Kaan Vapaas - Dualita

[Gnost Kohn]

Ketania, věž Merkuni Drives

Modrá čepel se roztančila a posílala zelené paprsky do stěn. Poté meč stáhl a tomu tvému nastavil vibročepel. Při odrážení tvých útoků jen lehce pohyboval loktem, ale zato rychle točil zápěstím.
Velmi rychle dostal tvůj meč mimo kontrolu, musel jsi udělat rukama velký oblouk, poté ťal světelným mečem a vyrazil ti ten tvůj z ruky. Ozvalo se řinčení kovu, jak vibromeč dopadl na zem, kde se část čepele oddělila, jak nevydržel žár světelného meče.

Mandalorian teď držel nejen kus meče tvé mistryně, ale i ten tvůj.
"Měl bys dost dobře vědět, že útočit ve hněvu nevede k úspěchu." Tvůj meč deaktivoval a hodil ti jej zpět. "Pokud nevíš, jak ho ovládat... poslední šance."
Rychle se postavil do velmi otevřeného postoje, levou ruku měl lehce zvednutou, pravým ramenem natočen zlehka k tobě a měč spuštěný diagonálně směrem k zemi, jak že Ysalamir lákal k dalšímu útoku.

[Vortex]

Ketania, věž Merkuni Drives
vystřelné paprsky ho ani nerozhodily. Do Sitha! Ač jsem se snažil sebevíc, tak jsem nemohl proniknout jeho obranou. Ba co víc: rudý bojovník se při boji ani nenamáhal. Za cenu poškození svojí vibročepele mi vyrazil světelný meč z ruky. Odseknutý kousek meče zařinčel o podlahu. To snad ne! V rukou měl oba světelné meče.

Vrátil mi meč a dal mi poslední šanci. To bylo od něj velice laskavé, já by jsem mu takovou šanci nedal. Ani za rancora. Zmohl jsem se jen na: "Děkuji." Aktivoval jsem světelný meč a rozeběhl se chodbou od něj, hledajíce nějaké vhodné dveře, kudy by jsem se mohl dostat pryč. I za cenu toho, že je zničím.

[Gnost Kohn]

Ketania, věž Merkuni Drives

Otočil jsi se a dal jsi se na útěk. Všechny dveře vedly do malých kanceláří a jiných místností, alespoň z toho, co jsi viděl skrze malá okénka ve výšce očí.
Pak jsi šlápl do vzduchu. Pod tebou nebyla žádná podlaha. Něco proniklo tvou Silovou bariérou, kterou sis myslel, že v této situaci nepotřebuješ. Vznesl jsi se několik stop do vzduchu a narazil do stěny, poté do té opačné a nakonec se zastavil opět u té první. Svět kolem tebe se zamotal.

Když jsi se zvládl sebrat, viděl jsi válečníka, jak k tobě pomalu jde a meč si přikládá ke krku, lehce se ho dotknul a ozval se tavící zvuk. Druhou rukou si rychle strhl kovový obojek a hodil jej za sebe, což vyvolalo malou explozi, která by mu nejspíše utrhla hlavu.
"Tohle bylo neurvalé." Viděl jsi, jak prochází s mečem spuštěným k zemi, kdyby tě napadlo na něj zaútočit.

Okolí se ti stále lehce motalo a možná jsi měl i otřes mozku, ale jasně jsi viděl, jak z chodby od výtahů vyběhli dva strážní, vznesli se do vzduchu a narazili do zdi. Záhadný bojovník poté zahnul k výtahům a zmizel ti z dohledu. To už jsi ale z druhé strany uslyšel synchronizované dupání.

[Vortex]

Ketania, věž Merkuni Drives
Běžel jsem a hledal vhodnou únikovou trasu. Nemohl jsem nic vhodného najít. Z ničeho nic jsem se vznesl do vzduchu. Propadl jsem panice a začal mávat rukama a nohama ve snaze najít pevný bod, za který by jsem se uchytil. Později jsem si uvědomil, že na muži v mandarolianském brnění nebylo něco v pořádku od první chvíle. Za pomoci Síly se mnou několikrát praštil o stěny. A pak mě nechal pomláceného na zemi.
Hlava se mi točila a on kolem mě prošel s mečem v ruce pro výstrahu.

Dva strážné, kteří se mu dostali do cesty, čekal podobný osud jako mě. Když jsem usylšel dupání, tak jsem se otočil směrem k zdroji hluku a postavil se do základní pozice soresu.

[Gnost Kohn]

Ketania, věž Merkuni Drives

Už na první pohled jsi viděl, že tohle nejsou stejní strážní, jako se ti stavili do cesty před chvílí. Tohle byly černé uniformy s modrým lemováním a možná i částmi, co se dali považovat za zbroj.

Postavil jsi se do postoje soresu a na konci chodby, deset metrů od tebe stavěli na tři nožičky blasterový opakovač. Mimo jeho dvoučlenné obsluhy tam byli také dva další, kteří na tebe mířili a o vteřinu později začali pomalu střílet. Nejspíše si chtěli vychutnat to, až tě rozstřílí něco s více hlavněmi a hlavně nějakými sedmi ránami za vteřinu.

Poté se ozval další výstřel, který ti proletěl kolem ucha zezadu, když se jeden z před chvílí omráčených stráží probral a vzpomněl si na svůj úkol tě zabít.

[Vortex]

Ketania, věž Merkuni Drives
Tihle čtyři vypadali jako vojáci. A měli kulomet. Taorus je pro případ nouze dobře připraven. Dva rozkládali kulomet a jejich druhové po mě začali pomalu pálit. Zhluboka jsem se nadechl a prvních pár střel jsem se pokusil poslat do zdi. Začal jsem se plně soustředit, teda tak plně, jak mi to moje otřesenost dovolovala. Pevně jsem sevřel svůj světelný meč a vyrazil směrem k čtyřem vojákům. Svižná chůze se změnila v běh. Další střeli jsem se pokusil odrazit na obsluhu kulometu. Pokud sundam je, tak ti zbylí dva budou brnkačka.

Výstřel od člena ochranky, který mi proletěl okolo hlavy jsem ignoroval. Snad dostane rozum. A pokud ne, tak s ním hodím o zeď.

[Gnost Kohn]

Ketania, věž Merkuni Drives

Běžel jsi, zatímco tvoje modrá čepel posílala zelené paprsky na všechny strany. Dva metry, tři... čtyři metry, potom se rozštěkal kulomet.
Na poslední chvíli jsi postavil salvě do cesty meč a poslal ji všemi směry, ale síla nárazu tě posouvala o centimetry vzad. O vteřinu později jsi jen doufal, že tě synchronizace oka s rukou a víra v Sílu nezklame. Kadence zbraně na tuhle vzdálenost se ale pro někoho tvé úrovně nedala udržet. Jedna střela tě škrábla do stehna, poté druhá do ramene a o několik odrazů později jsi to dostal do ramene přímo a klouzal jsi na zádech po podlaze... potom už byla jen temnota.

... přežije to?.....

...chci ho živého..

.. jako projev dobré vůle....

Neznámé místo, neznámý čas

Bylo to, jako když kojenec rozlepí oči. Mlžné a nepříjemné. Tvé lůžkou sebou lehce házelo a viděl jsi, jak z tebe vedou hadičky. Zvuky, které jsi zachytil svými lehce otupělými smysly a pohyby naznačovali, že letíte ve speederu. Zvládl jsi pohnout hlavou a rozlepit oči více, ale pořád to nebylo ono. Byl jsi opravdu ve speederu, strop byl nízko, bylo to jako v sanitce. Vedle tebe seděli dva muži v uniformách stejných, jako ti, kteří tě před chvílí témeř zabili.

Cítil jsi se zvláštně... až šťastně, a vlastně mimo hlavy a pravé ruky jsi se úplně nezvládal hýbat... až po chvíli jsi zjistil, že jsi přes hruď a nohy přikurtovaný k lehátku.

[Vortex]

Neznámé místo, neznámý čas
Probral sem se. Žiju... Pomalu jsem si uvědomoval, co se stalo. Rozeběhnout se proti kulometu jen tak nebyl nejlepší nápad. Normálně by jsem si to uvědomil, ale adrenalin dokáže divy. Třeba jako to, že žiju. Díky Sílo. Málem jsem splynul se Silou. Málem jsem splynil se svým starým mistrem a krásnou leč otravnou Miannou. Síla se mnou ještě neskončila

Pokusil jsem se posadit a zjistil jsem, že jsem na lůžku připoután. Chvilkový pocit štěstí přebil strach. Vyslechnou mě a zabijí! Taorus měl pravdu. V puse jsem měl vyschlo, a tak jsem se zmohl na jediné slovo: "Vodu..."

[Gnost Kohn]

Neznámé místo, neznámý čas

Požádal jsi o vodu... Samotný vzduch, který ti šel přes rty dokázal, že jsi měl pocit, jakoby ti hořely. Jazykem jsi mohl olizovat poušť a možná by to bylo příjemnější, než co pociťuješ teď.
Jeden ze sedicích mužů po chvíli vstal a vytáhl malou lahvičku s tekutinou. Trochu jí zamával, aby jsi ji viděl a potom ji zastrčil za pás, kde jsi měl mezi paží a trupem místo.
"No tak... to nemyslíš vážně... zalej našeho vězně." Zasmál se ten druhý, který stále seděl.
"A, promiň, já zapomněl." Viděl jsi náznak smutného výrazu, který hned vyměnil za úsmev. Láhev odzátkoval a poté ji na tebe vylil. Tak či tak byl pocit, jak ti po obličeji a hrudi teče voda lepší, než co jsi cítil do teď. Trochu jsi zvládl chytit i do pusy.
Poté jeden z nich kopl do tvého lůžka, to se zatřáslo a tvé hlavě příliš nepomohlo, na vteřinu sis připada, jakoby ti měly vypadnout oči z důlků. "Je slušné říct děkuji."

[Vortex]

Neznámé místo, neznámý čas
Žádat o vodu nebyl nejlepší nápad. Keždého s inteligencí rancora by to napadlo. Když mi zamával lahvičkou před očima, tak jsem měl naději, že mi alespoň smočí jazyk. Jak naivní. Ale na jeho smutný výraz jsem neskočil.
Vylil obsah nádoby na můj obličej a tělo. I to mě velice osvěžilo. Když jsem chytil malou část do úst, tak to pro mě byl úspěch, jako kdybych v boji porazil rytíře. Málem jsem se šťastně usmál, ale ovládl jsem se.
Hlava mě strašlivě rozbolela po té, co jeden z nich nakopl lůžko, na kterém jsem ležel. Jeho výzvu jsem ignoroval, zavřel oči a dělal jsem, že jsem upadl to bezvědomí. Snad mě nechají na pokoji. Takto jsem nesimuloval spánek poprvé.

[Gnost Kohn]

Neznámé místo, neznámý čas

"Ten zmetek omdlel..." Ozvalo se po chvíli a tvé lůžko se opět zastářlo. Se zavřenýma očima to však šlo snést daleko lépe.
"Šťouchni do něj nožem, třeba se probere..." Slyšel jsi toho druhého a hned poté, jak se vysunula čepel, nejspíše vystřelovacího nože. Než se ale mohlo cokoli stát, cítil si otřes, silnější, než před tím. Další náraz by tě hodil oproti zdi, kdyby tě tví věznitelé nepřivázali k lůžku a to nedrželo pevně na svém místě.
O chvíli později muži hlasitě nadávali, jak se začal speeder otáčet a nakonec jste padali a tvrdě narazili. I když ti to bylo značně nepříjemné, jediné, co se ti dělo bylo to, že do tebe jen několikrát jeden z mužů narazil, neboť se nestihl přivázat.

Když jste se konečně zastavili, ozývalo se bolestivé skučení, jak od mužů u tebe, tak z pilotní kabiny. Nakonec jsi viděl, jak se zadní dveře speederu rozrazily a dovnitř se vyvalil kouř, který následovaly kruhové omračovací výstřely, které vás trefily všechny.

Modrý pokoj

Pro tebe už podruhé za několik chvil, jsi se probudil ze spánku. Ležel jsi na posteli přikrytý dekou a z ruky ti koukalo několik hadiček. Už jsi se ale mohl hýbat, na několika místech jsi byl obvázán obvazy namočenými v bactě. A na několika místech jsi měl náplasti, jinak jsi se cítil daleko lépe, než před "chvílí". Hlava tě nebolela tolik a cítil jsi se relativně odpočatý. V pokoji byla tvá postel, stůj, několik židlí, holovize, šatník a dámský župan.

"Možná kdyby ses otočil a začal přemýšlet, tak by bylo hotovo!" Ozval se odněkud z vedlejší místnosti naštvaný ženský hlas, tobě zvláštně povědomý.
"A možná, kdyby jsi mi hlásila vše, co se děje, tak jsem nemusel improvizovat na místě!" Druhý hlas patřil nějakému muži a rozhodně neměl o moc lepší náladu, než žena, ale hned jak domluvil jsi slyšel kroky.
"Fajn... tohle zvládneme, ale jestli si myslíš, že nepodléháš žádným rozkazům a můžeš si dělat, co chceš, aniž by ses někomu hlásil, tak se pleteš." Byla to Sofya... velmi naštvaná Sofya a její hlas ti teď drásal uši... částeně už samotný zvuk naháněl strach.

Dveře se otevřely a už jsi slyšel klapat podpatky, jak sem vkročila viditelně naštvaná.
"Konečně jsi vzhůru mrtvolko..." Přešla po místnosti a posadila se na jednu z židlí. "Teď mi řekneš, co se tam stalo a já ti potom pomůžu zabít dvě mouchy jednou ranou." Nevypadala tak mile, jako když jste se poprvé setkali v baru, ale na druhou stranu už ani ne tak naštvaně. Rozhodně se snažila mluvit alespoň normálně bez emocí.

[Vortex]

Neznámé místo, neznámý čas
Moje hraní si, na to být v bezvědomí, mi vyšlo. Lůžko, ke kterému jsem byl připoután se otřáslo, naštěstí to už nebylo tak hrozné.
Když jsem uslyšel zvuk čepele vystřelovacího nože, tak jsem si uvědomil, že to není ten nejlepší nápad. Nestačilo jim, že jsem polomrtvý. Vnitřně jsem se připravoval na to, že mě bodne, ale v tom okamžiku něco dvakrát do speederu narazilo. Naštěstí jsem byl dobře upevněn k lůžku.
Tvrdý náraz byl velice nepříjemný. Můj stav jenom zhoršil. Někdo rozrazil dveře do speederu a spolu s kouřem přišel také výstřel, který mě omráčil. Tma.

Modrý pokoj
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Můžu se hýbat! radoval jsem se nad svojí relativní svobodou. Všiml jsem si hadiček na vedoucích z mojí ruky, bactových obvazů a náplastí. Někdo se činil. Vypadá to, že už nejsem mezi nepřáteli. Alespoň to je pozitivní. Vlastně nejen to: hlava přestala bolet a cítil jsem se jaksi odpočatý, až plný energie.
Celá naše mise skončila fiaskem. Mianna je mrtvá a já polomrtvý. Co řeknu radě? Mise selhala a já jsem se málem nechal zabít.
Z myšlenek mě vytrhly hlasy hádajícího se muže a ženy. Nejspíš moji zachránci. V ženském hlase jsem poznal Sofyu. Tón jejího hlasu byl velice nepříjemný.

"Dostali jsme se do mrakodrapu společnosti Merkuni Drives." Posadil jsem se. "Naprosto bez problému. Vše šlo hladce až do chvíle, kdy přišel Taorus. Už nám chtěl podat ruku na pozdrav, když ho za rameno jakýsi muž... Mandalorianský válečník. Nebo tak alespoň vypadal. Dokázal totiž užívat Sílu. A to velice dobře."
Chvíli jsem se odmlčel. "V boji porazil a zabil Mistryni. Pak jsem se ho pokusil zneškodnit já. Neúspěšně. Mohl mě zabít, ale dal mi milost. Pak jsem se snažil dostat z mrakodrapu. Ale postavili proti mě kulomet... A následky už vidíš sama."

[Gnost Kohn]

Modrý pokoj

Sofya tě zamyšleně pozorovala a nezdála se překvapená, vlastně jen občas mrkla, jakoby tě ani neposlouchala.
"Jedno moudřejší rozhodnutí za druhým... každopádně tě musím opravit.... porazil, ale nezabil. Protože za tohle jsou peníze, tvůj mistr byl varování, ale jako výkupné jste vy jediové docela tučné konto."
Vstala a přešla po místnosti, už se nezdála naštvaná, což se dalo považovat nejspíše za dobré znamení.
"Každopádně teď běží aukce a kdo vyhraje... může rozhodnout jak umře, což je... pro mnohé velmi lákavá nabídka. Takže nemáme ani tolik času... vzhledem k tomu jak dlouho nám trvalo zjistit, kde jsou a... než jsi se probral. Ne že bychom tě potřebovali, ale dvoje ruce navíc se hodí."

"Buďto budeš schopen akce, nebo zůstaneš tady, to zjistíme, až ti dojde poslední dávka." Ukázala na hadičky a složila ruce.
"Jsou schovaní v jedné rafinerii na kraji města. Což věci ztěžuje, ale vylučuje svědky a není tam tolik cest, kudy utéct, takže se pokusíme dostat dovnitř a ideálně nikoho nezabijeme...." Na moment se zarazila a usmála se. "... potenciálně zabijeme všechny, ale pokusíme se omezit ztráty."

[Vortex]

Modrý pokoj
Byl jsem ještě mírně otřesen, a tak se mi vyhlídka další akce a potenciálního boje zrovna dvakrát nezamlouvala.
Jako Jedi by jsem neměl mít takové myšlenky, ale vyhlídka že se budu moct pomstít za oba své mistry se mi zamlouvala. Víc než jsem byl ochotný sám sobě přiznat. Mistři v chrámu mě učili, že nenávist ani další emoce nemají v životě pravého rytíře Jedi co dělat. Že se ve všem máme nech vést Silou a né vlastními pohnutkami. Byl jsem poměrně tvrdohlavý student a některé věci, které jsem teoreticky mohl o půlnoci pozadu odříkat jsem ale ve skutečnosti moc vážně nebral. Moje srdce, a tím pádem celá má osobnost, byly vždy vedeny více nebo méně emocemi. A to i negativními emocemi.

Chvíli po tom co domluvila jsem přemýšlel. Myšlenky se mi honili hlavou jako neposedné energetické výboje z blasterů. Na jednu stranu kodex Jedi a na druhou pomsta. A když se budu snažit tak i krvavá pomsta. Rytíř Jedi dokáže být smrtonosný, když chce. Zvolil jsem pomstu.

"Děkuji vám za záchranu," řekl jsem. "A ano, pomohu vám!"

[Gnost Kohn]

Modrý pokoj

"Dobrá." Usmála se Sofya a vyrazila ke dveřím. "Musím jít, ale nechám ti tady někoho na povídání."
Potom dveře otevřela a zmizela ti z dohledu. "Hlídej ho..." Slyšel jsi ji stále zřetelně, neboť dveře nezavřela.
"Odkdy jsem chůva?" Druhý hlas zněl, jako muž se kterým se před chvíli tak vášnivě hádala. "Drahoušku.... tou jsi byl vždycky, nebo ti mám připomenout..."

Chvíli jsi slyšel nějaké huhlání, než do místnosti vstoupil muž. Hnědé vlasy rozházené na všechny strany, ale stále v určitém řádu mely stejnou barvu, jako jeho kožená bunda a na stehně měl pouzdro s blasterem. Vypadal možná stejně starý, jako Sofya. I přes to měl kolem očí dost vrásek a celkově vypadal unavený. Při důkladnějším pohledu vrásek tolik neměl, byly to spíše jizvy. Po celém obličeji, u rtu, obočí, na čele u vlasů, celkově se všechny maskovaly docela dobře v záhybech kůže.
"Tady máš..." Řekl zvláštně žertovně a na postel hodil světelný meč. V tom jsi poznával půlku, kterou mandalorian uzmul tvé mistryni. Až na to, že utržená část nyní končila jednoduchou kulatou hlavicí, která meči vracela balanc.
"Našli jsme to a... vzhledem k tomu že teď nemáš zbraň... trošku jsme to opravili."

Posadil se na křeslo a hodin si nohu přes nohu. Držením těla, otáčením hlavy, úsměvem... i přes určitou únavu v očích působil značně sebevědomě, až arogantně. "Viděl jsem záznamy z kamer..." Uchopil rukama imaginární meč a se zvukovým doprovodem "Vžum, vžum.", jak si kousal ret provedl několik výpadů. Ačkoli to vypadalo zvláštně, tvá mysl začala identifikovat, jako dokonale provedenou záklaní obranou techniku Soresu.
"Teď mi řekni.... Proč jsi prohrál proti tomu bojovníkovi? Ty první a já ti potom řeknu svoji verzi."