Volání minulosti

Ostatní uzavřené projekty, MPMka a podobné ...

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
Kazma
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 463
Registrován: 02.10.2011 15:59:15
Bydliště: Korriban
Mongolia

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Kazma »

Enkláva na Dantooine, můj pokoj (Ireth Iluminata)

Odebrala jsem se na kutě. Kdo mohl tušit, že mi spánek zkazí noční můra.

Mistře, dopadne to dobře. Vždyť přece, kdo by nenabral trochu rozumu před Rytíři Jedi?
Stáli jsme na balkonu honosného paláce a čekali na přijetí.
Možná máš pravdu.
Usmál se Sandro a na bílých zubech, ostře kontrastujících s černým kožichem, se odrazilo polední slunce.
Jenže, cítím jakési narušení v Síle.
Přiznal se a úsměv mu z tváře zmizel.
Ale snad to neznamená nic vážného.

Na chvíli jsem se probrala, avšak mou mysl snění popadlo tvrdě zpět a nechtělo pustit.

Šla jsem po honosně zdobené chodbě. Trvalo to už několik dní. Několik dní jednání, několik nudných dní o ničem. Asi za půl hodiny mělo začít další kolo vykládání. Chtěla jsem zůstat chvíli sama, abych si alespoň trochu pročistila hlavu.
Diplomacie.
Zavrčela jsem znechuceně, když jsem na rohu zahlédla skupinku těch „zatracených bláznů“, co si o sobě mysleli mnohem víc, než průměrný Sith. Mile jsem je pozdravila a šla dál.
Chodba ústila do nádherných zahrad. Odpolední slunce jim dodávalo na mnohem větší důstojnosti, než normálně. Procházela jsem kolem svítivé kamenné sochy představující PRÝ až neskutečně krásnou lidskou ženu. Jo zpracovaný hezky, ale krása. Tak na to mám svůj vlastní názor. Nedalo mi to a když jsem ji míjela, pohladila jsem její podstavec. Byl ozdoben florálními a geometrickými motivy, podobné jsem měla vyryté na svém modrém světelném meči. A tehdy se to stalo. Bylo to mou mnoha hodinami broušenou schopností? Nebo naléhavostí kamene, jenž toužil varovat?
Viděla jsem několik Sithů. Nebylo pochyb o tom, že to jsou opravdu oni. Černé oděvy, kruté obličeje, u pasu světlené meče a ….

Znova se mi podařilo se probrat, ale bylo to jak předtím, znova mě moc snové říše stáhla k sobě.

Kouř. Oheň. Křik umírajících a bezbranných. Jenže mně na ničem nezáleželo, i přes únavu svalů umocněnou předchozí bitvou s jedním Sithem, má mysl byla stále jasná. Toho samolibého zabraka jsem zkrátila o hlavu jeho vlastním mečem, neměl mi ten můj rozseknout. Rozhlédla jsem se kolem. Pach smrti byl všude okolo, hledala jsem pohledem svého mistra a ….

Bránila jsem se dalšímu snění, tušila jsem, co bude následovat, nechtěla jsem to znova prožít, ale nepodařilo se. Opět.

Klečela jsem u umírajícího Sandra. Už jej nezachráním. Slzy mi stékaly po skráních a já věděla, že je konec.
Mistře, já vás pomstím.
Hlas se mi třásl. Nedokázala jsem tomu uvěřit.
Nesmíš-propadnout-temné-straně. Já-chtěl jsem ti říct-dřív …ty…
Nedořekl to. Naposledy se pokusil otevřít ústa a skonal.

V okolí neznamé planety

Hmm…
Probrala jsem se z meditace, do které jsem při letu hyperprostorem upadla.
A jsme tady.
Můj bitevní aurek temné barvy se na pozadí obyčejného vesmíru jen těžko rýsoval. Dávno jsem přišla na to, že čím tmavší stíhačku mám, tím hůře se sestřeluje a každá výhoda dobrá, proti mnohdy silnějším soupeřům.
Zamyslela jsem se nad tím, co tady vlastně dělám.
Jdu zabít toho starýho zmetka. Můžu jej umlátit jeho hůlčičkou, pokud ovšem nějakou bude mít. A pak? Hurá domů? Ne. Tam, kde je jeden Sith, je i další Sith, nebo něco tomu podobného. Ještě bych mohla trochu pomoc, …. sakriš, kdo tu vlastně je?
Věděla jsem, že je tu někdo od nás, ale ani za nic jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje. Zhruba jsem si vybavovala základní rysy obličeje.

Bezva, i vlastní paměť se mi směje.
Jak to bylo?
Samozřejmě mistře, nebojte se, nic se mi nestane. Ne, nenechám se ovládnout svým hněvem. Ano mistře, vím na jaké scestí vede touha po pomstě. Víte, já bych to nazvala spíše zadostiučiněním. Ano mistře, ale víte jak jsem na tom s archeologií.

To mistr Vandar Tokare mě informoval o jistém temném. Vzpomněla jsem si na Sandrův světelný meč, jenž mi byl jeho neumírající vzpomínkou.
Těš se.
Ušklíbla jsem se. Ano, nebylo to příliš Jedijské, ale co by jste na mém místě udělali vy? Nasměřovala jsem aurek k planetě.
Join the Dark side... We have cookies!

Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.

„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – příbytek neznámé; centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Už jsem chtěl začít namítat a vysvětlit dívce že mé jméno nezní Jsem Roger Snipe. Naštěstí díky síle i mému pomalejšímu myšlení doteklo jak by pak mé jméno znělo.
„Ne Ne Ne, Jsem Jen Roger Snipe“.
Trochu zarmoucen nad mými komunikačními neschopnostmi skloním hlavu a chytím si jí do rukou.
Tak co teď. Unaveně zívnu což naštěstí dívka neviděla.
Jo tak to zkusíme takhle, určitě bude ráda že jí mé oslovování zjednodušším. Čas na přejmenování nemám a ani nevím jak to udělat.

Znovu si přiložím ruku na hruď a řeknu jen.
Roger.
No to by bylo, ale jak se s ní domluvím na pokračování mé cesty. Musím najít ty bláznivé archeology kteří sem cestovali a uchránit jim zdravou kůži. Teda jestli si vůbec uchovám tu svoji.
Očima vyhledám východ a zapřemýšlím se nad svým zdělením.
Rukou ukážu na východ a pak se pokusím napodobit zvuky bouře zatímco druhou rukou ukazuji běh hodinových ručiček.
Jak dlouho.
Z tohohle to nepochopí. Měl by jsem něco udělat s těmi svými dorozumívacími schopnostmi

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě

Chvíli přemýšlím co říct. Už nemám jaksi chuť ani sílu v rozhovoru pokračovat. A začíná mě hlodat myšlenka, že tady jen ztrácím čas. A zcela nevylučuji že na tom pocitu má podíl místo, kde se nacházím, tak i osoba se kterou zrovna mluvím.
Bavíš se? Já ne.. takže odcházím.. ale před tím ti ještě odpovím.
Kdyby mě chtěla zabít už to udělala, nebo to udělá.... to se dozvím.. nebo mě zdržuje, aby mě něco zabilo....to je taky možný.
Moc dlouho nevěnuju myšlenkám a začnu mluvit zase já.
A jakou čekáš odpověď. Co tady asi hledám..
Popojdu po místnosti tak, abych udržoval neustále stejnou vzdálenost, stále ještě držím v ruce deaktivovaný meč připravený k boji.
Možná.. smysl toho co dělám? Jestli má moje zrádná, utrápená a sebezničující existence plná mrtvol, přez které jsem celou tu dobu šel smysl? Možná jsem taky jenom stín přítomnosti, ale nebudu tady jenom trčet a pokračovat v konverzaci, která stejně z mého pohledu nemá smysl. Takže tenhlé stín přítomnosti teď odchází a z toho co udělá v přítomnosti se stane minulost a ten kdo má minulost má i budoucnost. A ty máš teď pár možností... buďto mě necháš jít a zůstaneš tady klidně do konce života, půjdeš se mnou, nebo se mi v odchodu pokusíš zabránit. A už žádné odpovědi otázkou, rozhoduj se rychle.
Silou se potom začnu soustředit na všechny pohyby v místnosti, aby mi nic neuniklo a očima se pokusím najít cestu ven, jelikož tou cestou, kudy jsem přišel se už vrátít nejspíše nemůžu z důvodu změny schodiště na pevnou zeď.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Elinor Yall

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Elinor Yall »

Neznámá planeta (Joscelin Argent)

Situace nevypadala dobře.
To o ní pochopitelně neříkalo naprosto nic. Situace „nemusí vypadat dobře“ na nějakých odhadem pět milionů rozmatitých způsobů, takže vyděšené pozorování krvavě rudých blesků po boku ještě vyděšenějšího rancora do toho zapadalo.
S lodí jsem toho nebyl moc schopný udělat ani předtím natož teď. Zachraňovat nebylo koho, a pokud šlo o vybavení, jestli až do této chvíle přežilo, dalo se očekávat, že jeho šance venku v bouři budou podstatně lepší než moje, pokud se budu pokoušet v tuto chvíli o jejich zrekvírování.
A potom šlo o moje teď už velmi oblíbené ptakoještěry. Oblíbené buď v úvozovkách, nebo jako potenciální součást jídelníčku, přece jen, Fredův úlovek s patřičnými úpravami chutnal skoro famózně (rozhodně lépe, než výsledné produkty coruscantské chrámové kuchyně, aspoň jejich nadpoloviční většina). Navíc pokusem o útok si u mě vytvořili jistý vroubek.
Docela by mě zajímalo, jak si zdejší... domorodci... věděli rady se zvířenou, a až se trochu vyčasí, bude na čase se pustit i do tohoto výzkumu. Teď ale bylo rozumné příliš neexperimentovat a následovat Freda.

----------------------------
Omlouvám se za poněkud odbytou odpověď, ale v poslední době toho bylo až nad hlavu a nějak se nezadařilo.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Tábor Aratran se opět začal takřka nepostřehnutelně nořit do večerního šera. Asi jediný kdo si to však skrze blesky protínaná mračna uvědomoval byl kapitán Rasata. Opět uzavřený ve své kajutě, opět sám, jen s věrným stínem svého přítele a zástupce.
Blíží se.
Řekla tiše do prázdna takže si rell nebyl jist zda mluví k sobě nebo jemu, teprve když se na něj kapitán otočil, překvapeně vydechl.
Co?
V tom jediném nádechu bylo tolik úzkosti, obav, hrůzy a jen tak málo naděje, že mu kapitán prostě nedokázal říct pravdu. Zlehka se usmál.
Večer pane Relle, večer
Ve tváři prvního důstojníka se uvolnili snad všechny svaly doteď svírané aurou strachu. Vypadal teď skoro tak bezstarostně, jako když se poznali, napadlo kapitána.
Takže bude zase chvíli klid.
Zhodnotil zprávu s vnitřním klidem Rell, i když v duchu sám sobě vynadal za to, jak obrovské uspokojení mu přineslo něco tak bezvýznamného, jako pár hodin klidu.
Půjdu to říct ostatním, ano?
Zeptal se nadšeně Rell a jen co mu kapitán přikývl, zmizel ve dveřích kajuty. Kapitán za ním vyslal poslední šťastný úsměv, než se jeho svět ponořil zpět do temnot.
Blíží se.
Zopakoval si pro sebe a prsty přejel po zvláštním krystalu, jedné z jeho kořistí. Už od chvíle kdy jej poprvé uviděl ho k němu cosi táhlo, cosi mu dodávalo na důležitosti a nebyla to jen zvláštnost jeho podoby. Skládal se totiž ze dvou krystalů, rudého a mléčného, obou tvořených neznámými nerosty, odolávajícími prakticky všem druhům tlaku i energie, nebo aspoň všem těm, které měla k dispozici osádka tábora. Mléčný krystal byl na dotyk skoro až nepříjemně chladný, ale na pohled příjemný a uklidňující, bez náznaku vnitřní struktury, jako by ani žádnou neměl, jako by byl z odlévaného skla. Kdežto rudý měl ve svém nitru ohromující mřížku lomů, ploch a zlomů, jako by byl složen z bezpočtu dokonale vybroušených diamantů, které lámaly a měnily i sebemenší paprsek příchozího světla v miliony oslepujících odlesků bodajících do očí, na dotek byla ale hladký, příjemný a hřejivý. Nejzvláštnější ale bylo, že oba krystaly se vzájemně prolínaly a mísily a tvořily společně tvar trojrozměrného plamene ve stejném poměru obou a bez jediné známky po násilném spojení. Žádný svár, žádná slévaná plocha, jeden vyrůstal z druhého. Dvě naprosto odlišné látky a přitom tvořící jedinou, nespojitelnou a nerozdělitelnou. Kapitána fascinoval, a nejen jeho. Ale on jediný v něm viděl a cítil i něco víc než jen neznámou a neuvěřitelnou řemeslnou krásu. Někdy, když přejížděl prsty po jeho záhybech po klikatící a splývající lince spojení dvou barev, nebo místech kde by měla být, někdy v takových chvílích se mu zdálo, že k němu krystal mluví. Nikdy mu nedokázal porozumět, nebyla to slova, ale přesto k němu mluvil.
Blíží se.

Bezejmenná planeta – orbita (Kazma)

Ano, něco se skutečně blížilo, ale postarší muž kdesi na planetě dole měl těžko na mysli malou kovovou tečku vynořivší se z hyperprostoru, ani Jedi v její kabině. Ta byla jen jednou z mnoha zbloudilých duší zabloudivších na tento bláznivý svět, hledajíc vlastní cíl. A stejně jako většina ostatních, ani ona zde nebyla přivítána nijak vřele. Tak jako mnozí před ní, nastavila i Ireth svůj navigační počítač přímo na koordináty nového světa, získané z holonetu. A stejně jako oni i ona se vynořila uprostřed pekla. Pravda, nebyla na tom ani zdaleka tak zle jako nějaký chudák co vyskočil z hyperprostoru o pár minut dřív, v ne zrovna malé lodi podobné dětskému větrnému draku, který se vynořil přímo do jedné z kapes, jejíž pouhé slapové síly jeho loď roztrhaly na kusy. Ireth se vynořila do relativně volného mračna různých plynů a spleti statických výbojů mezi kapsami. Takže pokud by zvládla šílený slalom mezi bleskovými výboji, byla by relativně v bezpečí. A nebyla k tomu vlastně ani daleko, předváděla opravdu skvostný let, i když provázený na Jediho trochu přehnaným vrčením, a od horních vrstev atmosféry planety jí nedělilo ani padesát kilometrů, když šlo všechno do sitha. Když už si myslela že je vše v pořádku, odnikud se přiřítila důkladně propečená a zmražená mrtvola, nejspíše člena posádky oné lodi, která si to namířila přímo do jejího kokpitu. Náraz nic nepoškodil, nic kromě soustředění Ireth, která lodí cukla a navedla jí přímo do jednoho z blesků. Jestliže předtím byla situace rychlá, stala se poté šílenou. Přístrojovou deskou projel obří výboj a Ireth jen taktak pustila řízení a vyhnula se nejspíše smrtelnému zásahu proudem. Bohužel přístroje a řízení Aureku takové štěstí nemělo a zásah pro ně byl zcela smrtelný. Během pár vteřin se tak z lodi stala neřízená střela vrhající se do atmosféry. I teď měla ale Ireth štěstí, řízení jejího stíhače se zaseklo v pozici pro vstup docela vhodné a takřka perfektním kurzu a úhlu, takže vstup do atmosféry byl vlastně relativně klidný. Hlavní problémy tak přišly až v ní. Když totiž Aurek proletěl horními vrstvami atmosféry a začala na něj plně působit jejich tíže, pocítila Ireth plně nepřítomnost motorů a především atmosférických klapek. Ze stíhače se rázem stal zdivočelý nerf s hodně špatnou náladou a mířící stále se zvětšující rychlostí k… Ireth nezbylo než vyděšeně a rozzuřeně zavrčet když zahlédla místo svého budoucího přistání a přímo uprostřed něj trosky někdy předtím zaparkované lodi.

Bezejmenná planeta – kráter na jihovýchodě (Mathew007 a Kazma)

Skupina nexů právě ohlodávající zbytky masa z kostí Mathewa Shanea a jeho posádky byla z nové příchozí asi stejně nadšená jako ona z Mathewovi lodi zaparkované přímo uprostřed jejím stíhačem zvoleného místa přistání. Pro nexe ovšem, na rozdíl od rytířky bylo podstatně snazší zmizet, čehož v minutě využili. Ale ani pohled na smečku prchající predátorů teď Jedi příliš náladu nezlepšoval. Situace se hrotila rychle, nepříjemně rychle, tak moc že Ireth sotva stačila sáhnout po mistrově světelném meči a obnovit katapultovací funkci vrchního krytu stíhače, než ten dokončil svůj čelní přistávací manévr a vymazal co zbylo z Mathewovi výpravy za doprovodu nemalého ohňostroje. Navíc Ireth neměla ani zdaleka dost času odskočit od výbuchu natolik aby jí nezasáhl, naštěstí dost na to aby jí dohnala jen jeho tlaková vlna a ne plameny. Ale i ta stačila, aby její evakuační skok prodloužila o dobrých pět metrů a zakončila ho dost nemile naraženou kostrčí. Nemluvě o faktu, že jí přímo do klína přistála ohořelá a dost okousaná hlava Mathewa Shanea.

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Shisco)

Nově nabytý klid a opatrnost Eresise, nemluvě o rozplynutí konečného útoku, Eresisova mistra nemale překvapili a ještě více rozzuřili. Pro uživatele temné strany a tak prudkých stylů jako Makashi a Atara to ale byla spíše výhoda, jak chtěl svému žáku okamžitě dokázat. A pravdu řečeno, asi by i dokázal, nepohybovat se v úžině síly o nichž starý mistr neměl ponětí.

Prudce vyrazil vpřed a bodl, byl to útok prudký ale očekávaný a Eresis byl připraven. Bohužel mistr znal svého žáka dobře, stejně jako styl jenž si zvolil a jenž teď používá. Eresis prudký výpad vykryl, nebylo to lehké, ale stalo se a byl čas na protiúder, prudký sek na mistrovu hruď a… Ale kde je mistrova hruď, kde je mistr? Tam kde by být měl, toť pod mečem svého žáka tedy ne. Vypařil se v momentě kdy se jejich čepele se zajiskřením potkaly.
Pozor, zezadu!
Anin hlas se jako vždy ozval v pravou chvíli. Eresis ve vteřině, bez jediné myšlenky proti, přesunul svůj meč na zadní kryt, věděl přesně jak. A mistrova odnikud se vynořivší čepel se o něj se zasyčením zastavila jako o neprostupnou hradbu sithské pevnosti. Mistrovi oči se rozšířily, ne hněvem, překvapením, a strachem. Nechápal jak to dokázal, jak mohl jeho žák odhalit jeho útok. Vždyť byl dokonalý. Eresis nečekal, prudce zastavenou čepel odmrštil a otočil se v protiúderu využívajícímu všechnu dynamiku jeho postoje. Byl to tvrdý úder, dobře mířený i zacílený a ani zrychlení mistra mu nedokázalo zcela uniknout. Čepel se s tichým sykotem zanořila do mistrovi pravé nohy. Odskočil, odskakoval už v momentě kdy jej čepel zasáhla, to mu nohu zachránilo a z amputace udělalo jen hluboký zatavený šrám, ale i tak měla jeho noha daleko ke zdraví. Zasyčel bolestí.
Chcípni!
Jeho řev provázela bleskově jeho ruka a zažehl modrý plamen blesků hledající svůj mladý cíl.
Množství a síla blesků byli obrovské a ještě zesílené těmi z nebes přitaženými mistrovým šílenstvím. Mistr jásal překypujíc toužebným nadšením z přicházejícího mučení a trýznění, z nadcházející pomalé smrti svého učně. Takový útok nemohl zastavit žádný meč, na něco takového by bylo třeba tisíc mečů, tisíc mečů nebo… Mistr ve své posedlosti po smrti zapomněl kde stojí, zapomněl jak jen před pár hodinami byl šťastný když našel puklinu ve skalách tak lákajících blesky, ve skalách plných krystalů a kovů, skalách jako ta na níž právě stojíte. Tak jako hřbety skalních stěn průsmyku přitáhly a pohltily přivolané blesky z nebes, se i většina mistrových blesků vtáhla do země rozzářené získaným nábojem. Skály kolem Eresise se rozzářily třpytivými odlesky elektřiny zachycené hluboko v krystalech a jediné co po ní zbylo, bylo jemné elektrické brnění procházející podrážkami jeho bot.

Mistr byl zlostí bez sebe, do útoku dal hodně síly, mnohem víc než by si teď přál. Navíc dobře věděl, že je v situaci kdy si nemůže dovolit nechat svého žáka zaútočit. Se zraněnou nohou nemohl spoléhat na svou obranu jako dřív a Djem so je tvrdý styl jenž ho mohl brzy udolat získal-li by jeho žák navrch. Rychle zažehl meč a vyrazil, veškerou svlou váhu přenesl na zdravou nohu a své tělo ponořil do Síly která z jeho už tak děsivé podoby udělala takřka příšernou. Jeho popelavě bílá tvář byla protnuta bezpočtem tmavě modrých žil a fialových modřin, jeho oči žhnuly žlutou září jako divoké šelmy na lovu a jeho rozpraskané rty se odbarvily do fialova. Jeho útok byl divoký, prudší než jakýkoli předtím a i když postrádal ladnost předchozích, byl smrtící. Eresise zasypala série desítek seků z nichž každý představoval jistou smrt.
Klid a soustředění. Počkej na správnou chvíli.
Eresis sotva stíhal přesouvat meč k obraně a jen nějakým zázrakem volil obrané postoje nepotřebující velký pohyb k vykrytí dalšího úderu, což mistra iritovalo ještě víc. Až najednou…
Teď!
Ano, Eresis ji viděl ještě dříve, než zazněl hlas z hlubin jeho podvědomí. Malá skulinka v mistrově útoku, malé odkrytí v boku při příčném výpadu. Nebylo velké a dost riskantní, ale tenhle boj nemohl Eresis vydržet dlouho, ne když mu mistr nedávat jedinou možnost na protiúder, jedinou možnost na zastavení, nebo zpomalení. Navíc když ho teď mistr tlačil k průrvě, do níž se ho Eresis snažil před nějakou chvilkou shodit. Nebyla jiná možnost. Eresis využil posledního volného prostoru za sebou k ústupu o poslední krok a získání prostoru. Žádný nápřah, žádná finesa, žádná obrana, jen lomený pohyb meče z obrané pozice přímo do odkrytí, zasunout ho do protivníkova útoku jako do pochvy. Mistr vyděšeně vyvalil oči a stočil se na bok jen o fous před Eresisovou čepelí. Eresis ale neskončil, jeho klid mu dával výhodu chladného rozumu jenž mu teď velel jak dál. Rychle trhnul mečem i rukou vzhůru, nemohl zasáhnout mistra, na to by potřeboval mnohem víc kloubů v zápěstí, ale to ani nebyl jeho cíl, tím bylo něco, co si tam mistr zapomněl při obraně vlastního břicha. V mistrově světelném meči to zapraskalo když jeho emitorem prosvištěla Eresisova čepel a jedna rudá záře pohasla. Mistr okamžitě pustil zbytek rukojeti v reflexu ochrany vlastní ruky a odskočil na stranu jak mu to jen zraněná noha dovolovala. Věděl že tenhle boj se nedá vyhrát, jeho cenná trofej se válela tam, v rukojeti jeho zničeného meče u nohou jeho žáka. A jeho druhá největší zbraň, blesk, tu byla k ničemu. Nemínil se ale vzdát, ne dokud i on z tohoto boje něco nezíská. Rychle sebral zbytky sil a soustředil je do jediného proudu blesku, zářícího jako samo slunce a prorážejícího vzduch takovou silou, že jej ani skály kolem nedokázaly vstřebat. Jen v poslední vteřině se mezi Eresisem a blížící se energií objevila čepel jeho meče. Ale i tak byl během chvíle zatlačen silou útoku k ústupu a co víc, kolem rukojeti jeho meče začaly poskakovat jemné jiskry brnící na Eresisových pažích.

Ozvalo se praskání, strašidelné, zlověstné praskání. Žádný z bojovníků zaujatých měřením zbytků svých sil si ho ale nevšímal. Měli, především pak mistr, jelikož jeho zdrojem byla římsa průrvy, římsa na níž mistr právě stál a to mnohem víc než Eresis, který se podvědomě při ústupu od průrvy stahoval. Na římsu už byl mistrův útok moc, takže se rozhodla ho nadále netolerovat. Jediné křupnutí, jediný zvuk odpadající skály stačil, aby mistrovo tělo opět zmizelo, tentokráte ale věděl Eresis přesně kam. Do temnot bůh ví jak hluboké průrvy. Byl konec. Ale ani pro Eresise to nebylo laciné vítězství. Jiskření v jeho meči přetrvalo a to i v okamžiku kdy zmizel mistrův útok a bohužel nejen to. Když Eresis meč vypnul, vydal sérii děsivých zvuků, které Eresis neochvějně poznal. Syntetické sithské krystaly nikdy nepatřily k těm stabilnějším, zvláště proti podobné síle, koneckonců k čemu také, Jediové, primární nepřítel těchto čepelí, používali podobných útoků pomálu. Takže se ani nešlo moc divit, když se krystal Eresisova meče pod zpětným náporem mistrova útoku roztříštil na kusy. Aby toho ale nebylo málo, skončil podobně i energetický článek, který se takřka roztavil. Jak se zdálo, držela v posledních chvílích Eresisův meč zapnutý spíše energie mistrova útoku než jeho vlastní. Měl-li se tento meč ještě někdy zažehnout, bude potřebovat nový energetický článek a krystal.

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě (Gnost Kohn)

Baris Hoth nepotřebovala čas na dlouhé rozmýšlení aby Maimovi odpověděla.
Ale já tě tu nedržím. To ty nás tu držíš. Jen ty můžeš otevřít dveře, když jsi je zavřel…
Baris se usmála.
…ale jednu otázku bych i tak měla a je mi dost jedno jestli jí zaplatím životem. Řekni, jak jsi tady v pustině neznámého světa chtěl najít smysl? Myslíš snad že se tu povalují bedny s cedulkami “smysl života“?
Baris domluvila a klidně si sedla do meditačního sedu přímo pod krystal, zatímco Woolrett přejížděl místnost očima i Silou aniž by našel cokoli. Nebylo tu nic, žádné okno, žádná známka po skrytých dveřích, žádná stopa po schodišti, žádný otvor. Jen krystal a ona.

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Podobně bláznivý rozhovor vedl i “Jsem Roger Snipe“ v příbytku Dareo. Ta měla nemalý problém pochopit zmatenost jména svého nového přítele, natož jeho další otázky. Po chvíli a asi třetím zopakování jeho jména a otázky si proto sedla na bednu kousek od něj a zadumaně na něj zírala.
Roger?
Vyslovila nakonec dost nejistě, spíš tázavě nabízené jméno a ukázala na Jediho prstem. Ten už mnohem opatrnější v otázkách svého jména jí její volbu potvrdil pouze přikývnutím hlavy. To se ukázalo jako nejlepší volba. Dívka nadšením takřka nadskočila a rozjásaně se usmála. To byl ideální čas aby Jedi zopakoval i svou otázku, čehož Roger ihned využil.

Dareo nechápala. Koukala na Jediho jako huttí mládě kterému se někdo snaží vysvětlit co je příbor. Ale rozhodně se nemínila vzdát. Rychle vstala a vyhlédla ven. Smrákalo se a bouře se opět chystala odejít spát, ale k jejímu doznění zbývalo ještě dost času, dost aby se snažila mluvit se svým hostem. Vrátila se proto na svou bednu před rytíře a přemýšlivě si prohrábla rudé vrabčí hnízdo na hlavě.
Jak dlo… dlouho?
Zopakovala nejistě a nechápavě dotaz a na první pohled se ze všech sil snažila pochopit jeho význam. Nedokázala to. Ale nevzdala to. Rozhodnuta si promluvit, pomoci, se odhodlala k odpovědi. Rukou ukázala ven, pak nahoru a nakonec napodobila zvuk blesku s tázavým pohledem.
Ptala se, zda rytíř myslí bouři.[/b]
Roger přikývl.
Dareo zopakovala Rogerův pohyb hodinových ručiček a pokrčila rameny se smutným výrazem.
Netuší, co to znamená.[/b]

Dareo najednou zvedla hlavu s upřeným výrazem zaraženým do zdi, nebo něčeho za ní. A než mohl Roger zareagovat, vyrazila už Dareo z bunkru, ozbrojena svou dýkou a něčím jako sekera co vzala cestou, z police u východu. Netrvalo ani dvacet vteřin, když Roger uslyšel rychlé kroky tlap po střeše bunkru a ještě méně času mu trvalo přiřadit je, jemu už známým zástupcům místní fauny, “ďáblům“ a ještě hlasitý výkřik dívčího hlasu.

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně rancora (Elinor)

Joselin se spolu s “Fredem“, především na jeho žádost, přesunuli na celý den do jeskyně. Což dávalo Joselinovi mimo jiné možnost prostudovat si výzdobu jeskyně a řádně se posilnit “snídaní“. Vzhledem k jeho volbě nechat případné rabování vraku na později, šlo ovšem o průzkum dosti neodborný a samozřejmě bezzáznamový.

Dalším divným, se ukázal Rancor, který poté co konečně zhodnotil tuto jeskyni za bezpečnou i před zuřivší přírodou venku, začal vypadat nervózně. Aspoň tak dokázal Joselin zhodnotit kombinaci poposedavého chování, mručivého mrmlání, těkavého pohledu a vibrací v Síle. Nakonec to Joselinovi přeci jen došlo. Rancor hledal způsob jak s rytířem mluvit, uvažoval nad tím, jak mu vysvětlit, že by za soumraku měli jít dál. Teď když už bylo jisté, že se rytíř nechytá na další návštěvu světa snů.

_______________________________________
Pro ty, kteří tu svou část nenašli, platí ta poslední jim příslušná v předchozích příspěvcích.
Další kolo se uzavírá 25.3. nebo dříve bude-li odpovězeno. Navíc je v tomto kole několik jedinců, kteří v případě předpokládané verze odpovědi dostanou meziodpověď.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta, průsmyk v Krystalových skalách na východě (Eresis Trocano)

Sai tok, kryt. Odsun, kryt, kryt, Sai cha.
Pohled jsem měl rozostřený v periferní vidění, hustý déšť mi stékal po skrz naskrz promáčeném černém plášti a rouchu, které se už několikrát blízce setkalo s čepelí mistrova světelného meče a na mnoha místech bylo sežehnuté a proděravělé. Skrze provazy deště jsem periferně zahlédnul, jak se na mě mistr v nekonečně dlouhém okamžiku nenávistně zahleděl svýma změněnýma žlutýma očima. Bylo mi jasné, že se na mě snaží používat Dun Moch, aby narušil moji koncentraci, já se tím však nenechal vyvést z míry a třikrát rychle za sebou seknul na hlavu.
Shora, zprava, zleva. Kryt. Odsun.
Mistr nyní bojoval defenzivněji, ovšem pravděpodobně pouze čekal, než se unavím, neboť Djem So je ve své podstatě silové a tím pádem fyzicky náročné. A má myšlenka se ukázala být správnou, když mistr znenadání přešel do útoku tak tvrdého, že z mého meče byla vidět jen rozmazaná červená šmouha a i tak jsem měl co dělat, abych stíhal krýt. Pak udělal salto vzad, shora jsem po něm při tom seknul, ovšem jediné, co má čepel zasyčela, byl mistrův plášť. Oddělený pruh promočené černé látky s plesknutím dopadnul na zem. Vzhledem k tomu, jakou tendenci má mokrý plášť lepit se k tělu, to muselo být těsné.
Zapátral jsem očima v místě, kde mistr zmizel. Neviděl jsem ho, ovšem nesměl jsem polevit v ostražitosti.
Kde jsi, plesnivče?
Zakroužil jsem čepelí a zaujal vyčkávací postoj Djem Sa. Útok na sebe nenechal dlouho čekat, ze tmy vycházející hučení, jaké vydává rychle se pohybující čepel světelného meče, dolehlo k mým uším zlomek sekundy předtím, než se mistr vyřítil shora a seknul technikou padajícího listu ve snaze rozpůlit mne podle osy souměrnosti. Srazil jsem jeho čepel do strany, on provedl otočku a provedl prudké bodnutí na břicho. I tomu jsem postavil do cesty svůj meč, i když tentokrát už to bylo obtížnější. Ze spodního krytu jsem seknul vzhůru na mistrovo břicho, ale promáchnul jsem naprázdno. Mistr byl fuč.
Zase si se mnou hraješ... Už mě to začíná pěkně srát.
V okamžiku jsem však usoudil, že dokud nebude po všem, musím si za každou cenu udržet chladnou hlavu, neboť na tom závisí mé přežití.
Pozor, zezadu! ozvalo se mi v hlavě Anino naléhavé varování. Okamžitě jsem přemístil čepel za záda a okamžitě ucítil, jak narazila na odpor druhé čepele. Využil jsem energie vložené do krytu k otočce o 180 stupňů a seku na nohy.
Kryt, Jung, Mou Kei.
Na ty techniky jsem pomyslel teprve poté, co jsem je provedl. A zasyčení světelného meče o maso mi nasvědčilo, že úspěšně. Zaostřil jsem na mistra a spatřil, že jsem mu udělal na pravé noze hluboký šrám a kdyby neuskočil, useknul bych mu ji úplně.
Zařval jako zvíře bolestí a hněvem. Zakroužil jsem mečem a namířil mistrovi jeho špičku na oči ve výhružném gestu, přičemž jsem si levou rukou odhrnul mokré vlasy z čela. Mistrovi však z konečků prstů vyšlehly modré výboje sithského blesku, které prořízly vzduch a uzemnily se do čepele mého světelného meče. Vzduchem zavoněl ozon.
Ukázkový příklad bumerang efektu Dun Moch, napadlo mě, když jsem sevřel meč oběma rukama, aby mi ho síla mistrových blesků nevyrazila z pravice.
Po čepeli poskakovaly modré jiskřičky, když se do ní rozvětvené blesky vsakovaly jako voda do vyprahlé půdy. Z mistra doslova sálala touha zabíjet, periferně jsem dokonce spatřil, jak se kolem jeho těla tetelí slabá červená aura. Nyní už bylo blesků tolik, že se do světelného meče už ani nedokázaly všechny vsáknout, ale olizovaly skály kolem mě, přičemž jsem ucítil v nohou, jak se země zachvěla pod úderem blesku z bouřkového mraku nad našimi hlavami.
Předtím říkal, že nasátí surové Síly skrze tyto krystaly přivolá blesky. Musí už být vyčerpaný, že se odhodlá k něčemu takovému.
Skály pod mýma nohama začaly světélkovat, když pohlcovaly další a další náboj. Ten pohled byl fascinující, nechat se jím fascinovat však nebyl čas.
Mistr tam chvíli jen tak stál a propaloval mne očima, pak zaprskal jako vzteklý kocour a jeho světelný meč se opět probral k životu. Opustil ladné, zato smrtící Makashi a přešel v agresivnější, v tomto podání ještě daleko více smrtící Ataru. Ze všech stran na mne pršely údery a já je jen velmi obtížně zvládal krýt.
Klid a soustředění. Počkej na správnou chvíli.
Anin hlas, který mi opět zazněl v hlavě, potlačil pocit beznaděje rozmáhající se mi v myšlenkách. Přestože mi sedělo méně než Djem So, přešel jsem nyní do Soresu, neboť prudkost a rychlost mistrových útoků si vyžadovala krytí až těsně u těla, které u Djem Sa už z principu nejde. Zápisky Tulaka Horda, největšího bojovníka se světelným mečem, jakého dosud galaxie viděla, v archivech Sithské akademie na Korribanu přirovnávaly bojovníka využívajícího Soresu k oku v bouři, což bylo nyní dost příhodné, neboť do skály kolem nás se zakouslo několik dalších blesků. Mistr kolem sebe sekal jako mlýnek na maso, který to maso během rozemletí ještě tepelně upraví. A já s politováním zjišťoval, že se mistrovi podařilo mne dotlačit téměř až k puklině, do které jsem ho předtím chtěl shodit. Při několika dalších secích se vítězoslavně zašklebil. Při svém posledním seku si však odkryl bok. Nijak extrémně, jen malé nestřežené místo, do kterého si ale cílevědomý paprsek světelného meče cestu najde.
Teď!
Už jsem za sebou měl místo jen pro pouhých několik kroků, jakékoliv zaváhání by teď znamenalo smrt. Udělal jsem poslední krok dozadu, abych získal potřebné místo, a poté, co jsem srazil mistrův úder na břicho, jsem sekl mečem kolmo vlevo. Tento útok mistr nemohl srazit, neboť by natlačil čepel mého světelného meče přímo proti svému trupu, jedinou jeho možností tedy bylo uskočit. Škubnul jsem světelným mečem vzhůru a zapraskání, které se ve vrčení mého meče téměř ztratilo, mi dalo najevo, že i tento útok se zdařil. Vzhlédnul jsem a spatřil, jak mistr upustil nefunkční, pod emitorem rozseklou rukojeť svého starobylého světelného meče a ta se zazvoněním dopadla na krystalovou skálu, na níž jsme stáli. Znovu jsem se ohnal bzučící čepelí po odzbrojeném, ale zdaleka ne bezbraném mistrovi. Prohnul se dozadu a já promáchnul naprázdno kousíček nad jeho zakloněným trupem. Pak se dotknul rukama země a přemetem se vymrštil opět na nohy. A jakmile se postavil, hned mne zpražil dalším bleskovým výbojem. Tento Silový blesk byl silnější než jakýkoliv, který jsem dosud měl možnost vidět. Zapřel jsem se na poslední chvíli čepelí proti působení blesku a zatnul zuby. Blesk se rozvětvil a olizoval i skály kolem mne, až se celý útes, na kterém jsme stáli, rozzářil jako výbojka, kterou krystalový masiv protkaný žílami kovů z principu vlastně byl. Ani ten však nedokázal plně pojmout veškerý náboj z mistrova bleskového útoku. I můj světelný meč protestoval, z emitoru vyletěla sprška jisker, která rozechvěla rukojeť a zabrněla mi v prstech. Náhle se však ozvalo zlověstné zakřupání. A v okamžiku se převis, na kterém stál mistr, několik metrů před mýma nohama urval a zřítil se do temných hlubin propasti pod ním. Mistrův řev se odrážel od skalních stěn a vytvářel hrozivou ozvěnu, když padal, a zadunění asi o patnáct sekund později signalizovalo, že je po všem. Teprve teď jsem si uvědomil, že mi srdce buší jako splašené. Klesnul jsem na kolena a snažil se popadnout dech.
Takže jsem vyhrál...
Několikrát jsem se hluboce nadechnul a vydechnul.
Děkuji! Děkuji. Lásko moje...
Pak jsem se zahleděl do červené záře světelného meče. Po jeho paprsku stále běhaly modré výboje od mistrova útoku. Stisknul jsem aktivační tlačítko a čepel se vypnula. Ovšem kromě klasického chhhšššššš se ozvalo ještě praskání a tříštění, načež z emitoru vysršela sprška červených jisker a ve vzduchu zasmrděla spálená elektronika.
Sakra... zasyknul jsem, ale hned nato jsem se pousmál. Je mi jasné, co se stalo. Blesky roztopily diatiový článek, energie z blesků se po vypnutí čepele neměla kam vybít a napětí roztříštilo krystal. Zažil jsem už horší tragédie, povzdechnul jsem si napůl pro sebe, napůl pro Anu.
Postavil jsem se, když vtom jsem ji spatřil. Měla na sobě bílou róbu a celkově byla mnohem průsvitnější než když jsem ji viděl naposled, ale svou krásu ani ve smrti neztratila. Kapky deště, teď už daleko řidšího než při souboji s mistrem, na ni nenarážely, ale prostě proletěly skrz. Její chodidla se vznášela asi deset centimetrů nad zemí a její tvář se na mne usmívala.
Podívej, ukázala bílou, průsvitnou rukou k nebi. Vzhlédnul jsem a spatřil na temné obloze jakousi tečku, která se přibližuje k obzoru a táhne za sebou ohnivý chvost.
Snažíš se mě spasit? pousmál jsem se také, avšak spíše smutně. Nevím, jestli to ještě půjde.
Pohlédnul jsem na ni. Byla tak překrásná, že se mi při tom pohledu tajil dech. Dlouhé černé vlasy jí splývaly přes ramena a měl jsem pocit, že jsem v jedné chvíli ucítil její vůni. Pověsil jsem si nefunkční světelný meč na opasek a vstal, abych k ní přišel blíž.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Uživatelský avatar
Kazma
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 463
Registrován: 02.10.2011 15:59:15
Bydliště: Korriban
Mongolia

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Kazma »

Bezejmenná planeta – orbita (Ireth Iluminata)

Tak a odkud začneme.
Snad zase neodletěl.
Napadlo mě. Bylo by to od něj ovšem jako ostatně obvykle očekávatelné.
Začnu od …
Co to je?!
Vyděsila jsem se. Tohle byly opravdu špatné letecké podmínky.
Trocha Síly a štěstí a …
YXWQYZYX!!!!!!!!!!!!***
Hlavně klid.
Snažila jsem se vyhýbat atmosférickým nepříjemnostem, co to jen šlo.
Já se na to!
Jakási šťavnatá blesková nádhera mi těsně prosvištěla za zadkem aureku.
Levo, levo, levo, pravo. Soustřeď se!
V hlavě spíš prázdno, tlapy na řízení jenom zlobné prskání. Přede mnou blesky, za mnou blesky, nalevo blesky, napravo blesky.
Bezva, ty už mi neutečou.
A neutekly. Nikdy pozděj jsem přesně nedokázala určit, proč mě to letící tělo dokázalo tak rozrušit. Být Sithem, tak si ho najdu a budu mučit, dokud bude řvát, i když je už mrtvej. Mělo to ovšem pár háčků. Zaprvé, jsem Jedi a za druhé …
A sem …
Tomu blesku se už nedalo vyhnout. Náraz otřásl celou stíhačkou a ovládání poslal k Síle. Povrch se začal nesmiřitelně přibližovat.
Naskoč! Naskoč! Nebo se obě rozkřápem!
Začala jsem panikařit.
Rytíř Jedi nemá strach ze smrti, přijímá ji, nebojí se. Jenom klid.
Vzpomněla jsem si, co často říkával můj mistr:
Co řekneme Smrti, až si pro nás přijde? Dnes ne.
Dnes ne.

Bezejmenná planeta – kráter na jihovýchodě


Poměrně otupěle jsem zírala na scenérii před sebou, když mě náhle vyrušila letící hlava.
Čí?
Jeden nemusel být ani příliš inteligentní, aby mu došlo, že tu leží nějakou dobu a nemusel ani ovládat psychometrii, aby pochopil, co se tady stalo.
Nezvládli jste to. Letěli jste příliš brzo, nebo jste měli příliš velkou loď? Nebo špatného pilota? Nebo hodně blbej den?
Dívala jsem se na hlavu a napadlo mě, že takhle jsem mohla skončit já. Ohlodaná a ohořelá. Odložila jsem ji vedle sebe na zem.
Tohle nebude příjemná planeta.
Začala jsem se pomalu zvedat.
Kdo vymyslel, že kočky dopadají vždycky na všechny čtyři?!
Tiché láteření bylo asi tak v tuto chvíli to jediné, co mi v tuto chvíli připadalo jako realizovatelné.
Moje stíhačka na kusy. Můj zadek. Au. Kde mám meč?
Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe.
Tady aha.
Asi mi musel vypadnut při dopadu.
Zvedla jsem jej a pověsila na opasek, poslouchajíce, jak jednotlivé kosti lupou, vazy a svaly se napínají. Takové ty typické zvuky, když vaše tělo zjišťuje, kde co má.
Tak a co teď?
Položila jsem otázku Síle. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poměrně neslušně něco zaprskala.
Zbylo tu vůbec něco zajímavého?

---------------------
***Velmi sprosté nadávky v Basic, které odmítám překládat, neboť v prvním pádě jednotného čísla, nepříliš slušně označují příslušnici nejstaršího řemesla
Join the Dark side... We have cookies!

Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.

„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Díky síle alespoň mé jméno už neprzní. Teď už tady asi jen budu do ukončení bouře mávat rukama a pokoušet se nějak
domluvit s touhle dívkou
.
Otázka ale zůstává stále nezodpovězená. Zůstali naživu naši archeologové? Letěli sem vůbec? Nejsem tu nakonec jen já a tohle děvče?
Oči se mi nachvíli zamlží při jejích pokusech pochopit co mám na mysli a představě že zbytek života strávím učením ji mluvit mým jazykem
abychom se dorozuměli. Na chvíli mě dokonce napadne myšlenka jestli to děvče není třeba nadané v síle když tu dokázala tak dlouho přežít.
Ale takový lovec odměn naše nadání nemá a dokáže přežít ledasco. Nedá se odsuzovat nenadané lidi jako méněcenné.

Aby mi děvče dokázalo mé myšlenky, vyrazí prudce na setkání s tím co já jsem téměř nepřežil.
U sitha.
Vypadne ze mě když vyrazí divoce ven.
Bláznivá holka.
Rychle jak mi to jen mé svaly umožní se nadzvihnu a vyběhnu za ní drže svůj meč v pohotovosti a připravený k zažehnutí
hned jak vylezu ven.

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě

Aktivuji světelný meč a hledím na stěnu před sebou.
Řádně zabalené jako dárek a nastražené tak, abych je našel.
Řeknu s úsměvem a seknu do zdi.
Letět sem byl nejlepší nápad co jsem měl od té hrobky. Aspoň tady něco zažiju, když už tady nic nenajdu. Přemýšlet nad tím, co tady dělám jsem začal až když už jsem byl tady.
Seknu do zdi znovu.
Tohle k ničemu nevede.
Popojdu po místnosti nyní s již deaktivovaným mečem, nakonec si ale stejně sednu na zem a opřu se o zeď.
Něco bude na tom krystalu... ten tady nebude jenom tak.
Narovnám se a znovu přejedu místnost Silou, jako bych měl něco zázračně teď najít.
Nakonec ale začnu vytvářet psychické Silové bariéry, aby se mi nemohlo dostat do hlavy, protože opatrnost, hlavně na této planetě není na škodu. Po vytvoření bariér upnu svoje soustředění na krystal, zvolna.. nikam nespěchám, stále jsem připraven se při jakémkoli náznaku něčeho se mi dostat do hlavy se stáhnout a posílit zaštítění své mysli.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
R.O.F.L
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 497
Registrován: 23.3.2008 18:50:45
Bydliště: Kdesi v předaleké galaxii, kde mozky v hlavě nenosili
Kontaktovat uživatele:

Re: Volání minulosti

Příspěvek od R.O.F.L »

Před několika měsíci: (Ryen Avery)

Smím si přisednout?
Samozřejmě. Odvětil jsem, aniž bych zvedl oči od datapadu. Nemusel jsem. Nově příchozího jsem sledoval v Síle už několik minut. Čtení v datapadu totiž byla jen kamufláž, neboť jsem ve skutečnosti trávil čas zkoumáním myslí všech osob v okolí. Mysl servírky, která okrádala svého zaměstnavatelé, mysl kuchaře, jenž se dloubal v nose, zatímco vařil svou vyhlášenou polévku s tajnou ingrediencí, mysli páru, užívajícího si chvilku v soukromí v bytě nad restaurací, mysl dítěte, hledajícího na ulici svou maminku, mysl chudáka, přepadeného v nedaleké temné uličce, mysli obou lupičů, mysli kolemjdoucích, kteří dělají, že nic nevidí a mysli spousty dalších lidí.
Tak co, děje se v okolí něco zajímavého, skrývá někdo tady nějaké strašlivé tajemství? Zeptal se muž, poté, co se posadil.
Kupodivu nikdo. Zvedl jsem konečně oči od datapadu. Tedy až na nás dva, samozřejmě.
Nastala chvíle ticha, během které jsme se oba měřili pohledem.
Přejděme ale k věci. Prolomil jsem nakonec ticho. Konkrétněji k té části, kde se od mne očekává odpověď ano či ne: Má odpověď je ne. Lituji nemám zájem. Nikoliv pro to, že bych měl s vámi nějaký problém, nebo že bych s vámi nesouhlasil, ale prostě jen pro to, že mi nemůžete nabídnout nic, co bych doopravdy chtěl.
Tím bych si být vámi nebyl tak jistý, ale jak myslíte. Zvedl se. Už po třetí jste nás odmítl, takže už vás necháme na pokoji. Usmál se způsobem, který se mi vůbec nelíbil. Ačkoliv to neznamená, že je to náš poslední rozhovor. Vy sám za námi přijdete.
A proč bych to měl podle vás dělat?
Protože už nevydržíte tu zvědavost. Položil na stůl malou ampulku s jakousi průzračnou tekutinou. Tady máte. Berte to jako kompenzaci za váš čas. Prozatím na shledanou.
Co je to? Zeptal jsem se, když jsem ji vzal do ruky. Měl jsem z jejího obsahu v Síle velmi zvláštní pocit, snad nejzvláštnější, jaký jsem kdy měl.
TO je ta správná otázka Odpověděl a vyšel ven z restaurace, zanechávajíc mě tam fascinovaného ampulí.


Současnost - Bezejmenná planeta – severní planiny

Meditace mi rozhodně pomohla, o tom žádná, nemluvě o faktu, že odpočinek jsem už vážně potřeboval a utřídit si myšlenky taky nebylo k zahození.
Po nějaké době jsem zaregistroval přítomnost nějakých tvorů v mé blízkosti. Jelikož jak se zdá neutočili, zůstal jsem v meditaci a víc se na ně zaměřil. Všechno na téhle šílené planetě je nějak spojené se Sílou, nebo alespoň bylo dlouho vystaveno jejímu vlivu a mě zajímalo, co měli se Sílou společného tyhle potvory.
Co mě ale překvapilo, bylo zjištění, že tančí. A ještě více šokující byl fakt, když jsem si uvědomil že tančí podle Síly - vlastně jim já hraji prostřednictvím své meditace.
Chtěl jsem vidět jejich tanec vlastníma očima (respektive jak vůbec vypadají) a také kde vlastně jsou, neboť v Síle se jejich pozice určovala velmi špatně. Stále nechávajíc proudit sílu skrze sebe jsem pomalu začal otevírat oči.
,,Není záludnějšího nepřítele, než sebe sama."
Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Noc, tak krásné a vytoužené období v tomto pekle vesmíru. Pomalé dozvuky kapek deště, protrhávání mraků mířících k odvrácené straně světa a hvězdy, miliony jemných teček na rudočerném koberci.
Krása.
Zašeptal tiše poručík Rell před dveřmi hlavního obydlí. Zavřel oči a z plných plic nasál vůni vodou prosycené půdy, okolní přírody, a… Rell prudce otevřel oči vyděšením.
Dopr…
Nadávku už nedořekl, místo ní vystartoval rychlostí závodního kluzáku do útrob lodi, jejich domova.
Kerej vůl!
Zahřměl už ve dveřích z plných plic. Odpověď byla jasná, vždycky byla jasná. V posádce byl jediný člověk schopný v takové situaci něčeho podobného. Jediný “primitiv“ jak ho kapitán s láskou nazýval, který by v takovou chvíli griloval maso u otevřeného průzoru, jediný.
Teloji, já vás jednou naporcuju do těch karbanátků! Přísahám! Do obraných pozic!
Posádkou projel blesk, dokonce i kapitán Rasata okamžitě vyletěl z kajuty. Všichni dobře věděli co to znamená, příliš dobře. Pach masa přilákal hosty, hosty pro které byl kdokoli z posádky stejně dobrý, jako ty karbanátky na roštu.

Posádka už věděla co dělat a zbraně byly rozebrány dřív než kdokoli stihl vydat jediný pokyn.
Už jdou!
Vykřikl někdo. Víc nebylo potřeba, pouhá dvě slova měly stejný účinek jako rozdávání desítky povelů, jako to pověstné zvolání “na barikády!“. Během minuty byl improvizovaný ochoz za plotem plně obsazen a připraven.
Kruci, chtělo by to něco těžšího.
Zanadával poručík polohlasně a pohled stočil k plachtě pod improvizovanou střechou, pod níž ležely dva střední obrané lodní blastery, jejich nejsilnější obrana, která ovšem ke své přípravě vyžadovala čas. Příliš času.
Sakra!
Zaklel na prázdno poručík a ohlédl se na svého kapitána.

Stál tam. Stál jako socha bez pokusu se krýt, beze strachu, jen s pistolí a přece se o něj nikdo nebál.
Jsou tu!
Vykřikl najednou Rasata a zamířil. Stačila jediná dávka a sloup obvodového plotu zkropila bíločervená krev a k jeho patě se zhroutilo mrtvé tělo. Ani ve světle strážních reflektorů nebylo skoro vidět, vlastně nebyli, protože během několika vteřin se v místě dopadu rozprostřelo peklo. Bílorudá krev stříkala široko daleko, jak bylo mrtvé tělo trháno a porcováno na kusy příslušníky vlastního druhu.
Sakra, nic nevidím. Kolik jich je?
Ozval se Teloj netpělivě.
Šest.
Odpověděl ledově kapitán a všem přejel po zádech mráz. Ne z nepřítele, šest Larienů nebyl tak zlý nepřítel jaký být mohl. Ne, z kapitána. Z jeho chladné jistoty, z jeho přesného úsudku. Z toho, že tam, za plotem, dokázal vidět víc než pár mihotavých stínů, z toho že věděl.
A kapitán věděl. Pomalu přejížděl blasterem od jednoho cíle k druhému a čekal, vyčkával zda se některý odhodlá plot přelézt, zaútočit.

Bezejmenná planeta – kráter na jihovýchodě (Kazma)

Bohužel zcela stejně na tom byla i Ireth, jelikož pach ohořelého masa posádky teď už dvou do sebe napasovaných lodí i sem tyto lovce mršin přilákal. A stejně jako v táboře, i zde dávali přednost čerstvému přeživšímu masu, jedijskému steaku. První se objevil právě ve chvíli kdy se Ireth rozhlížela, zda nezůstalo něco, nebo někdo v celku. Právě když zhodnotila, že pokračovat v ohledávce nemá smysl, ho ucítila. Ano, ucítila, ale ne Silou, svým čichem, svými instinkty zostřenými neznámým nebezpečím. Rychle se rozhlédla a spatřila ho, no vlastně přesněji zahlédla ho. Jeho tělo se míhalo v temnotě, že šlo stěží rozeznat kontury a to i když kolem nebyl žádný stín. Muselo jít o nějaké přirozené maskování ale o to strašidelnější, že toto stvoření nemělo obraz ani odezvu ani v Síle. Podle Síly tu nic nebylo, nic než blížící se nebezpečí.

Ireth přejel po zádech chladný ale prudký závan větru, věděla co to znamená a úhyb byl pouhopouhým reflexem, přesto reflexem, jenž jí ušetřil jistě nepříjemné rány na zádech. Za ní stál druhý, jen kousek od ní. Pozoroval jí, ale ne očima, neviděla na něm nic od čeho by se odráželo světlo, nic kromě lesklých bílých drápů které zmizeli v temnotě hned, jak promeškaly svou šanci na zásah. Přesto se na ní díval a čekal, čekal na svou příležitost zatímco druhý jí klidně obcházel, příležitost získat. Byli to stíny, Larieni, stvoření tohoto světa podobou podobní Bha'lir viděl-li je někdo kdo by o tom ještě vyprávěl, jen menší, pohybující se a lovící v temnotě, těžící ze své neviditelnosti a trpělivosti, z volby kořistí na které stačí.

Bezejmenná planeta – severní planiny (R.O.F.L.)

Podobně šílené setkání si teď užíval i Ryen. Ten se chtě nechtě stal krotitelem hadů, dala-li se stvoření před ním hady nazvat. Ovšem stejně dobře by se dalo říct, že se naštěstí stal jejich krotitelem, jelikož už na první pohled šlo odhadnout, že zde platily jen dvě možnosti. Být jim krotitelem, nebo obědem. Takže na Ryena se vlastně po dlouhé době opět usmálo štěstí. A ne zrovna málo, protože kromě toho, že neskončil na něčím jídelníčku, si také mohl vychutnat vcelku i úchvatné taneční představení těchto zvláštních stvoření. A nejen to, s nadcházející nocí se mu podařilo i odhalit jedno z neuvěřitelných tajemství tohoto světa. Přímo před jeho zraky totiž začala voda jezera široko daleko ho obklopujícího kamsi ustupovat a znovu odhalovat širé zelené pláně trávy třpytící se ve svitu měsíců. K jeho uklidnění navíc s vodou odplul i jeho taneční soubor a on si konečně mohl oddychnout. Bylo teď na něm, zda se vydá opět na lov svého cíle, mladého Jediho o jehož pozici, nebo aspoň směru, měl stále alespoň hrubou představu směrující ho kamsi na jih plání, nebo zda se bude věnovat něčemu zcela jinému, například nalezení nějakého jídla, k čemu by mohl být nejlepší les, rýsující se daleko na jihozápadním obzoru.

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě (Gnost Kohn)

To děláváš často.
Odpověděla dokonale posměšně Baris Maimovi.
Nejdřív do něčeho vletíš a pak to začneš domýšlet. Podobně jsi měnil strany, že? Prostě se naskytla příležitost, tak hop!
Z jejích slov jedovatost doslova prýštila.
A vlastně proto tu teď šermuješ ze zdí. Že ano?
Je to vlastně ironie. Napadlo tě to někdy? Spousta lidí doplácí na to, že se neřídí příslovím, “spěchej pomalu“. Ale ty? Ty na to doplácíš ať už spěcháš nebo ne.
Teď už se otevřeně smála.

Najednou ale smích utichl.
Víš, bývala jsem stejná.
Řekla s klidným výrazem a pohledem upřeným na krystal nad svou hlavou.
Úplně stejná. Snažila jsem se všechno pochopit. Hledala jsem ve všem smysl. V životě, v boji, v tom proč jsi mě tenkrát nechal žít, v Řádu, v Republice, dokonce i v Síle. Když jsem přišla sem, hledala jsem odsud cestu stejně jako ty. Úplně stejně. Co já se tu nabojovala se zdmi, dokonce jsem byla tak odhodlaná, že jsem rozbila i krystal. Bůh ví jak dlouho jsem tu potom seděla ve tmě.
Baris se zlehka pousmála.
Ale, jak už jsem ti řekla. Něco ti dlužím, takže ti řeknu tajemství na které mi trvalo hodně dlouho přijít. Tajemství co tě jediné, může dostat odsud. Je totiž jedna věc, smysl po kterém ses nikdy nepátral.
Baris vstoupila přímo do středu světelného kotouče.
Budoucnost.
To slovo takřka zahřmělo prázdnotou svatyně.
Budoucnost vesmíru, tebe, života. To je něco nad čím jsem nikdy neuvažovala. Nepřipouštěla jsem si to, myslela jsem že tím jak hledám, jak jdu pořád dál, jí nacházím. A stejně tak i ty. Ale to je lež, chlácholivá lež kterou se krmí ztracení v temnotě. Pravdou je, že jen skáčeme po příležitostech, pořád dál a dál než se stihneme rozkoukat a pak, teprve když nás něco zastaví. Teprve potom začneme přemýšlet. Ale ne o budoucnosti, ne o celku, ne, jen o cestě, o únikovém východu ze situace ve které se topíme.
Baris upřela svůj pohled na tebe.
To je odpověď. To je můj dar a teď už je jen na tobě, jak ho použiješ.

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Shisco)

Podobně zajímavou debatu, nebo spíše setkání, si užíval obklopen skalními masivy i Eresis Trocano když se před ním objevilo zjevení Any. Hleděla na něj laskavým klidným pohledem a vypadala, jako by jí jemný vánek prohánějící se pustými skalami skutečně ovíval, jakoby si pohrával s jejími vlasy, hladil její kůži.

Stačil jediný pohled a Eresis se zastavil. Chtěl se k ní přiblížit, znovu se jí dotknout, znovu jí pohladit, ale ten pohled byl jasný, smutný, žádostivý.
Ne.
Byla snem, přízrakem, ozvěnou a jako taková mu byla nedotknutelnou, nedotknutelnou a přece tak blízkou. Vzhlédl znovu k hořící čáře mířící za obzor. Někam za skály, daleko na západ odkud nepřicházelo nic. Jen tisíce světel stěhující se a ustupující bouře nahrazované tichou temnotou noci.

Tam.
Její ruka ukazovala k Eresisovým nohám. Ležel tam, z přeřízlého emitoru se ještě pořád zlehka kouřilo a skrze porušený plášť prosvítal lesknoucí se rudý kámen.
Temnota se v pravých rukou může stát světlem.
Její hlas byl hladivý, klidný i když se její obraz začínal pozvolna rozplývat.
Pamatuj, ve správných rukou…

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

K setkání se smrtí, nebo její vzpomínkou, neměl ale blízko jen Eresis. Velmi podobně na tom totiž byl i Roger Snipe. Ten se rozhodl zcela podle své výchovy a svědomí ochránce bezmocných vyrazit na pomoc místní dívce a své hostitelce Dareo, která se vydala do boje s místními predátory, Rogerovo starými známými. Na rozdíl od něj ale dívka nebyla ozbrojena jednou z nejmocnějších zbraní v galaxii. Ne, ona si pro své klání zvolila kostěnou dýku a sekeru s kusu opláštění nějaké lodi. Roger proto neotálel a jakmile uslyšel dívčin výkřik, vyrazil z příbytku co mu síly stačily. O nepříteli už měl velmi jasnou představu a svou pozornost proto vyšponoval na maximum. Sám si nemohl být jist zda tentokráte dokáže alespoň jednoho z ďáblů zasáhnout, ne-li zabít, ale na tom teď nezáleželo, teď šel chránit nevinné děvce.

O to větší byl ale jeho následný šok. Jen pár metrů od bunkru totiž stála Dareo, přikrčená v jakémsi loveckém postoji vrčící a prskající jako divoká šelma a s mrtvým tělem jednoho z ďáblů u nohou. O příčině jeho smrti nemohlo být pochyb, neboť z něj ještě stále trčel dívčin nůž. Ani o cíli jejího vrčení a prskání nebylo pochyb, tím byla tatáž smečka se kterou se Roger předtím setkal, ovšem nyní ochuzená o jednoho člena.

Jeden s ďáblů vyrazil, bylo to prudké, rychlé, smrtící. I Roger, se smysly zbystřenými Silou, by měl co dělat včasně reagovat. On ale cílem nebyl, tím byla ona. Mladá divoká dívka, která se prohnula v páteři jako kočka a bleskově vyšvihla ruku. Sekerka se zableskla a s kvílivým ozvučením zanořila do boku útočícího zvířete, které odletělo stranou s krvácejícím šrámem v boku. Dívka opět vykřikla. Tentokráte ale nebylo pochyb, nebyl to výkřik kořisti, patřil lovci. A nepochopil to jen Roger, i smečce už došlo že tentokráte si ukousli víc, než dokáží zvládnout. Rychle proto věnovali pohled Rogerovi, ale jediné Dareino zavrčení jim stačilo, aby i tuto večeři zamítli. Nezbývalo jim tedy, než se jít po jídle porozhlédnout jinam a tak s rychlostí a ladností jim vlastní, vyklidili pole.

Roger.
Ozvala se náhle Dareo. Stála opět zpříma, se zbraněmi za opaskem a vřelým úsměvem ve tváři. Klidně zamířila zpět do bunkru a když míjela zmateného Jediho, pozvedla ruce v nichž nesla mrtvého ďábla a ukázala ho Rogerovi.
Ham, Hmm.
Tentokráte nebyl překlad zapotřebí. Je čas na večeři.

_______________________________________
Pro ty, kteří tu svou část nenašli, platí ta poslední jim příslušná v předchozích příspěvcích.
Další kolo se uzavírá 15.4. nebo dříve bude-li odpovězeno.

Uživatelský avatar
Kazma
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 463
Registrován: 02.10.2011 15:59:15
Bydliště: Korriban
Mongolia

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Kazma »

Bezejmenná planeta - kráter na jihovýchodě (Ireth Iluminata)

Nic, nic, nic, nic, … tak nic.
Počítala s tím, počítala s tím, že nic nenajde, ale přece jenom. Nepočítala ovšem s tím, že něco najde ji. Byl to jenom pocit, pocit, že není sama. Nebyla.
Máme společnost.
Napadlo ji, když dokončovala otočku a sahala po meči. Pozorovala okolí a snažila se jej znova zahlédnout. Natáhla se po Síle, aby lépe zaměřila protivníka, ale ta jej neukázala.
Tak buď, …ale ne.
Věděla, že jakmile nejde něco vidět v Síle, je mnohem těžší na to něco Silou působit. Den nezačal opravdu dobře.
Máš strach? Bojíš se? Ne. Hlavně klid. Je to jen hladovej predátor, hladovej neviditelnej predátor.
A zpětně si uvědomila, co se stalo. V jednu chvíli to byl proud vzduchu signalizující rychle se blížící předmět. Následoval rychlý úkrok stranou a aktivace světelného meče.
K Sithu.
Podrážděně zasyčela. Dva protivníci znamenaly dva problémy, jež se museli vyřešit.
Bílé drápy proti bílému meči. Hezký. Můžou utočit ze dvou stran, zahnat kořist do rohu, nebo ji skřípnout mezi sebe. Jsou dva.
Připomněla si. Nemohla se dívat jenom po jednom a Síla ji nemohla pomoc. Zkušeně zakroužila mečem v pravé tlapě a pomalu a obezřetně začala couvat k pořád ještě hořícím troskám.
Nejvíc snad připomínají Bha’liri, … a ti jsou živý, tedy můžou hořet.
Jen okrajově si vzpomněla na Sitha, co ji chtěl jednou zaživa upálit, asi vstal ráno špatnou nohou z postele. Její pohyb měl i pár dalších zištných důvodů, takhle by na ni protivníci z jedné strany nemohli.
Snad.
Vyčkávala.
Když někdo zaútočí, je si jistý svou výhrou, aby vás tu náhodou nebylo víc. Až se snima vypořádám, měla bych odsud vypadnout. Rychle a opatrně. Pokud se s tadyma dostanu.
Snažila se je pozorovat oba. Spoléhala se na své vycvičené reflexy s potyčkami ze Sithy, i na to málo, co ji v tuto chvíli mohla Síla poskytnout. Čekala, než zaútočí. Nechtěla být útočníkem ve chvíli, kdy prakticky ani nevěděla, proti čemu stojí.
Já mám taky času dost. Ale jestli se vám přižene víc, tak se o mě budete muset podělit a kořist na jednoho bude tedy menší.
Join the Dark side... We have cookies!

Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.

„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Eresis Trocano)

Když jsem se po chvilce vydýchal a aspoň v rámci možností vzpamatoval, zvednul jsem se ze země a zatímco mi déšť bičoval obličej, zíral jsem na přízračné zjevení Any. Usmívala se na mě jako tehdy, když jsme spolu byli tak šťastní, jak je to jen u bytosti ovládané Temnou stranou Síly možné. Byla tak posvátně krásná, že jsem od ní nemohl odvrátit zrak. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Vypadala tak skutečně, že jsem se jí chtěl dotknout. Natáhnul jsem k ní svou ruku, pak jsem se ale zarazil, když mne jedna moje část upozornila na majestátnost a jakousi auru nedotknutelnosti, která se kolem Any tetelila.
Ne. Vždyť jsem tě zabil. Nezasloužím si to.
Její bílá tvář najednou vypadala posmutněle, v očích ale měla stejná světýlka jako ve chvílích, kdy mi říkala "Miluji tě".
Ukázala svojí bledou rukou v širokém rukávu, který ale stejně jako nádherné bílé roucho, v němž byla zahalena, nebyl narozdíl od mého pláště a tuniky skrz naskrz promočený, na na zemi ležící zničenou mistrovu zbraň, na dva nestejné kusy rozseknutý světelný meč, z jehož dávnověkého designu bylo zřetelné, že bojoval ještě jako protomeč napájený kabelem z externí baterie na opasku a byl v pozdějších dobách přestavěn. Sledoval jsem očima její ruku a všimnul si, co že to měla na mysli. Sytě červený krystal, který můj nyní už s největší pravděpodobností mrtvý mistr opatroval jako oko v hlavě a v průběhu cesty ho zabudoval do svého meče.
Shýbnul jsem se a pověsil nefunkční jílec za kroužek na opasek vedle toho mého, rovněž v tuto chvíli nepoužitelného.
Vyšroubuju z něho článek a ten krystal a opravím jimi svůj meč, pousmál jsem se při myšlence, že ze dvou nefunkčních světelných mečů poskládám jeden funkční.
Temnota se v pravých rukou může stát světlem.
Uslyšel jsem opět její hlas, nevěda, zda ho skutečně slyším, nebo jen zní v mojí hlavě.
Víš... promluvil jsem k ní, aby mne vzápětí přerušil obrovský záblesk a ohlušující hrom, který se ozval asi o dvě sekundy později.
Vlastně jsem tě nikdy nepřestal milovat. Poddal jsem se nenávisti, protože už mi nic jiného nezbylo. Tím jedním švihnutím světelného meče můj život ztratil smysl.
Sjel jsem očima z Any, protože mi připadalo, že i pouhým svým pohledem zneucťuji její památku. Zahlédnul jsem však obrys své plasmové pistole, která ležela opodál a která mi vzápětí skočila do nastavené dlaně, abych ji vrátil do pouzdra na svém boku. Pak se ale Ana začala ztrácet, jako když se rozestupuje mlha.
Pamatuj, ve správných rukou...
Ne, počkej! zvolal jsem, ale Ana už tam nebyla. Jen já, a společnost mi dělala noc, bouře a déšť.
Na chvíli mne zaplavily vzpomínky na ni, na naše polibky a společné chvíle vášně. Další zahřmění mne ale probralo. Zaběhnul jsem pod nedaleký převis, jakýsi krystalový štít, který mne chránil před deštěm, sundal jsem z opasku oba meče a dal se do práce.
Nejprve jsem pomocí Síly rozšrouboval to, co zbylo z jílce mistrova meče. Seděl jsem se zavřenýma očima na zemi opřený zády o jediný suchý kousek skalní stěny v širokém okolí a mistrův meč se přede mnou vznášel. Pomalu, soustředěně jsem ho telekineticky rozebíral a ač byly mé oči pevně zavřené, cítil jsem každičkou jeho součást v Síle.
Pomalu povolit jeden šroubek, pomalu povolit druhý šroubek, vysunout krystal s baterií.
Ještě daleko opatrněji jsem si krystal, nasazený na článek, který byl už od pohledu několikanásobně starší než já, položil do klína. Pak jsem nechal mistrův rozložený meč klesnout k zemi a pomocí Síly si zvednul do výše očí ten svůj. Opět jsem ho pečlivě šroubek po šroubku rozmontoval a jakmile jsem obnažil krystalovou komoru, zbytek rudého syntetického krystalu se z ní div nevysypal a do nosu mne udeřil nezaměnitelný puch spálené elektroniky. Vytáhnul jsem úplně zdeformovaný diatiový článek ven a přestal si ho všímat, takže se zazvoněním dopadl na krystalovou zem.
Zatímco jsem si telekineticky držel rozložený jílec před sebou, natáhnul jsem se v Síle po článku ve svém klíně, zvednul ho výš a rozpojil ho od upevňovací matice krystalu, aby se vešel dovnitř. Jakmile byla baterie na svém místě, utáhnul jsem jeden ze šroubů, aby na něm setrvala, a přešel k poslednímu, nejdůležitějšímu kroku. Zaostření a usazení krystalu.
Krystal je srdce meče. Srdce je krystal Jedie. Jedi je krystal Síly. Síla je meč srdce. Krystal, meč i Jedi jsou jedno.
Tyto řádky taktéž pocházely z archivů Sithské akademie na Korribanu. Nikdy jsem si nepotrpěl na ritualizování, ale vybavily se mi ve chvílích, kdy jsem se soustředil na svůj krystal, abych ho naladil na sebe a abych naladil sebe na něj. Byl mocný, když jsem se zaostřováním skončil, cítil jsem z něho skoro až pulzování energie Síly. Nic takového jsem nikdy ze svého předchozího, syntetického krystalu necítil.
Tak tohle měl mistr na mysli, vkradla se mi do naprosto klidné a vyrovnané hlavy myšlenka na mého starého učitele. Zaplašil jsem ji a šel na triumfální završení celého procesu - usazení krystalu. Po chvíli, po kterou jsem ho různě otáčel a hledal nejvhodnější stranu a úhel, pod kterým ho usadit, se ozvalo cvaknutí, když zapadl krystal do matice a matice do článku, čímž byla oprava vlastně kompletní. Už zbývalo jen nasunout to celé na rukojeť, nasadit emitor a zašroubovat.
Vzal jsem svůj opravený světelný meč a sevřel ho v dlani. Otevřel jsem oči a teprve teď jsem se opět rozvzpomněl na déšť, tmu a bouři, které se v tichých chvílích meditace z mé mysli zcela vytratily.
Postavil jsem se, v nohách jsem od dlouhého sezení cítil mravenčení a měl jsem žízeň. Veškerou svoji pozornost a touhu jsem však upíral k černému kovovému válečku, který jsem svíral v pravici.
Palcem jsem krátce stisknul stříbrné aktivační tlačítko, načež se ozvalo slastné klap-bzzzzz a černotu pod můstkem, který mi byl dočasným přístřeším, zaplavila rudá záře. Zvuk, jaký světelný meč při aktivaci vydal, však byl jiný. Tohle klap-bzzzz bylo uhlazenější než zvuk, který se ozval, když jsem zažehnul svůj meč ještě se starým krystalem. I bzučení, které čepel vydávala, bylo hlubší a jakoby klidnější. To by se dalo pochopit, protože přírodní a syntetický krystal mají rozdílné vlastnosti, ale tento zvuk byl dokonce jiný, než když zažehl mistr ten svůj s tímhle stejným kusem krystalu v srdci.
Možná je to mnou. Tím, jak jsem se s tím krystalem propojil.
Zkusmo jsem s mečem máchnul, čepel se lépe ovládala. Přesněji, precizněji. Chvilku jsem se kochal pohledem na svůj opět funkční meč, pak jsem rudou čepel deaktivoval a zaplaven pocitem dobře odvedené práce meč pověsil zpátky na opasek. Pak jsem posbíral ze země kousky mistrova světelného meče, věnoval další chvíli jeho poskládání dohromady a opět jsem si ho zavěsil vedle toho svého.
Jako trofej. Hmotnou vzpomínku na to, co se ze mě stalo.
S touhle myšlenkou v hlavě jsem opustil svůj zákryt a vydal se na jihozápad, směrem, kterým letěla stíhačka táhnoucí za sebou ohnivý ocas.
Snad to pilot přežil. Dva zmůžou více než jeden.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Zamčeno

Zpět na „Ostatní“