Akademie Síly

Aréna

Bezva…

Sloužit rancorovi jako párátko vede ke třem životně zásadním zjištěním: Člověk by na základě evolučního žebříčku neměl sloužit jako párátko. Rancoři si stěží potrpí na hygienu. V aréně luxus jako evoluční žebříček neexistuje.

Ok, modráku…

Nebyl a jsem si jistá zda mi před očima běhá hyperprostor nebo jsem prostě užila špatnej trip. Ulepený meč, který jsem stále držela v ruce, mě přesvědčil o zákonu džungle, čili reality. Pohledem jsem změřila vzdálenost mezi mnou a mým obdivovatelem.

Fajn…

Rozhodla jsem se pro běh. V momentě kdy nás bude dělit nejmenší vzdálenost se vrhnu do kotoulu a zasadím zespodu vší silou finální ránu…

Nal Hutta, bojová aréna

Rozběhla ses proti supícímu a krvácejícímu rancorovi. V uších ti hučela krev a řev diváků. Kotoul a zabodnutí meče zespodu do rancorova břicha. Jako by už ani neměl sílu zařvat, jen němě klesnul na kolena a zřítil se s vydatným žuchnutím na podlahu arény.
A Blade se stává vítězem! Pánové, dámy a všechny ostatní pohlavní formy, tohle byl naprosto strhující zážitek!
Vytrhlas svůj meč z rancora, nacvičeným pohybem ho zbavila krve a zasunula do pochvy na opasku.
Nevím jak vy, ale já bych neočekával, že si křehká lidská dívenka poradí s mohutným džunglovým rancorem v tak rekordním čase a ještě k tomu vyvázne nezraněna. Milí diváci, prosím o obrovský potlesk! A kuchaři ať nažhaví trouby, máme tu obrovskou objednávku!
Aréna se postupně rozsvítila, až šlo pohodlně přehlédnout z jednoho konce na druhý. Mohla jsi vidět i něco jako trysky, kterými se napouští voda do bazénu, akorát že na bazéně nebyly zdaleka tak velké a nebylo jich tolik. Zdá se, že aréna pro tebe měla připravené další překvapení, kterému jsi však předešla tím, žes mu nedala čas se aktivovat.
V místech, kudy ses do arény dostala, se otevřela dvířka výtahu a když jsi k němu vykročila, snesl se ti na hlavu vír pestrobarevných třpytek.
Slyšela jsi, jak diváci skandujou Blade, Blade, Blade...
Na opačné straně se otevřel další výtah, velký nákladní výtah. Vyběhla z něj skupinka droidů a jala se chcíplého rancora odtáhnout pryč.

Nal Hutta, bojová aréna

Byl to podivný pocit. Mravenčení na zátylku, zkrátka něco co signalizovalo, že bych snad měla cítit strach. Adrenalin vyprchával… Za komentátorova žvanění jsem zasunula meč zpět do pochvy a poklonila se kolosu, který mi ještě před chvílí hrozil sežráním.

Byls dobrej modráku… Ani jsem si neuvědomila, že jsem to vyslovila nahlas.

Pocit na zátylku nemizel, ba naopak. Celé to navíc ještě podtrhl komentátor.

Má pravdu, za almužnu tady nastavuju krk v souboji, který jsem měla jednoznačně prohrát, a přesto tu stojím nezraněna.

Zvedla jsem ruce nad hlavu a pokusila se usmát, ale úsměv mi mrzl na rtech a v duši se začínal probouzet děs.

Nal Hutta, bojová aréna

Odvrátila ses od světel, pršících třpytek, jásajících diváků a droidů nakládajících tvého poraženého protivníka do výtahu k dalšímu zpracování. Nastoupilas do menšího výtahu, který tě sem přivezl, dveře se za tebou zavřely a kabina se rozjela dolů. Křik publika slábnul a hlas komentátora se stal nesrozumitelným. Když se kabina výtahu otevřela, zamířilas do šatny, kde ses převlékla a zhodnotila, nakolik je tvá zbroj poškozená.
Jakmile jsi vyšla z šatny ven, whiphidský provozovatel arény už na tebe čekal.
Tady je vaše výplata, paní Moon.
Vtisknul ti do dlaně tučný měšec s mincemi.
Smluvená částka plus podíl ze sázek. Sedm tisíc tři sta wupiupi.
Tahle částka zhruba odpovídala deseti tisícům kreditů, což zase taková almužna nebyla. Ještě než nasedneš na motorku a odletíš domů, máš možnost si nechat wupiupi na místě a s dobrým kursem vyvexlovat.
A ještě něco, zabručel Whiphid svým hlubokým hlasem a podal ti plastovou krabičku s něčím, co vypadalo jako čerstvé maso.
Nic nechutná lépe než vlastnoručně zabitý predátor. Dali bychom vám stejk, ale zdá se, že nehodláte čekat, až se upečou.

Na cestě domů

Byla jsem ráda, že můžu odtamtud vypadnout. Začínal se mě zmocňovat podivný třas a já si nebyla jistá, co se přesně děje. A to mě možná děsilo víc, než celý souboj s Rancorem.

Tohle není dobrý...

Od pořadatele jsem přijala odměnu jako ve snách. Ani jsem si nevzpomínala, že bych svlékala uniformu.

Rancoří maso...? Skvělý...


Vydala jsem se na cestu domů. Dva bloky před domem jsem zastavila a nechala maso ve schránce a dvě stě wupiupi navrch. Matka těžce dřela, aby nakrmila čtyři hladové krky. Byl to ten druh péče, kterou jsem já postrádala. Poté jsem zamířila domů.

Nal Hutta, na cestě domů

Poté, co ses rozhodla udělat dobrý skutek, jsi znovu nasedla na speedermotorku a letěla dál. Sjela jsi z hlavní cesty a pokračovala po bahnité stezce k vašemu domu, který stál na docela odlehlém místě. Tlačítkem na maličkém dálkovém ovladači jsi z dálky otevřela dveře garáže a zaparkovala.
Sotva jsi za sebou ale zavřela, nemohla sis nepovšimnout, že v garáži je daleko větší nepořádek než když jsi odsud odjížděla. Ne, nepořádek byl slabé slovo. Apokalypsa.
Dokořán pootevírané skříně a věci z nich vyházené po zemi, rozbité sklo... Celá garáž byla přeházená vzhůru nohama. A když jsi otevřela dveře z garáže do obytné části domu, nebylo to o nic lepší. Koberec byl na mnoha místech strhaný, tapety na stěnách zrovnatak. Nábytek povalený na zemi a obsah jeho polic vyházený kolem, stejně jako tomu bylo v garáži.
Jako by tady někdo něco hledal, očividně spěšně a velmi důkladně.

Domov, sladký domov

Možná mě hřálo u srdce vědomí dobrého skutku, ale divný pocit nemizel. Obraz, který se mi naskytl mi vše jen potvrdil.

…Krucinál…

Měla jsem dvě možnosti: Vlítnout do bytu jak smyslu zbavená, či vymyslet náhradní plán. Otec mohl klidně přijít na mou malou eskapádu a obrátit to tu vzhůru nohama.

…Nebo…

To se mi nechtělo ani domyslet. Vmžiku jsem měla na sobě brnění překryté mým oděvem. Meč jsem schovala pod pláštěm a v duchu se modlila, ať jde o „pouhé“ otcovo uvědomění.

Nal Hutta, Domov, sladký domov

Vyzbrojila ses vibromečem a oblékla do poškozené zbroje. Neposkytovala ti kdoví jakou ochranu, ale pořád bylo lepší mít ji na sobě než nemít. Plížila ses bytem dál a došla jsi do obýváku, kde to vypadalo naprosto stejně zdemolovaně jako v ostatních částech domu, kudy jsi před chvílí prošla. Kromě toho sis povšimnula, že počítač je pryč.
Odněkud zeshora jsi uslyšela sérii podezřelých zvuků. Pevně jsi sevřela vibromeč v rukou a opatrně, kryjíc se u stěny, postupovala nahoru po schodech.
Když jsi vystoupala do patra a na okamžik se zarazila, abys poslouchala, bylo jisté, že ty zvuky vycházejí právě z otcovy ložnice.
Vtom se ale dveře do pokoje otevřely dokořán a tys ucítila, jak ti něco sevřelo krk, zvedlo do vzduchu a vtáhlo dovnitř do pokoje, kde ses nepříliš vybíravě rozplácla o stěnu a při tom zády zbourala dosud netknutou poličku v ní upevněnou.
Co jste s ním udělali? Tak mluv! Kde je?
Podařilo se ti přimět oči zaostřit na zdroj toho hlasu. Byla jím zlatovlasá dívka přibližně tvého věku oděná v dlouhé černé kožené bundě. Jednu ruku měla namířenou proti tobě a prsty svírala ve škrtivém gestu. V druhé ruce svírala stříbrný váleček, který vypadal jako nějaká hřídel. Ozvalo se zabzučení a v mžiku z válečku vyrazil asi metr dlouhý sloup energie, kolem kterého se tetelila zelená koróna.
Vybavilo se ti otcovo vyprávění o inkvizitorech. Děsuplné existence schopné zabít pouhou myšlenkou. Používali zbraně, kterým se říká světelné meče.
Dívka sklonila ruku a tys zády sjela po zdi k zemi. V mžiku byla u tebe a namířila ti zelený energetický paprsek na krk. Cítila jsi jeho žár na své kůži.

Domov

Dům byl jeden velký binec. Někdo si dal sakra práci, aby to tam převrátil vzhůru nohama. Kvůli čemu, to jsem nevěděla. Mohla jsem jen hádat, ale ani o to jsem se nepokoušela, protože mě upoutalo něco jiného.

…Ložnice…?

Než jsem se však mohla přesvědčit stal se ze mě létající, a jak jsem se mohla i ujistit. také škrcený objekt, i když jsem si nebyla vědoma toho, že by u mě někdo stál s nataženou strunou.

Má záda i dech si dali pauzu. Bolest byla úporná, přesto jsem se byla schopná zkoncentrovat.

…Zlatovláska… Moc… Meč… Průšvih…

Jestli bylo něco víc čeho se otec bál, než Impéria samotného, byli to jeho mystičtí přisluhovači a strach plus moc se rovná se mystika.

Asi tě --- zklamu ---- zlatovlasá panno, ale já tu bydlím… Snažila jsem se přemoct záchvat kašle, který se dral na povrch.

A jedinej důvod, proč jsem tak vymóděná jsou pozdní hodiny a modrej rancor. Takže pokud mě chceš ugrilovat, směle do toho, měla jsem zdechnout před hodinou.
Namáhavě jsem se zvedla na nohy, bylo mi už celkem jedno jak to dopadne, hlavně už jsem chtěla mít jasno.


Nebo odlož lucerničku a můžem společně přijít na to o co tu jde. Předpokládám, že mluvíš o mém otci.

Mluvila jsem jistěji, než jsem si sama připadala. Světlo, které na tváři udělá klidně i ohnivé Zed, je docela děsivé.

Nal Hutta, váš dům

Dívka se na tebe nekonečně dlouhý okamžik dívala, jako by si tě měřila až úplně dovnitř, do nitra. Pak sklonila světelný meč a palcem stiskla tlačítko na jeho rukojeti. Zelená čepel se zasyčením zmizela.
Ach, omlouvám se, já...
Zdálo se, že veškerá sebejistota byla ta tam.
Vypadá to, že jsme obě přišly příliš pozdě.
Zahleděla se na vypnutý světelný meč ve své ruce a připnula si ho k magnetickému úchytu na opasku. Pak ti podala ruku a pomohla ti na nohy.
Všechno se sere... Moff, teda chci říct tvůj otec, je v tahu a aby toho nebylo málo, unáhlila jsem se v používání Síly. Doufám, že jsem ti nic neudělala. Jinak já se jmenuju Isara.

Náš dům

To je smůla, zrovna jsem ti chtěla dát body za styl…. Přijmu nabízenou ruku a postavím se.

Jmenuju se Jessica. Pronesu váhavě, protože mě nemá krom zlatavých vlasů a informací, zatím mě Isara ničím neoslovila.
Připadala mi jako někdo, kdo má až příliš vysoké standardy.

Takže o co tu vlastně jde? Rychle pohledem přeletím místnost a snažím se najít jakékoliv vodítko.

…Otec byl ochlasta a ochlastové mají své skrýše…

A především, co s tím má co dělat tohle? Ukážu na váleček houpající se v opasku.

Nal Hutta, váš dům

Isara si tě změřila pohledem a jala se vysvětlovati:
Ptáš se mě, o co tu jde? Nechci ti kazit radost, ale momentálně toho vím asi tolik co ty. Přišla jsem sem hledat tvého otce, protože od něho potřebuju informace. Ale když jsem dorazila, bylo to tady vzhůru nohama a on nikde. Myslela jsem, že jsi jedna z těch, co tohle mají na svědomí.
Isara se otočila a na okamžik se zarazila, aby zformulovala svá další slova.
A ohledně toho světelného meče?
Pokynula rukou ke zbrani, která jí visela u pasu.
S čím by měl mít co dělat? Je to můj světelný meč, sestrojila jsem si ho. A nejsem Temný Jedi, jestli se ptáš na tohle.
Otočila se na podpatku a pomalu vykročila z ložnice ven na chodbu, aby zamířila po dřevěné podlaze do tvého pokoje. Tvá postel byla odhozená pryč a v místech, kde za běžných okolností stála, se na tebe šklebila velká zející jáma. Nad ní stálo na stěně velkými červenými písmeny:

TOHLE JE ZÁLEŽITOST PRAVÉHO IMPÉRIA, DRŽTE SE DÁL! BYLI JSTE VAROVÁNI...

A tento symbol.



K Sithu! zaklela Isara. Tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.

______________________
S Elinořinou pomocí jsem to stihnul ještě dneska

Dům

Isara se pustila do vysvětlování ničeho, tedy aspoň dle její známé logiky. O tom jsem věděla svoje. Skládanka, kterou otec mezi chlastem skládal. To málo bylo jasné a to málo zapadalo.

.,.Impérium.,.

,..Chyba.,.

..,Útěk.,

Poslouchám její proslov a zarážím se nad jednou věcí:

Brzdi, jaký informace? Táta měl dost vítr z inkvizitorů, ale..

Na víc jsem se nezmohla, protože moje „přítelkyně“ nabrala nový směr, můj pokoj, kde se mi naskytl tento pohled…

Kurva!

Uměj malovat a výhružně...,

Nal Hutta, váš dům

Tohle už jsem někde viděla...
Dívčina vytáhla ze záhybů své kožené bundy malý diskovitý holoprojektor a symbol si vyfotila.
Můj mistr bude určitě vědět, co znamená.
Na okamžik na tebe upřeně pohlédnula svýma zelenýma očima a ty ses najednou cítila zvláštně. Jako by ti někdo zašeptal do ucha, o kterém jsi nevěděla, že ho máš. Nedokázala jsi však říct, jestli to nebyl jenom pocit, jestli se ti to jenom nezdálo.
Musíme ho najít, pronesla Isara. Nebo aspoň já. Jestli budeš chtít, poleť se mnou. Každý blaster navíc se bude hodit. A myslím, že mojemu mistrovi se budeš... Líbit.

Dům

…Bezva, zdá se, že všichni ví víc než já…

Vlastně proč mě to vůbec překvapuje? Ubránit se umíš, hrozivá si dost, když chceš a už vůbec by mě nemělo rozčilovat, že o téhle eskapádě ví kde kdo! Bezmocně rozhodím rukama.

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem si dovolila vybuchnout. Isara se na mě podívala pohledem, který mě donutil se zastavit. A pak ten pocit.

…Porozumění…
…Propojení…
…Podpora…
…?

Pocit odezněl a já si uvědomovala, že mám znít naštvaně, i když sama jsem se teď cítila spíše zmateněji a možná i klidněji, jako by někdo opravil nefunkční obvod.

Je mi jedno, komu se budu líbit, je to můj otec a moje rodina, takže jdu s vámi.