické jídelny.

Jak se ukázalo, nebyla to volba zrovna šťastná, ve chvíli kdy jste stanuli ve dveřích bok po boku, utichl prakticky veškerý hovor a nebylo to jen tím že se všichni okamžitě vyšvihli do pozoru. Onen zlověstný hrobový klid přetrval i po tebou naznačeném pohovu, všichni teď jen klidně mlčky jedli a bez přestání na tebe hleděli až ti to chvílemi připadalo jakoby ti stáli za zády a koukali ti přes rameno do talíře. Rychle jsi zjistil že za oním zvláštním chováním stojí tvá ranní rozmluva s Velitelem techniků, nikdo z přítomných si teď nebyl zcela jist jak se zachovat. Nakonec se objevil přímo před tebou Karnak a klidně si přisedl, samozřejmě s požádáním jež přijal Tulok který právě dojedl a byl na odchodu.
Důstojníci jsou nejistí, pane.
Řekl klidně a dost potichu, když zahlédl tvůj pohled, uvědomil jsi že říká očividné a rychle dodal.
Bojí se.
Následovala chvíle v níž se osměloval říct co mělo být řečeno, nakonec si nervózně olízl rty a pokračoval.
Bojí se, protože všichni dělají co můžou, ale neví jestli to bude stačit... tedy vám, pane.
Karnakovi oči byly šílené strachy a stačil ti jediný pohled abys věděl, že toto místo, tento rozhovor si nezvolil. Nebylo těžké uhádnout že po tvém dnešním vystoupení jej oslovili všichni ti jež nyní seděli okolo a delegovali ho k tomuto rozhovoru. Všichni zde hledali jistotu, jistotu že jejich práce dostane tvou podporu a ne trest, jistotu že chápeš reálnou situaci a že po nich nebudeš chtít nemožné jako ráno po technikovi, s nadějí teď hleděli na vás dva a doufali, že jsi tím velitelem za jakého tě v hloubi duše mají.

[Vesgam]

Messiah:

Celkem zvědavě si prohlédnu Tulokovu výbavu. Teď už mi v hlavě docela začíná vrtat proč nepoužil oba meče cvičné. Přesto se však Tuloka na nic neptám. Částečně také proto, že Tulok se rozhodne promluvit ohledně nadcházející bitvy, která mi (a to hlavně díky velkému Aliinu přičinění) stále více vrtá hlavou. Při jeho slovech se zasměji.

"Pokud máš akčnějším tréninkem na mysli odrážení několika blasterových střel, tak to ještě zvládnu. Při boji s mečem by mi starosti mohl dělat jedině soupeř velmi dobrý v šermu. Teď mi spíš starosti dělá ta bitva celkově..."

Zamyslím se opět nad vizí i slovy, která mi byla věnována Aliou. Myšlenku však zaženu, s Aliou si promluvím až za chvíli. Můj následný přátelský návrh s dobrým úmyslem bohužel nepadne na úrodnou půdu. Ten zabrak mě pořád dokáže překvapovat a někdy, jako teď, je to až extrémně překvapující. Nechci Tuloka do ničeho nutit, přesto mi jeho reakce přijde zvláštní a vzbudí můj zájem. Rozhodnu se neustoupit tak úplně a při zmínce o možnosti, že by mi říkal "Velitel Xiaz" klidně a rázně odpovím.

"Budiž. I to je lepší než nic."

"Zvláštní kolik je toho zvláštního na všech těch lidech kolem... Někdy si říkám, zda-li by nebylo jednodušší, kdyby byli naprosto předvídatelní... Asi bylo, ale nebylo by to tak zajímavé, zábavné a už vůbec ne reálné. Navíc si stejně nemůžu nic vybírat..."

Rozhodnu se raději odlehčit situaci nabídkou jídla, neboť napětí je tak husté, že by se i dalo krájet světelným mečem. Rád slyším Tulokovo přijetí mého pozvání na jídlo a jeho uvolnění. A tak se společně vybereme do jídelny s trochou další přátelské koverzace.
"U Síly... Téma křestní jména nejspíše ještě hodně dlouho nevytáhnu... Alespoň před Tulokem ne... Možná by Alia mohla něco vědět a vysvětlit to... Ale nejdřív se stejně budu ptát na ty podstatné věci..."

"Jo tak ty jsi na Twi'lečky?"
Řeknu s úsměvem, když se debata (Síla ví jak vůbec) zvrhne na téma Twi'leček. Každý má nějaký vkus.. I když je pravdou, že Twi'lečky jsou vkus alespoň šedesáti procent vesmíru...

Když dorazíme do důstojnické jídelny, všechno utichne a já už teď tuším co bude příčinou. Objednám si několik toustů a sednu si na kraj ve snaze nevšímat si všech tichých zvědavých očí. Celá doba mého stravování je mi nepříjemná a to jen kvůli důstojníkům. Už teď je mi jasné, že s tím budu muset něco udělat. V hlavě si začnu připravovat projev, který by snad vše mohl urovnat a v tu chvíli si přisedne Karnak. Jeho přisednutí velice uvítám, jelikož Tulok je zrovna na odchodu a sedět sám mezi všemi těmi důstojníky by mi nejspíš nedělalo dobře. Dále klidně jím a poslechnu si vše co mi Karnak má říct. Klidně jím a nedávám mu důvod bát se, při jeho znejistění na něj pohlédnu a gestem ruky i pohledem mu pokynu, aby beze strachu mluvil dál. Když domluví, v klidu dojím poslední sousto. Pohlédnu na něj, vidím strach v jeho očích a tak se snažím hledět na něj uklidňujíce. Vstanu a otočím se k ostatním.

"Důstojníci, důstojnice.
Chci, vás všechny ujistit, že od vás nebudu vyžadovat přespříliš. Nebudu chtít více, než-li jste schopni udělat. Kdo ví, možná jsem jen příliš dlouhou dobu strávil se Sithy, pro které je slovo nemožné hranice daleko vzdálenější, než pro ostatní. Kdo ví...
Avšak Síla koluje v nás všech a já nebudu bezdůvodně uhasínat její plamen na lodi. Vaše snaha, bude posuzována objektivně. Nebudete trestáni tam, kde by vás měla čekat pochvala. Chci vás ujistit, že se budu snažit zabezpečit vám všem co nejlepší podmínky. Děkuji, dorbou chuť."

Dokončím svůj projev. Pak se naposledy otočím ke Karnakovi, mluvím potišeji ať nás ostatní neslyší.
"Přesto je na tom loď technicky otřesně. V hangáru ani plně nefunguje silové pole a... zkrátka chci, aby vám technici podávali hlášení, dohlédněte na ně... Chci si být jistý, že dělají co můžou..."

Poté se zvednu a odnesu svůj tác. Před odchodem ještě na Karnaka posledně promluvím, tentokrát hlasitě.
"Zkuste tousty, zatím je to to nejlepší co sem zde jedl. Pravda, nejedl jsem toho mnoho, přesto byli dobré."

Doporučím ještě tousty Karnakovi a každému, kdo by byl ochotný držet se mé rady a poté odcházím. Odcházím na pozorovatelnu za Aliou, musím si s ní konečně promluvit. Za celý den mě již napadlo spoustu otázek a tak se jdu ptát, doufajíc, že neuslyším jenom nějaké nicneříkající polovičaté moudro...

[Atalon]

Messiah:

Tvůj proslov důstojnictvu přinesl očekávané uklidnění i když o jeho pravdivosti zde bylo pochyb, obzvláště od těch kteří viděli nenávistný pohled ve tváři Karnaka po tvém dodatku. Nicméně situace se zklidnila a uvolnila. Neměl jsi v úmyslu rozřešovat nějaké další spory a tak jsi se raději vypravil dle svého plánu vyhledat Aliu. Najít jí mohlo být buď velmi snadné, nebo neskutečně těžké, záleželo na tom jak moc šlo spoléhat na dvakrát potvrzenou Karnakovu informaci o jejím pobytu na pozorovatelně na přídi. Tedy ve skutečnosti byla situace ještě o poznání složitější, protože jak jsi brzy zjistil najít pozorovatelnu samo o sobě bylo téměř nemožné. Pojem pozorovatelna i s bližším určením k přídi totiž zahrnovalo prakticky jakoukoli volně přístupnou místnost s průzory, a těch nebylo na lodi nejméně.

Po téměř čtyřech hodinách, kdy už jsi stihl povolat na pomoc i Sílu a zjistil tak že je snazší vycítit míjené sluneční soustavy než světlou stranu na lodi tak dlouho používané sithy, jsi konečně otevřel dveře do poměrně velké prázdné místnosti s nádherným výhledem na tunelové variace hyperprostoru skrze tři do půlkruhu situované průzory v bojových situacích uzavíratelných plastocelovými kryty. Před prostředním průzorem stála tobě již dobře známá silueta.
Zdravím vás, pane. Přicházíte se rozloučit? Nebo chcete vědět co si o vás teď myslí posádka... nebo někdo jiný? Nebo konečně chcete slyšet a ne jen poslouchat?
Neotočila se, nezaváhala, jen tiše promluvila a dál hleděla na míhající se tunel před sebou.

[Vesgam]

Messiah:

Potěší mě úspěšnost mého proslovu, avšak následný nenávistný pohled Karnakových očí je něco, co jsem tak nějak úplně nečekal.

"Ale možná jsem to čekat i mohl, je se svou posádkou celkem spřízněný. Budu ho asi muset trochu uklidnit. chce to jenom další dobře pronesený proslov, s těmi mám z akademie již dostatečné zkušenosti. Koneckonců celé mládí jsem naslouchal různým proslovům a mám je v krvi, tohle nebude problém. A nebudu muset ani tak moc lhát, jenom ho trochu zmanipuluji..."

"Nedívejte se tak na mě, splním své slovo, vidím stanoviska posádky jasně a snažím se jim vyhovět, ale Vy musíte vidět moje stanoviska. Ano, loď je v dostatečném stavu, avšak ani zdaleka ne ve stavu, který by se mi zamlouval. A ne kvůli tomu, že bych musel namáhat nohy chůzí kvůli malému počtu výtahů, jde mi o celkový výsledek. Navíc spokojenost vojáků zvyšuje jejich bojové úsilí a zápal, zlepšuje náladu a přispívá i k dobrému vztahu s nadřízenými. Když žijete ve špinavé díře a můžete se těšit jenom na to, až vás sejmou ve válce, nevnímáte svého nadřízeného zrovna dobře...
Zkrátka důvodů je mnoho. A doopravdy nechci přetěžovat techniky a proto jsem úkol dal Vám. Vy budete hodnotit úsilí techniků a mě informovat o faktech i vašich vlastních pocitech, ke kterým budu přihlížet. Vy jste ten kdo má objektivně zhodnotit zájmy a možnosti obou stran, nevěřím, že bych mohl být stejně objektivní v posuzování jako vy. Ovšem pokud nechcete přebírat hlášení Vy, mohu to dělat sám, dávám vám pouze šanci, kterou považuji za výhodnou. Nechci vás do ničeho nutit. Ostatně pokud jste přetížen, můžete část svého břímě předat podřízeným, kterým sám dostatečně věříte. Avšak ze svých požadavků neslevím, chci mít přehled.
Rozhodněte se jak uznáte za nejlepší."

Používám veškeré zásady rétoriků a mluvím velmi přesvědčivě. Slova ani nemusím příliš hledat, přicházejí sami. Ostatně jsou i pravdivá. Fakt že Karnakem trochu manipuluji díky proslovu mi ani v nejmenším nevadí, avšak snažím se mluvit co nejtišeji, aby ostatní důstojníci nezaslechly nějakou neshodu(?)

Když domluvím, ještě se rozloučím a odejdu. Nalézt Aliu by mi nemělo činit velký problém, alespoň si to prozatím myslím. Zamířím tedy k pozorovatelně, která má být podle všech dostupných informací její současné místo pobytu. Ovšem mé nové zjištění při hledání společnice jsou více než šokující. Hledání mám po nějaké době už dost a rozhodnu se zkusit použít Sílu na její nalezení, což je něco o čem sem uvažoval již v hangáru, avšak dokážu vycítit pouze míjené sluneční soustavy. To je něco, co by mě za normálních okolností i celkem nadchlo, nyní to však na mé tváři vyvolá pouhé zamračení. Hledání se nakonec zvrhne a mé počáteční představy a rychlém úspěchu se rozplynou. Vše musím řešit klasickým způsobem obyčejných lidí i nelidí a tak prohledávám jednu místnust za druhou. A zabere to i celkem dost drahocenného času, avšak po čtyřech dlouhých hodinách hledání se dostaví kýžený výsledek a v jedné místnosti konečně uzřím toho koho hledám. Na první slova která uslyším reaguji v mysli trochu podrážděně, je to hlavně kvůli zdlouhavému hledání a velké nechuti teď něco prodlužovat zbytečnými otázkami, avšak i kvůli celkovému dojmu z vizí a všeho co chci probírat.

"Ty tady seš ta co čte myšlenky, tak bys to snad měla vědět nejlíp, ne?! Ztratil sem už dost času hledáním, protože se musíš tajemně zavřít na nejvzdálenější části lodi. Ostatně proč se pořád chováš tak tajnůstkářsky, nebylo by fajn kdyby alespoň Tulok věděl kdo jsi, když už je teď tvůj spojenec? Navíc se pořádně nevyspím kvůli pošahaným vizím, který mi přidávaj jen na pesimistický náladě a ubíraj na spánku, který bych snad ani neměl mít a o kterejch doufám, že sem je nezískal natrvalo, protože jenom za dva dny mě ta schopnost dokázala pořádně nasrat... A ty debilní obrazy mi pořád lezou do hlavy, pořád a pořád, stejně jako úvahy o tobě a už mi to začíná líst na mozek, chci sakra slyšet a chci slyšet odpovědi!!"

Přesto si však uvědomuji důvody mé podrážděnosti a reaguji slovy klidnými, stjeně jako jednání. Kdyby nečetla myšlenky, nejspíš by nic nepoznala, chovám se prostě jako obvykle. Vždy dokážu udržet emoce na uzdě a jednat klidně, avšak Alia už ví o tom jak se cítím a slova to nejspíš nedokáží příliš ututlat. Na druhou stranu by mohla snad i chápat proč se tak chovám.

"Od všeho trochu. Snad až na to loučení... proč bychom se měli loučit?"

Je to věc, která mě sice zajímá, momentálně mě totiž zajímá vše co mi může Alia říct, přesto bych byl raději tohle přeskočil a dostal se k věci, vize jsou dotěrnější a zajímají mě více. Nicméně se chovám stále klidně a budím dojem, že mě stejně tak zajímá i tahle část, dojdu blíže k Alii a posadím se na zem.

"...zítra dorážíme, chci vše dořešit dnes, být už připravený na zítřejší bitvu a tuhle noc se už konečně pořádně vyspat..."

[Atalon]

Messiah:

Když se za tebou zavřely dveře pozorovatelny, otočila se k tobě Alia čelem a ty jsi zaslechl jak cvakl magnetický zámek dveří.
Pořád jen posloucháte a nic neslyšíte!
Řekla rázně ale klidně Alia.
Slyšet neznamená jen poslouchat své okolí, ale také mu naslouchat a snažit se jej pochopit.
Dodala když uviděla tvůj nechápavý, naštvaný pohled. Klidně se otočila zpět k průzoru s výhledem na černý střed tunelu světel hyperprostoru.
Co se tajení mé totožnosti týče, pak jsou k tomu vlastně dva, vzájemně však pevně propletené, důvody. Zaprvé, je to fakt že patřím vám a většina vám podobných byla jen nerada viděna po boku někoho jako já před podřízenými. Vyvolávalo to nechtěné otázky o válce a jejich loajalitě. Ostatní vám podobní pak v naší anonymitě našly užitečnou zbraň. Druhým důvodem pak je Temný pán, ten jemuž vlastně oba sloužíme, to jeho přáním bylo splést naše osudy a stejně tak utajit svou spolupráci s námi.
Alia domluvila a hluboce se nadechla.
A ty obrazy bych být vámi nazývala shovívavěji, je do nich totiž vepsán osud nás všech. Chce to jen abyste je jen neposlouchal, ale i slyšel.
Do posledních slov vkládala nevídanou trpkost a smutek jehož si nešlo nevšimnout.

[Vesgam]

Messiah:

Když Alia vyřkne svou výtku, opět se ve mě vzedme vlna vzteku. Zde ani nemá smysl držet se na uzdě, jelikož Alia si stejně může přečíst mé emoce, přesto si udržím klidný výraz. Avšak rázem zapomenu na únavu a začnu chodit z místa na místo, což spolu s mými myšlenkami svědčí o opaku.

"Jasně, protože se v těch věšteckých kravinách a dvojsmyslných moudrech nevyznám! Řekl sem, že chci slyšet, ale abych slyšel, musíš sakra mluvit! A musíš mluvit mým jazykem!"

Když Alia vysvětluje, proč je stále v utajení, ani nad tím neuvažuji, beru to jako fakt. Koneckonců tohle byl i jediný důvod k utajování totožnosti, který napadl mě samotného. Do hlavy mi to vnese jen další negativní úvahu o Aliiných moudrech.

"Vidíš, tohle si řekla naprosto jednoduše a skvěle, pochopil by to každý, tak proč nepoužívat tenhle způsob mluvy i u ostatních věcí, místo tohohle?!"

Nicméně se navzdory vzteklým a zmateným myšlenkám rozhodnu volit přívětivá a klidná slova a nepropustit uzdu emocím.

"Tak mi poskytni pomoc. Veď mě. Snažím se, ale jednoduše nevidím to co bych měl. Potřebuji jiný úhel pohledu, ten který sám nemám. To že ty vize něco říkají je mi jasné, ale nemám ponětí co mi říkají. Jsou moc... neurčité. A já nejsem zvyklý s nimi pracovat."

Svými slovy přímo žadoním o pomoc a vysvětlení. Pokud Alia bude alespoň trochu vstřícná, začnu postupným rozebíráním vize. Dalo by se říci, že jde o postup, u kterého si sám nejsem úplně jistý, zda-li a jak bude fungovat. Spíše jde o poslední snahu něco zjistit, když Alia nechce říct věci na rovinu a mě nechce kopnout múza.

"Tak třeba... "Bitva nezačíná na bojišti." Takže bitva začíná dřív, ale nemusí jít o skutečnou bitvu, tak o co tedy jde? Zrada, nebo jen samotné potýkání se s posádkou? Věřím, že o mém konfliktu s techniky jsi už slyšela, moc jsem nezazářil..."

Dodám nakonec a mírně tak i změním téma. Svá slova volím hlavně proto, abych slyšel Aliin souhlas, vyvrácení, či jiný (jak už to tak u ní bývá, tak nicneříkající) názor na věc.

[Atalon]

Messiah:

Alia si po tvých slovech tiše ale hluboce povzdechla, s vážným pohledem se na tebe podívala.
Dobrá, zkusím vám nějak odpovědět. Třeba na tom pochopíte...
odstoupila na krok od průzoru směrem k tobě a sundala si plášť.
Kdybych vám teď řekla, že zemřeš rukou starého přítele, ale že jeho tvář v budoucnosti nevidím. Přesně takto, jak říkáte přímo a vaší řečí! Co bys pak udělal, ale myslím opravdu, ne ty obecné řeči o dávání si pozor a čekání na jeho příchod? Nešel byste a nezačal lovit všechny jež kdy měli byť jen na dosah vaše přátelství? A stalo-li by se tak, pak by právě z nich, lovené zvěře, povstal strachem a hněvem hnaný starý přítel, jenž by proroctví naplnil!
Alia se odmlčela dávaje ti čas k přemýšlení.
Ale řekla-li bych vám, že ve vztazích starých závist najít můžeš z níž, strach mnohé k tvé krvi a jejímu prolití táhnout může a bude. Pak byste mohl správně vytušit, že vám může hrozit nebezpečí plynoucí ze starých vztahů a že pomocí strachu a závisti se může ze starého přítele stát budoucí vrah. Pak byste se nesnažil zabít staré přátele, protože byste si dobře uvědomoval strach který tak způsobíte u ostatních, ale o to větší si dával pozor pokud byste se s nějakým setkal.
Alia se opět zahleděla do tvých očí.
Teď snad pochopíte mou odpověď. Budoucnost není rovná čára, vlní se a uhýbá, ovlivněná každým krokem každého ve vesmíru, něco takového se nedá popsat prostými slovy.
Nakonec se otočila k průzoru.
Lépe vám to říct neumím a nepochopil-li jste ani toto, pak jsme všichni ztraceni.

Následovala dlouhá chvíle ticha, tedy pro ty jež nebyli telepaty, po níž opět zazněl Aliin hlas.
Ani vést vás nemůžu víc než to už dělám. A ano než začnete pochybovat, vedu vás! Všechny naše rozhovory, každé slovo, každý obraz vás vedl, nebo mohl vést. Ještě není pozdě. Ještě ne!
Aliin hlas zněl vážně a s neúprosnou vahou.
Správně jste si vzpomněl na můj druhý dar, teď jej pochopte a dobře užijte. Rychle dokud je čas! Ale dobrá, ještě jednu nápovědu vám mohu dát a nemusíte se bát bude jen skrze má ústa. Oba mé dary se týkají vašeho poslání a ne posádky, to co nás čeká zde na lodi začne být problémem ve chvíli kdy budeme na živu a vy vyřknete svou osudovou chybu.

[Vesgam]

Messiah:

Již dosti otráveně, ale stále doufajíce v užitečnost Aliiných řečí poslouchám, co mi chce sdělit. Avšak postupem času přestávám doufat v užitečnost Aliiných slov, neboť ty ve mně vyvolávají jen negativní myšlenky a zamračení.

"Sakra to vím taky, že budoucnost je stále v pohybu. Proto nemám rád vize a podobné věci, protože jsou nespolehlivé. Proto se k celé vizi stavím negativně, nemám takovéhle věci rád. Ale tenhle závratný fakt, který už dávno znám mi vůbec v ničem nepomohl. Tak se budoucnost mění, a co jako? To mi má vysvětlit nějakým způsobem význam vize? Tohle mi má pomoct?"

Ještě nějakou dobu Alii hledím do očí a zjišťuji, zda-li chce ještě něco říct. Snažím se ze všech sil zakrýt tu jednu myšlenku, která se mi těď snaží prodrat na povrch. Myšlenku "Milá zlatá, jsi mi na hovno." A snad se mi to i podaří, kdo ví. Nechci, aby se Alia cítila uražená, ale jednoduše kvůli vzteku, nedostatku spánku a nevědomosti ohledně významu vize se mi tato myšlenka v hlavě objevuje, i když se ji snažím zatlačit dolů.
Nicméně tak jako tak chci teď jít spát. Už nemám co bych dělal a spánek potřebuji, jelikož kvůli vizím se mi ho dostávalo jen minimálně.

"Chceš ještě něco dodat?"
Zeptám se ještě a ať už Alia něco řekne nebo ne, nakonec odcházím do své kajuty. Cestou si vyzvednu v jídelně něco lehkého na večeři a poté ulehám ke spánku a to s myšlenkami vskutku neveselými až pochmurnými. Myšlenkami na to, jak se mi vše bortí. Proto ani není divu, že po chvíli se v podstatě násilím uvedu do spánku, neboť se nechci pesimistickými myšlenkami zabývat.

[Atalon]

Messiah:

Alia se na tebe podívala s přátelským pohledem, ale její tvář říkala mnohem víc. Vracela ti tak tvou myšlenku, to bylo jasné. Její výraz byl přátelský, ale ústa prozrazovala zoufalství a strach, oči zase potlačovaný vztek a pevně sepnuté ruce zase chtíč tvou vnímavost popohnat pořádnou ranou. Místo toho však řekla klidným hlasem v němž jsi skoro nepostřehl sarkasmus.
Ne nic, můj pane.
To co měl onen náznak sarkasmu znamenat ti zůstalo utajeno, tedy aspoň po dobu tvé malé večeře, něco jiného však byl tvůj spánek. Díky únavě jsi upadl do jeho hlubin během chvilky, ale jeho trvání ti nebylo přáno.

V temnotě tvého spánku, v oparu snového vědomí se pomalu objevovala silueta až nabyla pevných a známých tvarů Alii.
Je čas života, je čas smrti. Je čas abys pochopil můj dar, mé prokletí.
Mluvila tiše a mírně, ale náhle její oči zmizeli pod sithskou žlutí a její hlas zazněl s děsivým tónem a hloubkou.
V plné Síle!
V ten moment Alia zmizela, místo ní se však objevil obraz jiný, obraz známí. Obraz lodi třídy Interdiktor obklopené bezpočtem dalších lodí, Hammerheady, Foray, stíhače. Bojová skupina rozestavená kolem jediného bodu, bodu z nějž se právě vynořil Messiah.
Zničte tu loď!
Ozval se hlas, hlas jenž jsi znal z minula, hlas patřící mladému kapitánovi Republiky, ale jeho tvář jsi teď neviděl, ne ty jsi teď viděl vyhlídku Messiaha s do pláště zahalenou postavou hledící skrze průzor vpřed na bezpočet září vynořujících se z bezpočtu hlavní a mířících k vám.
Proč mě jen poslouchal a neslyšel.
Ozvalo se tiché zašeptání Aliiných slov než se jeden z výstřelů zahryzl hluboko do trupu nad průzorem. v ten moment se zhroutil strop paluby, uvolněný trám se prohnal vyhlídkou jako gilotina a jedinou ranou odmrštil bezmocné tělo proti zdi. Proti zdi z níž již hleděl odštěpek pláště pevně do ní zaražený a připravený udělat své dílo. Během okamžiku prorazil černý kus plastoceli černý plášť na němž se objevila rudá skvrna i tělo jímž s bolestným výkřikem projel jako čepel meče jenž se teď pokryl teplou odkapávající krví. Kápě bezmocného těla se pomalu sesunula a odhalila tak tvář ženy, smrtelně bledá po níž stékaly potůčky krve, pomalu otevřela mrtvolně bledé oči. A hleděla vpřed na průzor s rostoucí mozaikou prasklin.
Škoda, že neslyšel.
Zopakovala Alia naposledy, okamžik předtím než se průzor zhroutil do temnoty volného prostoru berouc sebou vše co našel, vše krom těla pevně připoutaného ke zdi a zmítajícího se v nedostatku vzduchu a přicházející agonii dokud nevydechlo naposledy. Během momentu vše pohltily plameny a kusy poletující plastoceli trhající loď na kusy. Spolu s výbuchy se rozletěl i tvůj pohled a ty jsi tak uviděl celou svou loď měnící se v pole trosek a vesmírný hřbitov, ale nejen to. Stejně tak jsi uviděl desítky dalších podobných bojových skupin jež ve stejných pastech chytaly lodě po celé soustavě. Desítky lodí zničených v momentě a připlouvaly stále další vstříc zkáze a smrti. Celá soustava se zalívala krví a křikem umírajících, až jsi uviděl tělo, tělo rozetnuté vedví, popálené a potrhané. Tělo jež jsi přesto poznal, musel jsi ho poznat, znal jsi je tak dobře, bylo totiž tvé!