Ayla Ordo - Přežití v sevření džungle (Gwendolin)

[Gwendolin]

Dxun, ukryté skladiště z války

Nic?
Stojím a snažím se na dálku zjistit, jestli je mina funkční. Je možné, že by ji rez nějak poškodila? Rozhodnu se opatrně přiblížit.
Jen jeden krů...Aaaaaa!
Výbuch mě odmrští jako bych nic nevážila. Stačím si pouze zakrýt obličej. Vzduch je horký. V nose cítím střelný prach. Tvrdý pád mi na okamžik vyrazí dech. Mám pocit jako by mi tělo nepatřilo. Šok z exploze vystřídá smích. Můj první let dopadl relativně dobře.
Jsem celá.
Zakašlu a opatrně se zvedám na nohy. Zbroj je zčernalá. Snad to půjde dolu. Pomyslím si, když si prohlížím ruce a zbytek těla. Ujistím se, že mám všechny zbraně u sebe. Stále se mi těžce dýchá, nohy se mi třesou. První krok je nejistý, další už lepší a lepší. Procházím "kráterem", který jsem vytvořila.
Za tohle by mě táta nepochválil.
Opřu se o vrata skladiště a přejedu po nich dlaní. Zdá se, že je výbuch nijak nepoškodil. Jak se jen dostanu dovnitř? Zkusím na ně zaklepat. Doufám, že mi zvuk prozradí, jak silná jsou.

[Artas Nostra]

Dxun, ukryté skladiště z války

Zaklepeš na vrata, ale prakticky není slyšet dutou odezvu. To znamená, že budou opravdu hodně masivní a takřka nedobytné jako nějaká pevnost. Pokusila si se tedy podívat na elektronický zámek, bohužel ho exploze naprosto zničila a nedá se tedy nijak nabourat, nebo obejít. S podivem se to tu zatím nehemží žádnými dravci ani jinou havětí. Pár metrů si od vrat poodstoupila a hypnotizovala je pohledem. Skoro to vypadalo, jako by si je tak měla dokázat otevřít. Najednou za sebou slyšíš zapraskání suché větve a rychle se tím směrem otočíš. Z ramene si sundáš rozparovač a kousek popojdeš k místu onoho zvuku. V zádech máš vrata do skladiště a přes hledáček zbraně sleduješ okolí. Nikde však nevidíš známky pohybu, takže skloníš zbraň a ostražitě sleduješ okolí před tebou. Nejednou slyšíš, jak za tebou něco tiše dopadlo. Než se však stačíš otočit, cítíš těsně u krku horko. Když v helmě sklopíš očí dolů, tak vidíš podivnou, karmínovou čepel. Která ti připadá jako zmražený výstřel blasteru. Cítíš jak někdo přitlačil loket na temeno tvé hlavy, takže nemůžeš ucuknout. Leda by si ryskovala setnutí hlavy, ale na to si byla příliš zaskočená a takříkajíc ti ztuhlo tělo. Útočníka si zatím nemohla spatřit, ale podle hlasu to byl muž, mladý muž. Možná ne o tolik starší než ty, ale na tváří měl pravděpodobně nějakou masku. (Něco jako ninja maska, jen z kovových, plátků, které se mohly posouvat přes sebe.) Protože to trochu deformovalo hlas.
Na nájemného vraha si celkem hlučný smraďochu. Cítit je tě na půl míle daleko, ale alespoň si mi vyčistil cestu. Takže tvá smrt bude rychlá a bezbolestná.
Neviděl tvou tvář v helmě a tvé brnění nebylo formované tak zřetelně, aby šlo rozeznat ženu od může. Proto se tak k tobě i choval.

[Gwendolin]

Dxun, ukryté skladiště z války

Nic.
Pokud se něco ozvalo, bylo to jen velmi tiché. Jako bych klepala na skálu. A stejně tak pevná budou i tato vrata. Přesunu se tedy k elektronickému zámku. Je rozbitý. Kabely vyčuhují. Jsou sežehlé, popraskané, jiskří. Do toho by se nenaboural ani droid, natož já! Vyhodnotím situaci. Pomohla by jedině silná nálož. Křupnutí větve mě vytrhne z přemýšlení. Bleskurychle se otočím. Zbraň zas pevně svírám v rukách a místo odkud přišel zvuk si prohlížím skrz hledáček. Pomalu se přiblížím a zároveň sleduji okolí. Nic! Žádní hlodavci nebo menší zvířata tu být nemohou. Utekli po výbuchu. Větší, agresivní šelmy by už s největší pravděpodobností zaútočili. Mohl zvuk vzniknout ještě jako pozdní následek exploze? Poslední možnost mi přijde nejméně pravděpodobná. Hlavně protože se nemůžu zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Nervozita narůstá, zrychluje se mi dech. Přesně takhle musí vypadat ticho před bitvou. Čekám. Připravená okamžitě vystřelit na vše co se pohne. Z toho, že bych byla hlučná si nic nedělám. Ne po té apokalypse. Po další neúspěšné minutě se vydám zpět ke krytu. Za šumem se už nestačím ohlédnout. Sklopím oči a snažím se najít zdroj silného horka na mém krku. Vychází z čepele rubínové barvy. Něco takového jsem v životě neviděla. Vypadá jako světlo, plazma stojící na místě. Ani na okamžik mě nenapadne se pohnout. Nepochybuji, že by to byla má poslední chyba. Zatímco já se nechávala unášet smrtelnou krásou zbraně, její majitel ke mě promluvil. Hlas patří muži, mladému. Byl příjemný, ale trochu zkreslený. Musel mít na hlavě také masku. Cože? Já a nájemný vrah? Dnes jsem málem spáchala sebevraždu, takže o něčem takovém nemůže být ani řeč!
Nejsem nájemný vrah.
Snažím se mluvit klidně, ale rychle. Mám jen málo času ho přesvědčit o omylu.
Nevím, kdo po tobě jde, ale já ne! Jsem mandaloriánka. Chci se jen dostat do toho skladu, vzít si pár věcí a už mě nikdy neuvidíš. Pokud mě, však chceš stále zabít. Žádám tě, abys mi dopřál čestnou smrt. V boji. Ne takhle zezadu.
Zkouším se zachránit a uvažuji, jakou bych asi měla šanci. Nejspíš mě brzy okouší mrchožrouti.

[Artas Nostra]

Dxun, ukryté skladiště z války

Když si promluvila, nastala pro tebe mučivá minuta ticha. Nic si nebyla schopna vnímat, jako by tě zhypnotizovala ona nádherná čepel z plazmy. Nakonec však i sebedelší minuta skončí, takže to platilo i pro tuhle.
To by mohl říct každý. I když je pravda, že při pohybu v džungli uděláš víc hluku a přitáhneš víc pozornosti, než rancor na dětské oslavě... To, že si madalorinka neznamená, že nejsi jen další prodejný blaster, jako většina klanů v galaxii... No tak dobře.. pustím tě.. protože i já mám mandalorianské předky a tudíž svou čest. Radím ti však nic na mě nezkoušet, potom by už tě před mým hněvem neochránil ani bitevní křižník.
Sundal čepel z tvého krku a stejně i povolil tlak z temene tvé hlavy. O krok od tebe odstoupil, a když si se na něj otočila. Viděla si ho v celé jeho maskou zahalené kráse. (vzhled tváře jsem ti už posílal a jeho oblečení a vybavení bude v odkazu tady) http://i951.photobucket.com/albums/ad35 ... lDemon.jpg Navíc měl na krku něco opravdu zajímavého. Byl to medailon samotného mandalora ultimate, který vedl všechny klany do války. Kde k němu přišel však bylo záhadou.

[Gwendolin]

Dxun, ukryté skladiště z války

Tentokrát mi zní jeho hlas ještě příjemněji, protože mi vrací svobodu. Oddechnu si když čepel zmizí a žár vystřídá chlad. Nakonec povolí i stisk a oba ustoupíme. Ruce držím tak, aby na ně neustále viděl.
Pomalu. Schovám. Zbraň.
Každé slovo vyslovím zřetelně a samostatně. Opatrně si zbraň přehodím přes rameno a otočím se k muži čelem. Je vysoký, atletické postavy. Hnědé roucho s černými chrániči na ramenou a krku ho nijak neomezuje v pohybu, jako mě má zbroj. Dokládá to i fakt, jak snadno, tiše a obratně se dostal až ke mě. Jistě, nemalou zásluhu na tom budou mít jeho schopnosti. Mám štěstí, že nakonec nezvolil boj. Prohrála bych. Jeho tvář je stále skryta pod maskou. Mezi kovovými pláty se ale rýsuje pohledný obličej s ostrými rysy. Škoda. Za jiných okolností by... Zaženu myšlenku. Stále se mi po explozi a následném pádu hůře dýchá. Sundám si přilbu. Rozbitá spona zacinká o kovovou zbroj. Po té se svezou i prameny dlouhých vlasů.
Je tu horko.
Podám společensky přijatelnější vysvětlení. V žádném případě nechci dát najevo slabost.
Hezký náhrdelník. Odkud ho máš, smím-li se zeptat?
Se zájmem si prohlížím přívěšek na jeho krku, který patřil nejobávanějšímu mandalorovi všech dob. Zvědavost je nakonec silnější a tak na muže vychrlím nové dotazy.
Proč sis myslel, že tě chci zabít? Kdo jsi? Co je to za zbraň? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. Dokázal bys nás dostat do toho skladiště? Můžeme se rozdělit. Řekněme půl na půl.
Pokusím se zatvářit co nejsvůdněji to jde. Snad mi promine mou troufalost

[Artas Nostra]

Dxun, ukryté skladiště z války

Když si sundala helmu, bylo na muži vidět lehké překvapení. Minimálně to prozradilo, stažení a roztažení zorniček, když už nic jiného. Když si na něj však začala valit lavinu dotěrných otázek, mírně přizvedl pravé obočí a zatvářil se nevěřícně.
Prrr.. Zklidni trochu hormon. Nevím zda si vůbec uvědomuješ v jaké si situaci...
Chvíli se odmlčel a sledoval tě svýma klidnýma, karamelovýma očima.
Sice ti do toho nic není, ale ten náhrdelník, mi byl dán darem. Při mém narození na oběžné dráze Malanchoru 5... Tvé další otázky jsou nepodstatné, ale jmenuji se Orion Nexus... Ano, tahle zbraň by dokázala bez problémů proříznout vrata skladiště... Obsah je celý tvůj, já hledám jen jednu starou hrobku.. Exar-Kuna... Na tohle skladiště jsem narazil čistě náhodou... Zbytek otázek už je nyní naprosto irelevantní.
Meč si připnul zpět na opasek a tak měl u každého boku jeden. Navíc měl v oblasti pánve připevněnou blasterovou pušku, pro tebe naprosto neznámé konstrukce. Nic dalšího už neřekl, takže si usoudila, že více teď nepoví a je na tobě jak si to přebereš v hlavě.

[Gwendolin]

Dxun, ukryté skladiště z války

Omlouvám se, máš pravdu. Nic mi do toho není. Já jsem Ayla. Ayla Ordo.
Přátelským tónem se pokouším smazat svou neomalenost. Zatímco si Orion připíná jílec meče k opasku, já vstřebávám nové informace. Exar-Kun? To jméno znám. Veteráni z války o něm vyprávěli. Prý to byl neobyčejný bojovník. Dokonce snad i čaroděj? Hýbal s věcmi, dokázal nahlédnout do budoucnosti a jeho zbraň prošla trupem lodi jako by byl z papíru. Ale že by tady měl hrobku?
Možná je dobře, že si mě nezabil. Nevím nic o hrobce Exara-Kuna. Vím však o místě, kde by mohla být.
Pokusím se muže zaujmout.
Je tu jedno místo. Otec říkal, že tam jsou jen staré ruiny a nenasytné šelmy. Nikdo tam nechodí, je to zakázané. Pár lidí tam zařvalo. Kdybych chtěla někde něco schovat, tak tam.
Byl to mocný muž. Pokud by jsme tu hrobku našli, jistě bych získala nějakou jedinečnou trofej. Třeba jeho meč. Vybavím si mapu okolí. Ruiny by měli být nedaleko východní pahorkatiny. Podívám se na nebe.
Pokud vyrazíme, máme šanci, že se tam do setmění dostaneme.

[Artas Nostra]

Dxun, ukryté skladiště z války

Orion si tě chvíli měří pohledem a nad něčím uvažuje. Potom si překříží ruce na žebra a očima přejede okolní džungli, stejně jako oblohu. Nakonec však pohled zakotví u tebe a hledí ti podmanivě do očí, jako by si četl ve tvé mysli.
Podezřelé.. Zdáš se být nějak moc ochotná a navíc si naprosto ztratila zájem o to tvé vyhlédnuté skladiště..
Potom chvíli mlčí, ale jeho pohled zůstává neměnný.
Vím, že říkáš pravdu.. Ale také vím, že chceš onu hrobku vyplenit a odnést trofej svému otci.. Nemusíš vědět jak tohle všechno vím, ale pokud tam máme jít. Musíš v první řadě udělat jednu důležitou věc..
Pár sekund dlouhá, dramatická chvíle ticha.
Dojít se vykoupat k řece! .. Protože takhle tě ucítí každý lepšími smysli oplývající člověk na půl míle daleko. O zvířatech ani nemluvě.
Pod maskou se pousmál a bylo to i poznat z jeho hlasu. Musela si sama uznat, že má naprostou pravdu, takže bylo na tobě zda se půjdeš vykoupat do řeky, nebo se spokojíš s nedobytným skladištěm. Každopádně si bez jeho pomoci, moc možností neměla.

[Gwendolin]

Dxun, ukryté skladiště z války

Věnuje mi intenzivní pohled, který mi není ani trochu příjemný. Zavrtává se mi pod kůži. Nakonec se jeho hnědé oči zadívají do těch mých a mě přeběhne mráz po zádech. Připadám si jako nahá, jako by mi viděl až do duše, znal mé úmysly a přání. Jeho slova na mě dopadnou jako balvan. JE TOHLE VŮBEC MOŽNÉ! O trofeji jsem se vůbec nezmínila. Měla jsem být opatrnější, neprojevit zájem o Exara-Kuna, tak okatě. Do hajzlu! Dnešek má být den, kdy ze sebe vydám to nejlepší a zatím to je úplně naopak. Nejraději bych si nafackovala, ale snažím se tvářit co nejvyrovnaněji. Nechci Orionovi přihrát další trumfy. Už tak toho ví podezřele příliš. Pochybnosti o svých schopnostech musím utajit.
Mrtvému už jeho cennosti nebudou k ničemu. To pro co sis přišel, bude jen tvé. Máš mé slovo.
Obhajuji své úmysly. Čichnu si ke zbroji a zatvářím se kysele. Všechen pach, který jsem cestou posbírala, byl doplněn o aroma spáleniny. Krev na zbroji se během exploze seškvařila.
Koupel potřebuji bez debat. Nechci být cítit jako pečený cannok. Cestou k ruinám budou minimálně dvě říčky. Můžem?
Nasadím si přilbu a otočím se k odchodu.

[Artas Nostra]

Dxun, džungle poblíž řeky.

Celou cestu šel Orion za tebou a sledoval tě ostřížím zrakem. Z toho si měla dosti nepříjemné mrazení na zátylku, ale moc na výběr si neměla. Nezbylo ti než doufat, že dodrží své slovo jako mandalorian. Velmi dlouhou dobu jste procházeli džunglí a ráz flory se měnil od hustého stromový až po větší keře. Čas od času jste narazili na nějakou šelmu, většinou to byli jen cannokové. Kteří se vám z nějakého záhadného důvodu vyhýbali. Jelikož tě však nic rozumného nenapadlo, tak sis usmyslela, že je odhání ten odpudivý zápach vnitřností, z jejich druha. Zlom však nastal, když se objevila velká boma, která se blížila v loveckém postoji, kterým si tato zvířata oťukávají svou kořist. Boma, byla úplně jiná liga než nějaký přihlouplý cannok, tohle už byl opravdový dravec a to dokazoval už její nadměrný vzrůst, proti zbytku jejího druhu. Tvé instinkty byli v jednom ohni a výcvik ti kázal pokusit se bojovat. Na druhou stranu jim však oponoval strach a pud sebezáchovy. To způsobilo, že si v podstatě zamrzla na místě. Pomalu si vzala do ruky svůj rozparovač a téměř se bála dýchat, aby si bomu nevyprovokovala. Ohlédla si se letmo za sebe, snad aby si našla oporu v Orionovi, ale ten byl pryč. Jako by se propadl do země, nebo vypařil do atmosféry. Ty si o něm nemohla vědět, ale on ve skutečnosti byl v koruně jednoho statného stromu, přímo nad vašimi hlavami. Seděl na větvi a zády se opíral o kmen, snad ho zajímalo, co v tobě vězí. Jestli utečeš, budeš bojovat, zemřeš, nebo přežiješ. Všechny tyto varianty zvažoval. Možná s tebou měl v případě tvého úspěchu vyšší plány, možná ti neřekl ani zdaleka celou pravdu. Nebo v nějakém bodě lhal, protože si tě chtěl otestovat. Co se mu však opravdu honilo hlavou, by dokázala poznat jen hrstka uživatelů Síly, v celé širé galaxii.

[Gwendolin]

Dxun, džungle poblíž řeky.

Nejsme společníci, kolegové ani „obchodní“ partneři. Jsem spíš vězeň a on můj dozorce. Soudce i kat v jedné osobě. Cítím na sobě jeho pohled. Neklid, který mě sužuje už od mýtiny, mě doteď neopustil. Dokázala bych Oriona porazit? Stačila se otočit dřív než by zažehl čepel a oddělil mi hlavu od těla? Vzpomenu si na žár, který jsem cítila na krku. Nevěří mi. A já jemu rovněž. Oba máme pouze slovo toho druhého, že se o nic nepokusíme. Poslední myšlenku raději zapudím a soustředím se na okolní džungli. Mohou být maximálně dvě hodiny po poledni. Strašné horko, dusno, vzduch se nehýbe. Slyším zpěv ptáků, občasné skřeky. Koutkem oka zahlédnu pohyb asi tři metry od nás. Další vyděšený cannok utíká pryč. Jindy agresivní zvíře prchá o život.
Aspoň k něčemu je ten smrad dobrý.
Promluvím pro sebe a vyrazím do schůdnější části lesa. Vysoké stromy s hustým listovým omezují přístup světla. Nízká tráva a metr a půl vysoké keře. V jednom z nich se ukrývala nová hrozba. Pralesy Dxunu jsou plné smrtelně nebezpečných tvorů. Okřídlená, dračí bestie drexl, její menší příbuzný skreev, obrněný zakkeg, kočkovitý maalraas. A pak tu byla boma. Dravé zvíře, ne větší než cannok. Naneštěstí se našli výjimky, které byly extrémně velké. Extrémně nebezpečné. Přerostlý ještěr byl připravený zaútočit. Pod zelenými šupinami se rýsovalo svalnaté tělo s těžkými, mohutnými kostmi. Dlouhý ocas, nohy zakončené ostrými drápy. Velké nadočnicové oblouky skrývali zapadlé zlatavé oči. Z lebky vyrůstali čtyři rohy. Dva směřovali vzhůru z dolní čelisti a zbylé dva byli na vršku hlavy. Strach, vlastnost, kterou by mandaloriané znát neměli, ovládl celé mé tělo. Nohy vypověděli službu. Zapomněla jsem dýchat. Opatrně zvednu rozparovač před sebe a otočím se k muži za sebou. Kde je? Zasranej zkurvysyn! Vypařil se! Skousnu dolní ret a snažím se vybavit si vše, co o této potvoře vím. Ač se to nezdá, je celkem mrštný. Čelisti mají neuvěřitelný stisk. Kůže je silná a pod ní se nachází velmi tvrdé kosti. Jediná slabá místa jsou měkký lalok, břicho a oblast mezi krkem a klíčními kostmi. Přesné výstřely z rozparovače by mohli tvora zabít. Ale hluk by strhl nežádoucí pozornost. Přestože mám ve zbroji zhoršenou pohyblivost, měla bych být rychlejší než on. A vibromeč umím ovládat výborně. Rozparovač přehodím přes rameno a plynulým tahem tasím čepel. Jediná rána pod klíční kost zasáhne srdce a bude konec. Musím na něj vylézt! Rozhodnu se tvora obejít. Jílec meče pevně svírám v pravé ruce. Vyděšená, ale i odhodlaná vyrazím.

[Artas Nostra]

Dxun, džungle poblíž řeky

Pokoušíš se tvora obejít, ale oba kolem sebe kroužíte v kruzích. Boma občas bleskurychle trhne hlavou, čímž demonstruje nebezpečí, které skýtají její rohy. Nakonec však přeci jen zastaví a párkrát hrábne masivní nohou do země. V tom zahlédneš příležitost a relativně mrštně se odrazíš, což by v téhle zbroji normálně moc nešlo. Každopádně se dostaneš boně skoro do zad a pokusíš se ji vyskočit na záda. Což se ti i se štěstím podaří, ale když se snažíš zasáhnout srdce bomy. Narazíš na lopatku, po které se ostří smekne. Takže si způsobila pouze tržnou ránu. Bomu to však značně rozlítí a postaví se skoro na zadní nohy. Tím tě setřese na zem a ty uděláš kotoul vzat. Se štěstím si nenarazila hlavou do stromu, ale to už se k tobě boma blíží a z očí jí čiší lačnost po tvé krvi. V zádech máš tedy strom a sedíš na zemi. Zbývají jen úhybné manévry do stran, nebo se pokusit zariskovat jedním nouzovým trikem.

[Gwendolin]

Dxun, džungle poblíž řeky

Jsem blázen! Kurevsky, zasranej, vymrdanej blázen, co jde na obra s párátkem!
Náhodný pozorovatel by čekal slova typu: Zvládneš to! Nemá na tebe! Ale mě nadávky dokázaly uklidnit a vyhecovat lépe. Pravděpodobně to bylo způsobené výcvikem, při kterém jsem taková slova slýchávala častěji než pochvalu. S tou se v táboře šetřilo. Jako by měla přivolat na všechny neštěstí. To mé se právě otáčelo dokola a nespouštělo mě z očí. Funí a předvádí mi své rohy. Nejspíš si právě představuje, jak mě na ně nabírá. Což je dost pravděpodobný konec našeho střetnutí. Pomyslím si. Zvíře se konečně zastaví, začne hrabat v zemi.
Teď nebo nikdy!
Rozeběhnu se a skočím. Kovová zbroj zaskřípe a k mé radosti se ocitnu bomě na zádech. Nečekám. Meč uchopí obouruč a celou vahou na něj nalehnu. Naneštěstí netrefím vytyčené místo. Čepel prořízne kůži a sveze se po lopatce. Zvíře je pouze lehce zraněné. Bolest se smísí se vztekem. Zvednu zbraň nad hlavu, bohužel další výpad už nestihnu. Tvor sebou prudce trhne a nadzvedne se na zadních. Ztratím rovnováhu. Kotoulem vzad se úspěšně dostanu do bezpečí. Sedím na zemi, za mnou strom, proti mně běží skoro dvou set kilový tvor. Mohu se pokusit utéct nebo... Vyskočím na nohy. Meč zarazím jílcem do země v úhlu čtyřiceti stupňů. Zakrváceným ostřím mířím na horu svalů, která se nebezpečně rychle blíží. Čekám. Vyděšená, rozzlobená, zoufalá. Ale čekám. Odskočit mohu až v poslední vteřině. Až ucítím jeho dech, uslyším zvuk meče, který si začíná razit cestu jeho tělem. Pak to přijde a já uskočím stranou.

[Artas Nostra]

Dxun, džungle poblíž řeky

Boma se na tebe tryskem řítí a stále zrychluje, má v plánu tě rozdrtit celou svou vahou. Ty si však připravíš čepel, takže celá tahle masa valila přímo proti ostří meče. Jako by se zpomalil tok samotného času. Tenhle časový úsek, jako by trval celé dlouhé minuty. Zběsilý tlukot obou srdcí, ale v momentě jedno z nich umlklo. Tobě se podařilo na poslední chvíli uskočit, ale přitom si se pěkně praštila do hlavy, protože boma stačila vychýlit tvůj směr letu. Ty si ležela omráčená na zemi a mrtvá boma se skácela na pravý bok.
Tím boj skončil, ale meč byl zlomen, takže si o něj nadobro přišla. Orion tvé počínání pozorně sledoval, ale až takový dojem to na něho neudělalo. Přesto si u něj špetku zájmu vyvolala. Což nebylo zrovna snadné. Seskočil dolů ze stromu, ale dopadl i z takové výšky naprosto neslyšně. Pomalu k tobě přistoupil a sundal ti helmu. Tím si ověřil, že si naživu, ale měla si dost ošklivou podlitinu na hlavě. Navíc to vypadalo i na možné krvácení do mozku. Chvíli tě zamyšleně sledoval, ale potom si sundal rukavici na pravé ruce. Položil ruku na tu tvou podlitinu a zavřel oči. Začal se koncentrovat a síla kolem něj proudila takřka ve viditelném spektru. Po chvíli ruku odtáhl a podlitina na temeni hlavy skoro nebyla vidět. Z nějakého důvodu se rozhodl, že ti zachrání život. Všechno však má svou cenu a ty si mu nyní dlužila tu nejvyšší. Každopádně od tebe odstoupil a nasadil rukavici zpět. Poté se opřel o kmen stromu a čekal, než se probudíš. Zda jsi to co se dělo vnímala nebo ne. Si věděla pouze ty.

[Gwendolin]

Dxun, džungle poblíž řeky

Ležím a poslouchám tlukot svého srdce. Všude okolo mě je neproniknutelná temnota. Už na sobě nemám zbroj, nemám nic. Cítím chlad na kůži. S každým výdechem jsem slabší a slabší. Pokusím se zvednout na rukou. Je to však velmi obtížné. Jako by mi tělo nepatřilo. Konečně se mi podaří posadit se a tak se rozhlédnu. Chci vidět, jestli je boma mrtvá, ale nikde nic nevidím. Jen světlo, které se ke mě přibližuje. Otevřu ústa k výkřiku. Nic. Světlo už je jen pár metrů ode mě. Je oslnivé, jako bych koukala do Slunce. Odvrátím pohled, ale už není kam. Je všude. Mám pocit jako bych nic nevážila. Ovládne mě lehkost, klid. Tohle je asi konec. Napadne mě. Ve stejný okamžik, ale ucítím hřejivý pocit na spáncích. Rozšiřuje se dál, jako lavina. Záře se vzdaluje. K mému překvapení se do tmy nevracím. Ne. Jsem zpět na Dxunu. Zpět na místě svého posledního boje. Visím ve vzduchu a pozoruji své tělo. Vidím Oriona. Sklání se nade mnou. Víří kolem něho podivné proudy energie, shlukují se. Procházejí jím a skrze jeho ruku i do mě. Blížím se ke svému tělo. Nemohu jinak, táhne mě to tam a já se nebráním. Nechci... Je teplo. Stále hlasitěji slyším zvuky džungle. Vánek mě hladí po tváři. Hlava mi třeští, ale jsem šťastná, že cítím bolest. Znamená to jen jedinou věc.
Žiju.
Vydechnu slabím hláskem. Otevřu oči a věnuji muži vděčný pohled.
Děkuji. Dlužím ti svůj život.
S vypětím všech sil se posadím a zhluboka dýchám. Každý nádech a výdech si užívám jak ještě nikdy. Přede mnou leží boma. Rudá krev stále vytéká. Z rány čouhá zlomená čepel. Nevěřícně prohlížím mrtvé zvíře. Dokázala jsem to!