Volání minulosti

Ostatní uzavřené projekty, MPMka a podobné ...

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
Vesgam
Učedník
Učedník
Příspěvky: 68
Registrován: 08.6.2010 16:11:01
Bydliště: Jak kdy...
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Vesgam »

Paluba lodi Aurek tactical strikefighter

"Již je to řadu let, co byl můj mistr poslán na věčnost rukou toho Temného Jediho. A jakkoliv jsem nesnášel mého mistra... věznitele... zotročitele... toho jenž mě změnil a přivedl do světa nenávisti pod vedením Temné Strany... jakkoliv jsem ho nenáviděl, jeho smrt je pro mě podivnou ztrátou.
A aby nebyla, to on dával mému životu smysl! Tedy tomu co kdysi život býval. Teď už je to jenom přežívání tvora, který nemá žádný důvod být.
A proto jsem si musel vyhledat nový smysl existence. A jakkoliv je to paradoxní, bude to právě zabití mého vysvoboditele..."

"Vysvoboditele?!
Né! Muže, který zabil mého stvořitele, mého mistra. Muže, který zničil to, co dávalo mému životu smysl! Ano, bude to pomsta, sladká pomsta..."


"Sladká pomsta s trpkým koncem... Co budeme dělat, až ho zabijeme? Pokud ho VŮBEC zabijeme..."

"ZABIJEME!"

"A pak? Budeme nadále bloudit soustavami bez jakéhokoliv důvodu a přežívat bez jakéhokoliv vyššího cíle? Když ho zabijeme, nic se nezmění..."

"Chceš ho snad chránit?! Zaslouží si smrt, to musíš uznat i Ty! A i kdyby jsme po něm nešli, co navrhuješ? Zase se bezcílně toulat?! To asi ne, co?! Máme prozatimní cíl. Sejmeme ho!"


V mé mysli se opět rozproudí dialog. Podobných jsem měl za poslední dobu spousty. A závěr je stále stejný... SMRT.

Hledím na bílé pruhy, které se míjejí kolem mne a mé lodi, něco co by mě kdysi naplnilo úžasem a dnes si nevyslouží nic jiného, než-li můj nenávistný pohled, tak jako všechno ostatní.
"Prostě bílí pruhy. Jenom stupidní bílý pruhy..."

Pruhy pomalu mizí, loď zpomaluje a pomalu ale jistě se zjevuje okolní chladný vesmír. Temný jako noc, temný jako já sám. A hvězdy, těch pár malých světlých bodů bez jakéhokoliv rozumného využití... Jako to co ve mně zbylo z Reamnada Tahitmoena, ten kousek naivního hodného kloučka, který jsem nikdy přes svou nejlepší snahu nedokázal zničit.
"Jsme tady."

Okamžitě kontroluji veškeré systémy a radar. Posléze pohlédnu na planetu, která jest budoucím pohřebištěm toho temného jediho, který byl tak neopatrný a poštval proti sobě můj vztek.
"Deme na to..."

_________________
Abyste to pochopili, moje postava je teďka trochu rozpolcená a v hlavě bojuje (červeným písmem) temnota, zlo, DS (která má skoro pořád navrch) a dobré já postavy (modře), které se nikdy nepodařilo úplně zničit, ačkoliv bylo dobře potlačeno a nyní se snaží (zatím nepříliš úspěšně) získat kontrolu.

Gnost Kohn: Nezlob se, neni v tom nic osobního, jenom sem potřeboval pro postavu dobrej důvod pro objevení se na planetě a snaha o tvé zavraždění mi připadala jako hodně dobrej důvod :D


____________
Sarka, to už nikdo nečte upozornění modera? Tak naposledy, první příspěvek končete výstupem z hyperprostoru. Příští kdo se na to vysere k tý planetě živej nedorazí, to vám garantuju.
Naposledy upravil(a) Vesgam dne 05.9.2010 17:36:48, celkem upraveno 3 x.
Opravdová moudrost je v poznání sebe samého.

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – kdesi v atmosféře

U síly. Vytřeštím oči poté co se bílé čáry změnili ve vesmír a přede mnou se otevřela vyhlídka na bouři. Okamžitě se rozeřval poplach na přístrojové desce což upoutalo na chvíli mou pozornost. Což mělo za následek chvilkovou nepozornost a poškozený kloub křídla. Kruci, to sem se zas jednou dostal do pěkné kaše. Chňapnu po řízení abych se pokusil nějak kočírovat přistání. Aaaaa. Unikne mi z úst bolestný výkřik když se řízení vyzkratovalo. Co tentokrát? proběhne mi hlavou při ukrutné ráně kterou jsem zaslechl. Podle kontrolek na palubní desce mi došlo že zhruba do deseti minut zemřu na nedostatek vzduchu.
Ne, ne, ne, celá moje práce zničená. Z tohohle se nemůžu dostat živej. Měl jsem raději letět předat svou zprávu osobně. Pak jsem poznal že může být ještě hůře. Od vstupu do stratosféry začalo jít vše z kopce ještě víc. Můj propůjčený Aurek se vznítil což mělo za následek i vznícení unikajícího vzduchu z recyklační nádrže. Má životnost se v jedné vteřině zkrátila ze zbývajících osmi minut na minutu. Aby toho nebylo málo, tak při přestupu ze stratosféry do troposféry se mi oddělilo křídlo které nevydrželo tlak nekontrolovaného pádu a odporoučelo se do věčných lovišť.

Rozumnou mysl jsem si udržoval stálým opakováním našeho kodexu.

Nejsou žádné emoce, je jen klid
Není žádná nevědomost, je jen poznání
Není žádná vášeň, je jen vyrovnanost
Není žádný chaos, je jen harmonie
Není žádná smrt, je je Síla


Stihl jsem si dvakrát zopakovat kodex když mi právě docházející kyslík s následkem upadání do bezvědomí připomněl že k životu nutně potřebuji kyslík. Hmátnul jsem rychle po ovládání katapultu a doufal že bude fungovat. Kryt odletěl neznámo kam, ale pod sedačkou se jen zajiskřilo a nic se nestalo. V zápětí po odhození krytu mi oheň ožehl tvář a tlak probíhajícího vzduchu mě zatlačil hlouběji do sedačky.
Přes plameny obtékající stíhač jsem zahlédl rychle se blížící zemi.
Tak poslední šance smířit se se silou kamaráde.
A pak se zřejmě probudil katapultační systém, protože chvíli před dopadem jsem byl z kabiny katapultován na dobrých patnáct metrů daleko. Jen jakýmsi zázrakem jsem nedopadl na žádný kámen nebo strom a vyvázl jsem jen s potlučeným tělem. Které z tvrda dopadlo na jakousi kamenou plošinu. Vybuchující aurek mě na chvíli oslepil a jeho trosky se zaryli do okolní flóry.

Bezejmenná planeta - kdesi

Pomalu jsem postavil své bolavé tělo na nohy a reflexivně jsem si sáhnul k opasku. Díky síle. Oddechnu si. Mám svůj meč. Úlevně zavřu oči a hned po jejich otevření se rozhlédnu po okolí. Kromě hořícího vraku tu není moc věcí k vidění.
Praskání ohně mě dalo by se říct trochu uklidňuje, rozhodně je to úlevnější nežli ta zuřivá bouře v okolí. Pak se zableskne a já zahlédnu dalo by se říci nedaleko kamenou strukturu zřejmě umělého původu.
Vypadá to že jsem prakticky u cíle. Musím se dostat jen poblíž a počkat na další návštěvníky. Jestli teda vůbec někdo přežil. Chudák aurek. Ohlédnu se zpět k vraku. Tak za tohle mě rada zcela jistě nepochválí. Skloním smutně hlavu. Teď už musím jen dohlédnout na to, aby tahle cesta neměla za následek jen tuhle katastrofu ale i nějaký pozitivní výsledek. Pak už jen zjistit jak se dostanu domů. Nevesele se usměju.
Domov, byl jsem blázen že jsem se sem vydal. Měl jsem se raději vrátit zpět do chrámu. Znovu jsem se ujistil že mám svůj meč tam kde má být a pomalu jsem se vydal na cestu kulhaje. Měl by jsem se dát do kupy. Zastavím jen na dobu potřebnou k soustředění a pokusu se vyléčit. Výkyvy v síle mi však povolili jen částečnou regeneraci mého těla. Dokázal jsem se zbavit kulhání a pálení obličeje, který sice zůstal ožehnutý ale již nebolel, ne však popálených rukou. Něco je špatně, nefunguje to tak jak by mělo. Tohle mi opravdu byl sith dlužnej. Nervózně se znovu rozhlédnu. Bez dopravy, poraněnej, nevim kde sem, nevim jak se dostanu domů, nevim jestli tu vůbec ještě je kdo zachraňovat, nevim kolik je tu nepřátel, nevim kolik je zde nepřátelských forem života, v síle sou výkyvy a NEVIM NIC!! Sakra.
Pomalu se znovu vydám směrem kde jsem zahlédl snad nějaké dílo inteligentních tvorů které je hlavním cílem všech. Až tam dorazím snad budu moudřejší.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – kráter ve skalách na východě

Konečně jsme nahoře! Sice mokří jako kathští psi, ale aspoň v relativním bezpečí.
oddychnul jsem si po výstupu, nebo spíš chvílemi výlezu po čtyřech k průsmyku.
A nejen že jsem mokrý jako kathský pes, ale zrovna tak špinavý. Nesnáším štěrk!
odhrnu si prameny promočených vlasů z obličeje a nasadím naštvaný výraz.
Jak je na tom loď? Byla na tom bídně ještě předtím, než ji pohltila suť.
neště naštvaněji odpovím.
Chceš do mne vrtat, co? A jde ti to excelentně! Ale počkej, titul temného pána bude stejně můj!
Ucítím, jak mnou projela vlna Síly. Surová, bestiální vlna energie temné strany.
To snad ne, tahle cesta je slepá! A ruiny jsou úplně opačným směrem!
Musíme se vydat zpátky. Tentokrát to aspoň bude z kopce.
Pokud bychom totiž měli čekat, mohlo by to trvat klidně i několik dnů, než by se bouře uklidnila a tolik času my nemáme.
Mistrovo zlostné zahučení mi napovědělo, že z mého návrhu není zrovna nadšený, ale v mžiku se znovu rozběhl a já se vydal za ním.
Když už tam máme cestu, mohli bychom zkontrolovat tu loď.
Narovnám si za běhu kápi, která mi spadla přes oči a já kvůli tomu málem uklouznul na mokrém kameni.
Trocha pohybu neuškodí, ale tohle sprintování po vlhkých skalách už mne přestává bavit. Pokud bude loď provozuschopná, mohli bychom nastoupit do lodi a přiletět až k ruinám. Ale podle těch ran kamene o kov soudím, že provozuschopná nebude. Ikdyž musím uznat, že tyhle Chaos Fightery opravdu něco vydrží.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Ki
Učedník
Učedník
Příspěvky: 136
Registrován: 27.8.2009 15:23:21
Bydliště: Malachor V,Trayus academy

Příspěvek od Ki »

Bezejmená planeta, někde v lese

Sakra, jak se mám k tej sošce dostat, když sem nedaj ani turistický značky!
Odmítal jsem si přiznat, že jsem se ztratil a prostě šel dál.Neušel jsem ani tři metry a ležel jsem na zemi.
Zatraceně!To to tady nemůžou posekat?Jak se mám takhle dostat včas na tu párty?
Po dalším zakopnutí se ve mě probudily mé sithské stránky a porost jsem likvidoval mečem.Avšak po čtyřech seknutí se mi jakoby vytratila veškerá energie a spadl jsem na všechny čtyři.
Co to k sithu....to tu dejchám místo kyslíku rajskej plyn?
Opřu se o Rebellion a pokusím se vstát.Znovu však skončím na zemi.
Vždyť se takhle na tu párty nedostanu.
Nával slabosti začínal nabírat na Síle (tedy na na síle) a rázem jsem se z polohy vkleče dostal do polohy ležmo.Něco jakoby mi říkalo, že jsem v nebezpečí.To mi přišlo docela podezřelé, neboť jsem nikdy nic takového necítil.Za asistence meče jsem se doplazil k nejbližšímu stromu.Opřel jsem se o kmen a chvíli odpočíval.Začala se mi vracet původní energie.Rázem se znovu vrátil ten hlas,co mě před chvílí varoval před neznámým nebezpečím (jenž se zatím nikde neukázalo, což mi taky přišlo divné) , ale tentokrát mi radilo rozhlédnout se kolem.
Chodím v kruhu, tohle místo jsem už viděl pětkrát.
Abych onen hlas zahnal, podíval jsem se po okolí.Hlas zmizel.Bouře však neustupovala.Na planetu padla tma.To už jsem byl na nohou, meč na zádech a pohrával jsem si s rukojetí světelného meče.Pobrukoval jsem si oblíbenou píseň.
Klap..bzzzzz
Zaparýroval jsem aktivovaným světelňákem,dvakrát jsem seknul zešikma (jednou z každé strany), předvedl piruetu, bodl za sebe a před sebe.Zůstal jsem stát, čepel meče se téměř dotýkala země.Volná levá ruka ukazovala k nebi.Zvednul jsem hlavu.
Tahle párty bude pořádnej odvaz!
chvíli jsem pokračoval v cestě a svítil si mečem.Nakonec mě přemohla únava a opřen o strom jsem odpočíval.Po zhruba čtvrt hodině jsem na pár minut usnul.
I´m not an sith apprantace, I´m a marauder, sith marauder.
- "Deathrunner"

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – mýtina na západě

Po nějaké době třídění věcí na použitelné a nepoužitelné se na obě hromady podívám. Hromada použitelných je sice menší, ale významově je i tak dost.
Takže bych odtud asi měl rychle vypadnout, určitě nejsem sám kdo to slyšel nebo viděl. Ikdyž... kdo by vylézal v té bouřce
Posbírám potravinové balíčky a medpack, popřipínám je a uvážu si je všude kolem pasu, kde bude místo a potom se pomalu odeberu k východu z lodi, kterým jsem přišel... Po dvou krocích se ještě otočím a lapnu nějaké menší nepoškozené záznamové zařízení, radši dvě, podle toho kolik budu mít místa po kapsách na opasku. Když odcházím, tak bedlivě pozoruju okolí, aby se nestalo znovu moje čelo.
Vylezu z lodi a torchu se porozhlédnu, na první pohled se pro mě v okolí nic významě nezměnilo, ale zdání může klamat.
Podívám se do lesa okolo sebe a zapřemýšlím kudy bych se mohl tak vydat.
Tohle bude dlouhej výlet...
Pomyslím si, načež se pousměju a levou rukou sevřu jílec meče na zádech, ale za několik sekund ho pustím a pravou rukou chytím světelný meč, neodepínám ho, jen ho držím pro případ, že by byl potřeba... přece jenom zažehávat ho zbytečně je zatím k ničemu.
Hehehe.... zatím k ničemu..pravda... zatím..
Řeknu tíchým polohlasem a vyjdu..... směr..... les.



Vesgam: mě to nevadí, rád se s tebou poměřím... jsou dvě možnosti...Aut vincere aut mori, já bych radši vyhrál :D
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Elinor Yall

Příspěvek od Elinor Yall »

Bezejmenná planeta, severní planiny

Konečně jsem přišel zase k sobě.
Matně jsem si uvědomoval, co se stalo, jak se stalo, a v zásadě mi nedělalo problém to akceptovat.
Průšvihy se stávaly a stávají a budou stávat - a od setkání s duchem Fianthara Lorneho mě jen tak něco z míry nevyvedlo. Ony takové průzkumy na planetě, kde se vás snaží zabít banda (pseudo)sithských (pseudo)archeologů a navíc vás sleduje tisíce let mrtvý temný Jedi snažící se vás využít k vypuzení verbeže, co mu z hrobky dělá Nar Shaddaa, člověka doopravdy psychicky připraví na leccos.
Ačkoli - na takové probuzení se pár metrů od dospělého rancora zrovna ne dostatečně.

Přesto se mé pocity při pohledu na rancora daly nejlépe popsat jako úžas a úcta před majestátním dravcem.
Strach v nich paradoxně nebyl, sice zvíře je zvíře a tedy může jednat nepředvídatelně, a navíc jsem mu vnikl do teritoria - což JE objektivní důvod k tomu se bát -, ale Fred se mnou zatím zřejmě žádný problém neměl. Mohl mít výjimečně dobrou náladu, být přežraný, nebo prostě být zvědavý, co se mu do nového objevilo v brlohu... a nebo se dokonce chtít spřátelit.
Ta poslední varianta mě zaujala.

Žádné ochočování! pomyslel jsem si, ale také si uvědomil jednu ošklivou věc. Když jsem nějaké zvířátko pojmenoval - o ochočování bylo zpravidla rozhodnuto.

"Hm... ahoj," přiměl jsem se po chvíli říct co nejvíc uklidňujícím tónem, přece jenom, nerad bych, aby se rancor cítil nějak ohrožovaný vpádem nenadálého vetřelce do svého teritoria. Rozhodně nebyl zvyklý na přítomnost člověka, takže snaha působit co nejklidněji. Zároveň jsem se na něj snažil působit v Síle tak, aby se jednak necítil ohrožen, ale také necítil potřebu ohrožovat mne. Rovněž jsem se ho snažil víc a hlouběji vnímat, jemně, nenápadně ho tak také pošťouchnout k tomu, aby mě přestal vnímat jako potencionální žrádlo, ale spíš přátelsky naladěnou osobu - a abych k němu mohl přijít ještě kousek blíž a podrbat ho.

S kathskými psy to šlo - tak proč by to nemělo jít s rancorem?!?

--------------------------------------
nešlo odolat - s tím, jak mám nastavený Joscelinův charakter :D

Uživatelský avatar
R.O.F.L
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 497
Registrován: 23.3.2008 18:50:45
Bydliště: Kdesi v předaleké galaxii, kde mozky v hlavě nenosili
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od R.O.F.L »

Neznámá planeta – severní planiny:

Možnost, že se uprostřed planiny propadnu do nějakého podzemního tunelu, nepatřila zrovna mezi ty očekávané. Následný pohled z očí do o něco více očí se ale dal dříve či později očekávat. Když už ale těch očí bylo mnohem, mnohem víc, raději jsem nad tím přestal přemýšlet a jednal.
Tvorové byli totiž velmi vyděšení mým náhlým objevením (tedy, ne že by to lišilo od toho, kdyby na mě byli rozzuření, protože výsledek by byl stejný - celé stádo by se totiž tak jako tak přehnalo přese mne) a jali se do zběsilého úprku mým směrem. Rychle jsem sebral všechny síly (včetně té s velkým es) a vyskočil zpátky na povrch.
Záhy po krátkém oddechnutí jsme si uvědomil jednu věc - a to že kufřík se zásobami zůstal dole, což mělo nejspíš za následek jeho rozdupání kopyty/tlapami těch tvorů. Když jsem ho, respektive to co z něj zbylo, vytáhl zpátky na povrch, můj předpoklad se ukázal jako správný. Jediné co se ukázalo jako nezničeno bylo paradoxně zrovna to, u čeho by poškození zas moc nevadilo - malý kufřík s výživnými vitamínovými kostkami.
Pech.
Zasmál jsem se nad tímto faktem, jednu kostku hodil do úst a opatrněji vyrazil původním směrem.
,,Není záludnějšího nepřítele, než sebe sama."
Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Den se pozvolna přehoupl do odpoledne, ne že by to v táboře bylo nějak poznat, nebo to někoho zajímalo, obloha se stále držela temnoty a jiskření a všichni ji pilně pozorovali. Ne že by se jim pohled na majestátní bouři, nebo na planoucí pruhy lodí snášející se k zemi, nějak líbil, spíš prostě jen nemohli odtrhnout oči. Kapitán Rasata nyní usazený v křesle na horní rampě, tvořící teď chodbu druhého patra, pomalu popíjel pálenku, jeden z výtvorů posádky v tomto světě, a hledal v mysli aspoň nějaký záchytný bod, nějakou naději v tom co bylo za okny.
Už jich ubývá. Ano první vlna končí. Ano první vlna... budou další a ti přiletí až bouře odejde. Musí... tohle je přece poklad vesmíru. Až se setmí...
kapitán na moment zaváhal
No jo.. vlastně nevíme jak jsou daleko. Poslat tam muže je riskantní, bouře potrvá několik dní nejmíň, přišla ve dne... takže se bude dnů držet a hledat je v noci je k ničemu.
Kapitán naprázdno udeřil pěstí do opěrky sedadla.
Ksakru... no jestli nejsou úplný blázni, tak někam zalezou. Až se to tu uklidní, tak je najdeme. Snad bude ještě někdo naživu.
Kapitán si suše oddechl a upil pálenky, pomalu se ustaraným pohledem zahleděl oknem a opřel se zpátky do sedadla.
Aldare pomoz jim...
Zašeptal nakonec modlitbu do prázdna a jeho slova se vytratila do ticha.

Bezejmenná planeta – vysoká orbita (Vesgam)

,,Deme na to"
Zaznělo tichem kabiny stíhače přesvědčivým hlasem Reamnada Tahitmoema, dalšího z nic netušících návštěvníků odhodlaných stanout na povrchu neznámého světa. Jeho příchod trochu ironicky provázela již od počátku série nešťastných náhod o níž neměl Ream ani ponětí a jež právě mířila k vyvrcholení. Tou nejhlavnější roli v této hře osudu sehrály inerciální tlumiče a jeden hloupí zkrat, nebýt totiž jejich přičinění, všiml by si Ream hyperprostorových turbulencí vyvolaných bouří a již dávno by vystoupil z hyperprostoru. Bohužel se tak nestalo a jeho vynoření, tak jak měl ve zvyku, takřka v atmosféře a tudíž jen těžko zachytitelný se mu málem stalo osudným. Jistě, vynořil se jen na deset kilometrů od vrchní atmosféry a tudíž s krásným výhledem na planetu, ale zároveň uvnitř pásu statického náboje přechodu bouře a vln Síly chránících atmosféru. První tuto skutečnost pocítil stíhač, po plátech čumáku Aureku přeběhli jiskry zanechávající za sebou očazení, následná vteřina věnovaná tichému zaklení byla tím jediným co šlo udělat před tvrdým dopadem blesku do stíhače. Aurek se zazmítal pod náporem blesku a Ream se zatajeným dechem sledoval uražení několika vnějších plátů na křídlech. Následující sekundy naplněné zoufalým sledováním drobícího se pláště lodě a jiskření jejích systémů se nekonečně protáhly, ale ani konečné vysvobození nepřineslo úlevu, vnímání světa se totiž vrátilo díky narůstajícímu a neodbytnému pocitu tepla obklopujícího Reama, ano atmosféra a gravitace dělaly své. Aurek řítící se k povrchu doutnající čarou, jak běžný výjev posledního dne a přeci nevšední.
Ream toho mnoho nevnímal, jeho schopnost chápat byla rychle potlačena vjemy snadněji vyhodnotitelnými.
,,Teplo" ,,Horko" ,,Žár" ,,Náraz" ,,Chlad!"
Ano chlad, myšlenka tak děsivá, tak vtíravá. Vzpomínka na tolik mrtvých těl, chladných těl. Chlad, něco co samo okamžitě donutilo vrátit mysl k vědomí.

První rozhlédnutí mnoho odpovědí nepřineslo, vlastně nepřineslo ani rozřešení oné neodbytné otázky vlastní smrti.
Tma! Všude je tma! Tma a chlad!
Teprve první pohyb přinesl odpověď, odpověď neúplnou přesto uklidňující. Malý pohyb nohy dokázal vrátit řád do celého Reamova vnitřního vesmíru. Ten zvuk byl jako boží zvolání.
Šplouchání... Voda... Led!...
Myšlenky začaly vířit a konečně přišly s odpovědí. Ano, Aurek skončil zapíchlý v tunelu sněhu skoro půl kilometru pod zemí, tak hluboko že si ani světlo, bylo-li by ho nahoře dost, nenašlo k němu cestu. Ream rychle se navracejíc k příčetnosti rychle nahmatal to nejdůležitější k čemuž se celou myslí upínal.
,,Luma!"
Jemné otočení a všechny otázky byly zodpovězeny, pohled na zcela zničený čumák Aureka, na krev pomalu se řinoucí z tržné rány na levém spánku, na tunel sněhu obklíčený jemnou ledovatkou zatavenou teplem dopadající lodi, na vodu zpola zaplňující pilotní kabinu, to vše poskytovalo všechny potřebné informace, mimo jediné. Jen jemný dotek na stěnu bořící se do jejích útrob ti řekl víc než celý pohled kolem sebe a tvrdě vepsal do tvé hlavy neodbytnou otázku.
No to se povedlo! Jeden tě udrží při životě a ty se neumíš ani včas odlepit od sedadla. Teď se ukaž chytráku, mocnej Sithe, jak nás odsud dostaneš, když se to sype jak ty.

Bezejmenná planeta – pohoří na východě (Shisco)

Podobně rýpavá debata se odehrávala i jinde, Eresis Trocano a jeho mistr si jí krátili chvíli před pokračováním v cestě, tedy přesněji než rozhodnou kudy. Mladý Eresis chtěl zkontrolovat loď, což by byl dobrý tah nebýt bouře barvící skály úžiny do všemožných odstínů duhy, to mistr byl v této otázce mnohem pragmatičtější, především díky jasnému uvědomění jež jeho žáku uniklo, před chvílí když chránil oba štítem před padajícím kamením, olízl štít jeden ze slabších pramínků z bleskové střechy úžiny. Nápor jaký vyvolal stál mistra neskutečnou dávku energie a díky tomu si byl teď také jist, že jediný dotek tohoto blesku vymaže kohokoli z nich z galaxie, proto nyní obracel pozornost ke korytu mezi úžinami.
Pořád lepší to obejít, než riskovat kůži v úžině. Jestli si chceš hrát na kathského psa tak do toho. Já počkám na druhé straně na tvého ducha.
Mistrovo ukončení debaty bylo mistrovské, při představě probíhání úžiny bez ochrany štítu byla odpověď jasná. Mistr na ní ani nečekal a hned se hbitě vrhl ze stěny dolů, do koryta dopadl asi dva metry nad jeho dnem a zbytek jel, no on by jistě řekl že skluzem po nohách, ale tlumené zaklení a zvuk sunoucího se pláště vypovídal o přesunu po úplně jiné části těla. Nicméně dna dosáhl, se stále ještě planoucím pohledem se ohlédl tvým směrem a pak se hbitě vydal korytem podél skály po pravé straně svítíc si pomocí Síly v očích. Po chvíli se přeci zastavil a na moment se zahleděl na okolí, teprve teď si uvědomil neuvěřitelnost tohoto místa. Celé pohoří pod tímto pohledem zářilo a nejen to, ono zpívalo, celým pohořím se linula Síla odrážející se v jeho útrobách.
Krystaly!
Mistrova slova zazněla do ticha se slabou ozvěnou.
Všude jsou tu krystaly! Takové bohatství!
Mistr pomalu došel ke stěně kráteru a něco oprašoval dlaní, poté se mu prudce rozšířily zorničky a mlčky zalapal po dechu. Nakonec se od místa přece odklonil a pomalu se plně zadumaný do otázek vyvolaných novým objevem vydal dál. V místě jeho průzkumu za ním zůstal jen zlatě se blyštící obnažený krystal ve skalní stěně.

Bezejmenná planeta – les na jihu (Ki)

To Dante "ukrytý" v lesích na jihovýchodě používal způsoby osvětlení mnohem jednoduší, jeho světelný meč. Za pomoci této improvizace se vydal opět na pochod směřující směrem podle něho vedoucím k troskám. Coby zdroj světla byl meč asi tak účinný jako občasná luminiscence rostlin okolo, což nebylo mnoho, navíc jak se ukázalo nebyla ona slabost jež mu dala tak zabrat před chvílí ani zdaleka pryč. Sotva jeho meč projel trsem neprostupné houštiny jíž se prodíral vrátila se v plné síle i s varováním. Tentokráte nezbývalo Dantemu už tak zesláblému, než se odbelhat k nejbližšímu stromu a tam si řádně odpočinout, po pár minutách Danteho přemohl spánek.

Danteho klidné rozjímání by možná trvalo celou noc, nebýt náhlého záchvěvu Síly, tedy on to nebyl ani tak záchvěv. Málokdo by totiž řvoucí poplašnou sirénu přitisklou k uchu bral jako záchvěv, a tento vzkaz Síly se jí vyrovnal. Dante takto mile probuzen jen stěží postřehl že padla noc, co však vnímal velmi zřetelně byly zuby, ano zuby a také jazyk, a vlastně i to všechno okolo. Před jeho právě se otvírajícíma očima nabírala totiž spolu se světem ostrých tvarů i rychle se zvětšující tlama. Dante se jen taktak stihl odkulit stranou, když se do kmene o nějž byl opřen zahryzly tesáky neznámého tvora. Letmí pohled ho přesvědčil že jde o jakéhosi černého psa velikosti nerfa se žlutě žhnoucíma očima jenž si právě našel večeři.

Bezejmenná planeta – pláň mezi lesy na západě (Gnost Kohn)

Ano lesy tohoto světa skrývala mnoho krásných stvoření, s jedním z nich se právě seznámil i Woolrett Ralatt. Scéna to byla vskutku pozoruhodná, klidná pláň ukončující houštiny lesa z nějž se právě prodírá mocný temný Jedi hnán žlutomodrým oblakem, bzučícím a míhajícím se všude kolem. Temný Jedi hnán tímto zběsilým rojem asi deset centimetrů velkých krevsajících létajících broků, zamířil přímo k vodní ploše na pravé straně planinky. Planinou otřáslo hlasité šplouchnutí a Maim tak okusil uklidňující chladnou hlubinu místního jezera. Málokdo z nás si teď umí představit, jak rád Maim byl že ho v této výjimečné bitvě nikdo neviděl a to vše kvůli jedinému plácnutí, jedinému reflexivnímu pohybu, jedinému mrtvému brouku v hlubinách lesa. Ani Maim s jistotou nedokázal říct kde se vzal zbytek, prostě tam byl a než se nadál vrhl se na něj, miliony tvorů. Obří oblak kousavých sosáků bažících po pomstě mrtvého druha.

Ani teď potápějíc se v jezeře si nebyl jist co se stalo, ale jistý si byl jedním, to hejno tam je. K ověření stačilo se jen na okamžik vynořit, jen krátká výměna vzduchu Maima okamžitě ujistila o jejich přítomnosti.

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně (Elinor)

Narozdíl od Maima, jehož výstup se bez hlasitého komentáře neobešel, bylo v jeskyni kolem Joselina ticho, hrobové ticho. Náhle to ticho protnul tichý laskavý hlas.
"Hm... ahoj,"
Rancorovi zablesklo v očích jiskrou teritoriální nadvlády, ale takřka okamžitě se opět uklidnil a dál jen tiše ale upřeně hleděl na vetřelce. Joselin snažíc se situaci trochu uklidnit začal vysílat v Síle tolik signálů za něž by se nemusela stydět menší planeta. Během chvíle se tak jeskyně naplnila vlnami empatie, jež chtě nechtě začala tvořit jakési spojení mezi Jedim a šelmou. Rancor, očividně právě nehledající soupeře ani večeři, se podle všeho snažil jen zbavit neznámého vetřelce aby se nemusel mýt na pozoru, proto když zjistil Joselinovo rozpoložení, snadno akceptoval jeho přítomnost. Dokonce po chvíli zašátral kdesi ve svém rohu jeskyně a před Joselina dopadla polookousaná kostra jakéhosi tvora velikosti Aureku. Situace jež tak nabírala na klidu se prudce zvrhla ve chvíli kdy se do stropu jeskyně tvrdě zarazil blesk, jehož jiskření se prohnalo i po vnitřní straně stropu jeskyně. Rancora to vyděsilo k nepříčetnosti, prudce se skrčil chráníc si hlavu pařáty, vzápětí uchopil ohromnou kost, výhružně zařval, čemuž akustika jeskyně velmi pomohla na hlasitosti, a do dosud jiskřícího stropu jeskyně začal onou kostí bušit jako o život nehledíc na Joselina nyní zasypávaného kamením odpadajícím z jeskyně i úlomky kostí z Rancorova kyje.

Bezejmenná planeta – severní planiny (R.O.F.L.)

Ani Ryen Avery nebyl oním bleskem nijak nadšený, tedy zrovna ten blesk co viděsil ono ohromné stvoření v jeskyni mu příliš nevadil byl od něj ještě vcelku dost daleko, ale jeho bratříčci jež se začali po pláních probíhat ho donutili k zalitování že nezůstal v té díře se stádem. Byl blesky totiž donucen aby k dnešním sportovním disciplínám mimo skoku do výšky a hloubku, přidal i běh a bohužel i slalom. Jaká byla jeho úleva když konečně dosáhl bodu svého zájmu, Jedijské stíhačky, snad nejde ani vypovědět. Stejně tak ani to co následovalo když zjistil v jakém je stavu a samozřejmě že je prázdná. Když pak uslyšel jiskřivé švitoření oznamující blížící se blesk, bylo to jen potvrzením skvělého dne jenž právě zažil.

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Svým způsobem nejlépe na tom byl Roger Snipe, tedy mimo puzzle na místě jeho stíhače. Sám se nacházel na dohled od ruin a dobře si vědom jejich významu k nim mířil, jak se však brzy prokázalo nebyla situace zase tak lehká.

Okolí mu sice tvořila kopcovitá skalnatá krajinka sem tam pokrytá trsem trávy, ale skály byly oblé a obroušené větrem, větrem dost silným jak Snipe sám už zjistil. Místo navíc bylo ponořené do hlubin okolní krajiny a tak poměrně netknuté okolo zuřící bouří.

Soustředěnou chůzí však strávil několik posledních hodin a nezbývalo než konstatovat že ruiny se nikterak nepřiblížily. Jak to bylo možné zjistil ve chvíli kdy za dalším kopcem nalezl trosky, trosky dobře známé, patřící jeho stroji.

Bezejmenná planeta – pohoří na východě (Darth Unar)

Ani Vilce si pohostinnosti planety příliš neužil, vlastně skoro vůbec. Ve chvíli kdy se vzpamatovával z přistání a snažil se zjistit jak je na tom Arrik, odloupl se plát ze stropu jejich lodi a poslal ho zpět do říše snů s velkou boulí na památku.

_________________________
I tohle kolo má volné pořadí.
Zprávy:
Pro případné nově příchozí: Stále platí abyste první příspěvky končili výstupem z Hyperprostoru.

Elinor Yall

Příspěvek od Elinor Yall »

Bezejmenná planeta, severní pláně, Fredovo doupě (Joscelin Argent)

Když se se mnou Fred rozhodl podělit o svou večeři, napadlo mě, že mám vlastně vyhráno.
Omyl.
Jestli se mi zdejší bouřka nelíbila předtím, než jsem nějakým způsobem vpadl do rancořího doupěte, teď se mi líbila ještě mnohem, mnohem míň. Přišla ohlušující rána.
Poplašeně jsem se sebou trhl; hluk, který úder blesku udělal, rozhodně mým uším nesvědčil a o rancořím sluchu šlo říct to samé.
Jenže zatímco já se musel spokojit se zacpáním uší a přikrčením se, Fred to řešil kapku choleričtějším způsobem.
„To chceš udělat střešní okno?!“ vyjeknu a na poslední chvíli uskočím před vlnou kamení. Reakce je to spíš instinktivní, než co jiného, protože vzápětí si zvrtnu nohu na něčem, co předtím bylo „tradičním rancořím nepořádkem“, konkrétně nějakým odpadlým zbytkem potravy, který se ještě nestačil rozkládat. Nicméně ať už to bylo skutečně cokoli, pád na zem mezi kostřičky nebyl zrovna nejměkčí.
Ale to už ze stropu padaly další šutry, vše za doprovodu rancořího řevu a pochybného světélkování.Okamžitě jsem se převalil stranou do bezpečnější zóny, nebo jsem se o to alespoň pokusil, než jsem narazil na cosi připomínající páteř s ještě se ježícími zbytky hrudního koše, od odhadu to patřilo čemusi rybímu. Kosti zapraskaly a část z nich mi skončila zabodnutá v lýtku.
echuta!
Zatímco jsem si v duchu opakoval vcelku rozsáhlou slovní zásobu vhodnou pro komentování této výpravy, nezbylo mi než se zvednout, doklopýtat (bez ohledu na padající balvany a létající kousky Fredova kyje) ke stěně jeskyně do míst, která byla pro Fredovu velikost nevhodně malá a pro kamenopád příliš vzdálená od epicentra, načež jsem se opřený zády o stěnu sesunul na zem.
Nebylo mi zrovna nejlíp, cítil jsem se vyčerpaně a s výjimkou světelného meče se mi podařilo přijít o prakticky všechno vybavení. A s výjimkou Aureka, ale ten půjde vyhrabat... hóóódně těžko.
A navíc mise byla v tahu. V tahu ne – dokonale v háji.
Působilo to vcelku depresivně, zvlášť když světelné ani zvukové efekty neustávaly.
To už bylo lepší se snažit dostat úlomky z rybích žeber z nohy a zjišťovat, kde je z téhle jeskyně cesta ven...
…!!!...
V hlavě se mi objevila představa, co se mi vůbec nelíbila, mnohem víc než představa to byla obava, která ve mně zalarmovala veškeré rezervy.
Tak tak jsem odolal chuti zase vyskočit na nohy a nějak se doklopýtat k východu z jeskyně a vypadnout, dokud to je ještě možné. Jednak bych si spíš uhnal otřes mozku č. 2, jednak...
Soustředil jsem se na rancora, respektive na jeho rozrušenost.
KLIIIIIID!
Je to jenom pitomá bouřka.
Dělá randál... ale v zásadě se není čeho bát.
Tady jsi v bezpečí.
Ale jestli tu jeskyni zdemoluješ a zabarikáduješ si vchod, tak budeš v pasti.
Uklidni se.
Všechno je v pořádku.

Otázkou bylo, co s ním tahle představa udělá, ale předpokládal jsem, že by alespoň mohl přestat mlátit kyjem o strop a strhávat dolů další a další kameny.
To jsou ty radosti s čtyřnohou zvířenou.
S touhle myšlenkou jsem se stáhl ještě hlouběji ke skále a usoudil, že moje vlastní starosti se budou řešit, až na ně dojde řada. Tedy až skončí bouřka, protože do té doby opustit Fredův pelech by byla mnohem víc sebevražedná akce – než ve Fredově pelechu zůstávat.

Uživatelský avatar
YavineCzek
Učedník
Učedník
Příspěvky: 72
Registrován: 07.2.2009 15:47:06

Příspěvek od YavineCzek »

Coruscant Oběžná Dráha

Chlapy slysely ste to prej donesly nejakou sošku z neproskomanejch oblasti.. a prej že tam může letět kdokoliv co si o tom myslíš ty Darwine ? (Darwin je můj první důstojník výtečný sniper a často mi dává blbé rady) no ja myslim že to je dobrý nápad ale že prý se tam ztratila spusta lodí aby tak nedopadla i Eurip Star (jméno lodi) však to znáš už taky neni uplně nejnovější ... po chvilce zamišlení kdy jsem přemýšlel jestli stojí za to skusit štěstí nebo smůlu POSÁDSKO HOVOŘÍ KAPITÁN TÍMTO LETÍME PROZKOUMAT NEPROZKOUMANÉ !!!

Hyperprostor
při letu Eurip Star jsem sledoval hvězdy jak jen prolítají okolo a vzpomínal na staré časy s touhle křehotinkou... a zničeho nic mě vyrušil poddůstojník Kerli(umí se výtečně schovávat a dokáže výtečně zacházet s blasterovopu karabinou) který mi byl hodně sympatický protože se narodil na stejné planetě jako jä kapitáne rád bych pohovořil o zacvičení těch 20ti nováčků které jste včera na Coruscantu naverboval na coruscantu sem naverboval kolem 50 čerstvé krve tědlech 20 bylo nejmladš řekl jsem mu něco v tom smysklu že se o to postaram a pak za mnou přisel druhý důstojník Elrith (vynikající bojovník s dvěma vibro čepelema) který mi řekl že se mám připravit k výstupu z hyperprostoru.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – pohoří na východě (Eresis Trocano)

To neznělo hezky.
okomentoval jsem s až nepřirozeně ledovým klidem v hlase ohlušující ránu hromu, který zřejmě udeřil pár metrů od nás.
A tohle už vůbec ne!
procedím mezi zatnutými zuby, když udeřil o trochu slabší znova, jen s tím rozdílem, že do nás a že nebýt mistrova Silového štítu, zřejmě bychom následkem toho zásahu vysublimovali. Mistra očividně potlačení zásahu natolik vyčepalo, že už nebyl schopen se na štít nadále soustředit.
Bezva, a jsme bez ochrany! Někdy si říkám, že mne měl radši nechat jako malého smrada shnít na Nar Shadaa.
Pořád lepší to obejít, než riskovat kůži v úžině. Jestli si chceš hrát na kathského psa tak do toho. Já počkám na druhé straně na tvého ducha.
setřel mne mistr opravdu mistrovským způsobem.
To je fakt, musím uznat, že tentokrát má pravdu. Co? Co si sakra myslí, že dělá?
pozastavím se nad mistrovým střemhlavým skokem z útesu.
Tentokrát vypadá, že ví, co dělá. Tak proč se nevydat za ním, když už jsme tu jednou spolu?
následuji mistrův příklad a skočím za ním dolů s takovou elegancí, jakou mi jen vlhké kamení pod nohama dovolí.
Není nad důkladnou masáž sedacího svalstva. Že ano, mistře?
zareaguji dole na způsob jeho přesunu, čímž mu částečně vrátím jeho rýpání v průsmyku, ale okamžitě toho nechám s objevem obrovského množství krystalů.
Cítíte to také? Tohle místo je plné energie temné strany Síly. Úplně ji slyším, jak ke mně šeptá. Jako přetékající pohár, který přímo vyzívá: Napij se. Napij se!
přejdu s těmito slovy blíž k mistrovi a dotknu se rukou zlatavého krystalu, který mistra tolik upoutal ještě více, než ostatní.
A JÁ SE NAPIJU !
zakřičím z plných plic do skalních stěn, čímž vznikne hrozivě znějící ozvěna a pokusím se vstřebat množství té energie do sebe.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Ki
Učedník
Učedník
Příspěvky: 136
Registrován: 27.8.2009 15:23:21
Bydliště: Malachor V,Trayus academy

Příspěvek od Ki »

Neznámá planeta, kdesi v lese

Konečně chvilka klidu.Schrupnu si.Musim mít dost energie na tu párty.
Sundal jsem meč, položil ho vedle sebe a opřel jsem se o kmen nejbližší stromu.Zabral jsem takřka ihned.Své oblíbené činnosti jsem však neměl užívat dlouho.Opět se totiž potvrdilo staré přísloví, "kam sith nemůže, tam nastrčí čokla".Nejprve jsem uslyšel praskání větví a pohyb v houští.Ignoroval jsem to.Vzbudilo mne až zavrčení.Otevřel jsem oči.Právě včas.Koukal jsem se do tlamy jakéhosi abnormálně vysokého psa se smrdutým dechem a slušně vyvinutými zuby.Odvalil jsem se na stranu, abych se vyhnul skousnutí.Zuby zvířete se zahryzly do stromu.
Hej, právě jsem tu spal, jestli ti to nevadí!
Být jedi, použil bych možná Sílu a při troše dobré vůle i světelný meč.Jenže jsem člověk zásadový a takovéto moderní vymoženosti ignoruju,nechal jsem tuto jediskou zbraň na opasku.
Už ti někdo někdy řekl, že ti děsně páchne z huby?
To už byl ale onen přerostlý pes zase připraven k boji.
Poď na procházku štěňátko, notak, pojď.Poď, Puňťo.
Ukázal jsem psovi, že má jít za mnou.Jenže to zvíře bylo ještě větší ignorant než já a co víc, nelíbilo se mu jméno Puňťa.Opět zareagovaly mé reflexy a skvělá schopnost akrobace.Neznámo jak se mi podařilo rozběhnutého tvora se mi podařilo přeskočit a přistát s tasenými pistolemi.
No, asi by Tě měl někdo naučit poslušnosti.
Pes vynervovaný z toho, že mě neschamstl ani napodruhé se zjevně snažil mé komentáře ignorovat a zachovat se jako predátor, sníst mě za každou cenu.Znovu se rozběhl.Provedl jsem piruetu.Tou jsem se dostal napravo od zvířete.Když kolem mě proběhl, stisknul jsem spoušť jedné z pistolí.
Čau.
Neodhadl jsem však přesně jeho rychlost a kulka skončila ne v jeho boku, ale ve stromě naproti.Má hláška přišla nazmar.Došel jsem si pro nedaleko ležící Rebellion.
Koukám, že potřebuješ opravdu tvrdý výcvik!
I´m not an sith apprantace, I´m a marauder, sith marauder.
- "Deathrunner"

Uživatelský avatar
Vesgam
Učedník
Učedník
Příspěvky: 68
Registrován: 08.6.2010 16:11:01
Bydliště: Jak kdy...
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Vesgam »

Bezejmenná planeta, orbit

Vynoření se z hyperprostoru pro mě skýtá několik překvapení. A ani jedno z nich není zrovna příjemné. První co mě uhodí do očí je bouře. S překvapením si všimnu dvou věcí. Z celé planety i bouře je cítit Síla, je to až zarážející jak moc jí tu okolo je.
"Je to... nádherné. Tolik možností..."
"Tolik ničivé Síly."


Tu Sílu planety vnímá každá má stránka z jiného úhlu pohledu, obě vidí to samé a přitom něco úplně jiného. Avšak druhá věc, které si všimnu už není tak úchvatná a je daleko více znepokojující. Zde si ani má světlá stránka nedovoluje říci slovo jako "úžasné", neboť bouře přede mnou je převážně ničivá.

"Kurva", shodnou se obě mé stránky na slově, které nejlépe vystihuje situaci (ničivou bouři), ve které jsem. Celkem rychle zjistím zkrat pár systémů, který mě ale netrápil tolik, jako fakt že do mé lodi udeřil jeden z ničivých blesků. Od této chvíle se mi v hlavě ono vyvolené slovo opakuje stále častěji a častěji. Když jsou prakticky zničena křídla, když zjišťuji že s de facto vrakem již nedokáži pořádně manévrovat, když vidím přibližující se zemi, když cítím horko, když vidím stále více poškozujících se systémů. Slyšel jsem historky o mocných sithech, kteří byli schopni pomocí Síly náraz ztlumit, avšak já nemohu dělat nic jiného, než doufat. A zde je to přesně naopak, než by to mělo být, poněvadž má temná stránka doufá a má světlá se rozhodla svalovat vinu.

"Fakt se ti to povedlo, kvůli své krvežíznivé snaze zabít člověka, kterého prakticky neznáme jsi nás dostal do těchle sraček. Stalo by se ti něco, kdybysme sem nešli?!"

"Potřebujem nějakej cíl... Když si byl tak příliš proti, proč si mě nezastavil, ha? Taky se ti moc nechce se bezcílně toulat, co?"

"Stalo by se ti něco, kdybysme pomáhali ostatním?"

"Nemůžu uvěřit, že jsi mojí součástí..."


Má temná stránka teď ani nedokáže vyjádřit své pocity. Žiji v domnění, že všichni mě jen zradí, byl jsem násilně přetvořen, pochybuji, že budu moci ještě někdy důvěřovat lidem... Ve své podstatě temná stránka mého já není ta silná, to je ta slabá, ta co se vzdala, byla zahnána do kouta a rozhodla se používat raději hněv než lásku. Veškeré mé myšlenky postupně utichají a já jen cítím stále větší teplo. A pak...

"Náraz... chlad..."


Bezejmenná planeta, místo ztroskotání

Po probuzení ještě nějakou dobu trvá, než si uvědomím co se stalo a kde jsem. Poté jsou mé reakce již rychlé. Zapnu světlo, kontroluji jestli nejsem zraněný a jak vypadá okolí. Následné překvapení je opět nepříjemné, zraněn sem, Aurek je zničen a jestli si nepohnu, pohřbí mě to tu zaživa.

"No to se povedlo! Jeden tě udrží při životě a ty se neumíš ani včas odlepit od sedadla. Teď se ukaž chytráku, mocnej Sithe, jak nás odsud dostaneš, když se to sype jak ty."

Povzbuzuje mě rýpavý hlas té světlé stránky. Jenže mi neříká nic nového, co bych ještě nevěděl a tak je má reakce více než na místě.

"Drž hubu."

Následně kontroluji, zda-li mám veškeré věci na místě, po zjištění že své zbraně mám se začnu hrabat k východu z tunelu, avšak rýpavý hlas si pokoj nedává.

"Perfektní, máš zbraně, můžeš zabít někoho koho si v životě neviděl, škoda že chcípneš hladem dřív než ho najdeš..."

"Řek sem DRŽ HUBU!!"

Jenže tenhle hlas se mi nikdy nepodařilo umlčet. Navíc má pravdu, bez nejdůležitějšího se daleko nedostanu. Má pravdu vždy a to mě štve ještě víc. Co nejrychleji vyhrabu první pomoc a balíček s jídlem, obojí si přivážu provazem (který budu také nejspíše potřebovat) na nohu (a to pořádným, pevným uzlem - bota bude jeho tlak trochu mírnit) a začnu šplhat nahoru tunelem. Šplhám rychle, váhu se snažím rovnoměrně rozložit a snažím se povolat Sílu na pomoc, udržet tunel stabilní, ačkoliv nemám ponětí jak úspěšné mé snažení bude.
Opravdová moudrost je v poznání sebe samého.

Uživatelský avatar
Mathew007
Učedník
Učedník
Příspěvky: 53
Registrován: 25.8.2008 17:13:02

Příspěvek od Mathew007 »

Bezejmenná planeta, vesmír

Tak konečně sem letíme vidíte jak krásně planeta vypadá ? Jinak Conore jak to vypadá s nějakýma těma informacema o tom artefaktu ?

Darku nevím no ještě jsem toho moc nenašel, ale poslal jsem pár kontaktům zprávy jestli o tom neví více.

Ok jakmile se něco dozvíš hnedka mě informuj.

Po krátkém rozhovoru s Conorem jsem vykročil do pilotní kabinky, kde seděla krásná Eny skvělá pilotka, která nám už tolikrát zachránila život jejím šíleným letem, ale vždy jí vyšel kdyby ne tak tu nesedíme.

Ahoj Eny.
Kapitáne ? co vás ke mě přivádí ?
Jdu zkotrolovat za jak dlouho se dostaneme k planetě.
Vypadá to na 2 hodinky plus mínus.
Výborně začni se skenama planety a kolem ní kdyby tu byli nějací ty vetřelci.

Když jsem dořekl to slovo vetřelci napadlo mě jací nepřátelé nás tam čekají, ale bylo jisté, že jich nebude málo.

No nic tak já jdu Eny

S úsměvem na tu krásnou osobu jsem obešel i ostatní se slovy "Zkontrolujte si výbavu za cca 2 hodiny vyrážíme"

Po vyslovení rozkazů jsem dorazil do své kajuty, náhle se ozval Eniny hlas Za 1 hodinu dorazíme do cíle

No to abych si pospíšil, než si vše připravím budeme na planetě

Převléknout se do toho "krunýře" a připravení mých oblíbených bouchaček mi trvalo celkem dlouho, neboť jsem přemýšlel jací tam budou nepřátelé a kde asi bude ta soška.

"10 min do kontaktu s planetou, kaitáne hlaste se v řídicí místnosti ostatní již čekají"

No a je to tu, tak jde se

Jako vždy jsem vyšel pravou nohou z mojí kabinky pro štestí ne ? Jak tak jdu k řídicí místnosti adrenalin, už mi jde do těla. Otevřu dveře, kde jsou všichni připraveni na můj rozkaz, ale já šel hned do piltoni kabinky, kde byla En.

Tak je vše v pořádku ? jestli ano a ani skeny nic nenašli můžeme začít se sestupem v co nejlepším úhlu a vyber hned co nejlepší místo na skrytí lodi

Ještě, že máme nejmodernější výbavu lodi a věcí.

En se na mě otočila a řekla

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina

Zajímalo by mě za jak dlouho dorazím k ruinám. Protřu si své popálené ruce a syknu bolestí. Stále cítím výkyvy v síle, snad se budu moci později lépe soustředit abych si vyléčil i tyhle popáleniny. Všude samý kopec a skála, už tu pochoduji celé hodiny a ty trosky stále v nedohlednu, nevypadalo to že je to tak daleko.

Co to. Zaseknu se a vytřeštím oči nad výhledem který se mi právě otevřel. Na patě se otočím a zahledím se směrem odkud jsem přišel. To není možné, vždyť jsem šel stále rovně. Nebo ne? Otočím se zpět a zahledím se na doutnající trosky mého Aureka.

Ten pach kouře a spečených obvodů mohl přilákat nějakou zvěř, to není dobré. Měl by jsem vypadnout. Otočím se znovu do směru odkud jsem přišel. Proč jsem vlastně šel po cestě, nebo jsem nenásledoval cestu? Je možné aby mě cesta pomalým obloukem téměř nevšimnutelným otočila zpět? Nebo jsem udělal jinou chybu? Podívám se na rozbouřenou oblohu. Tady hvězdy zřejmě nezahlédnu abych se podle nich řídil a udržoval směr.

Musím vypadnout než si mě něco najde, pomalu vykročím znovu směrem ke zřícenině. budu si vytyčovat body, budu se řídit vzdálenějšími body a uhýbat jen minimálně jen v nutnosti když se nedá nějaká překážka přejít.
Také si musím hlídat záda
. Soustředím se i přes výkyvy v síle na bojovou předvídavost abych cítil kdyby mě něco chtělo napadnout. Nefunguje to jak by mělo, ale mělo by to stačit, snad.

Zamčeno

Zpět na „Ostatní“