Mise pro Gwendolin Wanderer (Gwendolin)

[Pear]

Talus, Dearic

Jak myslíššššš...
Protáhne poslední souhlásku, která s jeho barvou hlasu zní uchylně. Příčinou ovšem není jeho záliba v šišlání, nýbrž rána pěstí do žeber. Muž si ublíženě tře pohmožděné místo.
Říkal sem ti ať se s ní nevybavuješ. Že?
Podívá se na tebe další "elegán", s posledním slovem na tebe mrkne. Za tebou se objeví další jedinec, a chytne tě pevně za ruku, zbytek těla máš nicméně volný.
Mám jí uspat pane?
Řekne ironicky ten co tě drží, a připraví si ruku v pěst.
Ne! Máme jí dovízt v celku, myslím že s monoklem by to nebylo ono.Prostě jí odtáhni. Je to jenom pár metrů, pak se povezem.
Okřikne ho druhý elegán. První, který k tobě mluvil jako první a poté dostal ránu pod žebra jenom stál a díval se okolo.
Takže by jsme měli jít, na co tady sakra čekáme?
Přeruší ten první svojí chvilku ticha, za což obdrží jenom souhlasné pohledy dou kumpánů. Třetí muž ti škubne za ruku, a začne tě táhnout k speederu, který je nedaleko, teď je prodírání davem ještě těžší, neboť oni si sice cestu prorazí, ty seš ale omačkaná a okopaná jak je to jen možné. Dav se nejspíše ani nedívá po nohy, a tvůj věznitel tě nehodlá nějak víc zabepečit, prostě tě táhne dopředu ke speederu...
...

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Nechte mě být! Pusťte mě!
Vykřiknu. Jeden z můžu mě sjede dost agresivním pohledem a já radši přestanu křičet. Nerada bych dopadla, jako ten co mě oslovil. Všechny mé znalosti z výcviku nyní bijí na poplach.
Musím něco vymyslet. Kdybych jen měla svůj meč...
Nešťastně si povzdechnu. Snad by pomohla Síla, ale tady v tom davu bych mohla někoho zranit. Ještě své schopnosti neovládám, tak dobře, abych měla sto procentní jistotu.
Trpělivost! Vyčkej na správný okamžik. Soustřeď se, Síla tě upozorní!
Pomyslím na to co by mi řekl mistr. Ucítím škubnutí. Skupina se rozhodla a vydala se ke svému speederu. Znovu jsme se dostali do davu. Pevně mě drží za ruku a táhnou dál. V jednu chvíli zakopnu o něčí nohu a upadnu. Přesto stále postupují a na mě se neohlížejí.
Pevně na nohy se postavím, až když dorazíme ke speederu. Přestože nechci, nastoupíme. Strčím ruku do kapsy a zapnu komlink.
Doufám, že si toho nevšimli.
Opatrně a nenápadně vytáhnu ruku. Snad už má mistr svůj komlink zaplý a uslyší nás.
Proč jste mě sem dotáhli. Kam to jedeme!
Modlím se k Síle.
Musí to vyjít.

[Pear]

Talus, Dearic

Slovo si vezme druhý elegán, který je nejspíš, podle toho že ho oslovují "pane", jejich nadřízený. Pak můžeš ve speederu vidět chlápka, kterého jsi potkala uplně poprvé, toho s divným hlasem. Tvůj pohled hned zaujme jeho klobouk, který nosí mírně nakřivo, a totálně se tímto liší od zbytku. Říkejme mu ale "elegán". Oba sedí vedle tebe, ty se mačkáš mezi nima. A mačkáš se doslovně, neboť si dávají záležet, aby jsi se ani nepohla. Vedle řidiče sedí můž, co tě chytnul a táhnul ke speederu. Jde vidět jeho statná postava, je to takovej "archetyp" komixového hrdiny, tedy velké tělo a hrudník a malé nožičky. Na jednu stranu srandovní pohled. Na druhou stranu má zas sílu, takže se mu asi nikdo podruhé nesměje. A řídí asi největší člověk ze speederu, výška se dá odhadnout tak na 200cm, hlavou přesahuje všechny, a být speeder zavřený, dovnitř by se nenasoukal. A to i kvůli váze, která musí být hodně přes 150. Zabírá ze všech nejvíce místa, a i svaloun se musí uskromnit, aby se tam ti dva vepředu vešli. Opět se na první pohled dá odhadnout, že má svaly, ale mozek už mu chybí. Jak by řekl "klasik", správná parta. Odpověď na tvojí otázku si vezme jejich údajný nadřízený.
Kam jedem nemusíš vědět. Navíc i kdyby jsi to věděla, radost by jsi z toho stejne neměla. Ale na druhou stranu, uvidíš se tam se svojí kamarádkou...Co tam děláš s tou rukou? To takový holčičky jako ty nedělaj.
Sic to myslel dvojsmyslně, rukou hned nato šáhl do kapsy. Vytáhne komlink. Prohlédne si ho, a ironicky se usměje.
Hmm, chytré, velice chytré. Škoda že ten druhej komlink není zapnutje. Nech mně hádat. Tvůj mistr by měl být nadruhé straně. Nevím jestli jsem jasnovidec, nebo co, ale mám tušení že ještě chvilku nebude mít čas zaobírat se něčím jiným než svým životem.
Rozesměje se nahlas. Nečekaně se rozesměje i tlusťoch vepředu, a to docela srandovně. Elegán obrátí oči ve sloup, a pohlavkem ho upozorní že smích není žádoucí.
Čtyří únosci z toho udělali prakticky výlet, neboť každou větší památku nebo významné místo ti ukázali -jak tví průvodci.
Nicméně pak zajedete za město. Do lesů, které už z dálky vypadají jako hlůboké. I když je den, v lesech je temno, a skutečná zima. Pár parpsků světla, které prosvitnou přes koruny stromů vrhají strašidelné stíny. A uprostřed toho všeho, mezi nepropustnou zdí stromů, stojí malý baráček. Tak pro dva tři lidi maximálně. Je to stará ošklivá chatrč, horší než na Nubii, ale zase není obrostlá. Je nová, ale udělaná nekvalitně, takhle by to šlo asi popsat. Vystoupíte z auta, a tlus´toch tě vezme pod ruku -jak úřední desky, a jde s tebou do baráku. Naštěstí tě vzal ta šikovně, že se můžeš dívat co je před tebou, vzal tě hlavou napřed, ne naopak. Můžeš sledovat každý jejcih krok, doku nedojdou k chatrči. Elegán otevře dveře, svaloun vejde jako první, a pak jsi na řadě ty, v ruce tlusťocha. Ten, bohužel pro tebe, špatně spočítá svojí a tvojí velikost, a dostaneš do temena hlavy ránu o futra, a což je tlusťoch potrestán ránou přes hlavu od elegána, tak silnou že druhou dostane od futro též.
Říkal sem v celku. Posť jí!
Rokáže její nadřízený, a tlusťoch tě, nyní už opatrně, postaví na zem. Ze dveří se vystrčí ruka, která tě chytne, a ty jí už moc dobře znáš. Svalounovu ruku poznáš bezpečně. Když se po této malé potičce konečně dostanete dovnitř všichni, jsi ráda že tě drží svalouš vevzduchu, neboť na zemi už není místno. A to i díky tomu "proklatému" stolu, který zabírá většínu chatrče. Elegán zasebou zamče dveře.
Dej mi ty klíče!
Rozkáže nadřízenej a do ruky mu přistane svazek klíčů. Nad stolem je hák, jehož úkol je jenoduchý. Zvednout stůl nahoru, jak se také stane, a pod ním se objeví to, čehož jsi si doteď nevšimla. Sklep. Proto je chatrč tak malá, vysvětluje to vše. Pod samotnou chatrčí musí být jistě sklepení, a určitě rozlehlé.
Když sejdete poslední schod, na vlastní oči uvidíš, jak je sklepení obrovské. nicméně žádná temná kobka, spíš něco jako podzemní laboratoře, sterilně světle azurově modré kachličky, obložené jak po stěnách, tak po stropu a podlaze.
Nadřízenej vytáhne jednoho z "kolemjdoucích". Všichni vevnitř jsou oblečení v něčem na způsob doktorského zeleného pláště, s průhlednou zástěrou, táhnoucí se od krku až dolů. Možnáí by to atmosféra vyžadovala, ale roušky na obličeji nemají, na hlavě už ale ano.
Máte volný místo?
Eh, minutku...
Dělejte sakra, nic netrvá minutku!
Eh...ne, jenom jedno s tou novou.
Dobře, strčme jí k ní.
Uslyšíš jejich rozhovor, ale to už tě vedou k jedné z "cel". Všechny mají zavřené dveře a nejde do nich vidět. Patá cela se ale otevře a ty v nich uvidíš známou tvář. Triss. Vypadá že není při vědomí, a než si můžeš prohlédnout celou celu, už jsi v ní také. Jeden z personálu ještě dodá, než za tebou zavře dveře:
Jenom hypnotika, takže spíš. A nedělej bordel jako ona, nebo se k ní přidáš!
Pohorzí ti, a zabouchne. Ozve se zapípání, nejspíše elektrického zámku.
Chvilku je ticho a nic se neděje. Poté se ale, jak se zdá, probere Triss, a se vší vervou se rozbíhá proti dvěřím, aby na ně nejspíše začala třískat a dělat onen "bordel", o kterém mluvil onen muž.

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Ve speederu není příliš místa a jeden pasažér navíc je znát. Oba muži se k tomu snaží, abychom byli co nejvíce na těsno a já nemohla utéct. Všechny plány na vyskočení tedy vezmou za své. A já se snažím vymyslet něco nového. Nezbývá než “informovat” o mém únosu mistra. Bohužel má těsná pozice pomohla tomu, že si velitel téhle bandy všiml mého pohybu.
Nic nedělám, jen mě něco svědilo
Snažím se zachránit situaci. Naneštěstí je jejich velitel příliš opatrný, a tak se jeho ruka ponoří do mé kapsy. Komlink znovu spatří světlo světa. Muž pochvalně promluví o mém nápadu, mě však jeho poznámka vůbec netěší. Na jeho slova o mistrovi vůbec nereaguji, ale zamrazí mě při představě, že pro něho vymysleli nějakou past.
Snad je v pořádku.
Pomyslím si. Speeder se rozjede. Město vůbec nepozoruji, místo toho se soustředím na své “společníky”. Muž se kterým jsme se setkala poprvé má na hlavě klobouk. Nosí ho mírně nakloněný na jednu stranu, což mu dodává vzezření buřiče, který se za každou cenu musí lišit. Nicméně to vypadá zajímavě a elegantně. Velitel, který sedí po mé pravici vypadá naprosto obyčejně. Snad je to i záměr, aby na sebe nepoutal nežádoucí pozornost a mohl na vše bezpečně dohlížet. Vedle řidiče sedí ten chlápek s ocelovým stiskem. Připomíná mi jednoho muže z vesnice, kde jsem vyrůstala. Byl to taky takový svalovec, kterému tělo a hrudník nedovolovali projít normálním vchodem. Poslední únosce, řidič speederu, byl hromotlukem celé party. Vysoký dva metry samý sval a šlacha. A to co vyrostlo do výšky se rovnoměrně rozlilo i do šířky. Musel vážit alespoň jeden a půl metráku. Jeho výraz naznačoval, že se potyčkám nevyhýbá a naopak je rád vyvolává. Myšlení, ale přenechával svým kolegům. Hotový typ muže, který má místo mozku sval.
Po několika minutách jsme město nechali daleko za sebou. Vysoké budovy nahradili hluboké lesy. Teplota klesla, vál studený vítr, okolí se ponořilo do temnoty a paprsky slunce, přinášející světlo a teplo k povrchu narazili na bariéru větví a listů.
Nemám z toho tady dobrý pocit
Zamyslím se nad tím co cítím. Před námi něco je. Síla mi toho však příliš neprozrazuje.
Nevadí, brzy se to dozvím.
Smutně si povzdechnu. Najednou si uvědomím, že nemám žádné tušení, jak se z toho dostanu. Toto vědomí mě ještě více uvrhá do melancholie. Navenek se však snažím působit vyrovnaným dojmem.
Nedovolím jim pocítit uspokojení z toho, že mě dostali!
Před námi se vynoří malý baráček. Příliš malý i pro tuhle partu vyvrhelů. Je to ošklivá chatrč. Mnohem horší než to temné doupě na Nubii. Zastavíme. Zdá se, že mi chtějí ukázat své bydlo i zevnitř. Tentokrát se cti doprovázet mě dostane tlustému řidiči. Popadne mě a nese jak nějakou neživou věc pod rukou. Není to příliš dobrá pozice. Veškeré otřesy způsobené chůzí mi přecházeli do těla a hromadili se v hlavě stejně jako krev. A aby toho nebylo dost schytám ránu do hlavy o futra.
Auuu.
Zasténám. Muž je za svou neopatrnost v mžiku potrestán a postaví mě na nohy. Dřív než se stačím zorientovat a zkontrolovat bolavé místo na hlavě mě zachytí známá ruka s ocelovým stiskem a táhne mě dovnitř. Tam to nevypadá o nic lépe než z venku. Málo místa, uprostřed velký stůl. Vstoupí i poslední z partičky a já uslyším cvaknutí zámku ve dveřích. Velitel skupiny přistoupí k háku na stěně, kterého jsem si zatím nestačila všimnout. Posune ho nahoru a stůl se zvedne a odhalí skrytý vchod do podzemí. Podle očekávání bylo velice rozlehlé. Co jsem nečekala bylo to, že vše vypadalo jako v nějaké laboratoři. Všechno až nepříjemně čisté, lidé, které jsme míjeli v podivných pláštích. Jednoho takového “doktora” velitel zastaví. Zajímá se na možnosti mého ubytování zde. Z jejich rozhovoru nezjistím žádné záměry, jediné co se dozvím je, že budu mít spolubydlící. Pokračujeme chodbou a míjíme dveře zavřené cely. U páté z nich se zastavíme a dveře se otevřou.
Triss?
Někdo mě strčí dovnitř. Ještě než se dveře s rámusem zabouchnou mi nějaký člověk sdělí, že jen spí. Netrvá to, ale příliš dlouho a Triss se probudí, vyskočí na nohy a zuřivě se rozběhne ke dveřím.
Triss! Zastav se, to jsem já, Gwen!
Natáhnu ruce a chci ji zadržet dřív než se vrhne na zamčený vchod.

[Pear]

Talus, Dearic

Gwen? Gwen!
Rozzáří se Triss. Zastaví se a vrátí se na místo.
Uff, sem ráda že seš tady taky...teda, ne že bych chtěla aby se ti něco stalo, ale sem ráda že tady vidím tvojí tvář.
Osvětli to Triss a poté dodá.
Nevíš co tady děláme?
Víc už jste si říct nestačily, neboť se dveře k vaší cele otevřeli, a v nich stáli dva "doktoři". Jeden z nich vzal Triss, druhý tebe. Obě jste nevysvětlitelně nemohli použít sílu. Triss už se zklidnila a jde klidně, uvědomila si, že to nepomůže ničemu.
Dobře, zapiště si. První subjekt...dívka, věk...kolem sedmi let. Výška a váha...změř jí...předá tě dalšímu, který tě zváží a změří...zdravotní stav...dobrý. Tělesná prohlídka...neprovedena.
Položí tě lehce na něco jako lehátko, vysoké, kovové a hlavně strašně studené. Zatímco doktor přejde na Triss, k tobě přijde další, v sterilních rukavicích. Sundá z tebe přehoz, co máš celou dobu na sobě a ty tam zůstaneš jak tě Síla stvořila.
Takže se uvolníme, slečínko, vím že to studí, ale tělesnou prohlídkou si prošel každý. Tak se tady se mnou nesnaž prát, nebo tě připoutám.
Začně tě detailně prohlížet -jak kus nějákýho vzorku. Nevynechá jedno místo, a ani jedno místo nezůstane nedotčeno jeho profesionálními doteky. Vše si přitom zapisuje, takže za chvilku má pěkných pár papíru, vše o tvém stavu. Prohlídka trvá dlouho -až moc dlouho, i když to nepříjemné začne být hned ze začátku. Ne že by to bolelo, ruce které ti to provádí jsou jemné, ale i tak to nebylo pohodlné, navíc před vším tím personálem, který chodil okolo. Když už konečně skončí, sundá tě z lehátka. A předá tě zpátky, vyměníte si místo s Triss, kterou položí na lehátko a ty se dostaneš zas k doktorovy který tě vzal jako první.
Tělesná prohlídka...provedena. Podle toho co tady čtu si zdravější než se zdá. Vsadím se, že moc spolupracovat nebudeš chtít. Nebo se myslím a ty odpovíš na všechny otázky?
Zrovna když tě vedl do něčeho jako prosklenné místnosti, náhodou, nebo snad cíleně? kolem tebe prošel muž, který ti připoměl jednu věc. Souboj na Nubii. Uplně stejné oblečení, obličej. Nedalo se nepochybovat, že to není on. Když šel kolem tebe, mrkl na tebe a rukou napodobil výstřel z pistole. Od někoho jako on to vyznělo příliš ohavně. Doktor tě nechal stát venku -neměla jsi kam utéct, navíc jsi nemohla použít sílu, a sám šel za mužem, který sem jakoby svým zevnějškem nepatří. Chvilku si něco povídali, poté se muž odebral pryč a k tobě se otočil doktor.
Tady pán si tě teď odvede, a promluví si s tebou.
Poví ti tak..."mile", a aniž by ti vrátil něco jako oblečení, vede tě k chlápkovy. V celém prostranství je dost chladno ale sucho. Není to moc příjemné.
Výborně. Za chvilku vám jí dovedu zpátky.
Kývne na doktora a chodbou jdete hlouběji do areálu. Malé dveře na konci chodby, ale zato těžké a železné a za ní...toto jsi ještě neviděla, byla tady spousta zvláštních strojů, ale i jedno zakrvácené křeslo a vedle něj na pojizdném stolku různé pomůcky, pilky, nože, kleště. Věci které se moc nepoužívali, neboť bylo všechno zelektrizováni. Křeslo bylo železné z masivního kovu a vévodilo celé místnosti. Pouta na něm byly samozřejmostí, a v místě, kde se spoutávala hlava byl zaschlý kousek mozku, nebo přinejmenším věci, připomínající ho. Stejně se na něm nedalo uplně sedět, když jsi seděla, zadek se ti propadl dolů -drželi tě jenom nohy a připoutané tělo, tvořilo další místo k mučení, a to zadek a slabiny, dvě citlivé části těla. I když to bylo na první pohled odstrašující už tak, promluva chlápka byla nyní více uklidňující, než je snad i možné.
Tady jenom procházíme, tak se tak nekoukej, my míříme támhle, je to takovej pěknej pokoj, skrz tohleto se ale asi chodí záměrně.
Jednou tě "přátelsky", pokud to jde říct, plácne jemně dozad, podruhé tě, než dopadne ruka, strčí rychle dopředu. Otevře dveře, a místnost je skutečně útulná. Obkládaná dřevem, něco jako krb naprotí u stěny, před ním malý konferenční stolek. Na každé straně jedno velké, měkké a pohodlné křeslo. Bylo tady krásně teplo a vlhko, díky rosltinám, které byly v každém rohu místnosti. Také tu byla obrovská knihovna, a okna, na kterých se promítala krajina Talusu, povedená projekce která vypadala jak skutečná.
Pomatuješ?
Zasměje se. A Ukáže na sebe, naráží na vaší akci na Nubii.
Jak to dopadlo? Dojeli jste všichni z Nubie v pořádku?
Zeptá se s hlasem starostlivého člověka, sarkasmus tam šel cítit notně.

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Taky tě ráda vidím.
Dveře se otevřeli a vešli dva muži.
Teď nebo nikdy.
Soustředím se s úmyslem odhodit muže na protější stěnu. Nepovede se. Zůstanu zmateně stát na místě. Nikdy před tím má moc neselhala. Někdy se nestalo přesně to co jsem zamýšlela, ale ne tohle.
Jak je to možné?
Otočím se k Triss. I ona vypadá zmateně. Nejspíše se pokusila o něco podobného se stejným výsledkem. Jeden z "doktorů" přistoupí k Triss a vede ji ven. Druhý přijde ke mě a vyrazíme za nimi. Zastavíme se a prohlídka začne. Běžné vyšetření jaké jsem zažila i dříve. Posadí mě na lehátko. Jak se zdá je toto vyšetření více podrobné. I přes mé námitky ze mě sundá oblečení.
Možná si tím prošel každý, ale nikdo ti asi ještě neslíbil, že při první příležitosti ti zpřeráží prsty!
Pohrozím mu. Jeho chladné prsty v rukavicích mě začnou prohlížet, jako kdybych byla nějaké zvíře! Nebolí to, ale příjemné to rozhodně není. Je konec. Seskočím z lehátka, kde mě nahradí Triss.
Nemýlíte se! Nemám co bych Vám řekla!
Vyštěknu. Čekám, že dostanu své oblečení zpět, ale není tomu tak. Znovu se ke mě vrátí první doktor a odvede mě pryč. Rozhlížím se okolo sebe a snažím se vše zapamatovat.
Pokud budu mít možnost utéct musím vědět kudy se dát.
Projdeme dveřmi do jiné chodby a k mému zklamání je stejná, takže bude těžké se zde vyznat.
A pak jsem ho zahlídla. Prošel okolo nás a já měla dojem, že ho odněkud znám.
To je ten odpornej chlap z Nubie!
Zdá se, že i on mě poznal. Obrátí se k mému doprovodu a něco mu sdělí.
Nikam s Vámi nepudu!
Řeknu mu, on mě však chytne za ruku a já nemám jinou možnost. Jdeme hlouběji do areálu. Vstoupíme do nepříliš příjemně zařízené místnosti. Všude okolo jsou kovové nástroje. Bohužel u mnohých z nich znám využití. Zblednu a srdce se mi rozbuší. Do teď mi bylo jen chladno, ale teď jsem měla pocit, že mi přimrzli nohy k podlaze. Uprostřed místnosti je křeslo. Železné, masivní s pouty a dírou na místě, kde má dotyčný sedící pozadí. Naštěstí, jak brzo zjistím "jen" procházíme. Místnost do které vstoupíme je pravý opak té první. Luxusně zařízená, obkládaná dřevem, od krbu u stěny se místností neslo teplo. Velká pohodlná křesla, květiny, obrovská knihovna a spousta dalších věcí.
Jistě. Takovýho zjeva si nejde nezapamatovat.
Zamračím se. Nevím, ale snad, kvůli mé odpovědi následuje druhá otázka.
Ne. Zemřela! Což se o Vás BOHUŽEL říct nedá.

[Pear]

Talus, Dearic

Ale, ale, jakou malou bojovnici tu máme.
zasměje se nad tvým rozhořčením.
Hele, mně to za vinu nedávej, já se o ní nestaral. A hádejme kdo se o ní měl postarat? Vsadím se, že si neposlechla mistra.
Snaží se najít tvoje slabé místo. Perfektně ovládá hlas, ví které slovo zdůraznit, které naopak ne. A důraz dává opravdu na ty správná slova.
Jak že se jmenovala? Mia? Pokud se pomatuju dobře, co ti říkal tvůj drahej mistr, tak na k, teda Kia? Jo, tu si pomatuju, vám nedávaj v chrámu najíst, když tak hltala to maso. Škoda že ty sis nedala, nemusely být okolo takové problémy. Takhle jsme museli na sebe upozornit tady, aby sem někoho poslali. Víš, mistr ti asi neřekl všechno co? Takže asi ani nevíš, proč jste tady. Podívat se po městě? Ale to snad ne. Trochu jsme na sebe upozornily, a Skywalker si nejspíše mylsle, že sem bude nejlepší poslat někoho kdo má se mnou zkušenosti. Blbost. Teďka je na cestě sem, a pokud ne, tak máme vás. Pochop mně, nám nejde konkrétněě o vás, nám jde o jedie. Víte, všechny ti blbosti co máte v těle. Midichlorianty nebo jak se tomu nadává. Vždycky nás zajímalo jak to funguje. Proto jsme se spojily, a není nic lepšího než si nějákého jedie chytnout. Že jste to vy dvě, mimochodem ta druhý je náhrada za Miu? Teda Kiu? Eh, kde sem skončil, že jste to vy dvě je neštastná náhoda, nevím co budem dělat s dvouma ukňouranýma holkama, ale budiž. Ze začátku to bude pár otázek, fyzické testy, pak reakce na podněty, podle toho jak nám to půjde možná vyzkoušíme i to křeslo kolem kterého jsme se prošli...
Na chvilku se odmlčí.
Ale co je to za způsoby. Já tady mluvím, a ty jsi tady stále nahá a ani nevíš jak se jmenuju. Hned to napravím...hodí k tobě tvoje roucho. Samozřejmě důkladně prohledané...Jmenuju se Patrick Deewey, většinu času jako žoldák, dříve něco jako Jedi, teď jako tvůj novej kamarád.
Opět se ozve nepříjemný smích.
Tak co s tebou uděláme nyní? Začnem psychickým testem, fyzickým testem, nebo se podíváme jak budeš reagovat, když budem trápit chudinku tvojí kamarádku? Nebo to obrátíme? Že jsi to ty, tak ti dám na výběr...Gwen...říkám to správně? Gwen?

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Snažím se na jeho slova nereagovat, i když řežou jako skalpel do těch správných bolavých míst. Vztek ve mě přímo přetéká, jen ho vypustit. Tohle je hotová noční můra. A tady tenhle... jako ďábel ze samotné sithské prd..e.
Kdybych tady jen měla svůj meč. Tentokrát by to neměl, tak lehké jako na Nubii. Mám dost sil. Dokázala bych ho porazit!
Nalhávám si. Jako by mé myšlenky slyšel začne mluvit o Nubii a Kie. Přemáhám se vyskočit z křesla, vyškrábat mu oči a pak ho donutit je sníst. Zatínám prsty v pěst. Cítím, jak se mi nehty zařezávají do kůže. Klouby na prstech ze samého snažení bělají.
Pozoruje mě.
Uvědomím si a okamžitě s tím přestanu. Schválně zkomolil Kiino jméno a stejně, tak mluvil i o způsobech ve chrámu. Věnuje mi pevný pohled a já se mu ho snažím stejně neohroženě vrátit. Vychutnává si popis všech procedur, které nás čekají.
Myslím, že je rád, že tady natrefil zrovna na nás.
Chytím roucho a rychle si ho nasadím.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě těší. A pochybuji, že z nás bude něco víc než jen nepřátelé.
Zamračím se. Někdo by mohl říct, že jeho smích je příjemný, ale mě v tuto chvíli zní jako jekot nějakého monstra.
A co kdyby se podívali nejdříve na Vás? Jste přeci něco jako jedi? Jistě by s Vámi měli i méně problémů.
Poslední slovo s velkou pečlivostí zdůrazním. Pochybuji, že můj návrh přijme, ale musela jsem to zkusit. Na jeho reakci nečekám a soustředím se na vázu za jeho zády.
Zvední se!

[Pear]

Talus, Dearic

Nemyslím že se mnou by to měli lehčí. Jen si vzpomeň jak sem dal zabrat tomu tvému mistrovy? Kdyby jsi nepřišla, tak by bylo po něm. Jo počkej, pokud se nepletu, nechala jsi tu Kiu někde ležet v lese a šla jsi zachránit svého statného mistra co? No páni, to bych ani svému nepříteli neudělal, máš odvahu slečno, takhle opouštět přátelé.
Vysměje se ti do očí, nicméně tvůl plán pomalu začíná vycházet. Váza se, ač se tomu dá těžko věřit, pomalu zvedne do vzduchu, Ať ale chceš nebo ne, vrhne se proti hlavě chlápka, nicméně před ním se těšně zastavi, tohle jsi rozhodně nečekala, hned na to se váza nad jeho hlavou přesune před tebe, kde spadne na zem a roztříští se pod tvýma nohama.
Přece jsi si nemyslela, že něco zmůžeš? Tak silná opravdu nejsi. Možná ještě pár let a klidně.
Zvedne se z místa a jde ke dveřím. Nakoukne jima ven, a něco řekne, ven ani co říká neslyšíš. Poté zas dojde k tobě.
Vypada to že mně kolegové předběhli, už je všechni připraveno. Takže mně následuj.
Vyvede tě z místnosti do oné strašlivé "mučírny". A tam přijde první rána. V křesle nesedí nikdo jiný, než Triss.
Chlápek ti podrží hlavu, aby jsi nemohla uhnout pohledem. Jeden z doktorů, kterého jsi ještě neviděla, vezme něco jako elektrody a připne je Triss kam to jen jde.
Začnem Gwen? Pověz, jak se cítíš? Vystřídala by ji jí kdyby jsi měla tu možnost?

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Hned se mi zlepší nálada, když vidím, jak váza pomalu stoupá do vzduchu a přesouvá se. Soustředím se.
Co?
Těsně u něho se zastaví a pak pokračuje ke mě, kde s velký rachotem dopadne na zem. Do všech stran se rozletí střepy a spolu s nimi se roztříští i má naděje. Nešťastně sleduji pomalu se rozlévající vodu.
Vlastně jsem přesně v to doufala.
Odpovím vzpurně. Muž vstane a jde ke dveřím.
Ať bude následovat cokoliv nedovolím mu mít poslední slovo!
Přísahám si. Vrátí se ke mě a nepříliš šetrným způsobem mě požádá, abych ho následovala. V oné místnosti s nářadím, kterou jsme procházeli se nyní nacházelo několik lidí. A na čestném místě, tedy na křesle, Triss. Nasucho polknu. Chci odvrátit zrak, ale Patrick mi v tom zabrání. Vyřkne otázku, zatímco jeden doktor připíná Triss elektrody.
Mizerně. Nejraději bych na tom křesle viděla Vás a pomalu přidávala energii do elektrod.
Následující odpověď si dlouho rozmýšlím. Připadám si jako při hodinách s mistrem Elderem.
Lhala bych kdybych řekla, že ano. Nelíbí se mi představa tam sedět a nechat na sobě dělat ty Vaše pokusy. Ale to neznamená, že bych to Triss přála. Spokojený? Pusťte jí!

[Pear]

Talus, Dearic

Tak takhle vypadá obětavost jedie? Ale co čekat od děcka.
Mávne rukou, a Triss je v okamžiku puštěna ven.
Spokojený jsem velice, proto tvé přání bude vyslišeno. Pustíme jí, jen aby jsi vystřídala místo. Ale neboj, hned ti dáme na výběr...
I když s trochou násilí, připoutají tě na křeslo, a přitáhnou vozík s nářadím.
Takže, máš na výběr. Protože tvá kámoška bude mít chvilku oddechu a trochu toho psychikcého zkoušení, jdeme se bavit s tebou. Máme tady tři možnosti, o co můžeš přijít. Buď přijdeš o nohy, takže se nepostavíš, nebo o ruce, takže už nic nepodržíš nebo o hlavu, takže narozdíl od předchozích dvouch, nic neucítíš. Takže, co to bude, bude to možnost A, možnost B, nebo možnost C? Nebo si slečna přeje nápovědu? Snad Kamarádku na telefonu, třicettři na šedesátšest nebo nápovedu publika?
Připraví si do ruky malou pilku. A opět se usměje, doprovázen smíchem personálu okolo tebe.
Máš štěstí že v dnešní době existují implantáty a náhrady. Akorát se budeš muset promazávat aby jsi nám nezrezla. Bude to trošku bolet, bohužel ti nic utěšujícího dát nemůžem, takže která možnost?
Dveře za tebou se zabouchnou, doprovázeny silným skřčípotem a na konci ješt silnější ránou. Nyní jsi pěkně uzavřená, a připoutaná, takže nemůžeš pohnout ani kouskem těla. Teda mimo hlavy, která není narozdíl od zbytku těla připoutaná.

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Jakmile řekne "vystřídala" začnu se ošívat a snažím se vymanit z mužova sevření. Nevede se. Přes všechny mé snahy nakonec "sedím" na křesle. Nohy, ruce, tělo jsou pevně připoutány. Jediné s čím mohu pohnout je hlava. Při zvuku nadskakujícího nářadí na pojízdném vozíku hned tuto jedinou pohyblivou část využiji. Odměnou je mi pohled na chirurgické nářadí. Pak mou pozornost upoutá Patrickův hlas.
Uřízni si koule jestli chceš vidět, jak vypadá bolest!
Zařvu a nevěřícně hledím na jeho pečlivé vybírání pilky. Šíleně se mi rozbuší srdce, snažím se dostat ze svých pout. Nejde to. Nemám jinou možnost než vybrat si.
Ruce.
Potichu se slzami v očích rozhodnu. Už nemám sílu vzdorovat, být agresivní. Je mi jedno, kdo všechno se dívá. Brečím. Zavřu oči, abych nemusela pozorovat co se bude dít.

[Pear]

Talus, Dearic

Hmm, zajímavé...
Poví Patrick. Personál okolo jenom přikyvuje.
Říkalas ruce? Na něco jsme zapoměli.
Vzpomene si, a odpoutá vždy jednu část těla, aby z něj sundal oblečení, a ty jsi tam byla opět nahá, a pevně připoutaná, nyní jsi teprve pocítila tvrdý a hrubý kov, který tě tlačil po celém těle.
Patrick pomalu přiloží pilku k rameni. Když už vypadá ze začne, pomalu pilkou přejede po tvé kůži...poté po kůži přejede rukou.
Hmm...není té ruky škoda? Já bych si vybral radši smrt, než abych obětoval něco svého. Ale na to jediové nemají odvahu...
Odpoutá tě.
Řezat do někoho bez důvodu není profesionální. Mně jde o reakce, vidět jak se jediové dostávaj na dno, jak jejich symbol upadá. Proto ti dá, už pokoj.
Odveďte jí do cely. Budem pokračovat zítra.
Rozkáže, a doktoři tě vedou už do tvé cely, nevíš jestli je to vysvobození, nebo co, neboť víš že zítra se bude pokračovat.
Než vejdeš do své cely, převezme tě zase jeden z doktorů. Nevypadá že si to užívá jako ostatní. Narozdíl od nich ví kdy povolit, kdy drží moc pevně, a jak zacházet s člověkem.
V pořádku?
Zeptá se mile, a pomalu tě odvede do cely, kde tě položí na tem.
Tady máš jídlo, najez se, budeš potřebovat zůstat silná.
Položí před tebě pěkně vypadající oběd. Pěkně to voní.
Nic v tom není, neboj, prostě jídlo, abys tady nebyla hlady.
Zavře za tebou dveře a odebere se pryč...

[Gwendolin]

Talus, Dearic

Rychle napraví svou chybu a sundá mi oblečení. Je mi strašná zima, pouta mě řežou a slzy štípají v očích. Na rameni ucítím chladnou pilku. Pomalu se její malé zoubky otírají o mou kůži a zanechávají na ní drobnou stopu. Stisknu zuby v očekávání bolesti. Nestane se. Byla to jen další zkouška. Přesto stále vzlykám a slzy mi kloužou po tváři.
Proč to dělá?
Hledám nějaký racionální důvod, ale až na jeho slova z naší první rozmluvy mě nic nenapadá. Nebráním se, když mě doktoři sundávají. Jsem jako nemyslící zvíře, naprosto na dně, poražená.
Do cely mě odvádí jeden z doktorů. Nevypadá, jako člověk, který si předcházející chvíle vychutnával. Naopak se zdá, že mu je proti srsti to co dělali. Jeho starostlivá slova mě o tom víc a víc přesvědčují.
Bylo mi i líp.
Odpovím potichu. Stále se strachy klepu, ale už jsem se ovládla a přestala plakat.
Jak se jmenujete? Nevypadáte stejně krutě, jako ti tam. Proč to tedy děláte?
Snažím se v něm zbudit soucit. Tenkrát na Nubii nám mistr zakázal dát našim zvířátkům jména. Je těžké se s nimi pak loučit. Stejně těžké je někoho mučit, když se s ním spřátelíte.
Musím s ním mluvit. O to těžší pak bude pro něj jim pomáhat.
Muž neodpoví. Mám ale pocit, že jsem spatřila záblesk v jeho očích. Zanechá mě v cele samotnou s dobře vypadajícím jídlem.
Děkuji, jste na mě hodný.
Záměrně zdůrazním poslední slovo. Odpovědí je mi zvuk zabouchnutých dveří. Svalím se na postel připomínající věc a ochutnám jídlo.

[Pear]

Talus, Dearic

Ani nestihneš dojíst maso, a v cele se zhasne. Uslyšíš kroky kolem cely.
Pravidla...moje jméno znát nemůžeš, a možná že jako jedi ani nepochopíš, že tady dělám jen kvůli těm kreditům, co platí. Je to opravdu hodně, a toto všechno je holt součást práce. Další dobrou věcí je, že tady nejsme furt, mně padla, a nahradí mně kolega, s ním trochu opatrně, nezná způsoby jako já. Za dva dny se...možná...uvidíme.
Mělo to být něco jako rozloučení, doktor ale zná takové pokusy, a ví jak se bránit. Bere to profesionálně. Ví že nic nezmůže, a pomoct ti -tím by ztratil práci, navíc kredity hýbou galaxii, jediové už dávno ne.
Jestli je noc nebo ne, to se dá, ve tvé temné cele těžko řáct. Jenom hodně tlumené světlo proudí do k tobě skrz skleněné, ale ztmavené dveře, takže ven vidět nejde, světlo částečně ovšem prosvítá, a tenká vrstva před tebou ti dává alepsoň minimální pocit prostoru.
Proto zde také usneš lehko, v okolí je strašné ticho a v cele se udržuje stále stejná teplota a vhlkost, jako v celém zařízení. Tedy velice příjemná. probuzení není tak jemné. Rozsvítí se ti v cele světlo. Světlo je ostré, že když je tma, je místnost černá, když je ale světlo, místnost je prakticky celá bíla.
Vstávat.
Zazní hrubý hlas. Poznáš v tom doktora. I když jiného než s kterým jsi se setkala. Vleze dovnitř, a čapne tě pod ramenem. Stiskne víc než by jsi si přála, a na tvém ramení se otiskne jeho ruka velkým, rozmazaným červeným flekem.
Notak, neflákej se, jdem za panem Deeweym, zase si trochu popovídáte.
Jeho hlas může být všechno, ale rozhodně není hezký. Je jednotvárný, bez zabarvení...lhostejný.
Před chodbou tě nešetrně strčí dovnitř, aniž by se staral, jak dopadneš. Jak jsi mohla odsledovat, každá část je od sebe oddělena, a všichni nejspíše nemají přístup všude. Než se za tebou zavřou dveře, můžeš ještě slyšet od doktora který tě sem dovedl.
Že já dycky musím dělat tohle, radši bych si s ní hrál na CODce...
(Chair of Death, neboli to železné křeslo, jak jde vidět, mají t tady improvizovaně popjmenované).
Tam tě už převzal další z nich, dnes na sobě měl ovšem trochu jiné oblečení. Na sobě měl místo zeleného úboru červeným, přes to černou koženou zástěru a na hlavě koženou masku, s dvěmi otvory pro oči. Gumové rukavice od krve, nic hezkého napohled. Nebýt jeho hlas tlumen kůží, byl by pěkně znící, nicméně po promluvení je hodně zkreslený.
Pokud nemáš ráda krev, tak se radši drž dál odemně, a nedívej se na křeslo.
Možná přátelská rada, možná taky snaha, aby jsi se ze zvědavosti na křeslo podívala, nicméně Patrickovy choutky byly zřetelné. Z křesla se ozýval šílený křik, a na něm byp připoután člověk. Nikdy jsi ho neviděla, moná se ti i na jednu stranu ulevilo, že to není nikdo, koho znáš, ale i tak to byla ošklivá scéna. Patrick měl svojí ruku, s vyhrnutými rukávy a bez rukavic, ponořenou du břicha muže, a různě to komentoval. Většinou to bylo docela vtipné, no, stačilo se kouknout co dělá, a hned to tak vtipné nepřipadalo. V jednu chvíli vytáhl i všechny střeva ven. Chvilku je různě natahoval, kdy muž na chvilku málem omdlel, ale injekce s podpůrnou látkou ho opět vzbudila. Všud epo křesle byla krev, na zemi taky, Patrick, až na ruce, byl ale čistý, dával si pozor aby se neumazal. Když ho hrátky se střevy přestaly bavit, vzal si ze stolu něco jako sekáček, a jedním sekem proťal střeva uprostřed, a čepel sekáčku zastavil až v ruce nepříčetně křičícího muže. Prakticky udělal to co tobě sliboval, muž měl ruku kratší ale pouze o loket.
Už mně to nebaví.
Pronesl, když hodil zbytky střev co měl na rukách do utrob chudáka, a vrazil mu ruku hluboko do břicha. Tam se přes střeva, žaludek, játra a další vnitřnosti dostal k plicím, a následně k srdci, které pevně zmáčkl. Zakroutil rukou, a nejspíše i srdcem, a hlas muže pomalu utichával. Po chvilce bylo uplně ticho. Až te´d jsi si mohla všimnout, že muž vypadá huř než se zdálo. Neměl oči, uši ani nos. Rty byly seřízlé a vypadal spíš jak kostlivec.
Ach, máme nového díváka, co chlapi.
Zasmál se Patrick a vytáhl ruku z muže. Přišel k tobě, a všude na něm šel cítit pach krve a zbytku potravy, co na něho vytekli, když rozřízl střeva. Poklekl na jedno koleno před tebou, a udělal věc, která ti asi není moc příjemná.
Tak co, jak se ti to líbilo?
Poplácá tě jemně rukou po tváři, a otře si všechno to co má na ruce o tebe.
Tak pojď, jdeme zas dozadu.
Chytně tě za rameno, a opět si nezapomene otřít o tebe ruku. Namíří si to na známé místo, do útulné místnosti. Otevře dveře, a skloní se k tobě.
Tak, sedni si zas na místo jako hodná holčička.
Pohladí tě druhou rukou, která je víc od krve než ta, kterou si do tebe otřel, povlasech, a vejdete dovnitř. On zajde nastranu, a zmáčkne tlačítko. Ze zdi vyjede něco jako umyvadlo, a Patrick si v něm umyje pořádně ruce a ohrne rukávy zpět.
Tak jak jsme se vyspali?
Posadí se před tebe a udělá si pohodlí.