od Merthor » 21.2.2018 22:02:03
Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Piloti, vediovojáci i Jé, ti všichni jsou za frajery, dokud okolnosti hovoří v jejich prospěch a mají kapku váleného štěstí. Zasažením pár droidů si hned vyslouží poklepání po rameni. Pak se změní okolnosti, dojde štěstí a největší frajer si neškrtne. Se všemi instinkty, se Sílou je to stejné. Dokážete se díky nim lépe hýbat, orientovat, pomohou vám vyhýbat se překážkám, proti nimž je jiný bez šance, ale bránit ve střelbě čtyřem o třetinu rychlejším stíhačkám je zcela mimo moc většiny vlastností. Mě štěstí začalo opouštět v tuhle chvíli. Za tři roky války jsem měl na svém kontě patnáct sestřelů a větší počet droidů, dostačující po přetavení na pomník v nadživotní velikosti, což se ve střetnutí já vs. separatisti dalo označit za kladnou bilanci. Nyní přišla řada na mě. Štíty raketoplánu jsem uhájil po dobu dvou a půl oblouku, přičemž každý oblouk zabral tak šest vteřin. Změna jednotvárné tovární scenérie byla kdesi v nedohlednu. Dál jsem proti vlastnímu sestřelení nemohl udělat vůbec nic. Konec přišel najednou, tak rychle, že vyjma několika intuitivních pohybů předběhl myšlenky i pocit strachu.
Palbě jsem stoupavou protisměrnou zatáčkou kontroval marně. Přímý zásah levého křídla bylo potřeba okamžitě vyvážit ztlumením motoru na pravé straně a rovněž průběžným vychylováním řízení na pravou stranu. Trefa do motorů byla ránou z milosti, vybízející k zamávání odepsanému raketoplánu. Tehdy mi do očí padla široká ulice přetínající tovární komplex. Naprosto jsem otočil raketoplán po směru oné třídy. Raketoplán neochotně klouzal k úzké přistávací ploše, vystavujíce se příchozí palbě. Přitahováním řízení k sobě jsem raketoplán vyrovnával. Na druhou stranu se z raketoplánu ztrácejícího většinu výkonu stal napůl statický cíl. Vlivem závěrečné salvy jsem definitivně přišel o řízení. Udělal jsem několik nedobrovolných kotrmelců, lomcoval nefunkční ovládacími praky a čekal náraz. Za přežití jsem vděčil převrácení raketoplánu blízko povrchu.
Základní povinnost pilota, zjistit stav svého stroje, následovaná starostí o pohyb nepřátelských jednotek, resp. droidích komisí pro vyšetřování havárie, byla dočasně odsunuta stranou bolestí celé horní poloviny trupu, příčiny to nepohodlného probuzení. Nabývání vědomí se vůbec neslo ve znamení palčivých příznaků. Pouhé otevření očí si vyžádalo zvýšené úsilí vynucené vůlí. Pochybnosti se chopily příležitosti polevující koncentrace mysli, aby v ní znovu prováděly hlodavčí práci. Ztráta lodi, zranění, to jsou samy o sobě malé věci. Každý Jedi by si s nimi měl být schopen poradit. Jenže součet těch malých věcí, dává ve stylu, stokrát nic umořilo banthu, dohromady mnohem větší problém. U větších problémů se hůře nalézají východiska.
Cesty Síly jsou nevyspytatelné, když nechá přežívat toho, kdo zároveň ztrácí směr. Ale možná pro to má nějaký důvod. mihlo se mi hlavou, než jsem obnovením kontroly, udělal hlodavčím myšlenkám opětovně přítrž. Úkol sebrat se, vzpamatovat se z nárazem vyvolaného šoku a pohmožděnin dostal přednost před vším ostatním. tentokrát hlavně před vojenskou povinností.
Bolest hlavy i dotěrné myšlenky narušující soustředění jsem musel prostě ignorovat, ačkoliv se to snadněji řeklo, než udělalo. Rovněž naražená žebra nevyžadovala víc než zvednutí ruky a ohmatání. Dokud nebyl hrudní koš proražený, nebylo to fatální. Tlaku na hrudník bránícímu volnému dýchání jsem mohl ulevit uvolněním bezpečnostních pásů, plus několika delšími nádechy. Rukou jsem nahmatal přezku bezpečnostních pásů, pokusil jsem se vstát. Před nekontrolovaným sklouznutím jsem se chránil snahou dovažovat gravitaci s pomocí Síly. Důležité bylo dostat se do jistější stabilnější pozice, umožňující rozhýbání končetin. Zbývající nejbolestivější šrám jsem mohl řešit až ve stabilnější poloze mimo pilotní křeslo. Pozornost si vyžadovala jen skutečnost, aby manipulací neutrpaěla ledvina. Dosáhnout rukou na ono bolestivé místo, zjistit rozsah poškození tkáně byla jedna věc. S vytažením trubky jsem váhal, jakkoliv cizí předmět musel co nejdříve z rány pryč. Zvládnout sebeošetření, až rána bude krvácet a byla věc druhá. Vždyť sám léčitel mnohdy snese zásah léčitele. Navzdory smyslům žádajícím dostatek klidu na ošetření, nebo snad kapku bacty, jsem nesměl odkládat ani zjištění stavu dalších věcí. Možná že od dopadu na povrch utekl nějaký čas a ze všeho nejlepší by odsud bylo vypadnout.
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -