Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Zde jsou umístěny všechny dokončené výcviky.

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Nikomu se nedá věřit

15 BBY



Prolog:

V jedné jednací místnosti, kdesi v komplexu imperiální inkvizice proti sobě v měkkých polstrovaných křeslech seděli dva muži.
Oba na sobě měli tmavý inkvizitorský oděv, oba měli delší tmavé vlasy. Ani jeden z nich neměl příliš výraznou tvář a přeci...
Přes ty známky určité podoby byl každý z nich na první pohled odlišný.
Bran Geri za sebou měl těžkou zkoušku. Velice nedávno si prošel prakticky celý proces začleňování do inkvizičních řad.
Teď bez hnutí, mírně předkloněný seděl ve svém křesle a ani se příliš nesnažil zakrýt prázdný, skleslý výraz své tváře.
Kromě toho na něm stále byly jasně viditelné zámky únavy a určitého fyzického vypětí. Zkrátka tam jen tak mlčky seděl.
Ten druhý seděl pohodlně zapřený ve svém vlastním křesle. I on měl ve tváři nehybný výraz, ale spíš klidný, jaksi neurčitý. Pokud se z jeho vzezření dalo vůbec něco vyčíst, pak to, že se pokouší vystupovat se sebejistotou.
Svůj pohled upíral na Brana. Ani on nepromluvil.
Kdo ví, o čem tam ti dva před tím mluvili, muselo to být něco důležitého, ne příliš příjemného.

Pak se po krátké tíživé odmlce Bran zavrtěl a trochu se ve svém křesle nadzvedl, jako by chtěl vstát.
"Smím odejít?" zeptal se. Ten druhý byl ale pozorný. Všiml si už Branova prvního pohybu. Svraštil obočí a zavrčel hlavou.
"Ne. Kam bys chtěl jít?" odtušil s nádechem toho tónu, jako že je to až příliš jednoduchá hádanka.
"Když ne, tak to není tvoje starost. Do tohohle ti nic není." odsekl, Bran jakkoliv to přes únavu neznělo ani moc ostře.
Ten druhý se na chvíli zarazil. Bran ve většině věcí celkem spolupracoval, reagoval jinak, vstřícněji. Teď to prostě nevydržel.
"To se pleteš. Je to moje starost a je mi do toho hodně," opravil ho s klidnou převahou.
"Zaprvé jsem vyšší inkvizitor, vlastně i tvůj nadřízený a v téhle věci jsem dostal jasné instrukce, co mám dělat.
Zadruhé, pokud chceš jít za ní, za svou dcerou, nezkoušej si myslet, že o tomhle snad nic nevím,"
poučil Brana a vstal prakticky ve stejném okamžiku, kdy to udělal ten. Asi minutu tam zase jen tak stáli a napjatě si měřili jeden druhého.
"Nemusíš se bát. Svoji dceru uvidíš velice brzy. Teď tu na mě chvíli počkej. " přerušil nakonec mlčení vyšší inkvizitor.
"A kam jdeš jako ty? Nemůžeš jí dělat to samé, co.... Je to ještě dítě. Slíbil jsi mi přece...," pokusil se zaprotestovat Bran ve chvíli, kdy si to vyšší inkvizitor namířil ke dveřím a on pochopil. Nedosáhl tím však ničeho.
Vyšší inkvizitor se zastavil a ohlédnul se zpátky na Brana.
"No právě. O to lepší důvod, abys tu na mě doopravdy počkal. Kdyby se mi kvůli tobě nepovedlo splnit ty pokyny.
No… To bych si musel vzít na svědomí, že jsem vám dvěma přidělal další problém. A to bych nechtěl,"
řekl.
Poté rychlým krokem opustil místnost a zanechal v ní Brana samotného se svými myšlenkami.

Pokoj někde ve spleti chodeb:

Už nějakou dobu jsi byla sama, zavřená v tom samém pokoji. Velice těžko odhadnout, jak dlouho to opravdu mohlo být.
Určitě to bylo víc jak den, určitě to bylo víc jak týden. Možná měsíc, možná míň možná víc. Pro neklidnou dětskou mysl to bylo dost dlouho tak jako tak. Samotný pokoj nebyl nic zvláštního. Bylo to velice chudé místo. Z věcí tam bylo spíš, nic, než moc.
Neměla jsi tam žádné další oblečení. S převlékáním to tudíž bylo horší. Přesto to v konečném důsledku nebylo horší, než jinde před tím. Když nic jiného, měla jsi tam alespoň jednoduchou postel, tenkou přikrývku a pár věcí na základní hygienu.
Hlady jsi taky netrpěla. Zřídka, ale sem tam přeci se někdo objevil, aby ti pár soust přinesl. Vždycky se pak zastavil v pokoji a rozhlédl se, jestli je všechno v pořádku, jestli stále máš všechno t těch pár věcí. Jinak s nimi ale vůbec nic nebylo.
Stejně jak přišli, tak i odešli a tebe se nikdo z nich moc nezajímal. Pořád jsi byla sama a neměla co bys dělala.
To může pro někoho, kdo má sedm let, ještě horší, než pro dospělé. Kdyby ti nenosili jídlo, většinou by se nedělo vůbec nic.

Několikrát se objevil tvůj táta. Jenže i táta chodil velice málo, vždycky po dost dlouhé době a udála se s ním jakási změna.
Něco se mu stalo s očima. Měl je jiné, i když se mu snad úplně nepřebarvili. Chodil i jinak oblečený, celý zahalený do černé.
Jinak se zdálo, jakoby ztratil něco z té energie, kterou měl před tím. Skoro vždycky vypadal znaveně a zamyšleně.
Pokud s ním před tím byla nějaká legrace, nadále ani tak ne. Začal být až dost vážný. Nebyl ovšem zdaleka tak klidný a vyrovnaný. Ne, že by se s tebou snažil přímo komunikovat. Ale ty sama jsi z něj v Síle cítila dost výrazné ozvěny.
Do řeči mu zrovna moc nebylo. Skoro nic ti zatím nemohl povědět, jakkoliv tohle platilo i dřív, než ses dostala právě sem.
Nikdy se ti nesnažil, kdo ví co všechno složitě vysvětlovat. Ke všemu se změnilo i to co říkal. Kdysi se ti snažil vykládat o tom, jak jednou bude všechno v pořádku, jak se nebudete muset vůbec nikam stěhovat, jak si najdete nějaké pěkné místo, kde by se vám mohlo líbit a trávit víc těch pěkných společných chvil. Teď se omezoval na omluvy, že přišel hned, jak to bylo možné.
Kdyby bylo po jeho, prostě by tam seděl a díval se na tebe, nebo by tě hladil po vlasech, což stále dělal jemně a pečlivě.
Na tom všem bylo skutečně něco zvláštního. Nebylo by tak těžké se výsledku leknout.
V tuhle chvíli tu ale nebyl táta, ani nikdo jiný. To místo bylo takové, jako skoro pořád. Prázdné, tiché, opuštěné a nudné....

Nakonec se přeci jen muselo něco změnit. Když nic jiného, musel přijít někdo z těch, kdo ti nosili jídlo.
Na chodbě se skutečně ozvaly rychle se blížící kroky. Byly to těžší kroky. Musel to být nějaký muž.
Instinktivně jsi vycítila, že tvůj táta to není. Ty kroky by zněly maličko jinak. Ještě chvíli to trvalo, než kroky dozněly.
Ve dveřích to zapípalo, zasyčelo, aby se postupně začaly otvírat. Za dveřmi stál nějaký muž. Určitě nebyl starší, než tvůj táta.
Stejně jako tvůj táta měl tmavé vlasy, přičemž byly ještě delší, než ty tátovi. Měl na sobě i podobný tmavý oděv.
Byl vysoký a Měl žluté oči. Pokud z tvého táty vyzařovalo něco zvláštního, z tohohle to šlo cítit minimálně ve stejné míře.
Neznámý muž, se vší určitostí nikdo koho bys viděla pravidelně, si tě pátravě prohlížel. Odhadoval tě svýma očima.
Podle všeho ho to co viděl, docela uspokojilo. Letmo přikývl. Teprve potom na tebe promluvil.
"Pojď se mnou!" pokynul ti. Neřekl to zase příliš příkře, byl to však spíš příkaz, než přání, či prosba.. Nic víc, nic míň.
Nikam nespěchal. Vrhnul na tebe další pohled, jako by odhadoval, jestli ho budeš chtít jenom tak poslechnout.
Čekal, jestli ho budeš následovat.
Naposledy upravil(a) Merthor dne 06.7.2015 15:50:12, celkem upraveno 1 x.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Pokoj někde ve spleti chodeb
Nevím, jak ještě dlouho musím být zavřená v tomto ošklivém pokoji. Čas tu plyne strašně pomalu, vlastně se skoro vleče. Navíc sem chodí samí oškliví lidé, kteří si se mnou nechtějí ani povídat, natož aby si se mnou chtěli hrát. Také mi sebrali všechny hračky, nenechali mi ani datapad, abych si mohla zahrát nějakou hru, i když zrovna hraní her na datapadu tatínek nikdy neměl moc rád.
Také mi tu byla zima. Ta tenká deka nemohla zahnat chlad. A mé oblečení… kdybych měla na výběr, tak ho zahodím. Na hygienu si moc nepotrpím, zuby si čistím strašně nerada a tatínek mne vždycky musel kontrolovat, ale moje tunika byla špinavá. Taková uválená, s fleky od jídla a potu. Též trošku smrděla. Dokonce ani já bych si ji dobrovolně neoblékla, ale ona tu opravdu byla zima, takže jsem si nemohla vybírat.
Zpočátku to nebylo tak zlé. Zpívala jsem si, představovala jsem si, že jsem na tajné základně, kde plním nebezpečné úkoly. Hrála jsem si s kapkami vody, které jsem nechala stékat po stěnách a spojovala jsem je do jednotlivých stružek. Občas se mi podařilo vytvořit i veletok. Jenže to mne už omrzelo. Takže jsem spíše apaticky ležela na posteli, zachumlaná do příliš tenké deky a snažila jsem se alespoň zahřát.
Už pěkných pár jídel jsem vrátila netknutých nebo jenom trošku rozrýpaných. Žaludek jsem měla sevřený a nemohla jsem do sebe nic nacpat. Nemohlo za to jen toto místo, které mi nahánělo čím dál větší hrůzu a občas i způsobovalo, že jsem mívala husí kůži i za ušima, ale na vině byl hlavně tatínek. Už to totiž nebyl ten tatínek, kterého jsem znávala před tím, než nás odvedli sem.
Tátovo černé oblečení se mi pranic nelíbilo. Já jsem měla ráda veselé barvy. A tatínek s černým oblečením potemněl. I když daleko horší než jeho oblečení, byly jeho změněné oči. Nezaznamenala jsem to hned. Pár návštěv mi na tátovi „něco“ nesedělo. Relativně nedávno jsem zjistila, že jsou to ty oči. A jestli jsou oči bránou do nitra, jak tatínek občas říkával, tak tátovo nitro muselo prodělat změny opravdu velkého kalibru. A to k horšímu. Dokonce i pocity, které z táty pramenily, a já je cítila pomocí Síly, byly jiné. Nutily mne, abych se při každé tátově návštěvě držela od něj co možná nejdál. Dokonce ani hlazení se mi už nelíbilo, byť že dříve jsem bývala dost umazlené dítě. Uhýbala jsem a hladit jsem se nechávala vyloženě nedobrovolně. Vlastně jsem to vždycky jenom přetrpěla. Na tátovy návštěvy jsem se těšila jenom maličkou chvilku po tom, co jsme byli zajati. Nyní se jich spíše bojím, ačkoliv mi ani nový tatínek nikdy neublížil. Bála jsem se totiž té změny, která se s tátou stala.
Tatínka mám pořád ráda. Strašně moc. Ale toho tatínka, který se mnou byl před zajetím. Nového tatínka ráda nemám a nechci, aby za mnou chodil. Můj starý tatínek by si se mnou hrál, utěšil by mne, odvedl pryč a hlavně by mne tu nenechával. Můj starý tatínek je totiž hrdina a dokáže cokoliv. Bojoval v Klonových válkách. Mám podezření, že byl něco jako velitel, ale nejsem si jistá. Ale můj nový tatínek mne snad ani nemá rád.

Ten nově příchozí vzbudil mou zvědavost. V momentě, kdy jsem zaslechla kroky, vyskočila jsem z postele. Ať už se mi neslo jídlo, nebo se mělo dít něco jiného, byla to aspoň nějaká změna. O tátu se naštěstí nejednalo, takže jsem si oddechla.
Jenže nově příchozí ve mne vzbudil mírný údiv. Otevřela jsem pusu. I když se jednalo o člověka, tak ty jeho oči… ty mi připomínaly spíše nějakého ještěra. Sotva muž promluvil, vyskočila jsem na postel a postavila se do základního obraného postavení, které mi tatínek ukazoval.
Ne,
odpověděla jsem zřetelně. Dokonce se mi ani hlas nezatřásl, i když jsem se samozřejmě bála. Ten muž se mi pranic nelíbil. Nehledě na to, že můj starý tatínek by se strašně zlobil, kdybych někam šla s neznámým člověkem. Jen před pár měsíci mne takto někdo málem odvedl. Ale přišel tatínek, daného jedince rychle zpacifikoval a mne odnesl pryč do míst, kde jsme zrovna bydleli. Velmi se na mne zlobil, protože mi neustále opakoval, že s cizími lidmi nesmím nikam sama chodit. Dokonce jsem byla i párkrát plácnuta přes zadek. Sice to vůbec nebolelo a byl to spíše jen symbolický trest, ale stejně jsem to obrečela a usilovně slibovala, že to už nikdy, ale opravdu nikdy neudělám.
Budu se bránit,
pronesla jsem pohrůžku, byť že své šance jsem zhodnotila jako malé. Ale dobrovolně jsem nemínila udělat to, co ten chlap řekl.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Pokoj někde ve spleti chodeb:

Ten muž stále ještě stojící ve dveřích, se netvářil ani bojovně, ani překvapeně, zachoval si ten neproniknutelný výraz i klid.
Očividně ho tvoje opatrnost příliš neznepokojovala, jakoby mu bylo skoro jedno, že jsi jeho pokyn odmítla uposlechnout, nebo jako by s tou možností předem počítal. Jakmile jsi zaujala obranné postavení, udělal jeden krok dovnitř do pokoje.
Neprojevil však žádný náznak úmyslu prát se s tebou, nebo něco podobného. Pouze pokrčil rameny.
"A opravdu se umíš bránit? Naučil tě to Bran?" promluvil podruhé. Mluvil vážně, zřejmě ho to doopravdy zajímalo.
"Určitě by ses bránila velice statečně, Bran by to tak udělal," Ještě jeden krátký krok. Vzdálenost mezi vámi se zmenšila o další malý kousek. Ještě vás od sebe dělilo zhruba pět, nebo šest takových krátkých kroků.
Dal ti nějaký prostor na případnou reakci, nikoliv příliš dlouho, protože po té jedné otázce mělo ještě cosi následovat.
"Ale pokud dovolíš myslím, že potýkat se spolu nemusíme. Jde o něco jiného.," pokračoval ještě tím samým tónem.
Byl klidný a vážný. K opravdu srdečné přátelskosti mu pořád něco chybělo. Na druhou stranu nebyl ani podlézavý, ani falešný.
"Dostal jsem za úkol, zajistit, že o tebe bude líp postaráno. Takže bys skutečně měla jít semnou. Když budeš trochu poslouchat, můžu pro tebe ledacos udělat,“ upozornil tě.
Během toho všeho tě stále zpovzdálí, zčásti nezúčastněně pozoroval. Celou dobu na tobě spočíval těma svýma žlutýma očima.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Pokoj někde ve spleti chodeb:
Čekala jsem všechno možné, ale rozhodně ne to, že se ten neznámý muž bude chtít se mnou domlouvat, takže jsem byla mírně překvapená. Dokonce ani starý tatínek by se se mnou příliš nebavil. Prostě by mne chytl za ruku a šlo by se tam, kam by chtěl on, nehledě na moje řeči a případné další komedie. Takže jsem rozevřela pěsti a ruce jsem spustila podél těla, ale opatrně jsem se tvářila pořád.
Ano, tatínek mi ukazoval, kam vás můžu kopnout nebo praštit, aby vás to hodně bolelo,
zodpověděla jsem první dvě otázky.
On zná tatínka? Takže není až zas tak cizí. A ví tatínek, že mne chce odvést? A bavil se se starým, nebo s novým tatínkem?
Zmlátila bych vás,
vážně jsem přikývla. Řeči toho chlápka mi totiž i trošku pozvedly sebevědomí a změnily i mé mínění o výsledku možného zápasu.
Takže bych mohla dostat nějaké hračky, čisté oblečení a mohla bych jít ven? A co tatínek? Chtěla bych ho vidět, ale já chci starého tatínka, ne toho, který mne sem chodil navštěvovat. A také bych chtěla nějaké zvíře, možná kočku, nebo něco podobného, co by si se mnou mohlo hrát,
začala jsem vyzvídat a zatvářila jsem se zaujatě. Tento pokoj se mi skutečně nelíbil. Dokonce i ty neustále tajnosti se starým tátou byly lepší, protože se aspoň něco dělo a já se tak příšerně nenudila.
Ale už nechoďte blíž, protože mi ještě musíte dát nějaký důkaz, že mi nelžete a nechcete mne unést. Tatínek říkal, že někteří lidé jsou zlí a mohli by mi strašně ublížit. Jak mám vědět, že mi nechcete ublížit?
Kdyby ten chlápek přede mnou neměl žluté oči, které se mi pranic nelíbily a vzbuzovaly vyloženě nedůvěru, už bych s ním šla, protože tento pokoj a hlavně nuda v něm byly k nevydržení. Jenže nuda pro mne byla rozhodně lepší než to, co by mi mohl udělat. Jaksi mi nedocházelo, že kdyby mi chtěl ubližovat, už to mohl udělat tady a teď.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Pokoj někde ve spleti chodeb:

Neznámý se zastavil a už se víc nepřibližoval. Nechal tě mluvit, vysypat ze sebe to všechno co jsi chtěla.
Tu první část o tom, jak bys ho mohla zmlátit, zatím nekomentoval. Až když jsi skončila, vyjádřil se k tomu ostatnímu.
"No přijde na to. Třeba pokud se mnou nepůjdeš, odsud se podíváš ven dost těžko, když tu nejsou okna," prohlásil.
Opět se na chvíli odmlčel a jako i před tím čekal na tvou reakci. Mezi tím se ale jeho tvář konečně pohnula.
Nebo spíš, pohnulo se v ní pár obličejových svalů naznačujících sotva znatelný úsměv.
"Ale něco z toho by se určitě dalo zařídit. Snad dokonce většina těch věcí. Možná i nějaké další," připustil celkem ochotně.
"Třeba bys mohla dostat nový pokoj, trochu jiný než tenhle," zvedl ruku a opsal ní půlkruh po skoro prázdném pokoji.
"Měla bys v něm všechno, co bys potřebovala. Oblečení, sprchu, chronometr, dataped," pokračoval ve vypočítávání položky za položkou. Na některé z nich ses ptala ovšem některé tam byly navíc se vší určitostí.
"A hračky, kočka a nějaký ten výlet ven...? Ani to není nemožné. Dostala bys je později za odměnu.
Stejně jako bych ti za odměnu mohl povědět spoustu zajímavých věcí a něco nového tě naučit."

Bohužel zbývala ještě jedna věc a ta vyznívala trochujinak. Rozhodně ne stejně optimisticky, jak ty ostatní.
"K Branovi tě dovedu, ale nemůžu ti slíbit že bude takový, jako dřív. To nejspíš už ne, připustil a na vysvětlenou dodal.
"On sám se musí vyrovnat s celou řadou věcí .Zkus ho prosím pochopit. On by tě taky určitě rád viděl a mohlo by ho opravdu mrzet, kdyby věděl, že ho nechceš vidět... Kdybys nechtěla poslechnout a přijít se mnou,"
Naposledy upravil(a) Merthor dne 06.7.2015 15:49:45, celkem upraveno 1 x.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Pokoj někde ve spleti chodeb:"
Seskočila jsem z postele. Neznámý se ke mně choval relativně pěkně a já se pomalu začala osmělovat. Dokonce i na ty žluté oči jsem si pomalu zvykala.
Vy mne budete učit?
Vypískla jsem nadšením a zcela evidentně jsem se na to už teď těšila. Táta mne sice učil, ale do školy jsem z očividných důvodů chodit nemohla. A já se na rozdíl od jiných dětí učila skutečně ráda.
A co mne budete učit? A budu chodit do školy? Já bych strašně moc chtěla chodit do školy,
svěřila jsem se muži. Vždycky jsem si představovala, kolik legrace si tam ostatní děti užijí. Také bych s nimi chtěla zlobit nějakého pana učitele.
Dobrá, domluvíme se,
kývla jsem na muže a tvářila se, jako kdyby na mém souhlasu skutečně záleželo.
Budete mne učit, dostanu nový pokoj s pořádnou dekou, aby mi nebylo zima jako tady. Pokoj bude mít velké okno, plnou skříň čistého oblečení, ale oblečení musí být barevné a ne černé, jako nosí všichni kolem mne. Budu tam mít datapad s hrami. Také nechci sprchu, ale vanu. A kotě dostanu už teď, protože kotě bude odměna za to, že jsem s vámi šla,
zatvářila jsem se trošku vychytrale, protože se mi zdálo, že vyjednávání zatím držím ve svých rukou já.
A půjdete přede mnou, abych na vás dobře viděla,
dodala jsem poslední ze svých požadavků.
Budu mít všechno, co jsem chtěla, ale co ten tatínek? Musím se ho zeptat, s čím že se to musí vyrovnávat. Možná, až se s tím vyrovná, tak to bude zase starý tatínek.
Trošku jsem si prohrábla vlasy a byla jsem připravená jít s mužem z pokoje ven. Tedy za předpokladu, že neměl k mým požadavkům větší výtky. Kdyby mi odmítl dát kotě už teď, tak v pokoji zůstanu. I když kvůli vaně bych žádné komedie nedělala a spokojila bych se i s obyčejnou sprchou.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Pokoj někde ve spleti chodeb:

Přestal se na tebe dívat těma svýma žlutýma očima. Už se skoro začal otáčet zpátky ke dveřím. Tahle z profilu se od tvého táty, aspoň od toho nového v zásadě ani o tolik nelišil. Ovšem jeho trpělivost měla zřejmě někde svoje hranice.
Než jsi dokončila nový výčet požadavků, zarazil se a velice rychle se otočil zpátky.
"To jako mají být podmínky?" S těmi slovy o něco zpřísněl tím způsobem, jak mohl zpřísnět ten jeho nehybný obličej.
I ta slova samotná zpřísněla, ačkoliv rozvahu se rozhodně ztratit nezdál. Vlastně to ani nebyla pořádná otázka.
"Vymyšlené to máš dobře, Ale mmě bys podmínky tímto způsobem klást neměla. Vážně ne," ohradil se hned poté.
"Taky bych si to všechno mohl rozmyslet a nechat tě tady samotnou..." Na důkaz svých slov pozpátku couvnul ty dva krátké kroky směrem ke dveřím a ještě jeden. Teď už mu zbývalo jen zmáčknout spínač na ovládacím panelu. Jediný pohyb rukou. Dveře by se zavřely a ponechali by tě odříznutou od něj, od možnosti nějak se bavit, učit se. Zatím to stále neudělal.
"Pokud se opravdu chceš něco učit, musíš mi hlavně slíbit, že budeš poslouchat. Když něco řeknu, uděláš to. Slibuješ?," požádal tě důrazně. Pokud šlo o tvoje požadavky, zřetelněji se nevyjádřil tak ani onak. Neřekl, co ti dá, nebo co ti nedá, i když samotné, "pokud tě chceš učit," znělo tak trochu jako příslib. Kdyby ses učit neměla, nemusel by po tobě vůbec nic chtít.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Pokoj někde ve spleti chodeb:
Po první mužově otázce jsem se trošku zarazila. Teď mi připomínal trošku naštvaného tátu, když jsem provedla něco většího, nebo pokud jsem byla nějak extrémně drzá či schválně nepříjemná. Zatvářila jsem se trošku zaraženě.
Nóóó,
našpulila jsem pusu, protože kdybych řekla, že ano, určitě by neznámý nadšen nebyl a já nechtěla mít průšvih. Ne tady a ne teď. Též jsem nechtěla říkat, že to podmínky nejsou, protože by pak nic z toho nemuselo být splněno. Naštěstí žlutooký ode mne snad ani nějakou odpověď nečekal.
Ale vy ode mne také něco chcete. Ani tatínek by se se mnou takto nebavil. Chytl by mne za ruku a odvedl tam, kam by chtěl on.
Nahlas jsem ale nic neřekla. Momentálně jsem nevěděla, jak na tom skutečně jsem. A rozhodně jsem nechtěla riskovat, že zde zůstanu. Mohl mne tu nechat klidně den, týden, měsíc...
Jo,
dala jsem po krátkém váhání slib, který jsem ani vážně nemyslela.
To se teprve uvidí.
A můžu dostat aspoň to kotě, prosím? Jako dárek na přivítanou,
nevzdávala jsem se. Na tom kotěti mi záleželo úplně nejvíc. Takže jsem udělala hodně smutná očka. Dokonce jsem popotáhla i nosem. Z mírného přehánění mne usvědčovaly jen oči, které pozorně hodnotily výraz muže přede mnou.
A jak se vlastně jmenujete? Já jsem Ceana,
představila jsem se a navzdory tomu, že jsem původně chtěla, aby muž šel přede mnou, pokusila jsem se vyběhnout z pokoje ven. To abych měla jistotu, že se ven skutečně dostanu a neznámý mne tam tedy nemohl znovu zamknout. Neplánovala jsem ale na muže čekat. Pokud by to jen trošku šlo, chtěla jsem utéct rovnou za tatínkem, pro kterého jsem měla díky žlutookému více pochopení. Ačkoliv jsem nevěděla, kde přesně tatínek je, vycítit jeho přítomnost v Síle nebylo vůbec těžké, na to jsem trénink nepotřebovala. Chtěla jsem totiž zjistit, jak se cítí a a zda se už s těmi věcmi začal vyrovnávat.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Pokoj někde ve spleti chodeb:

Ten se žlutýma očima se už zase díval tvým směrem, takže se vaše oči na chvilku setkaly.
V těch žlutých očích ještě stále dohasínaly známky mužova přísného výrazu a vůbec byl pohled do nich strašně zvláštní.
Nemohla jsi přesně určit, co kromě barvy na nich působí tak zvláštně a poněkud nepříjemně.
Naštěstí ten muž neměl s tvou reakcí zásadní problém. Naopak vypadal, že je s tou změnou tvého chování opět spokojený.
Prvotní reakce ho podle všeho musela zajímat víc, než cokoliv, co bys mu mohla odpovědět.
"Dobře, potom je myslím všechno v pořádku," řekl stejným tónem, jakým mluvil před tím... Jako by tak mluvil pořád.
Dodatečně ukročil stranou dveří. Uvolnil ti tak prostor pro opuštění pokoje, ani ztratil situaci zpod kontroly.
"To kotě dostaneš, brzy, hned jak ho budu sám mít. Víš..., nejsme tady na podobná přání vždycky nejlíp zařízení,"
vyslovil se konečně ohledně toho, co jsi od něj tolik chtěla slyšet. Jako možnost získat další snadné ústupky to nevyznělo.
Ten, jehož sis pojmenovala podle jeho žlutých očí, ti už pravděpodobně slíbil všechno, co slíbit chtěl.
Mimo označení, podle očí musel ten muž mít ještě nějaké jiné jméno. Taky, že ho opravdu měl, nebo aspoň něco podobného.
"Někteří mi říkají Kestrel, tak mi tak můžeš říkat i ty Ceano, nabídl ti na oplátku.

Ven z pokoje se ti podařilo vyběhnout snadno. Kestrel už ti nestál v cestě a nepokoušel se ti bránit.
Ocitla ses na docela obyčejné delší chodbě. Panovalo v ní příšeří a tak bys pouhýma očima příliš dobře neviděla, pokud by tam tedy bylo něco zvláštního k vidění. Jenže ono tam stejně nic zvláštního k vidění nebylo. Všeho všudy ta chodba a pár dveří.
V Síle jsi samozřejmě vnímat mohla. Hlavní problém spočíval v tom, do jaké míry a v jakém rozsahu jsi v ní vnímala.
Ve chvíli, kdy ses zkusila se Sílou spojit jsi poznala, jak rozsáhlý se kolem tebe nachází prostor a na kolik menších částí je ten velký prostor rozdělený. Abys byla schopná vnímat detaily, nutně jsi musela okruh vnímání podstatně zúžit.
Věci za hranicí zúženého prostoru jako by zahaloval opar z mlhy. Nezhmotňovaly se zdaleka tak zřetelně.
Snaha utéct a soustředit se najednou, to nešlo tak docela dohromady. Síla ti ve skutečnosti pověděla jen o málo více.
Fakta se jevila následovně. Šerá chodba na obě strany někam vedla. Po celé délce z ní odbočovaly nejmíň dvě další chodby.
V tvém bezprostředním okolí se nacházely tři další pokoje. První z nich byl stejný, jako ten tvůj. Dva zbývající sloužili jako odkladiště. Nacházely se v nich hromádky předmětů běžné potřeby.
Táta se nikde v tvém okolí nevyskytoval. Zatím jsi nemohla ani znát jeho pocity, ani přesněji zjistit, kde se nachází.

Ani pokus utéct nedopadl, jak by sis mohla představovat. Kestrel ti nebránil, ale ani ti nedovolil aby ses příliš vzdálila.
"Měla bys jít opačným směrem a pak doleva. Takhle se v těch chodbách leda ztratíš," varoval tě.
Jako by četl tvoje myšlenky a nevěřil, že ho poslechneš. Stačilo mu udělat několik rychlých kroků. Dostal se těsně za tebe, srovnal s tebou krok. Pak už se ti mohl snadno držet v patách, až bys utíkala kamkoliv. Mohl jít všude, kam bys šla ty. Setřást vysokého dospělého muže, je mnohdy nelehký úkol.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Pokoj někde ve spleti chodeb:
Jakmile jsem zjistila, že kotě nakonec přeci jenom dostanu, trošku rozverně jsem poskočila, asi jako nevyřáděné mládě. Ostatně, po těch dnech, co mne nechali zavřenou v jednom pokoji a bez jakéhokoliv programu, jsem nevyřáděná byla.
Jupí!
Trošku jsem si zakřepčila s rukama nad hlavou. Žlutooký si mne momentálně získal a barva jeho očí, či přísnost v nich mi najednou vůbec, ale vůbec nevadila. Dokonce ani mírná nepříjemnost v nich nehrála žádnou roli.
Budu mít kotě! Hurá!
Jste moc hodný,
ohodnotila jsem inkvizitora, aniž bych třeba jenom tušila, že inkvizitor je všelijaký, jenom ne hodný. Při mém útěku z pokoje jsem se ho dokonce pokusila i krátce obejmout. Z kotěte jsem měla obrovskou radost. Neměla jsem ve zvyku své emoce příliš skrývat… a inkvizitor se dostal v pomyslném žebříčku popularity poměrně vysoko. Dokonce jsem ho začínala mít i ráda.

Jakmile jsem pomocí Síly vycítila, jak je tento komplex obrovský, pozměnila jsem plán.
Tatínek počká! Průzkum je důležitější!
Velikost komplexu mne trošku ohromila. Ale ne moc. S tatínkem jsme se schovávali na různých místech a některá byla veliká. Nicméně průzkumem jsem se možná až příliš zdržela a Kestrel, neboli Kastról, jak jsem ho téměř okamžitě přejmenovala, stál přímo za mnou. Pohyboval se celkem dost rychle.
Neztratím se,
odpověděla jsem s úsměvem od ucha k uchu.
Vypadá to totiž, že mne budete následovat, ať se vydám kamkoliv. Takže jsme na průzkumu, já budu velitelka a vy budete poslední živý voják z mého týmu,
odpověděla jsem trošku rozverně a pokusila jsem se rozdělit role. Kdo ví, jak dlouho jsem si už nehrála a já si momentálně hrát chtěla. Na mužův přísný výraz jsem si pamatovala docela dobře, takže jsem s od něj odvrátila. Kdyby se totiž znovu začal tvářit přísně, aspoň bych to neviděla.
Další pokoj, to znamená, že by tu mohly být třeba i jiné děti. Možná bychom se mohli kamarádit.
Teď budeme osvobozovat vězně a poté budeme hledat zásoby k přežití,
vyběhla jsem rovnou k pokoji, který byl podobný tomu mému. Po očku jsem ale sledovala Kastróla, abych byla připravená uhnout, kdyby mne snad chtěl chytit za oblečení nebo za paži. V případě, že by mne opravdu chytil, pokusila bych se bránit. Ale odstrkovala bych ho rukama a jenom trochu. Nohy, zuby... ty bych nepoužila.
Co se možného obyvatele pokoje týkalo, tak tím jsem si nebyla vůbec jistá. Soustředila jsem se spíše na samotnou strukturu okolí a živé bytosti jsem mohla přehlédnout. Ale kontrolou pomocí Síly jsem se nezdržovala, rovnou jsem vyrazila směrem k danému pokoji.
Pokud by v pokoji nikdo nebyl a Kestrel by mi to umožnil, chtěla jsem prozkoumat ještě ty dva sklady. Podívat se do případných krabic a aspoň trochu je prolézt. Co kdyby tam byly nějaké užitečné věci, které bych mohla zabavit?
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Někde ve spleti chodeb:

Na chvíli nebylo jasné, jak se Kestrel k celé věci postaví. Skutečně pořád hrozilo, že by jeho výraz mohl znovu zpřísnět.
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Jeho výraz ani hlas se nezměnily, ale na tvůj návrh se ani moc nadšeně netvářil.
Bylo nasnadě, že má úplně jinou představu o tom, kam by se mělo jí, nebo co by se správně mělo dělat.
"Každý velitel se nejdřív musí něco naučit. Pak se to některým doopravdy splní a velitelé se z nich stanou," namítl.
Zastavil se a přestal se ti držet těsně v patách. Už tě nepronásledoval a taky se zatím nepokusil přímo chytit.
To platilo aspoň, dokud ses držela toho úseku chodby se čtverými dveřmi.
Pokud jsi o to měla opravdu zájem, dostala jsi příležitost uskutečnit aspoň část svého záměru.

Došla jsi ke dveřím druhého pokoje. Tam se vyskytl jeden drobný problém. Hlavní panel dveří byl posazený trochu vysoko.
Konstruovali ho pro takové, jako byl Kestrel. S dosahem malé holky si nikde nedělali hlavu. Řešení nebylo zvlášť složité.
Musela ses znovu trochu soustředit, pak se ti nějak podařilo s pomocí Síly stisknout otvírací tlačítko a dveře se otevřely.
Dopadlo to přesně, jak jsi hádala, platila alternativa prázdný pokoj. Až na dvě věci byl stejný jako ten tvůj.
Nemohla jsi tam najít žádného obyvatele, ani kdyby ses podívala pod postel. Mimo to, jednoduchá postel se tam nacházela, tenká přikrývka ležela na svém místně, neviděla jsi ovšem už těch pár přidaných drobností kvůli hygieně a tak

Když ses otočila, zjistila jsi,že se ti do cesty za průzkumem odkladišť podruhé částečně postavil Kestrel.
Stál přede dveřmi pokoje, podobně jako před tím a jezdil očima po pokoji, jako by ho zajímalo, co tam vlastně můžeš vidět. Kestrelovi by se stačilo o maličko přesunout a celá situace by se opakovala. On by stál ve dveřích a ty bys byla uvnitř pokoje.
Jediný podstatný rozdíl by byl v jiné místnosti, v níž by se to odehrálo. Místnosti vzdálené pouze kousek přes chodbu.
O co ti skutečně jde, nebylo pro Kestrela těžké uhodnout. Vlastně jsi mu to sama skoro celé řekla.
"Tady toho skutečně není moc k vidění. Okolo žádné vězně nenajdeš. A přikrývky, pár misek nebo nějaký úklidový droid pro tuhle část..., to asi nejsou nejlepší zásoby k přežití. Nemyslíš? Co bys jako velitelka dělala s takovými zásobami...? Jak dlouho by ti umožnily přežít? Jsou místa, kde bys mohla najít daleko lepší zásoby, než tady"
pokusil se ti Kestrel vyložit situaci, jaká byla v širším rozsahu a snad ti tak i ušetřit hledání. Tvoje vlastní postřehy přitom nevyvracely, že by mohl mít pravdu. V Síle jsi do těch místností částečně viděla a z toho co jsi vidět mohla, nekoukaly žádné úžasné objevy. Ten zbytek se prolézt dal, i když bys tam asi nenašla víc, než nějakou přebytečnou drobnost.
"Myslel jsem, že ti ukážu spoustu jiných zajímavých věcí, že se podíváš do toho svého pokoje, že ti ukážu, jak se budeš učit. Taky bych tě seznámil s někým, kdo se ti bude věnovat, když budu mít moc práce. Abys nebyla sama. A já bych pak mohl zařídit ty další věci, co jsi chtěla, hlavně to kotě...," nabídl ti Kestrel místo toho znovu.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Někde ve spleti chodeb:
Kastról měl sice plnou pusinku poučování, ale to měl i tatínek, takže jsem ho příliš neposlouchala. Jen jsem přikývla hlavou, aby zaznamenal, že jsem ho slyšela. Sice to šlo jedním uchem tam a druhým ven, ale to bylo vedlejší. Mou prioritou byl nyní průzkum.
Pravda, hlavní panel byl trošku výš, než jsem čekala. Nepomohlo mi, ani když jsem se postavila na špičky.
Do banthtího zadku!
Zaklela jsem v duchu, protože táta říkal, že podobné věci nemám říkat. Prý to není hezké. Ale mě se klení líbilo. Čím bylo sprostší, tím bylo pro mne zajímavější.
Otočila jsem se na Žlutého Kastróla.
Pomůže mi?
Změřila jsem si ho pohledem, ale potom jsem se rozhodla, že si pomůžu sama. Stálo mne to jen malou chvilku soustředění. Plná nadšení jsem vběhla do pokoje.
Mám vás!
Vpadla jsem dovnitř jak velká voda, ale k mému zklamání byl pokoj úplně prázdný. Nikdo nebyl ve sprše, pod postelí, dokonce ani netrůnil na záchodě. I to jsem si zkontrolovala.
Ách jó,
povzdechla jsem si rozčarovaně. Moc bych si přála, aby tu někdo byl. Klidně i nějaký otrhanec, ale abych ho mohla s velkou slávou vysvobodit. A ono nic.
Když vězni nejsou tady, tak kdepak jsou?
Zeptala jsem se. Zatvářila jsem se trošku rošťácky, ale hned jsem se to pokusila maskovat úsměvem. Nemohla jsem přece dávat příliš okatě najevo, že jakmile to zjistím, tak stráže se mnou budou mít plné ruce práce! To se ví, že budu osvobozovat!
Díky přikrývkám bych nezmrzla. A mohla bych se jimi maskovat, pokud by byl hnědé,
odpověděla jsem Kastrólovi po pěkné chvíli dumání nad tímto problémem.
Úklidového droida bych použila na vylákání nepřátel. Začali by po něm střílet a já bych je mohla obejít a vpadnout jim do zad,
usmála jsem se. Tohle jsem moc dobře věděla, znala a používala. Tedy, ne prakticky, ale v nejrůznějších hrách na datapadu, i když mé nejoblíbenější střílečky jsem musela hrát potají. Tatínkovi se líbily snad ze všeho nejméně.
V misce bych si uvařila jídlo,
dodala jsem. Jo, miska, sůl a kus masa. Případně jenom miska a nějaká tekutina. To jsou doslova úžasné věci na uspání nějakých bestií, kolem kterých se musela má postava proplížit! Vždycky je lepší je uspat, než pořád hru ukládat a snažit se je obejít. Občas to dokonce ani nejde.
A nemohla bych si vzít jednoho úklidového droida? Abych měla osobního. Utíral by za mne prach a skládal by mi ponožky. Ty misky stejně potřebuju pro své nové kotě a z přikrývek bych si ráda postavila bunkr,
začala jsem vysvětlovat Kestrelovi, že to, co pro něho je haraburdí, pro mne jsou věci, se kterými si můžu parádně vyhrát.
Ale nechci vás zdržovat, když mi máte sehnat to koťátko! Mohlo by být bílo-hnědé? A mohlo by mít jedno oko zelené a druhé modré?
Upřesňovala jsem své přání, zatímco jsem se skoro automaticky pokusila chytit Kestrela za ruku. Už mne jeho vzezření vůbec nestrašilo, dokonce i tatínek mi připadal méně hrozivý a začala jsem se na něho těšit.
Půjdeme i za tátou? Musím mu říct, že ho mám ráda. Zdá se mi, že byl nějaký smutný, když jsem se k němu neměla jako dřív. A proč mne nemůže učit tatínek? A co když se mi nebude líbit ten, koho jste mi vybral, když nebudete mít čas? Já bych vám raději pomáhala. Co vlastně děláte? A co se budu učit? A kde to jsem?
Zasypala jsem Kestrela otázkami, zatímco mne klidně mohl odvést, kam chtěl. Za jedno kotě si mne získal. Vlastně mi ani to kotě ani nedal. Stačila mi pouhá vyhlídka na to, že ho budu mít.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

[bNěkde ve spleti chodeb:

Od chvíle, kdy ses otočila zpět ke Kestrelovi se daly věci rychle do pohybu. Nutno dodat, že se pro tebe nevyvíjely špatně.
Kestrelovi zacukaly koutky v dalším náznaku úsměvu. Tvoje otázky a rozebírání myšlenek mu asi už tolik nevadily.
Dokonce jako by ho něco z těch řeší a z toho ostatního doopravdy zajímalo. Vaše započatá diskuse tedy pokračovala.
"Vězni jsou přece ve vězení, ne?" prohlásil Kestrel s tajnůstkářskou neurčitostí a vlastně ti na první otázku odpověděl, aniž by ti umožnil získat nějaká zásadní fakta, k tomu, na co ses ho ptala. Potom následovala určitá odmlka, během níž jsi zvažovala možnosti použití některých zásob k přežití. To co tě k tomu napadlo Kestrel většinou odkýval.
"Máš skoro úplně pravdu. Akorát ne vždycky si sebou můžeš vzít spoustu věcí. Jsou situací, kdy se musíš rozhodnou pro několik málo z možností a potom raději vezmeš něco jiného, co potřebuješ k přežití víc. Vodu, jídlo, nebo zbraň,"
souhlasil s tím, co jsi mu řekla v podstatě až na drobné připomínky dospěle praktického rázu. Vzápětí tě i pochválil.
"Jsi šikovná a už teď toho dost znáš a umíš. To nám ušetří spoustu práce." poznamenal.
Kestrel sevřel tvoji ruku ve své. Když kolem ní obtočil prsty, ucítila jsi lehký, nikoliv však hrubý stisk. V tomhle ohledu to nebylo horší, než kdyby tě za ruchu chytil táta. Takto tě tvůj nový známý mohl velice snadno nasměrovat. Vedl tě neomylně.
Vůbec se nezastavil u dveří do odkladišť. Jen se zastavil a zadíval se jejich směrem, než si to skutečně namířil chodbou.
"Těch pár věcí, je to nejmenší. Ty můžeš mít kdykoliv budeš chtít. Teď bychom se s nimi jen nesli." rozhodl.
Dotaz na barvu kotěte celkem odbyl, vyřešil ho nejistým, zato přesvědčivým pokrčením rameny.
Jak ti už avizoval, zamířil spolu s tebou přesně opačným směrem, než jakým ses původně chtěla vydat ty, dál dlouhou chodbou, skoro až k jejímu konci. Nešel příliš rychle, abys mu stačila. Přesto ses nemohla příliš ploužit, nebo ohlížet.
Po cestě jsi mohla vidět nějaké další dveře, ale nemohla ses do nich podívat. Pokud by ses rozhodla sáhnout po Síle a zkoušet průzkum, zjistila bys, že je to těžší, Něco ti v tom bránilo.

Po cestě pokračoval Kestrel v zodpovídán části z vodopádu dotazů, jimiž jsi ho neustále bombardovala.
"Za tátou můžeme jít klidně hned. Máme to po cestě do tvého pokoje a měli bychom si s ním promluvit. Táta tě nebude učit, protože je tu nový. Měl by tě učit někdo, kdo se tu lépe vyzná a kdo ví všechno o tom, jak to tu chodí." usoudil.
Těsně před koncem dlouhé chodby jste zahnuli doleva. Vstoupili do další podobné chodby, jíž jste se pustil až ke konci.
Prošli jste dveřmi a dvěma dalšími chodbami, než se dostali ke schodišti a po tom jste se vydali směrem nahoru.
Byli jste o kus dál, prošli jste velkou část podzemního komplexu a Kesrel ještě nestačil zodpovědět zdaleka všechny dotazy
"Ty bys mi opravdu chtěla pomáhat? Je to od tebe pěkné, i když vůbec nevím, jestli by to šlo. Někdy je to dost náročné a taky nebezpečné. Později to určitě zvládneš... ale teď... No uvidíme, co se s tím dá dělat." přemítal. To jak by to mohlo dopadnout, zůstalo viset ve vzduchu.
Kestrel spíš jako by uvažoval nahlas a dával ti nahlédnout do vlastních myšlenek, než by ti přímo odpovídal.
Společně jste vystoupili po schodišti a kráčeli poslední úsek labyrintem chodeb, dost podobných, jako v tom nižším patře.
"Budeš se učit hodně věcí. Některé už znáš a budeš se v nich muset zdokonalit. Jiné budeš muset teprve poznat.
Jsi v bezpečí,"
říkal zrovna Kestrel. To bylo to poslední co ti stačil dopovědět, než se konečně zastavil pře jedněmi dveřmi.
Dveře vypadaly stejně, jako všechny ty dveře, co ste jich po cestě míjeli. Za nimi tě ovšem cosi čekalo.
Jednací místnost do níž Kestrel vešel a ty jsi do ní mohla hned po té nahlédnout, spojovala účelnost a do jisté míry i praktickou vkusnost. Uprostřed stála čtveřice křesel a stůl. Na konci místnosti byl další stůl a na něm několik zařízení, na předním místě kompletní holoprojekční a komunikační sada. Co bylo nejdůležitější, v jednom z těch křesel seděl tvůj táta.
Pokud jsi čekala, tátu, jaký byl před tím, musel tě ten pohled trochu zklamat. Táta byl stále oblečený v černém, obličej neměl o nic méně přepadlý ani zamyšlený. Ve chvíli, kdy jste se objevili na prahu místnosti, vzhlédl podívat se vaším směrem.
Kestrel se opřel o stůl v čele místnosti. Tobě ukázal na další křeslo.
"Ceano, pojď sem a tady se posaď,," vybídl tě..
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Někde ve spleti chodeb:
Kastrólova odpověď ohledně vězňů mne ani trochu neuspokojila. Trošku jsem se zamračila.
To vím také! Vězni obvykle nebývají v místní hospodě a nepijí tam ale!
Ale rozhodla jsem se mlčet. Později určitě budu mít dost času na samostatný průzkum a vězení dříve, nebo později objevím.
Určitě si můžu sehnat plánek a tam vězení bude vyznačené. Nebo mi to ukáže, že nemám dostatečné oprávnění a tam bych potom to vězení měla hledat. Navíc vězení bude asi někde ve spodní části budovy. Vězni nepotřebují výhled.
Přemítala jsem nad vězeňskou problematikou aspoň v duchu. Dokonce i další Kestrelovo poučování jsem příliš nevnímala. Vězení a jeho možná poloha byla daleko zajímavější. Nehledě na to, že bych strašně ráda viděla doopravdického vězně. Ti ve hře se nepočítají. Ale vězeň z masa a kostí... to muselo být přece super.
Mé úvahy ale přerušila první pochvala, kterou jsem stačila získat během okamžiku. Potěšeně jsem přikývla hlavou.
Dík,
trošku jsem zrudla. Táta mne sice chválil, ale s jinými lidmi jsem se nesměla moc bavit, takže jsem vlastně ani nebyla pořádně zvyklá přijímat pochvaly od někoho jiného, než od tatínka. Na další argumenty svého společníka jsem přikývla hlavou. Pokud jsou to maličkosti, později si jich do svého nového pokoje dotahám, kolik budu chtít.
Budu mít svého droida! Možná bych si ho mohla nějak přestavět, kdybych věděla jak.

Když jsem se dozvěděla od Kestrela, že by mne táta neměl učit, protože je zde nový, nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
Tatínek je určitě lepší než si vůbec dokážete představit. Když Revan začal bojovat s mandaloriany, také byl ve flotile nový. A jak se ho mandíci báli,
příběhy o Revanovi patřily k mým oblíbeným. Sice jsem neznala celou pravdu, táta mi o něm vyprávěl jen jako o generálovi a ne jako o Jediovi, ale to mi vůbec nevadilo. V mých očích byl velkým hrdinou.
Já bych chtěla, aby mne učil táta…,
…protože jinak budu strašně moc, ale opravdu strašně moc zlobit. Ten náhradník sám přijde a bude vás prosit, aby mne už učit nemusel.
Na chvíli jsem se zastavila a podívala se Kastrólovi do očí. Výhružku jsem ale nahlas neřekla, byť že můj výraz mohl být dost vypovídající, protože jsem se zatvářila trochu trucovitě. Kdyby mne Kestrel už jednou nesrovnal, zcela jistě bych se pokusila předvést malý hysterický záchvat, ale takto jsem byla nucená dávat si na své chování pozor. Měla jsem neblahé tušení, že by Kestrel mohl být o dost přísnější a nemuselo by to pro mne dopadnout nejlépe.
Budu vám pomáhat.Zjistila jsem třeba, že když se rozbrečím, tak toho můžu hodně získat. Byla jsem na jednom sportovním dnu a omylem mne srazil nějaký twi´lek, co tam dělal rozhodčího. Já začala brečet, i když mi nic nebylo. Dostala jsem spoustu sladkostí. Jen táta se pak zlobil, že jsem se s ním bavila a hned jsme letěli na jinou planetu,
podělila jsem se o své životní zkušenosti, jen abych Kestrela přesvědčila, že bych byla opravdu hodně dobrá pomocnice, i když jsem neměla ani tucha, co vlastně dělá. Byla jsem tak zabraná do našeho rozhovoru, že jsem si okolí vůbec nevšímala. Na to bych se musela soustředit, ale mé myšlenky byly u jiných věcí.
Možná je to nějaký špión. Vlastně to tady vypadá jak na nějaké základně. A mají tu i vězně. Je to špión!
Takže se už nebudeme stěhovat?
Zeptala jsem se ještě před otevřením dveří, když jsem pouštěla jeho ruku.

Do místnosti jsem vběhla hned za svým průvodcem. Jeho instrukce ohledně usazení se v křesle jsem se pokusila zcela ignorovat.
Ne,
odpověděla jsem Žlutookému a šla jsem rovnou za tátou, před kterým jsem se postavila. Opatrně jsem mu položila ruku na stehno. Nevěděla jsem, jestli chce Kestrel něco projednávat, a takže jsem se pokusila být první a začít mluvit dřív než on.
Jak se cítíš, tatínku? Kestrel povídal, že se musíš s něčím vyrovnávat. Co je to? Můžeme si o tom popovídat,
podívala jsem se na tátu a tvářila jsem se mírně nejistě. U starého tatínka bych se automaticky posadila do klína. I když jsem nového tatínka z části díky Kestrelovi akceptovala, pořád to byl nový tatínek.
On je Kestrel totiž strašně hodný. Budu mít kotě. Pojmenuju ho Sváča,
hned jsem hlásila. Krátce jsem se podívala do obličej táty, poté jsem sklopila oči.
Také mne bude učit. A chtěla bych, abys mne učil i ty,
pohladila jsem tátu po noze a udělala jsem k němu malý krok, abych byla k němu blíž. Srdce jsem měla sice až v hrudi a začala jsem se opět trošku bát, ale byla jsem ochotná svůj strach překonat, když to má tatínek tak těžké. Ale do klína jsem si nevlezla.
Naposledy upravil(a) Hayasan dne 03.7.2015 04:16:31, celkem upraveno 1 x.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:

Kestrel v té době už otvíral dveře, takže jak to bude s tím stěhováním, to ses dozvěděla až o chvíli později.
Nejdřív ze všeho jsi totiž poněkolikáté musela čelit očividné Kestrelově nelibosti. Pokud by si někdo spočítal, že jsi ho nikdy neposlechla, jen když ti něco řekl, k něčemu se vyzval a namísto toho volila různé jiné chování, možná by Kestrela pochopil.
"To svoje ne, by sis příště měla odpustit. Hezky se běž posadit do křesla, varoval tě Kestrel okamžitě.
Pak se náhle, jako by si to z ničeho nic rozmyslel otočil ke stolu, o nějž se před tím opíral. Cosi namačkal na holografickém setu a ten rychle zmodral. Vzniklé modré pole přibarvilo světlo v místnosti. Uprostřed pole se objevila silueta postavy.
Na rozdíl od Kestrela to byla žena, ne příliš výrazně, pořád spíš prakticky oděná. Ostatní věci se částečně ztratily v té modré.
"Tillmoren, potřebuji, abys sehnala jedno kotě. Až to uděláš, přijď sem, aby sis mohla přebrat to děvče,
pustil se Kestrel rovnou k jádru věci, hned jak hologram zablikal a objevila se na něm ona silueta ženy.
"Jak si přejete, hned to udělám," odpověděla pohotově s jistou mírou uctivosti v hlase Tillmoren. Okamžik na to už tam nebyla. Také Kestrel vypnul holokomunikátor a obrátil se rovnou k tobě, jako by ti tím říkal, takhle to má správně vypadat.

Během té chvíle přesměroval táta svou pozornost na tebe. Bylo to zvláštní, skoro jako by ani neměl takovou velkou radost, že tě tady a teď vidí. Mrzutě, jako v tom co říkal Kestrel se netvářil, spíš byl pořád takový divně rozpačitý.
"Mám novou práci, spoustu povinností a s vůbec je to celé trochu složitější. Ale s tímhle si nemusíš dělat velkou hlavu,"
promluvil nakonec, i když z něj ta slova lezla jaksi těžko a podle toho, stejně ztěžkle zněli i tón těch slov. Po ruce se táta pohladit nechal, jakkoliv při tom byl podivně neuvolněný. Pomalu natáhl druhou ruku a jako obvykle se tě pokusil pohladit. po vlasech. Jenže ani to nebylo jaksi ono, to pravé. Zrovna teď to bylo jiné než dřív a Bran si to musel dost dobře uvědomovat.
"Skutečně ti to všechno slíbil? A jak že jsi říkala, že se bude jmenovat to kotě?" zeptal se trošku nevěřícně.
Jako by po tobě chtěl, abys mu to celé ještě jednou zopakovala. To zvláštní v tátových očích teď bylo dost zřetelné.
Nato ses zmínila o učení a to už bylo jinak úplně všechno.
Táta si povzdechl a obrátil a obrátil svůj pohled od tebe směrem ke Kestrelovi. Kestrel zhlížející na tebe zvedl svůj pohled.
"Mám strašně moc jiných povinností a nevím, kolik času budu mít, abych tě mohl ještě něco učit. Nejspíš tě bude muset učit někdo jiný," odvětil táta po krátké odmlce. Ta odmlka se bohužel zdála být delší, než jak dlouhá doopravydy byla.
"Ty bys ji učit taky rád, že Brane," zkonstatoval Kestel. Nebyla to otázka, ani se tím neobracel k tobě. Bylo to prosté vyjádření situace, Opakování faktů. Kestrelovi táta neodpověděl. Jen se na něj pořád tak zamyšleně díval.
"Mohla by mít talent. Nemohl jsi udělat nic lepšího, než ji přivést sem," nadhodil do té situace kestrel.
Ani na to však táta jaksi nedokázal zareagovat. pořád byl úplně potichu.
Naposledy upravil(a) Merthor dne 06.7.2015 15:51:43, celkem upraveno 1 x.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Zamčeno

Zpět na „Dokončené výcviky“