Re: Nie Ancta - VIP
Napsal: 22.10.2015 15:38:10
Rorak 5, údržbářské podlaží
Ještě jsem se ve spěchu ujišťovala, zda se mi kabát někde neshrnul a neodhalil část zbroje, nebo zbraně. Kdyby ano a někdo nám viděl, byl by z toho pořádný malér. Ke svému potěšení jsem shledala, že se tak nestalo. Všechno bylo pečlivě schované a zajištěné tak, aby nás nikdo neodhalil, dokud nebudeme i s Veum daleko od téhle stanice.
"Neboj," ujistila jsem Mandaloriana,"já bych stejně neměla žaludek na to potulovat se tam sama. A s tou nadřazeností si taky nějak poradím. Už mám trochu praxe."
Ale ne dost, dodala jsem v duchu.Nikdy si na takové předstírání nezvyknu.
Sotva jsem domluvila, dveře se otevřely a odhalily výjev, který by se spíš hodil do honosného paláce nějakého zazobaného Neimoidiana. Hotový koridor marnivosti, řekla bych. Ta strojená, přeumělkovaná krása ve mě vyvolávala spíš pocit nejistoty a nepohodlí, než obdivu. Jen to zvláštní osvětlení mě trošku, trošičku zaujalo. Bylo fascinující svým vlastním, hypnotizujícím způsobem.
Co nejrychleji jsme obrátili, aby to nevypadalo, že jsme přišli z toho výtahu, kde jsme neměli co dělat. Já poté se vší noblesou cupitala po mentorově boku, bradu hrdě zdviženou až kamsi k nebesům. Šlo to dobře a až podezřele snadno, alespoň do chvíle, než nám přišli na oči ti strážní. Srdce mi udělalo přemet a pravděpodobně skončilo až v krku.
Než jsme přiletěli sem, o Zabraka jsme ani nezakopli. A ze všech míst zrovna tady musíme narazit rovnou na čtveřici. Paráda, prostě paráda.
Došlo mi, že mě má maska zradila a honem jsem to napravila tím, že jsem nakrčila nos a pohrdavě si odfrkla, jako bych právě musela s těžkým srdcem snášet přítomnost největší spodiny galaxie. Podvědomě jsem se také přiblížila víc ke Kanremu.
Ještě jsem se ve spěchu ujišťovala, zda se mi kabát někde neshrnul a neodhalil část zbroje, nebo zbraně. Kdyby ano a někdo nám viděl, byl by z toho pořádný malér. Ke svému potěšení jsem shledala, že se tak nestalo. Všechno bylo pečlivě schované a zajištěné tak, aby nás nikdo neodhalil, dokud nebudeme i s Veum daleko od téhle stanice.
"Neboj," ujistila jsem Mandaloriana,"já bych stejně neměla žaludek na to potulovat se tam sama. A s tou nadřazeností si taky nějak poradím. Už mám trochu praxe."
Ale ne dost, dodala jsem v duchu.Nikdy si na takové předstírání nezvyknu.
Sotva jsem domluvila, dveře se otevřely a odhalily výjev, který by se spíš hodil do honosného paláce nějakého zazobaného Neimoidiana. Hotový koridor marnivosti, řekla bych. Ta strojená, přeumělkovaná krása ve mě vyvolávala spíš pocit nejistoty a nepohodlí, než obdivu. Jen to zvláštní osvětlení mě trošku, trošičku zaujalo. Bylo fascinující svým vlastním, hypnotizujícím způsobem.
Co nejrychleji jsme obrátili, aby to nevypadalo, že jsme přišli z toho výtahu, kde jsme neměli co dělat. Já poté se vší noblesou cupitala po mentorově boku, bradu hrdě zdviženou až kamsi k nebesům. Šlo to dobře a až podezřele snadno, alespoň do chvíle, než nám přišli na oči ti strážní. Srdce mi udělalo přemet a pravděpodobně skončilo až v krku.
Než jsme přiletěli sem, o Zabraka jsme ani nezakopli. A ze všech míst zrovna tady musíme narazit rovnou na čtveřici. Paráda, prostě paráda.
Došlo mi, že mě má maska zradila a honem jsem to napravila tím, že jsem nakrčila nos a pohrdavě si odfrkla, jako bych právě musela s těžkým srdcem snášet přítomnost největší spodiny galaxie. Podvědomě jsem se také přiblížila víc ke Kanremu.