Výcvik pro Merthora (Fabian Stiplett)

[Jordi Linx]

Chandaar, V zákrytu měsíce: (19 BBY)
Kontrola stavu paliva ti potvrdila tvé nejhorší obavy, zbývalo ti sotva na nějaký krátký skok, jenž by tvou situaci nikterak nevylepšil. Tak jako tak jsi byl v separatistické soustavě - po tvém úspěšném úniku z Rainforceru, jsi docestoval až do sestavy Chandaar, která náležela separatistům a velká armáda Republiku sem doposud nezavítala. O to horší to vše bylo, že ses nacházel v raketoplánu s republikovými insigniemi a volacím znakem.
Naštěstí se ti povedlo včas dostat do zákrytu vzdálenějšího měsíce, aby sis mohl promyslet, jak postupovat dále. Z ryhclého průzkumu po příletu a mezi schováním jsi mohl vidět pouze menší orbitální stanici a občasné hlídky stíhaček, takže s trochou štěstí by ses možná mohl dostat do atmosféry planety.

Dle informací palubního počítače bylo hlavním městem Ambaril, což znamenalo také největší separatistickou posádku droidů. Nějaký významný kosmoport pak mělo ještě jedno další město, ale těžko věřit, že by ten nebyl hlídaný. Kdysi v historii to sice bývala významná industriální planeta, ale stejně dávno v minulosti ji postihl silný úpadek. Mnoho měst se tak stalo pustinou a populace planety výrazně klesla a to na takovou míru, že v současné době byly na planetě v oficiálních záznamech jen dva veřejné kosmoporty. Po několika tisíciletích se pak sama planeta částečně vzpamatovala z velkého znečištění a dost kdysi obrovských městských komplexů bylo "přetvořeno" v jakousi džungli. Nicméně podle reportů, které jsi měl k dispozici se podezíralo, že tu separatisté zkoušeli obnovit provoz dávných továren, aby posílili své síly.

Nejhorší však byla naprostá absence informací ohledně toho, co se vlastně dělo v Republice a její armádě. Jak jsi byl na útěku, tak jsi neměl šanci nic pochytit, až na to, cos zjistil, ještě před únikem. Vykonání jakéhosi rozkazu 66, zrada Jediů proti Republice a pokus o atentát na kancléře Palpatina. A pak samozřejmě ta děsivá vlna v Síle, kdy v krátkém okamžiku zemřelo mnoho osob citlivých na Sílu.

[Merthor]

Chandaar, V zákrytu měsíce:
Přinejmenším poslední z těch několika krátkých hyperprostorových skoků mě dostal z bláta do louže. Chandaar byl ideální příležitostí navštívit místa jinak nepřístupná kvůli válce, ale pro osamělý republikový raketoplán tu mohlo být dost horko. Kdybych neseděl sám v létající krabici, které dochází šťáva, mohlo to být v pořádku. Kdyby ovšem událost nepřepíše a se zástupem separatistických droidů nebývá snadné pořízení. Výmluvy jsem nehledal. Palubní počítače obvykle chyby nedělají, takže jsem se musel dopustit chyby při zadávání souřadnic. Původně jsem si své směrování do separatistického prostoru ani neuvědomil. Navíc jsem musel svým kvapným poskakováním hyperprostorem spotřebovat nadměrné množství cenného paliva.

Na odlet jsem měl naprosté minimum času. Všechny úkony spojené s ním jsem prováděl ve spěchu, pod psychickým tlakem a při nedostatečné znalosti řídícího panelu raketoplánu. Věděl jsem, že za takových podmínek dojde velmi snadno k přehmatu, jenže rána vibrodýkou umí být bolestivá a rozhovor klonových důstojníků měl totožný efekt. Probírané informace mi dočista vyrazily dech. Vůbec jsem na něco podobného nebyl připravený. Jednu z kajut důstojnického bloku Rainforceru jsem už třetím rokem považoval za přechodný domov a mnohé klonové vojáky ze 195. za přátele, kteří mi vždycky kryli záda. A najednou se mi to, co mi v průběhu války bylo jedinou jistotou, zakymácelo pod nohama. Byl jsem vhozen do vod téhle situace, abych plaval. Nejvíce ze všeho mě trápilo, že nevím proč. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Nikoho jsem nezradil a ani jsem neznal jediného Jedie, ochotného zradit Republiku. Nedokázal jsem si představit, co se stalo mistru Atwellovi, co se může dít dále…

Snažil jsem se plavat, jak se dalo. Utonout, ať v situaci, nebo v přívalu silných pocitů, bez boje, jsem rozhodně nehodlal. Zvyknul jsem si od sebe požadovat minimálně tolik, kolik by ode mě požadoval můj mistr, což se vztahovalo i na požadavek nenechat se tlakem situace vykolejit. Tápaní myšlenek hledajících, cokoliv nápomocného pochopení situace, se za žádných okolností nesmělo změnit paniku. Pokračovat v myšlenkách dále tímhle směrem, byl bych na nejlepší cestě k psychickému zhroucení. Z kapsy jsem vyndal malou energetickou tyčinku, jedinou vlastní železnou zásobu na delší cesty do terénu. Snědl jsem ji na místo vojenské stravy, zmeškané kvůli útěku. Potřeboval jsem být dostatečně fit, soustředit se přemýšlet. Potom jsem přesměroval své myšlenky od hodnocení situace ke způsobu, jejímu řešení.

Zjišťování možnosti polepšit si skokem do hyperprostoru jsem měl za sebou. Výsledek byl jasný. Bez ohledu na osobní postoj budu muset zamířit dolů k povrchu. Naděje získat prostředky a odletět mlhavá, šance přijít k úhoně vyšší i konkrétnější. Měnit značení lodi za současných okolností vyloučené. I kdybych zůstal schovaný v zákrytu měsíce, dřív, nebo později si mé přítomnosti povšimnou. Aktuálně jsem potřeboval vědět dvě další věci. Ta první byla, v jak dlouhých intervalech přede mnou prolétají stíhačky. Pohnout jsem se musel ve chvíli, kdy mi stíhací hlídka zmizí z dohledu. Tím bych se mohl na krátko stíhaček zbavit. Jakmile se vynořím zpoza měsíce, všimnou si mě bystré oči orbitální stanice. V atmosféře jsem musel kromě stíhačů v patách počítat s protileteckou palbou, plus senzorovým pokrytím. Druhou věcí bylo definitivní vyloučení přistání mimo kosmoporty, na blízkém měsíci, případně jiném tělese soustavy. Na povrchu Chandaaru by přistání muselo proběhnout rychle, poblíž obydlené části planety, aniž by došlo k poškození lodě. Pozůstatky budov zarostlé vegetací byly příliš riskantním terénem. O nalezení lepšího místa k přistání jsem pochyboval.

Pokud si mě do téhle chvíle nevšimli, vyčkávání jsem ukončil sám. Rozhodl jsem se pokračovat v léčbě stresu prostřednictvím vyvíjení činnosti. Mezi děláním terče v zákrytu měsíce a dělání terče v atmosféře, byl rozdílem akorát čas vyplněný těkáním myšlenek, jinými slovy, čekání až Síla udělá zázrak. Sáhl jsem po řízení.

[Jordi Linx]

Chandaar, V zákrytu měsíce:
Nebylo jiného východiska než cesty na povrch Chandaaru a prakticky ses rozloučil s tím, že se to obejde bez zpozorování. Přesto sis hodlal připravit co nejvíc informací předem a to včetně místa, kde bys mohl přistávat. Také jsi vypozoroval pohyb hlídky stíhaček a v ten nejspíše nejvhodnější moment jsi vyrazil vpřed.

Začátek byl nadějný a nezdálo se, že by si tě všimli minimálně do půlky cesty. Tehdy se ozval signál z orbitální stanice o tom, že jakožto republikové plavidlo vstupuješ do separatistického prostoru a pokud se do deseti sekund nepřipravíš na kapitulaci, tak budeš bez váhání sestřelen. A protože kapitulace nepřicházela v úvahu, tak jsi se pokusil z raketoplánu vyždímat co to šlo a mířil jsi rovnou k atmosféře.
Netrvalo dlouho a zachytil jsi čtveřici stíhačů, kterak se s k tobě blížily. Rychlý odhad ti napověděl, že tě doženou zhruba v době vstupu do atmosféry, což by ti mohlo v situaci trochu pomoci. Než jsi pak dorazil k hranici atmosféry, tak jsi mohl jen prosit Sílu, aby nepřátelské stíhače byly o něco pomalejší, než jsi znal z dosavadních střetů s droidy. Naštěstí pro tebe byl raketoplán vybaven alespoň základním štítem a první dva výstřely droidů skončily na něm při tvém vstupu do atmosféry. Potom už následoval ostrý vstup v plné rychlosti a několik dalších sekund na to, aby ses vzdálil stíhačům, které pro vstup postupovali podle naprogramovaného protokolu.

Jasná obloha a rychlost stíhačů ti vše jen zkomplikovaly a malinký náskok, který sis stihl vytvořit, se vytratil stejně jako rychle, jako se tvůj dosavadní život převrátil naruby. Nezbývalo ti, než se pokusit je setřást úhybnými manévry, každopádně jsi nemohl předpokládat, že jim jen tak unikneš. A štíty mohly vydržet maximálně pár dalších zásahů.
V dosahu pak byl jen pozůstatek města, přesněji průmyslové části, kde se od povrchu tyčilo množství vysokých komínů. Ale i ty byly porostlé popínavými rostlinami, jak si místní flora postupně podmaňovala neosídlené části tohoto světa.

[Merthor]

Chandaar, V zákrytu měsíce:
Bylo by hloupé předpovědět scénář sestupu do atmosféry, včetně propočtu šancí a následně věřit, že k jeho naplnění nedojde. Když jsem loď s motor nastavenými na plný tah směroval do jedné přímky s povrchem Chandaaru, dech se tajil napětím. Důležitá byla každá vteřina. Varovný signál zazněl oproti předpokladu trochu později, reakce stíhačů se dostavila příliš brzy.
Jeden, dva a tamhle další dva. Čtyři na jednu kraksnu, co by ji z oblohy smetla i vodní stříkačka, spočítal jsem nemilosrdně dotahující protivníky. Strnule jsem zíral kupředu, uvědomoval si rychlost, s níž se za mnou ženou ale s řízením odmítl hnout. Palba byla nepříjemná, úsporná a přesná. Jak jinak. Nežeňte se hladově za strojem fakticky neschopným vaši palbu opětovat.
"Za trefu z decky do vrat od hangáru ještě nikdo vyznamenání nedostal," zamumlal jsem potichu směrem ke stíhačkám při dvojitém zásahu štítů. Znovu jsem pomyslel na svou Etu 2, z donucení ponechané v hangáru destruktoru. S její obratností bych je lépe prohnal. Droidi pilotující velkou část separatistických stíhačů nemohli cítit tlak v břiše z přemíry Gček, netušili, jaká masová konzerva by vzniknula při havárii způsobené přejitím raketoplánu do vývrtky. Já si to naneštěstí představit uměl. V důsledku jedině bod pro separatisty. Jednaly takticky naprosto správně. Ani Republika by nejednala méně rázně.
"Tak tedy jedná jízda po vzdušné skluzavce, exkluzivně zdarma." komentoval jsem proražení hranice atmosféry.

První fáze průletu atmosférou svou trajektorií připomínala let neřízeného šutru typu vzduch - křoví. Raketoplán padal z oblohy bezmála v kolmé poloze, div že se nerozpadl na kusy už za letu. Kde jaký palubní systém, včetně signalizace zahřívání křídel a stabilizátoru, zaprotestoval proti zacházení, jako byl vstup do atmosféry skorekcemi tahu motorů. Kontrolní panel se rozblikal. Mě se gravitace pokusila procpat opěradlem pilotního sedadla, moje prsty se stále křečovitě tiskly k ovládacím prvkům. Otáčet hlavou, hledat polohu stíhaček, či použít Sílu bylo namáhavé. Přesto jsem tušil hrozbu, znovu se řítící v mých patách. Bránil jsem se myslet na to, že se celý můj let s raketoplánem podobá zatraceně účinnému způsobu, jak si zlámat vaz.
Druhá fáze průletů atmosférouu, kdy jsem s trochou potíží stačil okolnostem přizpůsobit potřebná nastavení, byla celkem podobná té první. Směr, rychlost klesání i její důsledky, to vše zůstalo stejné. Změnou byly pouze pokusy o elementární úhybné manévry znesnadňující palbu. Rychle letící raketoplán se ovšem nezmohl, než na občasné klouzavé poskoky do stran.

Stále jsem se přibližoval povrchu, klesal jsem, dokud bylo klesat kam. Střemhlavý let jsem zmírnil, teprve když jsem na komínech bývalého továrního komplexu začal pozorovat podrobnosti. Zároveň jsem raketoplán donutil vybočit ostře doleva. Vedl jsem pronásledovatele na poslední krkolomný úsek vzdušné skluzavky. Na pomoc jsem přibral repulzní phon. Začal jsem se proplétat na dosah od terénu, vyhýbajíce se překážkám v cestě. Jak to šlo, snažil jsem se využít všech reflexů, přirozených instinktů a naslouchat i Síle. Očima jsem před sebou pátral po místě pro alternativní, tvrdší nouzové přistání. Po místě neznamenajícím přrpadnutí po hlavě do komína. Rozhlížet se dalo, dokud to vydrží štíty, déle stěží. Tovární Komplexy jistě měly vedle komínů sem tam nějaké nádvorní prostranství. Snížit výkon na minimum, zabránit propadnutí a usadit raketoplán k povrchu by mělo být proveditelné. V opačném případě se pravděpodobnou jevila varianta ohřátá masová konzerva, zvlášť jestli tyhle stíhačky nebyly ve vzduchu dlouho.

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Úhybné manévry, nebo jak jsi se odvažoval nazývat podivuhodné pohyby raketoplánu do stran, prodloužily životnost raketoplánu, protože droidi najednou musely počítat složitější vzorce pro střelbu a po krátkém dotyku štítů dvou stíhačů do rovnice přidat i své kolegy. Kolik ti to ve výsledku přidalo jsi však vědět nemohl. Ale rozhodně s počítala každá sekunda, kterou jsi měl navíc.

Přesto jich bylo příliš málo na to, abys našel vhodné místo k přistání. Po dokončení oblouku a vyhnutí se komínu přišly další dva zásahy, které ukončily krátký život štítů tvého letounu. Díky Síle jsi pak provedl zatím nejlepší úhybný manévr, ale raketoplán proti tomu zaprotestoval vrzáním plechů a četným skřípáním o jehož původu možná bylo lepší nevědět. Podruhé už jsi tak úspěšný nebyl a levé křídlo dostalo přímý zásah. Nepřišel jsi o něj, ale letové vlastnosti se znatelně horšily a mnohem více jsi musel zápolit s řízením. Štěstí v neštěstí pak bylo, že se ti třetí střela dík tomu vyhnula.
Čtvrtá si však našla cestu k tvým motorům a v tu chvíli se ti rozblikala snad polovina červených kontrolek. Začal jsi rychle ztrácet výšku a dospěl jsi k rozhodnutí, že nejlepším místem pro přistání bude širší ulice, kdysi možná nějaká hlavní třída.

Dokud jsi měl ještě něco málo energie v motorech, zhoupl si se níže, aby ses pokusil co nejvíce srovnat a dosedl na břicho a nebořil se špičkou. Už se zdálo, že se ti to povedlo a dosedneš na břicho, když přišla další sprška výstřelů. Z jakž takž řízeného nouzového přistání se stala horská dráha, kterou neměli snad nikde v galaxii. Loď se nekontrolovaně roztočila a tys nepoletovala po kokpitu jenom díky, tomu žes byl připoután. Ale ani to ti nepomohlo k tomu, abys při finálním nárazu nepřišel o vědomí.

Probudila tě až ostrá bolest v hrudníku. Bezvědomí rychle ustupovalo a ty sis uvědomil, že jsi stále naživu. Byl jsi i nadále připoutaný v pilotním křesle, nicméně vůči povrchu jsi byl bokem a bezpečnostní pásy tě nepříjemně řezaly do levého boku. Ale co hůř - jen kousek nad pravou ledvinou ti z těla trčela kovová tyč. Také se ti hůře dýchalo, třeštila tě hlava a to vše za pronikavého pískání v uších. Pozitivem však bylo, že raketoplán , nebo to, co z něj zbylo, zatím nebyl v plamenech.

[Merthor]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Piloti, vediovojáci i Jé, ti všichni jsou za frajery, dokud okolnosti hovoří v jejich prospěch a mají kapku váleného štěstí. Zasažením pár droidů si hned vyslouží poklepání po rameni. Pak se změní okolnosti, dojde štěstí a největší frajer si neškrtne. Se všemi instinkty, se Sílou je to stejné. Dokážete se díky nim lépe hýbat, orientovat, pomohou vám vyhýbat se překážkám, proti nimž je jiný bez šance, ale bránit ve střelbě čtyřem o třetinu rychlejším stíhačkám je zcela mimo moc většiny vlastností. Mě štěstí začalo opouštět v tuhle chvíli. Za tři roky války jsem měl na svém kontě patnáct sestřelů a větší počet droidů, dostačující po přetavení na pomník v nadživotní velikosti, což se ve střetnutí já vs. separatisti dalo označit za kladnou bilanci. Nyní přišla řada na mě. Štíty raketoplánu jsem uhájil po dobu dvou a půl oblouku, přičemž každý oblouk zabral tak šest vteřin. Změna jednotvárné tovární scenérie byla kdesi v nedohlednu. Dál jsem proti vlastnímu sestřelení nemohl udělat vůbec nic. Konec přišel najednou, tak rychle, že vyjma několika intuitivních pohybů předběhl myšlenky i pocit strachu.

Palbě jsem stoupavou protisměrnou zatáčkou kontroval marně. Přímý zásah levého křídla bylo potřeba okamžitě vyvážit ztlumením motoru na pravé straně a rovněž průběžným vychylováním řízení na pravou stranu. Trefa do motorů byla ránou z milosti, vybízející k zamávání odepsanému raketoplánu. Tehdy mi do očí padla široká ulice přetínající tovární komplex. Naprosto jsem otočil raketoplán po směru oné třídy. Raketoplán neochotně klouzal k úzké přistávací ploše, vystavujíce se příchozí palbě. Přitahováním řízení k sobě jsem raketoplán vyrovnával. Na druhou stranu se z raketoplánu ztrácejícího většinu výkonu stal napůl statický cíl. Vlivem závěrečné salvy jsem definitivně přišel o řízení. Udělal jsem několik nedobrovolných kotrmelců, lomcoval nefunkční ovládacími praky a čekal náraz. Za přežití jsem vděčil převrácení raketoplánu blízko povrchu.

Základní povinnost pilota, zjistit stav svého stroje, následovaná starostí o pohyb nepřátelských jednotek, resp. droidích komisí pro vyšetřování havárie, byla dočasně odsunuta stranou bolestí celé horní poloviny trupu, příčiny to nepohodlného probuzení. Nabývání vědomí se vůbec neslo ve znamení palčivých příznaků. Pouhé otevření očí si vyžádalo zvýšené úsilí vynucené vůlí. Pochybnosti se chopily příležitosti polevující koncentrace mysli, aby v ní znovu prováděly hlodavčí práci. Ztráta lodi, zranění, to jsou samy o sobě malé věci. Každý Jedi by si s nimi měl být schopen poradit. Jenže součet těch malých věcí, dává ve stylu, stokrát nic umořilo banthu, dohromady mnohem větší problém. U větších problémů se hůře nalézají východiska.
Cesty Síly jsou nevyspytatelné, když nechá přežívat toho, kdo zároveň ztrácí směr. Ale možná pro to má nějaký důvod. mihlo se mi hlavou, než jsem obnovením kontroly, udělal hlodavčím myšlenkám opětovně přítrž. Úkol sebrat se, vzpamatovat se z nárazem vyvolaného šoku a pohmožděnin dostal přednost před vším ostatním. tentokrát hlavně před vojenskou povinností.

Bolest hlavy i dotěrné myšlenky narušující soustředění jsem musel prostě ignorovat, ačkoliv se to snadněji řeklo, než udělalo. Rovněž naražená žebra nevyžadovala víc než zvednutí ruky a ohmatání. Dokud nebyl hrudní koš proražený, nebylo to fatální. Tlaku na hrudník bránícímu volnému dýchání jsem mohl ulevit uvolněním bezpečnostních pásů, plus několika delšími nádechy. Rukou jsem nahmatal přezku bezpečnostních pásů, pokusil jsem se vstát. Před nekontrolovaným sklouznutím jsem se chránil snahou dovažovat gravitaci s pomocí Síly. Důležité bylo dostat se do jistější stabilnější pozice, umožňující rozhýbání končetin. Zbývající nejbolestivější šrám jsem mohl řešit až ve stabilnější poloze mimo pilotní křeslo. Pozornost si vyžadovala jen skutečnost, aby manipulací neutrpaěla ledvina. Dosáhnout rukou na ono bolestivé místo, zjistit rozsah poškození tkáně byla jedna věc. S vytažením trubky jsem váhal, jakkoliv cizí předmět musel co nejdříve z rány pryč. Zvládnout sebeošetření, až rána bude krvácet a byla věc druhá. Vždyť sám léčitel mnohdy snese zásah léčitele. Navzdory smyslům žádajícím dostatek klidu na ošetření, nebo snad kapku bacty, jsem nesměl odkládat ani zjištění stavu dalších věcí. Možná že od dopadu na povrch utekl nějaký čas a ze všeho nejlepší by odsud bylo vypadnout.

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Jakmile sis byl jistý, že zranění vydrží alespoň pár okamžiků bez akutního ošetření, soustředil ses na to, aby ses dostal z trosek raketoplánu. Prvním krokem pak bylo uvolnění pásů a snaha pokud možno nespadnout. Nicméně se ti to nepovedlo přesně tak, jak jsi zamýšlel a při pádu sis nakonec narazil koleno, ale ostatní zranění se dle všeho nijak nezhoršila - pouze se po dorazu dost silně připomněla a měl jsi co dělat, abys neztratil vědomí.

Konečně jsi tak byl ve stabilizované poloze, tedy dle okolností, a mohl jsi věnovat více času náležitému průzkumu tvých zranění. O krvácení po vytažení trubky jsi nemohl pochybovat, znamenalo to tedy najít způsob, jak jej rychle zastavit a ránu si ošetřit.
Ohmatání hrudníku ti prozradilo, že nešlo o pouhé naražení, ale určitě jsi mohl počítat s tím, že některé z žeber bude zlomené a dle pozice se ti dost možná opíralo o plíci. Jakýkoliv náraz do toho místa tedy mohl mít velmi nepříjemné následky v poškození orgánu.
Smysly se ti pomalu navraceli, byť pískání prakticky nepolevovalo - a tak jsi nové nebezpečí zaznamenal až spíše díky otřesům, než že bys je slyšel. Země se mírně otřásala v pravidelném strojovém tempu a tys nepochyboval o tom, že se k tvé pozici blíží hlídka droidů. V jakém množství, jaké typy, tos zatím nevěděl, každopádně času jsi neměl až tak hodně nazbyt a jen těžko jsi mohl odhadovat, jak dobře se ti bude pohybovat s trubkou v trupu. Tipoval jsi, že ještě nějaký čas na provedení rychlého zákroku bys mohl mít, ale následné ošetření by pak muselo být velice krátké a bez větších odkladů.

[Merthor]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Optimistický scénář "zatni zuby a bude to dobré" odmítl zafungovat. Nohy postrádající jistotu se pode mnou hned podlomily. Pro ztrátu stability narušené soustředění se přerušilo spojení se Sílou. Vzápětí se ozvala bolest, až se mi zatmělo před očima. Už to napovídalo, že následky havárie jsou horší, než jsem si přiznával. Bolest hlavy, ani horní poloviny trupu neustupovaly. Hrudník odmítl uvolnění pásů brát na vědomí. Oprava - žebra vcelku nevydržela, pročež se mé vyhlídky jevily ještě lákavější. Aneb jak lze zpestřit zajímavé vyhlídky důstojníka pohybujícího se na nepřátelském území bez předepsaného označení. Odložené roucho, žádná klonová zbroj se symboly Řádu.
Pokud zbyly nějaké indicie, ať si je kdokoliv vyhrabe z trosek, vyzvedne z hlubin vesmíru …, pokrčil jsem v duchu rameny. Vlastně jsem na tom znovu byl jako v úkrytu za měsícem. Zůstal jsem klečet na improvizované rovině zamýšlený nad tím, jak brzy a jak daleko mě droidí uvítací výbor zastihne. Nejspíš skoro hned, ne moc daleko od raketoplánu. Vnímané otřesy mi dávaly s velkým štěstím a bonusem malé rychlosti přiblížení maximálně čtyři standardní minuty.
Prostě to další chvilku vydržet musí, i když se za tu chvilku moc daleko nedostanu, nevzdával jsem se původního rozhodnutí.

Krátkou dávkou zapálit zbytky raketoplánu, vzít, nohy na ramena nenechat se tlačit do kouta. Před minutou samozřejmý plán. Ve světle nových poznatků o mých zraněních mizivá naděje. S polámanými žebry a kusem trubky vetknutým do živého masa, člověk není v ideální kondici na středně dlouhý sprint, za toužebného vyhlížení nějakého průchodu, kam by se dalo zmizet. Klíčem všeho bylo zůstat při vědomí. Bylo jedno, jestli omdlím kvůli ztrátě krve, při potížích s ošetřením, nebo kvůli bolestivé reakci na pokusy hýbat se. Beztak jsem postupně musel riskovat obojí. Výsledek by byl v obou případech stejný. Nulová reakce na jakékoliv okolní dění. Také zůstat strnule klečet by se rovnalo pasivní kapitulaci. Krátký čas dovoloval zaměřit se na jediné. Na známky příchodu droidů, na nouzové ošetření, zkusit opustit okolí raketoplánu. Chtít zvládnout všechno najednou bylo přehnaným požadavkem. Do střetnutí s droidy jsem se nemohl pustit naplno. Jestli jsem měl vybrat svobodně, preferoval jsem poslední možnost, pokračovat ve vyvíjení úsilí udržet se na vlastních nohou.

Nad způsobem vytažení trubky z rány a zastavení krvácení zůstával viset otazník. Kromě svého civilního oblečení jsem prostředky k provedení nouzového ošetření postrádal. Uvolnění oblečení by stejně nárokovalo zvýšené množství pohybu.
Hýbat se každopádně potřebuju, tak proč se nesnažit pohnout někam jinam.
Zkoumání možností nabízených raketoplánem, jsem odbyl letmým obkroužením kokpitu pohledem. Vybavený raketoplán by měl disponovat jistým množstvím prostředků napomáhajících přežití, na dosah posádky. Jenže tenhle raketoplán byl spíš prostředek, ponechaný na courání kolem mateřské lodi. Prolézání ostatků raketoplánu jsem zavrhl. Celé trosky bych do příchodu droidů prolézt nestihl. Navíc ta samá písnička o aktivním tělocviku škodícím zlomeným žebrům. Byl-li v kokpitu nějaký užitečný předmět, musel jsem být prozřetelnosti vděčný za podanou ruku, popadnout ho a obrátit se čelem ke dveřím. Váhavě jsem opakoval svůj pokus postavit se, udělat krok vpřed. Stačila by schopnost krátkou chvíli vydržet dělat krok za krokem, ztratit z bezprostředního dosahu droidích senzorů.

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
S ohledem na množství času a situaci, v jaké ses aktuálně nacházel ti jako nejlepší vycházelo řízení s urychleným opuštěním trosek raketoplánu, pobráním toho nejpodstatnějšího a zmizení co nejdále to bude možné. Pohyb se zraněním se nakonec ukázal jako hodně komplikovaný a nejvíce ti v něm překážela samotná trubka, kvůli níž jsi musel zůstávat v mírném předklonu a i tak to bylo znatelně bolestivé.

Rychlé ohledání věcí okolo ti přeci jen nahrálo něco použitelného - lékárničku pro základní ošetření, které vypadla zpod křesla pilota. Přidal jsi ji ke svému vybavení, které doposud představoval tvůj světelný meč, opasek s lankem, komlinkem a dvěma energetickými tyčinkami pro nouzové doplnění energie. Plášť se povaloval kousek vedle a při cestě nákladovým prostorem byl hned v dosahu tvé ruky. Stejně tak jsi mohl uzmout nějak tašku s věcmi, která nejspíše patřila předchozímu pasažérovi, jenž ji tu zanechal v době, kdy sis stroj vypůjčil. Pak jsi měl samozřejmě ještě svůj blaster, dýku a světelný meč, základní arzenál, který jsi s sebou tahal do každého střetu, jehož ses v klonových válkách účastnil.
A pokud jsi nechtěl rozebírat nějaké elektronické vybavení raketoplánu, tak to bylo i vše, cos byl schopen vzhledem ke svému stavu někam donést.

Po výlezu ze zadního průlezu raketoplánu a rychlém ohlédnutí se, ti na mysli vysvtanuly tři možné cesty, kterými ses mohl ubírat. Tou jednou byla kanalizace uprostřed silnice, tedy za předpokladu, že by se ti mohlo podařit zvednout poklop, který byl dost zašlý. Druhou bylo zahnutí okamžité do budovy, vedle níž jsi byl zřícen ... tedy toho, co zbylo z budovy, která měla v podstatě jen několik stěn a byla to ruina. O kus dál pak byla větší budova, která se nezdála poškozená, nicméně musel bys riskovat o něco vyšší tempo, abys do ní zalezl nespatřen. Ale rozhodně by poskytla lepší krytí a měla i několik pater.

[Merthor]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Tak přece, přece jen se mi na druhý pokus podařilo udržet se na nohou. Jistěže přenášení váhy a zvedání nohou bylo bolestivé. Bolelo to, ale dařilo se to. Dokázal jsem se rámcově pohybovat. Už ten nestabilní, shrbený postoj, už první krok byl úspěchem. A co teprve nalezení lékárničky. Kde jinde by mohly být nějaké prostředky k zastavení krvácení. Ve víc jsem ani nedoufal. Bojujíce s další vlnou bolesti, sehnul jsem se pro lékárničku, ležící poblíž sedadla. Nyní jsem nemohl přehánět nic, ani nadměrné vyčerpání kvůli užívání Síly. Vzal jsem lékárničku do levé ruky, narovnal jsem se a otočil do zadní části kokpitu. Nevelkým tempem jsem se šoural k rampě zadního průlezu.

Hned jak se dostanu z dosahu, mrknu se, jestli tam není nějaký oblbovák proti bolesti, slíbil jsem si, aby tělo mělo motivaci s bolestí bojovat. Tady už byl šance dost velká. Určitě větší, než šance na vyváznutí z téhle situace. Ve Velké armádě Republiky se vždycky fasovaly prostředky tlumící bolest před obvazivem, někdy dokonce i před zásobou energetických tyčinek.
Plášť zanechaný v nákladním prostoru jsem přibral pro případ, že by nebylo dost jiného obvaziva. Až se trochu natrhá, nasákne krví, náznaky symboliky v něm bude hledat málokdo. Plášť jsem si přehodil přes levé rameno. Taška s věcmi byla nad rámec, ať už patřila komukoliv, protože bych pak měl obě ruce plné. Ani jsem netoužil vědět, jaké věci jsou v tašce uschovány, zajímalo mě její praktické využití. Vzal jsem ji, neboť kdyby byla poloprázdná dala by se využít k přenášení lékárničky, nebo po rozřezání k výrobě obvazových polštářků a fixací. Při zavěšení tašky na rameno, tj. přenášení většiny váhy zdravotnického materiálu na levém zdravém rameni, bych do pravé ruky mohl vytáhnout blaster.

Venku na ulici jsem bez přemýšlení zamířil přímo ke zdi nebližší budovy. Podél rozpadající se zdi jsem v chůzi pokračoval jen pár kroků. Zastavil jsem se mimo pravděpodobný dosah šlehajících plamenů a obrátil se zpět k raketoplánu. Vytáhnul jsem DC-17ku z podpažního pouzdra. Blaster jsem namířil na poškozené motory, jež by mi okolnosti stejně nedovolili opravit, eventuálně sklonil hlaveň na spodní část trupu, kde se nacházely repulzory. Přesnější zásah systémů raketoplánu by měl způsobit okamžitý požár. Po vzplanutí paliva, by asi následovala i menší exploze. Zapálit raketoplán bych se pokusil i za cenu chvilkového odložení tašky na zem. Vzplanutí raketoplánu slibovalo chvilkové upoutání pozornosti. Přepnutí droidů na krizový scénář by oddálilo prohledávání okolí. Získal bych tím více času na provedení ošetření a nový kousek belhavé chůze směrem pryč od raketoplánu.

Dosažená vzdálenost záležela na dosaženém tempu. Tempo záviselo na přiměřené pohodlnosti pohybu. O něco lépe se mi jevila možnost pohybu otevřeným prostorem, počítající kromě většího přehledu s ponecháním zadních únikových vrátek. Kanalizaci jsem kromě namáhavého zvedání poklopu připisoval větší členitost, různé překážky, potřebu často šplhat. Z toho důvodu jsem podzemní možnost nakonec vyloučil, ač by byla dobrou skrýší. Tam by třeba droidy hledat vůbec nenapadlo. Vydal jsem se podél zdi nejbližší polorozpadlé budovy, abych se co nejvíc přiblížil budově druhé. Skutečná blízkost nepřítele by mne donutila zmizet dovnitř poškozené budovy nejbližší dírou ve zdi. Pomalejší vývoj událostí by mi umožnil volbu přesunu k druhé vzdálenější budově. Tovární budovy mívají víc než jeden východ. Nemít druhý východ, nacházet se v budově pár droidů, byla by zachovalejší budova ideálně připravená past. Přesto jsem byl s ohledem na hygienu ošetření, lepšímu krytí atd. ochotný nést následky. Zbývající varianta okamžitě zmizet v bližší ruině by obnášela zůstat moc na ráně. Dosažením vzdálenější budovy bych se na chvíli dostal z dostřelu, či z dosahu rozšiřují se oblasti řádění ohně

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
S trochou štěstí se ti povedlo seskládat věci tak, abys je mohl dobře nést a příliš ti nepřekážely v pohybu. Díky tomu ses mohl pohybovat konstantní rychlostí směrem kupředu a tedy i k nějaké skrýši.

V ten moment se ti v hlavě zrodil plán, kdys chtěl zkusit zapálit nebo snad dokonce přimět zničený raketoplán k explozi za pomocí blasterové střelby. Ale už po prvních pár výstřelech do míst, která jsi považoval za oslabená, sis uvědomil, jakého omylu ses dopustil. Nejenom že vojenské transportéry byly oproti těm civilním o poznání více pancéřované, ale běžným blasterem bys nic neudělal ani obyčejnému transportéru. Ba co víc, hlas palby zalarmoval droidy, kteří se k tobě blížili a velmi rychle jsi zareagoval změnu v jejich tempu, které se výrazně navýšilo.

Nepříznivý vývoj situace ti pak zúžil počet míst k úniku v podstatě na jedno jediné a to nejbližší budovy, přesněji její ruiny. Při ohlédnutí, když jsi vcházel do ruin, ses ujistil, že tě zatím droidi neviděli, ale nebylo pochyb o tom, že i díky svým senzorům tě budou schopni nalézt velice brzo. Velmi pravděpodobně pak mnohem dříve, než jaká by byla doba, kterou bys potřeboval k provedení ošetření. Mírně prosakující krev v místě, kdes byl zasažen trubkou ti pak navíc prozrazovala, že ošetření bys neměl příliš dlouho odkládat.
Sotva jsi zalezl do ruin, tak se nabízelo několik cest "hlouběji" do budovy okolo různých stěn. Část z nich byla polorozbořená a ke konci jsi viděl i pozůstatek druhého patra. V ruinách jsi pak shledal i mnohem náročnější pohyb, protože tu nebyla rovná země, ale musel sis dávat pozor na trosky okolo. Navíc jsi netušil, zda-li na konci bude nějaký další východ, nebo jestli se naskytne nějaká příležitost cestou dále. Každopádně zastavení by ti dle všeho vůbec neprospělo.

[Merthor]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Po vyplýtvání šesti střel na vytvoření vedlejšího divadelního efektu, přimícháním nějaké vlastní karty do hry jsem palbu ukončil. Předpoklad vycházející z vážně poškozených motorů se ukázal špatný, šťastný zásah se nekonal. Sklonil jsem blaster hlavní k zemi DC-17ka v ruce kvůli bolesti pravého ramene podklesávala, což odneslo míření na skulinky umožňující proniknutí výboje kamkoliv jinam, než přímo do pancéřování, například do horké odvětrávací otvory pohonných jednotek. Po utrženém průstřelu a ukázkovém kotrmelci bylo zajímavé, že raketoplán nezačínal doutnat sám. Ale prostě se tak nestalo. Takto mu pomáhat blasterm bylo opravdu bezpředmětné. Akorát mě to připravilo o pár desítek vteřin, "usnadnil" mi to rozhodování, kudy se vydat. Tlak situace se stupňoval, vybírajíce si stále větší daň. Cítil jsem, že se mi věci s každým zaváháním více vymykají z rukou. Očividně jsem stále měl na čem pracovat, co zlepšovat. Misě tr Atwell by mza zvládání podobně vypjatých situací na misi určitě nepochválil. Reagovat na stupňující se tlak stupňujícími se chybami, byl velký luxus.

Zesilující vibrace mě upozornily, že odhadovaný čas na ústup skoro vypršel. Udělal jsem čelem vzad a nejbližší průrvou ve zdi vklouznul do rozvalin továrny. Záda žadonila o narovnání, stažené svaly o uvolnění, dechu se málem nedostávalo. Nohám se chtělo za první zdí přibrzdit. Jediněrozum hnaný pudem sebezáchovy nabádal ustupovat, nezastavovat se, udržet tu minimální vzdálenosti mezi sebou a droidy. Jaká smůla mít spásnou léčivou úlevu ve svých rukou, žádný čas na její použití a minimum reálných možností, jak ji použít. Dokud bylo kam ustupovat, dokud tělu velela vůle, musel jsem jejích příkazů uposlechnout. Proplétal jsem se ruinou, stavíce mezi sebe a droidy překážky z kusů zdí. Zdi krátily dosah senzorů, i když vzdálenost mezi mnou a raketoplánem byla pořád strašně malá, než aby to mělo větší význam. Nechaje se vést uspořádáním trosek, spěchal jsem napříč rozvalinami. Nepřestával jsem měřit vzdálenost k opačnému konci budovy, ani vzdálenost, mezi sebou a droidy.

Během obcházení trosek jsem bezděky přemýšlel nad nejlepším střeleckým krytem. Kdyby mě droidi zmerčili, kdyby vnikli do budovy dřív, než se mi podaří najít únikovou cestu, byl bych přinucen bojovat s nimi tak jako tak. Potom bych musel obsadit nejlepší hůře přístupný bod v dosahu. Neměl bych moc velkou šanci, moje míření by droidy nezastavilo. Mohl bych působit menší škody, do chvíle, než přestanu vládnout zbraní. Trocha prostoru by mi umožnila použít světelný meč. S tím by to nevypadalo nijak slavněji. Odrážení střel vyžadovalo precizní práci celým tělem včetně trupu. Zajisté bych předně uvítal úspěšný únik z budovy. Únik do bezpečí se však momentálně vzdaloval.

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
S ohledem na situaci ses soustředil pouze na jednu hlavní věc a tou bylo postupovat vpřed. I když tělo protestovalo, dařilo se ti držet jakési konstantní tempo a virtuálně vkládat více překážek mezi sebe a droidy. Letmo jsi zaregistroval, že se jejich postup dle rozléhajícího se zvuku pozastavil, když se nejspíše rozhodli prohledat zbytky tvého stroje. Ale hned krátce na to jsi je opět mohl slyšet - i když v mnohem menším počtu. A o čem jsi nemusel pochybovat byl fakt, že ta dle všeho menší skupina kráčela v tvých stopách do této ruiny.

Na droidy jsi přímo neviděl, takže to znamenalo, že ani oni nemohli mít optický dohled přímo na tebe. Podle hluku jsi mohl usuzovat, že šlo nejspíše o B-1, což by mohlo hrát v tvůj prospěch s ohledem na výrazně omezené možnosti, které tyto tuctové jednotky měly. I díky nízkým nákladům totiž nedisponovaly žádnými pokročilými senzory a za průběhu klonových válek si dokonce jednotky klonů dělaly mezi sebou soutěže, kdo z nich dovedl nejlépe napálit B-1ku.

Za předpokladu, že by se do ruin nevydal žádný ze sofistikovanějších modelů se tak tvá šance na vyhnutí se dopadení zvýšila, pokud by se ti povedlo nalézt odpovídající kryt, nebo je přesvědčit nějakým jiným způsobem.
Cesta před tebou však moc prostoru pro kompletní kryt nenabízela, pobořené zdi, spousta menších i větších sutin a riziko hluku, který by mohli droidi zaregistrovat byly nemalé, ale nic, kam by se mohl jedinec šikovně schovat, aby jej droidi přešli bez povšimnutí. Zaregistroval jsi nakonec i zbytky schodiště do patra nad, přesněji se jednalo o pár schodů a pak zborcené sutiny - aby se někdo dostal do patra nad, tak by musel být schopen vyskočit o dvoumetrové výšky, aby se dostal nahoru.

[Merthor]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Postup droidů, obzvláště B-1ček byl předvídatelný. Zpravidla se v závislosti na svém programu přidrželi přímočaré taktiky. Díky tomu se mé předpoklady snadno potvrdily, i když správný odhad ještě neposkytoval důvod ke zlepšení nálady. Jasným krokem postupu bylo už zdržení u raketoplánu. Kvůli obhlídce zříceného stroje a místa havárie tu droidi byli. Zdržovat se ale mělo smysl jen do zjištění, že uvnitř nikdo není. Dále logicky následovalo hledání chybějící posádky. Droidi se nejspíš rozdělili na několik menších pátracích skupin. Vydělení jedné skupiny by mě tedy nespasilo na dlouho. Až mě uvnitř pátrací skupina objeví, přivolá si na pomoc další droidy, možná včetně silnějších typů, došlo mi ihned. Jakmile se droidi dali znovu do pohybu mým směrem, začaly číslice na pomyslném chronometru ubíhat ještě rychleji. Každým krokem mi víc a víc šlapali na paty. Rovnoměrné strojové tempo neohrabaných B-1ček pro jednou svojí rychlostí překonávalo moje pomalé shrbené ploužení.

Ploužil jsem se mezi polorozpadlými zdmi bývalé továrny až k torzu schodů. Na úpatí strženého schodiště jsem zastavil. Průlezu do vyššího patra, coby záchranného lana, by bylo škoda nevyužít. O lepším východisku z nouze jsem nevěděl. Schodiště nezačínalo na konci tovární budovy, to spíš uprostřed ní. Nyní byl dostatečně nejistý i únik z téhle ruiny. Pokračování útěku znamenal další malý odklad, za cenu, že mě droidi zastihnou v nevýhodné pozici, nevhodné k obraně. Bývalá tovární budova skýtala jen málo bezpečných zákoutí. Prakticky v kterékoliv místnosti jsem mohl někde v rohu zaujmout pozici nepřístupnou ze všech čtyř stran. Taková pozice by mi popravdě proti výrazné přesile moc nenahrávala. Oproti tomu průlez do vyššího patra umožňoval lepší střelecké krytí, ale i možnost zkusit droidům zamezit v postupu. Výskok ke stropu nebyl nereálný. Jindy šlo klidně dosažení dvoumetrové výšky bez použití síly, natož s jejím použitím. Aktuálně to byla obtíž, kterou bylo teoreticky možné správným rozložením sil překonat. Proto jsem na tuhle kartu vsadil.

Pokusil jsem se nahoru dostat stejně opatrně, jako jsem se pohyboval vpřed. Žádná elegantní salta se tudíž nekonala.
Lékárničku s pláštěm jsem nahoru do otvoru prostě vhodil, jakkoliv to mohlo znovu způsobit hluk. Stále jsem odmítal vyloučit možnost ošetření. DC-17ku jsem přechodně vrátil do podpažního pouzdra. Na tašce mi tolik tolik nezáleželo, Zasunul jsem ji tedy do sutin pod schody. Vylezl jsem na nejvyšší ze schodů. Z nejvyššího schodu jsem s mírnou pomocí Síly povyskočil a pokusil se zachytit stropu. Přitom jsem dbal na to, abych se v žádném ohledu, fyzicky ani v použití Síly nepřepínal. Od stropu bych se pak musel postupně po kouscích vytahovat nahoru do para. Jestliže jsem při šplhání neztratil vědomí, zaujal jsem připravenou pozici. Zaklekl jsem nad průlezem do vyššího patra, připravený okamžitě obrátit své zbraně proti droidům.
Pokud by se mi nahoru dostat nepodařilo a zároveň jsem neztratil vědomí, byl bych nucen využít částečného úkrytu v sutinách pod schodištěm. Kdyby nebylo možné ani to, mohl jsem se již bránit kdekoliv jinde.

678

[Jordi Linx]

Chandaar, Opuštěná tovární čtvrť:
Dle aktuálního prostředí sis vyhodnotil, že nejlepší možností pro ukrytí je cesta do druhé patra, i kvůli tomu, že obratnost B-1ček v tomhle směru byla naprosto mizerná, čehož se v uplynulých bitvách klonových válek často využívalo. Jakmile jsi se postaral o zavazadla, aby ti při cestě nahoru nepřekážela, mohl jsi přistoupit k samotnému pokusu vylézt nahoru.

Zvolil jsi jednoduchý plán, který by zvládl i běžný jedinec nenadaný Silou, pokud by byl zdravý. Svou chybu sis uvědomil v momentě, kdy ses zachytil patra nad. Do místa, kde jsi v sobě stále měl trubku, ti vystřelila bolest srovnatelná s bodnutím světelného meče a tvé sevření okamžitě povolilo. Vypjetí celého těla s takovýmto zavěšením si vyžádalo nemalé zatížení i na oblast břicha, která však zbytek nedovedla podpořit ba naopak. Se štěstím se ti pak povedlo dopadnout, aniž bys skončil na zemi nebo udělal výraznější hluk. Se zraněním výrazně připomínajícím svou existenci, jsi byl nyní v pokleku a snažil se to rozdýchat.
Bylo však jasné, že konvenčním vyšplháním se nahoru nedostaneš a to už jsi tam měl hozenou lékárničku s pláštěm, které se ti budou rozhodně hodit.
Aby toho nebylo málo, z rány jsi vycítil čerstvý tok krve a opět se ti alespoň trochu otevřela. Nebylo to nic, co by znamenalo rychlé vykrvácení, ale situaci to rozhodně nezlepšovalo, spíše naopak. A na vrch se kroky B-1ček blížily - dle tempa jsi však usoudil, že tě zatím neslyšely, což bylo za poslední moment asi to jediné pozitivum.