Výcvik pro Gwendolin

[Xavier]

Korriban, akademie Sithů

Před nedávnou dobou tě přivezli na tuto pouštní planetu. Občanská válka rytířů jedi zrovna vrcholila a vše nasvědčovalo tomu že republika padne a Sithové budou vládnout galaxii. Z tohoto pohledu se zdálo celkem prozíravé že jsi se k Sithům přidala.
Zrovna jsi šla za jedním mistrem který měl na starosti tvůj dnešní výcvik. Zřejmě půjde o něco velkého, neboť tě vyzval aby ses připravila na vše. Měla jsi tedy u boku vibročel a na druhé straně blaster. Tuto zbraň jsi občas stále ze zvyku používala, i když se na to mistři tvářili ne zrovna vlídně.

Tak, začni prosím hlavně myšlenkami a pocity.

[Gwendolin]

Korriban, akademie Sithů

Ku..va! Je to tu furt!
Myslela jsem, že se vše změní až přiletíme na tenhle šutrák pokrytý pískem. A ono nic. Furt mě pronásledují ty hnusný sny. Dnešní noc nebyla o moc lepší než ty předešlé. Zase jsem se vrátila na Dantooine a celé si to znovu prožila. Zápach spálených těl táty a Kennyho. Chrisův výraz...
Chris. Cítila jsem, že se mu něco stane, ale nic jsem neudělala!
Zatnu pěsti a když je rozevřu jsou viditelná zarudlá místa od nehtů. 3 roky mezi těmi smrdutými parchanty! Aspoň, že jsem se dočkala.
Musela jsem čistit jejich trofeje.
Usměju se při vzpomínce na dny mého pomalu se blížícího vítězství. Drobné krádeže součástek a pak už jen vylepšit toho rozbitého droida. Chvíli jsem jenom stála a užívala si pohled na jejich zaskočených tvářích. Něco takového nečekali. Měli za sebou těžký den, vrátilo se jich o polovinu míň. Naštěstí, ten pro kterého jsem to všechno vymyslela nechyběl. Tak nezměrné potěšení mi způsobovalo jeho utrpení!
Trpět dlouho a umírat pomalu. Takhle se už na mě nikdy nedívej! Nikdy jsi neměl slitováni a ani já ho mít nebudu!
Zařvala jsem na něj, když ležel svázaný ve stanu. Omluvně jsem se na něj podívala a trochu klidněji dodala:
Všechno co dělám jsi mě naučil ty. Nadešel čas, aby žák překonal svého učitele!
Zahnu do jedné z postraních chodeb. Nyní se musím soustředit. Mám výcvik, své myšlenky nechám mimo tu místnost. Ponechám si jen nenávist a uspokojení, jaké jsem zažila toho večera. Rychle zkontroluji jestli mám vše.
...ano, vibromeč ...ano, blaster ...samozřejmě! Není to sice nejvhodnější zbraň, ale nemůžu jen tak zpřetrhat staré návyky.
Dnes půjde o něco zvlášť mimořádného. Alespoň, tak to vypadalo, když mě mistr po snídani oslovil. Je to tu. Jen zaklepu...
Proč bych klepala? Stejně mě čeká!
Soustředím se na dveře.
Uvidíme, jestli zvládnu tyhle vrata otevřít. Sílo stůj při mě! A když ne, tak použiju starý osvědčený způsob.
Poslední myšlenku zaplaším. Jistě, že to dokážu!

[Xavier]

Korriban, akademie Sithů

Mistr na tebe již čeká. Sjede tě zkoumavým pohledem. Aníž by n sobě nechal zdát zda je spokojen či ne, vykročil ke dveřím.
Pojď.
Řekne, aniž by se na tebe podíval.
Vyvede tě z akademie kde zamíří k jedné skále nedaleko odtud.
Na ní elegantním skokem vyskočí a počká než uděláš to samé.
150 kilometrů odtud je tvůj cíl. Směr je přibližně na jih.
Vypoví veškeré informace co ti ochoten dát a okamžitě, bez jakéhokoliv zájmu o tvou reakci vyrazí zpět k akademii.

[Gwendolin]

Korriban, akademie Sithů

Následuji mistra ven. Po chvíli dorazíme ke skále. Vyskočil na ní. Soustředím se, napínám svaly a skáču. Nedostanu se až k němu, a tak znovu vyskočím. Konečně!
Fuj! Sice to bylo o trochu víš než minule, ale pořát to nestačilo. Musím více cvičit!
Kriticky zhodnotím svůj výkon. Poté mě vyruší mistrův hlas.
150 kiláků?! No aspoň nachvíli vypadnu z tohohle hnízda.
Mistr zmizí dřív než stačím cokoliv říci. Pokrčím rameny a seskočím ze skály. Doskok se moc nepovedl a trochu mě píchne v chodidle. Snad to zmizí.
Takže jih.
Vytáhnu kompas a ujistím si směr.
Vzhůru do přírody.
Vyrazím. Písek, kameny, skály a ... písek.
Tohle bude dost nudná cesta a hlavně jednotvárná.

[Xavier]

Korriban, akademie Sithů

Co se tvého odhadu cesty týče tak jsi měla pravdu, cesta byla rozhodně dlouhá a dosti jednotvárná. Všude jen písek a sem tak nějaký ten kámen a skála.
K večeru jsi ti došla voda.
Nevěděla jsi jak moc přesně na jih tvůj cíl je a ani sis nebyla jistá ušlou vzdáleností, neboť jsiji byla schopna jen odhadnout.
Musela jsi se ale nyní rozhodnout zda půjdeš i v noci, když byl chládek, nebo si raději odpočineš, nabereš síly a půjdeš až ráno.

[Gwendolin]

Korriban, akademie Sithů

Pokračovat nebo se zastavit a utábořit se?
Vytáhnu láhev s vodou a chci se napít. Nic.
Bez vody budu mít perný chvilky.
Svá slova okořením několika nadávkami, za které by se nemusel stydět ani závozník z Nar Shaddaa.
Kolik jsem asi ušla kilometrů?
Zamyslím se nad trasou, kterou jsem nechala za sebou. Ale na nic nepřijdu. Voda může být o kousek dál, ale taky ne. Pokud si neodpočinu nemusím být připravená na to co mi přinese následující den.
Je rozhodnuto. Bágl hodím na zem a začnu si připravovat věci na táboření. A až bude vše hotovo, tak hajdy na kutě!

[Xavier]

Korriban, pošť

Rozhodla ses nakonec rozložit si ležení a vyspat se.
Ráno ses probudila ještě za tmy a žíznivá.
Vyrazila jsi ještě před východem sunce, aby jsi nešla stále na pražícím slunci.
Slunce již vyšlo před nějakou dobou a již slušně pálilo. Zrovna jsi došla ke skále která vrhala blahodárný stín a ze zhora byl zcela jistě výhled do širého okolí, nevýhodou vylezení nahoru bylo to že by jsi stín nechala hluboko pod sebou a lezla stále na slunci.
Také jsi vůbec nevěděla co máš hledat. Nad tím by se i také hodilo zapřemýšlet.

[Gwendolin]

Korriban, poušť

Nedivím se, že tady nic neroste. Zdejší sluníčko není příliš milosrdný.
Mám chuť si odplivnout a zbavit se tak prachu co se mi dostal do pusy. Nemám však ani kapičku tekutiny nazbyt. Ve stínu je příjemný chládek, a tak se zde rozplácnu na jednou plochém balvanu a odpočívám. Bylo by to mnohem příjemnější, kdyby sem občas nezavál vítr přinášející žár a písek. Ale nemůžu mít všechno. Nade mnou se do výšky tyčí skála.
Z vrcholku bych jistě našla vodu, pokud tu nějaká je. Nebo bych aspoň zjistila co je dál na jihu. Mistr mi jaksi zapomněl zmínit co je můj cíl.
Přemýšlím na hlas. Přestanu s tím, když mi nový závan větru do obličeje nažene nový písek. Otevřu svůj batoh a vytáhnu tenkou košili. Nemám vůbec ponětí co mě donutilo si ji vzít, ale jsem za to vděčná. Vibromečem z ní uříznu dlouhý cár a ten si omotám přes nos a ústa. Hůř se mi kvůli tomu dýchá, na druhou stranu, mám však ochranu před pískem.
Nemůžu tu furt vysedávat! Rozhodně by byla chyba jít dál. V tomhle horku se bez vody brzy zblázním. Takže vylezu na tu skálu a rozhlédnu se po okolí. Ale né teď v největším žáru! Počkám až bude slunce víc na západě.
Pohodlně se usadím na kámen, což se mi zprvu zdá jako nadlidský výkon. Zdejší kameny mají minimum hladkých ploch. Vlastně to vypadá, jakoby tento kámen používalo přede mnou už více lidí, a tak ho vyhladili.
Na Dantooinu bych se do takové situace nedostala. Tam znám každá kout. Kdybych potřebovala vodu věděla bych, kde hledat. Ne, jako tady. Tahle planeta je mi cizí, stejně jako zdejší lidé.
Zastesknu si. Pak si ale připomenu proč tu jsem a pokárám se za své myšlenky!
Tak se chovají jen slaboši. Já MUSÍM dokázat to co po mě mistr chce. Ať je to co je to!
Tentokrát se malinko posunu, tak abych měla záda opřená o skálu. Musím nějak zabít čas, rozhodnu se pro jeden ze cviků, který má nezkušeným učňům pomoci při zahájení meditace. Zhluboka a klidně dýchat. Soustředit se pouze na to co právě dělám. A pak i to zapomenout a mysl nechat prázdnou...
...Dantooine. Zelené pláně, staré stromy. Čistá, chutná voda a... slunce. Slunce, které je cizí a jeho paprsky nemilosrdné. Pálí planetu na uhel. Vše mizí a mění se v prach, písek a kámen. Mění se v Korriban. Pustina. Někde uprostřed té pustiny je skála. A na jejím vrcholu je poznání. Něco co mě překvapí, ale nedokážu to blíže poznat! A za mnou dál na jih je...
...Probudím se. Cítím se divně. Aby taky ne, ležím zkroucená v nepopsatelné poloze a svaly mám ztuhlé. Pomalu se zvedám. Nikdy jsem nezažila něco podobného. Bylo to spíše jako sen. Musela jsem na chvíli usnout. Ano, tím to bude. Začíná být zima. Je mi jasné, že jsem musela být mimo déle než jsem si přála. Naštěstí je ještě světlo. Batoh si přehodím přes rameno a začnu šplhat. Není to nijak jednoduché, skála má ostré hrany a navíc je stále vyhřátá odpoledním slunkem. Zvolím proto stranu, která byla většinu dne skryta ve stínu. Naneštěstí zde nenacházím dostatek úchytů pro nohy a ruce. Vracím se tedy na původní místo a pokračuji ve výstupu. Dvakrát se svezu po břiše o pár metrů níž, to když se mi skála pod rukou rozpadne a včas nenaleznu jinou oporu. Mám rozedřené ruce, na několika místech děravé šaty a levé koleno roztržené od padajícího kamene. Přesto pokračuji ve výstupu. Na sčítání škod bude dost času tam!

[Xavier]

Korriban, poušť

To že jsi začala lézt ažza soumraku bylo sice prozíravé v tom smyslu že jsi již nebyla na pařícím slunci, ale na druhou stranu výhled zezhora byl již značně omezený kvůli šeru.
<Nech se Sílou vést ke svému cíli. Přinuť ji ať tě k němu dovede.>
Vytanula ti najednou slova jednoho z mistrů na akademii.
I když jsi si nebyla jistá jestli to není kvůli dehydrataci.
Díky posledním paprskům světla na západě jsi zahlédla v poušti jistý výčnělek, ale již jsi nebyla schopna rozeznat jestli nejde o nějakou jinou skálu, což mohlo být dost dobře možné.

[Gwendolin]

Korriban, poušť

Konečně jsem se vyškrábala až nahoru. Zklamaně si povzdechnu při pohledu na okolní krajinu. Začala jsem lézt dost pozdě. Stíny se prodlužují a je těžké rozeznat vzdálenější obrysy. Šero už pokročilo, jako temné vojsko vyhánělo zbytky světla z povrchu.
Síla si asi přeje, abych v týhle pustině vypustila duši!
Zkontroluji krvavá místa na svém těle. Nakonec usoudím, že nejde o nic vážného, takže se znovu soustředím na svůj cíl. Z ničeho nic se ozve hlas jednoho z mistrů.
Myslím, že mám halucinace. Na druhou stranu bych to mohla zkusit.
S vírou v Sílu zavřu oči a soustředím se na svůj cíl. V mysli mi vyvstane obraz. Poušť, skály... jedna, kterou písek hnaný větrem vymlel do podoby špičatého zubu. A někde dál za tou skálou je to místo. Zdá se být blízko, ale může být vzdálené ještě desítky kilometrů. Po mé pravé ruce zapadá slunce. Musím jít dál na jih! Otevřu oči a s novou dávkou energie vyrazím daným směrem.
Ještě chvíli půjdu, a pak se utábořím. Těsně před svítáním znovu vyrazím a najdu místo, kde se skryji před poledním sluncem. S trochou štěstí a pokud bude Síla stát při mě najdu tu zubatou skálu.

[Xavier]

Korriban, poušť

Slezla jsi skálu a opět se vydala na jih. Velmi jsi věřila tomuto přímému směru kterým sis nemohla být zcela jistá.
Přesto se ti začalo zdát že se na tebe usmálo štěstí. Zrovna když jsi se chystala ulehnout k odpočinku narazila jsi na onu skálu ve tvaru drápu.
Nutno dodat že ve tvé vizi vypadal mnohem větší. Ve skutečnosti se nad pískem tyčila jen asi třičtvrtě metru.
Cítila jsi z ní masivní Temnou stranu.
Když jses jí dotkla, jako by tebou projel elektrický proud. Náhle jsi viděla jak okolo tebe procházejí osoby rasy kterou jsi neznala. Byli seřazení v šesti zástupech. V perfektním zástupu procházeli okolo tebe.
Mířili na východo-severo-východ.
Pak vše zmyzelo a a ty jsi upadla do bezvědomí.
Probudila ses až po východu slunce. Měla jsi strašnou žízeň a cítila ses jakoby tě někdo zbil.

[Gwendolin]

Korriban, poušť

To je ta skála! ...Tedy spíše kámen.
Zaraduji se. Skála v mé vizi byla, tak pět krát větší, ale přesto je to ona! Vše souhlasí, tvar, prohlubně vymleté pískem.
Našla jsem ji. Síla mě přivedla k...
Korriban, který se již připravuje na spánek se už nikdy nedozví k čemu mě Síla přivedla. Zahledím se na útvar. Síla. Cítím temnou stranu. Velice mocnou. Láká mě, vábí svým temným šálem, omotává si mě a já se nechávám. Kleknu si na jedno koleno. Pohledem hltám každý její ohyb, jako kdybych tak mohla všechnu moc nasát. Nestačí mi to. Musím se jí dotknout!
Aaaa!
Zařvu, když mnou při dotyku projede elektrický proud. Bolest se mi přes prsty rozlévá do celého těla. Svaly ochromí křeče. Obličej zkřiví nepěkná grimasa. Jen okrajově vnímám zhmotňující se postavy. Soustředím se na tento podivný výjev minulosti. Jejich rasu nepoznávám. Přestože jsem prostudovala skoro celou paměť konzole v archívu akademie. Poslední co si zapamatuji je směr: východ-severo-východ, poté už přichází milosrdné bezvědomí. Probuzení není nijak příjemné. Slunce už započalo svou pouť. Využilo momentu mé nehybnosti a spálilo kůži na odkrytých místech. Na zarudlé pokožce se zabydleli malé puchýřky, které mi budou ještě dlouho otravovat život. Ale to co mě sužuje ze všeho nejvíce je žízeň. Už dva dny jsem se pořádně nenapila.
Pokud rychle něco nevymyslím, bude ze mě potrava pro mrchožrouty!
S velkými obtížemi se zvedám na nohy. Točí se mi hlava a před pádem mě zachrání kámen, kterého se na poslední chvíli chytím.
Ten kámen! To je ten kámen ze včerejška. Ale tentokrát se mi nic nestalo.
Vybavím si zážitky z minulé noci a podivné postavy.
Síla mě sem nepřivedla bez důvodně. Určitě musím následovat ty postavy.
Rozhodnu se pro nový směr své poutě. Opatrně našlapuji dokud nezískám znovu jistotu, že mě nohy udrží.
Tentokrát tedy směr východ-severo-východ!

[Xavier]

Korriban, poušť

Pokračovala jsi pouští, již jsi sotva pletla nohama.
Pak jsi ale dorazila k cíli. Našla jsi malou,napůl v písku zahrabanou chatrč.
Nikdo zde nebyl, přesto....
vlnění vzduchu náhle nabralo konkrétnější tvary a vyrazlo na tebe.
Poznala jsi Hssisse. Tuto bestii přetvořenou temnou stranou a schopnou se díky ní zamaskovat, teď tě jedna z nich chtěla sežrat.
Přesto že jsi neměla sil nazbyt, musela jsi se jí postavit.

[Gwendolin]

Korriban, poušť

Slunce nad hlavou, písek pod oblečením, tělo nepřirozeně vysušené. Oči mám zarudlé od prachu. Slzy, které by mi ho vymyli vyschli. Rána na levém koleni se zatáhla. Bohužel se zanítila, nabobtnala a přidala se k dalším bolestem. S obrovskou námahou se kodrcám pouští.
Potřebovala bych střechu nad hlavou, sprchu a čisté oblečení!
Můj hlas zní cize. Vlastně spíše vydávám chraplavé zvuky a slova si uvědomuji v mysli. Stejně jako se mi v ní nyní objevil obraz chatrče, napůl zahrabané v písku.
Je to tu, fata morgana!
Vypadá velice opravdově. Vítr žene prach a písek proti ní. Při dopadu se rozprskne na všechny strany. Něco zůstane ležet na hromadě, která tímto koloběhem vznikla, něco pokračuje svou pouť kolem stěn a dál do pouště. Na závětrné straně jsou dveře. Chytré, jednoduché, účinné. Ale hlavně to tu skutečně je! Soustředím se na své pocity.
Nezdá se mi to! Díky Sílo, že si mě nenechala...
Radostné jásání vystřídá ostražitost. Už jsem na poušti dost dlouho, abych poznala, že je něco špatně. Vzduch se vlní, tvoří obrys mohutného těla. To se proti mě vrhne. Přála bych si, aby to byl pouze výplod mé fantazie. Ale při svém výcviku už jsem se s tímto tvorem setkala. Hssisse! Velká ještěrka s drápy ostrými jako žiletky a nepochybně stejně nebezpečnými zuby. Schopná užívat temnou stranu Síly ke zmatení protivníka nebo svému zamaskování.
Tahle je asi pořádně hladová!
Uskočím před prvním útokem a naučeným pohybem tasím vibromeč. Do druhé ruky mi vklouzne blaster. Ztěžka oddychuji. Únava a vyčerpání si vybírají svou daň. Přesto se sežrat nenechám! Ne, bez boje! Převalím se, abych se vyhnula drápům té bestie. Zvedám se znovu na nohy a během toho několikrát vystřelím do míst, kde tuším dračí hlavu.

[Xavier]

Korriban, poušť

Výstřel se otřel o hlavu bestie. Jeho tlustá a odolná kůže však výstřelu odolala.
Hssiss zavrtěl hlavou a zařval. Poté vyrazil vpřed.
Tak tak se ti podařilo uskočit. Hssiss to neubrdil a zabořil se do závějě písku. Z té se však hned začal vyhrabávat.