4. Mise pro Hayasan(Hayasan Geri)

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Nebyla jsi příliš nadšená z toho, že bys měla do prostoru vykukovat osobně, ale vzhledem k vybavení a situaci jsi to nakonec shledala jako jediné možné řešení. Znamenalo to tedy pomalý a hodně opatrný postup, kdy ses snažila dávat pozor na všechny kamínky v cestě a cokoliv dalšího, co by po kontaktu s tebou mohlo vydat zvuk. Na nic podobného jsi však nenarazila a tak jsi se za chvilku mohla zastavit těsně u kraje, do něhož bylo dle tvého soudu už vidět i z jeskyně. Teprve odtud ses odvážila nejprve krátce a opatrně vykouknout, abys obhlédla situaci.

Krátké nahlédnutí ti toho až tak hodně neprozradilo, snad jen to, že za rohem ani v přímém dohledu nečekal nikdo, kdo by po tobě začal střílet. Všimla sis sice něčeho, co vypadalo jako obranná věž, ale nebyl u ní žádný operátor a jediného člověka jsi zahlédla dole u zvířat, která předtím sloužila jako transportní. Jeskyně vedla do hloubky od vchodu, v němž jsi stála i ty, vedla dolů klesající skládaná cesta. Po stranách pak byly dva ochozy a jakýsi balkón naproti, kde byla právě ona neosazená obranná věž. Dole pak byl jakýsi prostor pro stáje a pak dva tunely, jeden vedoucí vpravo, druhý vlevo. Dalších detailů a podobně sis už všimnout ze svého krátkého nakouknutí nestihla, ale i tak bys měla mít docela dost přibližnou představu o podobě jeskyně před tebou a zhruba nějaké tušení kudy vedla cesta dál.
Sallwits a Hey jsi po chvilce vycítila směrem spíše do levé chodby, ale ještě níže, než bylo dno této jeskyně, takže se některé z těch chodeb musely vinout níže, nebo jsi byla teprve jenom na špičce nějaké velkého komplexu podzemních chodeb.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
To, co jsem zahlédla, bylo z jedné strany pro mne skutečně dobré. Nikde nikdo, tedy když nepočítám toho člověka u zvířat. Jenže, to, co bylo horší, byl ten zatracený komplex podzemních chodeb. Pokud jsou ti lupiči jen trochu chytří (o čemž jsem vzhledem k jejich současnému postupu) nepochybovala, mají sice ne všechno, ale podstatnou část komplexu dobře zmapovanou. Zcela jistě znají minimálně jeden další východ, o kterém já nemám asi ani nejmenšího tušení.
Obranná věž mne moc netrápila. Sice jsem chvilku přemýšlela o tom, že bych se ji mohla pokusit vyřadit z provozu, ale protože nějaký velký útok stejně nebyl plánován, bylo by to celkem zbytečné. Jestliže by ji proti mně použili, spíš by to mohlo znamenat masakr ve vlastních řadách, protože bych se nakonec mohla pokusit odrážet střely směrem k nim. S mistrem jsme to trénovali.
Možná ji nakonec ještě využiju já… ale to by byla spíše hromadná poprava. Ale je rozdíl zabít někoho mečem a zastřelit ho? Snad jedině v množství mrtvých. Tedy, pokud bych vůbec zvládla tu věž ovládat.
Ale zrovna teď přemýšlet nad nějakými morálními úvahami asi nebylo příliš vhodné, tak jsem to nechala plavat s tím, že s tím střílením se když tak uvidí, až to bude aktuální problém.
Stejně musí být ubytovaní někde blízko, ne? Jinak by snad ještě ti lapkové využili svá zvířata. Když prorazili tuto část chodby, prorazit mohli i daleko delší úsek. V každém případě musím za nimi a nemůžu se na nic spoléhat. Kdyby se ukázalo, že jsem se spletla, byla by to jenom velká ostuda.
Než jsem mohla začít plánovat, jak toho muže u zvířat obejdu, potřebovala jsem vykouknout ještě jednou a tentokrát si všimnout takových detailů, které by mi pomohly v proplížení se kolem něho. Ideální by samozřejmě bylo, aby si mne nevšiml. Nemůžu za sebou nechat nikoho omráčeného ani mrtvého. Samozřejmě, že si pokusím pomoct Sílou, až dojde na věc, ale najít vhodnou cestu kolem toho muže se mi stejně jevila jako poměrně nezbytná věc.
Takže když jsem věděla, že mi nikdo po vykouknutí nenamíří blaster do obličeje a nevystřelí, odvážila jsem se vykouknout znovu a tentokrát si všimnout i toho, co jsem prvně z opatrnosti trochu zanedbala.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Po zjištění, že nakouknutí ven nebude znamenat ustřelení, stětí ani jakýkoliv jiný nepříjemný dopad na tvou hlavu, ses mohla následně odvážit nakouknout více a řádněji, abys získala podvědomí i po detailech. Zároveň ses soustředila i na možné cesty okolo přítomného stájníka do tunelu, který jsi považovala za ten, jenž by mohl vést k zajatcům.
Podrobnější náhled ti okamžitě vyvrátil teorii o tom, proč nepokračovali se zvířaty dále do dalších jeskyní - jejich velikost již nebyla pro zvířata dále stavěná a proto docházelo k vykládání. Nejspíše další tunelování již pokládali za zbytečné vynakládání dalších zdrojů a úsilí a tyto tunely byly již vysoké tak akorát, aby jimi v pohodě prošel dospělý wookie, aniž by se měl praštit do hlavy.
Z hlediska průchodu okolo stájného to nevypadalo po běžné cestě až tak přívětivě - v sestupné cestě dolů by ses plížením sice mohla těsně při hraně skrýt, ale konec cesty ústil vespod přímo uprostřed, kde byla i hlavní část stáje. A právě v těch místech se zrovna nacházel muž obstarávající stáje. Při stranách by se dalo nejspíš seskočit z deseti až patnácti metrové výšky, ale otázkou by bylo, zda-li by se ti to povedlo neslyšně seskočit.
K obranné věži naproti se dalo dostat po cestách při zadní protější straně pukliny, nebo po provazovém žebříku nedaleko věže, jen ti nebylo úplně jasné, k čemu mohli sloužit větší plochy po stranách hned za vchodem. Na levé straně se nacházelo několik různých fleků nespecifikovaného původu, rozhodně sis však mohla být jistá tím, že se určitě nejednalo o nějaké krvavé fleky nebo něco podobného. Jednalo se určitě o následky nějakých tekutin.
Z hlediska dalšího zabezpečení jsi nenalezla žádnou kameru nebo něco podobného, tedy alespoň ne v této místnosti.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Na chvíli jsem se ještě skryla. Jako celý dnešní den, všimla jsem si pár pozitivních, ale i pár negativních detailů.
Tak fajn, proplížím se při hraně a seskočím dolů. Jednoduchý jak pohlavek, kdyby tam nebyl ten chlápek.
Ten muž nevypadal, že by vyloženě číhal na vetřelce a zdálo se mi, že se spíše věnuje svým vlastním záležitostem, které se točily hlavně kolem péče o nákladní zvířata, která za sebou měla kus práce a teď bylo třeba se o ně postarat, aby nezdechla a byl využitelná i příště.
Takže, seskok dolů asi nebude úplně nejtišší. Kdo ví, co tam může být za nepořádek. Chce to rozhodně nějakou kulisu. Nějaké nespokojené zvířátko? Jen aby ten zvuk ale pak nepřilákal někoho dalšího… nu, uvidíme.
Přemýšlela jsem o způsobu rozptýlení toho muže, aby se věnoval něčemu jinému a můj doskok byl tedy přehlušen něčím větším.
Jen jestli neplní roli hlídačů. Takže se nesmí zmagořit všichni, ale jenom jeden, nějaký zastrčený kus.
S obrannou věží jsem se rozhodla, že si hlavu příliš lámat nebudu. Pokud by byl v plánu nějaký větší útok s cílem osvobození zajatců, tak se k ní mohu vrátit. Navíc jsem nepředpokládala, že by zajatci sami měli o svou svobodu bojovat. Ze všeho nejraději bych je totiž nechala někde zavřené a v bezpečí. O pobíhající hejno zmatených a vyděšených lidí jsem moc nestála.
Vykoukla jsem ještě jednou, tentokrát jsem se chtěla přesvědčit, zda neuvidím na ta zvířata, abych zjistila, které bude nejlepší trochu rozdovádět. Jakmile jsem zjistila, ve kterém rožku to bude nejlepší (i kdybych na ta zvířata neviděla, nějakou prostorovou představivost jsem snad měla) a kde poté na mne ten muž neuvidí, pomocí Síly jsem se pokusila nějakého toho vhodného jedince „osahat“ a „vtisknout“ si ho do paměti takovým způsobem, abych ho mezi ostatními poté rozeznala.
Jakmile jsem si byla jistá, že to zvíře poznám, začala jsem se opatrně plížit při hraně. Opět jsem si dávala pozor na hlasitost své chůze. V momentě, kdy jsem se ocitla u konce cesty (pokud mne tedy dřív někdo nebo něco nezachytilo), pomocí Síly jsem se pokoušela to zvíře tahat za ocas tak, aby ho to bolelo a ono začalo vyvádět. Tedy, nechtěla jsem mu zbytečně ubližovat a trápit ho, to ne. Jen jsem doufala, že začne nějaký kravál. Pokud by to zvíře delší dobu nic nedělalo, pokoušela bych se ho lechtat na čenichu, na břiše, pod nohama, na stehnech… abych při vhodné zvukové kulise mohla seskočit.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Tvůj současný plán znamenal pokračovat dále ve tvém snažení a hlavně dostat se hlouběji do jeskyň, ideálně za zajatou skupinou a tvýma dvěma kolegyněmi. Znamenalo to nějak přejít přes tuto místnost a k tomu ses rozhodla využít zvířat v této místnosti, kdy ti měla posloužit jako odvedení pozornosti.

Jenomže už z počátku dostal tvůj plán trhlinu v tom, že zvířata neměla ocas, který jsi chtěla využít k tažnému manévru, takže i když sis jednoho zdánlivě mladšího tvora vyhlédla, tak jsi musela přehodnotit strategii, kterou na něj budeš aplikovat v rámci podráždění. Čekajíc tedy na vhodné zvukové krytí pro tvůj seskok ses v Síle natahovala k vybranému tvorovi a pokoušela se jej dráždit vyvoláním lechtání nebo podobného pocitu. To však nikterak nevedlo k úspěchu a tvůj cíl se po sobě akorát trochu oháněl, jak jsi trochu škrábala jeho pevnou kůži. Jakoby po něm lezla jenom nějaká místní moucha a on jí věnoval jenom tolik pozornosti na to, aby mu nevlezla do ucha, nosu nebo nějakého jiného dýchacího otvoru. Tvůj plán, kdy jsi na to tedy šla zlehka, byl v podstatě už od počátku odsouzen k záhubě, byť nápady by za jiné situace byly více než užitečné. Než jsi však mohla zkusit přejít k nějakému výraznějšímu ovlivnění kteréhokoliv ze zvířat, tak se z protější chodby vynořila postava muže, který měl na sobě brnění a u sebe blasterovou pušku.

Tento muž poklidně došel k tomu, jenž se staral o zvířata a dle všeho mu děkovně pokývnul, než zamířil k cestě, která se táhla nahoru, nahoru k pozici, odkud by tě mohl během chvilky jisto jistě spatřit a to rozhodně neznamenalo nic dobrého.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Byla jsem trošku překvapená, když jsem zjistila, že ti tvorové nemají ocas a já je nemám za co tahat.
U Sitha! Byla bych vsadila levou ruku na to, že ocasy měli. Pěkně mohutné ocasy. A právě na nich bylo upevněné chroští, kterým zametali cestu…
Ale nezabývala jsem se tím (ostatně bylo možné, že to byla má chyba a já ten ocas pomocí Síly nedokázala "nahmatat", neboť jsem udělala nějakou elementární chybu), protože to nakonec nebylo až zas tak důležité. Jako daleko zajímavější se jevil fakt, že na mé „jemné“ metody nereagují. Už, už jsem chtěla přitvrdit, jenže na to už nebyl čas. Příchod toho dalšího chlapa nebyl malou komplikací, to totiž byla komplikace velká asi jako pět banth naskládaných na sebe. Srdce mi začalo trošku rychleji bít. Nebýt předchozích zkušeností, šílela bych nervozitou a panikou, stejně jako na předešlých misích, ale teď jsem aspoň dokázala zachovat více méně klid. Trochu jsem se sice bála, ale nepanikařila jsem.
Bylo mi jasné, že se musím zpět schovat za ten roh. Jenže k takovému schování potřebuju čas. Ten jsem neměla, takže jsem ho musela získat. V každém případě jsem se hned skrčila. Chtělo to něco jednoduchého rychlého a účinného, co by ho zdrželo.
Prakticky bez rozmýšlení jsem se pomocí Síly pokusila tomu chlapovi v brnění podrazit nohy tak, aby pořádně spadl na čuňu a já mohla potichu a hlavně rychle zacouvat zpět na své původní místo, ze kterého by na mne na sto procent neviděli. Riskovat skok jsem nechtěla, protože dva páry očí i uší nejen víc vidí, ale i víc slyší. Pád toho obrněného lupiče jsem se pokusila podpořit i mírným tlakem na jeho záda.
V případě, že by nespadl a já tedy nezískala trochu času, byla jsem ochotná podržet lapkovi v brnění jednu nohu pomocí Síly třeba na místě. Nemohli mne vidět, protože potom bych snad ani nevěděla, co mám dělat. Na to jsem se jaksi zapomněla zeptat. Útěk by mohl být kontraproduktivní, stejně jako vysvobozování na vlastní pěst.
Pokud by oba mé plány selhaly, plácla bych sebou na zem. Ale ještě bych se úplně nevzdala, protože bych se mu pomocí Síly pokusila vsugerovat pocit spěchu a neodkladného úkolu, který má před sebou. Poté bych už jen doufala, že mne přejde a odhalena nakonec nebudu.
Jestli-že by byl zdržen, co nejrychleji a nejtišeji bych se pokusila dostat zpět do relativního bezpečí. I když rychlost by zde asi vítězila nad tichostí, byť že bych se snažila o oboje. Pokud by to bylo z hlediska hlučnosti bezpečné, byla jsem ochotná vypomoct si Sílou a pokusit se o zrychlení.
Plán jsem v každém případě nezatracovala. Pořád jsem se chtěla nenápadně dostat dál do jeskyň.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Nově příchozí, kterým byl strážný nějakého typu, výrazně pozměnil tvé dosavadní plány a naděje na možný postup dál bez nějakého odhalení. Naopak, musela jsi reagovat co nejvhodněji, aby sis udržela své utajení před mužem, jenž samozřejmě kráčel tvým směrem.

Pojala jsi to nejrychlejší a možná nejjednodušší řešení a rozhodla se mu na férovku podrazit nohy. Jednoduché řešení se nakonec ukázalo jako hodně účinné a obrněnec se poroučel k zemi. Nebylo to však klasické přistání přímo na obličej, jaké jsi mohla pamatovat od zaskočených padawanů z dob, kdy jsi tenhle trik trénovala sotva ses naučila, že je něco takového možné. Kolik podražených padawanů a vlastně i younglingů jsi měla na triku, to bylo opravdu náročné spočítat. Tenhle muž měl však dost slušný trénink a před pádem ho zastavila dobrá poloha ruky, ale i tak se octnul na nějakou chvíli na čtyřech. Vyhodnotila jsi to jako dostatečné a co nejrychleji a nejtišeji vyrazila zpět vstříc tunelu, kterým jsi přišla.
Jsi celej?
mohla jsi zaslechnout a teprve později sis uvědomila, že ti vlastně pomohl i stájník, který získal na chvilku pozornost strážného a krátce spolu hovořili, než strážný pokračoval nazpět nahoru.

Když dorazil nedaleko ústí tunel, tak zmizel kousek za jeho stranu a nebyl již dále vidět, ale v Síle jsi jasně vycítila, že se nacházel hned vedle vchodu a byl na stráži. Byla jsi tak nazpět v temné přístupové cestě a situace se výrazně proměnila od doby, kdy jsi se k ústí do velké místnosti přiblížila poprvé. Byla sis však už jistá tím, že se tvé dvě kolegyně již dále nikam nepohybují, nebo alespoň ne někam dál, nýbrž jen v menším prostoru.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Aniž by o tom stájník tušil, posílala jsem mu v duchu díky za toho strážného. I to malé zdržení mi pomohlo a já se ocitla opět v bezpečí. Holky se naštěstí už nepohybovaly a vypadalo, že jsou tam někde na místě.
Takže, co dělat? Důraz je kladen na nenápadnost. Též nemám zbytečně riskovat. Takže si sem někam sednu a počkám si buď na další instrukce, nebo na jiný zázrak.
Byla jsem poměrně unavená a moc se mi nelíbilo, že bych měla hačat na studené zemi ve studeném prostředí, díky čemuž bych mohla nastydnout. Nehledě na to, že bych se asi ani moc neulila z pilotování (či jiné nudné povinnosti), protože mistr Siliin je jeden z nejlepších léčitelů v Chrámu. Takže jediná výhoda nachlazení by byla anulována a bylo by mi jenom zbytečně špatně, než by s tím nachlazením zatočil mistr, že ano.
Alespoň jsem se pořádně zapnula a teprve poté se posadila. Byla jsem trochu unavená a rozhodně se mi nechtělo stát, když mi zatím nějaká velká zima nebyla. O meditaci jsem ale ani neuvažovala. Vždycky mi chvíli trvá, než mi naběhnou normální smysly (a to i v případě, že mne z meditace nikdo nevyruší) a nechtěla jsem riskovat nějaký náhodný průchod, na který bych nebyla schopná včas zareagovat. Takže jsem seděla opřená o stěnu, snažila jsem se alespoň trochu o posílení sluchu, abych dokázala zjistit s předstihem i droidího vetřelce a jen jsem čekala. Tedy prozatím.
Celé dny tady teda sedět nebudu. Pár hodin maximálně, abych se ujistila, že holky nikam neodvedou. To poslední, o co stojím, je rýma. Když z toho člověk ani nic nevykřesá… ne s léčitelem za zadkem.
Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím soustředit pouze na úkol… jenže, i za tu chvilku, co jsem tady seděla… udržet pozornost, když kolem mne byla jenom černočerná tma, bylo obtížné, ale opravdu jsem se snažila, abych nepodléhala únavě a mé myšlenky se mi rozbíhaly co nejméně.
Svůj plán jsem tedy pohřbila.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Pozitivní zprávou bylo, že se strážný už nikam dál nehnal, každopádně to i tak narušilo tvůj předchozí plán, od něhož jsi nakonec musela kompletně upustit. Mnoho dalších alternativ ti pak zase nezbývalo, proto ses rozhodla na tu vyčkávací a chvilku jsi hledala takovou pozici, o níž bys mohla říci, že byla alespoň trochu pohodlná a umožnila ti trochu odpočinku. Fakt, že jsi byla prakticky v naprosté tmě a ještě k tomu v chladném tunelu, to už ale neovlivnilo. Mohla sis maximálně tak více k sobě přitáhnout roucho, semknout ruce i nohy, aby teplo zbytečně neodcházelo pryč.

Čas se líně táhnul kupředu a v tvém blízkém okolí se nedělo naprosto nic. Obě děvčata byla prakticky na stejném místě, alespoň dle toho, co ti Síla umožňovala vidět a strážný se také držel své pozice. A protože jsi již setrvávala v klidu nějakou dobu, tak tě pomalu začínala dohánět únava a jakoby doslova žadonila, abys nevzdorovala příjemné tmě a poddala se odpočinku. Z počátku ti v tomhle trochu pomáhala i zima, ale tomu ses relativně rychle přizpůsobila.

Navíc ti zatím ani nepřišla žádná zpráva od rytíře Ninna a tys netušila, jak si vedl on. Tedy rozhodně jsi nezaregistrovala nic, co by naznačovalo nějakou zprávu na komlinku, který ti v kapse zůstával naprosto tichý. Že tam byl jsi věděla jenom z momentů, kdy se trochu vzpíral v kapse. Jeho použití by navíc znamenalo vygenerování malého zdroje světla, který však i ve velkém tunelu dovedl udělat až nečekaně hodně.

Mohla jsi tedy jen pokračovat v čekání a buď doufat, že brzy přijde nějaká zpráva od rytíře Ninna, nebo se ti naskytne nějaká šance postupu vpřed. Ani jedno z toho se však v dohledné době nezdálo příliš reálné a mohla jsi tak jenom vyčkávat dále.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Byla mi zima a nemohla jsem se ohřát. Párkrát jsem dokonce i vstala, abych se zahřála pár dřepy, ale stejně mi to moc nepomáhalo. Ale neuvědomovala jsem si, že právě zima mi paradoxně pomáhá neusnout. To jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem samu sebe načapala klimbat. Přirozeně, že jsem se pořádně lekla, zkontrolovala jsem pomocí Síly strážného i obě holky. K mé velké úlevě se však za tu chvíli vůbec nic nezměnilo.
Vstala jsem a opět jsem se pokusila trochu rozehřát a probudit několika dřepy. Můj komlink zůstával tichý. Což bylo škoda, protože jakákoliv instrukce by byla fajn. Aspoň bych věděla, zda mám zaútočit nebo se jít ohřát a možná i trošku prospat ven.
Možná, kdybych Ninnovi napsala… nebo raději ne? Co kdybych mu napsala v ten nejméně vhodný okamžik? Zákon schválnosti většinou funguje až překvapivě spolehlivě. Ne, určitě napíše on, až bude moct. Taky nebudu zbytečně riskovat a svítit.
Po poměrně rychlé úvaze jsem dospěla k rozhodnutí, že nejlepší bude, když nic nepodniknu a hezky budu čekat dál. V té tmě se mi čas sice odhadoval dost blbě, takže jsem vlastně ani nevěděla, jak dlouho jsem čekala, ale zdálo se mi, že mé osobní nepohodlí by prostě nemělo převládnout.
Mistr na Quelloru také léčil, i když byl na pokraji sil. Takže já taky ještě zvládnu čekat, protože na pokraji sil ještě rozhodně nejsem,
Jen jsem si teda už nesedala, ale snažila jsem se opravdu dávat pozor (aby mi neušla třeba nějaká příležitost) a neusínat, takže jsem potichu přecházela, občas to proložila nějakým dalším dřepem a dělala jsem, co jsem jenom mohla, abych zůstala co nejčerstvější. Ale snažila jsem se zachovávat ticho a nějak divoce jsem rozhodně neposkakovala.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Došlo ti, že pozice v sedě, byť s opřením o stěnu, tě již dlouho při bdělosti neudrží a rozhodla ses proti tomu přijmout několik protiopatření. Většina z nich zahrnovala pohyb, ideálně nějaký střídavý a samozřejmě udržování se ve stoje, což byla asi jedna z pozic, které pomáhaly spánku odolávat nejlépe.
I přestože ti během té chvíle čekání nijak nereagoval komlink, předpokládala jsi, že ti doposud nedorazila žádná informace od rytíře Ninna. Důvodů ostatně mohlo být více, ať už se jednalo mnohem odlehlejšího místo, kam musel rytíř putovat, nebo nebezpečí, s nimiž se mohl střetnout a držely jej od možnosti poslat zprávu. Ty jsi samozřejmě nemohla tušit, co z toho, jestli vůbec něco, bylo skutečností, pouze jsi doposud neměla žádnou zprávu.

Pár kroků sem, pár tam a občas to prolnout dřepem, takhle jsi pokračovala po nějakou dobu, cos mohla odhadovat mezi půl hodinou nebo hodinou. Situace se vlivem z venčí nikterak neměnila a tak ses mohla upínat pouze k této své malé rutině, jež byla tvým hlavním klíčem při boji s únavou. Ale s každým dalším dřepem sis připadala těžší a nohy působily více ztuhlým dojmem. Jakoby každý krok vydal alespoň za deset a před každým dřepem bys snědla poměrně sytý dezert. Navíc jsi i zde sklouzla do opakujícího se stereotypu. Únava byla nekompromisní a stále více si žádala vládu nad tvým tělem. Bylo jasné, že současné procedury pro boj s ní ti již dlouho nevydrží a budeš muset přijít k něčemu jinému. On vlastně ten neustálý pohyb také přidával míře únavy, protože se to samozřejmě rovnalo dalšímu vyčerpávání se.
Z hlediska strážného jsi nezaregistrovala žádný pohyb, nicméně jsi nemohla říci, že by snad usnul. Nemohla jsi to však také ani vyvrátit.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Sice jsem nevěděla, co strážný dělal, ale dle toho, že se nesvalil na zem jak přezrálé ovoce, byla jsem toho názoru, že nějaký zelenáč to asi nebude. Nemínila jsem ho podceňovat, pokoušet pozornost strážného a své štěstí. Bezpečná vzdálenost od něj se mi jevila jako hodně dobrý nápad.
U Sitha…
Trochu jsem se protáhla a protřela si oči. Byla jsem opravdu unavená, ale pořád jsem se nechtěla vzdálit ze své pozice.
Takto to už dlouho nevydržím. Musím změnit taktiku, nebo se vrátit. Jenže, co když se pohnou dál? Co když se stane něco nepředvídatelného?
Byla jsem na vážkách. Na jednu stranu se mi chtělo odpočívat, ale na druhou stranu jsem nechtěla opouštět svou pozici. A z mého pohledu se tyto činnosti neslučovaly. Pokud bych chtěla odpočívat, muselo by to být v bezpečí. A ne s nepřáteli za zadkem, kdy k mému odhalení stačilo udělat pár kroků.
Nemám žádné instrukce, takže rozhodnutí je jenom na mne. Stejně jako následky takového rozhodnutí. Možná by bylo lepší, aby vina padla raději na rytíře Ninna, ale… u Sitha! Nejsem malý děcko, co potřebuje neustále komandovat. Počkám ještě hodinu, potom se vzdálím a zamedituju si někde ve křoví venku. Mistr přece říkal, že to může trvat pár dní.
Přecházení, stejně jako dřepování jsem nechala plavat. Jenom bych se ještě více vyčerpala. Místo toho jsem se opřela o stěnu a snažila jsem se najít výstupky, které by mne co možná nejvíce tlačily do zad. Také jsem se svlékla kabát, aby mne nechránil před výstupky a aby mi byla ještě větší zima. Potřebovala jsem se udržet na pozoru, bez klimbání a usínání tu hodinu, pro kterou jsem se prozatím rozhodla. Jak to bude poté, záleželo na mém stavu a dalších, nepředvídatelných okolnostech. Ale kdyby se nic nezměnilo, asi bych se vrátila, proplazila se kolem toho zařízení (nebo co to tam bylo) a prostě se pokusila najít si nějaký bezpečný úkryt venku a odpočinout si meditací.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Už podruhé jsi změnila přístup ke svému čekání a přestala se více hýbat a rozhodla se udržovat bdění pomocí nepohodlí, což z počátku opravdu dobře zabíralo. Lidská přizpůsobivost je však ošidná věc a tak jsi se na konci hodiny přistihla, že málem podřimuješ.

Rychlá kontrola situace potvrdila stav trvající již nějakou dobu. Strážný byl stále bdělý na svém místě a i stájník byl stále "na své" pozici, kdy pokračoval v péči o zvířata. Došlo tedy na tvůj přichystaný plán B, který ti velel k návratu ven z jeskyně. Opět to znamenalo dlouhou cestu ven tunelem, vyhnutí se místu, kde jsi tušila nějakou past. Tentokrát jsi zvolila její překonání plížením a stejně jako prve jsi nezaregistrovala žádnou změnu, přesto nepříjemný pocit i nadále přetrvával, když ses pohyboval v okolí "toho něčeho". Když jsi dorazila k ústí tunelu, tak se již skoro začalo stmívat a ... a zavibroval ti v kapse komlink. Nejprve jednou, po chvilce znova a nakonec po nějaké chvilce ještě jednou.

Dle očekávání to byly všechno zprávy od rytíře Ninna, respektive první dvě byly zprávy o nepřijatém hovoru, třetí byla běžná zpráva, kterou Ninn reagoval na tvou předchozí nedostupnost.
Ve zprávě stálo:

Kód: Vybrat vše

Až budeš k zastižení, brkni. Musíme se dohodnout, co bude k večeři, N.

Zdánlivě to byla nesmyslná věta, ale tohle byla ta poslední věc, co bys mohla předpokládat od rytíře Jedi a obzvláště, pokud jste byli na misi.

Venku ses mohla uchýlit do několika míst, kde se nacházel lestnatý porost, jenž by ti mohl poskytnout dostatečný prostor pro skrytí při odpočinku.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
V momentě, kdy jsem se přiblížila k ústí, zavibroval mi komlink. A ne jednou. Vlastně mne ani nenapadlo, že mlčenlivost rytíře Ninna mohla být způsobena jeskyní, přes kterou se signál nedostal.
Jsem trumbera. Tohle mne mohlo napadnout.
Sama sobě jsem se trošku usmála. Ještě než jsem úplně vyšla z jeskyně a byla trochu krytá, tak jsem i přes své vyčerpání pomocí Síly prozkoumala okolí. Rozhodně jsem nechtěla vběhnout někomu rovnou do náruče a odevzdat se mu na stříbrném podnose. V případě, že jsem žádnou vnímající bytost nevycítila, rychle jsem se rozhlédla. Chtěla jsem najít co možná nejhustší křoví, které by mi poskytlo krytí, a zároveň jsem sama chtěla mít alespoň na ústí jeskyně alespoň omezený vizuální výhled. Ale pokud bych nic bezpečného neviděla, spokojila bych se raději s hustým lesíkem bez výhledu. Po nějakých kamerách a pastech jsem se tentokrát moc nedívala. Pokud by zde byly, zachytily by mne snad už při vstupu.
Znovu jsem sáhla k Síle. Terén bez možného krytí jsem chtěla přeběhnout co možná nejrychleji i za cenu dalšího vyčerpání a využila jsem tedy zrychlení. Utíkala jsem směrem, který jsem si vyhlédla a o kterém jsem si myslela, že bude poskytovat nejlepší úkryt.

Za předpokladu, že jsem rovný terén přeběhla bez jakýchkoliv problémů a komplikací, usadila jsem se v nějakém křovisku a napřed si trochu vydechla. Rytíř čekal doteď, pár vteřin ještě určitě počká. Teprve, až jsem se pořádně vzpamatovala, vzala jsem komlink do ruky. V tunelu jsem ji číst nechtěla, abych světlem na sebe nějak neupoutala pozornost.
Musím mistrovi nadhodit, že strašně zaostávám, co se přežití přírody týká. Les, hory, jezera… to by byla skoro dovolená. Hlavně ale ne poušť. A bez těch dvou opic.
Ještě chvilku jsem si užívala sladkého nicnedělání, než jsem si projela dvě zmeškaná volání a příchozí zprávu.
Docela dobrý.
Napadlo mne po jejím přečtení. Nic mne na té zprávě nezmátlo.
Tady byl někdo pro jistotu opatrný. Neozývala jsem se, což klidně mohlo znamenat, že mne zajali. A nač těm lupičům říkat, že tu nejsem sama?
Automaticky jsem už ale vytočila číslo odesílatele zprávy, abych se s Ninnem spojila a konečně se s ním domluvila na nějakém postupu.
Doufám, že se zde utáboříme. Fakt bych si ráda odpočinula. A nejlepší by bylo, kdyby Ninn přišel za mnou. Abych se nemusela nikam plahočit.

[Jordi Linx]

Garqi, Lesík nedaleko hory:
Ve svém okolí jsi nezjistila žádnou živou bytost, která by pro tebe mohla znamenat nějaké ohrožení, takže jsi se relativně s klidem mohla přemístit do některého z vytyčených lesíků. Jeden, nalevo od tunelu měl i několik křovisek, odkud bys mohla mít dobrý výhled na jeskyni, byť patřil k těm vzdálenějším místům. Přesto jsi jej však zvolila a rychle se tam přemístila, pokud možno co nejméně nápadně.

I když jsi už byla venku z jeskyně, tak jsi nezaznamenala až tak výrazné oteplení, oproti vnitřku. Znamenalo to, že nastávající noc nebude patřit zrovna k těm nejteplejším, byť přes den byl dost solidní pařák. Nejspíš na to měla vliv i tvoje současná lokace, která byla poněkud níž a prostor zde do značné míry zaštiťovala hora. Ale i tak sis mohla v klidu vydechnout a zatím byla teplota ještě docela příjemná. Po chvilce ses pak rozhodla spojit s rytířem Ninnem.
Komlink chvilku vyzváněl, nebo spíše vibroval, než se konečně někdo na druhé straně ozval.
Ano, Noreth. Jsi ty to Hasano? Co se stalo, čekal jsem, jestli nevyrazíme na večeři do protější vesnice, ale ty ses mi neozývala, je všechno v pořádku?
ozval se tobě již dobře známý hlas rytíře Ninna, který i nyní pro jistotu pokračoval mluvením v šifře, aby tě za nejhorší situace neohrozil nebo snad neprozradil. Bylo na tobě, abys mu jeho nepříjemné obavy vyvrátila a mohli jste tak přejít na vážněji míněnou konverzaci, která se bude jistojistě týkat vaší probíhající mise.