Felmes Tireming - Hranice odvahy a šílenství (Merthor)

[Atalon]

Prolog:
Více než dvěstě padesát let míru jež si republika užívala skončili doslova ze dne na den. Sithské Impérium se vrátilo s děsivou silou a začalo si brát zpět na co mu podle něj náleželo. Korriban a desítky dalších světů zmizeli v temnotě už během prvních dní. Tomu ale senát a celá republika zůstávali jen přihlížejíc, doufajíc že se nepřítel sám vyčerpá vlastní razancí. Jen Řád Jediů nebyl vůči nové hrozbě slepí a ještě než přišlo Impérium, rozeslal do desítek, možná stovek světů své zástupce s varováním. Se zvěstí o nepříteli, o nutnosti postavit na nohy co zbylo z obrany. Na většině světů byli vyslyšeni. Na většině světů se z pár letek pilotů a nějakého toho většího kusu plastoceli, doteď bránícího okolí, v týdnech stávali tréninkové i obranné základny, flotily slepené z památných kusů, nebo toho co tu zbylo po poslední takřka třista let vzdálené válce a obranné flotile z doby po ní. A vlastně i všeho ostatního co bylo k něčemu. Nebylo to mnoho, jak se ukázalo, nebylo to skoro nic, proti novému a silnému nepříteli. A nezbývalo než se děsit kde udeří.

Jedním z takových míst byl Minoský cluster, kupa světů bohatých na těžební suroviny, dost daleko od jádra aby svítila na nepřítelově mapě cílů. A Impérium do toho bodu dloublo, pekelně tvrdě. Během dvou týdnů se přestaly hlásit všechny okrajové systémy, a když se z nich konečně objevili lodě, byli jen drobky z domobran dost rychlými nebo tvrdými aby stihli ustoupit z pekla, které přišlo. Domobrany, narychlo zbudované a nezkušené neměli mnoho šancí a teď docházeli i velitelé. Většina prostě vzala své lodě a skočila. Pryč, do republikových sektorů, tam kde mohli doufat ve větší sílu, v naději na vítězství. Těch co zůstali, ochotných za své domovi bojovat až do konce, zbylo jen pár.

Změna přišla se zvěstí, s jedinou prostřílenou lodí, White Horse. Frachťákem přilétajícím z Eliadu. Jednoho z okrajových světů, který padl mezi prvními. Háček byl v tom, že Eliad podle těchto zvěstí nepadl. Podle nich se skrze síly nepřítele protlačil křižník, křižník plný Jediů kteří nehodlali nechat Minos padnout. Eliad bojoval, držel se proti přesile. Tato zvěst letěla systémy Minosu jako požár a lodě konečně přestali utíkat. Naopak sdružovali se teď na světech ležících mimo extra horkou zónu, mimo základní plavební koridory Rimmu, obchodní tepny protínající Minos, a čekali na příležitost. Příležitost nebo nepřítele.Jedním z takových světů byl i Haven. Malý spíš agrární svět těšící se z dobré vzdálenosti od své hvězdy a nějakých těch zásob. Dřevo, jídlo, organické výrobky. Jeden ze světů živících ostatní světy Minosu.

Haven – Orbitální stanice Pound:

“Koukni další.“
Jido skrze průzor stanice komentoval právě připlouvající loď. Další obchodní “roura“ s nově prořízlými otevřenými hangáry tam, kde kdysi seděli tuny nákladu. Společnost jí dělala dvojice frachťáků, jeden starý, vysloužilý jakých tu létali desítky. Druhý ale jiný, nový, pravda místy trochu ožehnutý, ale třídy Defender kterých se tu zase tolik nevídalo.
“Co myslíš kam nás přidělí?“
Jido, jinak o necelý rok starší mladík, kterého jsi znal ze sklizňového jarmarku skoro celý život, vyrůstal jen o dvě vesnice dál, ale s nímž jsi se vlastně až do vašeho setkání mezi nováčky nijak moc nepřátelil, se tvářil jako bantha které někdo utrhl jedno z vemen. Váš výcvik, nebo to čemu tak říkali, byl skoro u konce, zbývalo vás přiřadit na některou z lodí a sladit s ostatními. Ještě se mluvilo o finálním testu, ale za daných okolností tu beztak všichni považovali za finální test něco docela jiného než nějaký hloupý cvičný souboj.

“Koukám klidný jako vždy.“
Ozval se za vámi najednou pichlavě povědomí hlas. Poznámka Iakara rytíře Řádu, který teď sloužil… jako co vlastně? Oficiálně asi poradce pro výcvik a přípravu, nebo tak něco. V reálu ale jako taková ta holka pro všechno. Každopádně teď rýpal jednoznačně do Jida, který mu na ní vždy odpovídal jediným, hlasitým zavrčením. Když jste se seznámili, Jido byl hnidopich co pořád házel po Iakarovi nějakými hloupými otázkami, dokonce ho párkrát dohnal ke ztrátě nervů. Až ho jednou rytíř usadil poznámkou, že Jedi sice nedokáže mávnutím ruky vymazat nepřátelskou flotilu z oblohy, ale na to aby si o sobě jeden pilotní kadet myslel, že je pětiletá nautolanská baletka to stačí.

“Fermesi… byli jste oba přiděleni na Redemption. Máte se hlásit u velitelky. Jmenuje se Ysat Dannall a být vámi si dávám pozor, co říkáte o její lodi. Kotví u bloku 26.“

[Merthor]

Haven – Orbitální stanice Pound:

Postával jsem u průzoru orbitální stanice a s poněkud smíšeními pocity vyhlížel ven na tři lodě, přilétající snad odkudsi z okolního vesmíru, možná unikly přímo z některých okrajových světů MInoského Clusteru. Možná, dokonce přiletěli z boje.
Stačilo si uvědomit tu, možnost, docela reálnou možnost a pouhá myšlenka vyvolávala ten divný často se připomínající pocit.
Ne nebyl to nepřekonatelný strach. Nedalo se říct, že by mě strach doopravdy svazoval, že by se nedal překonat a přece...
přece vyvolával zvláštní napětí a nejistotu. Tísnivou nejistotou způsobenou tím, že jsme já ani ti ostatní vlastně skoro vůbec nevěděli, co nás v blízké budoucnosti může čekat. Věděli jsme jen to, že to něco dřív nebo později zákonitě musí přijít.
Nezbývalo nic než čekat a doufat, že všechno nebude tak špatné, jak zprávy, které k nám přicházeli z napadených světů.
Jidovi stojícímu opodál jsem na chvíli nevěnoval zrovna moc velkou pozornost. Ne snad proto, že bych s Jidem, i když mi některé jeho otázky a poznámky občas nebyli příjemné, trochu mi lezl na nervy, vůbec nemluvil, nebo s ním nedokázal vyjít. Byl to někdo koho jsem alespoň trochu znal, s kým jsem měl alespoň něco málo společného. Oba jsme byli součástí jedné domobrany a měli jsme tedy stejné cíle. Nebylo by dobré tvářit, že spolu nevyházíme. Takové věci jsme si nemohli dovoliv. Prostě jsem byl jenom ponořený do vlastních myšlenek a protože mě pohled na ty přilétající lodě svým způsobem dost zaujal. Ve výcviku jsem nebyl dlouho, teprve v něm jsem začal poznávat většinu těch věcí s nimiž jsem se teď setkával a tak mě určitým způsobem zajímalo pořád dost věcí. Když se to tak vzalo, bylo to dohromady skoro všechno, co mě teď obklopovalo.
Skoro všechno pro mě bylo nové, skoro všechno pro mě bylo jiné, než to na co jsem byl zvyklý co jsem až dosud kdy zažil.
Nejzajímavější byl samozřejmě Defender, ne jen proto, že na něm bylo vidět, že je z těch přilétajících lodí nejmodernější. Defender taky o něco více, než ty dvě další starší lodě poutal moji pozornost. Chtěl jsem si ho prohlédnout, než se dostane moc blízko a zmizí nám z dohledu. Ale u někoho, kdo se s tolika loděmi nesetkává zase tak dlouhou dobu si dokáže zajistit patřičný pohled a jistou míru pozornosti i stará oprýskaná obchodní loď s nějakou dodatečnou a trochu provizorní modifikací.
Pak se opět připomenul opodál stojící Jido, když vyslovil další otázku. Otázku ohledně našeho zařazení v rámci domobrany.
"Nevím, možná na nějakou loď," odtušil jsem bez přemýšlení s lehkou ironií to jediné, co jsem k tomu mohl říct.
Byla to dost pravděpodobná možnost a dál jsem neměl nejmenší tužení. Nevěděl jsem na kterou z loď nás hodlají přidělit.
Samotného mě to docela zajímalo a bylo to součástí mého napětí, ale věděl jsem, že s tím nic neudělám a tak jsem se tím snažil zabývat co možná nejmíň. Stejně to rozhodnou ti, kteří tohle plánování mají na starosti, takže jsem se tyhle myšlenky snažil přenechat jim. Nedělalo mi absolutně žádný problém se prostě plně přizpůsobit místu, které mi bude určenou.
Pokud se jednalo o různá témata k přemýšlení, bylo spousta jiných a daleko palčivějších témat věcí, jenž mi vrtaly v hlavě.
Nicméně odpověď na Jidovu otázku, kam máme že to tedy máme být přiděleni přišla dřív, než jsme se vůbec stačili nadát.
Odtrhl jsem oči od průzoru, trochu se napřímil a otočil se na Iakara, jenž pronesl ona slova, jak se ukázalo adresovaná Jidovi.
Přeletěl jsem pohledem od jednoho k druhému. Iakar se do Jida uměl docela dobře strefit a Jida utřít a na Jidovi to bylo znát.
Pravda Jido nebylo zrovna moc klidný a právě z toho pramenily některé otázky a ty mohly být mě, nebo Iakarovi nepříjemné.
Na druhou stranu, kdybych měl sáhnout do vlastního svědomí, ze všech sil jsem se snažil aby se na mě nejistota a nervozita nepodepisovali, abych dokázal zvládat výcvik, tak jak to bylo zapotřebí. Přesto jsem opravdu ledově klidný většinou nebyl.
Přál bych si být tak klidný, jak uměl být Iakar, ale v podmínkách a atmosféře na Havenu to snad ani nebylo dost možné.
Hned na to nám, Iakar sdělili ty opravdu důležité informace, Redemption, u bloku 26, zopakoval jsem si v duchu pro sebe.
Jednak jsem si vtiskl jméno lodi do paměti, jednak to byla věc na kterou jsem chtěl převést svou pozornost a svoje myšlenky.
K doplňující poznámce Iakara mě napadlo, že bych rád věděl, proč bychom si měli dávat pozor na zmínky o té lodi.
Je několik možností. Třeba je ta velitelka tak skromná že nerada slyší chválu na svou loď. I když tak to pravda asi není."
"Jistě pane, hned tam jdeme," odpověděl jsme Iakarovi. Pak jsem mrknul na Jida, abych ho pobídl k odchodu. .
" No, tak pojďme. Jestli, tedy podle všeho, má být rozhovor s kapitánem Dennall zkouškou z opatrnosti, tak ať ji máme za sebou."

[Atalon]

Haven – Orbitální stanice Pound:

Tvá narážka si od Iakara vysloužila milý úsměv, stejný se kterým se s vámi rozloučil. Ale i tak vypadal, nějak nepřítomně, jako by ho loď za průzorem zajímala mnohem víc než vy dva. Nebo možná spíš to co bylo za ní, možná i on vyhlížel do temnot vesmíru v očekávání kdy mu vesmír nebo něco v něm ten pohled opětuje. Ale kdo na Haven v těchto dnech podobné myšlenky a pohledy neměl, tohle byla zkouška nejen oddanosti a odhodlání, ale i nervů samotných. Válka totiž byla všude. Už jen procházet kdysi krásnou promenádou, kdysi obchodní stanice Pound, teď provizorního ubytování pro piloty a nemocnici, zatím naštěstí prázdnou, je připomínalo. A takhle to tu bylo se vším. Z desítek přístavišť stanice se stali kotviště pro flotilu. K některým svorkám byli přidělány transportní kontejnery upravené na hangáry rozšiřující kapacitu letounů a tam kde zeli vyhlídkové věže pro návštěvníky se teď šklebí na příchozí laserové věže. Taková teď byla Pound, váš domov.

Ale ani dole na planetě to nebylo o moc jiné. Posádky nových lodí, potřebovali jídlo, přístřeší, zbraně. Továrny i dělníci pracovali ve dne v noci, práce v docích se nezastavovala. Kdo mohl pomáhal, nebo už dávno utekl. Byla zde města zející prázdnotou, nebo taková která zaplnili uprchlíci odjinud, vyhnanci z vlastních domovů toužící po návratu domů a pomáhající do posledního dechu těm kteří jim tohle mohou získat. Z života se tiše vytratila ta radost, jakou měl, ty drobné radovánky jarmarků, nebo popíjení v kantýně po dni práce, tancovačky ve starém skladišti za městem. Provokativní vycházky místních krásek po nákupu nových šatů. Všechno tu teď bylo takové vážné, šedé, čekající na zvěsti z míst tam, seshora, zpoza nekonečných oblaků kde kotví poslední naděje na svobodu kterou znali.

A nahoře? Desítky, teď už v souhrnu i stovka lodí plných rádoby bojovníků toužících po odplatě za domovi které zmizeli před jejich očima, dobrodruhů toužících po slávě i lidí kteří prostě jen dělají co je třeba. Lodě plné příliš mladých a nezkušených, nebo naopak příliš starých. Lodě držící mnohdy pohromadě jen vřelým přáním jejich posádek a tunou plastoidového lepidla. Taková byla síla domobrany Minoského sektoru a taková byla Redemption…

Myšlenky na důvody Iakarovi poznámky se rozplynou, jakmile vstoupíte do bloku 26 a skrze průzor uvidíte kotvící loď. Teď už nad upozorněním ohledně poznámek o Redemption není důvod přemítat, už jen proto že je Jido shrne do jediné věty.
“Sílo to ale vrak.“
Ano, Redemption sice je křižník třídy Hammerhead, bohužel ale postavený nejspíš ještě za poslední války, a tím je míněno té s Mandaloriany před třemi staletími. Ne že by to byla hromada rzi, to zase ne. Pořád je to loď které věříte nějakou tu možnost pohybu, jen zkrátka nechcete být při tom pohybu na palubě, kdyby něco. Je na něm totiž dost těžké najít místo které by nebylo zazáplatované, nebo nějak neopravované. S nátěrem si nikdo hlavu nedělal, takže kdyby měl někdo popsat barvu, tak by nejspíš skončil u strakaté. A samozřejmě z něj ledaskde kouká únava věkem v podobě koroze a snad i nějaké té vesmírné houby. Kterou se jen tak na okraj právě několik postav ve skafandrech pokouší redukovat. Zkrátka tohle není zrovna vlajková loď Republikové flotily, ale bohužel ani něco co by nějak výrazně vykukovalo ze standardu vašich sil, a to k dobrému i špatnému.

Nástupní tunel je jak jinak než nehlídaný, při přesunech a bordelu co všude panuje by to bylo beztak opatření na bathu, mnohdy jen věci komplikující. Situace uvnitř lodi, je ale o poznání jiná. Ne že by snad interiér nějak napravoval jméno zevnějšku. Ale rozhodně nejde říct, že tu není hlídka. Na bedně, hned za vstupním uzávěrem sedí dvoumetrový wookie vítající vás blasterovou puškou a hodně “přátelským“ zavrčením. Což je situace celkem zajímavá, protože tohle není republiková armáda, kde by vaše poslání dokládal převelovací rozkaz, nebo něco podobného. Tady jste jen dva piloti snažící se vysvětlit kouli chlupů proč z vás neudělat cvičný cíl střelby.

[Merthor]

Haven – Orbitální stanice Pound:

Definitivně jsem opustil svoje místo u průzoru, zanechal u něj stojícího Iakara a spolu s Jidem se vydal rovnou k bloku 26.
Prošli jsme několika bloky stanice. Na některých místech, která jsme míjeli jsme mohli zaznamenat horečnou aktivitu.
Na stanici bylo prakticky pořád co dělat a tak se něco dělo bez ustání. Probíhala nakládka lodí, nebo jejich nutné opravy.
Většina lodí nějaké ty opravy prý ještě potřebovala. Některé z nich a co se dělo kolem jme měli možnost zahlédnout průzory.
Čím víc se toho dělo, čím víc toho bylo vidět, tím víc to připomínalo situaci ve které jsme vězeli dost hluboko, až po uši.
Vzduch jako by byl až příliš dusný, plný tíživého napětí a nedalo se toho nijak zbavit. Nedalo se před tím nikam schovat.
Pak jsme se chodbami stanice konečně dostali k tomu místu, kde měla kotvit Redemption, od této chvíle naše loď, nový domov, spojený s naším novým osudem. Krátce na to po vyhlédnutí průzorem jsme ji měli také možnost na vlastní oči spatřit.
Mé myšlenky o různých možnostech Iakarova upozornění byly více méně stejně ironické jako moje poznámka před odchodem.
Jinak jsem bral Iakarovo upozornění celkem vážně, mimo jiné proto, že už jsem měl tu možnost pár lodí kolem stanice vidět
Iakar udělal dobře, že nás na to upozornil. Tím spíš jsme věděli, co máme očekávat, na co se máme tak trochu připravit.
Rozhodně jsem už v tu chvíli nepočítal s tím, že by Redemption mohla být podobně moderní loď jako byl přilétající Defender.
Ve chvíli kdy jsem na ni o okamžik později než Jido vyhlédl průzorem bloku 26 jsem ale musel připustit, že i navzdory určité představě o tom, jak vypadají některé lodě té narychlo zbudované flotily jsem kdesi v hloubce pod povrchem svých myšlenek doufal v alespoň trochu lepší loď, než byla Redemption. Musel jsem říct, že Jido protentokrát tak daleko od pravdy nebyl.
Loď byla dost velká a přeci jen na rozdíl od většího množství obchodních frachťáků to byl křižník. Křižník, který kdysi za dob své největší slávy musel být skutečněmpozantní. Pokud šlo o velikost a možnosti výzbroje, něco z té impozantnosti tu snad ještě stále zbylo. Ale na první pohled to byla taková ta omšelá staletá impozantnost, jaká sílu té lodi v bitvě nepřidá.
Se stavem té lodi to bylo pravda trochu horší. Na to, abych dokázal odhadnout, stav v jakém loď byla nebylo nutné být expert. Mnohokrát opravovaný trup, všechny ty záplaty ukazovaly, že se tvrdé boje a zub času na Redemtion opravdu podepsali.
Tak docela jsem nevěděl, co si o to o tom mám myslet jaké zaujmout stanovisko. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že tady nejde o to dopřát si "luxus" z modernější lodi. Asi by mi mělo být úplně jedno, na jaké lodi budu bojovat. Mít obchodní frachťák bylo pořád lepší, než mít prázdné ruce, vlastně možná ani nic lepšího po ruce nebylo a byli důležitější věci.
Skutečnost byla taková, že mi to tak docela jedno nebylo a na určitém pocitu tísně ten první pohled rozhodně nic neubral.
Žertovat ve smyslu, že je to létající rakev a jestli nás chtějí pohřbít tak brzy v tuto chvíli opravdu nebyli vhodné. Být velitelem téhle lodi, asi bych o ni také měl dost starostí na to, aby mě neprovokovaly poznámky o tom, jaký je to strašný starý vrak.
S letmým úšklíbnutím, které i bez odpovědi Jidovi mohlo prozradit, co si myslím, že bych s ním byl celkem ochotný souhlasit, jsem se odvrátil od vyhlídky a se snad už s trochu příhodnějším výrazem ve tváři zamířil k nástupnímu tunelu a do lodi.
Při vstupu do lodi toho zrovna moc k vidění nebylo. Snad jen to, že i vnitřní stěny lodi jsou potažené všudypřítomnou korozí.
A pak tu samozřejmě byl ten strážící wookie, uvítací výbor jak se patří. I když na oficiální uvítání nebyl zrovna nejlepší čas. Tak trochu jsem nechápal, proč míří tak vehementně na ty, kdož vlastně má patřil k posádce téže lodi a že by mi bylo dvakrát pochuti dívat se přímo do ústí blasterové pušky to tedy opravdu ne. Trochu jsem zaváhal a rychle přemýšlel co a jak..
"Kde je kapitán Dannall? Máme se u ní hlásit jako piloti," ujal jsem se konečně jako první slova chtěje všechno vyřešit formou zdvořilého dotazu. Písemný rozkaz, na příslušné mávání před nosem jsme zrovna neměli ale zahrávat si s tímhle wookiem nějakými poznámkami, nebo snahou ho alespoň částečně přehlížet by asi nebyl moc dobrý nápad. Tohle bylo jednak celkem zdvořilé, jednak to dávalo wookiovi prostor pro vlastní reakci.

[Atalon]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption:

Wookiejský strážce ti v odpověď věnoval hodně dlouhý a zkoumavý pohled vysvlékající vás snad i z ponožek, ale nakonec jen procedil nějaké hýkavé zakvílení doprovázené několika zavrčeními a celkem jasným gestem zbraně “dál ani krok“.
“Ehm hele chlupáči…“
Jido jako vždy diplomatický jako poleno v létě víc říct nechtěl, Wookieho tón se totiž změnil k nepoznání a dal vám poznat jaký je rozdíl mezi vrčením jeho mateřštiny a… no vrčením, takovým tím co předchází pokusu o utržení vaší hlavy, nebo jiné části vašeho těla.
“Ehm, nechat hlídat někoho kdo neumí mluvit po normálu, fakt geniální!“
Postěžoval si Jido, když zacouvával až k futru lodního průlezu. Wookie, se ale naštěstí zdál být jen popuzený a ne rozzuřený, takže neměl v úmyslu Jida zašroubovat do podlahy na místo několika chybějících šroubů, tedy zatím.

“Ber to z druhé strany, nechtěl bys sloužit na lodi kterou hlídá od potulných existencí něco podobnýho?“
Ozve se najednou se smíchem sotva plnoletá vyzáblá dívenka v minimálně o pět čísel větší kombinéze mechaniků, která se objevila za rohem úzkého koridoru, nejspíš přilákaná vaším rozhovorem.
“Hm takže vy jste nový piloti?“
Zeptá se dost pochybovačně a přejede vás kritickým okem. Po chvilce se ale přeci jen zazubí.
“Klid Kenči, nakládali jsme dvě nový žihadla. Tak je pusť.“
Wookie jí věnuje nespokojené zavrčení, ale blaster skloní.
“Poďte, kapitánka je na poradě, prej něco důležitýho, ale to je furt. Já sem Lexxi a ta hromada zubů a chlupů je Kenči. Teda on se jmenuje Kencha… ko…cva.. já ani nevím jak. Kapitánka je jediná kdo to umí vyslovit celí a správně. Takže je to prostě Kenči a fakt ho není moc dobrej nápad naštvat. Toho poslední nacpal do odpadkovýho drtiče.“
Rozpovídá se Lexxi když vás provádí spletí chodeb posázených bednami a otevřenými obslužnými panely.
“Jo a tohohle si nevšímejte. Kapitánka sehnala nějaký nový díly, tak krásku dáváme trochu do pucu. Sice na to nevypadá, ale tuhle potvůrku není snadný poslat do pekel.“
Dívka vás dovede až ke kajutě kapitána, cestou uvidíte desítky mechaniků i jiného personálu pracujícího ze všech sil na opravách, úpravách, nebo jen spěchajícího za povinnostmi.
“Tak jsme tady, kapitánka by tu měla bejt co nevidět. Tyhle porady většinou nejsou moc dlouhý. A já skočím pro velitele letky. Takže vítejte na palubě a hodně štěstí, ale my se nejspíš ještě tak jako tak uvidíme…“
Lexxi zmizí jako gizka po výstřelu z děla, než se stihnete rozkoukat. A vyslouží si tím další štípavou poznámku od Jida.
“Páni čiperná holka.“

“Ano to je.“
Dostane se mu ale rázem odpovědi zpoza jeho zad, kde stojí mladá vysoká žena. Je starší než vy, ale na třicítku jí ještě ani táhnout nezačalo. Na sobě má ale přesto vojenskou uniformu s insigniemi kapitána a znakem bílého skalního orla z Havenu se štítkem se jménem lodi Redemption.
“Jsem kapitán Ysat Donnall, Kenchanhokann říkal že jste se nalodili. Jste mí nový piloti?“

[Merthor]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption:

Pod wookiovým pohledem jsem se trochu ošil a kromě toho jen pokrčil rameny. Pro tu chvíli jsem radši mlčel a snažil se myslet na to, jestli je v téhle situaci ještě nějaké další východisko. V dohledu v tu chvíli zřejmě nikdo kromě wookie nebyl, takže, tím že bych se obrátil na někoho jiného jsem si asi pomoci nemohl. Leda, že bych zkusil zavolat, ale to by asi taky nebyla tak moc dobrá cesta, protože by se to wookiemu určitě nelíbilo. Wookie tedy svou postavou i tou puškou budil respekt.
Pokud nemohli vejít ti, kteří měli patřit k lodi... pokud jsem měl něco vysvětlit někomu, jehož řeč zněla jako zvuk vydávaný pulzní vrtačkou, kolikrát to mělo cenu zkoušet znovu a upozorňovat na to, že chceme jen vejít a ne Redemption přepadnout.
Na rozdíl od Jida jsem si něco takového mohl myslet, ale nahlas, před tímhle wookiem bych to raději vůbec nevyslovoval,
natož, abych si ho troufnul provokovat tím že bych se o něm zpříma vyjadřoval jako o něčem škaredém chlupatém.
Jido se vložil do věci způsobem sobě vlastním, aniž jsem ho stihnul včas zarazit. Možná to byla moje chyba, neměl jsem mlčet.
Přesně tohle byla jedna z těch situací v nichž mi Jido tak trochu lezl na nervy. Říct od plic přesně to, co si myslel, to určitě nebylo to nejlepší, co mohl udělat. A pokud se k tomu připočítalo i komu to řekl a že pokud by se wookie doopravdy naštval...
Navíc pokud by k něčemu takovému mělo dojít, tak jsem poté, co Jido zacouval poněkud dozadu byl jako první na ráně.
Možná, že bych přeci jen ještě něco řekl, nebo zkusil někoho zavolat, jen tak stát jsem tam taky nechtěl, ale už nebylo třeba na sebe soustředit wookiovu pozornost neohrabanými pokusy o to, jak zařídit abychom se doslali dovnitř za velitelkou.
Ta dívka, která se zčista jasna objevila za wookiem nás docela spasila. Jinak bych opravdu váhal, jak by tohle asi dopadlo.
No pokud by doopravdy jenom hlídal a nevrčel a nestřílel po vlastních..., tak možná i jo, odpověděl jsem si v duchu na její poznámku směrem k Jidovi. Mohl jsem ještě dodat, že bych doufal, že si nás alespoň zapamatuje, ale nahlas jsem neřekl nic.
Při její druhé otázce jsem se musel trochu pousmát. Ty otázky na základě prvního domu zrovna nenasvědčovali tomu, že by na téhle lodi byla velká sháňka po pilotech. Já se jí taky neptal třeba na to, komu že ukradla tu uniformu a proč si nevezme svoji. A pokud je to tady tak se všim... pokud jsou ty její žihadla stejné jako tahle loď... Tak to ještě bude pořádná legrace.
"No tak nějak," potvrdil jsem stručně, oné dívce, že jsme noví piloti. Ostatní své myšlenky jsem si nechal jen pro sebe.
Když wookie po vybídnutí konečně sklonil pušku a nechal nás opravdu vstoupit dovnitř lodi, byl jsem za to docela vděčný.
Prošel jsem kolem něj a následoval Lexxi chodbami Redemmption rozhlížejíce se se lehkým zájmem kolem sebe. S tím jaký loď zanechávala dojem jsem se už seznám. S tím jsem se musel smířit a nesmělo mě to překvapovat. Vedle toho mě přeci jen zajímalo, co všechno ještě uvidím. Vlastně mě to zajímalo víc, než to, co jsem mohl vidět průzory stanice. Uvnitř křižníku jsem samozřejmě ještě nikdy nebyl, natož abych na nějakém sloužil a tak jsem nemohl vědět, co od toho můžu očekávat. Teď jsem chodbami jednoho křižníku procházel a rozhodně to nebyl jenom nějaký ten křižník. Byl to křižník nás jako jeho posádky.
Otáčel jsem hlavu všude, kde se něco vidět dalo. Registroval jsem bedny i všechny ty kolemspěchající, udělal si jakousi bleskovou představu i když jsem neměl vůbec možnost zastavit se a některé z těch věcí si trochu blíže, pečlivěji prohlédnout.
Lexxi se trochu rozpovídala a pověděla nám pár zajímavých věcí něco z toho se na první seznámení s lodí určitě mohlo hodit.
Docela pozorně jsem jí naslouchal. Takhle to bylo trochu přívětivější a Lexxi se mi teď zdála být opravdu sympatická.
Nejdřív mluvila něco o kapitánce. Byly to jen takové útržky, ale i z nich se dalo usoudit minimálně, že je asi docela činorodá.
To, že není radno si s wookiským strážcem zahrávat jsem si taky myslel a Lexxi jsem to proto celkem rád věřil. V držiči odpadků ani jiným podobným způsobem bych opravdu skončit nechtěl a bylo dobré mít se před Kenčího vrčením na pozoru.
Zato o tom, jak to vypadá s tohle lodí jsem zatím měl svůj vlastní úsudek a tom co dokáže se bylo jistější přesvědčit.
Tedy ať už to se stavem lodi bylo jakkoliv bezesporu by Redemption taky snesla pořádnou várku těch náhradních dílů.
Mezi tím jsme došli až ke kapitánské kajutě, kde jsme měli čekat a Lexxi záhy na to někam odběhla Prý šla pro velitele letky.
Nad Jidovou poznámkou jsem se musel opět pousmát. Jaká Lexxi je, docela zajímavá osůbka jsem si nemohl nevšimnout.
Úsměv mi ale na tváři rychle ztuhnul, když se za námi ozval další hlas, otočil se za námi uviděl sát kapitána téhle lodi.
Kapitán Dannall svým zjevem prakticky potvrdila mohu představu z Lexiných slov. Byla energická, sebevědomí a velitelské schopnosti jí asi nechyběli. Ty ostatní věci, co se daly pozorovat, jako to, že byla docela vysoká s tím docela ladily.
Mí noví piloti, no to ano. pomyslel jsem si a odpověděl ve v podobném duchu, jaký rozhovor s kapitánem vyžadoval.
"Piloti Felmes Tireming a Jido hlásí příchod," řekl jsem, čím jsem nás představil a podal nezbytné hlášení zároveň.

[Atalon]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption:

Ysat Donnall ti na oficiální představení odpověděla stejně profesionálně a to pozorem a důstojnickým přikývnutím. To že v tom někde chybělo salutování a podobné hlouposti očividně nevadilo ani jedné ze stran. Kapitánka si vůbec na podobné věci potrpěla spíš okrajově, což nejspíš hodně vycházelo z faktu, že většinu její posádky teď tvořili existence jako vy dva, tedy lidé kteří ještě před rokem sklízeli obilí na poli a od zbraní a vojenských manévrů se drželi na kilometr. Něčemu takového asi nešlo dost dobře velet takovým tím oficiálním vojenským grifem, ne pokud jste chtěli aby to fungovalo. Čemuž odpovídal i přátelský úsměv který od kapitánky vzápětí přišel i podaná ruka vám oběma.
“Vítejte na palubě. Ale teď mám trochu naspěch, takže pojďte se mnou, aspoň se rozkoukáte.“
Oznámí vám a vyrazí chodbou tam, kam před chvílí zmizela Lexxi.

“Ze stanice už jsme sem převezli vaše stroje, ty samé na kterých jste cvičily, takže nebudete mít problém si zvyknout. Kam budete přesně zařazeni už vám řekne Finon…“
Z vysvětlování kapitánku vytrhne dvojice na kterou narazíte za jednou ze zatáček. Lexxi a muž kolem třicítky.
“Hm my o vlku a pes za rohem.“
Řekne jakoby nic kapitánka a užívá si rudnutí muže.
“Kolikrát jsem vás už žádal, abyste mě neztrapňovala před posádkou?“
Zavrčí, ale spíš zoufale než útočně, je vidět že jsou si blízcí přinejmenším jako dobří přátelé.
“Tohle je Finon Wall, velitel našich pilotů. A tohle jsou tvé poslední přírůstky. Počítám, že odsud už to zvládneš, musím za Garem do strojovny, zjistit kdy můžeme odrazit.“
Představí vám jen tak mezi řečí vašeho velitele, dost zaraženého poznámkou o odražení.
“Děje se něco?“
Vypadne z něj okamžitě podezíravě. Kapitánka se ale o těhle věcech teď asi nechce moc bavit, jelikož ho prostě odpálkuje oblíbenou poznámkou.
“Jen takové maličkosti jako válka, jinak nic.“

Finon ještě několik vteřin věnuje pohled prázdné chodbě kudy odešla kapitánka, než se konečně obrátí s povzdechem k vám.
“Tak dobře. Pro vysvětlení, takhle tu dopadnete když vám před kapitánkou ujede poznámka o stavu téhle krásné a plně moderní lodi. Hmm. No, jinak vítejte mezi námi. Ukážu vám kde budete bydlet, ať si můžete donést své věci než… než odrazíme, ano?“

“Sloužit budete v horní letce, pod Kranou. Je sice stará asi jako vy, ale má dobré instinkty, tak jí poslouchejte a možná přežijete. Bydlet tím pádem budete nahoře, jasné? Jinak jestli máte nějaké otázky, tak sem s nima. Takovejhle binec tu bývá pořád, takže pozdějc na ně moc času nebude.“

[Merthor]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption

Bez zaváhání jsem stisknul, ruku kterou mi podala kapitán Donnall a když jsem ji opět spouštěl, jako bych se trochu uvolnil.
Nesměl jsem na sebe nechat doléhat tu tíhu situace, aby úplně znervózněl a aby to se mnou tolik mávalo. Nesměl jsem se chovat hloupě a dát na první dojem, dojem z toho co se dělo u vstupu. To bych se choval, jak to někdy uměl Jido.
Byl jsem celkem rád, že tohle přidělovací setkání zatím probíhalo tak jak probíhalo, tedy poněkud méně formálně.
Výcvik probíral dost rychle a většinu času jsme se zabývali různými technickými věcmi a tím, co souviselo s vlastní pilotáží.
Samozřejmě jsme museli absolvovat i další instruktáže mezi nimi i instruktáž k těm nejzákladnějším předpisům a chování, jenže pravda byla, že na některé z těchhle vojenských předpisů jsem ještě pořád nebyl tak docela zvyklý. Ne, že bych je nerespektoval, prostě jsem to všechno neměl zautomatizované, jak by asi vojenský pilot měl mít a musel jsem si to hlídat.
Uposlechl jsem vyzvání a šel za kapitánem, vedoucím nás dalšími chodbami Redemption. Informace, kterou nám za pochodu sdělila byla věcná a důležitá. Tím, že nám zůstaly stroje, které jsme měli přiděleny už ve výcviku se toho dost zjednodušilo.
Přeci jen už jsme si je vyzkoušeli a tak nějak zběžně stačili poznat, co od těch žihadel, jak řekla i Lexxi asi můžeme čekat.
Jistě, ani tyhle naše mašiny nebyly zrovna dovezené a ještě neblýskané z fabriky, ale stejně jsem nejdřív žasl, co dokážou.
Poznámku o tom, že se dozvíme, kam přesně máme být zařazeni odsunul kamsi do pozadí rozhovor mezi kapitánem a velitelem pilotů, kterého sem už stačila Lexxi přitáhnout. Začátek rozhovoru byl z těch, kdy se člověk dívá z jednoho na druhého a přemýšlí, jestli se tomu, co bylo řečeno má usmívat, nebo ne. Já jsem se teď raději neusmíval a snažil se tvářit normálně.
Korunu tomu všemu nasadila zmínka o odražení. Co to vlastně kapitán Donnall řekla, že to znamená, že Redemption v krátké době opustí Haven, mi došlo až s krátkým zpožděním. V plném rozsahu jsem si to uvědomíl, poté co Finon vysloví svou otázku.
Možná tím byl i trochu překvapený a nedivil jsem se mu. Já jsem byl překvapený taky. I já bych moc rád věděl co se stalo, že to kapitána vyburcovalo do té míry, že loď odrazí a taky jak vážné to vlastně je. Jestli je to jen nějaká preventivní plavba spojená s cvičením pro posádku, nebo jestli snad... Jestli je to natolik vážné že se právě teď něco řítí přímo na Haven. Ale Finon to neví a kapitán Donnall by mi stejně neodpověděla, protože neodpověděla ani Finonovi. i když věděla na co se jí ptá.
Váhal jsem nakolik jsem měl čekat, že se něco takového stane, ale přišlo to najednou, když jsem myslel na naše zařazení...
Právě na takové věci, které nám Finon řekl, po odchodu kapitána. Stručný jasný souhrn toho co se bylo potřeba dozvědět.
K otázce ubytování a přenesení věcí stačilo přikývnout. Nebyl jsem náročný a ubytování na stanicí mi nijak zvlášť nevadilo.
V osobních věcech tak zřejmě nebyl žádný problém. Moc jsem jich neměl. Jen co by se vešlo do příručního zavadala, které by nemusela být ani moc velké. K přestěhování žádný problém, stačilo si pro to jen rychle dojít do našich ubykací na stanici.
K přidělení k horní letce jsem neměl co dodat. Akceptoval jsem věci takové jaké byly, neměl problém s rozhodnutím výše postavených a sám jsem neměl žádné tajné přání nebo představu o tom, kde nebo u jaké letky, bych sám chtěl sloužit
Jméno velitelky letky jsem uložil k ostatním důležitým údajům do paměti. Všechno co Finon řekl mi bylo docela jasné.
"Rozumím pane. A myslím, že dotazy žádné nemáme," řekl jsem pro jistotu rychle a doprovodil to jedním rychlým pohledem na Jida. Odpověděl jsem tak opět za nás za oba a doufal, že to Jida, zvyklého pokládat hodně otázek, nenaštve.
Přemýšlel jsem, jestli je něco opravdu důležitého na co bychom se měli právě tady a teď zeptat, ale moc takových věcí mě nenapadlo. Uprostřed zmatku, jaký většinou panoval i na stanici, byl jeden moc rád, když alespoň věděl, kam, patří a co přesně má dělat. Víc často ani nebylo potřeba. Neboť i výcvikové pokyny se mohly velice rychle a bez varování změnit.
Jida bylo možná lepší ke slovu nepustit. Teď, když Redemption měla opustit svoje kotviště u stanice, asi bychom měli spíš spěchat, nebo se stane, že zmeškáme odlet. Opravdu nebyl čas na to aby JIdo Finona zahrnul stejně hloupými otázkami jako Iakara. Možná by se zeptal, kdy se tu podává jídlo, nebo na něco podobného. Poznat loď nebylo od tak docela od věci, co bude třeba se ale určitě dozvíme a snad to bude možné vyřešit jako součást běžného fungování.

[Atalon]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption:

Jido ti věnoval hodně dotčený pohled se zabrbláním
“Nemáme?“
Ale nakonec se s tím spokojil, hlavou se mu nejspíš honili tytéž otázky a úvahy jako tobě a co si představit pod pojmem odražení, bylo i pro něj mnohem podstatnější než otázky na Finona které ho napadali.
“Výborně, tak si dojděte pro věci a vraťte se sem. Pošlu někoho ke kotvišti ať vám ukáže kde se ubytovat. Udělal bych to sám ale…“
…ale musím dělat milion dalších věcí, například zjistit co má naše kapitánka v plánu. To už ale řekl jen jeho postoj a roztěkaný pohled se kterým se s vámi rozloučil.

Tím kdo na vás u průchodu na loď čekal nakonec nebyl nikdo jiný než Lexxi která se tu zdála být takovou tou všeznalou myškou a holkou pro všechno zároveň, a očividně si to užívala. V něčem byl teď ale menší problém.
“Honem, pohněte. Odplouváme!“
Hulákala na vás už od dveří. A rozhodně to nebyla planá hrozba, polovina dobíjecích lan už byla odpojena, všichni čističi staženi a všechny dosud otevřené nákladní rampy schované pod těžkými plátovanými dveřmi. Za pouhou půl hodinu se Redempion připravila k odletu.
“Jsem fakt ráda že jste to stihli.“
Usmála se na vás a pomohla Jidovi s vakem osobních věcí jehož váha a sprint který právě předvedl, ho poslali do kolen. Pokoušel se ze sebe dokonce i něco dostat, ale mezi hýkáním a funěním bylo poznat jen, že šlo o otázku. Otázku umlčenou zavřením vstupních vrat za vašimi zády.
“Kapitánka prý všem vysvětlí co se děje jak se vzdálíme od stanice. Kvůli procedurám a tomu venku, chápete.“
Lexxi se snažila jemně naznačit, že vymotat tři stovky metrů plastoceli a nepřeválcovat přitom žádnou z desítek volně kotvících lodí tam venku si žádá plnou pozornost posádky, kterou by asi nebyl moc chytrý nápad rozptylovat zprávami, které… no mohli vůbec být dobré?
Nicméně to dávalo minimálně vám nějaký čas na to se dostat, kde být máte, tj. do ubikací horní letky a možná se i trochu zorientovat ve vašem novém “domově“. To nakonec zase tak těžké nebylo, tedy pokud jste nehledali nějaké to vedlejší cosi, zašantročené kdesi, ale vystačili jste si s hlavními centry života. A samozřejmě pro vás tím nejdůležitějším a to hangáry. Loď měla na první pohled dva, tvořené otevřenými výpustěmi na zadní straně přídě, onoho pověstného kladiva. A jejich pozice už se dala odvodit od horní a dolní letky, které je okupovali. Skutečnost ale byla o kapku složitější, protože oba otvory patřili ve skutečnosti k jedinému hangárovému systému uloženému přímo za můstkem a zapuštěného hluboko do těla lodi, obřím skladem strojů a opravných doků, právě z této středové části se pomocí ramp a výtahů pak přesouvali stíhače do otevřených drah ke startům. Byl to zvláštní systém a díky výztuhám trupu a vůbec konstrukci na první pohled krkolomný, ale umožňoval opravy strojů i v nebezpečných situacích, stejně jako zlepšoval obranu celé lodi tím, že v otevřených a zranitelných startovacích drahách nebyli stroje a zásobníky paliva, které by správně cíle útok nepřítele mohl použít proti vám.
Stejně chytře byli ale řešeny i ubikace pro piloty. Ty leželi v blízkosti příslušných hangárů tak, aby se posádky mohli dostat ke svým strojům v několika minutách. Jejich nedostatkem se ale mohlo zdát jejich samotné rozvržení. Byli totiž společné pro celou letku, takže jediná podlouhlá místnost s řadou postelí a skříní, zakončená společnou sprchou.

“Hej K, tak to stihli!“
Jak lépe upozornit na dvojici nováčků s bagáží v ruce, stojících ve dveřích, než na celé ubikace zařvat něco podobného, že. A mladík vašeho věku, jejich autor, to dobře věděl. Rázem jste stáli pod zkoumavým pohledem tří párů očí a jednoho rozmrzelého zavrčení. To patřilo o něco vyšší dívce havraních vlasů, v čemsi co snad i jako havran nebo podobně rozčepýřené stvoření vypadalo. Která se teď ve svém rozcuchaném účesu ještě drbala snažíc se rozmasírovat bouli. Když byla zavolána, štrachala právě v jedné ze skříní a očividně po něm našla jednu z vyšších přihrádek tím horším způsobem. Což vysvětlovalo i její “příjemný“ pohled věnovaný křiklounovi rozvalenému na první posteli.
“Jsem Krana, ale všichni mi tu říkají prostě K. Vedu tohle panoptikum a snažím se z něj udělat letku. A vy jste?“
Rozmrzelost v jejím hlase mohla být a nejspíš i byla následkem boule, protože jinak se snažila být co nejuvolněnější a nejpřátelštější.

“Fajn, věci hoďte támhle. A pak mi řekněte na jakým postu jste cvičili.“
Doplní sérii rozkazů, a ukáže vám k jediným dvěma volným postelím. Postele se nezdají být přidělovány nijak pevně, přesto v nich nějak vznikl systém rozdělující je podle pohlaví. První čtyři postele tak zaujímají muži, tedy zatím první dvě. Na kterých sedí křikloun, jednoduše se představivší jako Idor Raze, a vedle něj blonďák Sion Keneri. Po nich následují dvě volné postele pro vás. A poslední dvě okupuje Velitelka Krana a Hela Shif, nemluvná poslední členka horní letky. Nikdo z vás nepřekročil věkem dvacítku a už od pohledu jste všichni nováčci nabraní v posledních měsících.

---------------------
Pokud si chceš vybrat pozici, nebo nějak ovlivnit svou roli v letce, tohle je tvá příležitost.

[Merthor]

Haven – Křižník Hammerhead Redemption:

Podle toho, jak se Jido na mou odpověď tvářil to nejdřív vypadalo na to, že se drobným komplikacím nejspíš nevyhneme.
Jido dle očekávání nějaké ty otázky měl a asi se mu příliš nelíbilo, že jsem mu neposkytl moc velkou příležitost, je vyslovit.
Naštěstí ale nebylo nutné hrozící situaci nějak napravovat, nebo řešit, protože se Jido zase uklidnil a tím ji vyřešil sám.
Docela upřímně jsem si oddechl, že to při Jidově nátuře neskončilo hůř a v duchu jsem se Jidovi omluvil za to ,že jsem za něj odpověděl takovým způsobem, který se mu nemohl moc líbit. Určitě jsem si Jida nechtěl naštvat, vždyť to byl právě on, kdo ve výcviku lítal na pozici, mého čísla, z niž jsem měl mít krytá záda a taky byl až dosud z ostatních nejčastěji poblíž mě.
""Ano pane, pokusíme se vrátit i s věcmi zpátky na palubě, tak rychle, jak to jen bude možné." potvrdil jsem Finonovi.
Zbytek jsem odkýval už před tím a tak nebylo moc co řešit. Kývl jsem na Jida a zamířil tam, kde jsem tušil že je východ z lodi.
Ještě jsme se ale museli trochu zorientovat a nějak se vymotat ze systému lodních koridorů, jimiž jsme naštěstí už jednou šli.
Od lodi jsme se vracel stejnými bloky stanice k sekci, v níž se nacházely už během výcviku, až do teď ubikace výcvikové letky.
Než jsme na ubikace dostali, znovu jsme procházeli kolem všeho toho hemžení, kolem vší té horečné aktivity, kterou jsme mohli vidět už nejednou a nejinak na cestě sem. Znovu jsme potkávali větší množství všemi směry pospíchajících bytostí.
Ale tentokrát už jsem se tak pozorně kolem sebe nerozhlížel, pospíchal jsem. Napůl jsem nevěděl proč, spěchám až zas tolik, jako bych se snad těšil na to co přijde, ale jaksi jsem tušil, že si musím pospíšit a rychle si sbalit těch pár svých osobních věcí.
V hlavě mi pořád zněla myšlenka na plánované odražení, stejně jako otázka, co ty nevysvětlené řeči můžou vlastně znamenat.

Sbalit všechny moje věci a přemístit je z jedné skříňky do druhé opravdu velký problém nebyl. Mezi moje věci se z velké části počítalo to, co jsem dostal na stanic, tedy náhradní uniforma, nějaká ta košile a pár každodeních drobností osobní potřeby.
Samozřejmě nesměli chybět věci jako základní hygienické potřeby. Všechno to bylo skromné ale čisté a i relativně urovnané.
Tyhle věci jsem stejně měl na radu získanou ve výcviku neustále napůl sbalené, protože jsem nemohl vědět, kdy nás budou chtít přesunout do jiné ubytovací části, stanice, nebo na nějakou tu loď. Od jisté chvíle ve výcviku to mohlo přijít kdykoliv.
Stačilo vzít dvě hromádky všech těch věcí a tak jak byly je přesunout do ne moc velké a tím dost praktické cestovní tašky.
Pak tu byla ještě kombinéza a další ochranné letecké vybavení, které nám taky přidělili už ve výcviku. Něco z toho jsem mohl přidat k ostatním věcem a třeba kombinézu jsem si mohl pro urychlení přehodit přes sebe a to bylo vlastně už úplně všechno.
Byl jsem s tím docela rychle hotový, uvnitř ubikací mi vlastně stačilo pár minut a mohl bych okamžitě vyrazit na Redemption. Jenže Jidovi to s jeho objemným vakem trvalo trochu déle a tak jsem na něj musel ještě nějakou tu chvíli čekat, než skončil.
Nestěžoval jsem si, i když jsem při tom jednou, nebo dvakrát pomyslel na čas. Prostě jsem se posadil na svou postel a čekal.
Jakmile byl s balením hotový i Jido, mohli jsme se opět relativně spěšně vydat na Redemption a dle pokynů se tam ubytovat. Relativně spěšně znamenalo, že jsme se pohybovali tak rychle, jak nám to umožňovala naše zavazadla. Mě praktická cestovní taška brzdila jen trochu a byl jsem schopný dost svižné chůze či poklusu. V Jidově případě byla objemnost a neforemnost vaku další nevýhodou a protože takový vak musel být i pořádně těžký, měl Jido přeci jen o trochu větší problém, než jsem měl já.

Nebýt Lexxi asi bych se býval zastavil a prostě zůstat na zcela připravenou Redemption a přemýšlet, jak dlouho jsem byli pryč.
Zas tak dlouho tohle naše odběhnutí pro veci trvat nemohlo, takže to znamenalo, že připravit loď k vyplutí stihli dost fofrem.
Loď byla za tu chvilku připravená v plně pohotovostním režimu a to se, co všechno museli udělat, změnilo už na pohled dost.
Lexxin hlas a vůbec něco na tom, jak na nás volala, ještě dřív, než jsme stihli dorazit až k Redemption, znělo opravu naléhavě.
Bylo v tom něco, co mě i Jida s jeho rancem automaticky přimělo pohnout, zrychlit do dost svižného poklusu a doběhnout k ní. Pak jsme rychle pokračovali za ní, proběhli nástupním koridorem a co nejrychleji pokračovali až k vlastnímu vstupu do lodi.
Teprve tam jsme se zastavili a já jsem si plně uvědomil, že to poslední, co bylo třeba udělat, zabouchnout za námi dveře.
Lexxi měla pravdu a náš spěch rozhodně nebyl k ničemu. Stejně jako byla opodstatněná moje slova Finonovi a moje myšlenky.
Bylo třeba pospíchat, i tak jsme se na palubu vrátili na polední chvíli. Měli jsme štěstí, že se dveře nezabouchli před námi.
Doteď mě to napadlo snad jen v kdesi koutku vědomí. Ale byla by celkem ostuda, kdybychom tu nebyly včas na ono odražení.
"Oni by odstartovali a nepostrádali dva ze svých Mynocků?" zeptal jsem se přesto, abych třebas částečně odlehčil situaci.
Že by bychom si určitě přáli, nepříteli trochu škodit a v bitvě se jeho plavidlům pěkně přilepit za ocas, bylo docela přiléhavé.
Pohledem jsem zabloudil k místu, kde byla bedna na níž před tím seděl Kenčí, teď už tu snad ani nebyl a nebránil nám vejít.
Na Lexxinu poznámku o tom, že se situací budeme seznámení poději, s nějakým tím odstupem po startu prostě jen přikývnu.
Fajn, takže to doufám znamená, že akce typu, přines nám svou tašku ukázat do hangáru, ubytování má čas, nebo zkus hádat, kam to vlastně letíme a výsledek si raději nech pro sebe se nekonají, pomyslel jsem si, ale Lexxi nahlas jsem to neřekl. Spoléhal jsem se na to, že všechno co bude potřeba vědět se dozvíme později až přijde vhodnější chvíle, než začátek cesty.
Co dostaneme za zprávy a za pokyny, to mi tak úplně jedno nebylo, ale za to hlavní jsem považoval, abych věděl na čem jsem.

Lexxi nás pak ukázala, kam jít k horním ubikacím, tedy "ubytovacím kapacitám," kde měla u hangárů sídlit naše horní letka.
Cesta k ubikacím vedla tak nějak napříč částí přídě a proto jsem se mohl trochu rozhlédnout, ještě před návštěvou ubikací.
Do části těch okrajových prostor, kolem kterých jsme procházeli chodbou stačilo nahlédnout a hned zanechali patřičný dojem.
Jen ty prostory na přídi byly celkem velké a trochu zvláštním způsobem rozestavěné. Nějaký ten hangár jsem už viděl.
Stejně jsem si ale snažil představovat, kolik takových prostor, kolik takových technických věcí musí být uvnitř v celé lodi.
Vzhled samotných ubikací mě taky nepřekvapil. Vlastně už na stanici jsme byli ubytovaní dost podobným úsporným způsobem.
Bydlení tohoto druhu, tedy na relativně malém prostoru a s ostatními z letky v jedné místnosti mi ani nijak zvlášť nevadilo.
Hlavní bylo, že jsem tu měl svou postel a svou skříňku a nikdy jsem neměl moc velký problém vycházet s ostatními ze skupiny.
Byl jsem spíš klidný a někdy ne zcela otevřený, ale nebyl jsem žádný samotář a na druhou stranu ani společenský floutek.
Něco jako společná sprcha v lodních podmínkách taky nemohlo moc vadit. Důležité, že tu vůbec nějaká ta tekoucí voda byla.

Rychlým pohledem od otevřených dveří jsem přeletěl celou tu podlouhlou místnost i její osazenstvo v podobě tří osob většinou uvelebených na svých postelích a jedné dívky právě se otáčející od skříňky, které se tu shromáždilo už před našim příchodem.
Nesnažil jsem se spěchat a nějak moc výrazně se projevovat, abych na sebe strhl ještě větší díl slušné pozornosti ostatních.
Jen jsem čekal na to, až se ona tmavovlasá dívka, jenž se mezi tím představila a ukázala se být velitelkou horní letky zeptá.
Kdybych se projevit a poutat pozornost chtěl, zeptal bych se, jak mohli přijít na to, že bychom to do odletu neměli stihnout.
"My bychom asi měli být součástí onoho panoptika, jak nám bylo řečeno. Toto je Jido a já se jmenuju Felmes Tireming,"
pokusil jsem se o věcnou odpověď, další stručné přestavení pro ostatní z naší letky, když se velitelka letky opravdu zeptala.
Když jsem se dostal k němu a řekl jeho jméno, ukázal jsem kývnutím hlavy na Jida, stojícího vedle mě u vchodu do místnosti.
Říkal jsem si, že budu opatrnější, než před tím, s těmi otázkami, abych Jida ještě dodatečně přeci jen nějak nenaštval
"Pokud si to budete chtít nějak zkrátit, tak mi můžete říkat, jak chcete. Tedy jestli si tu všichni místo přezdívek říkáte prvními písmeny, tak to tu budeme mít pěknou chodící abecedu," doplním ještě malou poznámku a trochu se pousměju.
Nemyslel jsem tím nic proti Kraně, jen jsem si přestavoval, že by to prostě byla sranda, kdyby každý byl svoje první písmeno.
Poslechl jsem Kranin příkaz a jako první jsem zamířil se svou tašku na místo, kde byly skříňky, abych si tam nechal své věci.
Vybral jsem si jednu volnou skříňku a opravdu v rychlosti tam přehodil cestovní tašku i s jejím jakž tak srovnaným obsahem.
Taky jsem si vybral jednu ze dvou možných zatím neobsazených postelí. Tu co byla čtvrtá na konci oné čtyřčlenné skupinky.
A to bylo vlastně všechno co jsem chtěl a musel udělat, abych se v ubikacích trochu zabydlel. Mezi tím jsem vysvětloval.
"No mi kromě výcviku v kompletních skupinách absolvovali i výcvikové lety v sekcích. Mě ve výcviku zařadili do druhé sekce v letce jako číslo tři a Jido, ten byl se mnou jako moje číslo a měl mi trochu dohlídnout na ocas, takže byl čtverka."
Snažil jsem se poskytnout Kraně co nejlepší a nejpřesnější odpověď. K ní by se ještě slušelo dodat, že jsem si o místo čísla tři nijak neřekl. Už ve výcviku mi bylo jedno v kterém sekci jsem a jestli jsem první nebo druhý. Mohl jsem létat snad kdekoliv.
To, že jsme byli očíslování nám v boji nemohlo vůbec nijak pomoct, žádná nepřátelská letadla to nemohlo samo sestřelit. Přesto možná někteří jakousi ctižádost mít vyšší číslo měli a nebyl jsem si zcela jistý ani to, co si o tom myslí třeba Jido.

[Atalon]

Křižník Hammerhead Redemption:

Už tón s kterým Krana pronese otázku na váš post naznačuje, že tvá poznámka sáhla někam kam neměla, nicméně si počká na tvé vysvětlení a rychle ho zhodnotí.
“Takže hlavní peruť, samostatný letec. A totéž, ale wing.“
Řekne příkře, až jí i Jido místo kousavé poznámky která v takových chvílích od něj obvykle přichází, odpoví pouhým přikývnutím. Zato zbytek letky potlačuje výbuchy smíchu.
“Tak to tak necháme. Zařadíte se na levé křídlo. Na pravém už je Idor s Helou. Jasné?“
Doplní rozkazy striktně, ale není až tak nepřátelská, spíše profesionální, až na kost a naprosto jinak, než při vašem prvním setkání, za což nejspíš může tvá poznámka.

“Koukám ty budeš ostrostřelec.“
Osloví tě stále ještě se hihňající Hela.
“Trefit se do černýho už napoprvé, to chce talent.“
Její poznámka vyvolá mezi ostatními záchvat smíchu, takový že už to Jido nevydrží.
“Vo co jako de?“
“Jde o to, že Krana, znamená v jazyku její matky “K“, takže ona se tak prostě jmenuje. A mi si tu na abecedu nehrajeme. Jinak mě se říká “Halo“, jen tak na okraj.“
Jido vykulí oči a jak se dá od něj čekat, vzápětí vyprskne smíchy.
“Tak to gratuluju Felme, namíchnout velitele hned první den, to se povedlo naposledy mě, pokud vím.“

[Merthor]

Křižník Hammerhead Redemption:

Kranina slova zněla jaksi jinak, než jak by se po tom, jak zněl její hlas prve a co řekla, dalo očekávat, že bude pokračovat.
Ten způsob jakým vyslovila hned druhou otázku, ten její tón opravdu ne zrovna moc příjemný mě trochu překvapili.
Ani potlačovaný smích ostatních, kteří se reakcí velitelky zřejmě moc dobře bavili mi v tu chvíli na jistotě zrovna nepřidal.
Neubránil jsem se trochu nechápavému pocitu a stejně tak překvapenému zamrkání. Na chvíli jsem prostře nemohl pochopit, co se to vlastně děje. Prostě jsem tam jen tak stá a mlčel. Na Kraninu další vyslovenou větru stejně jako Jido jenom přikývl.
Přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat špatně. Na začátku se zdálo, že s námi chce mluvit přátelsky, tak co to do jí vjelo.
Udělal jsem snad chybu, že jsem si něco takového vůbec myslel? Že by to bylo mým vysvětlením naší pozice ve výcvikové letce, to bylo docela méně pravděpodobné, protože to byla pravda a nebylo to ani tak strašně neprofesionálně vyjádřeno.
Nebo, že by Kranna byla pedant na striktní dodržování předpisů? Při našem představování jsem moc předpisový nebyl.
Jenže bezprostřední velitelé chtěli většinou striktní předpisové chování míň často, než ti ostatní, letky mohly být přátelštější.
Pak tu byla ještě ona moje poznámka. K tomu, že to mohla být nejspíš ona bych snad ještě došel, ale nechápal jsem proč.
"Ehm...ano..., jasné." vypravil jsem ze sebe stále maličko zaraženě, snad právě proto, že mi ze situace něco docházelo.
Na to jsem se obrátil na Helu. Ne, že by měla tak docela pravdu. na naštvání lidí se moc nespecializuju, i když dnes...
"Ani ne, Moc často se mi něco takového nestává." přiznal jsem, spíš zcela upřímně, než že bych byl dotčený smíchem.
O svou zkušenost, že je na tohle je expert spíš Jido jsem se raději už diskrétně nepodělil. Vzápětí jsem ale po Jidovi střelil pohledem, když projevil svůj zájem o vysvětlení. Snad by se měl víc starat o řešení svých problémů, ale jeho smích i Helino vysvětlení byli dost nakažlivé na to, abych se sám sobě krátce zasmál taky. Vysvětlení bylo totiž pravda jiné, než jsem čekal.
Jazyku její matky?" Zeptal jsem se. U některých bytostí blízkým lidem to nemusí být zřejmé a tak mě zajímalo, co je to vlastně za jazyk, abych si příště mohl dát větší pozor. Byl jsem osel, že jsem víc nepřemýšlel nad důvodem té přezdívky, než jsem vůbec něco řekl. Jenže jak jsem mohl vědět, že je to vlastně její jméno? Nikdy jsem nebyl žádný zvláštní jazykoznalec.
Tam na Havenu, kde jsem vyrůstal, bylo často daleko víc potřeba úplně jiných věcí, než jen dokonalé znalosti cizích jazyků.
"Omlouvám se, tak jsem to doopravdy nemyslel. Budu si to dobře pamatovat," zaměřil jsem se nakonec na samou velitelku letky, abych hned na poprvé zcela neztratil pevnou půdu pod nohama.

[Atalon]

Křižník Hammerhead Redemption:

Odpověď na tvou otázku ti nakonec řekla sama Krana, očividně se s tímto tématem nesetkávajíc prvně.
“Firrerreo…“
Zaznělo od její postele, kde teď něco sepisovala do datapadu, nejspíše změny v letce.
“Její rasa se jmenuje Firrerreo, prý je odněkud z vnějších oblastí kolem Sparu, ale můj otec jí koupil na obchodní cestě v jádru.“
Dodá jako by nic, snad až příliš osobní část celé věci, dost možná jako ono výrazné rudé „STOP nebezpečná půda“. A snad i proto tvou omluvu přijme už o poznání přátelštěji.
“V pořádku, tohle čeká málokdo a pořád lepší vysvětlovat tohle než jak přišel k přezdívce třeba támhleten…“
Hodí hlavou k Idorovi, načež se celá místnost zaplní výbuchem smíchu. Dokonce i Idor se směje na celé kolo, jen mu u toho trochu rudnou uši.
“Nekňuba.“
Vysvětlí velmi prostě Idor.

Do toho se ale rozezní hlasitý pištivý zvuk lodního hlášení přenášený všemi lodními reproduktory a po něm i hlas kapitánky Donnall.
“Hlášení celé lodi… sakra Dore, dej sem ten… ehm… ty jednou fakt skončíš v polívce ty chlupatá potvoro… ehm… achjo… takže znova…“
O tom jak tohle “hlášení“ zapůsobí na zbytek letky snad ani netřeba mluvit, už jen proto že to další bouře smíchu udělá sama dost zřetelně.
“Hlášení lodi, tady kapitán. Jak bylo řečeno, dostali jsme se z toho bordelu kolem Pound, a tak je načase vás informovat co se děje. Takže, Redemption se tímto připojuje k improvizované podpůrné skupině která letí k Pernam Minor… aby se zde spojila s flotilou republiky za účelem protiútoku na Imperiální základnu v oblasti, než jí dokončí a zařídí si tak opravárenské doky a těžce bráněné zásobovací středisko přímo tady v Minosu. Nemusím snad dodávat, že tím pádem očekáváme střet s nepřítel… jinak řečeno vážení… je to tady. Zhruba za tři hodiny jdeme do války. Od všech očekávám že budou na svých stanovištích a připravení do sedmi hodin standartního času…“
Do sedmi zbývalo něco kolem hodiny, což bylo trochu zvláštní. Normálně by vám samotný let na Pernam neměl zabral víc než půl hodiny, spíš míň. Ale dát dohromady skupinu ve vašich podmínkách asi chvíli trvalo. Stejně jako si s ní naletět do správné “myší díry“.
Minos, byl hvězdokupou, takže jeho planety nedělili tak obrovské vzdálenosti, dokonce se mezi některými jeho systémy dalo rozumně plout i bez hyperskoků, většina lodí si ale i tak krátila cestu pomocí krátkých skoků po všemi místními dobře známých plavebních drahách, získajících si už dávno tento název.
Takže bylo dost dobře možné, že vás Donnall chtěla mít ve stavu pohotovosti vlastně už od skoku.
“…to je asi všechno. Ta jedi co s tímhle plánem přišla by vám asi řekla víc a nepochybuju o tom že posádka Jar-Haar je právě oceňuje. My jsme ale lidé Haven, Eliad, Delfii, Tyrellie. Lidé Minosu. My nepotřebujeme slyšet proč bránit naše domovy, nebo alespoň já ne. My je prostě bránit budeme a to do posledního dechu. Konec hlášení.“
Interkom se odmlčí a loď i posádka spolu s ním.

[Merthor]

Křižník Hammerhead Redemption:

Smích mi přeci jen pomohl trochu se uvolnit, takže jsem konečně zaujal místo na své posteli. Jak se ukázalo, ne na dlouho.
Otázku jsem položil ve vztahu k tomu, co řekla Hela, takže bych asi čekal nějakou odpověď spíš od ní, ale místo toho mi odpověděla Krana osobně. Kranu by mi připadlo trapné obtěžovat, i když jinak bylo v zásadě docela jedno, kdo to řekl.
Ale že mi odpověděla sama Krana, že mi řekla víc, než bylo nutné, už tím omluvu přijala. Snad to šlo brát za dobré znamení.
Firrerreo..., je z vnějších oblastí..., otec ji koupil v jádru. zopakoval jsem si v duchu nejvýraznější slova té odpovědi.
Teď už jsem chápal. Chápal jsem nakolik citlivého osobního tématu, týkajícího se Krany jsem se vlastně omylem dotkl.
Znovu jsem byl docela rád, opět jsem měl štěstí. Klidně to mohlo dopadnout o mnohem hůř, než jak se ve výsledku zdálo.
Poznámce o další přezdívce jsem se sice zasmál s ostatními i tentokrát spíš krátce, ale přitom mě jen tak napadlo, že se při vymýšlení přezdívek může uplatnit i lepší fantazie, než ta jaká umožňuje vymyslet, aby se někomu prostě říkalo Nekňuba...
I když možná i to proč se tak Idorovi říkalo mohlo mít nějaký důmyslný důvod. Ale rýpat se otázkami v přezdívkách celé letky, to jsem nechtěl. A i kdybych chtěl, mastihl bych se na to zeptat. protože by mě hned přerušil signál palubního rozhlasu.
S náhlým signálem přišla nějaká ta vteřina napětí a pak další smích, k němuž jsem se neopomněl připojit i tentokrát.
Bylo opravdu vtipné slyšet tohle z lodního rozhlasu, který vysílal celé posádce. Jestli jsme právě kvůli tomuhle odrazili...
Byl jsem tu jen chvíli a po celou chvíli tu bylo pěkně veselo. To bylo samozřejmě jen dobře, lepší, než se jen bát a čekat, ačkoliv, ten smích byl hlavně ne povrchu toho všeho a ze všech sil se snažil nějak překrýt uvnitř dřímající napětí a nejistotu.
Muselo se to nést snad přes celé hangáry, takže pokud byl někde na blízku Finon... mohl by nás upozornit, co je tohle za loď.
To co zaznělo z reproduktoru lodního rozhlasu potom, přišlo rychle jako blesk z smích to schladilo stejně rychle jak začal.
Že nepřítel staví doky a zásobovací středisko v sektoru, to bylo opravdu varování, co by se mohlo snadno stát, kdyby...
Věci o nichž se mluvilo, když es začalo o válce. S přilétajícími loděmi totiž přilétaly i zvěsti a pak se nemluvilo o ničem jiném.
Mluvilo se o tom, co všechno dělá nepřítel, že si nepočíná zrovna vybíravě a že čím víc sem přitáhne vojenských sil a vybuduje základen, čím víc, mu bude na Minoském Clusteru záležet, tím těžší se potom ubránit. Odolat a nepodlehnout jeho nátlaku.
To všechno bylo jako poplašná siréna, to všechno fungovalo jako polnice. Pro to všechno jsme chtěli nasadit vlastní životy.
Věřil jsem, že někdo jako Krana může mít zvláštní motivaci, ale my ostatní, my jsme měli motivaci také. Nedovoliv nepříteli...
A předpokládaný střet s nepřítelem,... jakmile bylo jasné, co se chystá, pokud v tom tedy byla také Republiková flotila, to se střetem s nepřítelem už bylo jasné, jaksi automatické. A to do vlastního střetu s nepřítelem zbývaly jen tři hodiny. Jenom...
Z toho nějaký ten čas na přípravu, abychom všichni byli na místech, kde být máme. Pak čekat, až přijde ta chvíle, až to začne.
Věděli jsme, že to musí dřív nebo později přijít, museli jsme na to být připravení a mysleli, jsme si, že připravení skutečně jsme. Ale stejně, když jsem slyšel že jdeme přímo do bojové akce, taky a teď, to bylo navzdory všemu zvláštní slyšet...
Vlastně ne, že by to před tím zvláštní pocit nebyl, tohle jsme si mysleli vlastně pořád, při nástupu do výcviku, na Redemption,
ale čím byla ta chvíle, ten jeden konkrétní okamžik, kdy k tomu všemu opravdu dojde bližší, tím byl ten pocit zvláštnější.
Stejně jako ostatní jsem mlčel, snad jsem se jen podíval na Jida a pak na Kranu. Nechtěl jsem být první, kdo přeruší ticho.
Krana jako velitelka letky bude určitě chtít něco říct, vydat vlastní instrukce. Nebo se bude chtít ozvat Jido a na něco se zeptat a to uvolní tuhle bublinu napětí, která se vznikla při hlášením Kapitána Donnall. Já otázky neměl, jen ten pocit.

[Atalon]

Křižník Hammerhead Redemption:

Hlášení doznělo a zanechalo za sebou vlnu ticha. Mlčení a pohledů. Každý si teď s každým vyměňoval pohledy, některé naplněné obavami, jiné bojovností, většina bouřlivou směsí všeho možného. Nikdo, absolutně nikdo, dokonce ani rýpalové jako Jido, nebo Idor, se ale neměli ke slovu. Dokonce i Krana když po chvíli odlepila pohled od podlahy se se zvláštním pohledem v očích, jen mlčky zvedla ke své skřínce. To byl její povel a když na postel vedle ní dopadla letecká přilba, byl jasnější než vydání celého manuálu rozkazů. Říkal připravte se, křičel to každým bezeslovným pohybem, jak se i zbytek ponořil do skřínek. Jak místo povelů a slov místností znělo jen cvakání přesek a šustění kombinéz.

“K letadlům.“
Prvním tichá slova zazněla z Kraniných úst, až když jste už všichni stáli oblečení a připravení a i tak zněla tiše, jako šepot v chrámu božím, aby nerušili něco co žilo kolem vás, ve vás.
A nebyli jste sami, jak jste procházeli těmi dvěma koridory oddělujícími vás od vnitřního hangáru, míjeli jste lidi, mlčící lidi, zdravící se pokynem hlavy, jak nikomu nebylo do řeči. Každý si držel svůj pohled, své oči očekávání, nadšení i obav, které prostě nešli přes jazyk. Teprve v hangáru se to změnilo.

Vnitřní hangár bylo chaotické a technické místo, vypadající spíš jako továrna, než letecký dok a hemžící se droidy i lidmi. Obří a přitom tak chudé na prostor. Provrtané rampami, výtahy a plošinami, na nichž seděli Aureky, připravené na start.
Finon a jeho spodní letka už také přišli a stejně jako vy se tiše rozcházeli ke kontrole strojů, pozdravujíc vás jen přikývnutím, tak jako všichni. Snad jen s Kranou si vyměnil pár slov, ale tak tichých, že v hluku droidů a strojů zanikali.
Jido ti strčil do ramene helmou, aby s ní někam ukázal a měl pravdu. To na co ukazoval byly dvě plošiny s dvěma Aureky v republikové červeni. Jeden s modrým prasoptákem na boku přídě o kterém Jido tvrdíval že je to Kraytský drak, ale dokazoval tím jen, že nikdy žádného neviděl ani na obrázku.
Vaše stroje.

“Ty jsi Tireming?“
Zastavil tě asi metr od tvého stroje dívčí hlas na první pohled bez úst. Teprve po chvíli se totiž zpoza letounu vynořila hubená twi’lečka žluté pleti, navlečená do kombinézy mechaniků.
“Jsem Ra'lona. Tvůj mechanik, teda jestli ti nevadím.“
Na rozdíl od posvátného ticha panujícího na lodi, se tahle dívka vyjadřovala hlasitě a snad i dost útočně. Ani úsměv ti nevěnovala větší než aby nevypadala nepřátelsky. Ale stačil jediný pohled na ní, na to jak stojí, na ladnost některých pohybů a bylo jasné, že tato dívka neprožila život mechaničky, že jí nejspíš živilo některé z povolání pro její rasu běžnější a že se tím nemíní tajit.
“Dala jsem ho do kupy. Seřídila mířidla, nabyla a natankovala. Máš dole čtyři torpéda, dva podavače blbnou, tak jsem je radši nechtěla pokoušet. A koukala jsem na automatiku, tovární nastavení…“