Nathaniel Dorn – Kdo mě to chce zabít

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Nathaniel Dorn – Kdo mě to chce zabít

Příspěvek od Gnost Kohn »

1604 BBY

Stál na balkóně. V jedné ruce držel sklenici whisky a v druhé dalekohled. Nacházel se sice v jedenáctém patře, ale i pouhým okem viděl, koho hledá. Na druhou stranu, měl rád co nejbližší pohled. Dvě staletí mu nedopřálo moc klidu, ale užíval si chvilek, jako je tato. Na malý okamžik mohl zapomenout na to, kdo a čím je, užívat si poryvů větru, svého okolí. Většina jeho života byla žízeň po krvi a zabíjení. Tyto dvě věci mu nedovolovaly mít klid, proto ho ani nechtěl na delší dobu vyhledávat.
Dalekohledem sledoval poslíčka se vzkazem, který před chvílí napsal. Když viděl, že poslíček předal vzkaz, mohl vyrazit. Dopil zbytek whisky ve sklenici a tu nechal spadnout na zem. Pomalu se blížil k východu ze svého hotelového pokoje. Dalekohled položil na stůj a nasadil si rukavice. Když došel ke dveřím, nasadil si kabát s vysokým límcem a vyrazil.

Poslíček spěchal, co mohl, taky za to dostal tučně zaplaceno, i když to bylo spíše ze zdvořilosti. Restaurace se zahrádkou byla plná lidí, ale on věděl, koho hledá. Ovládnutí mysli fungovalo dobře. Po předání vzkazu si nebude nic pamatovat.

Ryna Tarink, sithská vražedkyně s nadáním pro genetiku, seděla v zahrádce, patřící k restauraci. Svoji večeři dojedla už před nějakou dobou a nyní dopíjela svůj drink. Když si všimla lístečku na stole, chvíli přemýšlela, zda jde o nějaký žert, pak ho ale vzala do ruky a přečetla si ho. Vzhledem k tomu, že odesílatele důvěrně znala, nevěřila tomu, pak si ale všimla miniaturního písma na spodku papíru. Přečetla si znovu celý vzkaz potichu pro sebe.
„Jdou po tobě, zmiz z té restaurace. Jdi kolem hotelu směrem k památníku. PS: Sekne ti to.“ Miniaturní písmo jí dělalo problém přečíst, ale problém byl spíše v písmu než v jeho velikosti.
„Prosím pohni, tentokrát nejde o žert.“
Slovo „Prosím“ ji přesvědčilo o důležitosti vzkazu. Nathaniel Dorn si z ní už mnohokrát vystřelil podobným způsobem, ale slovo prosím, spolu se slovem děkuji, používal velice zřídka.
Vstala od stolu a vydala se daným směrem. Chtěla si to zkrátit, proto zahnula do postranní uličky. Teprve nyní si všimla, že ji sledují dva lidé. Oba byly oblečeni do zbrojí a v rukou třímali vibročepele. Nikdy nepodceňovala soupeře a nyní odhadovala, že oba musí mít odpovídající výcvik, když jdou po ní.
Udělala krok k nim, jeden z nich se ale otočil. Téměř okamžitě se otočil zpět a na to spadl na zem. Druhý bodl do místa, kde před chvílí stál jeho společník a pak se také skácel na zem. Když se lépe podívala na ležící těla, viděla, že první zesnulý měl hlavu otočenou na opačnou stranu, než je zdrávo a ten druhý má krvavou ránu v oblasti, kde bývá srdce.
Nad oběma těly nyní stál další muž. V rukou držel bílý kapesník a utíral si ruce. Pak se vydal k ní. Věkem byl mezi dvaceti a třiceti lety, ale ona věděla, že je mnohonásobně starší.
V momentě, kdy jí míjel, pustil zakrvácený kapesník na zem a otevřel dveře, které se nacházely kousek za ní.
„Řekneš mi o co jde?“ Zeptala se pro ni běžnou otázkou, kterou používala vždycky, když se s ním setkala.
„Ne.“ Klasická odpověď Nathaniela Dorna, jinou ani nečekala.
Nathaniel se pomalu vydal po schodech, které se objevily za dveřmi a ona neměla jinou možnost, než jít za ním.

Chvíli oba šli dlouhou chodbou. Nathaniel si pískal, věděl, že to Rynu dohání k šílenství, takže se tím nehorázně bavil. Pak se najednou zničehonic zastavil, dokonce přestal pískat. Jeho černovlasá společnice do něj málem vrazila.
„Co děláš?“
Občas zapomínal, jaké je to být člověkem a že ona neslyší ani zdaleka tak dobře jako on.
„Už vědí, kde jsme.“ Odpověděl jí s úsměvem, vlastně se těšil na setkání se svými pronásledovateli.
„Jak vůbec zjistili, že tady jsem?“ Věděl, že z něho chce vytáhnout pravdu, která se jí jako obvykle nebude líbit, tak jenom zabručel, jakože si něco pro sebe mumlá a neslyší ji.
„Hej. Já jsem tady a nedělej, že mě neslyšíš.“
„No… když se to vezme kolem a kolem..“
„Pokračuj.“
Původně si chtěl pravdu nechat na později, ale nemohl si nechat ujít její reakci.
„Oni jdou jenom po jednom z nás.“ Zazubil se a čekal na její reakci.
„Takže tys mě do toho jako obvykle natáhl?“ Její tón zněl, jako by tomu po těch letech opakovaného vtahování do Nathanielových problémů nechtěla věřit.
„Eeeh.. víceméně, ale…“
To, co chtěl říct zapomněl v okamžiku, kdy schytal facku a hned na něj letěla další.
„Nedělej to.“
Dostal z každé strany jednu facku, ale ten koho to bolelo, nebyl on. Ryna se držela za ruku a on věděl, že přímo zuří.
„Já ti říkal, nedělej to. Ale ty mě neposloucháš.“ Nedokázal skrývat pobavení.
„Protože ty nebereš nic vážně a s ostatníma si jenom hraješ.“
Nathaniel na to jen pokrčil rameny, otočil se a pokračoval v cestě dál.
„Tak… dobrá, co máš v plánu?“ Na tuhle otázku čekal. Jeho odpověď byla mlčení.
„Nedělej prosím, že ses urazil, oba víme, že opravdu tě urazit dovedlo jen pár lidí a teď se tímhle vším bavíš.“
Podíval se na stranu a jejich pohledy se střetly.
„No dobrá, rozdělíme si role, já zabíjím, ty hlídáš.“

Než stihla cokoli namítnout, zatlačil ji do postranní chodby.
Nemusel nic říkat, věděla, že má držet pusu a čekat, než on udělá svoji práci.
Viděla, že poslouchá a po chvíli slyšela i ona kroky z vedlejší chodby.
Pak ji chytil za rameno a zavedl do další chodby, která se táhla souběžně s tou předchozí.
Chtěla se podívat zpátky do chodby, ale byla hned přitlačena ke zdi. Nathaniel potom udělal zajímavou grimasu. Chytil se za tváře a otevřel pusu, což znamenalo jedinou věc.
„Pomoc!“ Toto slovo měla za roky strávené s Nathanielem nacvičené výborně.
Kroky byly nyní hlasité natolik, že už museli být ve vedlejší chodbě, Nathaniel jim vyšel vstříc.
Viděla, jak do něj jeden z pronásledovatelů téměř narazil, přiliž opatrní nebyli. V momentě, kdy byl méně než na dosah ruky odletěl na nedalekou zeď a Nathaniel pak zmizel za rohem.
Když se za ním vydala, viděla že jejich tři pronásledovatelé jsou již mrtví.
První visel ve vzduchu a z břicha mu trčela trubka, na kterou se při letu nabodl. Druhý ležel na zemi a ona byla svědkem, jak mu Nathaniel právě lámal vaz. Třetí ležel opodál, příčina jeho smrti jí však byla záhadou.

Kdysi mu vadilo zabíjet lidi. Kdysi, kdy byl učen, aby přemýšlel o těch co zabil a o bolesti, kterou způsobil smrtí, kterou způsobil. Nyní už ho to moc netrápilo, když potřeboval uměl vypnout emoce, nebo si to alespoň myslel, každopádně to fungovalo a něco jako výčitky se u něj neobjevovaly.

Museli se dát znovu do pohybu. I když byl prakticky nesmrtelný, nebo si to o něm spoustu lidí myslelo, nebyl blázen, aby riskoval střet s celou pátrací hlídkou dobře vycvičených žoldáků, byl si plně vědom svých slabin a toho čeho je schopen.
Postupovali náhodně chodbami. Cítil, jak je Ryna nervózní, nedokázal však přijít na to z čeho, protože on sám si tohle užíval.
„Počkej.“ Ozvala se po deseti minutách ticha.
„Teď upřímně. Kdo po nás jde?“
„Nevím, mě chce zabít hodně lidí. Opravdu jsem neměl čas se jich na to ptát.“
Pak se dal Nathaniel znovu do pohybu a Ryna musela skoro běžet, aby mu stačila.
„Vážně? Já myslela, že máš vždycky o situaci přehled.“ Nejradši by ji omráčil, svázal, zacpal jí pusu a zbytek cesty nesl, bohužel, jak by se probudila, začala by se vrtět a navíc neměl, čím by ji svázal.
„Pohádka, která se o mně vykládá.“
Nejenom, že mu začínala trochu lézt na nervy, ale začal se i ztrácet.
„Nemůžeme se zastavit?“
Zároveň, když promluvila, uslyšel klapnutí, akorát nevěděl, jestli se mu to jen zdálo, nebo to bylo doopravdy.
O pravdivosti klapnutí ho přesvědčilo klapnutí druhé.
„Sakra!“
Zařval, když ji strčil do postranní chodby a smetla ho tlaková vlna výbuchu.

Ležela tváří na zaprášené zemi a pokusila se postavit. Přemýšlela o tom, co se zrovna stalo. Nathaniela nikde neviděla a v chodbě za sebou viděla suť. Když se tam protáhla, uviděla ho, jak visí ve vzduchu a skrz rameno mu trčí kus trubky.
Nejevil známky života, pomalu přistupovala k němu.
„Nathane?“
Když byla skoro u něho, zatřepal se, otevřel oči a roztáhl ruce. Jak se lekla, udělala krok vzad.
„Chci vysát… tvoji krev.“
„To už nedělej.“ Docela se jí ulevilo, když zjistila že je její společník stále ještě živý, nebo spíše živý v míře, v jaké má být.

Nathaniel se opřel lokty a nohama o zeď, aby se dostal z nepříjemné pozice.
Seskočil na zem a sledoval, jak se rána zatáhla. Protáhl se, aby se ujistil, že je všechno, jak má být.
„Au… to oblečení jsem měl rád.“
„Určitě ho máš ve skrýši ještě tuny. Kde je vůbec Soren, věčně vidím, jak za tebou tvůj ocásek vlaje a teď tady není.“
„Je na Korribanu. Má za úkol rozsévat utrpení, ale víš, že to není jednoduchý.“
Ve skutečnosti nebyl jeho poskok na Korribanu, ale někde jinde ve vnějším okraji galaxie. Jeho čtyřicet let služby už téměř uplynulo a vykonával pro Nathaniela poslední službu, před tím, než bude moct odejít, Ryna to jenom nemusela vědět.
„Já bych šel, ten výbuch jim prozradil, kde jsme.“ Řekl a vydal se jednou z chodeb.
Otravovalo ho, jak se pořád ptá, ale měla na to právo a on se řídil pravidlem, „Nezeptáš se, nic ti neřeknu, zeptáš se, možná ti něco řeknu.“.
Dostával hlad. Ne hlad jak ho znají lidé, ten necítil už věky. Toto byl hlad i žízeň dohromady, chuť na krev, lidskou krev a jediný člověk v dosahu byla jeho černovlasá společnice. Pomalu mu černaly oči, cítil jak mu v puse rostou tesáky.
Přidal do kroku, musel se toho zbavit. Musel se uklidnit. Adrenalin a vzrušení z lovu, nebo spíše zabíjení nepřátel mu v tom moc nepomáhalo. Jeho smysly se umocnily, slyšel, jak Ryně bije srdce, ikdyž se uměl ovládat, pokušení to bylo obrovské, navíc před ní se krmit nemohl z jistých důvodů. A najednou to ucítil. Další živé bytosti, plnou svou nelidskou rychlostí se rozběhl vpřed a nechal ji daleko za sebou.

V mžiku oka byl pryč. Nechal Rynu samotnou v chodbě. Nebýt řevu žoldáků, nevěděla by kam šel. Rozběhla se k místu, odkud vycházely zvuky. Zatímco běžela uslyšela blasterovou střelbu, řev zmatený řev žoldáků a pak už nic.
Když doběhla na místo, odkud se vše ozývalo, otevřel se jí pohled na něco co by se dalo nazvat jatka. Celkem šest žoldáků leželo na zemi. Někteří nesli známky poranění světelným mečem, jednoho zřejmě zastřelili omylem sami, jeden měl utrženou hlavu, další byl pokroucen neslučitelně se životem, jen jeden z nich žil. Plazil se, obě nohy měl zlomené a sténal bolestí.
Nathaniel se k němu pomalu blížil, žoldák se otočil, vytáhl blaster a střelil po něm.
„Co jsi sakra zač?“ Vydal se zebe k smrti vyděšeným tónem, než ho Nathaniel chytil za krk a zvedl do vzduchu.

Nathaniel prokroužil kolem šestičlenné skupinky žoldáků, nevšimli si ho, ale zvířený prach jim naznačil, že se něco děje. Chybu udělali v momentě, kdy se všichni otočili na jedno místo.
Stál za jedním z žoldáků, cítil jejich strach a jak každému z nich buší srdce, bylo to pro něho jako opera.
„Za tebou.“ Zašeptal a žoldák se s výkřikem otočil.
Všichni ihned spustili palbu. Nathaniel chytil žoldáka za ramena, aby nespadl a výstřely nešly do něho. Pustil ho a rychle se přesunul okruhem přes postranní chodbu za žoldáky.
Aktivoval svůj světelný meč, první žoldák přišel o vrchní polovinu těla pod rameny, udělal otočku a probodl druhého a rozsekl třetího v polovině.
Další se na něj vyřítil s omračovacím obuškem, který mu ihned po kontaktu s Nathanielovou rukou vyletěl z ruky. Kopl ho zboku do břicha, Nathaniel nohu zachytil a loktem mu ji vykloubil a nejspíše i zlámal v koleni. Když žoldák spadl na zem, dupl mu na druhou nohu, aby jeho možnost chůze vyřadil úplně ze hry.
Poslední žoldák jen stál na místě nejspíše smířen s osudem. Nathaniel byl v sekundě u něj, jednou ránou pěstí mu zlomil vaz, v momentě kdy klesl na kolena ho chytil za hlavu, zabral a hlavu mu urval, klekl také a zakousl se do krku bez hlavy tak, aby nezanechal otisky zubů.
Počítal s tím, že tady Ryna bude během chvilky, rychle si utřel pusu, aby nepoznala, že se zrovna nakrmil a přesunul se k žoldákovi, který se plazil. Vzal ho pod krkem a přimáčkl ke zdi. Vzhledem k tomu, že chtěl aby mluvil, musel ho chytit za límec a držet ho ve vzduchu, kvůli žoldákovým zlomeným nohám.
„Kolik vás tady ještě je!“ zařval na něj, ale žoldák byl příliš vyděšený a v bolestech na to aby okamžitě promluvil smysluplnou odpověď.
„Tak dobrá, odpověz a já tě nechám žít.“ Pokusil se o klasickou vyjednávací větu, i když to nemyslel vážně.
„Už nikdo.“ Zakoktal žoldák.
„Kdo vás najal?“ Zeptal se Nathaniel a zároveň přemýšlel, kdo by ho chtěl odstranit.
„Nevím, dostali jsme peníze a cíl s tím že když tě chytíme, dostaneme desetkrát tolik, bylo to anonymní, prý bude vědět, když tě chytíme.“ Vykoktal ze sebe žoldák.
„Díky, moc si toho vážím.“ Na to ho Nathaniel přehmátl jednu ruku zpátky na krk a druhou ho pustil. Zvedl ho a viděl jak žoldáka rychle opouští život. Sice svoji žízeň po krvi před chvílí docela zahnal, ale pokušení zde bylo pořád. Otevřel pusu a spustil žoldáka trochu níže.
„Dost! Nathane! To stačí!“ Řvala Ryna, která byla těsně u něj.
Dalo mu spoustu úsilí a sebezapření, aby z žoldáka nevysál i tu poslední kapku krve, ale nakonec ho mrtvého pustil na zem.
„Nepřerušils doufám léčbu.“ Zeptala se ho a on z ní cítil strach, ale měla o něj i starost.
„Ne, jasně že ne, jenom trochu pokušení.“ Ujistil ji o opaku.
Před několika lety se Ryna snažila zjistit, jestli nejde Nathaniel a jeho poskokopřítel, kterého milovala vyléčit. Na léčbu nepřišla, ale dokázala přijít na to, jak vyřešit problém s pitím krve.
Možná to fungovalo, nebo to byl spíš placebo efekt, týden bez krve, oba si snažili namluvit, že to funguje, ale nefungovalo. Několik let ji ujišťují o lži. V Údolí sithských pánů trhají archeology, dobrodruhy a jiné a svádějí to na divokou zvěř.

Když se konečně dostali znovu na povrch, bylo jim jasné co bude teď.
„Takže… jsme hotovi, nebo ne?“ Promluvila Ryna jako první.
„Jo… počítám s tím, že se dopravíš sama, já musím do hotelu, chci ještě popít v baru... znáš to.“ Nathaniel zahodil proděravělý kabát, prostřelenou a zakrvácenou vestu a rukavice. Nechat si košili, ikdyž na několika místech děravou a prostřelenou shledal moudrým, protože díry mohl svést na rvačku a průstřelu si nikdo všimnout nemusel.
„Tak se měj a řekni Sorenovi, ať se staví, já si musím ještě po cestě něco zařídit.“ Řekla a vydala se svým směrem.
Nathaniel se vydal do hotelu, kde se převlékl a vyrazil do baru.
Když byl v baru, kopal do sebe jednoho panáka za druhým, nakonec mu barman nechal celou flašku, ale spotřeba alkoholu Nathaniela Dorna byla díky jeho upířímu stavu enormní. V momentě, kdy chtěl odejít, vypil tři lahve velice drahého alkoholu. Odchod mu překazila velice atraktivní žena, která si k němu přisedla, když se na ni podíval, usmívala se na něj. Došlo mu, že dnešní noc bude ještě zajímavá. Zajímavost však skončí v momentě, kdy se bude muset zbavit těla a vytratit se.

________________________
Díl druhý: Svatá krev
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Zamčeno

Zpět na „StarWars příběhy a povídky“