Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Odpovědět
Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příspěvek od Gnost Kohn »

I. část
18 BBY

Uskočil před rudou čepelí do širokého rozkročení. Zapřel se, aby nespadl, když klouzal ještě kousek dál. V momentě, kdy jeho podrážky přestaly pískat, sevřel svůj meč do obou rukou a namířil jej před sebe.
Třetí inkvizitor se přidal k dvěma ostatním a Gaheris několikrát ukročil stranou, aby je dostal všechny před sebe. Přistávací plošina byla úzká, takže nebylo možné, aby na něj útočili všichni naráz. Zároveň ani nebylo možné utéct. Jeho loď odletěla a kosmoport se hemžil stormtroopery.
Protahování souboje se na něm začalo podepisovat. Meč v jeho rukou byl čím dál těžší a hůře ovladatelný. Bez vyhlídek a nadějí se dal do předpokládaného posledního vzdoru. Krok vpřed, bodnutí na horní polovinu těla inkvizitora po levé straně, výdech, ruce k tělu, kryt proti druhému inkvizitorovi. Přehmátnutí na soupeřovy ruce, okamžité Silové odhození k destabilizaci, či odhození. Neměl čas, seknutí jednou rukou zespodu na prvního, obouruční úchop, kop vpřed. Druhý inkvizitor se vrací, silný sek seshora. Tlak do jeho meče, otočka, náraz zády do jeho ramene, sek do úrovně očí prvního. Krok vzad, ruce k tělu, rozmach nad hlavou na soupeřovo rameno. Meče se do sebe zahryzly, ale inkvizitor stejně padl.
Rychlá půl otočka, jednoruční střeh pro smetení meče druhého soupeře a obrovská bolest v levém boku. Krok vzad. Zbývající dva inkvizitoři stáli před ním a pomalu k němu postupovali. Podíval se dolů, malá vypálená čára se táhla od oblasti pupíku až na žebra. Povrchové zranění, ale i tak mu rychle ubíralo sil. Špatně se mu dýchalo. Natáhl ruku a přitáhl si meč padlého inkvizitora, pevně jej sevřel, ale ruka mu šla dolů, jakoby vážil několikrát víc než jeho vlastní.
„Vzdej se Dorne a my tě necháme žít!“
Ať už měli rozkazy, nebo ho chtěli pomalu mučit, Gaherise to nezajímalo. Vyplivl krev z rozbitého rtu, která mu pomalu plnila úst, a zhluboka se nadechl. Pichlavá bolest mu projela tělem a skoro se mu zamotala hlava. Nastavil před sebe svoji modrou i uzmutou rudou čepel.
Oba inkvizitoři se dali do útoku. Obě čepele se daly do obrany, ale slabší ruka o kus povolila. Zatlačil do pravé, aby uvolnil svůj meč a sekl po inkvizitorovi, který útočil na jeho oslabenou stranu. Poté se otočil v pase a oba meče přesunul napravo pro blok druhého nepřítele. Vydechl a sekl svisle levou čepelí, aby odklonil bodnutí z druhé strany, co mu způsobilo dodatečnou bolest. Sekl inkvizitorovi po rukách, ale ten se stihl stáhnout.
Gaheris musel ustoupit o další krok, aby získal prostor pro vykrytí dalšího útoku zprava. Následovaly další dva kroky vzad. Nyní již bylo jasné, že bude ustupovat do doby, než ho udolají. Nebo bude útočit se stejným efektem.
Čepel čím dál necitelnější ruky dal do vodorovné polohy kousek před sebe, jílec držel zhruba uprostřed svého těla a druhý meč napřáhl dozadu k útoku. Diagonální sek seshora na levého soka, vodorovné seknutí na druhého a bodnutí zpátky na prvního. Druhým mečem musel vykrýt ránu na svůj pravý bok a opět cítil, jak jeho ruka povoluje. Inkvizitoři tlačili do obou jeho mečů a cítil, jak pomalu klouže dozadu. Zkřížené ruce se mu také čím dál více přibližovaly k tělu. Jednou nohou se zapřel vzadu a zabral rukama. Oba inkvizitoři ustoupili, Gaherisovy ruce se rozletěly každá na svoji stranu a pomalu klesly dolů.
Snažil se dýchat, aby se dokázal soustředit. Každý další krok, další obranu bylo horší a horší naplánovat. Inkvizitoři už neváhali, ani se nedrželi zpátky. Začali útočit tak, aby Gaheris přecházel z obrany do obrany. Určitě nechtěli riskovat, že se mu v nějakém zběsilém pohybu podaří někoho z nich zranit. Byla to jen otázka času. Po chvilce ustupování cítil, jak mu z levé ruky vyklouzl meč.
Už jen máchal mečem ze strany na stranu a snažil se odrážet čepele inkvizitorů. Pokusil se zachytit meč letící zleva, ale ten jeho se zrovna přetlačoval na druhé straně. Viděl meč měnit směr a čepel se mu zahryzla do nohy. Necítil, jestli nad koleno, nebo přímo, jednoduše padl na kolena a jediná věc, která ho držela od svalení, byl inkvizitor. Znehybňoval mu ruku, ve které stále držel meč. Vzhlédl k němu a viděl, jak se jeho nepřítel usmívá. Zohnul se k němu. Gaheris se pokusil pohnout rukou a vlastní stále aktivní čepelí jej zranit, měl však dokonale znehybněnou ruku.
Najednou mu z ramene pomalu vyjela rudá čepel a slyšel, jak za ním spadl jeho světelný meč. Čepel zmizela a před něj se postavil druhý inkvizitor.
„Vyber si Dorne… smrt, nebo naše řady.“ Promluvil inkvizitor a klekl si k němu. „Věř mi, smrt je ta horší varianta.“
*
*

20 BBY

„Komandére Dorne?“
Gaheris se otočil na jednoho z klonových vojáků a poté se opřel o hradbu.
„Pokud se dostanou do půlky minového pole, střílejte, ne dřív. Máme moc málo munice, abychom zbytečně stříleli, pokud by se o to postaraly miny. Musíme vydržet, posily tady budou brzo.“
„Ano pane.“
Klonový voják odběhl a Gaheris se ještě jedno zahleděl mezi stromy do bažin. Nenáviděl bažinaté planety, droidy, příliš moc klonových vojáků na jednom místě, ale ze všeho nejvíc, jim velet. Jeden z důvodů byl ten, že to neuměl příliš dobře. Obranu základny naplánoval se zkušenějšími veliteli, kteří mu zbyli. Měli málo munice, málo mužů, žádné zásoby a pozici, ze které nešlo ustoupit. Ne dost rychle.
Začaly se ozývat blasterové výstřely a Gaheris se raději přikrčil za hradbu. Jelo několik tanků, transportéry, a spousty bitevních droidů. Na první pohled mu bylo jasné, že je jich o hodně víc, než měl on mužů a to odhadl jen z toho, kolik viděl mezi stromy. Sem tam vybouchla nějaká mina. Většinu ale museli zneškodnit, nebo prostě v bažinatém podloží zapadly anebo nefungovaly. Gaheris se v tomhle nevyznal.
„Palte!“
Ozvalo se odněkud zleva a jeho vojáci začali opětovat palbu.
Gaheris se pomalu za hradbou začal přesouvat, aby viděl lépe na nádvoří, u kterého počítal, že se brzo zaplní bitevními droidy, jen co prorazí zeď. Pro to přesunuli napůl zničený tank s funkčními děli tak, aby mohl alespoň chvíli zasypávat případnou trhlinu a zničit co nejvíce droidů, než i jemu dojde munice.
Ozvaly se další výbuchy, Gaheris vykoukl a vtom se mu otřásla země pod nohama. Napadlo ho, že droidi rozstřílí celou hradbu, ale když se nic nesesouvalo.
„Komandére Dorne!“ Ozvalo se z vysílačky.
„Jsem tady Quinte…“ Odpověděl a rozhlédl se po blízkých klonech, jestli neuvidí jednoho ze svých velitelů.
„Droidí komando, třetí zeď!“
Třetí zeď byla na druhé straně základy. Bylo mu záhadou, jak prošlo komando kolem, museli to vzít velikým obloukem, ale komanda jsou komanda.
„Jdu tam!“ Přihrbeně proběhl vedle hradby, kolem klonových vojáků, kteří mezi krytím občas vystřelili, ale věděli, že munice je málo a střílet naslepo je k ničemu.

Když se dostal mimo nebezpečí, běžel už vzpřímeně. Proběhl prázdným skladem, otevřel dveře na jeho konci a viděl, jak se snaží Quint a dva další vojáci držet komando zpátky.
Zažehl svůj světelný meč a z pouzdra vytáhl blaster. Minul, ale alespoň upoutal pozornost dvou droidů. Jeden začal střílet a druhý vytáhl vibromeč.
Gaheris odrazil několik střel, než se jeho meč srazil s vibročepelí droida. Vodorovně sekl a udělal krok vpřed, krouživým pohybem rukou spojeným s krokem vzad sekl do droidovy čepele seshora, čímž ji srazil níž a bodl vpřed, krokem vpřed rozsekl droida od „pasu“ k hlavě. Cítil, jak mu droidova ruka sevřela kůži na rameně a bolestivě stiskla, ale hned padla bezvládně stejně, jako zbytek.
Druhý droid navázal na předchozí palbu. Gaheris poslal několik střel bokem, zatímco se k němu přibližoval. Několik mířených ran jej poslalo na zem, což připoutalo pozornost dalších členů komanda.
Gaheris byl nucen zastavit svůj postup a v obranném postoji Shienu odrážet střely zpátky. Jeden z droidů padl, stejně jako klonový voják. To ale dalo Quintovi dost prostoru, aby mohl vrhnout granát, který se zbavil droidů útočících na Gaherise, který se musel schovat z improvizovaných barikád. Když vstal, už zbýval jen jeden droid. Natáhl k němu ruku, sevřel jej Silou, pomalu zvedl do výšky a poslal do dálky.
„Výborně Quinte…“ Gaheris byl rád, že nepřišel o víc lidí a taky, že dokázali zlikvidovat droidí komando, které by je bez povšimnutí dokázalo povraždit.
„Zůstaňte tady, já se musím vrátit.“ Odpovědí mu však byl Quint, který na něj namířil blasterovou pušku. V tu samou chvíli se něco hnulo vedle něj. Instinktivně se tam podíval, ale než stihl zareagovat, oddělená horní polovina droida se mu sápala na nohu a vší silou stisknout čéšku. Stisk však povolil a droid se mu svalil k nohám s kouřícím krkem bez hlavy.
„Díky Quinte.“ Procedil Gaheris přes zuby, zatímco se opíral o kus zdi a zjišťoval, zda ho droid výrazněji nezranil.

O pár minut později byl zase na přední zdi, která už byla proražena a na nádvoří se dostávali první droidi. Palba z poškozeného AT-TE jim ale zatím znemožňovala plně proniknout na nádvoří. AT-TE došla munice hned po výbuchu prvního separatistického tanku. V tom momentě došlo obráncům štěstí. A Gaheris věděl, že po štěstí bude následovat munice.
Vytáhl blaster a střelil po dvou droidech, kteří vyběhli po schodech na zeď. Oba je zničil, ale došla mu munice. Nebyl zvyklý šetřit municí. Blaster schoval do pouzdra, když v tom na hradbu dopadlo něco kovového. Zvedl hlavu a uviděl skrčeného Magnaguarda, který na něj umřel své rudé oči.
Aktivoval meč a sekl po jeho nohách, droid ale vyskočil a dopadl za něj.
Gaheris vyskočil do stoje a v otočce sekl po droidovi. Jeho energohůl však ránu zachytila a droid přešel do útoku. Gaheris byl nucen ustoupit a vykrývat droidovy útoky. Pomalu se dostával do ofenzívy, nebyl ale schopen droida zatlačit, jen držet na místě. Magnaguard vykryl jeho svislý sek, zvedl hůl a kopl.
Tvrdá rána poslala Gaherise na záda. Stihl si uvědomit, kde je v momentě, kdy na místo, kde měl před vteřinou hlavu dopadla jedna strana energohole. Začal válet sudy, droid se ale sklonil a přimáčkl ho holí k zemi. Úder Gaherisovi skoro vyrazil dech, protočil meč do reverzního úchopu a ťal do droidových rukách, ten hůl pustil a Gaheris ho stihl odhodit, než by ho přirazil znovu.
Hůl ze sebe shodil někam do sutin na nádvoří a vstal. Někdo ho podepřel. Jeden z klonových vojáků k němu přispěchal a šel s ním mimo dosah palby. Ten byl ale téměř všude.
„Veliteli… tady!“ Voják k němu mluvil, ale nešel pořádně přes všechno to slyšet. Gaheris ho chytil za hlavu a reproduktory helmy si přitiskl k uchu.
„Jsou tady! Posily!“
Gaherisovi se ulevilo, ale věděl, že není konec. Museli přežít tak dlouho, aby měly posily smysl a nebyl to další výsadek.
„Výborně! Stáhli se všichni do pevnosti?“
„Kdo mohl!“
V tom se ozval děsivý hlasitý výkřik, který člověk nemohl vydat. Oba se tím směrem otočili a uviděli vracejícího se Magnaguarda.
„Jdi… držte pozice!“ Křikl na vojáka a vydal se proti droidovi.
„Tak pojď!“ Provedl několik výpadů, kterým se droid hbitě vyhnul a nastavil svoji ruku do Gaherisova úderu. Tvrdý náraz předloktí o kov bolel a skoro mu vyrazil meč z ruky, Gaheris provedl otočku a sekl zespoda, čímž stihl droidovi oddělit jednu nohu. Krok vzad, sek z druhé strany. Droid padl na zem a sápal se na něj. Gaheris jej ze všech sil kopl a bodl do břicha, což by jeho sérii mělo zneškodnit.

Nad hlavou mu přeletěl jeden z několika transportérů LAAT nesoucích posily. Na druhé straně celého objektu, kam dohlédl, viděl malé žluté světýlko, což indikovalo přítomnost nejvlivnější ženy v jeho životě, mimo jiné jeho mistryně.
Několik vteřin nepozornosti stačilo k tomu, aby jej něco stáhlo na zem. Magnaguard stále fungoval a Gaheris viděl, že bodl jen okrajově. Snažil se vyprostit z jeho sevření, proti síle droida však nemohl nadělat nic. Na letící ránu do obličeje stihl reagovat uhnutím hlavy a druhou ránu zakryl svojí rukou, takže dostal vlastní rukou, ve které náraz určitě něco zlomil. V dalším okamžiku letěl přes hradbu dolů do bahna.

Snažil se postavit, nebo vůbec zjistit v jaké poloze se nachází, to už ho ale něco drželo za koleno a pevně tisklo. Cítil, jak mu tlak na čéšce způsoboval nesnesitelnou bolest a druhou nohou tím směrem kopl. Přetočil se a uviděl stále dotírajícího mangaguarda. Ten po něm vyšplhal, takže se dívali navzájem do očí a Gaheris dělal, co mohl, aby se vyhnul jeho ranám. Jedna droidova ruka se mu zaryla do ramene a začala drtit kloub. Druhá ho konečně chytila za hlavu a ponořila ji hluboko do bahna. Jeho zorné pole se pomalu plnilo blátem a vodou. Volnou rukou několikrát udeřil do droidovy hlavy, zkusil ho odhodit pomocí Síly, to ale způsobilo bolest v rameni a na hlavě, za které ho droid držel.
Už musel zadržet dech. I přes bolest chytil droida za prsty, které svíraly jeho hlavu a pokusil se je ze sebe sundat. Švihl nohama, levou přehodil droidovi přes hlavu a spojil ji s druhou. Co nejsilněji se opřel a pomalu vyjel z bahna, do kterého se nyní zabořoval droid. Pustil jeho hlavu a udeřil do žeber. Gaheris zkusil vstát a několikrát kopl do ramenního kloubu droida, který nehodlal pustit jeho rameno. Sevřeni povolilo a Gaheris se od droida odrazil co nejdál. Částečně na pevném podkladu se snažil odplazit dál. Odhadoval,že měl několik zlomených kostí, dýchal rychle a mělce, ale všechny pudy mu velely ignorovat to a zmizet.
Pokračoval dál, co mu síly stačily, než ho droid potřetí dostihl. Koleno, za které jej opět chytil nyní hlasitě prasklo a Gaheris zařval bolestí. Ucítil druhou droidovu ruku na temeni a v mrknutí oka mu byla hlava opět tlačena do bahna, tentokrát obličejem. Pravá ruka jen volně ležela, kvůli rozdrcenému rameni a druhou si k obličeji nedosáhl. Neměl dech, který by mohl zadržet a odmítal se nadechnout. Pomalu přestával všechno cítit, když v tom viděl, jak ho někdo zvedl z bahna a převalil na záda. Na něco měkkého. Objaly ho něčí ruce a utíraly bahno z obličeje. Cítil, dotek hebkých rtů. Někdo ho líbal… ne, dával mu umělé dýchání. Zdravou ruku natáhl a nahmatal svého zachránce, nebo spíše zachránkyni. Sevřela mu ruku a druhou jej pevně objímala.
„Jsem tady Gaherisi… jsem tady.“ Slyšel příjemný hlas, který ho ujišťoval, že je bezpečné všechno vypnout a usnout.
„Jsem tady lásko… hned tě dostanu pryč.“

_____________________________________________
//Ehm… hodnocení? Prosím? Jinak ano… bude to pokračovat. A bude pokračovat i série Nathaniel Dorn
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příspěvek od Gnost Kohn »

II. část

18 BBY, o měsíc později

Čekal, že se na Coruscant vrátí, jen ne takhle... v podobném doprovodu. Když se ale zpětně ohlédl, bylo to lepší, než jako psanec... vyhnanec, na jehož hlavu byla vypsána odměna, nebo v pytli na mrtvoly.
Jeho zadržení mu trošku znepříjemňovalo situaci. Zabil spoustu vojáků a ne jednoho inkvizitora, ale dva. Musel si získat nejen důvěru ve svoji osobu ale i ve svoje schopnosti. A to první šlo, jako obvykle obtížněji, než to druhé. Začal docházet na výcvik jakmile se mu z velké části zacelily rány. Nechtěl trávit dlouho v bactové nádrži, či na nemocničním lůžku. Strávil tam dost času za války a neměl chuť se tam vracet.

Posadil se na židli a tác s jídlem položil na stůl. Zvykl si, že se na něj ostatní dívají s nevolí, nechutí a opovržením, ale také závistí a strachem. Spousta nově zverbovaných do inkvizitorských řad byli různých věků, ale jedno je pojilo. Museli se učit všechno od začátku. Gaheris měl výhodu, býval pasovaným rytířem Jedi a aktivně se účastnil války, což vyvolávalo oba druhy pocitů. Měli za úkol lovit, zajímat, či zabíjet jedie a vzhledem k veřejné image zrádců jim na popularitě nepřidávalo. Ale všichni věděli, že každý z nich může a když přežil začátek čistky, také je nebezpečný jedinec.

Dal se do jídla a pozoroval několik starších inkvizitorů, kteří dohlíželi na jejich výcvik. Jedli, občas prohodili pár slov. Někteří byli jen dobří, jiní... jiné poznával z dob, kdy byl ještě Řád Jedi váženým a těšil se většinou náležité úctě. Nebyl jediný, kdo změnil strany. Ze strany učitelů měl naštěstí klid. Věděli, že je nanejvýš schopný a patřil k nejlepším studentům. Zároveň ale věděli, že se přidal jen aby si zachránil život a jeho pozice mezi nejlepšími mu neubírala na aroganci.

Pohnul rukou, aby se ujistil, že opět neztrácí cit. Při jednom tréninku se mu ostatní studenti připomněli a samozřejmě „omylem“ se jim podařilo mu zlomit několik žeber. V kombinaci se starými zraněními a těmi ne úplně zahojenými se ocital ve stavu soustavné bolesti, která ustupovala jen občas a primárně v momentě, kdy si bral léky na bolest. Nebo také drogy, které si dokázal obstarat. Potřeboval zahnat jak bolest, tak neustálou únavu a to se mu podařilo. Věděl, že za nějakou cenu, ale také, že ji nezaplatí okamžitě.
*

O hodinu později...

Když se vybírali partneři pro trénink, nečekal, že bude přímo žádán. Proto ho překvapilo, když se k němu hlásili mezi prvními. Jeho partnerem a zároveň i soupeřem byl člověk, muž... možná o pár let starší než on sám s bradkou a tetováním na tváři, které zasahovalo až na čelo a kolem oka. Neznal jeho jméno a ani ho nezajímalo. Věděl, že i když patří k těm horším studentům... horším z lepších, ale fyzickou silou jej předčí a zároveň patří ke skupině, která se zformovala z čisté nenávisti k němu. Učitelé podporovali tvrdší výcvikové metody a Gaheris jen poslouchal jejich rozkazy a spoustu z nich poslal na ošetřovnu. Občas poslali i oni jeho, ale poražen se necítil.

„Dneska ti ukážu ty namyšlenejspratku.“ Procedil skrze zuby jeho soupěř a zažehl meč. V momentě, kdy dostali pokyn k souboji neváhal. Základní část tréninku měli za sebou a cvičné souboje byla jediná část, která Gaherise bavila. Stání v řadě a máchání mečem si užil nesčetné hodiny v chrámu, v dětství. Navíc, většinou plnil kázeňské tresty, neboť na tu část tréninku často ani nedošel.

Během zlomku sekundy se proti němu vyřítila změť výpadů, střídavá bodnutí, seknutí velice agresivního, byť lehce chaotického stylu jeho soupeře. Musel couvat. Už na začátku věděl, že to není dobře. Nezdálo se, že útoky někdy přestanou a většinu jich mečem ani nedokázal vykrýt. Kroky vzad, úhyby, úskoky. Využíval prostoru, který měl kolem sebe. Trvalo poměrně dlouho, než se dokázal dostat do protiútoku.
Odrazil soupeřův meč na stranu, zaútočil seknutím seshora. Chtěl, aby stihl vyblokovat jeho ránu, přesto dal do seku dost síly, v momentě, kdy se do sebe dvě rudé čepele zasekly kopl soupeře zepředu pod koleno, ten na něj okamžitě padl a stihl zvednout hlavu, než se Gaheris dostal k další části plánu. Volnou rukou chytil soupeře za jílec meče, ten svůj deaktivoval a udeřil ho jím do obličeje. Soupěř s ním stále bojoval. Snažil se vymanit ruku z jeho sevření, uhnout, vstát, udeřit ho do žeber, či zachytit jeho ruku s útočícím „obuškem“. Ačkoli Gaheris několik ran schytal, jeho soupeř už pomalu ochaboval. Pustil meč a možná i zvedl ruce a něco řekl v pokusu o to se vzdát. Gaherise to ale nezajímalo. Chtěl mu udělit lekci. Přesně proto se ho báli a zároveň ho nenáviděli. Chtěl všem ukázat, že on je ten lepší.

Stále svíral zvednutou soupeřovu ruku, jinak by už dávno spadl na zem. Tedy až do doby, než mu vyklouzla a on opravdu na zem spadl. Obličej měl pokryt krví ze zlomeného nosu a otevřených ran. Gaheris vrátil meč na opasek a promnul si dlaň. Už zase ztratil cit v ruce a bolela ho žebra. Podle lékařského droida na bolest neměl myslet, že časem všechny příznaky odezní, ale všechno se spíš zhoršovalo.

„Nemusel jsi ho tak zbít.“ Ozval se zpoza něj hluboký hlas. Gaheris se otočil a usmál se. Fen Terrek byl jedním z bývalých mistrů Jedi. Gaheris o něm jen slyšel a jednou se potkali za starých časů, ale nyní byl jedním z dohlížitelů na jeho výcvik. Nebo spíše převýchovu. „Chtěl mi něco ukázat.“ Pokrčil Gaheris rameny a koukl na svého soupeře, kterého už zvedali jeho kumpáni. „Tak jsem mu taky něco ukázal.“
Mistr Terrek se zamračil a obešel ho. „Na ošetřovnu a rychle...“ Zavelel a otočil se zpátky na svého studenta. „Jestli zemře...“ Gaheris se ale také otočil, přistoupil blíž a skočil mu do řeči. „Tak to škoda nebude. Protože... všechno tohle. Chcete kvalitní bojovníky... vrahy, cokoli.. Ne jedince bez mozku s přehnaným sebevědomím. Nebo ne? Možná sem ten, co by to měl říkat... vím... ale...narozdíl od nich, já vím, že na to mám.“
Na chvíli se navzájem zadívali do očí. Gaheris jen čekal kdy mu na účet přistane další trest. Ale nic se nestalo.
„Pýcha předchází pád, Gaherisi. Máš o sobě vysoké mínění... možná oprávněně, ale můžeš taky zvysoka spadnout. A to už se ti tak líbit nebude.“
*
*

20 BBY, o čtyři dny později

Pokud se jeho organismus měl v plánu probouzet pomalu, nevyvedlo se to. Uvědomil si, že je při vědomí a poté se dost rychle probral, kvůli bolesti, která se okamžitě začala hlásit. Škubl sebou, ale to jen způsobilo další bolest. Pořádně necítil nohu, ruku, bolela ho žebra a hlava. Dalo se to popsat, jako nejhorší kocovina života, ale byl si plně vědom, že má otřes mozku, nebo minimálně měl pořádný a tohle je jen dohra. Mžoural kolem sebe a pomalu si zvykal na světlo a rozeznával obrysy kolem sebe. Podle vůně a relativně čerstvého vzduchu mu došlo, že asi neumírá v bažině, ale je v nemocničním pokoji. Po chvilce si také uvědomil, jak měkká je postel. Pomalu se posadil a promnul si oči, než se zkusil znovu rozkoukat kolem.
„To je dost...“ Ozval se obrys stojící u okna a začal se přibližovat.
„Aspoň týden, že ano.“ Vydal ze sebe Gaheris sípavým hlasem. „Jen čtyři dny. Chvilku sis zaplaval, potom tě přesunuli sem. Mají kritičtější pacienty. To ale neznamená, že budeš zítra běhat a znovu bojovat.“
To mu bylo vcelku jasné. Nohu cítil jen jednu... tu levou jenom po koleno, od kolena dolů ji měl prakticky umrtvenou, ale hýbat jí dokázal a jak zjistil, bolest v ní cítil pořád.
„Nepamatuju si, že bys byl někde blízko. Potřebuju se napít.“ Už rozeznával i barvy a detaily se začaly pomalu také zaostřovat. Na klín mu přistála láhev s vodou a muž se posadil na židli vedle.
„Nebyl... a ty už taky nejsi. Vyhráli jsme... i když jsi neposlechl rozkazy. Ztráty byly, ale... přežil jsi, takže úspěch. Jsi na Coruscantu. V Chrámu... měl jsi to sem dál, než já.“
„Takže se přijel podívat na svého synka, protože byl blízko... chápu.“ Usmál se a konečně uspokojil fyziologickou potřebu se napít.„Nezačínej zase... měl jsem starost.“
„Jenom si dělám srandu.“Gaheris se rozhlédl po pokoji. Kromě něj a jeho otce tam nikdo jiný nebyl. „Kde je Eliza? Naposledy si pamatuji....“ Snažil se zavzpomínat na poslední okamžiky, než omdlel.
„Přesunula pár jednotek... čímž ti zachránila život poprvé. Vytáhla tě z té bažiny, čímž ti zachránila život podruhé. Odvlekla tě do transportu. Potřetí. A pak tady s tebou skoro celou dobu byla.“
Gaheris jen kýval hlavou, než si znovu lehl, nebo spíše padl na postel. „A poslal jsi ji spát, že ano.“
Uslyšel souhlasné zamručení.
"Zpychl jsi synku... myslel jsem, že jsem tě cvičil na daleko horší situace."
Jestli Gaheris nenáviděl něco více, než poučky a kritiku od své mistryně, bylo to od svého otce. Otočil se na bok zády k němu a potlačil touhu zaskučet bolestí.
"Většinou jsi ze mě skoro vymlátil duši."
"Gordian i Eliza tě cvičili dobře, ale zapomněli na tvrdou ruku."
"Možná jsi neměl čekat šestnáct let, než jsi se do toho vložil. Ale tenhle rozhovor máme za sebou."
"Dělej jak chceš." Ozvalo se po několika vteřinách. "Máš svoji hlavu, svůj rozum. Oddanost primárně sám sobě. Jsi víc po mě, než myslíš. Takže neusínej na vavřínech a něco dělej."
*

O den později

Astromech jezdil po pokoji sem a tam. Radostně houkal. Paprsky rudého, žlutého a bílého světla jezdily po pokoji. Droid slavil návrat a hlavně to, že je jeho pán naživu. R2-I0 měl trošku svoji hlavu. Takže z jeho pohledu byl on ten hlavní a Gaheris jeho nejvěrnější přitel a pomocník v jednom. Možná protože se Gaheris o svého droida staral až moc. Pravidelné olejové lázně, jakoukoli vadnou, či alespoň trošku poškozenou část okamžitě vyměňoval a celkové vybavení I0 spíše připomínalo bitevní stanici, než astromecha.
"Už dost... taky tě rád vidím, ale..." Nestihl doříct, větu. V momentě, kdy promluvil se I0 otočil a mířil na něj šokovou paží, kterou nejspíše plánoval Gaherisovi uštědřit několik elektrických šoků. "Jsi to ale tvrdohlavá krabice."

Řádění droida trvalo ještě pár minut, než zajel do kouta a začal skenovat celý pokoj. Gaheris seděl na posteli a mnul si bolavé koleno. Byl rád, že svým způsobem dokázal chodit, když byl pod léky.
Chtěl si lehnout a spát. Pořád byl ještě unavený a částečná otupělost způsobená léky mu v tom nepomáhala. V tom se ale otevřely dveře. Dříve, než zaregistroval osobu viděl, jak I0 zpoza jedné krytky vyjela hlaveň zabudovaného blasteru.
"Necháš nás o samotě?" Usmála na droida Eliza a I0 poslušně vyjel dveřmi pryč. Ji poslouchal více, než Gaherise. Ale ani to nebylo stoprocentní. Oba si vzpomínali, když mu jednou řekli, ať nekouká a neposlouchá. R2-I0 jim ukázal, že inteligence astromecha by se neměla podceňovat, když zapnul nahrávání a záznam si poté potají pouštěl.

"Tohle jsi zapomněl." Hodila po něm světelný meč a posadila se na židli u stolku.
"Žádné, jsem ráda, že žiješ?" Zamračil se Gaheris a zasyčel, když si uvědomil, že to možná neměl říkat.
Eliza se na něj několik vteřin jen zle dívala. Cítil, že je naštvaná. "Jak se opovažuješ... sám sis to způsobil, kdybys poslouchal rozkazy, všechno by dopadlo daleko lépe."
"Počkej... měli jsme ustoupit moc... ti civilisté by se přesunout nestihli... šlo mi jen..."
"Stihly by to. Tobě! Šlo ti jen o tvoji slávu! Ty! Tvoje sláva! Tvoje vojenské zásluhy! Tvoje rytířství!" Gaheris jen nasucho polkl a rozhlédl se po pokoji.
"Takže to ani nepopíráš... Aspoň někam jsme se dostali."
"A co ti na to mám říct? Že máš pravdu? Mám takhle blízko od zkoušek. Jsme ve válce a já už toho dokázal dost, tak proč..."
"Proč! Já byla možná mladá, ale to neznamená, že tě pasují také. Není ti ani dvacet, někteří na to čekají daleko déle. A ty jenom znovu a znovu poukazuješ na to, že na to pořád nemáš. A já tě ke zkouškám nepustím i kdyby Rada řekla, že tě považují za připraveného."
V Gaherisovi se něco pohnulo. A nebylo to sebeuvědomění, že udělal něco špatně, ale spíše pocit urážky a potupy.
"Dobře, máš ještě něco na srdci?"
"Ne."
"Vezmu si to k srdci. A jestli mě omluvíš, chtěl bych spát."
Eliza Colten se zvedla ze židle a odešla. Beze slova. Beze změny výrazu. Gaheris ji neviděl takhle naštvanou už dlouho. Vlastně asi nikdy. Ještě dlouho seděl na posteli opřený zády ke zdi. Původně myslel, že nemá nad čím přemýšlet, ale nakonec přemýšlel nad tím, co udělal. Nepovažoval to za špatnou věc. Možná umřelo pár klonů a skoro umřel, ale plán fungoval.
I0 mezitím vjel do pokoje a zalezl si znovu do svého rohu, odkud nečinně a potichu pozoroval Gaherise.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příspěvek od Gnost Kohn »

III. část

20 BBY, téhož dne, téže hodiny

Připadalo mu, že tam seděl věčnost. I když tomu tak nebylo. Snažil se pomalu a znovu a znovu přecházet to, co se stalo. Všechno co udělal považoval za správné. Opevnil se na dobře bránitelné pozici. Téměř zastavil nepřátelský postup. Posily měly přijít tak, jako tak. Nebylo možné zvítězit bez nich. On a jeho vojáci měli jen získat čas. Neposlechl rozkazy. Byl padawan, ne mistr. On měl poslouchat, samozřejmě že ne slepě následovat, ale prostě se rozhodl. Žádná zpráva, žádná porada o změně postupu. Prostě to udělal. Vzhledem k tomu, že se neozvaly žádné následky, kromě naštvané ženy počítal s tím, že je to ryze osobní. Nebylo to poprvé. Často se jejich názory střetávaly. Pro Gaherise bylo o dost těžší udržet na uzdě to, co má zůstat v tajnosti a to, co ne.
„I0, chraň pevnost, než se vrátím.“ Promnul si výstuž kolene, díky které dokázal alespoň částečně chodit a natáhl se pro oblečení.
Droid proskenoval místnost, zatímco se Gaheris oblékal do kalhot a trička. Nechtěl si přivodit zbytečnou bolest kvůli doznívajícím lékům, tak to šlo pomalu. Než dokulhal ke dveřím, viděl, jak I0 vysunuje šokovou paži. Oba věděli, že přes zamknuté dveře se nikdo nebude chtít dostat. Ne tady, ale podobné „hry“ hráli často.

Celou cestu do Elizina pokoje se snažil překousnout dvě věci. Tou první byla bolest. Bylo to snadné. Stačilo myslet na něco jiného a občas se zastavit, o něco se opřít, či si sednout. Daleko těžší bylo polknout svoje ego a zformulovat omluvu. Všechno mu říkalo, ať to nedělá, ale věděl, co musí. Co ona chtěla a co neudělal.

Nakonec mu to trvalo déle než předpokládal. Nakonec stál před dveřmi do jejího pokoje a doufal, že mezitím neusnula. Znal kód ode dveří, ale nebyl si jistý, jestli by celou situaci jen nezhoršil, kdyby prostě vešel dovnitř. Zaklepal za dveře. Když se nic neozývalo, zkusil to znovu. Nakonec po pár minutách zabušil pěstí. Věděl, že když se teď vrátí k sobě, nebude mít zítra chuť se omlouvat a budou se několik dalších dní pokračovat s tichou domácností.

Přistihl se, jak tupě zírá v polospánku na dveře. Netušil, jestli uplynula hodina, nebo jen minuta. Každopádně už necítil ani zdravou nohu, na které držel celou svoji váhu.
V momentě, kdy se otevřely dveře před ním málem nadskočil... tedy, leknutím nadskočily celé jeho útroby, ale tělo stálo, jako přikované k zemi.
„Takže? Počítám, že jsi došel k názoru a chceš mi ho říct, když tady pořád stojíš.“ Usmála se na něj. Gaherisovi ale do úsměvu nebylo. Nechala ho tam stát schválně. Kdyby si otevřel, vyslechl by si něco o tom, ať už to nikdy nedělá a ať vypadne. Kdyby odešel byl by na tom podobně.
„Pojď dovnitř.“

Další chvíli mlčeli. Gaheris se úspěšně dopravil na židli a vypustil několik úlevných vzdechů.
„Omlouvám se. Měl jsem to s tebou aspoň probrat... já, vím že často neposlouchám a... ignoruju tě a...nevím co všechno. Prostě... se snažím dělat co můžu a co si myslím, že je správné. A ne vždycky to tak je.“ Eliza jej zamračeně pozorovala. Gaheris věděl, že ne jednou ho dostala z průšvihu, kam se dostal přesně tímto postupem. A skoro pokaždé jí slíbil, že je to naposled. Někdy obdivoval její trpělivost s ním... a to ve všech ohledech.
„Jsi... starší, já jsem jen padawan, ty rytíř a moje mistryně.. Ty máš rozhodující slovo.“ Gaheris poté jen polkl a snažil se nevypadat moc hrdě, ale ani jako zpráskané štěně.
„Plán byl dobrý.“ Prolomila Eliza po chvíli ticho. „Jen jsi mi o tom měl alespoň poslat zprávu. Víš, jak to vypadalo, když mi komandér oznámil, že jste úplně jinde, než jsem nařídila přesun? Být tam se mnou někdo starší, nebo dokonce někdo, kdo sedí v Radě... Řekli by, že nezvládám svého padawana. A to by mělo daleko horší následky pro tebe, než pro mě. Tvůj otec by z tebe sedřel kůži ještě dřív, než bys pozdravil svého nového mistra.“
Vstala, přešla po pokoji a posadila se mu na klín. Jednu ruku obtočila kolem jeho ramen a druhou kolem krku. „A tohle je možná ten zásadní problém. Tady jsem udělala chybu.“
Gaheris pootevřel rty a vydralo se mu z nich jen tupé „Eeehh.“ Které bylo směsicí toho, že nevěděl, co říct a částečně ani nechápal, nebo nechtěl chápat.
„Chyby se dají napravit.“ Zašeptal a pevně ji objal kolem pasu, jakoby mu měla každou chvíli utéct.
„Někdy je na to moc pozdě.“ Natáhla se k jemu uchu a vydechla teplý vzduch. „Tak doufej, že pozdě ještě není.“ Zašeptala také a Gaheris věděl, že je to jak prosba, tak výhrůžka.
„Tak jak teda?“ Zamrkal.
„Vzhledem k tomu, že jsi neměl chodit. Až odezní léky úplně, užiješ si pořádnou jízdu. To zranění tě vyřazuje na nějakou dobu z aktivní služby. Pojedeš za staříkem. Možná si mě pak budeš víc vážit.“
Gaheris nasucho polkl a vyvalil na ni oči.
„Počkej.. ne, to nejde. Joran Odai je blázen. A... jak to vysvětlíš? Jak dlouho mě tam s ním chceš nechat?“ Gaheris mistru Jedi Joranu Odai slyšel od svého otce. Byl to jeho mistr. Zůstával v kontaktu s Radou i členem Řádu, ale žil jako samotář. Zabýval se studiem Živoucí Síly. Doplňoval a kontroloval Archívy Řádu o exotických zvířatech a rostlinách. I přes to se ale na Coruscant vracel jen jednou za pár let.
„Tak jak dlouho bude potřeba. Můžeš si vzít I0. Nějaké vysvětlení si najdu. Věřím, že tě naučí poslouchat... pokoře... a hlavně trpělivosti.“ Vstala z něj a posadila se na postel.
„Elizo počkej... já to všechno dokážu sám, jen mi dej čas.“
„Nedám.. Už jsem se rozhodla. A není tak špatný. Jenom... čím míň mu budeš odporovat, tím snadnější to budeš mít. Pozítří odlétáš.“ Znovu se usmála. Cítil i viděl na ní, že to nedělá ráda. Na druhou stranu to i vcelku chápal.
„Tak dobrou noc. Zítra se třeba uvidíme.“ Vstal a udělal krok ke dveřím.
„Normálně bys zůstal.“
Gahreis se otočil a zamrkal. „My a normálně?“ Donutil se zasmát, až ho zabolela žebra a začal kašlat. Pořád se v ní nedokázal vyznat.
„Já vím, že máme k normálnosti daleko. Ale víc to asi nepůjde.“
Pomalu došel k posteli a sedl si na kraj. Když se začal soustředit na odchod, uvědomil si, že se noha už vcelku probrala a nebyl to příjemný pocit.
„Nemáš chodit. Nařídil ti to doktor.“ Přisunula se k němu a vtiskla mu krátký polibek na rty. Prudce vydechl, když ucítil její studené prsty v oblasti pasu, jak tahají za lem trička. Zatnul zuby, když musel zvednout ruku, aby mu ho mohla přetáhnout přes hlavu.
„Promiň. Dneska asi...“
„.., jen musíš být něžná.“
„Víc, než obvykle, jak vidím?“ Zatlačila mu do ramen, aby se položil. Bylo jedno, jestli by si lehl pomalu, nebo sebou rychle žuchnul, tak jako tak to bolelo. Ale bolest začínala být tím posledním na co myslel. Posadila se na něj obkročmo, sklonila se a začala ho líbat.
„Neměli jsme na sebe čas tak dlouho...“ Zapředla, jako kočka a sjela rty na jeho krk.
„Čas byl, příležitost ne.“ Teoreticky spolu trávili moc času. Ale většinou byli ve společnosti někoho jiného z Řádu, či jejich klonových vojáků a ani jeden z nich jim nevěřil dostatečně na to, aby si něco dovolili. Asi nikdy nebudou. Oba si moc dobře uvědomovali různé následky, které by nastaly, kdyby se to dozvěděla Rada.


„Nespi.“ Uslyšel slabý smích, jak se vracel do reality.
„Nespím, jen jsem se zamyslel.“ Zamručel Gaheris a přejel Elize dlaněmi od jejích zpěstích po ramena.
„A co tě donutilo zrovna teď nad něčím tak hluboce zamyslet?“ Posadila se, stále obkročmo na něm a založila ruce na prsou.
„Co takhle odejít? Paž po válce. Ti rozumnější by to chápali. Strýc umřel, vila připadla otci, určitě by ji přenechal mě. Peníze máme, takže do konce života nemusíme...“ Už nemohl doříct myšlenku. Položila mu prst na rty a znovu se zohnula, takže se skoro dotýkali nosy.
„Myslela jsem, že ti záleží na tom stát se Rytířem Jedi.“
„Jsou důležitější věci. Třeba my dva, spolu, v klidu, bez zbytečných starosti. A navíc... nevíme, jak dlouho bude válka trvat. Pasování můžu stihnout.“ Usmál se a viděl, že i ji to trošku pobavilo.
„Gaherisi... myslím, že je moc brzo na to přemýšlet, co budeme dělat po válce. Prvně se nauč co potřebuješ, abys ji přežil, já udělám to samé a pak uvidíme.“ Gaheris kývnul hlavou, nebyla to odpověď, kterou chtěl, ale stačila mu, pro něj to znamenalo jen zamaskované ano.
Následoval polibek, po kterém se Eliza znovu narovnala. „Čekala jsem, že to uděláš ty, ale s tímhle tempem...“ Rozvinula deku, do které byla ještě pořád zabalená. V tu chvíli Gaheris konečně přišel na ty pravé myšlenky. Už nepotřeboval přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, jak moc tuhle ženu miluje... a jak správně ji teď má pomilovat.
*
*

18 BBY, téhož dne, večer

Trošku ho znepokojilo, když k němu přišel poslíček, že se má dostavit večer to jiné tréninkové haly, než obvykle. Zajímalo ho, jestli si s ním chce někdo promluvit, nebo je to jen past, aby ho mohli pořádně zmlátit, nebo spíše sprovodit ze světa. Nedivil by se tomu. Neměli ho rádi a on neměl rád je. Těžko říct, která nenávist vznikla, jako první.

V hale svítilo jen několik okrajových světel. Kruhová místnost byla ve středu potemnělá a nezdálo se, že by tam a ním někdo byl. Nakonec ale ze stínu vystoupila postava, které si do té doby nevšiml.
„Jsi tu brzo.“ Zazněl dunivý hlas onoho muže.
„Mistře Terreku.“ Usmál se překvapeně Gaheris a zlehka se uklonil.
„Už nejsem mistr.“
„Pořád mi říkáte, co mám dělat.“
Fen Terrek jen pokrčil rameny a přešel po místnosti.
„Takže co? Poprava, nebo mi chcete říct něco důležitého?“
Bývalý Jedi se zastavil na místě a pohlédl na něj.
„Jistě. Odteď budu na tvůj výcvik dohlížet osobně. Bude probíhat odděleně. Chceme zabránit dalším...nehodám. Co sis vůbec myslel? Že ti to bude procházet pořád dokola?“
„Hm..“ Gaheris kývnul hlavou a zamyslel se. Měl za to, že už je to vyřešená záležitost, ale očividně nebyla. „Musel jsem mu dát lekci. Jinak by žil v omylu, že mě může porazit.“
„Takhle se na tebe vrhnou všichni.“
„Můžou to zkusit.“
„I toho nejlepšího šermíře dokáže skolit rána do zad.“
Mistr Terrek vzal do ruky svůj světelný meč a Gaheris udělal to samé.
„Jak jsi jistě pochopil, začínáme teď. Uvidíme, jak si povedeš, proti lepšímu protivníkovi, než jsi ty sám.“
Gaherisova rudá čepel zaplála ve stejnou chvíli, kdy udělal krok vpřed. Terrek se ani nepohnul. Gaheris naznačil útok z jedné strany, ale zaútočil z opačné. Vystřídal několik útoků ze základních kombinací, které se roky učil v Chrámu. Ani při nejmenším nepředpokládal, že by se jednou z nich trefil. Terrek se vyhnul každé ráně, při poslední zachytil Gaherisovi ruku a zkroutil zápěstí. Vyměnili si údery pěstí, Gaheris mířil na tvář, Terrek zespodu na bradu. Než se vzpamatoval, cítil, jak jej kolem krku obmotává ruka a do břicha naráží koleno. Sevření následně povolilo a následoval kop do břicha. Destabilizovaný Gaheris stihl přejít do kotoulu a skonči na nohou v dřepu. Další útok se ale nekonal.

„Čekal jsem něco víc. Dokonce i ten přitroublý úšklebek tě přešel.“ Fen Terrek mluvil úplně klidně a téměř se ani nezadýchal. Narudlá tvář od rány pěstí ale vidět byla.
Gaheris se koutkem oka podíval směrem, kam dopadl jeho světelný meč a za pomoci Síly jej přitáhl na místo, kam v poslední chvíli vystřelila jeho ruka, aby jej zachytila.
„Tak je to správně. Neukazovat soupeři svůj další krok.“ Zajásal potichu Terrek a vyrazil vpřed, nyní již se zažehnutou rudou čepelí. Gaheris udělal to samé.

Obě čepele se do sebe začaly zakusovat v rytmické pravidelnosti. Oba soupeři stáli naproti sobě a dívali se navzájem do očí. Fen Terrek vyzařoval koncentraci a v jeho očích se zrcadlil jistý požitek ze souboje. Gaheris koncentraci ztrácel a cítil, jak se to projevuje na jeho výkonu.
„Ovládej svůj hněv. Využívej ho pro sebe.“
Gaheris ale nic z toho neslyšel. Šlo mu jen o to ukázat staršímu, že on se nedá snadno. A už vůbec nemá v úmyslu prohrát.
Zablokoval soupeřův meč, přehmátl na jeho jílec, svojí čepelí obkroužil tu soupeřovu s úmyslem zbavit jej tíhy rukou. Byl to starý trik a nepřipraveného soupeře dokázal vyvést z míry. Terrek ale stihl zachytit Gaherisovu ruku, udělat krok k němu spojený s rotací těla. Terrek se ocitl zády k němu, tělo na tělo a když o zlomek sekundy později narovnal jednu nohu a druhou vykopl vzad, Gaheris se dostal do letu.

Stihl dopadnou na nohy, nechápal, jak se mu to podařilo, ale kop do kříže ho poslal vpřed. Trvalo několik kroků, než znovu nabyl stability. Toho využil k otočce a hodil svůj aktivovaný meč čepelí přímo proti svému nepříteli.
Terrek ukročil v bok a sekl ze shora dolů. Gaherisův meč dopadl na zem a ještě vteřinu se deaktivoaný kutálel. Gaheris ale neváhal, opět se natáhl v Síle pro svůj meč, aktivoval ho a čepelí vpřed letěl zpátky k němu. Ale zdálo se, že na jakoukoli kartu, kterou Gaheris vyloží, má Terrek dvě ještě lepší. Vyskočil vysoko a po cestě sekl po Gaherisovi, který musel nějak uhnout a rozhodl se pro kotoul vpřed.
Když se oba proti sobě otočili, Gaheris si okamžitě přitáhl do ruky stále letící meč a zjistil, že má vzadu na rameni vypálenou čáru od světelného meče.

„Ani triky tvého otce by tě proti mě nezachránily. Znám je všechny.“
„To pochybuju.“ Zavrčel Gaheris a vzteky to v něm vřelo. Naposledy, když prohrál bojoval v nečestném souboji proti přesile, unavený a vyhladovelý. Teď? Odvykl boji proti sobě rovným. Zvykl si na to, že ho nikdo nemohl porazit v souboji jeden na jednoho.
Terrek deaktivoval svůj meč a očividně chtěl něco říct, ale Gaheris to ignoroval. Vrhl se vpřed, jen aby viděl, jak je jílec jeho meče zachycen soupeřem rychlejším, než byl on sám, stržen na stranu a odejmut mu z ruky.
„Dost! Ovládej se! Jsi jako naštvané dítě.“ Zavrčel Terrek a hodil Gaherisův meč na zem. „Zítra budeme pokračovat. Chtěl jsem si tě vyzkoušet. Učíš se používat Sílu trošku jinak, než do teď, ale pořád to není ono. Ovládáš se jen do jistého bodu. Potom začneš dělat chyby. Umyj se, vyspi se. Zítra začneme s výukou.“ Na to se otočil a vyrazil pryč z místnosti.

Gaheris sebral ze země svůj meč a posadil se na nedalekou lavičku. Docela jasně si uvědomoval, že být to opravdový souboj, byl by mrtvý. Zároveň si uvědomoval, že dokud se soustředil jen na boj, na svého soupeře, na to, jak ho porazit, zabít. Nic ho nebolelo. Nohu, žebra, žádnou tu bolest necítil. Začala se ozývat znovu až teď, když ho ten vztek opustil. Ještě, než odešel, sám sobě slíbil, že Fena Terreka jednoho dne porazí, možná zabije. A ten den bude brzo.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příspěvek od Gnost Kohn »

IV. část

18 BBY

Se změnou filosofie výcviku se táhly i určité věci, na které nebyl Gaheris zvyklý. Například na prohru, fyzické vypětí, zranění.

Pořád nedokázal prolomit určité bloky. Dokázal si užívat boje, využívat vlastní bolest a vztek, ale jen do určité míry. Nedokázal se dostat přes tu určitou hranici. Celý život věděl že to udělat nesmí, ale teď už to tak nebylo, právě naopak.

Už delší dobu posedával na lavičce a oddychoval. Napadlo ho si utřít krev, která mu tekla z nosu. Začínal si zvykat že jej Fen nešetří. Byl za to vděčný. Jen tím živil nenávist k tomu člověku a někam posouval své schopnosti. Čím dál více zkoumal techniku bývalého mistra jedi, zatímco svoji techniku zdokonaloval, upravoval, ale neukazoval.
Ani nevěděl proč se takto chová. Prostě jej nenáviděl. Možná Gaherisovi připomínal staré časy, možná to byla zmíňka o jeho otci. Všechno dohromady a zároveň nic. Věděl, že i když to vypadá, že mu starší inkvizitor nabízí pomocnou ruku, bude v tom daleko víc.

"Vstávej, dnešní lekce je u konce." Gaheris si ani nevšiml, že Fen odešel. Dnešní lekce sotva začala, jako obvykle nějaké cvičení, souboj a lízání si ran, nic víc se dnes nedělo.
"Poletíš na Socorro. Nebudu ztrácet čas tvým výcvikem, když tě můžu otestovat." Inkvizitorův hlas byl drsný a poměrně vysmívavý.
"Myslíte, že to nezvládnu?" Gaheris se snažil znít přesvědčivě a možná i s příměsí své arogance, ale tak dlouho byl tady, tak dlouho utíkal a střídal bojiště na zemi i ve vesmíru, ani si nepamatoval, jak vypadá normální mise.

"Od nékoho tvé úrovně očekávám ten nejlepší výsledek, ale nemám jen tebe. Musíš se osvědčit, že zvládneš zadanou práci. Jinak pro tebe není místo. Lepší šance ale máš. Vyhrabal jsem ti tvoji starou Deltu. Technici na ní pořád ještě pracují v hangáru. Uprav se a přijď za mnou do jídelny."
Gaheris cítil určitou úlevu a vděk, ale nehodlal děkovat. Byla to jen stíhačka. I když Gaheris lpěl na věcech, místo aby si pořídil novou, nechával ji stále opravovat i z dezolátního stavu.

Později

Odřeniny, modřiny a lehké spáleniny. Co se dalo vyčistit, udělal si sám. Nesnášel ošetřovnu. Chodil tam jen pokud mu došly léky, kterých si naštěstí dokázal obstarat spoustu. Bez jakékoli chuti k jídlu a s nepříjemným pocitem v žaludku ze zápachu jídla se posadil naproti Fenovi. Ten zrovna dojídal.
"O co tedy půjde na Socorru?" Gaheris se cítil o dost lépe a bylo to poznat jak na jeho hlase,'tak na úsměvu. Sprcha, bacta a dávka udělá s náladou člověka divy.
Inkvizitor přehodil v ústech sousto a olízl si rty. "Dostaneš souřadnice. Orientační samozřejmě. Jde o nějaký na Sílu naladěný artefakt. Šlo to z vyšších míst ke mě, ale věřím že to zvládneš. Pokud ne, poučím se z tvých chyb." Inkvizitor polknul, zapil sousto a usmál se.
"To je opravdu povzbuzující. Takže nevím kam jdu, co přesně hledám.... Znám planetu a co bych měl hledat. Za rok se vrátím." Gaheris se pohrdavě usmál a zákoutil hlavou. Oćekával že od inkvizice dostane trošku víc informací. Fen vypadal že z odhadovaného času návratu nadšen není. Ale Gaheris jej zarazil, než stihl cokoli říct. "Na moji Deltu nenamontujete lepší hyperpohon než tam mám, budu potřebovat vysadit a zase naložit. A taky astromecha."
"V tomto ti pomůžu. Vysadí tě několik sektorů od Socorra, zbytek zvládneš sám. Až se ohlásíš, zase tě naberou. Nemusím říkat že se nemáš vracet, pokud neuspěješ." Škodolibý úšklebek, který následoval tato slova nutil Gaherise dát Fenovi alespoň imaginárně pěstí. "Právě jste to řekl."
Inkvizitor zatnul zuby a polkl. "Všechno máš v hangáru. Vybavení si obstarej sám. Odvoz bude čekat jenom pět hodin, pak letí bez tebe."
"Budu tedy v hangáru." Gaheris vstal a naznačil úklonu. "Doufám že se mi ve stíhačce nahrabali jen tak." Řekl hlasitěji, aby to slyšel široký okruh lidí.


Imperiální centrála byla rozlehlá budova. Gaheris ani nevěděl která odvětví zde mají sídlo. Ale věděl, že Inkvizice už dlouho ne. Zaslechl řeči o přesunu. Ale kam a kdy?
Hangár byl rozdělen na spoustu různě velkých částí, takže chvíli trvalo, než se dostal do té správné, ale nakonec to uviděl. Svoji starou stíhačku Delta-7b. Gaheris ke konci války létal v menší a v mnohém pokročilejší Eta-2 Actis, ale o tento interceptor Gaheris přišel když byl pronásledován impériem.
Když uviděl příď v barvách černé a modré, musel se usmívat. Cítil se lépe, když věděl, že poletí ve svém, se strojem který se přizpůsobil pilotovi, ne ve stroji, kterému se bude muset přizpůsobovat on. Gaheris z obou svých strojů vyházel přebytečné systémy a zbytečně těžké součástky, aby mohl namontovat miniaturizovanou verzi hyperpohonu, která mu sice dovolovala jen několik krátkých skoků, ale případná absence hyperpohonového prstence by jej také mohla stát život a menší zatížení stroje za to stálo.

Když přistoupil ke stroji, pomalu jel konečky prstů po jednom z modrých pruhů, ale na dotek cítil něco jiného, než chladný kov stíhačky. Tohle bylo hebké, s určitou teplotou a jakoby živé. Jel prsty výš, chvíli mu připadalo, že je jinde, na jiném místě, než ve chladném hangáru plného lidí a hluku. Tady byla tma, ticho, teplo. Gaheris se v tom pocitu chtěl ztratit, vědět víc, ale najednou sebou cuknul, bylo to jako, kdyby mu někdo vrazil hřebík do hlavy. Otevřel oći a zhluboka se nadechl, jen aby zjistil, že na něj někdo mluví. Nerozuměl mu, ale viděl jinou osobu v kokpitu a další hrabajíc se v obnažené části plátování.
"Co to děláte s mojí lodí!" Zařval na skupinku inženýrů, kteří zanechali leknutím práce a podívali se na svého vedoucího. Ten se zhluboka nadechl a pootevřel ústa. "Omlouvám se pane. Provádíme údržbu, jestli v tom chcete letět. Také jsme si všimli, že loď nemá spoustu systémů,"
"A taky jich má pár navíc, já vím doplňte palivo, munici, víc nepotřebuji. Ale... Jak je na tom." Gaheris nechtěl úplně poplivat snahu celého týmu, když už se z chvilkového výbuchu probral.
"Poletí. Přezbrojení je dokončeno, jen závěrečná kontrola." Kývl hlavní technik hlavou.
"Přezbrojení? Vy jste mi sahali do lodi?" Polkl Gaheris a zhluboka se nadechl, aby se zarazil.
"Jen nařízení, výkonnější zbraně, ne že by jich nebylo málo a o třídu lepší štíty. Hyperpohon... Lepší bohužel nejde. Ta vylepšení, dělal jste je sám?" Pohled technika nutil Gaherise se pyšně usmát, ale znovu se dostavil ten pocit probodnutí lebky včetně mozku. "Měl jsem... Asistenci. Chtěl jsem oddělat i podporu života, ale nebylo co dát místo toho." Je pravdou, že Gaheris odstranit podporu źivota na Etě, ale generátor štítu, který ji měl nahradit se ukázal moc velký, takže se vylepšení nekonalo.
Technik se zasmál a pokynul týmu, aby pokračoval. "Budeme hotovi do hodiny, možná dvou."
"Výborně, děkuji." Gaheris se otočil, ale v cestě mu stál černý astromech. Takových vídal spousty, ale tento se střídavě odrážel od svých dvou nožek a hvízdal.
"Pojď se mnou prcku. Povíš mi o misi."


O necelou půlhodinu stál Gaheris před holografickou mapou Socorra o náhodně ji otáčel. "Takže souřadnice." Řekl Gaheris stále jště zahdleděn do hologramu, na čež začal astromech pískat v bináru souřadnice cíle. Gaheris zaměřoval čím dál podrobněji, ale i tak se dostával do obrovského okruhu. "Zpomal prcku, jdeš na to moc rychle." Mávl rukou po droidovi, který zpomalil. Nakonec stejně Gaheris hleděl na dlouhé pohoří, plného úzkých cestiček a nebezpečných srázů. Nic mu to neříkalo. Snímek byl dost nepodrobný na to, aby si udělal o místě lepší obrázek. Nenáviděl sólové mise. Často spoléhal na briefing či tým, ale tentokrát byl sám. Neměl na výběr.
"Snad někde přistaneme. I tak hledám jehlu v kopce banthího trusu." Povzdechl si Gaheris, při pohledu na nekonečné pohoří, ve kterém občas viděl nějakou cestu. Těžko říct jestli dost k pŕistání.


Gaheris měl naštěstí dostatečné oprávnění, aby si mohl vyzvednout potřebné vybavení na misi. Věděl že bude asi hodně šplhat a může tam zůstat nějakou dobu, takže se podle toho horolezecky vybavil a pak také spoustou výživových past, aby se příliš nezatěžoval. Rozhodl se ještě si před cestou zacpat něčím žaludek. Nandal si na tác dvě misky s néjakou podezřele vonící kaší a vyrazil jako obvykle ke stolu, k volnému stolu, o kterém věděl, že bude mít jen jednoho osadníka, jeho.
"Dorn." Odval se někdo za jeho zády. Gaheris se ale chtěl najíst a nehodlal stát s tácem uprostřed jídelny. "Ty jsi Gaheris Dorn." Ozvalo se znovu o sekundu později. Gaheris položil tác na stůl a posadil se tak, aby na původce oněch slov viděl. Byl jím mladý, zhruba sedmnáctiletý mladík černých vlasů a smaragdových očí.
"Co chceš." Řekl Gaheris možná trošku vykolejeně, málo kdo s ním promluvil a ještě méně lidí dobrovolně, mimo výhružky a nadávky. "Můžu si přisednout?" Spíše to byla věta oznamovací než-li tázací, neboť zároveň s ní sedl na židli naproti Gaherise, než ten stihl vyjádřit svůj nesouhlas. "Dá se říct že tě obdivuju. Já, už z chrámu a to co se o tobě říká," Gaheris natáhl ruku, aby ho umlčel. Napadlo ho, jak se někdo takový mohl dostat na toto místo. Jistě že byl zatím ještě ve vyřazovacím procesu, který pravděpodobně nepřežije. I Gaheris byl zatím souzen jen několika hodnostáři a na jendom nástupu viděl Lorda Vadera. Tu tajemnou temnou figuru, která naháněla respekt a strach.
"Jestli nechceš, aby tě sežrali zaživa, tak tyhle dvě věci moc nevyřvávej. Stačí že jsou si nezjistí z bývalých jediů, ale to že nenávidějí mě? Bojí se mě? Já si s nimi poradím, ale ty na to nevypadáš." Usmál se možná s náznakem lítosti Gaheris. Tak sem se Řád Jedi dostal. Inkvizitoři, renegáti, bojovníci za ztracenou věc a mrtvoly.
"Já vím." Řekl mladík a olízl si rty, zatímco mu hlava zklamaně klesla dolů. "Je pravda co se říká?" Zvedl opět hlavu s nyní již méně nadšeným pohledem. "Že jsi taranoval s Etou dvě TIE, dokázal s ní přistát, zlikvidoval batalion stormtrooperů a porazil tři inkvizitory?"
Gaheris se zakuckal, když se pokusil zasmát a vdechl trošku kaše. Tak konečně věděl, co se o něm říká. Samozřejmě, jako každá podobná hloupost se zakládá na pravdě, a jak se šíří dál a dál, té pravdy ubývá.
"Nevím nic o tom," Nadechl se Gaherisa promnul si krk. "... o tom, že bych s tím přistával. Sjel jsem po přistávací rampě a stihl vyskočit, než stíhačka spadla přes okraj a roztrhla se. Těch stormtrooperů tam pár bylo a inkvizitoři, ano ti byli tři." Mladík mrkal, jak si nejspíše v hlavě všechno srovnával. "A porazil jsi je?"
"Byl bych tady, kdyby ano?" Protočil Gaheris očima.
"Řek bych že ne."
Gaheris si dal do úst několik lžiček kaše, než se zamyslel co se svým společníkem, o kterého nežádal.
"Hele, jestli chceš ochranu, tak pláčeš na špatném hrobě. Můžu ti pomoc s technikami, ale nic víc."
Mladík pootevřel ústa, ale okamžitě je zavřel. Gaheris do sebe rychle hodil několik lžiček a otřel si ústa.
"Víš co? Možná se mi budeš ještě hodit. Odlétám pryč, nevím jak dlouho tam budu. Až se vrátím, uvidím co s tebou půjde."
Bez dalších slov Gaheris vstal, odnesl tác a opustil jídelnu.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Re: Gaheris Dorn - Corruptio optimi pessima

Příspěvek od Gnost Kohn »

V. Část
20 BBY

Dlouho poté, co se probudil se ani nepohnul. Najednou měl spoustu věcí k přemýšlení. Občas přemýšlel, jak spolknout svoji pýchu, aby nevyvstávaly podobné problémy, jako naposled. Ale dnes, po včerejším rozhovoru věděl, že je v tom daleko víc.

Pro Gaherise bylo čím dál těžší rozlišit co si může a nemůže dovolit. Rozlišit, kdy jedná s mistryní Colten a kdy se svojí Elizou. Ona to zvládla daleko lépe, ale pořád měla daleko k dokonalosti. Pořád se v myšlenkách vracel ke včerejśku. Chvíli ho skoro chtěla poslat pryč. Chvíli ho kárala přesně tak, jak by měla. Potom se to změnilo. Gaherisova zranění a pokora v ohledu na její rozhodnutí. Nakonec to opět byla jen ta její část, která ho chce prostě mít vedle sebe. Gaherisovi pomalu docházelo, že to tak nejde dál, ne dokud se od ní má něčemu učit. Ne, pokud se k ní má chovat jinak, než by chtěl. Proti všemu měl námitky, dost často... Málo kdy se dokázal udržet, aby mlčel a držel krok. Když už nebojovali a měli chvilku klidu, měl na mysli jiné věci, než dril a poučky.

Věděl, že byla jistá šance na to se tomuto vyhnout prosbami a škemráním, ale Eliza věděla co musí udělat a bylo mu jasné že takhle ho nechce vidět ani jeden z nich.

Lastlight měl v paměti mapu včetně souřadnic a předem vyznačené cesty, po které se má dát. Daltarra... věděl, že se zde narodil, ale to bylo o planetě si vše. Nikdy netíhnul k tomu se sem podívat, nebo přijít na to, co vedlo jeho matku k tomu odejít zrovna sem. Samozřejmě se na to mohl zeptat otce, ale ani jeden nechtěli zbytečně otevírat minulost.

Po výstupu z hyperpohonu se chvíli kochal zelenomodrou planetou s jedním obrovským kontinentem, který zabíral notnou část, několika menšími a velkým oceánem. Když přistál, nechal si stíhačku schovat a zaplatil na týden dopředu. Nechtěl v okrajových sektorech vyčnívat s jedijským stíhačem a ani nevěděl, jak dlouho tady bude. Zuřila válka a on byl tady. Někde na kuse hlíny uprostřed ničeho s ne příliš jasným úkolem ale podrobným postupem, jak se dostat ke svému prvnímu cíli. S astromechem za zády vyšel z menšího městečka přesně podle mapy. Cesta byla dlouhá a schody, na které po nějaké půl hodině narazil se zdály ještě nekonečnější. Jediné, na co si nemohl stěžovat byla krajina, která jej obklopovala. Nekonečné zelené pláně na jedné straně, modrý bublající potůček, který se táhl z pohoří, do kterého měl nyní Gaheris namířeno a na opačné straně od plání řídký les, který po chvíli houstl tak, že už viděl jen neprostupnou stěnu stromů.

S zašlou přes rameno stoupal po schodech, zatáčel a klesal, jak pravidlo pohoří. Místy se musel zastavit, kvůli zraněním, která se pomalu léčila a taky kvůli Lastlightovi, který ačkoli měl o nohu více, než Gaheris schody příliš v lásce neměl.

Po více jak hodině strávené na nekonečných schodech padl Gaheris na kámen, taška mu sjela z ramena a vypadal, jako rozvalený Hutt. Nevěděl, kolik času uplynulo, než jej dostihl Lastlight, ale byl vděčný, že ještě nepadla noc. Ve stínu hory bylo naštěstí i v těchto odpoledních hodinách příjemně, jen místy foukal až ledový vítr.
"Jak daleko..." Posadil se Gaheris a promnul si koleno. Lastlight okamžitě vystřelil hologram pohoří s dvěma tečkami spojené klikatou čarou. "A vážně jsme tam nemohli přistát rovnou?" Zavrčel, načež droid zahoukal a začal přešlapovat z jedné nohy na druhou.
"Já vím, že mohli... Ale... někdy ti závidím, že jsi droid." Promnul si oči a ignoroval astromechovu odpověď. Přehazoval si světelný meč z ruky do ruky. Byl zvyklý na svůj. Postavil si ho přesně, aby mu padl do ruky. Tenhle by lehčí, kratší, ale i tak stále vcelku dobře ovladatelný. Nesl v sobě modrý ilumský krystal a zaostřovací krystaly kasha a rubat. Krystal kasha jej dokázal uklidnit dost na to, aby si na nějakou dobu všímal okolí a mohl obdivovat přírodu své volné planety, než aby se soustředil na svá zranění a bolesti. Meč mu měl připomínat, kdo ho sem poslal, ale taky že je pořád s ním. Gaheris se to ale pokoušel vnímat, jako "pro koho to dělá", než "kdo mu to nařídil". Jen nevěděl, jestli to dělá pro Elizu, protože to ona chtěla, nebo pro sebe, zda se dokáže alespoň trošku změnit.

Trvalo věčnost, než došel svému cíli. S astromechem za zády scházel po pěšince dolů do údolí. Začínalo se ochlazovat a Gaheris byl rád, že konečně došel sem. K malé chatce, ve které žil zabracký mistr jedi, kterému se většinou přezdívalo Starý muž.
Vyšel po dvou schodcích na malou terasu a posadil se na lavičku. Shodil tašku na zem a promnul si oči. Nejraději by šel spát, ale bylo mu jasné, že výcvik pod mistrem Odaiem bude o něčem jiném. Vstal tedy a otočil se ke dveřím, které se o vteřinu později otevřely. Už to bylo podivné, ale chápal, že tohle bylo v režii mistra. Nebo v to alespoň doufal. Vzal tašku a vešel dovnitř. V chatce byla tma a příjemně teplo. Prošel chodbou a prohlížel si nové místo.

"Tady." Ozval se z místnosti na konci chodby hlas. Byl poznamenán věkem, ale svým způsobem pořád svěží a pln života.
"Zůstaň tady." Otočil se Gaheris na droida a položil k němu tašku. Vyrazil směrem k hlasu a ocitl se v poměrně velké místnosti. Byla prázdná, tedy téměř prázdná. Byl zde mistr, klečíce na podlaze a před ním ležel tác s konvicí a šálkem. Na jedné straně tvořilo zeď jedno velké zrcadlo a podlaha byla vyleštěná natolik, že je připomínala také. Už chtěl stoupnout na tu dokonalou podlahu, když v tom, jakoby narazil do neprostupné zdi. "Boty." Špitnul mistr a věnoval se opět šálku s tekutinou.
Gaheris si pohotově sundal boty a vešel do místnosti. Na pokynutí ruky si kleknul naproti mistrovi a dosedl na paty. "Gaherisi Dorne. Doufám, že se ode mě naučíš co budeš potřebovat a co musíš. Došel jsi až sem, čímž jsi už začal výcvik." Začal mistr a usrkával z čaje. Když domluvil, nalil do druhého šálku a ten podal Gaherisovi.
"Napij se. Uvolní tě to a odpočneš tělu. Další lekci očekávej brzo. Cítím, že jsi byl zraněn a musíš znovu zocelit své tělo. Ale i mysl." Gaheris usrkával ovocného čaje a jen mrkal. Neměl, co říct. Mistr věděl snad vše a někdy bylo lepší mlčet, než pokládat zbytečné otázky. V tichosti oba dopili a mistr seděl dál se zavřenýma očima. Vypadal, jakoby spal. Gaherisovi navíc připadalo, že ani nedýchal a nebýt jeho přítomnosti v Síle, myslel by si, že je mrtvý. Poslední věc, co by mu scházela.

Téměř začínal upadávat do sladkého spánku, než mistr Odai otevřel oči. Téměř ho to vylekalo, ale jen rychle zamrkal a prudce se nadechl. Mistr zvedl tác s prázdnými šálky a konvicí s příjemným úsměvem. "Nastav ruce." Gaheris udělal přesně, jak mistr žádal a na natažených rukou mu přistál ne moc těžký, ze dřeva vyřezávaný tác. Čekal, že mistr něco řekne, ale oba dál seděli naproti sobě. "Kam ho mám odnést?" Prolomil ticho po chvíli, načež mu byl odpovědí jen a pouze tichý smích. Mistr následně řekl jen tři věty. Trvalo věky, než je vyslovil. Ticho, mezi každou z nich ho ubíjelo.
"Odnést? Jen ho chvíli podrž. Než se vrátím z města." Tyto tři věty připadaly Gaherisovi, jako trest. Ten nejhorší trest. Když si vzpomněl, jak dlouho mu trvalo sem dojít a když viděl mistra, jak pomalu a těžko se zvedá za pomoci bytelné dřevěné berle a následně se pomalu šourá po podlaze ke dveřím, nemohl se skoro nadechnout. To nemohl myslet vážně. "Hlavně ho neupusť." Ozvalo se, když mistr po minutě, která už teď připomínala hodinu, opouštěl místnost.

Gaheris se snažil dýchat zhluboka. Soustředil se na proudění krve v rukou i nohou, ale byl unavený, rozbolavělý a stále přemýšlel, zda to mistr myslel vážně. Může mu to trvat celý den. Tak dlouho držet ten tác nevydrží. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby ho položil. Pokud se bude soustředit, ucítí, když se mistr vrací a znovu ho vezme. Ale na té poslední větě bylo něco zvláštního. Bylo to varování, že přesně to neměl dělat. Tohle byla lekce, zda to dokáže vydržet. Samozřejmě to mohlo mít větší podtext, ale nad tím se mu teď nechtělo přemýšlet. Stále mu přicházely na mysl jen další a další činy, které ho vedly až sem. Pořád to nepokládal za chybu, ale pro vyšší dobro by některé z nich neopakoval. Alespoň to si myslel. Zároveň ale vnitřně cítil, že být znovu na stejném místě, ve stejné situaci, rozhodl by se i tak stejně, nemohl by jinak.

Soustředit se bylo čím dál těžší. Už dávno zapomněl na to, že už necítí nohy. Možná protože je už vlastně necítil a snažil se stále držet ruce před sebou a neupustit tác. Čas od času se začal třepat a šálky na něm se pomalu posouvaly sem a tam. Pokaždé to chtělo chvíli, než ruce opět uklidnil. Snažil se tác držet v různých pozicích, ale každá byla nepohodlná po jisté době. Nakonec to bylo jedno. Uběhly hodiny a žádná známka toho, že by se mistr vracel. Možná už dosahoval mikrospánku, ztratil pojem o čase a jediná věc, na kterou se soustředil byl ten zpropadený tác. Bizardní, jakou zášť dokázal uchovávat pro takovou jednoduchou věc, jakou byl dřevený tác. Ale bylo v tom víc. Musel ho udržet. Rozhodl se, že to dokáže a prostě musel. Cokoli jiného by znamenalo, že to nedokázal. Neuspěl v tréninku a postihly by ho další následky. A to nemohl dopustit. Tác se už klepal téměř neustále. Bolest, která projížděla jeho pažemi už začínala být příjemná.

V tom se kolem něj ale něco mihlo. Zda opět upadl do mikrospánku, nebo se mu to jen zdálo. Kolem něj se prosmýkl mistr a z jeho rukou vzal tác. Gaherisovy ruce vystřelily vzhůru a poté spadly dolů. Nyní se ozvala opravdová bolest.
"Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Potřeboval jsem si chvíli posedět venku na lavičce." Normálně by Gaheris cítil velmi nepříjemný pocit proti mistrovi, ale nyní... nyní mu byl vděčný že konečně a vůbec přišel. Cítil úlevu, která byla bolestivá a příjemná zároveň. "Pojď. Vstaň."
Gaheris se pokusil poručit svým nohou, ale neuspěl. Opřel se o pěsti a o kousek se nadzvedl, ale opět padl do sedu. Nohy měl, jako ze dřeva a to, co cítil, když se mu vracel cit a začala znovu normálně proudit krev, se nedalo přirovnat. Raději by se ocitl znovu v objetí magnaguarda, než toto. Pocítil mistrovu ruku pod paží a po chvíli dokázal vstát. Podsunul mu berli a sám poměrně bez problémů odešel s tácem, přičemž jeho zablácené boty zanechávaly na podlaze stopy. Dostal se až do chodby, když mistr prošel opět kolem něj. "Pojď." Gaheris pomalu vyrazil za ním zpátky ven.
"Tady budeš spát a tvůj astromech také." Ukázal mu mistr jeden pokoj a pokračoval dál ven. Lastlight vypadal klidně, bez hnutí. Až o vteřinu později poznal Gaheris proč. Mistr mávnul rukou a droid ožil. Začal nezřízeně nahlas a divoce pípat pískat a houkat. "Vy jste ho vypnul?" Vydal ze sebe Gaheris, zatímco se šoural ven o berli. "Vyrušoval by tě od lekce." Gaheris raději nic víc neříkal. Jen poplácal astromecha po hlavě.

Venku se mistr posadil na lavičku a ukázal na kýbl s vodou a nějaký hadr přes něj hozený. "Další úkol. Moje hlava mi už moc neslouží a zapomněl jsem se zout. Celou chodbu a místnost také." Pronesl s veselým tónem, zatímco se kochal okolím.
"Děláte si ze mě sluhu a zkoušíte moji trpělivost?" Jakoby mu to vyšlo z pusy samo. Možná neměl, ale místy se ozvala jeho horká krev. Jen stál dál a zuby měl zatnuté, aby mu nic dalšího jen tak nevyletělo. "Přesně, jak říkáš. Do práce... a berlu nech tady prosím." Gaheris polknul nadávku, zhluboka se nadechl a chopil se kýblu. Pomalu odkráčel, opírajíc se o stěny až do místnosti, kde popíjeli čaj, kde se dal do práce. Stále si snažil připomínat, že je to součástí tréninku a ne jen nějaký rozmar ne tak duševně zdravého mistra. Alespoň, co pochopil z historek, které kolem něj kolovaly.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Odpovědět

Zpět na „StarWars příběhy a povídky“