4. Mise pro Hayasan(Hayasan Geri)

[Hayasan]

Garqi, Les:
Menší lesík byl jednoznačně pozitivní zprávou, protože pohyb v něm sice nebyl o moc jednodušší, ale aspoň mi poskytoval lepší krytí. V otevřeném terénu jsem se cítila asi stejně, jako ryba na souši. Sice jsem už strach ani úzkost nepociťovala, s větší zodpovědností jsem se smířila a neviděla jsem žádné vnější nebezpečí, přes to všechno mne krytý terén přitahoval jak magnet a odolávala jsem své touze po rychlejší chůzi, abych byla mezi stromy co nejdřív. Ve zbytečném spěchu jsem ale spatřovala ještě větší nebezpečí, než když jsem byla nucena krýt se za každým větším trsem trávy.
Zdálo se mi, že sotva jsem se ocitla v lesíku, hned jsem byla na jeho kraji. Na můj vkus byl příliš malý. Jenže zdejší lesík se asi neřídil mým vkusem a to, co bylo za ním, se mi líbilo ještě míň než ten otevřený prostor.
Kterej Sith mi byl dlužnej toto? Proč tu prostě nemůže stát opuštěná chajda?
Alespoň v duchu jsem si trošku zabrblala, než jsem se pustila do řešení této nové překážky.
Základní otázkou zůstává, zda budou zajatci drženi tady někde, nebo jestli ta šachta vede někam prčic a napojuje se na Síla ví co. Kdyby tan zůstali, stačilo by se jen porozhlédnout, čímž bych splnila instrukce, a kdybych šla dovnitř, tak je jasně poruším. Jenže pokud je to jenom průchod, instrukce nedodržím, protože mi někde zmizí. A šachty mají tu hloupou vlastnost, že mohou měřit i mnoho kilometrů a končit kdekoliv v okruhu několika desítek kilometrů.
Nad volbou jsem ale nepřemýšlela. Prostě znovu jsem si našla trošku bezpečnější místo a opět jsem se pokusila potlačit veškeré své fyzické smysly vyjma Síly, pomocí které jsem chtěla zjistit nějaké info o případných strážích a podobných nemilých překvapeních. Byla jsem rozhodnutá, že karavanu budu prostě následovat. Raději poruším instrukce, než abych vypadala jako úplně neschopné nemehlo.
V případě, že bych nikoho neobjevila, opět bych se držela z dohledu karavany a následovala bych je do podzemí. Pokud by zde byli strážní, to bych si svůj další postup musela ještě promyslet na základě získaných údajů.

[Jordi Linx]

Garqi, Vstup do šachty:
Ocitla ses na zcestí - směřovat vpřed za karavanou a držet si ji v dohledu, nebo předpokládat tu horší variantu, kdy se nejednalo o konečný cíl cesty. Na základě předchozích zkušeností z nedávných misí ses rozhodla tušit tu horší variantu a vyrazila jsi proto kupředu s napjatými smysly. Až ke vstupu se však nikde žádná živá duše nenacházela a mohla jsi tedy postupovat relativně v klidu. Takhle ses dostala až k bráně do prostoru, v němž se nacházel vstup do šachty. Nalevo od tebe se nacházela již dávno zbořená dřevěná bouda, která asi dřív sloužila nějakému předákovy a místy jsi mohla nalézt kusy poházeného kovu. Země tu byla relativně rovná, pouze cesta ke vchodu byla na dvou místech trochu propadlá a jako by měla trochu tmavší odstín než veškerá okolní půda. Nikde však žádné známky kamer nebo nějakých senzorů.
Díky Síle jsi mohla vnímat Sall s Hey, které se stále vzdalovaly, ale nyní podstatně pomaleji, než prve při průchodem krajinou.

Vstup do šachty jsi mohla vidět již odsud, když ses vyklonila zpoza sloupu tvořícího bránu do objektu, který byl jinak oplocen, byť na několika místech plot polehával na zemi. Datum poslední funkčnosti bylo určitě před mnoha lety a nebýt tu stop od procházející karavany, tak by se možná dalo uvažovat i o stovce let.
Samotný vstup do tunelů byl velký tak akorát na tvory, které zloději a únosci využívali pro svou činnost. Do šířky bylo sice prostoru o něco více, ale do výšky to bylo opravdu jen trochu těsné a mohla jsi mít dojem, že možná kvůli tomu vstup i zvětšili. Každopádně sis mohla troufnout říci, že na povrchu to nevypadalo, jakoby se tu nacházely nějaké kamery, hlídky nebo něco podobného.

[Hayasan]

Garqi, Vstup do šachty:
To, že ani pomocí Síly jsem nezachytila žádnou živou bytost a nedokázala jsem si všimnout žádné kamery či čidla mne paradoxně trochu znervózňovalo. Kdybych já byla v kůži těch únosců, tak zrovna sem bych něco nachystala, abych věděla, zda mé lidi prostě někdo nějak nesleduje.
Tak tohle je fajn. Buď tu něco je a já jsem totálně slepá, nebo mne budeš čekat nějaké ošklivější překvapení později. A možná je to i logické. Pokud tam bude tma, tak nějaké té kamery si vůbec všimnout nemusím.
S pocitem, že asi lezu do pasti, jsem opustila lesík a přeběhla jsem k bráně objektu. Tam jsem se znovu pokusila ukrýt. Dívala jsem se snad všude, kam bych nějakou tu kameru či čidlo schovala já, ale opět byl můj výsledek nevalný.
Historie místní těžby mne zaujala jen do té míry, abych si všimla, že důl byl asi hodně dlouho nepoužívaný. Ale zdálo se mi, že z této dálky vidím čerstvou barvu horniny, což by znamenalo, že do výšky to ti lapkové museli vysekat. Ale na tuto vzdálenost jsem to nemohla vědět určitě.
To by mohlo znamenat, že podzemím nepůjdou dlouho. Určitě by neotesávali nějaký delší úsek. Pokud tam dál teda není nějaká ech… plocha nespojitosti?
Trochu nervózněji jsem si olízla ret.
Otázka je ale pořád stejná. Zakempí tady, nebo si jenom nějak zkracují cestu?
Znovu jsem se rozhlédla po kamerách a pomocí Síly jsem se též pokusila zachytit svého mistra. Tedy, ne že bych bez Siliina nemohla vydržet, v tomto ohledu jsem se již dávno stabilizovala, ale bylo to poprvé, co jsem o mistrově úkolu netušila ani zbla. To, že si „hrál“ na lékaře bylo zřejmé… ale zbytek? Navíc se mi skutečně zdálo, že se stane něco nepěkného a v případě Siliina jsem tedy chtěla mít skutečnou jistotu. Pokud by to jen trochu šlo.
Počkat, jdou nějak pomaleji… takže čistě teoreticky… tady ty zvířata mohli jenom ustájit a dál pokračovat pěšky.
Sice jsem nemohla tušit, jak moc tato moje úvaha může být správná, ale logická by byla. Nakonec jsem se velmi opatrně rozhodla pohnout a s ušima nastraženýma, se Sílou (pomocí které jsem propátrávala okolí) a se špatným pocitem jsem se pokoušela plížením dostat nejen ke vchodu, ale také do šachty. Všechny mé smysly byly napjaté skoro k prasknutí a dělala jsem všechno, co jsem v tomto ohledu zvládla, jenom abych si všimla případného nepříjemného překvapení.

[Jordi Linx]

Garqi, Vstup do šachty:
Před tím, než jsi cokoliv podnikla, pokusila ses vycítit svého mistra, nicméně vzdálenost, která mezi vámi byla ti prozradila maximálně to, že někde byl. Neměla jsi sebemenší tušení kde, nebo jakým směrem, jen to, že byl.
Nevěřila jsi, že by to tu nechali jen tak bez nějakého dozoru a právě proto jsi pokračovala s co nejvyšší opatrností dále. Znamenalo to rychlé a lehké našlapování, pokud možno co nejnenápadnější pohyb a v případě nějaké možnosti krytí se za čímkoliv, co by se naskytlo. Díky tomu jsi nakonec nešla až tak hlavní cestou a po chvilce se dostala ke skále nedaleko ústí k šachtě a doposud sis ničeho nebezpečného nevšimla.
Smysly stále neprozrazovaly přítomnost nikoho živého, tak jsi musela pokračovat dál pomalu vpřed koukat očima, naslouchat a hledat cokoliv, co by vypadalo jako nějaké senzory nebo něco podobného. V Síle jsi neznala žádnou techniku pro zaručenou detekci senzorů a proto bylo zapotřebí spoléhat na tvé vlastní znalosti a pozorovací schopnosti. Zkraje jsi však nic neviděla a vše tedy svědčilo o tom, že tu nikde na první pohled nebyla žádná technika, nebo cokoliv, co by prozrazovalo odhalení. A protože jsi ani nebyla schopna odhalit přítomnost čehokoliv, co by byla past, tak jsi vykročila zase o krok dál.
Před tebou se rozléhala relativně široká chodba, která se velice rychle stmívala a po chvilce bylo jisté, že nebudeš schopna vidět dál, aniž by sis nějakým způsobem pomohla. Zatím nikde ani stopa po jakémkoliv náznaku kamery nebo senzoru, jen rozšíření chodby pokračovalo, což jsi mohla vidět podle upraveného stropu a bočních stěn, které byly opracovány nějakou relativně moderní technologií, což opět naznačovalo nějakou relativně nedávnou činnost.

[Hayasan]

Garqi, Vstup do šachty:
Sotva jsem se ocitla v temné šachtě, nemělo cenu řešit, jestli o mne ví. Pokud tomu tak bylo, už s tím nejsem schopná nic udělat. Jestli si tuto cestu nějakým způsobem nehlídají, je to jenom dobře.
Ale aby komplikací nebylo málo, v šachtě byla tma. Což se samozřejmě dalo očekávat, takže mne to příliš nezarazilo ani nepřekvapilo. Jen spíše znechutilo, protože to byla další komplikace, která mi rozhodně nepomáhala.
Paráda. Vždyť většina dolů je plně automatizovaná… to zde nemohlo zůstat nějaké osvětlení, které by zapnuli?
Ani jsem si nevšímala takového toho chladného vzduchu, zvláštnější atmosféry (které je typická pro každé podzemí) a jedinečné vůně, která je pro důlní díla příznačná. Mne trápily daleko přízemnější věci, mezi něž patřilo třeba to, jak si vyrobit osvětlení, které bych viděla jen já a ti lapkové přede mnou nespatřili ani světýlko, i kdyby se chodba nijak nestáčela a byla naprosto rovná.
Svítit si světelným mečem je debilovina. Vyrábět si louč by znamenalo ztratit další čas.
Místo jakéhokoliv technického řešení jsem se rozhodla vrátit do svých younglingských let, kdy nás ušili vnímat prostor jen pomocí Síly. Samotné se mi toto řešení příliš nelíbilo, protože to znamenalo jen další vyčerpání a omezení dalších mých schopností, ale příliš na výběr jsem neměla.
U Sitha! Není většina dolů plně automatizovaná? Nemohli zde zůstat nějací droidi s optickými senzory, kterým by stačilo nahrát nějaký jednodušší program, díky kterému by si někdo dokázal zobrazit to, co vidí na nějakém monitoru v kanclu? Na co by zde měli kamery a čidla, když jim stačí nějaké zachovalejší harampádí?
Zatím to vypadalo tak, že všechny možné komplikace se na sebe jen vrstvily a vrstvily.
Vždyť je zde opracovaný strop! Proboha, proč by to dělali ručně? Ti droidi zde asi budou!
Ani s tímto jsem nemohla nic udělat. Takže mi nezbývalo, než opatrně vykročit kupředu. Trochu jsem doufala, že zde bych mohla jít tiše bez toho, aniž bych se na to musela, kdo ví jak, soustředit. Pomocí Síly jsem totiž musela sledovat nejen Hey či Sall, abych neztratila lapky, ale musela jsem dávat pozor i na své okolí. Protože ale už tak má pozornost byla rozdělena do několika současných činností, nezbývalo mi, než někde ubrat. Přestala jsem tedy pomocí Síly posilovat svůj sluch. Předpokládala jsem, že zde nic kromě nějakých zbloudilých hlodavců asi nenajdu. Svůj silový průzkum jsem se ale snažila zachovat v plném dosahu, protože ti droidi mohli být reálnou hrozbou a dost jsem pochybovala o tom, že by se zde jako ve skaldu na mé minulé misi pohybovali.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Nepříjemné podmínky, které ti skýtala šachta směřující hlouběji do hory, a jejichž hlavním znakem byla prakticky černočerná tma. Díky Síle jsi věděla, že nikdo živý v dosahu nebyl, tedy pokud bys nepočítala organismy na bakteriální úrovni. Proto jsi kráčela pomalu a opatrně vpřed spoléhajíc na Sílu a na to, že tě povede, aniž bys do něčeho narazila. Utlumila jsi posílení sluchu, abys měla k dispozici více energie pro využití Síly pro chůzi ve tmě, ale i tak to pro tebe bylo hodně náročné. Už i díky tomu, že takto jsi Sílu moc často nepoužívala, tak to bylo náročnější než obvykle.
Během svého postupu jsi také očekávala možnou přítomnost droidů, ale v Síle se ti nedařilo nic podobného zachytit už kvůli jejich odlišnosti a hlavně aktivní necitlivosti v Síle. Zatímco živé bytosti většinou reagovaly na dotek v Síle, u neživých tohle neplatilo. Nicméně ani tak jsi doposud na nic nenarazila a tunel byl dle všeho naprosto prázdný. Pokračovala jsi tedy dál vpřed hlouběji do tunelů.
Po zhruba deseti minutách chůze jsi se zarazila, když jsi pocítila jakýsi varovný záchvěv v Síle. Nebylo to nic specifického nebo určujícího, jen jsi prostě vytušila, že kousek před tebou je něco, před čím jsi byla varována. Dle všeho to mohlo být někde ve výšce hrudníku, ale nic specifického jsi z toho nemohla vycítit. Rozhodně to nebylo nic živého, což tedy jasně vymezovalo, že se bude nejspíš jednat o nějakých mechanický nebo technický vynález. Neslyšela jsi žádný tikot, nebo nic, co by prozrazovalo cokoliv o povaze toho něčeho, co ti dle všeho stálo v cestě a musela jsi tedy nějak přijít na to, jak se dotyčné překážce vyhnout.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Ihned, jak mne přepadlo to tušení, zastavila jsem se. Těmto pocitům mne odmalička učili věřit a já neměla důvod, proč bych je měla nyní ignorovat, obzvláště když jsem na misi. Prvotní průzkum mi nepřinesl žádné zajímavé informace.
Ať je to cokoliv, zatím to o mne neví. Jinak bych už utíkala dávno.
K tomu, abych nějakým způsobem určila, co to opravdu je, potřebuji světlo. Jenže světlo v tomto prostředí znamená možné nebezpečí. Naštěstí jsem alespoň dokázala určit, kde to alespoň leží.
Hlídací zařízení? A na co by reagovalo? Paprsek, pohyb, světlo, teplo? Nebo něco jiného?
Sice jsem necítila žádné přímé nebezpečí, ale to klidně mohlo znamenat jen to, že objekt není aktivní.
Prostě se skrčit a proběhnout to? Riskovat svícením asi nemá cenu. Kdybych to tu chtěla zabezpečit, tak na světlo to bude reagovat zcela určitě. Koho by napadlo, že se zde dá jít i v naprosté tmě?
Protože jsem netušila, cože to je přede mnou, co to dělá a jak to funguje, rozhodla jsem se, že budu trošku riskovat. Také mne nenapadal žádný způsob, jak to zjistit pomocí Síly, tedy kromě nějakého toho „ohmatávání“, ale i kdybych krásně znala tvar, asi by mi to moc neřeklo. A o nějaké ničení jsem se pokoušet rozhodně nechtěla. Možná je to na něco napojené.
Už jsem se pomalu začínala shýbat pro nějaký kámen, abych ho zhruba ve výšce kolen prohodila chodbou, ale včas jsem se zarazila.
Udělá hluk, navíc by na to zařízení, pokud to je nějaké zařízení, mohl být příliš malý a rychlý. Chce to něco lepšího…
Rozvázala jsem si kabát, zkontrolovala jsem, že v kapsách nic nezůstalo a teprve poté jsem se tento kus svého oblečení pokusila prohodit skrz chodbu tak, jak měl letět původně nějaký kámen.
Maximálně ve výšce mých kolen. Chtěla jsem udělat pěkný oblouček, aby oblečení neletělo příliš rychle a to zařízení jej když tak dokázalo zachytit. Jistě, poplach by to asi udělalo, ale kdyby to byla zároveň nějaká zbraň… alespoň by mne to nesežehlo či nerozkrájelo na nějaké pidikousíčky.
Doufala jsem, že ať je to vlastně cokoliv, nesnímá to celou šíři chodby.

----
Příště si ve wordu uložím i tvůj příspěvek, abych ho sem mohla také zkopírovat a ty by sis akorát upravil autora

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Vědomí nebezpečí před tebou a nejistota ohledně jeho skutečné povahy ti příliš nepomohly. Mohla jsi sice zkusit pomocí světla zjistit, oč se jednalo, ale to jsi vyhodnotila jako příliš nejisté a riskantní a rozhodla ses tedy nakonec přikročit k úplně odlišnému plánu a způsobu zjištění, jestli to něco před tebou může i ohrozit na životě.
Tvým nástrojem se stal tvůj plášť, upravený o polní maskování, který jsi shodila ze svých ramen a pečlivě si vyměřila, jak zhruba ho chceš hodit. Nijak jsi ho nemuchlala, nedělala z něho svazek oblečení, prostě jsi jen překontrolovala, že v něm nezůstalo nic důležitého a vrhla jsi ho před sebe.
Vzhledem k tomu, že jsi nemohla nic vidět, tak ses musela spolehnout na jiné smysly pro vyhodnocení nebezpečí, které mohlo říhat před tebou. A v tuhle chvíli ti kromě Síly mohl nejlépe sloužit asi sluch a na ten ses tedy nejvíce soustředila. Slyšela jsi šustot pláště, nejprve jak plachtil vzduchem, kde se nejspíše i převrátil a poté jsi zaslechla, jak dopadl na zem svou hlavní vahou a poté i dolehly ostatní cípy.
Žádný jiný zvuk jsi však nezaslechla, nevnímala jsi ani žádný pohyb, výstřel, žádný svistot nebo cokoliv, coby prozradilo jakýkoliv typ střelného mechanismu, který by tě mohl ohrozit. Nic ani nespadlo ze stropu, nebo nevyjelo ze země - prostě žádný útočný mechanismus. Pokud bys tedy měla vyloučit nějaký aktivní obranný mechanismus, tak zbývala nějaká forma pasivního, což byla možná ta horší varianta, než by sis původně mohla přát.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
S mým pláštěm se nic nestalo, to bylo na jednu stranu fajn. Jenže na tu druhou stranu to až zas tak fajn nebylo. Byla tu možnost, že ti zloději o mne ví. A pokud by se mne rozhodli pronásledovat, nejenže bych ztratila z dohledu Sall i Hey, ale ke všemu bych musela utíkat jen jedním směrem, který by nakonec také mohli nějakým způsobem pokrýt. Tahle chodba byla přímo ukázkovou pastí.
Jenže s tím jsem zrovna teď nic nenadělala. Mohla bych se vrátit, ale přiznat porážku, která ani není jistá?
Dopadne to dobře. Vždycky to dopadlo dobře. Všechny mé mise nakonec nějak dopadly a nevzdám se kvůli nějakému „kdyby“.
Ne, nemusela jsem se rozmýšlet. Sall i Hey jsem nemohla nechat ve štychu kvůli nějakému „možná“. Sice jsem si to asi u obou celkem pokazila, ale minimálně u Sall to nebyla jenom moje vina, a i kdyby byla, nic z toho by mne nemohlo ospravedlnit, kdybych se na ně vykašlala. Osobní pocity musely jít stranou. Navíc jsem před ostatními Jedii nechtěla vypadat jako úplně neschopné nemehlo. Nelíbilo by se mi, aby si někdo myslel, že mistr Siliin je sice vážený Jedi, ale snad právě proto cvičí někoho ne příliš schopného s tím, že se z něj jednou alespoň trochu podprůměrně schopný Jedi vyklube. Ještě to by mi ke štěstí scházelo, jako bych už tak problémů neměla málo.
Do ruky jsem si vzala svůj meč, kdyby něco někde náhodou vyjelo. Kdybych měla svůj meč ještě lovit bylo by klidně možné, že bych to nestihla. I z tréninku jsem si pamatovala rodzíl mezi "mám v ruce meč a stačí ho jen aktivovat" a "musím meč lovit". Poté jsem si s hlubokým nádechem lehla na zem a pokusila se proplazit. Má opatrnost možná byla zbytečná, protože už o mě ví, ale to jsem nemohla vědět. Také jsem nechtěla probíhat skrčená, protože na úroveň svých kolen bych se nedostala a zkoušet větší výšky jsem nechtěla. A pořád tu byla šance, že můj trik vyšel.
Přece nemohli být připraveni na možnost, že se tu bude pohybovat někdo bez světla... ani v Chrámu nemáme moc příslušníků jiných druhů, kteří by to zvládli i bez Síly... Čistě teoreticky by jim přece stačilo zachytit světlo. Navíc, občas se sem nějaké to zvíře může zatoulat. Takže potom se budu muset dívat i po úkrytech, kdyby náhodou. Utíkat by nemělo smysl. Na druhém konci by na mne určitě někdo čekal.
Snažila jsem se plazit tak rychle, jak to jen šlo. Už tak to bylo zdržení, nehledě na to, že jsem delším pobytem mezi tím něčím technickým… jenom víc a zbytečně riskovala. I při plazení rychlém plazení jsem zvládla aktualizovat svůj současný plán, neboť jsme si začínala myslet, že útěk by v současné situaci mohl znamenat jedině prohru. Takže pokud by to šlo trošku jinak, byla jsem ochotná to vyzkoušet.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Ať už bylo to nejspíše technické zařízení cokoliv, usoudila jsi, že bylo zbytečné se tu déle zdržovat a čekat, co by se z toho mohlo ještě dalšího vyklubat. Přesto jsi ještě doufala, že bys nemusela být odhalena a rozhodla se zkusit podplazit nejspíše detekční plochu, tedy pokud bys tak mohla nazvat prostor, kdes tušila, že by nejspíš nějaký senzor mohl být.
Podlaha nebyla zrovna příjemná - chladná, prašná, hrubá, ale přesto ses chvilku plížila až k bodu, kde jsi narazila na svůj plášť. Kousek u něho ses pak opět postavila na nohy, i s pláštěm v ruce. Nic útočného jsi nezaznamenala, stejně jako jakýkoliv možný pohyb a proto jsi se rozhodla pokračovat dál vpřed. Tentokráte jsi již předpokládala, žes mohla být odhalena a připravila sis světelný meč do ruky, abys jej mohla v případě potřeby začít používat co nejrychleji.

Pokračovala jsi dále chodbou, byť tentokráte ses více soustředila i na ohmatávání stěn, abys případně nalezla něco, co by v nejhorší možné situace posloužilo jako úkryt. Ke své smůle jsi však jenom zjistila, že okolní stěny byly opravdu ještě dodatečně opracovávány z čehož vyústil relativně hladký tunel. Vnímala jsi i, že tunel měl klesající tendenci a byť to nebylo nejprudší klesání, přesto jsi se dostávala hlouběji pod úroveň povrchu, než když jsi dovnitř vstoupila. Takhle jsi pokračovala dalších deset minut, než jsi konečně zahlédla za menším zakřivením náznak osvětlení. Okamžitě jsi se zastavila a napjala smysly, abys zjistila, že v přímé blízkosti konce toho tunelu nikdo nebyl, přesto jsi v prostoře před tebou vycítila přítomnost živých bytostí, i když jsi jen těžko mohla rozpoznat o jaké bytosti se jednalo.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
To, že jsem asi v pěkném maléru, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem zahlédla menší náznak osvětlení.
U Sitha! Není snad smyslem celého tohoto plížení se snaha o to, aby si mne nevšimli?
Tak trochu jsem se bála, že je celé mé mírně upravené misi konec. Protože jestli by to byli lupiči… jak bych je asi mohla obejít tak, aby si mne nevšimli v tunelu, ve kterém s emohu pohybovat pouze dopředu, či při případném útěku dozadu?
Klid, Hay, klid… Nemusí to být přece nic inteligentního. Třeba tam jen zapomněli zhasnout a zcela náhodou se tam shromáždily nějaké jeskynní ještěrky.
Nemusela jsem tu větu říkat ani nahlas, sama jsem věděla, jak blbě to zní. Trošku jsem znervózněla. Vůbec to pro mne nevypadalo dobře. Ale napřed jsem skutečně potřebovala vědět, proti čemu nebo proti komu stojím. A na nějaké zbytečné vykukování bylo času dost. Opřela jsem se o stěnu tak, aby na mne neviděli.
Možná jsem měla riskovat to světlo…
Ze všeho nejdříve jsem sáhla ke svému velkému pomocníkovi – k Síle. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co bych dělala, kdybych z nějakého důvodu nemohla Sílu používat. Asi bych byla pěkně nahraná. V každém případě jsem se zaměřila na ty bytosti a snažila jsem se je pomocí Síly prozkoumat co nejvíc, jak to šlo. Ale zase na druhou stranu, Hey i Sall se mi vzdalovaly a já tomuto průzkumu nebyla ochotná věnovat více jak dvě až tři minuty.
Počkat, počkat, počkat… Hay, přemýšlej. Byli by schopni tak rychle reagovat? Spíš ne. Číhali by na mne v tunelu? To asi taky ne. Spíš by se rozprostřeli v krajině a počkali by si na mne v ústí. Já bych byla oslepená světlem, oni by měli krásný cíl a nehrozilo by, že je všechny postřílím. Tohle musí mít nějakou přirozenější příčinu. Nemůže zde být nějaký výtah, vrata... nebo tak něco? Asi by na sebe světlem neupozorňovali...
Pomocí Síly jsem si ihned posílila sluch. Nejen proto, abych věděla, jaké zvuky ti tvorové vydávají, ale také abych zjistila, jestli neuslyším chod nějaké mechaniky. Pokud by tento můj průzkum selhal, byla jsem ochotná ty tvory přinutit k nenadálému výkřiku. Pomocí Síly bych se pokusila ze stropu vyrvat malý kamínek (či bych si našla nějaký na zemi a ve vhodné vzdálenosti bych ho spustila z výšky na zem v místech, kde podle mého názoru byli). Pokud by to byla jen nějaká světlomilná zvířátka, třeba by se rozprchla. Ale v tu možnost se zvířaty uprostřed ničeho pod jediným zdrojem osvětlení široko daleko jsem snad ani nevěřila.

[Jordi Linx]

Garqi, Šachta v hoře:
Jakmile jsi spatřila světla a zhruba si odhadla jeho vzdálenost, tak jsi se zastavila a rozhodla se všechno nejprve zkoumat pomocí čehokoliv, kromě osobního nahlédnutí, abys tak vyhodnotila situaci.

Nejprve jsi se pomocí Síly soustředila na živé bytosti všeho druhu, o nichž jsi věděla, že tam minimálně nějaké byly. Chvilku ti to trvalo, jak jsi se snažila jednotlivé formy života od sebe odlišit, ale nakonec se ti povedlo určit, že se tam nacházely formy života veliké zhruba jako lidé nebo humanoidní druhy a poté i nějaké výrazně větší, které by snad mohly odpovídat i tvorům, na nichž předtím zločinecká karavana jela. Množství jsi už nemohla určit tak jasně, ale těch větších tvorů tam bylo rozhodně o poznání více. Víc ti toho však Síla už říci nemohla, maximálně jsi mohla vytušit, že místnost před tebou byla opravdu dost veliká.

Dle sluchu jsi toho o moc vice poznat nemohla, ale v jednu chvíli jsi měla pocit, jako bys snad něco mechanického i mohla doopravdy zaslechnout. Ale původ byl natolik nezřetelný, že ti to opět nepřineslo nic konkrétního - za což mohla i tvá vzdálenost od zdroje. A byť se zvuk v jeskyních dovedl šířit dobře, tentokrát se nejspíše nejednalo o nějaký výraznější zdroj zvuku.

Nakonec ses z vlastní prozřetelnosti rozhodla mezi testované smysly zapojit i svůj čich a po chvilce tě tak do nosu praštilo aroma podobné tomu ze zvířecích stájí. Byť v tomto podání ti přišlo poněkud více zatuchlé a hrubší, přesto se nedalo pochybovat o původu tohoto zdroje.

Nic víc jsi však ze své současné pozice již zjistit nemohla a to tedy znamenalo buď zkusit popojít dál dopředu, nebo přijít s nějakou jinou alternativou toho, co bys mohla udělat.

[Hayasan]

Garqi, Šachta v hoře:
Z toho informací, které jsem nyní měla k dispozici, mi vyplynulo, že i kdybych byla odhalena, nikdo na mne s největší pravděpodobností ještě nijak nereagoval. To bylo jednoznačně dobré.
Možná mne ani neodhalili. Kdyby tomu tak bylo, tak své lidi mají opravdu blízko. I kdyby mne chtěli jenom zadržet a nezabíjet, nebylo by nic jednoduššího než jich pár za mnou poslat, zablokovat mi východ a chytili by mne bez větší námahy. Takže buď jim nevadí, že tu šmíruju, nebo o mne prostě neví.
To samo o sobě bylo sice pěkné, ale pořád to neřešilo takový malý problémek, kterým bylo to, co to tam pro Sílu kutí. Tedy, měla jsme je prakticky na dosah a možná bych to ani vědět nepotřebovala, ale sama bych asi nevydržela tu jen tak stát, čekat a nevědět, co se mi děje přímo pod nosem. Natolik jsem ani svou zvědavost nedokázala ovládnout.
Takže, jak na to? Co mám u sebe? Tři světelné meče, komlink, nějaké hadry a možná drobky v kapsách od pečiva. Nic moc vybavení.
Nějak se mi vykukovat nechtělo, protože bych se musela spolehnout snad jen na štěstí a pohled na ty kutily za zatáčkou by musel být krátký. Sice jsem občas ráda riskovala, ale riskovat při tréninku kde mi hrozil maximálně jen vyražený dech či zlomená končetina, a léčitelská pomoc byla vzdálená jen pár metrů ode mne, byla jedna věc, ale riskovat na misi? To mi příliš po chuti skutečně nebylo.
Pomocí Síly jsem se ještě pokusila alespoň zkontrolovat Sall i Hey, abych zjistila, zda se pohybují, nebo jestli stojí na místě.
Je možné, že by zajatce přechovávali v jeskyni, odkud prakticky ani nemohou utéct, protože ten jeden jediný východ dobře pohlídají? Což o to, byl by to asi dobrý nápad.
Ne, skutečně jsem nechtěla riskovat. Ale protože mne ani za minutu nic pořádného nenapadlo, s hlubokým výdechem jsem se připravila na nevyhnutelné. Oblékla jsem se a ujistila se, že jsem maskovaná tak, jak to jenom jde. Přitiskla jsem se ke zdi a opatrně jsem se přibližovala k bodu, ze kterého jsem odhadovala, že by mne již mohli vidět. Plánovala jsem, že na velmi krátkou dobu nejdříve nakouknu, abych zjistila, jestli je vůbec dobrý nápad riskovat delší pohled, který by mi toho mohl prozradit více. Ale pokud by stačil jeden bleskový. samozřejmě, že bych zbytečně neriskovala.
Snažila jsem se dávat si pozor na došlapávání, abych zbytečně nekopala do možných kamenů. Opravdu jsem svou neopatrností riskovat, že by mne mohli ještě ke všemu zaslechnout. Stačilo už jenom to, že by mne mohli uvidět. I přes to, že jsem nyní riskovala, nějak extrémně nervózní jsem nebyla. V podobných situacích jsem už byla, vždycky jsem si poradila a věřila jsem si i teď. Dokonce ani výčitky svědomí kvůli své neschopnosti jsem příliš nepociťovala. Ostatně, já ani na to nemyslela. Zaobírala jsem se pouze svou současnou situací. Nehled na to, že snad ani rytíř Ninn mne zřejmě z ničeho neobviňoval a bylo skutečně možné, že jsem to ani nijak nemohla ovlivnit.

[Jordi Linx]

------------
Edit - http://starwars.wikia.com/wiki/Commlink
Obávám se, že budu požadovat edit -> komlink není smartphone

[Hayasan]

---------------
Upraveno... a nesměj se mi, bylo to konzultováno