Mise pro Gwendolin Wanderer (Gwendolin)

[Pear]

Neznáme pláže.

Máme vaše přesně souřadnice, počkejte až k vám doletí naše transportní loď.
Ozve se z vysílače, a nadlouho se odmlčí. To domorodci už tak tiší nejsou. Nejdříve tě potichu obejdou, a jako by tě zkoumali. Jejich těla vrhají díky naturálním doplňkům zajímavé stíny, a ani jejich pokreslení těla, doslova válečné barvy jim nepřidávaj na kráse, Pár z nich má také na hlavách dřevěné masky. A nevypadají moc mírumilovně. Asi to byl účel, a ani Síla ti neřekne jestli je ta krev lidská nebo zvířecí, ale i tou jsou pokreslení, a štíty i zbraně jsou jí potříštěny stejně jak cesta, kterou přišli. Mluvily zvláštním jazykem. Spíš se tedy podobal na náhodné skřeky a hulákání než na jazyk, ale dorozumívat se jim určitě dokázali efektivně, neboť po různých skřecích tě obstoupily a pomalu se vydali k objektů, který je zajímal víc než ty sama. K anténě. Jeden k věci, která ti nejspíše zachrání život pomalu došel a párkrát do ní bouchnul holí. Najednou jeho tělem proletěly desítky šrapnelů a on dopadl tvrdě na kolena, jen aby zbytek jeho těla pokračoval v cestě a zaryl se hlavou do písku. Vedle tebe přistál menší frachťák, z jehož dveří vykukoval voják s puškou v ruce, která právě popravila jednoho z domorodců.
Vše co si chceš vzít ber, jenom Patricka tady nech! Odlétáme hned...
Zahlásil na tebe.

[Gwendolin]

Neznáme pláže.

Aspoň, že tak...
Pošeptám pomalu a sleduji domorodce, kteří mě obkličují. Malé opálené postavy se rozdělí a zabrání mi v útěku. Dřevěné masky na hlavách jim přidávají na velikosti a divokém vzhledu. Sukýnky z nějakých vláken skrývají částečně jejich nahotu. Tělo mají pomalované pestrými barvami, ve směs odstíny červené, které potrhují jejich nepřátelskou náladu. Jejich jazyk má více společného se skřeky zvířat než lidí. Ale nakonec v něm naleznu jistou melodičnost a pravidelnost. Karhhh´na, ukáže mým směrem. Nejprve si myslím, že mluví o mě, nakonec se však ukáže, že je hlavně zajímá blikající přístroj. Pomalu se skrčím a hledám svůj meč. Soustředím se na krystal v jeho rukojeti, na pouto, které vzniká mezi jediem a jeho zbraní. Leží o kousek dál vedle věcí, které Patrick zachránil z lodi. Zatímco se válečníci zajímají o radiolokátor já se dostanu k rukojeti. Pravou rukou pevně uchopím kovový váleček. Připravuji se na boj, když v tom jeden z mužů spadne mrtvý na zem. Z mnoha děr v jeho těle srší krev. Ozve se hlas mého zachránce.
Cože? To snad nemyslíte...
Zakřičím nevěřícně. Pohlédnu na nehybné tělo mého společníka.
Nemusí být mrtvý, mohlo ho to jen omráčit!
Zatvrdím se v přesvědčení, že je Patrick stále na živu. Vyskočím na nohy, postavím se vedle Patrickova těla a zažehnu meč.
Nic si vzít nepotřebuju! Dělej vypadni ven a dotáhni ho do lodi! Budu tě krýt!... Mám ti pomoct?!
Mávnu pravou rukou, ve které svírám i zažehnutý meč. Použiji Sílu a proti domorodcům vrhnu tlakovou vlnu, která nabere písek a vytváří mezi námi neprůhlednou stěnu. Poté se otočím k vojákovi s úmyslem, pokud neposlechne, vyhodit ho z lodi a přitáhnout k sobě.

[Pear]

Neznáme pláže.

Voják vyskočí z lodi, a dopadne na zem. Loď uplně nepřistála, jenom se vznáší asi metr nad zemí na jednom místě. Pomalu jde k tobě, s puškou opřenou o rameno. Ač na vás domorodci neútočí, váš zachránce si neodpustí nezatrénovat střelbu do pohyblivých cílů. Přijde k tobě a k Patrickovy. Sice nevíš jak to udělal, ale drží tvůj meč ve svých rukou, a pevně jej připoutává k opasku. Zvedne Patrickovu hlavu, a vytrhne z krku šipku, což doprovází křupavý zvuk, společně s proudem krve, který z rány vyteče. Položí pušku vedle sebe, a vytáhne z pouzdra pistoli, kterou přiloží k hlavě Patricka. Nedokážeš nic udělat. Rána, a jeho hlavou proletí louč energie, mozek a kousky roztříštěné lebky se rozletí do všech směrů.
Teď je mrtvej, dělej!
Chytnou tě za ruce dva chlapy, kteří k tobě přiušli zezadu. Neměla jsi o nich nejmenší tušení. Nedokázala jsi se ani pohnout, nevíš proč, ale nešlo to. Loď trochu klesla k zemi, a oni tě do ní "nalodily". Nastoupily hned za tebou. Nechali otevřené postranní dveře, aby jsi mohla sledoval, jak se domorodci rozběhli k mrtvole Patricka, a nyní na ní hodují. Poté se višchni vzdálily do přední čísti transportéru, a nechali tě sedeět samotnou před zavřenými dveřmi v úplně prázdné nákladové části...

[Gwendolin]

Neznáme pláže.

K domorodcům doletí nová salva výstřelů, zatímco ke mě voják pomalu dorazí. Nestačím se ani ohlédnout a už jsem beze zbraně. Příliš se nebráním, celým tělem mi začíná procházet mravenčení a znovu se hlásí únava. Když má muž jistotu, že pro něho nejsem hrozbou, věnuje se Patrickovi. Z krku mu vytáhne šipku. Křupnutí, krev. Chci se sklonit a pomoct při ošetřování, ale voják má jiné úmysly. Vymění pušku za pistoli a přiloží jí Patrickovi k hlavě.
Nééé!
Vykřiknout je jediné co stačím dříve než se ozve výstřel a roztříští lebku. Nevěřícně zírám na mrtvého muže.
Nebyl... nevěděl jestli je...
Ještě jednou se otočím, zatímco mě dva muži odvádějí do lodi. Nebráním se, i kdybych chtěla nejde to. Pomalu se vzdalujeme od pláže. Otevřenými postranními dveřmi sleduji, jak Patrickovo tělo požírají domorodci. Zatoužím po zbrani, po pistoli. Chtěla bych je všechny postřílet.
Takhle se přeci lidé nechovají! Jsou to zvířata! Copak jim kult smrti nic neříká.
Nakonec jeden ze zabijáků zavře dveře a společně s ostatními odejde do přední části transportu. Netečně sedím u dveří. Nic nedělám, na nic nemyslím. Prostupuje mnou hněv a odpor k těm tvorům tam dole. Už o nich jako o lidech nepřemýšlím.
Jsou to zvířata...
Po dlouhé době pohlédnu na zčernalou ruku.
Jestli se rychle nedostanu k doktorovi, tak o ní zaručeně přijdu. Určitě v ní je infekce... budou jí muset uříznout.
Pronesu potichu a zavřu oči. Po tvářích mi stékají slzy, chci je zastavit, ale nejde to. Tohle byl strašný den!

[Pear]

Transportní loď.

Malé zaburácení, a loď přistane. Je to okamžik, co jste vzlétli, a už slyšíš zámek dveří, které otevírá nějáký muž. Nepoznáváš nic. Místo vojáku ve zbrojí tam stojí strhaný muž se starou puškou v ruce, tlustém zimním kabátu a beranici. Všude kolem sněží, samotný muž je od sněhu. Při pohledu ven vidíš azsněžené pláně, a dřevěnou chaloupku, ponořenou v pokrvce sněhu. Vystoupíš ven, spíš jsi ven vystrčena. Loď se okamžitě zvedne, a odletí. To už se ale ze sněhové přeháňky stane silná sněhová válnice. Míříte si to přímo k chalupě. Otevřete dveře a s hlasitým skřípotem velezete dovnitř. Tam se po příchozí dvojici ohlédnou tři další muži, ve stejném a stejně starem oblečení. V jednom z rohu se krčí malý kluk. Odhaduješ mu tak tři, čtyři roky maximálně. Muži na vás oc dlouho nehledí, a dál ohlodávají kosti, podle lebky ležící vedle nich nepoznáš co je to za zvíře, ale kosti i lebka jsou velice malé.
Tu ruku budem muset odstranit.
Poví jeden suše druhému, a vytáhne nástroj podobný velkému sekáčku, zaseknutému do hrany stolu. Napřáhne se...

[Gwendolin]

Neznámá planeta.

Přistaneme a dveře se otevřou. Čekala jsem cokoliv, ale zasněženou pláň a muže, který vypadá jak nějaký otrhaný pastevec koz, ne. Teprve teď si uvědomím, že moji zachránci k Patrickovi nepatřili.
Proto ho zabili... nepatřil k nim.
Rozhlédnu se po okolí. Vypadá to tady jako na Hothu. Výhled mi omezuje sněhová bouře, která narůstá na síle. Někde v dálce se rýsují zasněžené vršky, alespoň to tak vypadá. Ve skutečnosti tam však být nemusí, dokud se bouře neuklidní, nemohu si být jistá. Na zádech ucítím ruku jednoho z mužů. Vystrčí mě ven, aby mě okamžitě převzal "pastevec". Loď odletí a já zůstanu trčet s tímhle individuem. Bohužel nemám jinou možnost a jestli nechci umrznout musím jít s ním do jeho obydlí. Dveře se otevřou a odhalí zatuchlou místnost a pastevcovo společníky. Tři muži a malý chlapec, kterému nemůže být víc jak čtyři roky.
Té ruky se ani nedotkneš! To dřív useknu já něco tobě, ty špinavej řezníku! Raději se věnuj obědu dřív než ti ho ostatní sežerou! Dejte mi trochu teplé vody a lékárničku, ošetřím si to sama.
Otočím se k pastevci.

[Pear]

Neznámá planeta.

Ani jeden z nich nepromluví. Sekáček se zablýskne ve vzduchu, a už jenom vidíš, jak letí k tvé ruce, která bezbolestně odpadne pod ostřím čepele na zem.
Mám hlad...
Promluví jeden z nich a poukáže na kosti tak bílé, jak byl sníh před domem.
Drž hubu!
Okřikne ho další, a tebe hodí k chlapcovy. Cítíš chlad, jak nikdy před tím. Ač se snažíš schoulit jak můžeš, stále je ti větší a větší zima.
Mám hlad!
Ozve se znovu. Jeden muž se zvedne, a vytáhne kotlik, do kterého je nasypán sníh, který další přinesl z venku. Zapalí oheň, který ale vyhřát celou místnost v tak krátkém čase nedokáže. A muži nevypadají, že by tam někoho pustily. Dovnitř hodí co mají po ruce. Nějáký divný prášek, kus uschlé větávky s nějákými lístky, a starou knihu. Nabere jí lžicí, a ochutná...
Něco tomu chybí...
Prohlásí a setká se se souhlasnými pohledy ostatních.
Jo, maso!
Doplní ho další muž, když ochutná divnou vodu. A višchni sborově pohlédnou na vás dva. Něco si šeptají. A ty, ačkoliv se snažíš napínat uši jak nejlépe umíš, nic neslyšíš. Jeden z nich se k tobě vydá. Vezme malého chlapce za ruku, a před tvýma očima jej odtáhne ven. Ty zažiješ opět známý pocit, kdy se nemůžeš hýbat, jakkoliv chceš.
Trvá to jenom chvilku. Nic neslyšíš, až příchod muže, který rozrazí dveře, s kusem masa v ruce. Hodí jej do kotlíku. Zamíchá to a ochutná.
Hned je to lepší...
Olízne se, a začne divně sbarvenou vodu nalévat. Misku postaví i před tebe. Máš čistej vývar, kde uprostřed plove lístek. A tvůj žaludek velí, že má pořádnej hlad. Nedokážeš se pořádně pohnout z místa a cítíš se velmi slabá.

[Gwendolin]

Neznámá planeta.

Sílo...
Promluvím chvějícím se hlasem.
Moje... ruka.
Nikdo mě neposlouchá, já neposlouchám je. Jeden z mužů mě hodí k chlapci. Svalím se na zem vedle něho. S velkými obtížemi se opřu o zeď. Chtěla bych se zapřít a chytit rukama jednoho výstupku, ale chybí mi... Otočím se na záda. Pravou ruku přiložím k tomu co mi zbylo z té levé. Nic necítím, pouze chlad, který začíná prostupovat celým mým tělem. Vzlykám a po tvářích se mi kutálí slzy, které jen umocňují zimu. Nakonec nemám sílu ani na pláč. Tiše sedím a pouze okrajově vnímám co se okolo mě děje. Rozhovor mužů, chalupa, chlapec vedle mě, sněhová vánice venku, všechno se to zdá být daleko. Připadám si jako v nějaké ošklivé vizi.
Chci se probudit... chci se probudit, chci...
Opakuji potichu. Z ničeho nic se přede mnou objeví miska s něčím co vypadá jako polívka z toho "co dům dá." Vzpomenu si, že v místnosti při mém příchodu nebylo žádné maso. Ale vůně, která se od tekutiny line, hovoří o opaku.
Mají snad někde spíž?
Pomyslím si a rozhlédnu se po místnosti.
Kde je ten... kluk? U Síly! Oni ho...
Chci křičet, utéct, ale nemám sílu ani se zvednout z místa. Mysl je vyděšená a volá po spravedlnosti, avšak žaludek se hlásí ke svému přídělu.
Nejsem jako ti domorodci! Nejsem...! Musím pryč, musím utéct!... Pamatuj si! Nejdůležitější je přežít...
Vzpomenu si na Patrickova slova. Pravá ruka jako by sama vyrazí k misce a opatrně ji chytne, tak aby ani jedna kapička nepřišla na zmar. Přiložím misku ke rtům a začnu pít.

[Pear]

Neznámá planeta.

Nevypadá moc zdravě...
Poví jeden a ukáže ostatním na tebe, za což opět obdrží souhlasné pohledy. Proto se zvedne a chytně tě za pahýl ruky.
Radši hned...
Mrkne na ostatní, vezme ze stolu sekáče, a táhne tě ven. Vůbec nic nedokážeš udělat. Cítíš se jako pozorovatel, který nemá žádnou moc.
Otevře dveře, a to co vidíš ti vyrazí dech. Žádné sněžné pláně, ale piušť, kam dohlédneš. I můžu, který tě vede má jiné oblečení, a to jenom krátké triko a kraťase, zbraň v ruce mu zůstala. Všumneš si i kusů masa a lebek zavěšených na střeše domů. Očividně lidské. Položí tě na stůl, na kterým je ještě stále lebka chlapce, kterou poznáš. Natáhne ruku se sekáčkem, ale už nesekne. Jeho ruka je odňata tvým mistrem, který se tam znenadání ukázal.
Nemáme čas Gwen, musíme jít...
Natáhne k tobě ruku, ale jakkoliv se snažíš, nechytíš se ho. Natahuješ k němu pravou ruku. Poté i levou. Obě máš před sebou natažené. Pak před sebe natáhneš dalí ruku. Když se podíváš, máš k němu natažených už pět ruk. Vše se začně divně chvít, a slyšíš v hlavě slova jak mistra tak i Patricka, když jste cvičily. "Moc přemýšlíš Gwen!", z druhé strany slyšíš naopak "Nech Sílu vést každý tvůj krok!" a podobné...Najednou se mistr rozplyne, a tebe omyje vlna slané vody, který do tebe narazila. A opět.

Pomalu zvedáš hlavu. Ležíš na pláži, mokrá, ale zase prakticky nezraněná. Podíváš se instinktivně na ruku, která tam je jako dřív - a nedotčená. Kousek od tebe se válí světelný meč, a stopy...stopy Patricka, které se nedají zaměnit a vedou do lesa. Ohlédneš se za sebe, a všimneš si křídla transportéru, které čouhá z podmoře. Hlava tě bolí, ale jinak jsi fyzicky zdravá. Snad...

[Gwendolin]

Neznámá planeta.

Všechno se děje tak rychle a já s tím nedokážu nic udělat. Jeden z "pastevců" mě chytne za pahýl a zvedne na nohy. Tělem mi projede bolest, křeč. Podlamují se mi nohy. Přestože nechci, pokračuji dál. Nedokážu vzdorovat, nemohu, něco mi brání. Mysl bije na poplach. Soustředím se na Sílu, chci ho odrazit, ale nefunguje. Nikde jí necítím, jakoby na této bohapusté planetě nikdy nebyla. Blížíme se ke dveřím. Cítím, jak ke mě skrze škvíry ve dveří proniká mráz a ostré světlo.
Bouře se musela uklidnit.
Napadne mě. Zavrzá to stejně jako před tím, když jsem vcházela do vnitř. Místo ledové pláně, mě však přivítá moře písku nad kterým září nemilosrdné slunce.
Jak je to možné?
Promluvím udiveně. Do vzduchu se vznese sekáček a zatančí na něm sluneční paprsky. Snažím se utéct, ale nohy mě neposlouchají. Na poslední chvíli mě zachrání mistr. Světelný meč oddělí mužovu ruku od těla.
Mistře!
Natahuji se k němu, ale je stále dál a dál.

Tfuj!
Vyplivnu slanou vodu a začnu kašlat. Otevřu oči, které pálí od soli a slunce. Písek mám úplně všude. V puse, vlasech, oblečení. Jsem mokrá a ... cítím levou ruku. Opatrně si sednu. Bolí mě celé tělo, svaly. Ale až na ránu na hlavě nemám žádné viditelné zranění. Dlaněmi si protřu obličej.
Byl to se. Jsem... kde to jsem?
Rozhlédnu se. Kousek ode mně leží můj meč. V dálce z moře vyčnívá křídlo transportu. Nikde nevidím Patricka. Po chvíli si všimnu stop, které vedou do nedalekého lesa. Přetočím se břichem k zemi a po kolenou se dobelhám ke kovovému válečku. Zavěsím si ho za opasek a stejným způsobem pokračuji do nejbližšího stínu. Svalím se na pláž, odpočívám. Tentokrát pouze ležím, pozoruji okolí, čerpám energii. Konečně se dokážu zvednout na nohy. Třesou se, mám pocit, že každou chvíli znovu spadnu, ale nestane se tak. Vydám se po Patrickově stopě do lesa...

[Pear]

Neznámá planeta.

V lese byl mírný terén, a jako by snad žádné padlé větve, nebo něco podobného na zemi. Hodně ti to ulehčovalo cestu, a tak jsi po chvilce cesty nabrala do noh jistotu, a vrátila se ti tvá kondice. Po chvilce se dostáváš ke skalnatému útesu. A právě tam stopy končí. Ačkoliv si zas tak dlouho nešla, začalo se stmívat, takže dny tady museli být kratší. A jak se setmělo, tak se také ochladilo. A aby toho nebylo málo, začalo i pršet, pevná zem se najednou proměnila v bahno, do kterého jsi častokrát zapadala, a z kamenů se staly klouzavé plošiny, na které vstoupit bylo více nebezpečné, než dráždit Rancova bosou nohou. Přesto jsi měla pocit, že Patrick je blízko. Nebyl to ten pocit v Síle, který jsi u Patricka nikdy neměla, ale normální dojem z někoho, kdo tě sleduje. Nynyí to nebyly nějáké zkřeky nebo zvuky za tebou, jako onehdá v lese, všude bylo ticho. Ale ten pocit tě neustále uvnitř zabíjel. Podobný pocit jsi neměla ani když jsi byla zajatec Patricka, ani jako jeho učednice...

[Gwendolin]

Neznámá planeta.

Les byl přímo dělaný na procházku. Žádné těžké větve sahající až k zemi, pod kterými bych musela lézt po čtyřech. A žádné terénní nerovnosti, které by zapříčinily každou chvíli můj pád. Už jsem na cestě asi čtvrt hodiny. Za tu dobu se mi navrátila část sil, svěží vzduch mi pročistil mysl a předchozí únava vzala za své. Patrickovy stopy se mi ztratí u skalnatého útesu.
Kudy teď?
Posadím se na skálu.
Moc přemýšlíš... Soustřeď se na Sílu.
Vzpomenu si na slova svých učitelů. Rozhodnu se pro kompromis a vyrazím dál. Vlhké oblečení začíná být nepříjemné. Stmívá se a ochlazuje. Navíc začíná pršet. Z počátku je déšť příjemná změna. Zbaví mě soli a písku, ale co je moc to je moc. Ze skály se stává nebezpečná, ostrá skluzavka a zem pokrývá silná vrstva bahna. K tomuto fyzickému mučení se přidalo i psychické. Něco mi říkalo, že se k Patrickovi blížím, ale čím dál tím víc mě ovládal pocit nejistoty, srdce svíral strach a pocit nebezpečí. Zrychluje se mi dech, přidávám do kroku a divoce se rozhlížím. Otáčím se za každým zvukem. Od opasku odepnu rukojeť meče a křečovitě ji svírám. Známý pocit mi vždy pomáhala, dnes tomu tak není. Jako by svou kouzelnou moc ztratil a stal se z něho obyčejný kovový váleček. Fantazie pracuje na plné obrátky a v mysli mi vyvstávají obrazy nejrůznějších nepřátelských ras, zvířat, monster. Zastavím se. Přede mnou je skalní výklenek, vypadá to jako velice krátká jeskyně, prohlubeň, která poskytuje trochu sucha. V nejvyšším bodě tři metry, široká sedm a hluboká asi čtyři.
Nic lepšího asi teď nenajdu.
Pošeptám, ohlédnu se za dalším zvukem a rychle se schovám do jeskyně.

[Pear]

Neznámá planeta.

Možná je to atmosféra noci, ale neudržíš víčka dlouho otevřena a krátce po tom, co si uděláš v jeskyní pohodlí padneš únavou. Probudí tě až ranní svítání, které přinese nový vzduch a jeskyně v ostrém ranním slunci vypadá uplně jinak. Tam kde vyly včera bahnité stezky jsou dneska vyschlé a popraskané cesty. Na této planetě se počasí, stejně jako teplota rychle mění. To už ale nad sebou slyšíš zadupání. Chvilku se zas nic neozve, ale poté se před tebou zvíří prach. Čekat se dal kdokoliv, před tebou byl ale nyní Patrick, ve vší jeho kráse. Sice nebyl tak upravený jak je vždycky, ale tvář měl pomazanou, stejně jako ruce bahnem, kterého byl včera dostatek. Písečně žlutý oděv jako ze snu na sobě sice neměl, zato ho ale zdobila kombinace starého černého oděvu, s nátěrem z bahna a k maskování posloužily různé lístky a klacíky.
Neveřila by jsi tomu, ale planeta je obydlená. Vesnice je asi dva a půl kilometru odsuď. A světe div se, nejsou zas na tom tak moc špatně. Budu tam na tebe čekat...
Na nic nečeká, a rukama se zachytí vrchu skály, a vytáhne se nahoru. Než stačíš něco udělat, slyšíš jeho kroky pouze jako vzdálenou ozvěnu...

[Gwendolin]

Neznámá planeta.

Posadím se k jedné ze stěn. Podlaha jeskyně je pokryta listím a hlínou, takže si mohu udělat pohodlí. Mokré oblečení se na mém těle pomalu zahřívá. Jednotvárné šumění deště funguje lépe než jakýkoliv prášek na spaní. Snad v tom svou roli hraje i únava, během chvilky zavřu oči. Několikrát se probudím, vyděšeně vykřiknu a rozhlédnu se po jeskyni, nenaleznu však žádný zdroj zvuků, žádné nebezpečí.
Něco se mi jen zdálo.
Uklidňuji se a znovu usnu. Teplo, příjemný vánek, paprsky ranního slunce, zvuky probouzejícího se lesa. Hezčí budíček si nedovedu představit. Unavenýma a stále přivřenýma očima mžourám po jeskyni. Čekám, že se něco změní. Že se zase probudím ze snu, ale nestane se tak. Oddechnu si úlevou. Vyjdu před skálu a udiveně prohlížím suchou, popraskanou hlínu. Stejně suché je i mé oblečení, pouze špinavé skvrny připomínají včerejší bouři. Otočím se za zvukem kroků.
Kdo?
Cesta je prázdná. Pouze vítr prohání listí a prach směrem ke mě. Zavřu oči a snažím se je tak ochránit. Když je znovu otevřu, proti mě stojí Patrick.
Počkej, Pat...
Nedokončím větu, muž už je stejně daleko a nemůže mě slyšet.
Takže se uvidíme ve vesnici, možná... Dva kilometry? Kterým směrem?
Otočím se na patě o 360 stupňů. Nakonec vyrazím ke skále, na které jsem naposledy zahlédla Patricka.
Snad šel směrem k té vesnici.
Pošeptám s velkou dávkou nejistoty v hlase.

[Pear]

Neznámá planeta.

Patrick zvolil poměrně přehledný terén, protože si opět, jak při včerejší cestě, neměla problém s chůzí, ale jeho stopy po chvilce zmizeli. Ne že by tam byla nějáká překážka, nebo pevný terén, ale jak si se mohla navádět podle jeho otisků nohou, nyní jsi stála před čistým terénem, jak kdyby na něm už hodně dlouho nikdo neprošel. Odhadovala jsi, že si ušla nanejvýše pětset metrů, než jeho stopy zmizeli. V okolí se ozývalo šustění stromů, i když od tebe byly vzdáleny několik desítek metrů. Najednou, z jedné strany na tebe vyběhl pomalovaný domorodec, shodou okolností stejní, které jsi objevila ve svém snu. Průběh údálostí tě ale více než ujistí, že toto sen není. Podivně skrčený se k tobě bliží, ruce má rozpažené, a hlavu se snaží co nejvíc natahovat k tobě. Poté se ozve křupnutí za tebou. Nestihneš se otočit. Rána do zátylku...a tma.

Už ani snad nedokážeš spočítat, kolikrát se ti tohle přihodilo. Probuzení je ale trochu jiné než obvykle. Ležíš na něčem jako podložka z trávy, v chatrči ze dřeva. Jedny malé dveře naproti tobě, ve kterých hrdě stojí domorodec, a pár svíček, které na celou místnost vrhají tlumené světlo. Hned jakmile si "hlídač" ve dveřích všimne, že jsi se probudila, něco zakřičí ven, a netrvá ani pár sekund, než je odstrčen ode dveří dalším domorodcem, který ale vypadá opět odlišně od ostatních, a to hlavně jeho oblečením. Rozhodně působí více civilizovaně.
Jak ty se cítit?
zeptá se tě zkomoleným Basicem, nicméně slova jsou v pořádku. To přízvuk a těžké doby slov to kazí.
Odvézt tě k náš Bůh, jestli ty se moct zvednout.
Při slově bůh pohledne snad až instinktivně do země. Sebere ze stolku vedlé tvé "postele" a otře ti čelo od potu, jehož příčinou je mimo jiné i teplota v místnosti, která nemůže být nižší než 30° Celsia. Položí hadr zpět na jeho místo, a vydá se ven z místnosti. Jakkoliv je v místnosti tma, a skrze dveře vídíš pouze ostré až bílé světlo, stín domorodce, který tě právě opustil nemůžeš přehlédnout. Čeká tam na tebe...